Sklářský rod, který živil 1 800 lidí

Hůrka, německy Hurkenthal, nebyla ledajaká šumavská ves. Křišťan Ferdinand Abele, potomek rodu s francouzskými kořeny, koupil zdejší sklárny v roce 1799 a během jedné generace z nich vybudoval podnik evropského formátu. Zrcadlové, tabulové, křišťálové i barevné sklo se vyváželo přes pět meziskladů do celého světa. Podle regionálních pramenů zaměstnávaly hůrecké hutě kolem 1 800 lidí a patřily k nejvýznamnějším v Rakousku-Uhersku.

Jiří Kryštof Abele pak nechal přistavět věž ke kostelu sv. Vincence Ferrerského a vybudovat hřbitovní kapli Povýšení sv. Kříže s rodinnou kryptou. V ní spočinuli příslušníci rodů Abele a Hafenbrädl, a také MUDr. Josef Klostermann, otec spisovatele Karla Klostermanna. Klostermannova matka Charlotte totiž pocházela z rodu Abele a právě Hůrka se stala jednou z kulis románu Skláři. Tradiční prameny mluví o třiadvaceti rakvích; novější bádání z roku 2024 pracuje s údajem sedmadvaceti osob uložených v kryptě. Rozdíl naznačuje, že některé ostatky mohly být přemístěny nebo evidovány jinak ještě před likvidací.

Úřední likvidace, ne opilecký výpad

Kolem zániku hrobky kolují dvě verze. Ta známější, šířená mimo jiné prostřednictvím Neduhovy knihy, líčí sedm opilých pohraničníků, kteří na podzim 1953 vtrhli do krypty, tančili s kostrami a rakve rozbili. Je to silný obraz, a právě proto přežil v paměti.

Archivní zápis ale říká něco jiného. Likvidace proběhla 21. června 1951, tedy o dva roky dříve, a nebyla žádným excesem. Šlo o koordinovanou akci okresních orgánů. Současně s vyklizením krypty byl se souhlasem konzistoře převezen církevní inventář z kostela do Železné Rudy. Kam přesně byly ostatky znovu uloženy, se dodnes nepodařilo veřejně doložit; zápis lakonicky uvádí, že „pozůstatky byly zakopány“.

Proč až v roce 1951, šest let po konci války a pět let po odsunu? Přímé zdůvodnění v dochovaných dokumentech chybí. Načasování ale odpovídá systematické likvidaci opuštěných sakrálních areálů v pohraničí těsně před plným rozběhem vojenského režimu v prostoru pozdějšího vojenského újezdu Dobrá Voda. Podle odborné práce Žanety Musilové bylo na jeho území zaevidováno padesát zaniklých obcí a osad. Hůrka byla jednou z nich, ale jedinou, kde přežila původní stavba.

Proč kaple přežila, když kostel ne

Kostel sv. Vincence Ferrerského šel k zemi. Obytné domy zmizely. Kaple Povýšení sv. Kříže ale stojí. Nejpravděpodobnější vysvětlení je prozaické: armádě se hodila jako pozorovatelna, později jako sklad. Žádný dochovaný stavební rozkaz „kapli nezbourat“ neexistuje; jde o opakovaně uváděnou regionální tradici, která ale dává logický smysl. Právě utilitární hodnota malé stavby ji zachránila před odstřelem.

Po roce 1989 se kaple dočkala postupné obnovy. Klíčovou postavou byl sušický farář Slávek Holý, který od roku 1997 organizoval opravy za pomoci dobrovolníků a dárců z české i německé strany. V roce 1999 přešla kaple do majetku církve, zatímco hlavní rekonstrukce proběhla v roce 2003. A v září 2024 přibyl před kaplí nový pamětní kříž se jmény osob kdysi uložených v kryptě, symbolická náhrada za hrob, který už neexistuje.

Živé poutní místo, ne mrtvá ruina

Dnes kaple spadá pod farnost Sušice a v rozpisu pro rok 2026 jsou na Hůrce uvedeny dvě česko-německé bohoslužby: 18. dubna v základech kostela sv. Vincence Ferrerského a 12. září přímo v kapli. Nejde o trvale otevřený objekt se stálou obsluhou, ale o místo, které žije rytmem poutí a setkávání lidí z obou stran hranice.

Pro turisty je přitom Hůrka snadno dosažitelná. Z placeného parkoviště v Nové Hůrce vede modrá značka po asfaltu asi 2,5 kilometru přímo ke kapli; úsek zvládnou i rodiny s kočárkem. Kdo chce pokračovat, může absolvovat okruh přes jezero Laka: celkem 9,5 kilometru, převýšení 197 metrů, zhruba tři hodiny chůze. K červenci 2026 NP Šumava na trase nehlásí žádnou dlouhodobou uzavírku.

Článek Vojáci vykopali 23 rakví z šumavské hrobky rodiny Abelů a prodali kov do sběru. Kaple stojí dodnes opuštěná se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Právnička, která přesvědčila egyptologii

Příběh začíná v roce 2004, kdy dominikánská právnička Kathleen Martinezová (podle National Geographic talent, který složil právnický diplom v devatenácti letech) kontaktovala tehdejšího šéfa egyptských památek Zahího Hawásse s neortodoxní teorií. Kleopatra se celý život stylizovala do role bohyně Ísidy, Antonius přijal roli Osirida. Pokud královna plánovala svůj pohřeb jako rituální akt znovusjednocení božského páru, nemusela volit centrum Alexandrie, kde by hrozilo římské znesvěcení. Mohla zvolit chrám zasvěcený právě kultu Ísidy a Osirida, Taposiris Magna.

Hawáss, přestože sám nikdy nepřijal závěr o Kleopatřině pohřbu na tomto místě, dal Martinezové v roce 2005 zelenou. Od té doby vede dominikánsko-egyptská mise nepřetržitý výzkum lokality, která leží mezi Středozemním mořem a jezerem Mareotis v oblasti dnešního Abú Síru u Borg El Arab.

Proč ne Alexandrie?

Většina badatelů po staletí předpokládala, že Kleopatřino mauzoleum stálo v alexandrijské královské čtvrti poblíž paláce. Plútarchos ve svém životopise Antonia výslovně píše, že Kleopatra prosila o pohřeb „v jednom hrobě“ s Antoniem a že Octavianus nakonec nařídil, aby byla pochována po jeho boku. Problém je, že starověká Alexandrie dnes z velké části leží pod vodou. Zemětřesení, tsunami (zejména katastrofické z roku 365 n. l.), vzestup hladiny a pokles terénu proměnily královskou čtvrť v podmořskou krajinu sedimentů. Franck Goddio ji mapuje od roku 1992, ale přesnou polohu mauzolea nikdo neidentifikoval.

Logika Martinezové je jiná. Ne „královský hrob ve městě“, ale „symbolický hrob v kultovním areálu na okraji alexandrijského prostoru“. Hawáss její argument v roce 2022 shrnul jako kombinaci náboženské symboliky a strategické polohy mimo bezprostřední římskou kontrolu. Skeptická část oboru namítá, že chrám nebyl standardním místem královského pohřbu a že literární prameny směřují jinam. Obě strany mají argumenty. Ani jedna nemá důkaz.

