Bývalý vojenský člen Severoatlantické aliance

Se všemi těmito odvážnými názory přišel bývalý člen rozvědky NATO, vysoce postavený vojenský muž Robert Dean. Ten se zároveň podílel na velice obsáhlém výzkumu UFO. Dnes, již v důchodu, se rozhodl prozradit světu vše, co ví. Robert Dean ve svém nejnovějším videu ukázal snímky mimozemského objektu dlouhého asi 3 200 km. Údajně se tento záhadný objekt pohyboval v okolí Saturnu a fotografie byla pořízena už v roce 1980.

Snímky ohromného objektu

Nedávno uniklé soubory ruského vesmírného programu jasně ukazují stejný objekt, jaký byl popsán v roce 1980. Jedná se o zářijové období roku 2009, kdy sonda Cassini vyfotografovala to, co NASA nazývá anomálií. Tím mají na mysli podivný objekt, o kterém se domnívají, že se pohyboval podle libosti kontrolou kovové a magnetické síly. Bylo zjištěno, že objekt měřil asi 3 200 km na délku a 800 km v průměru. Kvůli bližší analýze vznikla vesmírná výzkumná mise, která zjistila bližší podrobnosti o tomto neobvyklém objektu.

Zkoumání okolí Saturnu

Cassini-Huygens je mezinárodní spolupráce tří vesmírných agentur. Orbiter Cassini, který bude čtyři roky obíhat Saturn a jeho měsíce, a sonda Huygens, která se ponoří do temné atmosféry Titanu a přistane na jeho povrchu. Huygens bude první sondou na světě, která přistane ve vnější sluneční soustavě. Konkrétně na povrchu Titanu, největšího měsíce Saturnu.

Sofistikované přístroje na palubě Cassini i Huygens poskytnou vědcům životně důležitá data, která pomohou porozumět bližším podrobnostem. Přístroje Huygens provedou na místě podrobná měření atmosféry Titanu, přičemž se podívají na jeho strukturu, složení a dynamiku. Během sestupu budou také pořízeny snímky a další měření povrchu Titanu pomocí dálkového průzkumu. Veškeré tyto procesy aktuálně probíhají a budoucnost možná ukáže nová vodítka.

Článek Bývalý výzkumník UFO prozradil vše, co ví. Zveřejnil video, na kterém je vidět 3 200 km dlouhá kosmická loď neznámého původu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ne tak úplně bezpečné místo pro život

S čím byste si ale neměli zahrávat, je plynný obr Pandory. Jedná se o planetu Polyphemus. Tato masivní planeta je jen o něco menší než Jupiter. Stejně je ale dost velká na to, aby zničila veškerý život na světě, na který jste právě přišli. Pandora a Polyphemus jsou slapově uzamčeny, takže ke svému plynnému obrovi je vždy otočena pouze jedna strana tohoto měsíce. To je samozřejmě nebezpečné. Hlavně proto, že by to mohlo způsobit přílivové zahřívání, když jedna strana dostane o něco větší gravitační sílu než druhá.

Ve skutečnosti opravdu nebezpečné místo pro život

To by mohlo vytvořit plovoucí hory podél magnetických vln Polyphemu. Až na to, že povrch Pandory by nebyl podobný tomu ve filmu. Ve skutečnosti by to vypadalo spíše jako Jupiterův měsíc Io, který je také vulkanicky nejaktivnějším světem ve Sluneční soustavě. A kdyby to nestačilo, tak obloha Pandory může být také radioaktivní. Alespoň tak se to dá nazvat. Pokud by totiž magnetosféra planety byla stejně velká jako Jupiterova, Pandora by v ní byla uvězněna a byla by bombardována částicemi z hvězdného vesmíru.

Vaše jediná záchrana

Existuje však špetka naděje – záchranářský oblek. Věřte, že byste ho opravdu chtěli mít na sobě, protože i kdyby nebyla Pandora radioaktivní, atmosféra by vás stejně zabila. Vzduch by byl převážně tvořen oxidem uhličitým a xenonem. Oba tyto plyny vás ve vysoké koncentraci okamžitě udusí. A když už vás nezabije toto, tak to bude zápach sirovodíku. Nebo si alespoň budete přát, abyste byli mrtví.

Není kam se schovat

I kdybyste mohli dýchat povrchový vzduch, život by byl bez magnetického pole těžký. Možná budete muset žít pod zemí nebo vodou. Co se týče vody, tak si ale moc plané naděje nedělejte. Voda by byla pravděpodobně vysoce kyselá kvůli vysokým hladinám oxidu uhličitého v atmosféře. Mohlo by to být tak špatné, že by se rozpustil veškerý mořský život. Tento faktor vážně dokáže změnit potravní řetězec. Ještě horší je, že jedno ponoření do těchto vod by vám mohlo spálit kůži. Musíte se tedy ujistit, že ochranný oblek je voděodolný.

A vydržela by alespoň vaše drahá elektronika?

Hvězdný systém Alpha Centauri, ve kterém se Pandora nachází, nemá jen jedno, ale tři slunce. Pandora by obíhala kolem Alphy Centauri A, ale další hvězda, Alpha Centauri B, by také vyslala k Pandoře hodně světla. Hoří 2 300krát jasněji než Měsíc v úplňku na Zemi. A během bezesných nocí byste ani nemohli sledovat Netflix. Standardní elektronika by v tomto prostředí dlouho nevydržela, vzhledem k záření a elektronickému rušení. Ve výsledku to tedy není úplně vhodné místo pro rozvoj civilizace.

