Má vůbec zrcadlo vlastní barvu?

Nejspíš jste nad touto skutečností zrovna u zrcadla nikdy nepřemýšleli. Zrcadla tu zkrátka jsou, plní svůj účel, takže proč se tím vlastně zabývat? Jenže po vyslovení takové otázky začne člověku tento problém vrtat v hlavě. Na jazyk se vzápětí dere prohlášení, že zrcadla jsou stříbrná, jenže to by byla chyba. A pokud bychom prohlásili, že zrcadlo žádnou barvu nemá, tak bychom se dopustili obdobného omylu.

Celá záležitost je totiž trochu komplikovanější, než je na první pohled patrné. Vtírá se taky třetí možnost, že zrcadlo má zkrátka takovou barvu, jakou před něj zrovna postavíme. Ano, jako vtip rozhodně dobré. Jenže podle základní definice má každý objekt barvu odpovídající části světelného spektra, které nepohlcuje, ale odráží. Proto jsou poznámkové bločky většinou žluté – odráží všechny vlnové délky až na žlutou.

Ne všechno je odraženo stejně

Dokonalé zrcadlo by mělo odrazit všechno, a tudíž být bílé. Ovšem běžná zrcadla neodráží všechny části spektra stejným způsobem. Takové bílé tričko odráží bílou barvu do všech stran, takže ať se na něj kouknete odkudkoli, bude pořád stejně bílé. Zrcadlo ovšem odráží modré a červené světlo ve stejném směru, takže vlastně vytváří obraz zdroje tohoto světla. Z toho důvodu říkáme, že zrcadlo je „chytře bílé“.

Tím ale komplikace nekončí, protože tato vlastnost by odpovídala dokonalému zrcadlu, které ale reálně neexistuje. Existující zrcadla přece jen odráží jednu z vlnových délek, konkrétně 510 nanometrů, kterou my lidé vnímáme jako zelenou. Zrcadla jsou tedy lehce zelená a možná jste si toho někdy všimli například při pohledu do zrcadlového tunelu. To dělá ze zrcadel i přes jejich odrazovou schopnost jen další objekt, který má barvu jako všechny ostatní.

Zdroj: ScienceAlert

Článek Jakou barvu má vlastně zrcadlo a díky čemu v něm vůbec můžeme vidět odraz? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vědomí smrti po samotném úmrtí

Badatelé z Langone School of Medicine na University of New York ze získaných dat usoudili, že člověk si svou smrt uvědomuje i po samotné smrti. Když srdce přestane fungovat, krev neproudí do mozku a buňky začnou postupně odumírat. Sam Parnia, který studii vedl, tvrdí, že tohle trvá i několik hodin po klinické smrti. Ukazuje se tudíž, že po samotné zástavě srdce nedojde okamžitě k vypnutí vědomí, což je častá obecná představa.

I po skutečném úmrtí tak mohou lidé ještě vykazovat známky vědomí včetně právě sluchu. Výzkumu týmu z UBC se účastnili zdraví lidé, dále pacienti z hospiců, kteří byli stále při vědomí, i pacienti umírající. Všem těmto lidem byla během experimentu měřena pomocí elektroencefalografu mozková aktivita. A reakce mozku na vnější zvuky se podle pozorování skutečně projevila.

Stejná reakce jako u zdravého člověka

I mozek ve fázi umírání může na zvukové stimuly reagovat zcela totožně jako mozek naprosto zdravého člověka. Tento výzkum i jiné studie poměrně radikálně revidují naše vnímání jak umírajících lidí, tak například pacientů v různých stupních kómatu. Ačkoli je patrné, že mozek na zvuky reaguje, stále nevíme odpověď na praktičtější otázku. Tedy zda je i umírající člověk schopen rozumět zvukům, které zachytává.