Tři milníky po egyptské revoluci

Revoluce v roce 2011 mohla výzkum zastavit. Nezastavila. Naopak, poslední dekáda přinesla tři zásadní objevy, které lokalitu posunuly z okrajové hypotézy do centra pozornosti:

• Leden 2021: Egyptské ministerstvo oficiálně oznámilo nález 16 pohřbů ve skalních šachtách areálu. Mumie měly zlaté fólie na jazyku, znak elitního funerálního rituálu ptolemaiovské doby.
• Listopad 2022: Archeologové odhalili skalní tunel pod chrámovým komplexem. Jeho účel zůstává předmětem výzkumu, ale samotná existence podzemní struktury v areálu, kde se hledá hrobka, vzbudila vlnu mediálního zájmu.
• Září 2025: Oznámení potopeného přístavu napojeného na chrám. Podle ministerstva jde o přístav, který není popsán v žádném známém starověkém prameni. Spolu s ním bylo vyzvednuto 337 mincí, keramika a podvodní stavební struktury.

Každý z těchto nálezů potvrzuje, že Taposiris Magna bylo mnohem významnější místo, než se dříve soudilo, hospodářsky, nábožensky i strategicky. Co žádný z nich nepotvrzuje: že tam leží Kleopatra.

Outsiderka, která vydrží

Síla tohoto příběhu nespočívá jen v otázce „kde leží Kleopatra“. Spočívá v tom, proč se jedna outsiderská hypotéza dokáže udržet dvě dekády navzdory průběžné skepsi oboru. Hawáss sám v roce 2019 veřejně prohlásil, že se nález hrobky v Taposiris Magna neblíží a že teorii nevěří. Přesto výzkum pokračoval. Live Science v září 2025 shrnula stav střízlivě: pro Kleopatřin pohřeb na tomto místě dosud neexistuje archeologický důkaz.

Martinezová přesto kopala dál. A lokalita jí to vracela, ne hrobkou, ale vrstvami poznání, které by bez její tvrdohlavosti zůstaly pod pískem a pod hladinou. Podle nás je to hlavní důvod, proč Taposiris Magna zůstává nejdéle a nejdůsledněji prověřovanou alternativou k alexandrijské hypotéze. Ne proto, že by byla prokázaná. Proto, že každá sezóna přináší dost na to, aby se nedala odmítnout.

Co by objev znamenal, a co by rozhodl

Kdyby se hrobka skutečně našla, mediální dopad by se blížil Tutanchamonovu momentu z roku 1922. Kleopatra je globálně známější jméno než většina faraonů. Vědecky by nález rozhodl letitý spor o místo pohřbu, zpřesnil závěr ptolemaiovské éry a osvětlil vztah poslední královny k isidskému kultovnímu prostředí. Ale čekat intaktní hrobku plnou pokladů jako v Údolí králů by bylo naivní; alexandrijské pobřežní prostředí je nesrovnatelně destruktivnější než suchý vápencový masiv v Luxoru.

I kdyby Kleopatřiny ostatky v Taposiris Magna nikdy nenašli, potopený přístav, tunel a elitní pohřebiště už samy o sobě přepisují mapu severozápadní Maréotidy. Někdy je jednoduše cesta cennější než cíl, o kterém ani nevíme, jestli existuje.

Článek Potápěči našli stovky mincí s Kleopatrou. K její hrobce sice stále nevedou, může to být ale stopa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co starověký kronikář napsal a co věda potvrdila

Historik S‘-ma Čchien, který psal zhruba sto let po císařově smrti, zanechal v Zápiscích historika pozoruhodně detailní popis interiéru: paláce a síně plné vzácných předmětů, mechanické kuše nastavené proti vetřelcům, strop zobrazující nebeskou klenbu, na podlaze zeměpisný model říše a „stovky řek“ z tekoucí rtuti, které napodobovaly velké vodní toky. Zní to jako pohádka. Jenže právě motiv rtuti získal v moderní vědě překvapivě silnou oporu.

Už v roce 1985 zachytil geochemický průzkum publikovaný v Journal of Geochemical Exploration výraznou rtuťovou anomálii přímo nad centrální částí mohyly. O pětatřicet let později, v roce 2020, tým švédských a čínských vědců pomocí laserového radaru naměřil zvýšené koncentrace par rtuti ve vzduchu nad hrobem, až 27 nanogramů na metr krychlový, a vyložil je jako možný únik skrz staré trhliny v konstrukci. Studie publikovaná v Scientific Reports zároveň explicitně konstatuje, že detailní archeologický výzkum komory je odložen, dokud nebudou k dispozici lepší metody ochrany artefaktů.

Rtuť tedy není jen legenda. Je měřitelná, a tím pádem i nebezpečná, pro případné badatele i pro cokoliv, co by po otevření přišlo do kontaktu se vzduchem.

Lekce z terakotové armády: co zmizelo během minut

Nejsilnější argument pro trpělivost paradoxně nepochází z modelů ani ze zákonů, ale z přímé zkušenosti. Když v sedmdesátých letech začali archeologové odkrývat slavnou terakotovou armádu, tedy vnější část téhož pohřebního komplexu, figury nesly na povrchu pestrou polychromii: červenou, modrou, fialovou, zelenou. Barvy nanášené na tenkou lakovou vrstvu. Po kontaktu se vzduchem a poklesu vlhkosti se lak začal smršťovat, praskat a odlupovat. Některé vrstvy zmizely během minut.

Výzkum Technické univerzity v Mnichově i Getty Conservation Institute podrobně zdokumentoval mechanismus: jakmile relativní vlhkost klesne pod kritickou mez, organický lak pod pigmentem nevratně ztrácí pružnost. Dnes už existují postupy preventivního ošetření přímo při odkryvu (konsolidanty jako PEG, Rhoplex či Paraloid, zvlhčovací komory, přesnější monitoring). Ale i autoři těchto metod přiznávají, že technologie stačí na jednotlivé figury v kontrolovaných podmínkách. Stabilizovat celý interiér uzavřené komory, jejíž rozměry odborníci odhadují na desítky metrů v každém směru, je úkol jiného řádu.

A pokud se uvnitř dochovaly organické materiály (hedvábí, dřevo, laky) právě proto, že komora zůstala uzavřená a mikroklima stabilní, jejich vystavení kyslíku by mohlo spustit degradaci, kterou žádný konsolidant nezastaví.

Zákon, který klade rozhodnutí nad muzeum

Vedle vědeckých limitů existuje i formální bariéra. Čínský zákon o ochraně kulturních památek stanoví, že archeologické výkopy podléhají schválení správního orgánu pro kulturní dědictví pod Státní radou. U národně významných lokalit, a mausoleum prvního císaře mezi ně bezpochyby patří, se plán nejprve přezkoumává tímto orgánem, konzultuje s experty a teprve poté předkládá ke schválení Státní radě samotné.

Nejde o jednorázový zákaz vydaný konkrétním dokumentem, ale o dlouhodobou institucionální politiku: neotevírat bez krajní nutnosti. Zákon sice počítá s výjimkou pro záchranný výkop při bezprostředním ohrožení (přírodní katastrofa, hrozící zřícení), jenže nic takového u stabilní mohyly nehrozí. Wu Yongqi k tomu přidává kulturní rovinu: mluví o úctě k „nebi a přírodě“, o principu, že imperiální hrobka se nemá narušovat jen proto, že to technicky zvládneme.