Článek Jaký by byl život na Pandoře⁠ známé z filmu Avatar? Rozhodně ne tak idylický, ve skutečnosti bychom museli bojovat o přežití se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Silné sluneční exploze

Jak se běžně uvádí, sluneční erupce jsou silné exploze na Slunci, ke kterým dochází, když se náhle uvolní energie, uložená v magnetických polích. A to v aktivních oblastech (obvykle nad slunečními skvrnami). Mohou mít různou sílu, což má pro naši planetu velký význam. Ty nejsilnější jsou schopné i rádiového výpadku. Jsou klasifikovány na základě jejich svítivosti a vlnových délek rentgenového záření. Tímto způsobem odborníci rozlišují pět základních kategorií.

Jaké typy slunečních erupcí existují, a jak jsou nebezpečné?

Jedná se o Sluneční erupce třídy X, M, C, A, B. Erupce třídy X jsou nejsilnější. Tzv. velké erupce, které mohou vést k výpadku rádia. Například k němu došlo v dubnu v Austrálii a Asii po dvou slunečních erupcích, za které byla zodpovědná sluneční skvrna AR2993. Erupce této třídy jsou také zodpovědné za dlouhotrvající radiační bouře v horních vrstvách atmosféry a výrony koronální hmoty.

Erupce s menším nebo žádným dopadem

Co se týče erupcí třídy M, tak ty jsou daleko mírnější. Mohou způsobit krátkodobé výpadky rádia, ovlivnit polární oblasti nebo občas vést k menším radiačním bouřím a generovat výrony koronální hmoty. Nakonec se rozlišují už jen zbývající tři slabší erupce. Erupce třídy C, způsobují malý nebo dokonce žádný dopad na naší planetu a erupce A a V jsou nejslabší a na Zemi nejběžnější. Ty na Zemi nemají žádný vliv.

Současné pozorování erupcí

Stojí za připomenutí, že v rámci každé z uvedených kategorií se pro přesnější posouzení síly dané sluneční erupce používá stupnice od 1 do 9. Čím vyšší číslo, tím silnější je vzplanutí v této kategorii. Lidé se dodnes obávají erupcí třídy X. Dokonce odborníci z NOAA odhadují, že jich je na Zemi až 30 procent. Dle dosavadních pozorování se naznačuje, že se vyskytují v průměru 10x ročně. Při pohledu prizmatem rostoucí sluneční aktivity, která souvisí se vstupem do závěrečné fáze současného 11letého slunečního cyklu, to není nijak obávané číslo.

Článek Sluneční skvrna AR3112 zvýšila svou aktivitu a může brzy vybouchnout. Míří přímo na Zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zdrojem jsou pravděpodobně magnetary

Rychlé rádiové záblesky, což jsou silné záblesky rádiového vyzařování, trvají pouze několik milisekund. Některé z nich se opakují několikrát, a proto se nazývají repetitivní. Tato rádiová emise byla pro vědce záhadou již 15 let, ačkoliv již bylo zaznamenáno mnoho takových jevů. Ale jejich povaha dosud nebyla zcela rozklíčována. Nyní ale mnoho vědců věří, že magnetary jsou zdrojem FRB. Jedná se o typ neutronové hvězdy, která má neuvěřitelně silné magnetické pole. Samotné neutronové hvězdy jsou posledním stádiem života mnoha obřích hvězd, které prošly supernovou.

Spojitost s neutronovými hvězdami

„Tento objev ukazuje, že rychlé rádiové záblesky jsou záhadnější, než jsme si mysleli, a je to kvůli neobvyklému zdroji FRB 20201124A.“ Takto to pro média zmínil Heng Xu z Pekingské univerzity v Číně, který se o tuto problematiku usilovně zajímá a nadále ji zkoumá. Během studie jeho tým také zjistil, že zdrojem nového signálu je magnetar, avšak v jeho prostředí bylo něco neobvyklého. Jejich data ukazují povahu magnetaru, který ve skutečnosti není sám. Jeho společníkem je horká modrá hvězda, která patří mezi hvězdy třídy B. Ty jsou často společníky neutronových hvězd.

Vývoj magnetarů je velice tvrdým oříškem pro vědu

Další zvláštností ohledně zdroje signálu je, že magnetary se nejčastěji nacházejí v galaxiích, kde pokračuje rychlá tvorba nových hvězd. Ale tento magnetar je v galaxii, která je podobná té doposud známé a nedochází zde k žádné rychlé tvorbě hvězd. Toto je další záhada, která se týká FRB, a vědci se domnívají, že existuje značná mezera v pochopení vývoje magnetarů a samotných FRB. Toto téma musí být dále intenzivně zkoumáno během budoucích studií.

Článek Z vesmíru přišel neobvyklý signál. Během 2 měsíců zazněl 2 000krát se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Něco, co tehdy vyhladilo dinosaury

Na Zemi neustále narážejí malé asteroidy. Ale jednou za několik milionů let je to masivní, život vyhlazující asteroid, který to vše ukončí. Jednou se již tak stalo při vyhynutí dinosaurů. Zemské jádro je zároveň také spalující ohnivá koule žhavá jako Slunce a pomalu, ale jistě ztrácí svůj žhavý žár. Když jádro vychladne, přestane generovat magnetické pole Země. Bez magnetosféry by nebylo nic, co lidstvo ochrání před kosmickým zářením. To samé platí pro atmosféru, která nebude schopna se udržet na místě.

Měsíc může přestat spolupracovat

Jakmile Země ztratí většinu svého dýchatelného vzduchu, začne vypadat velice podobně jako Mars. Potom třeba Měsíc přeruší svou oběžnou dráhu a náhle se po spirále dostane daleko blíže k Zemi. To způsobí ničivá zemětřesení po celé pozemské planetě. Gravitace Měsíce by zároveň způsobila, že by se Země natahovala a zahřívala uvnitř. A to vyvolá masivní sopečné erupce.