„Jde o první pohled, který posiluje dřívější myšlenku o komunikaci s mrtvými lidmi. Je totiž jasné, že i po smrti se v jejich mozku něco děje,“ prohlašuje autorka studie z UBC Elizabeth Blundon. Víme ostatně, že to, co je koncem z našeho pohledu – tedy samotným okamžikem smrti –, je jen spouštěcím momentem postupného odchodu tělesných funkcí. Procesy organismu ovšem „vypínají“ postupně, nikoli najednou jako při vypnutí například počítače.

Jaké bylo vaše nejbližší setkání se smrtí?

Zdroj: Nature

Článek Vědci podložili fakt, že si člověk svou smrt uvědomuje. Navíc zjistili, že po smrti díky jednomu smyslu ještě vnímá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se vlastně mozek s bolestí vypořádává?

O svůj pohled se podělil profesor neurověd David Linden z Johns Hopkins University. Bolest, kterou při zranění cítíte, je kontrolována a řízena mozkovými obvody. A jak mozek filtruje veškeré informace z vašich smyslů, soustředí se na některé konkrétní úseky. „Mozek tak může říct: Hele, tohle je zajímavé. Zesilte hlasitost téhle informace o bolesti, která zrovna přichází. Nebo může říct: Ne, tohle ztlumte a nevěnujte vjemu žádnou pozornost.“

Váš mozek zpracovává bolest jak fyzicky, když si všímá jejího místa a intenzity, tak i emočně. A právě tehdy diktuje reakci. Cítíte-li například ostrou bolest v noze, vyhodnotí to mozek jako fyzickou intenzitu. Když pak nahlas řvete, je to právě emoční reakce mozku. Ale co má tedy všechno tohle společného s kontrolou bolesti? Pokud víte, co přesně spouští emoční reakce mozku, můžete kontrolovat, co vlastně budete cítit.

Napěchujte se pozitivitou, ať bolest utišíte

Může to znít opravdu směšně. Hlavně v momentech, kdy cítíte něco naprosto nepředstavitelného. Jenže pozitivní pocity a myšlenky mohou tohle všechno ve skutečnosti „vykrýt“. Když cítíte jen něco neutrálního nebo negativitu (strach a nejistotu), vytváříte tím perfektní místo právě pro bolest. Čím „slabší“ či negativnější vaše mysl je, tím více pocítíte úplně plný efekt čehokoli churavého, co vás zrovna zachvátí. I když se jen praštíte.

Jakmile se však cítíte v bezpečí a pohodlí, pak i když pocítíte bolest, budete vnímat její projevy v menší míře. Jako všechno ostatní je to věc cviku. Ať se budete snažit sebevíc, asi se napoprvé s výrazným efektem nesetkáte. Ale stejně jako se postupně hromadí bolest, mohou se ukládat a koncentrovat i ty pozitivní myšlenky. Potřebujete se jimi ovšem naprosto zaplavit, jak podotýká i Dr. Barbara Fredrickson.

Nechte se od bolesti kompletně vyrušit

Klíčový faktor je, že mozek nevnímá rozdíl mezi skutečností a vaší představou. Obojí na něj má stejný dopad. Jen vaše mozkové filtry určují, do jaké míry samotnou bolest cítíte. Potřebujete tedy najít cestu, jak kontrolovat, na co se mozek bude zrovna soustředit. Badatelé na univerzitě v Bostonu zkoumali mozkové frekvence, které odpovídají na fyzické pocity. Pokusy je ignorovat vytváří nízké frekvence. Ty tlumí nejen určité oblasti těla.

Působí také v oblastech mozku, které ignorují jakákoli vyrušení. Mozek umí začít ignorovat rušivý dotek na jedné ruce, čímž blokuje přímé smyslové informace, konkrétně hmatové. To podle vědců znamená, že ho můžete naučit filtrovat i bolest, nejspíš ale jen chronickou. V první řadě se s vjemy potřebujete důkladně seznámit, aby se mozek „otupil“. Když se píchnete do stejného místa už po dvacáté, nové zranění téměř nevnímáte.