Výzkum pokračuje, jen ne uvnitř

Představa, že se kolem hrobky nic neděje, je mylná. V lednu 2026 oznámili archeologové nové nálezy z okolí hlavní komory: v další etapě výzkumu u jámy č. 2 odkryli dva starověké vozy, patnáct kusů vozového vybavení a devět zbraní. Lokalita se tedy aktivně zkoumá. Cíleně se ale vyhýbá centrální komoře.

Zároveň pokračuje neinvazivní průzkum samotné mohyly. Integrovaný geofyzikální výzkum kombinující gravimetrii, magnetiku, elektrickou odporovou tomografii, radon a georadar dokázal vymezit rozložení podzemního paláce i přilehlých struktur. Čínská studie z roku 2022 simulovala využití muonové radiografie, metody, která sleduje kosmické záření procházející hmotou, a ukázala, že by dokázala nedestruktivně rekonstruovat polohu a rozměry komory s chybou kolem sedmi procent. Autoři ji sami označují za předběžný a doplňkový nástroj, ne za hotové řešení. Ale směr je jasný: nahlédnout dovnitř, aniž by se cokoliv otevřelo.

Tutanchamon jako varovný příběh

Srovnání s Tutanchamonovou hrobkou, objevenou v listopadu 1922, ukazuje, jak moc se archeologické myšlení za sto let posunulo. Howard Carter komoru otevřel, obsah postupně vyzvedával a konzervaci řešil za pochodu. Až o desítky let později musel Getty Conservation Institute investovat deset let práce do záchrany nástěnných maleb poškozených návštěvnickou zátěží, vlhkostí a prachem. U Čchin Š‘-chuanga je logika obrácená: nejdřív neinvazivní průzkum a ochranný práh, teprve případně, někdy, otevření.

Muzeum mauzolea přitom není uzavřený svět. Originální terakotoví vojáci cestují po světě: v sezóně 2025–2026 je hostila velká výstava v Budapešti i v australském Perthu. Evropská cesta tedy otevřená je, i když konkrétní český termín se zatím v oficiálních programech neobjevil.

Největší tajemství téhle hrobky nakonec není to, co leží uvnitř. Je to rozhodnutí generací archeologů, že nejzodpovědnější věc, kterou dnes mohou udělat, je nechat dveře zavřené.

Článek Hrobka prvního čínského císaře zůstává zavřená kvůli obavám o nálezy. V minulosti se některé objevy rozpadly v řádu minut se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě hrobky a vrstvy sahající do pravěku

První z odkrytých hrobek má neobvyklý geometrický půdorys a stěny, které se směrem nahoru postupně ztenčují. Část konstrukce už ve starověku někdo rozebral, pravděpodobně kvůli kamenným blokům, které posloužily jinde. Druhá hrobka je té první velmi podobná, zachovala se ale lépe, a právě díky ní mohou archeologové rekonstruovat původní podobu obou staveb.

Pod raně dynastickou vrstvou mise narazila na předdynastické pohřby. Těla ležela ve skrčené poloze na rostlinných rohožích, obklopená černočervenou keramikou typickou pro období Naqada II a III, tedy zhruba 3500–3100 př. n. l. Jde o standardní hornoegyptský funerální repertoár, který ukazuje, že Jabal Al-Tair nebyl na okraji tehdejších předstátních sítí. Naopak: ležel přímo v proudu kultury, z níž o staletí později vyrostl sjednocený Egypt.

Nejmladší vrstva patří Pozdní době (747–332 př. n. l.). Obsahuje individuální i kolektivní pohřby se zbytky dřevěných rakví. Přesný počet těchto hrobů egyptské úřady zatím nezveřejnily.

Stopa vedoucí k pyramidám

Egyptský ministr turismu a památek i Nejvyšší rada pro památky rámují nález jako důležitý článek v debatě o vývoji pohřební architektury, od raných komorových staveb přes stupňovité pyramidy až k těm pravým. Srovnání s hrobkou krále Dena v Abydu není náhodné. Denova hrobka z 1. dynastie je v odborné literatuře považována za architektonickou inovaci, která poprvé zavedla sestupné schodiště do podzemní komory. Řešení, jež se pak opakovalo a proměňovalo po celou Starou říši.

Detailní plánovou komparaci obou lokalit ministerstvo zatím nezveřejnilo. Podle nás je ale podstatné už samotné zjištění, že podobný konstrukční princip existoval i ve středním Egyptě, stovky kilometrů od Abydu. Jabal Al-Tair tak není osamělá revoluce, ale cenný nový datový bod, který názorně posiluje teorii postupného vývoje od raných monumentálních hrobek k pyramidovým komplexům.

Proč zrovna Minya, a proč pořád znovu

Minya leží mezi Beni Suefem a Asjútem, podél Nilu s pouštním zázemím na obou březích. Pro egyptologii je to paradoxní region: obrovský potenciál, ale nerovnoměrný výzkum. Egyptské ministerstvo turismu a památek samo v roce 2020 označilo Minyu za „z velké části neprozkoumanou oblast plnou potenciálních objevů“. A odborná literatura upozorňuje na nápadnou mezeru v archeologických datech pro velkou část středního Egypta.

Přesto, nebo právě proto, se tu v posledních letech objevy vrší:

• Tuna al-Gabal, 2019: Ptolemaiovské pohřební komory s velkým množstvím mumií, ostrak a papyrů.
• Al-Ghoreifa, 2020: Hrobky velekněží z Pozdní doby s asi dvaceti rakvemi, více než deseti tisíci ušebti a stovkami amuletů.
• Al-Bahnasa: Řecko-římské hroby s mumiemi, terakotami a ptolemaiovské hrobky se „zlatými jazyky“ a výjevy bohyň.

Všechny tyto nálezy byly mediálně vděčné: mumie, zlato, nápisy. Jenže Jabal Al-Tair je jiný případ. Je výrazně starší a jeho hlavní hodnota neleží v inventáři cenností, ale v architektuře a v tom, jak dlouho se na jednom místě pohřbívalo. Rozpětí od Naqady II po Pozdní dobu znamená kontinuitu přesahující tři tisíce let.

Co zatím nevíme, a kdy se to dozvíme

Vykopávky v Jabal Al-Tair pokračují. Egyptské úřady avizují další objevy, ale harmonogram ani jméno odborného časopisu, kde by měla vyjít podrobná publikace, zatím venku nejsou. Čeští archeologové z Českého egyptologického ústavu na Filozofické fakultě UK, kteří v Egyptě dlouhodobě pracují, působí v Abúsíru a na jihu Sakkáry; v Minyi česká mise aktuálně aktivní není.

O zpřístupnění lokality turistům se oficiální zpráva nezmiňuje. Navštívit lze zatím klášter Jabal Al-Tair na trase Svaté rodiny, který ministerstvo rozvíjí jako poutní destinaci. Samotný archeologický výkop ale zůstává pracovištěm, ne muzeem pod širým nebem.