Přidejte k tomu monstrózní vlny, které zničí celé pobřeží. Všechny tyto katastrofy budou trvat, dokud Měsíc nedosáhne limitu Roche. Pak se rozpadne na malé kousky a vytvoří prstenec kolem neživé skály, která se nazývá Země. Příští soudný den začne masivní explozí na povrchu Slunce. Sluneční erupce tak silná, že pohltí zemskou atmosféru. To zároveň kompletně vyhodí satelity a poškodí elektroniku. Později by oblak žhnoucího plazmatu způsobil na Zemi vážnou geomagnetickou bouři. Takový globální výpadek elektřiny uvrhne lidskou civilizaci do temnoty.

Bez zdroje vzduchu nemá lidstvo šanci

Země pomalu ztrácí svou atmosféru ve prospěch vesmíru. A když na Zemi nezůstane dýchatelný vzduch, lidstvo nebude mít šanci. Bez atmosféry obloha zčerná. Oceány se začnou vařit. Všechno bude na pokraji smrti, protože veškerý pozemský kyslík se uvolní do vesmíru. Ve vzduchoprázdnu se životu rozhodně dařit nebude.

I planety mohou být ohrožující

Jupiter se skládá ze stejných prvků jako Slunce. A pokud by plynná planeta mohla zahájit fúzní reakci ve svém jádru, tak Země bude odsouzena k záhubě. Jupiter přeměněný na hvězdu způsobí, že Sluneční soustava začne být divoká. Asteroidy narazí na planety a nakonec budou planety narážet do sebe. Pro Zemi to může při nejlepším znamenat vyplivnutí ze Sluneční soustavy a uvést ji do Doby Ledový.

Nejnebezpečnější zůstávají černé díry

Další možnou zkázou jsou černé díry. Jsou masivní a nechcete, aby Země skončila v ani jedné z nich. Alespoň tedy pokud se tedy nechcete stát vesmírnou potravou. Ve vesmíru také neexistuje prudší výbuch než gama záblesk. Ano, další ničivá zbraň, která může Zemi poslat na onen svět. Jediný přímý zásah a ze Země se stane obyčejná spálenina, měnící se na popel. Ozonová vrstva se v takovém případě zhroutí a vy byste se koupali ve smrtelné dávce radiace.

Zkáza je zcela jistě nevyhnutelná

Takových událostí je samozřejmě víc a věřte, že se nechcete stát obětí ani jedné z nich. Hromadné vymírání není rozhodně pěkné a dinosauři to poznali na vlastní kůži. Taková událost se zcela jistě jednou zopakuje a lidstvo může jen vyčkávat. Ideálně tedy bez pochybností a nadále v doufání, že se tohle ve vašem životě rozhodně nestane.

Článek Vesmírné události, které by ukončily svět: Nebezpečí černých děr, ohrožení okolními planetami či vytracení atmosféry se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Identifikace podivného úkazu

Vědci provedli pozorování binárního systému s neviditelnou složkou pomocí dalekohledu Gemini North. Astrometrická data shromážděná sondou Gaia ukázala, že hvězda podobná Slunci v tomto systému je zasažena objektem o velmi velké hmotnosti. To umožnilo identifikovat objekt jako kandidáta na černou díru.

Simulace hmotnosti černé díry

Spektroskopie ukázaly, že veškeré světlo vyzařované systémem pochází pouze z viditelné hvězdy. Následné simulace, které berou v úvahu radiální rychlosti a astrometrické údaje, umožnily přesně určit hmotnost tohoto neviditelného jevu. Ta se rovná téměř deseti hmotnostem Slunce.

Měření radiálních rychlostí

Podrobnější hodnoty udává spektroskopická dráha, která je určena k naměření radiálních rychlostí z posunů Dopplerových čar ve spektru. Ukládá spodní hmotnostní hranici, do které se vejde až 5 Sluncí. Pokud by však neviditelnou složkou byla hvězda, pak by v tomto případě byla 500krát jasnější než celý systém.

Doba rotace hvězdy kolem černé díry je 185,6 dne, což je déle než u kteréhokoli známého podobného systému. Vysoká metalicita – tedy obsah prvků těžších než helium – ve hvězdě podobné Slunci naznačují, že systém vznikl se slabým tlakem při výbuchu supernovy. Doposud však nejsou známy přesné informace ohledně celého procesu vzniku tohoto systému.

Původní binární systém

Předchůdce černé díry by byl 20krát hmotnější než Slunce a jen několik milionů let po narození by vyrostl v superobra, který by pohltil svého současného společníka. Není ale jasné, jak by hvězda podobná Slunci mohla tuto fázi přežít, pokud původně patřila do binárního systému. Teoretické modely, které umožňují přežití hvězdy, předpovídají mnohem delší dráhu, než jaká je v současnosti pozorována. Jak vědci píší, je možné, že dříve byl binární systém trojitý nebo vznikl zachycením blízké hvězdy v otevřené hvězdokupě černou dírou.

Článek Astronomové jen kousek od Země objevili hrozivou černou díru. Je 10krát větší než Slunce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Povaha Měsíce dostává úplně nový rozměr

Řekněme, že by se rychlost obíhání Měsíce zvýšila. Připravte se na to, že toto nebeské těleso uvidíte častěji. Navíc se zvýšenou viditelností a rychlostí Měsíce by se jeho zatmění stalo běžným pohledem. To sice znamená krásnější a daleko častější výhled na oblohu, ale pro život na Zemi už by to tak pestré nebylo, jelikož se gravitační síla kompletně zaryje do zemské kůry.

Není kam se schovat

Tato zvýšená síla by způsobila zemětřesení a zvýšila by pravděpodobnost sopečných erupcí po celém zemském povrchu. V takové situaci byste si rozhodně nemohli ani oddychnout někde na pláži hezky u moře. Příliv a odliv totiž existují díky oběžné dráze Měsíce, zemské gravitaci a Slunci. Tím, že se tedy Měsíc přibližuje, vlny oceánského přílivu se neuvěřitelně zvětšují, a to způsobuje povodně a jiné katastrofy.

