Apokalypsa v devatenáctém století. Exploze sopky Krakatoa změnila počasí a vlna tsunami brala životy

Ráno 27. srpna 1883 se dvě třetiny ostrova v Sundském průlivu propadly do moře. Přes 36 tisíc lidí zemřelo během hodin.

Foto: Pixnio

Krakatoa nebyla jen sopka, která vybuchla. Byla řetězem katastrof naskládaných na sebe tak těsně, že pobřežní města neměla šanci zareagovat na jednu, než je zasáhla další. Exploze, kolaps ostrova, tsunami, déšť popela, tma uprostřed dne, a pak měsíce podivných západů slunce nad Evropou. Svět devatenáctého století právě dostal telegraf a mezinárodní vědeckou síť. Krakatoa se stala první katastrofou, kterou planeta sledovala téměř v reálném čase, a zároveň poslední, před kterou nebylo kam utéct.

Třiadvacet hodin zkázy

Erupce kulminovala mezi 26. a 27. srpnem 1883. Nešlo o jeden výbuch; série explozí trvala zhruba 23 hodin a vyvrhla více než 25 kubických kilometrů horniny, popela a pemzy. Zvuk nejsilnější detonace zaznamenali lidé na ostrově Rodrigues v Indickém oceánu, téměř 5 000 kilometrů daleko. Tlaková vlna obletěla zeměkouli několikrát a barografy ji zachytily na stanicích po celém světě.

Pak přišlo to nejhorší. Většina původního ostrova se zhroutila do vyprázdněné magmatické komory. Obrovské objemy materiálu vstoupily do moře a vyvolaly sérii ničivých vln. Pyroklastické proudy překonaly až 40 kilometrů průlivu a zasáhly pobřeží Sumatry; nešlo tedy jen o vodu, ale i o žhavou směs plynu a hornin valící se po hladině.

Vlny, které smazaly města z mapy

Pobřežní město Anjer na Jávě zasáhla vlna kolem půl sedmé ráno. Telok Betong na Sumatře hlásil hladinu vody ve výšce asi 22 metrů (72 stop). Novější odhady pro nejexponovanější místa průlivu mluví o vlnách dosahujících 30 až 40 metrů. Dobové záznamy, které shromáždila komise Royal Society, popisují opakované přílivy a odlivy; ne jednu vlnu, ale několik úderů v řádu desítek minut.

Z Telok Betongu nezbylo podle svědků „nic než voda“. Parní loď Berouw zanesla vlna téměř tři kilometry do vnitrozemí. Přes 36 tisíc obětí padlo převážně na pobřežích Jávy a Sumatry v tehdejší Nizozemské východní Indii. Většina z nich zemřela na následky tsunami, nikoli samotné erupce. Varování nepřišlo. Žádný systém, žádná siréna, žádná šance.

Obloha, která nechtěla zhasnout

Zatímco Sundský průliv počítal mrtvé, jemný sopečný prach a aerosoly stoupaly do stratosféry a začaly měnit podobu oblohy nad celou planetou. V Londýně zaznamenali 26. listopadu 1883 mimořádné soumrakové záře, rudé a fialové pruhy, které trvaly dlouho po západu slunce. Zpráva Royal Society z roku 1888 dokumentuje, že tyto optické jevy zcela nevymizely až do počátku roku 1886, tedy zhruba dva a půl roku po erupci. V Evropě jsou doloženy jednoznačně; pro české země se přímý dobový záznam srovnatelné kvality nepodařilo dohledat, ale vzhledem k celoevropskému rozsahu jevu je pravděpodobné, že i tady lidé viděli nezvyklou oblohu.

Na škále vulkanické explozivity dosáhla Krakatoa stupně VEI 6. Pro srovnání: Tambora v roce 1815 měla VEI 7, tedy řádově větší objem vyvrženého materiálu. Krakatoa ale přišla v době telegrafu a organizované vědy. Royal Society ustavila zvláštní výbor „Krakatoa Committee“, který systematicky sbíral barogramy, záznamy o přílivu, svědectví o zvuku i barvách oblohy z celého světa. Právě tato dokumentovanost z ní udělala nejznámější sopku moderních dějin.

Dítě, které nezapomnělo

Z kaldery po zhroucené Krakatoe začal v roce 1927 růst nový vulkanický kužel. Dostal jméno Anak Krakatau, dítě Krakatoy. A 22. prosince 2018 připomněl, že rodičovský temperament zdědil beze zbytku. Jihozápadní svah Anak Krakatau se zřítil do moře a vyvolal tsunami, která bez jakéhokoli předchozího zemětřesení zasáhla pobřeží Sundského průlivu. Zahynulo přes 430 lidí.

Indonéský meteorologický úřad BMKG později přiznal klíčový problém: automatický varovný systém byl nastaven na tektonická zemětřesení. Kolaps sopečného svahu nevyhodnotil jako hrozbu. Vlna udeřila bez varování.

Od roku 2019 funguje kolem Anak Krakatau lokální monitorovací síť, sedm hladinoměrů, osm mareografů, dvě oceánské bóje, některé stanice do pěti minut cestovního času tsunami od sopky. Existují předpočítané scénáře i postupy pro rychlou výstrahu. Jenže u události v blízkém poli jde pořád o minuty. A minuty jsou přesně to, co pobřeží Sundského průlivu nikdy nemělo dost.

Sto čtyřicet let, stejná rovnice

Mezi rokem 1883 a 2018 se změnilo skoro všechno: satelity, senzory, modely, evakuační plány. Nezměnila se fyzika: sopka u moře, která se zhroutí, pošle vlnu ke břehu dřív, než ji stihne zachytit jakýkoli systém navržený pro jiný typ hrozby. Anak Krakatau je i v květnu 2026 veden ve stavu neklidu na úrovni 2 ze 4 podle Smithsonian Global Volcanism Program. Riziko trvá. Přesné načasování ani sílu příští události předpovědět nelze.

V roce 1883 lidé na pobřeží Sundského průlivu neměli šanci dostat varování. V roce 2018 systém varování existoval, ale nesplnil svůj účel. Dnes je infrastruktura na místě a modely počítají scénáře. Otázka už nezní, jestli přístroje zaznamenají hrozbu. Otázka zní, jestli těch pár minut bude stačit