Největší tajemství Minyi tentokrát nespočívá ve zlatě ani v neporušených mumiích. Spočívá v tom, že jedno místo na okraji pouště dokázalo přitahovat mrtvé a jejich živé pozůstalé, po více než tři tisíciletí. A že teprve teď začínáme chápat proč.

Článek V egyptské Minyi odkryli starověké hrobky. Dost možná odkazují k jednomu z nejstarších egyptských králů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nevysvětlitelná tajemství prehistorické hrobky

Archeologové byli zcela zaskočeni, když zjistili nápisy na starověkých zdech hrobky Gavrinise. Přesněji řečeno množství obvodu Země, počet dní v roce, matematickou konstantu „pí“ a přesnou zeměpisnou délku a šířku Gavrinise. Samotná hrobka je však velice pozoruhodná a nepodobá se ničemu, co kdy bylo odkryto. Tuto historickou zajímavost zkoumá blíže Giorgio A. Tsoukalos, významný teoretik prehistorických astronautů. Pokud se však hovoří o kryptě, tak ta má velmi komplikované matematické chápání z pravěku, což nechává výzkumníky v otázkách.

Analýza pozoruhodné hroby

Nejzajímavějším rysem Gavrinise jsou spirály a další vzory vyleptané do obrovských skalních desek téměř vypadajících jako otisky prstů. Matematici, kteří hrobku prohlíželi, došli k závěru, že existují tajná sdělení, hlavně matematická. Kvůli tomu vědci začali provádět několik měření skalních útvarů uvnitř Gavrinis. Také uvěřili, že ve skalách jsou obsaženy pozoruhodné matematické znalosti a schopnosti.

Zbývá spousta otázek

Ke stavbě hrobky bylo použito 52 megalitů, z nichž polovina byla napsána podivnými vzory. „Tito neuvěřitelní starověcí matematici nejenže určili číslo (pí) podstatně dříve, než bylo objeveno, ale také přesnou zeměpisnou délku a šířku ostrova.“ Takhle to alespoň tvrdí Tsoukalos. Je však rozhodně vhodné zvážit téma těchto primitivních lidí, a jak mohli bez pokročilé technologie znát zeměpisnou šířku a délku ostrova. Téma této hrobky tedy není zdaleka není uzavřeno a její výzkum bude nadále pokračovat v plné víře.

Článek Gavrinisovo tajemství: Prehistorická průchozí hrobka obsahuje nevysvětlitelné záhady se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Šachta, kterou snadno minete

K popularizaci Egypta ovšem přispěl už řecký filozof Platón. Ve svých spisech totiž zmiňoval spojení mezi tajemnými kněžími faraonů a mytologickou Atlantidou. Je otázkou, zda to byla pravda, nebo jen výplod představivosti velkého myslitele. Jakmile ale Egypt byť jen jednou navštívíte, situaci pochopíte. Platón měl všechny důvody spojovat si architektonické úspěchy Černé země (jak se Egyptu tenkrát říkalo) s jinou, mnohem vyspělejší civilizací.

Dneska budeme ale mluvit o poměrně málo známém místě. Během vykopávek bylo objeveno teprve nedávno, ale je úžasné a velkolepé – jedná se o Osirisovu šachtu. Podle jedné z legend právě zde našel egyptský bůh Osiris (či Usire) svůj poslední úkryt. Nachází se poblíž Káhiry na náhorní rovině Gízy, vedle Rachefovy pyramidy. Jde o podzemní prostor, a jakmile nevíte, kde přesně hledat, můžete ji snadno minout, protože jde jen o dveře ve skále.

Sestup na tři etapy

Právě z toho důvodu unikla mnoha předchozím průzkumům, aniž by si archeologové všimli čehokoli zvláštního. Poprvé byla na mapách označena v roce 1837 egyptologem a inženýrem Johnem Perringem. Egyptský archeolog Selim Hasan pak během čištění silnice mezi pyramidou a chrámem v údolí sfingy objevil samotnou šachtu. Ta má několik úrovní, přičemž nejnižší z nich byla původně zatopená. To bylo samozřejmě překážkou dalších výzkumů.

Jen v roce 1999 bylo pod vedením ministerstva starožitností možné tuto vodu odčerpat, od té doby už se práce archeologů nezastavily. Přístup byl radikálně omezen i pro oficiální výpravy, protože na všechno dohlížel ministr Havas osobně. Jméno šachty pochází od designu hrobky a amuletů, které boha ukazují. Sestup probíhá ve třech fázích. Nejdříve od samotného vstupu je sestup asi 10 metrů po žebříku. Na malé plošině jsou pak schody vedoucí dolů.

Na místě, kde je cítit historie

Ty končí v obdélníkové místnosti se sedmi výklenky se sarkofágy. Je obtížné si představit, jak mohla tak masivní kamenná struktura vzniknout v takové hloubce. Nejzajímavější věci však čekají ve třetím sestupu ještě o 12 metrů níže, tedy na nejnižším podlaží. Tady je umělý ostrůvek obklopený vodou, kde je další sarkofág. Velmi podobný těm nahoře, ale vyrobený z žuly. Přímo na ostrově jsou také pozůstatky sloupů, které ho kdysi zastřešovaly.

Stále není jasné, proč byl v tehdejších dobách používán kamenný sarkofág. Pokud to ale opravdu byla hrobka, pak si něco takového bůh nepochybně zasloužil. A právě tady, v tlumeném světle, když stojíte v tichu poblíž vody a zíráte na zapomenutý ostrov dávné doby bohů a hrdinů, si uvědomíte velikost egyptských monumentů. Dokonce pocítíte pohyb ducha historie. Je stále někde kolem, neviditelný, a přece neustále přítomný.

Článek Průzkum Osirisovy šachty přinesl nový objev. Hluboko pod zemí se tam našel sarkofág vyrobený z žuly se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Souboj mezi Ruskem a Spojenými státy

Proto využili svoje tajné služby, aby určily místa, kde by se artefakty a znalosti tohoto typu mohly nacházet. Jedno z nich byla starověká hrobka v Egyptě, konkrétně na náhorní plošině v Gíze. Svoje hledání založila KGB na staré legendě o hrobce boží návštěvy (Tomb of the Visitor God). Podle příběhu narazili dva beduíni během cest na místo posledního odpočinku mimozemského návštěvníka. Jakmile do hrobky vstoupili, okamžitě se jim udělalo zle.

Ještě než v nemocnici podlehli tajemné chorobě, dokázali předat umístění této hrobky. Egyptské úřady pak prodaly tyto údaje ruským spojencům. Ti se na toto místo chtěli dostat dřív, než se to povede americké CIA. V důsledku toho byl tedy rychle ustanoven Projekt ISIS, jehož expedice měla hrobku prozkoumat. K sovětským egyptologům, vědcům a vojákům se přidaly egyptské protějšky, které jim měly s nalezením cíle v terénu pomoci.

Možný nález zakladatele Egypta?