Mluvíme tady asi o osminásobném zvětšení. Dá se odhadovat, že některé ostrovy by se skryly na většinu dne pod vodou a pobřežní města by byla zcela zaplavena. Pro obyvatele těchto míst to znamená nutnou evakuaci vzhledem k neustálému nebezpečí. Řeč je asi o 700 milionů osob, to už je pořádné stěhování národů. Ani to však není vše. Existuje totiž možnost, že Měsíc dosáhne Rocheova limitu.

Život bez Měsíce?

Jedná se o bod, kdy je Měsíc tak blízko Zemi, že slapové síly mezi námi by byly dostatečně silné, aby ho roztrhaly. To naštěstí nehrozí, protože jak se jeho rychlost zvyšuje, tak se jednoduše vypustí do vesmíru. Ano, je to proto, že jakmile naše přirozená družice dosáhne rychlosti 1,4 km/s, bude mít dostatečnou hybnost, aby unikla zemské gravitaci. Jak zmizí z dohledu, možná se vám zpočátku uleví. Koneckonců, rotace Země by se bez Měsíce zpomalila, což znamená rapidní prodloužení běžného dne.

Kompletní převrácení ekosystémů

A konečně by byly u konce neustálé zemětřesení a ničivé záplavy. Ale ve skutečnosti tady začíná ta pravá noční můra. Bez Měsíce se totiž příliv a odliv daleko zmenší a zeslábnou. Jakékoli pobřežní ekosystémy, které ještě nebyly zničeny masivními záplavami, by nyní byly zcela převráceny.

Hromadná katastrofa pro život na Zemi

Bez vířícího přílivu by zvířata, která jsou závislá na zdrojích potravy normálně plovoucích v oceánu, nedostávala živiny, které potřebují k životu. A bez měsíčního světla nedokáží noční predátoři pořádně lovit. To samozřejmě způsobí další katastrofu v podobě hromadného vymírání tvorů na souši i na moři. A zatímco život na Zemi by byl úplně na ruby, tak samotná planeta to také odskáče.

Cesta k záhubě

Země má běžně sklon asi 23,5 stupně, což se úplně změní. Tento úhel naší oběžné dráhy sice umožňuje střídání ročních období, ale je to gravitace Měsíce, která stabilizuje tento sklon, aby nešel dále. Takže bez toho by se roční období mohla zastavit a počasí si přijde také na své. Člověk jej v takové situaci nedokáže nijak odhadovat či předpovídat. Při větším sklonu hrozí extrémní povětrnostní podmínky a následná doba ledová. Takže vlastně pomalá, ale jistá cesta k vyhynutí.

Článek Kdyby Měsíc obíhal Zemi rychleji, pomalu by nás to zničilo. Zdánlivě maličkost má obrovský vliv se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Složitá měření a důsledná analýza

David Spergel, teoretický astrofyzik a emeritní profesor astrofyzikálních věd na Princetonské univerzitě, po desetiletí zkoumal tvar vesmíru. Naměřil nepravidelnosti v kosmickém mikrovlnném pozadí (CMB), tzn. světle zbylém po Velkém třesku. Tyto úkazy zkoumal sondou NASA Wilkinson Microwave Anisotropy Probe (WMAP) a později kosmickou lodí Planck – European Space Agency (ESA).

Měření a jejich porovnávání

Množství pozitivní a negativní energie v plochém vesmíru je naprosto stejné, a proto se navzájem ruší. Kdyby měl vesmír zakřivení, jedno by bylo vyšší, než druhé. „Plochý vesmír odpovídá vesmíru s nulovou energií,“ řekl Spergel. V tomto případě měření fluktuací CMB sondou WMAP naznačovalo, že vesmír je nekonečný i plochý. Spergel také porovnal tato měření s těmi, která provedla kosmická loď ESA, jež dále omezovala potenciální vesmírné tvary.

Fakty o tom, proč se vesmír rozpíná

Dalším důvodem, proč se Spergel domnívá, že vesmír je plochý, je jeho rychlá expanze. Tu zachycuje Hubbleova konstanta. Protože vesmír začal existovat jako kompaktní koule hmoty, všechno to natahování jej muselo zploštit. Důkaz o plochosti vesmíru se také projevuje v tom, co je známé jako kritická hustota. Při kritické hustotě by byl hypotetický vesmír plochý a nakonec by se přestal rozpínat, ale až po nekonečné době.

Odhadování zakřivení vesmíru

Další řada důkazů naznačuje izotropnost vesmíru, což znamená, že vypadá ze všech úhlů stejně. Anton Chudaykin, fyzik z Institutu pro jaderný výzkum v Rusku, a jeho kolegové zkoumali údaje o oscilacích v běžné hmotě. Dále zanalyzovali modely toho, jak brzy po Velkém třesku vznikala atomová jádra těžší, než vodík. Pokoušeli se odhadnout zakřivení vesmíru. „V různých geometriích se hmota a světlo vyvíjejí odlišně, což nám umožňuje extrahovat trojrozměrný tvar vesmíru z pozorovacích dat,“ řekl Chudaykin.

Shromážděná data o nekonečnosti vesmíru

V konečném řešení zjistili 0,2% přesnost plochosti vesmíru. Data, která shromáždili ve studii naznačují, že prostorové zakřivení je konzistentní s nulou. Z toho vyplývá jeden prostý fakt. V rámci statistické nejistoty výzkum poukazuje na nekonečnost vesmíru. Jedná se však o data, která se rozhodně nedají potvrdit, jako ostatně většina údajů o vesmíru.

Článek Teoretický astrofyzik prozradil, jaký tvar má vlastně vesmír. Jeho dlouholetá studie naznačuje, že jsme se celou dobu pletli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Předmětem pro výzkumníky se stala temná hmota

Ačkoli to nikdy nebylo experimentálně potvrzeno, zdá se, že temná hmota se projevuje svým gravitačním vlivem na hvězdy, galaxie a kupy. Dle výzkumů se totiž zjistily velmi podivné pohyby. I přesto se však jedná o jeden z nejdůležitějších vědeckých objevů všech dob. Není tedy překvapením, že je předmětem tolika experimentů.

Temná hmota má také své mouchy

I tento experiment temné hmoty se ale potýká s určitými problémy. Týkají se výhradně široké škály hmotnostních rozdílů, energií a interakcí. Fyzici se tedy snaží objevit temnou hmotu tím, že navrhují řadu různých experimentů, které hledají signály na základě dosavadních vlastností. Nová studie vědců z Ohio State University navazuje jedinečným přístupem. Jejich tým spekuluje, že pokud částice temné hmoty mají velkou hmotnost, mohou někdy vstoupit do zemské atmosféry jako meteory. Zároveň by také mohly zanechat detekovatelné stopy.

Zanechávají po sobě stopy

Když meteory létají po obloze, zanechávají za sebou ohony záření, které produkují volné elektrony. Tyto „ionizační usazeniny“ odrážejí elektromagnetické vlny vysílané radarovými přístroji, což lidem umožňuje detekovat meteory procházející vzduchem. Nový výzkumný tým tvrdí, že částice temné hmoty budou produkovat podobné, ale odlišné signály.

Výzkumníci popsali, jak by tyto meteory temné hmoty mohly vypadat, a navrhli řešení. Jejich analýza by mohla odhalit, zda se jedná o všechny meteory, nebo jakékoli částice temné hmoty, které se skrývají před zraky. V podstatě se tak celá atmosféra planety promění v jeden obří detektor temné hmoty.

Něco jako hledání pokladu

Částice temné hmoty mohou mít všelijaké vlastnosti. Většina experimentů je zaměřena na nalezení prvního objektu, jenž se má skrývat někde v podzemí. Ale pokud mají jeho částice velkou hmotnost, nemusí se k těmto detektorům dostat, což může zapříčinit nedostatek pozitivních výsledků po celá desetiletí.

Článek Vědci budou lovit temnou vesmírnou hmotu ve formě „meteoritů“. Jsou přesvědčeni, že objeví dosud nedosažitelné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Každá polokoule bude úplně jiná

To je důvod, proč můžete vidět pouze jednu stranu Měsíce. Je totiž slapově uzamčen k Zemi. S jednou stranou planety obrácenou k žáru Slunce a druhou proti temnotě vesmíru jsou vaše nejlepší šance na přežití někde uprostřed. V tzv. zóně soumraku. Alespoň tedy v případě, kdy Země téměř zastaví svůj oběh.

Relativně přijatelné podmínky pro život

Tento tenký pruh země, který hraničí se dnem i nocí, se také nazývá terminátorová linie. Byla by to možná jediná oblast na slapově uzamčené Zemi, kde není příliš horko ani zima. Je to podobné jako u zóny Zlatovlásky. Co se týče šířky této terminátorové linie, ta by zůstala pravděpodobně stejná jako dnes. Udává se okolo 60 km. To není zrovna mnoho na komfortní obyvatelnou zónu.

Opravdu přelidněná oblast

Jediný rozdíl je v tom, že namísto každodenního pohybu po planetě, jak se otáčí, by tento pás byl trvalý. Pokud by tato oblast nekonečného soumraku a úsvitu byla jediným místem pro život lidí, bylo by tam skutečně plno. Dokonce i přes tak stísněný prostor existuje stále možnost, že by tuto zónu pokrývala voda, nikoli pevnina. Přece jenom smůly není nikdy dost.

Zda by kdekoli mimo tuto zónu existovala možnost k žití, by záviselo na tom, jak dobře by se teplo mohlo transportovat po planetě. Pokud by na každé polokouli byly dostatečně silné tryskové větry, mohly by přesunout horký vzduch z jedné strany a studený vzduch z druhé. S atmosférou tak hustou, jako je ta naše, by tyto větry mohly ochladit horkou stranu o několik stupňů. V takovém případě by tato polokoule připomínala teploty současných tropických oblastí Země. S tím se samozřejmě pojí vysoký nedostatek vody.

Využití temné i světlé strany

Na temné straně se kapalné vody nedočkáte, jelikož velice rychle zamrzne. Svým způsobem musíte být tedy kreativní. Využít potenciál obou polokoulí. Např. můžete vyvinout nějaký druh těžby a přepravy, abyste vzali led ze studené strany a roztavili ho na teplé polokouli. Nebo můžete přeměnit vodní páru na kapalnou vodu. Výhodou by však byl přebytek solární energie. Na slunné straně planety by vaše zásoby byly v podstatě nekonečné. Jen byste se museli ujistit, že vaše solární panely vydrží intenzivní teplo.

Důležitost termoelektrické technologie

Termoelektrická technologie by v takovém případě fungovala na prostém principu. A tím je umístění jednoho konce zařízení na horkou stranu planety a druhého konce na studenou stranu. Díky tomu můžete získat elektřinu zdarma jednoduše z rozdílu teplot. Na druhou stranu se taková zařízení používají běžně pouze pro věci, které nevyžadují příliš mnoho energie.

Je možné na obou polokoulích žít?