Tyto informace pak ověřil ruský vědec Viktor Ivanovič, který měl přístup k tajným dokumentům KGB. „Neexistují žádné pochybnosti, že malá skupina ruských vědců s vojenskými experty našla v Egyptě v roce 1961 hrobku. Dokumentace ale nikde nezmiňuje, co přesně mělo být nalezeno uvnitř sarkofágu. Jediným zdrojem jsou nejvyšší představitelé KGB. Jen ti vědí, že jsme našli mimozemskou bytost, která zemřela v Egyptě.“

„Došlo k tomu 10 000 let před Kristem.“ Rusko-egyptské výpravě se podařilo hrobku odhalit a podle zpráv zajistila velký počet artefaktů. Podle jednoho ze starších důstojníků KGB bylo odneseno asi 15 krabic plných předmětů. Hieroglyfické nápisy uvnitř byly zkopírovány a následně přeloženy. Bylo mezi nimi i proroctví předvídající návrat okřídleného mimozemského boha. Zpráva také zmiňovala existenci ochranné bariéry.

Existence záznamu, neznámost výsledku

„Během zkoumání zdí jsme zachytili podivnou sílu odporu. Nedokázali jsme to nijak vědecky vysvětlit.“ Nic uvnitř ale nebylo tak zarážející jako mumie samotného boha, která byla opatrně uložena ve velkém sarkofágu. Tělo bylo větší než průměrný Egypťan a radiokarbonová metoda ukázala stáří asi 13 000 let. Podle egyptské mytologie byla první dynastie ustanovena bohem Osirisem, který na Zemi přiletěl v létající lodi.

Je to odkaz na UFO? A pokud ano, opravdu našla výprava mumii zrovna této bytosti? Existuje černobílý záznam, údajně přímo z archivů KGB. Při otevření rakve se uvolnil oblak jedovatého plynu. Členové výpravy se tak vrátili s ochrannými obleky a maskami. Ačkoli není možné ověřit, že tělo skutečně patřilo mimozemskému bohu, forenzní analýza potvrdila pravost záznamu. Do dnešního dne je tak výsledek této expedice neznámý.

Článek Projekt ISIS aneb Jak tajná služba KGB objevila mumifikované tělo starověkého mimozemského „boha“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Terakotová armáda čínského císaře

Císař Čchin Š’-chuang-ti (260–210 př. n. l.) usedl na čínský trůn v pouhých 13 letech. Byl to první a nejvýznamnější císař a sjednotitel Číny. To on vydal rozkaz ke stavbě Velé čínské zdi, zavedl jednotnou měnu a sjednotil měrné jednotky. Největší důraz však kladl na stavbu svého posmrtného paláce. Hrobka se začala budovat už při jeho nástupu na trůn a během 40 let na ní pracovalo až 700 tisíc dělníků.

Kromě samotné hrobky vytvořili více jak 8 tisíc vojáků, které čítá terakotová armáda. Každý z nich je unikátní a nenajdete mezi nimi dvě stejné tváře. Sochy jsou vysoké okolo 170 až 190 centimetrů a jsou vypracované s úchvatnými detaily. U některých lze rozeznávat jednotlivé chloupky vousů či čáry na dlaních. V době svého vzniku byly i ručně malované. Barva se však sloupla krátce po jejich odhalení agresivním působením kyslíku.

Odkrytí hrobky

Tato rychlá eroze barvy zastavila jakékoliv další práce na odhalení císařské hrobky. Archeologové se obávají, že by mohlo neopatrným zacházením dojít k ještě horším škodám, než které už utržila terakotová armáda. Proto se s dalšími pracemi čeká na vyvinutí vhodných konzervačních technologií.

Archeologům se zatím podařilo odhalit přibližnou rozlohu celého monumentu, který se má rozkládat na neuvěřitelných 98 kilometrech čtverečních. Mezi nalezištěm terakotové armády a hrobkou císaře se prý nachází zhruba kilometr dlouhý prostor, který vyplňují různé místnosti a budovy. Zde archeologové také zaznamenali zvýšený výskyt rtuti a samostřílných mechanismů. Zatím nelze říct, jestli jsou tyto pasti ještě stále funkční.

Redakce VědaŽivě

18 prosince, 2023

Hrobka krále Tutanchamona: Údajně na ní spočívá kletba, chrání ji prý temné síly

Na poklad si počkáme

Na poklady, které skrývá císařská hrobka a které doposud chránila věrná terakotová armáda, si tak musíme ještě nějakou dobu počkat. Vědci se domnívají, že by se jednou mohlo jednat o významnější nález, než jakým doposud je nález Tutanchamonovy hrobky. Zatím se však nikdo neodvažuje narušit císařův posmrtný klid.

Článek Největší hrobka na světě: Na terakotové armádě se podílelo až 700 tisíc dělníků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nález desetiletí

Největší ironií pravděpodobně zůstává fakt, že se o nález desetiletí zasloužil pracovník stavební společnosti, která v Popradu pracovala na výstavbě průmyslové zóny. Jeho úkolem bylo najít zdroj podzemní vody, který měl být následně zasypán kamením. Místo toho našel 1 600 let starou hrobku. V první chvíli si myslel, že narazil na starý partyzánský bunkr a odmítl v práci pokračovat ze strachu, že by tam mohla být nevybuchlá munice. Díky duchapřítomnosti bagristy tak byli archeologové přivoláni k jednomu z nejvýznamnějších nálezů posledních desetiletí.

Slovenský Tutanchamon

Okamžitě započaly archeologické práce, které odhalily, že díky umístění hrobky došlo k dokonalé konzervaci většiny předmětů. Ačkoliv byla hrobka v průběhu věků pravděpodobně vykradená, stále se v ní našlo několik předmětů neskutečného významu i hodnoty. Mezi ty nejvýznamnější patří například část tapisérie, sarkofág, přívěšek vyrobený z mince římského císaře z roku 375 a dvoustěnná šachovnice se skleněnými hracími kameny. Podle toho lze usoudit, že Slovenský Tutanchamon pravděpodobně patřil do šlechtického stavu.

Odkud pocházel?

Ze samotného těla se toho moc nedochovalo. Přesto dokázaly testy DNA prozradit, že se jednalo o muže ve věku 20 až 25 let. Podle všeho se narodil někde mezi Uralem a Volhou a do oblasti Tater se dostal při stěhování národů, které bylo ve 4. století běžné. Většinu života pravděpodobně prožil ve Středomoří, protože zbytky jídel, které vědci nalezli v jeho žaludku, obsahovaly velké množství ryb a ovoce. Pravděpodobnou příčinou smrti byla žloutenka, proti které v té době neexistoval žádný lék.

Redakce VědaŽivě

11 prosince, 2022

Ve starověké hrobce Tutanchamona archeologové našli záhadný mimozemský prsten

Ačkoliv byla hrobka Slovenského Tutanchamona nalezena už v roce 2005, zpřístupněna byla až v loňském roce v rámci unikátní expozice. Každý návštěvník se tak může na vlastní oči podívat na poklady, které tento nejcennější evropský nález desetiletí odhalil.

Článek Slovenský Tutanchamon: Bagrista našel hrobku mladého knížete, která je stará 1 600 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

O skrytém mauzoleu poblíž Luolyangu věděli vědci řadu let díky historickým pramenům. Pravost Zhiovy hrobky ale nepotvrdily. Při vykopávkách nyní našli pečetě se jménem Zhiova následovníka Liu Honga. Tyto pečetě společně s historickými prameny dokazují možnou pravost Zhiovy hrobky.

Tvrdá vláda čínského císaře

Liu Zhi, zvaný také jako Císař Huan, vládl Číně v letech 146 – 168 našeho letopočtu. Během své krátké vlády se potýkal s hladomorem, ekonomickou krizí a v posledních letech panování i s protesty a rebeliemi proti jeho vládě.

Císař Liu Zhi tyto rebelie nejčastěji řešil popravováním vládních úředníků, které podezříval ze zrady a vynášení informací. V roce 159 našeho letopočtu popravil jednoho ze svých poradců, díky kterému se dostal na císařský trůn. V roce 166 pak krvavě potlačil studentské povstání.

5 000 konkubín na císařském dvoře

Do dějin se ale Liu Zhi zapsal také jako majitel jednoho z největších harémů v historii. O jeho harému napsal Xun Suang v roce 166 našeho letopočtu, že čítal 5 – 6 tisíc konkubín a společně s nimi si císař nechal přivážet i prostitutky z exotických zemí. I tak ale během své vlády Zhiu vystřídal tři manželky:

• císařovnu Yixian – údajně zemřela žárlivostí,
• císařovnu Deng Mengnü – zemřela po tom, co ji Liu Zhi uvrhl do vězení,
• císařovna Huansi – jako jediná císaře přežila a sloužila jeho nástupci Liu Hongovi.

Liu Zhi zemřel ve věku 36 v roce 168 našeho letopočtu. Příčina úmrtí není jistá, historické prameny se ale shodují na tom, že se nejednalo o úmyslné zabití. Zhiovo mauzoleum některé historické prameny nazývají jako mohylu porozumění. Komu Liu Zhi rozuměl, už ale prameny neuvádějí.

Článek Archeologové vykopali hrobku nechvalně proslulého čínského císaře Liu Zhia se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Město s proměnlivým statusem

Vládce Čou-ping-wang sem během roku 770 před Kristem přesunul hlavní město země, čímž započalo historické období Východní Čou. Město pak bylo přejmenováno na Wangcheng, tedy „město wang“. Status hlavního města jak různých království, tak i celé Číny Luoyang během dalších staletí opakovaně ztrácel a opětovně získával. Prakticky neustále zde pobývala čínská šlechta a v jeho blízkosti se nacházela četná pohřebiště.

Aktuálně zkoumaná hrobka patřila bezesporu vznešené osobě, jejíž život se odehrával v éře západní dynastie Han. Ta vládla od roku 202 před Kristem až do roku 8. Nádoba s tajemným elixírem není jediným zajímavým objevem. Expedice podniknutá v roce 2019 nalezla v hrobkách také velký počet malovaných hliněných nádob a bronzové či nefritové předměty. Pozitivní je také skutečnost, že samotné ostatky mrtvého se zachovaly neporušené.

Oblíbená toxická tekutina

Zpráva Daily Mail ovšem neuvádí žádné bližší informace o jeho životě či rodové příslušnosti. Vedoucí Institutu kulturních památek a archeologie v Luoyang Shi Jiahen prohlásil, že: „Je to poprvé, co byl v Číně objeven tento mytický lék na nesmrtelnost.“ Kapalina má obrovský význam pro další studium čínských teorií o možnostech dosažení nesmrtelnosti. Stejně tak přispívá k obecnému poznání evoluce čínské civilizace.

Rozbor v laboratoři zatím odhalil, že tekutina sestává hlavně z dusičnanu draselného a také alunitu. Nejde o jedovaté látky, používají se ovšem v pesticidech, hnojivech a dnes také raketovém palivu. Nebylo ojedinělé, aby vysocí hodnostáři starověku pili právě takto toxické elixíry. Například císař Qin Shi Huang, který Čínu poprvé zcela sjednotil, nejspíš zemřel právě při požívání takového elixíru nesmrtelnosti, v němž byla obsažena rtuť.

Jaké další postupy získání nesmrtelnosti vás napadají?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Archeologové našli elixír nesmrtelnosti ve starověké čínské hrobce. Takový objev jim nabízí neskutečné možnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemství hmoty v plátně

Svoje místo spočinutí zde našli členové mnoha egyptských dynastií. Sakkára patřila Memfisu, který byl v té době hlavním městem celého Egypta. Dnes tu probíhají asi nejrozsáhlejší vykopávky a každý objevený kousek doplňuje naše znalosti starověku. Hrobka Ptahmese, který tehdy vládl Memfisu, byla poprvé nalezena roku 1885. Postupem času však objevené části pohřbil písek. Asi před 8 lety byla však opět odkryta.

Uvnitř pak archeologové objevili mnoho úžasných věcí včetně nádoby s podivnou ztvrdlou hmotou. Byla bílá a zabalená v plátnu. Už tehdy se objevily odhady, že půjde o nějakou potravinu – jídlo bylo běžnou součástí posmrtné výbavy. Jednoznačný verdikt však musela přinést až analýza. Tento rozbor ale nepatřil do archeologické kompetence, byla tedy zapojena skupina chemiků. Konkrétně egyptských a italských vědců z Katánské univerzity.

Sýr, který měl na svědomí mnoho životů

Zkoumání látky nejdříve ukázalo značný obsah cukru a různých bílkovin. Řetězce aminokyselin byly sice narušeny a poničeny, i tak mohli ale badatelé mluvit o jednom z nejstarších objevených sýrů. Jen jeden je starší, má 3 600 let a našli ho němečtí archeologové v roce 2014. Byl v hrobce v poušti Takla Makan společně s několika mumiemi. Ten z hrobky Ptahmes byl z kravského mléka a syřidla z telecích žaludků.

Pokročilé analýzy ukázaly jak jeho složení, tak i bakteriální proteiny. Produkt obsahuje velké množství bakterií Brucella melizensis, které u lidí i zvířat způsobují brucelózu. Studium egyptských kronik snadno vyjeví zmínky o středomořské horečce s mnoha mrtvými. A právě tohle je jednoznačný důkaz toho, co k takové epidemii vedlo. Rozbor navíc neukázal žádné prospěšné laktobacily a mikroby, které běžně zahrnuje mléčná fermentace.

Dalším cílem postup výroby

Není vyloučeno, že u dalších pohřbů najdou badatelé právě tento druh sýra. Postupně tak snad bude možné určit i celou metodu, kterou ho starověcí Egypťané vyráběli. Egypt je obecně nevyčerpatelnou studnicí toho, co ještě čeká na odhalení. Vysoce rizikový sýr je jednou z těch kuriozit, jež nakonec odhalují nečekané souvislosti. A kdykoli se zdá, že jedno místo vydalo už všechna tajemství, objeví se něco, co šokuje i protřelé výzkumníky.