Co se týče samotného budování, tak podmínky těchto dvou polokoulí nejsou tak drastické. Stačí najít pevný povrch a dostatečně izolovat budovy, abyste se vyhnuli extrémnímu počasí. Horším faktorem by byla životnost rostlin. A to na obou stranách. Na světlé straně by se do pár hodin uvařily a na temné umrzly, takže dopad je jasný. Budete je muset zásobit umělým slunečním světlem. Jedině podél linie terminátoru byste mohli sklízet několik rostlin, které nepotřebují mnoho světla, jako je pšeničná tráva a bílý chřest.

Změn není nikdy dost

Jednou z dalších důležitých změn by bylo měření hodin, určování dnů a měsíců. A kdybyste se zrovna neusadili na temné straně Země, tak nikdy nespatříte velkou část noční oblohy. Žádný Měsíc, hvězdy ani planety. O několik generací dále můžete zjistit, že lidé úplně zapomněli na zbytek Sluneční soustavy nebo vesmíru. I přes všechna tato omezení by to ještě celkem šlo. Berte totiž v potaz, že místo toho, aby se Země točila velmi pomalu, mohla by se otáčet rychlostí světla.

Článek Jakmile se Země přestane točit, všechno se změní. Neznamená to smrt, ale lidstvo by se muselo přizpůsobit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Teorie formování planet

První diskutabilní tvrzení naznačuje, že v rané fázi existence sluneční soustavy se planety začaly formovat z jakéhosi zárodku. Jednalo se o vesmírná tělesa o velikosti Měsíce nebo dokonce i větších vesmírných těles. Tento model naznačuje, že taková „embrya“ by se mohla pravidelně srážet, což by vedlo ke vzniku planet.

V podstatě jako zimní koule

Alternativní teorie naznačuje, že Země se formovala po velmi dlouhou dobu. Zároveň k sobě neustále přitahovala drobné kameny kosmické velikosti. Dá se říci, že byly k Zemi tak trochu nasměrovány z vnější sluneční soustavy. Tyto kameny se postupně slepovaly a hromadily, až nakonec vytvořily planetu jako sněhovou kouli.

V nové studii vědci analyzovali 22 gramů materiálu odebraného ze 17 meteoritů, které se na Zemi dostaly z Marsu. Je jasné, že se jedná o nejstarší meteority. Předpokládá se, že byly vyvrženy z povrchu Rudé planety v rané fázi její existence. Tehdy starověké asteroidy tuto Rudou planetu bombardovaly.

Podobnost Země a Marsu

Analýza studovaných materiálů ukázala, že pevné horniny Země a Marsu jsou svým složením podobnější meteoritům z vnitřní části sluneční soustavy. Jen asi 4 % jejich složení jsou podobná horninovému materiálu ze soustavy vnější. Autoři práce poznamenávají, že jejich studie pokryla největší objem meteoritů, jaký kdy byl pro takovou analýzu použit.

Názor jednoho významného vědce

Hlavní autor studie Christoph Burckhardt pokládal ve svých materiálech otázku týkající se vzniku Země a jejího přesného složení. Vědec podotýká, že postupné slučování menších vesmírných hornin může hrát důležitou roli při vzniku kamenných planet kolem jiných protohvězd. V případě Země však byla tato role pravděpodobně nevýznamná. Studie naznačuje, že naše planeta vznikla v důsledku srážky velkých objektů o velikosti Měsíce.

Pokud jde o „vesmírné oblázky“, drtivou většinu z nich k sobě podle autorů díla stáhl Jupiter. Na Zemi se jednoduše řečeno nedostaly. Výsledky také naznačují, že Země a Mars pravděpodobně kdysi absorbovaly materiál obřích vesmírných těles, která jsou v současnosti vědě neznámá. Časem však nové technologie a rozsáhlejší studie pravdu ukážou.

Jaké další teorie o vzniku Země znáte?

Zdroj: Science

Článek Jedna z nejpopulárnějších hypotéz o vzniku Země byla vyvrácena. Vědci vzápětí potvrdili jinou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malý a dlouho utajovaný objekt

Malý meteorit o průměru jen 0,45 metru vstoupil do pozemské atmosféry dne 8. ledna 2014. Stalo se tak poté, co se ve vesmíru pohyboval opravdu závodní rychlostí 210 000 kilometrů v hodině. To je výrazně víc než průměrná rychlost meteorů prolétajících skrze Sluneční soustavu. Potvrzuje to i databáze studie ArXiv z roku 2019, která se objektem zabývala. Podle ní jde o jasnou ukázku původu daleko za hranicemi naší Sluneční soustavy.

Pravděpodobně se tak jedná o něco, co pochází „z hlubin nitra planetární soustavy nebo hvězdy v tlustém disku Mléčné dráhy“. Navzdory pravděpodobně správnému výsledku nebyla studie nikdy zveřejněna v žádném vědeckém časopise. Některá data v ní uvedená byla navíc vládou USA klasifikována jako tajná. Podle údajů mohl tento meteorit obsahovat mezihvězdný materiál ze zcela jiného hvězdného systému.

Čekání na schválení a ověření?

Amir Siraj, student astrofyziky z Harvardu, který studii vedl, uvádí, že materiál čekal na proces ověřování (peer-review), a to po celé roky. Ten byl ale protahován podivnými okolnostmi, které pocházely z jedinečnosti a novoty nálezu. Právě to přilákalo pozornost vlády USA, která proces zastavila klasifikováním některých údajů na tajné. Nález tohoto meteoru následoval po detekci dvou dalších mezihvězdných objektů v naší soustavě.

Jedná se o objekty známé jako „Oumuamua a kometa Borisov“, které byly ovšem mnohem větší a nedostaly se k Zemi tak blízko jako tento třetí. Ačkoli jde o malý objekt, naznačuje, že naše soustava by mohla být zaplavena objekty z jiných galaxií, případně hvězdných systémů. Budoucí pátrání na ně nejspíš narazí. Toto úsilí může poskytnout záblesky toho, co je za Sluneční soustavou. Atmosféra nám dává dost signálů, jen jim nevěnujeme pozornost.