Jakou potravinu byste si vzali do posmrtného života?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Vědci se pustili do řešení záhady 3 000letého sýra. Našli ho ve stejně staré egyptské hrobce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Legendární ztracená Atlantida

První zmínku o bájném státě máme z roku 360 před Kristem. Toto město popsal ve svém dialogu Kritias Platón, jeden z nejvýznamnějších filosofů starověku. Tajemná říše byla velkou námořní velmocí, před více jak 10 000 lety však její prosperitu ukončila katastrofa. Při ní se celé ostrovní království potopilo na dno moře. Pokud věříte všem následujícím odhalením, našli nejrůznější lidé Atlantidu u Baham, na pobřeží Řecka, kousek od Kuby, případně i v Japonsku.

Pokud ovšem existovala, archeologové se o její pravé poloze přou dodnes.

Hrobka Kleopatry

Kleopatra VII. byla poslední panovníci starověké dynastie Ptolemaiovců, která vládla v letech 205–30 před Kristem Egyptu. Panuje o ní mnoho legend, hlavně stran krásy a intelektu. Přes znalosti o jejím životě však dodnes nevíme, kde je pohřbena. S Markem Antoniem spáchala sebevraždu, když její bývalý spojenec Octavianus Augustus porazil v roce 31 před Kristem Antoniovu flotilu. Byli pohřbeni spolu, nevíme ovšem, kde odpočívají věčným spánkem.

Kamenné koule z Kostariky

Obří kamenné koule cca z roku 600 jsou údajně památkou předkolumbovské civilizace. Většina je z gabra, horniny tvořené roztaveným magmatem. Podle spekulací jde o astronomické nástroje, podle dalších výkladů ukazují cestu k významným lokalitám. Po dobytí Španěly ale lidé národa Chidcha zmizeli a s nimi i smysl těchto koulí.

Pouštní „draci“

Jde o nízké zídky, které protínají Izrael, Egypt i Jordánsko. Od té doby, co je počátkem 20. století objevili piloti, už vědce jen matou. Řetěz čar je dlouhý 64 km, badatelé mu říkají „kite“ a pochází z roku 300 před Kristem. Přesný účel není dosud znám, mohlo se jednat o pasti na zvířata.

Turínské plátno

Jedna z nejslavnějších záhad světa, údajné pohřební plátno Krista. Poprvé ho v roce 1353 doložila katolická církev, legenda však sahá mnohem hlouběji. Plátno ukazuje stopy krve a také otisk těla. Dle pověstí se rubáš dostal z Judey (jižní Palestina) do Edessy v Turecku a pak do Konstantinopole. Po vyplenění křižáky byl odvezen do Atén, kde se nacházel až do roku 1225. Datování však určilo jeho původ do let 1260–1390 našeho letopočtu, je to nejspíš padělek.

Měděný svitek

Byl nalezen roku 1952 u Mrtvého moře a dle odhadů vypráví o obrovském pokladu ze zlata a stříbra. Našel se vedle dalších textů na pergamenu a pochází z let 50–100 n. l. Dle badatelů byl v jeskyních ukryt před římskými vojáky.

Voynichův rukopis

Nejzáhadnější kniha světa neznámého autora se jmenuje podle starožitníka Voyniche a nachází se ve sbírkách Yale University. Ilustrace ukazují neznámé rostliny i podivné létající stroje a text odolal veškerým dosavadním snahám o dešifrování. Podle někoho jde o renesanční podvod, jiní tvrdí, že písmo teprve čeká na „rozlousknutí“.

Která ze zmíněných záhad vás fascinuje nejvíc?

Zdroj: Science

Článek Zmizení královny Kleopatry, „drakové pouště“ nebo Atlantida: 7 největších záhad, které archeology a vědce trápí dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vysoce postavený důvěrník

Tyto texty přinejmenším tvrdí, že Mehteju měl přístup k „přísně tajným“ královským dokumentům. Podle informací od profesora Kamila Kuraszkiewicze z Varšavské univerzity zmiňují rozluštěné nápisy „královské zapečetěné dokumenty“. Podle badatelů je taková definice adekvátní pro spisy, které mohl normálně číst pouze sám faraon. Případně zástupce, kterého touto činností pověřil přímo panovník, nikdo další.

Skutečnost, že hrobka patří velmi vysoce postavené osobě, dokládá i prosté umístění. Stojí totiž hned vedle Džoserovy stupňovité pyramidy. Ta je první pyramidou, kterou staří Egypťané kdy postavili. A právě Džoser je po tisíce let brán za jednoho z nejvýznamnějších a nejdůležitějších panovníků celé egyptské historie. I po staletí po jeho smrti se proto některým významným úředníkům dostalo pocty v tom ohledu, že byli pohřbeni vedle jeho hrobky.

Služebník několika panovníků

Archeology stanovená chronologie určila, že urozený Mehteju žil nejspíš během vlády prvních 3 faraonů 6. dynastie. To byli Teti (panoval 2323–2291 před Kristem), Userkare (2291–2289 před Kristem) a Pepi I. (2289–2255 před Kristem). Je tak možné, že sloužil jen jednomu z těchto panovníků, nebo i několika. Dle odborníků je pozoruhodné, že měl hned několik velmi důležitých titulů. Dokonce i titul „inspektora královského majetku“.

Badatelé do této chvíle odkryli pouze vstup do hrobky a na jejích stěnách našli zmíněné hieroglyfické nápisy. Stejně tak fresky a reliéf s podobou samotného Mehteju. Nápisy kupodivu nezmiňují žádného člena rodiny tohoto hodnostáře. Archeologové samozřejmě plánují ve vykopávkách pokračovat, hlavní je totiž najít samotnou pohřební komoru. Vzhledem k dosavadnímu průběhu půjde jistě o zajímavý prostor.

Která egyptská osobnost vás nejvíc ohromuje?

Zdroj: ScienceNews

Článek Polské archeologické misi se podařil další objev. Tentokrát jde o vchod do hrobky „přísně tajného“ muže se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hrobka místních velmožů

První zajímavostí je, že nejde o hrobku s jedním tělem, ale hned se sedmi kostrami. Podle vědců se jedná o zástupce místní elity. Mrtví jsou přitom pohřbeni v atypické pokřivené poloze s nohami na hrudi. „Toto rozhodně není přirozené postavení,“ konstatuje vedoucí skupiny Dr. Mariusz Gwiazda z Centra středomořské archeologie na univerzitě ve Varšavě. Způsob pohřbení vede k závěru, že nejde o Egypťany ve smyslu, v jakém jsou nám známí.

Podle Gwiazdy popsal Agatharchides z Knidu ve 2. století před Kristem soubor pohřebních zvyků kmenů Východní pouště. Jeden z postupů zahrnoval právě vázání lana kolem mrtvého těla, což poskytlo onu zkřivenou pozici. Vědci zatím nedovedli upřesnit, zda bylo sedmero mrtvých pohřbeno ve stejnou dobu, nebo postupně. Nelze však pochybovat, že šlo ve všech případech o významné osoby, což dokazuje i množství luxusních artefaktů.

Předměty místní i velmi přespolní

Mezi těmi se objevují nejen lokální výrobky, ale i věci dovezené ze vzdálených končin. To jejich hodnotu – i hodnotu nálezu – ještě dramaticky navyšuje. Jsou tu tak krásné šperky, jejichž materiál pochází z území dnešního Pákistánu, Indonésie nebo Indie. Šlo především o karneol a onyx. Mrtvé navíc na jejich poslední cestě provázely stříbrné prsteny i náušnice, případně náramky ze slonoviny. Styl prstenů byl typický pro kmeny této oblasti.

Badatelé objevili i obětní plochu s miskami a oltář s kadidlem. Hned vedle ležely ovčí a kozí kosti, stejně jako několik amfor otočených dnem vzhůru. Tato pozice nasvědčuje vyprázdnění nádob právě během rituálů. Už dříve byly objeveny velmi podobné hrobky ze stejného období. Šlo o nálezy během vykopávek v oblasti nejmocnějších států starověku – Núbie a Horního Egypta. A právě v těchto lokalitách se tomuto typu pohřbu říká královský.

Nomádský kmen na východ od Nilu

Berenická hrobka pochází ze 4.–6. století, je stará tedy asi 1 500 let. Tehdy bylo město osídleno Blemmyi, kteří byli nezávislí na moci dalších středomořských říší. Šlo o málo známý kmen núbijských nomádů. Obývali kopce Východní pouště a v době od 4. do 6. století ovládali území na východ od Nilu. Tedy od dnešní Etiopie až po Berenice. „Jejich pohřební zvyky jsou stále zahaleny tajemstvím a tuto mezeru je třeba vyplnit,“ vysvětluje Gwiazda.

Do které pohřební komory Egypta byste se chtěli podívat?

Zdroj: ScienceNews

Článek V Egyptě se našla další hrobka plná tajemství. Kvůli luxusním artefaktům se jí začalo říkat „královská“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemná rasa dávného starověku

Vykopávky provedl profesor Salemské univerzity Ernest Sutton. Objevení lidé měli výšku 2–3 metry. Hrobka uvnitř mohyly byla postavena z plochých megalitů, které byly pečlivě spojeny hlínou. Jedna z nich obsahovala nejspíš tělo vůdce sedícího na jakémsi trůnu. Podle analýzy bylo stáří ostatků přes 1 000 let, výzkum v oblasti se ale z neznámých důvodů zastavil. Vše se pak opět rozjelo během roku 2015, tentokrát v jiném složení.

Badatelé tehdy sebrali Suttonovy papíry a opět se pustili do práce na artefaktech uložených nyní ve Smithsonově institutu. Sutton nepřestal publikovat v odborných časopisech a poblíž Morgansville objevil další 4 hrobky. Jedno tělo bylo zapečetěno v hlíně, nejvíce však vědce zajímal možný vůdce. Ačkoli se v blízkosti nenašly žádné šperky nebo jiné atributy, pozice jasně naznačovala vysoké společenské postavení. Našli i čepele či hroty šípů.

Další práce a oficiální sabotáž

Hliněné obaly těl byly vypáleny, kosti uvnitř tak byly lépe zachovány a kromě lebky byly prakticky neporušeny. V Suttonových spisech byly nejdůležitější obrázky mohyl a artefaktů, přitom neuváděl přesně rozměry ostatků. I tak bylo zřejmé, že jsou gigantické. Až do roku 1958 byly však tyto objevy tajeny, amatérský archeolog nejspíš nevěděl o přijaté politické důvěrnosti. Své objevy proto zpočátku zveřejnil, pak bádání ustalo.

Oficiální zpráva z práce na další mohyle vyšla v roce 1966 a popisovala také obtíže při určování skutečné velikosti objevených těl. Oficiální organizace Suttonovu práci nejen zpochybňovaly, ale i sabotovaly. Byl navržen vzorec, který vzrůst těl podceňoval, Suttonovy materiály rozměry udávaly velmi přesně. Následně ale z veškerých materiálů zmizely, přičemž profesor tak údajně učinil na žádost vědců Smithsonova institutu.

Obří lidé a ztracené údaje

Jeho výzkum naznačuje dávnou existenci obřích lidí. Artefakty z Ohia byly přitom ukradeny, kostra následně prodána bohatému západnímu kupci, jehož jméno nebylo zveřejněno. Profesorovy poznámky obsahují podrobnosti o všech výzkumech, poslední stránky s veškerými rozměry však byly vytrhány. Soudě podle chronologie záznamů k tomu došlo v letech 1960–1967. Bylo snad pro někoho nezbytné skrývat jakousi nepohodlnou pravdu?

Výzkum obrů z Doddridge přináší důležité informace jak pro gigantologii, tak i pro obecnou archeologii. Ohio Historical Society provedla důkladné šetření Suttonových poznámek se závěrem, že byly „opraveny“ velmi podivným způsobem. Otázkou zůstává, kdo mohl mít zájem o jakési kosti, protože i zkoumané mohyly byly vydrancovány. Poznámky obsahovaly i jména rodin nebo institucí, které kupovaly všechno, co s těmito obry souviselo.

Co podle vás stojí za podivným vývojem bádání?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Kdo byli obři z Doddridge? Zpráva o podivné starověké rase vzrušila v první polovině 20. století celý vědecký svět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ukryté primitivní stroje

Věří se, že mechanismus byl navržen k ochraně hrobky krále Khufu. V malé místnosti mimo pohřební komoru byly drážky a vstup do komnaty byl zablokován žulovými deskami. Další bloky žuly pak stály na rampě nad nimi, aby odřízly cestu k vnitřní svatyni. Záhada právě tohoto mechanismu a toho, co mohl v hrobce střežit, je živá dodnes. Podle některých teorií je místo posledního odpočinku krále ukryté uvnitř hrobky a stále neobjevené.

Myšlenka obrovských kamenů, které drtí nezvané návštěvníky, pak velmi evokuje slavnou scénu z Dobyvatelů ztracené archy. Nicméně realita je vždycky trochu nudnější než silná obrazotvornost, která zachytí zájem veřejnosti. Důkazy totiž ukazují, že systém samotný vůbec nefungoval a vykradači hrobek normálně přišli a odnesli si kořist. Uvnitř hrobky ale existovaly pohyblivé objekty, které mohly být vyloženy jako jednoznačně odstrašující nástraha.

Marný boj se zloději

Obecným problémem je, že vykrádání hrobek fungovalo na naprosto všech úrovních. Tudíž se na něm kolikrát podíleli samotní konstruktéři pyramid, případně ti, kteří vedli pohřby. Zkazky mluví i o mumiích vyhozených ze sarkofágu, aby cenná rakev mohla být opět použita. Ani tehdejší stráže a další bezpečnostní složky nedokázaly udržet v bezpečí královu posmrtnou výbavu. Nejsilnějším nástrojem ze všech tak nakonec zůstaly kletby.

Neutuchající vykrádání ovšem dlouhodobě ukazuje, že lidé si raději plnili kapsy kořistí než svoje duše strachem. Představa balvanů valících se chodbami a jam plných ostnů pak v populární kultuře přetrvává. V Číně zase existují zkazky o podzemních jezerech plných rtuti, která nechal vytvořit císař Quin Shi Hang. Znamená to snad, že i v Egyptě čekají na badatele pasti, které se spustí tlakem boty? Báli byste se vstoupit do takových míst kvůli hrozbě v podobě pastí?

Zdroj: TheVintageNews

Článek Opravdu vykradače hrobek čekala strašlivá smrt? Pravda o egyptských pyramidách a vychytralých pastích se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.