Co by mohly objekty tohoto typu podle vás odhalit?

Zdroj: TheScientist

Článek Jen kousek od Země se pohybovalo neznámé mimozemské těleso. Na veřejnost se teď dostaly detaily z přísně tajného dokumentu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vítejte v geocentrickém modelu

Toto uspořádání nebeských těles bylo široce uznáváno po dlouhou dobu, asi od roku 550 před Kristem do 17. století. Nakonec ale přesnější pozorování a znalosti vedly k tomu, že tato idea už byla zcela neudržitelná. Nahradil ji heliocentrický systém, který do středu těles umístil právě Slunce. Jenže to, že je to takhle jednodušší, neznamená nutně pravdivost. Co kdyby tedy všechny ty šílené komplikace geocentrického vesmíru byly nakonec pravdivé?

Pokud by středem vesmíru byla Země, museli byste se odnaučit prakticky všechno, co o vesmíru znáte. Uprostřed všeho by nás obklopovalo několik vrstev nebeských oběžnic a hned vedle by byl Měsíc. Pak Slunce, Venuše, Merkur, Mars a zbytek planet soustavy. Za tím by ležela sféra obsahující všechny hvězdy a dále už jen hranice vesmíru, jak ho známe. Při zachování gravitačních zákonů by se dramaticky změnila velikost Země i Slunce.

Planeta versus hvězda

Jednoduše by Země musela být mnohem větší a Slunce zase menší. Největší planetou v soustavě je teď Jupiter, jehož hmotnost je jen 0.1 % Slunce a on sám je 300krát větší než Země. Tohle by v našem planetárním sousedství vyžadovalo radikální úpravy. Menší Slunce by nebylo nadále schopné fúzní reakce, což by znamenalo citelně méně jeho záření. To by znatelně ovlivnilo klima a obyvatelnost naší planety, průměrně teploty by se propadly.

A pokračovaly by v poklesu, dokud by se Země nestala obrovskou sněhovou koulí. Co se ostatních planet týče, jejich oběžné dráhy tvaru elipsy by vzaly za své, místo toho by vytvořily podivné křivky. Všechny by se také pohybovaly různou rychlostí a například Měsíc by měnil tvar orbitu každý měsíc. Ano, bylo by to velice chaotické. A přichází velmi podivná část pozorování hvězdné oblohy, protože by to někdy vypadalo, že tělesa couvají.

Žádné prosté obíhání Země

Planety kolem nás by totiž neobíhaly zcela jednoduše, sledovaly by také vlastní minioběžné dráhy zvané epicykly. To by vyústilo v poněkud bláznivé dráhy kolem Země, ale aspoň by byla zachována naše roční období. Nikoli ale kvůli zemské ose, bylo by to kvůli pohybu Slunce nahoru a dolů podél hvězdného rovníku. V jednom bodě by došlo k ohřátí severní hemisféry a v druhé pozici té jižní, což by se střídalo.

Rozbolela vás z této vesmírné představy hlava? Možná je načase poslechnout si zcela ohromující množství důkazů, že přece jen nejsme středem vesmíru. Ale možná nejsou všechny ty staré teorie úplně špatné. Třeba je tu mimozemská civilizace, která se schovává v nitru naší planety. A vy jen potřebujete podívat se opravdu, ale opravdu hluboko pod povrch vašeho světa, abyste ji nakonec objevili. Tak úspěšné pátrání.

Jak se vám líbí geocentrický nástin?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Jak by to vypadalo, kdyby byla Země středem vesmíru? Geocentrismus by zde způsobil totální chaos a devastující podmínky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Galaktické tunely v každém směru

Protilehlé strany na naší obloze mohou být navzájem propojeny širokou sítí magnetických galaktických vláken, tzv. filamentů. Tato vlákna formují struktury podobné obrovským tunelům. Ty procházejí jak Sluneční soustavou, tak i všemi dalšími hvězdnými prostory. Tyto tunely mohou být v jakémkoli směru, kterým se skrze vesmír podíváme. Pokud bychom tedy měli zrak, který uvidí radiové vlny. Jedná se o největší struktury vesmíru.

Jennifer se totiž od svého kolegy Toma Landeckera dověděla o studii z roku 1965, tedy z velmi raných dob radioastronomie. Na základě tehdejších kusých dat autoři spekulovali, že polarizované vlnění může pocházet z našeho pohledu na lokální rameno galaxie. Tato studie inspirovala Jennifer k rozvinutí myšlenky a jejímu navázání na mnohem lepší modely. Ty vznikly díky mnohem pokročilejší dnešní technologii a obrovským zásobám údajů.

Modelace a simulování

Pomocí počítačových simulací došel tým následně k představě, jak by mohla obloha radiových vln vypadat, pokud by tunely byly propojené právě magnetickými vlákny. Mohli si totiž hrát se vzdálenostmi do té doby, než našli perfektní shodu. Z toto jim vyplynulo, že nejpravděpodobnější vzdálenost pro tunel z naší Sluneční soustavy je 350 světelných let. To odpovídalo i některým dřívějším odhadům, které jsou k dispozici.

Délka celého modelu galaktického tunelu vyšla Westové a jejímu týmu na cca 1000 světelných let. Model je v souladu s četnými pozorováními dvou obrovských oblastí, tzv. North Polar Spur a Fan Region. Simulace zahrnuje i tvar a polarizaci elektromagnetické radiace, tedy to, jak je vlna ohnuta) a její jasnost. Podle jejího kolegy, astronoma Bryana Gasnslera, jde o extrémně propracovaný projekt, který mnohé objasnil a na mnoho navázal.

Příliš podivné vysvětlení

Celé to nejdříve znělo jako příliš divoká koncepce na to, aby byla možná. Jenže modely Bryana nakonec přesvědčily a teď je sám zvědav, jak na zjištění týmu bude reagovat širší astronomická veřejnost. Je samozřejmě třeba provést mnoho další práce, aby bylo možné závěr potvrdit. To bude také zahrnovat modely a simulace s mnohem větším detailem. Jenže tento postup může astronomům pomocí rozlousknout i mnohem větší záhady.

Jedním takovým zádrhelem je formace a evoluce magnetických polí v galaxiích a jak jsou tato pole udržována. Tým plánuje mnohem komplexnější modely, poukazuje ale i na nutnost nových pozorování. Ta mohou ukázat četné detaily, podle kterých je možné problém tunelů zařadit do širšího vesmírného kontextu. Magnetická pole totiž neexistují samostatně, všechna musí být propojena. Takže je čas na odhalení celé cesty od nás do hlubin vesmíru.

Které velké struktury ve vesmíru vás nejvíc fascinují?

Zdroj: ScienceAlert

Článek Vědci šílí z nového objevu: Planeta Země se prý nachází uvnitř gigantického magnetického tunelu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Největší kometa, jaká tu kdy byla

Největší odhadované rozměry této komety jsou až 360 kilometrů, což už hraničí s rozměry trpasličí planetky. Že se jedná nejspíš o kometu, odhadují vědci právě kvůli její vysoce excentrické oběžné dráze. Na kometu se jedná o nezvykle velký objekt, dosud největším kusem v této kategorii byla Sarbat. Ta měla právě 100 kilometrů a Sluneční soustavou proletěla v roce 1729. Nové těleso ovšem na této hranici rozměrů začíná.

Do prostoru Sluneční soustavy přichází z tzv. Oortova mračna. Jedná se o hypotetický oblak komet na kraji našeho solárního systému. Nejspíš jde o pozůstatek mlhoviny, ze které se zrodila i Sluneční soustava. Ač nebyl prokázán, většina astronomů jej bere za reálný objekt. Pro kohokoli, kdo by měl zájem o studium komety, je velmi dobrou zprávou, že na to má spoustu času, i když objekt nebude dost blízko na dobré prohlédnutí.

Webbův vesmírný teleskop

Pomoci jejímu pozorování v roce 2031 by měl nový vesmírný teleskop, pokud bude ovšem do té doby skutečně vypuštěn. Kometa se může navíc pro některé agentury stát tak významnou událostí, že za ní vyšlou vlastní průzkumnou misi. Klíčovou otázkou zatím je, zda jde vůbec o kometu. To se pozná podle toho, že se její povrch začne přiblížením ke Slunci odpařovat a vznikne onen legendární ohon, který všichni známe.

Odborníci si ovšem nejsou jistí, jestli vzdálenost od Slunce bude stačit na to, aby se objekt dostatečně zahřál. Podrobnosti o dráze tohoto tělesa jsou ještě velkou neznámou a průběžně jsou doplňovány. Není ani vyloučeno, že přítomnost ve Sluneční soustavě bude pro těleso znamenat jeho zánik. Každopádně i pokud by byl osud tohoto giganta takový, za deset let nás čeká velkolepá vesmírná podívaná.

Zdroj: ČT24, New Atlas, IFLS

Článek Čeká nás vesmírná podívaná. K Zemi se blíží sto kilometrů velká kometa. Jedná se doposud o největší, jakou známe se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Starší než naše planeta

Jeho stáří a minerální složení naznačují, že má původ v prvotních dobách našeho solárního systému a pochází z kůry protoplanety. To je velký skalnatý masiv, který se časem změní na planetu. Tento meteorit je nejspíše vzácným přeživším kusem zárodku planety, která byla zničena nebo pohlcena nějakou větší protoplanetou během procesu formování Sluneční soustavy. Protože z těchto dob pochází i Země, jde vlastně o kousek našeho dávného bratrance.

Kusy EC 002 byly nalezeny v Alžírsku v květnu roku 2020. Tyto fragmenty měly světle hnědou až béžovou barvu a poměrně zrnitou strukturu. Obsahovaly krystaly v barvách zelené, zelenožluté a žlutohnědé. Většina z dosud nalezených meteoritů (je jich přibližně 3 100) jsou úlomky planetek, neumožňují nám tedy bližší pohled na diversitu protoplanet z dob formování Sluneční soustavy. Skoro všechny navíc pocházejí jen ze dvou mateřských objektů.

Rarita mezi meteority

Útvar EC 002 vystupuje z řady skalnatých meteoritů. Na základě měření podílu různých radioaktivních forem prvků, tzv. izotopů, bylo zjištěno, že mateřské tělo tohoto meteoritu bylo 4,6 miliardy let staré, chemické složení pak naznačuje zrod v částečně roztavené hornině v kůře protoplanety. Většina meteoritů pochází z planetek, jejichž kůra je čedičová, tedy bohatá na železo a hořčík, ale mateřská kůra tohoto útvaru byla bohatá na andezit, který obsahuje oxid křemičitý.

Celkově jde o nejstarší dosud objevený magmatický meteorit, který byl prozkoumán, což odhaluje formování primordiální kůry, jež pokrývala nejstarší protoplanety. I když je vysoce neobvyklý, další studie shledaly, že druh kůry, ze které pochází, byl během formování Sluneční soustavy poměrně běžný. Je rozumné usoudit, že ve stejném době a za stejných podmínek vznikla řada protoplanet s čedičovou kůrou, většina se jich ale v průběhu času rozpadla nebo byla zničena.

Zdroj: Live Science

Článek Nejstarší dosud objevený meteorit, který patří k předchůdcům matky Země. Jde o vzácný přeživší kus zárodku zničené planety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.