Článek Jak oklamat mozek, aby nebyla cítit žádná bolest: Podle neurovědce ji vnímáme jen tak dlouho, jak sami chceme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Problém smyslů a vnímání

Není novinkou, že nás dovede velmi ovlivnit očekávání, které zkresluje realitu. Když nám něco chutná jinak, lze to v mnoha případech přičíst jednoduše našemu očekávání a touze po rozličné chuti. Podle specialisty někteří milovníci zlatého moku uvádí pocit kovové příchutě, je to však technicky vyloučeno. Produkt jednoduše nemůže z obalu žádný takový vjem převzít. Dle předpisu totiž obal nesmí s výrobkem nijak reagovat.

Z odborného hlediska jsou plechovky piva mnohem lepší na skladování. Pivo uvnitř je už obalem chráněno před světlem, jehož trvající vliv může vést ke zhoršení kvality. Ostatně proto jsou pivní lahve tmavě hnědé nebo tmavě zelené a doporučuje se skladování někde ve stínu. Alfa kyseliny obsažené v pivu se totiž vlivem světla rozkládají, a tak dochází ke vzniku velmi nepříjemných aromatických složek. Má to vliv na chuť?

Semináře a pivní test

Nepochybně ano, jenže toto se týká jen lahvových piv, plechovkové tedy opět vítězí. Traszkovics připomíná, že na seminářích pro pivní profesionály se pořádají různá smyslová cvičení. Ta zahrnují zkušené experty i zájemce z laické veřejnosti. Smyslem je lidem ukázat, že naše skutečné pocity se mohou velmi lišit od toho, co chceme cítit. Tento test si můžete dokonce celkem snadno vyzkoušet u vás doma:

• Opatřete si v obchodě 2–3 druhy piva v plechu i lahvové verzi.
• Všechny dejte asi na 1–2 hodiny do lednice, abyste u nich dosáhli stejné teploty.
• Někoho dalšího požádejte, aby nápoj z každé lahve a plechovky nalil do 3 zcela totožných sklenic. Ty předem očíslujte, ideálně pomocí 3 náhodných čísel.
• Váš pomocník zapíše, které číslo patří kterému pivu, pak sklenice zamíchá.
• Postupně ochutnejte všechny vzorky a zkuste trefit, které pochází z lahve či z plechovky. Pak si svůj odhad srovnejte se skutečným stavem věci.

Výsledek?

Dle potravinového odborníka lze možná nějakou drobnou odchylku najít, nedělejte si ale naděje na drastické rozdíly. Účastníci těchto cvičení od sebe kolikrát nedokážou rozeznat ani jednotlivé značky.

Jak je to s točeným pivem?

Zde může hrát roli technika čepování, a to, čím pivo po cestě projde. Nápoje v lahvích i plechovkách jsou tepelně zpracovány a mají jiné parametry než jejich sudové verze. Proto se v tomto případě drobný rozdíl objevit může a nahrává čepovanému pivu. Stejně tak hraje roli, že čepované pivo konzumujete opravdu čerstvé, zatímco balené může ve skladišti obchodu strávit poměrně dlouhou dobu, než se vám dostane do úst.

Článek Proč má pivo z plechovky horší chuť: Odborník z oboru prozradil, co všechno ji ovlivňuje a poradil, jak udělat domácí test se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pro světy vnější a vnitřní

Tyto jsou zvány „interoceptivní“ a odpověď na jejich počet je mnohem komplexnější a zajímavější. Zaprvé má totiž tělo receptory na další typy informací, jako je kupříkladu teplota. Tato čidla ovšem obvykle nepovažujeme za smysly. Kromě toho jeden receptor často slouží více účelům. Sítnice je například portálem pro světlo, které potřebujeme k vidění. Některé buňky sítnice ale také oznamují mozku, zda je venku den nebo noc.

Tento nepojmenovaný smysl pro denní či noční čas je základem cirkadiánního rytmu, který ovlivňuje náš metabolismus, stejně jako cyklus spánku a bdění. Dokonce i smysly, které se zdají být naprosto základní, jsou niterně propletené s dalšími detektory, ačkoli se zdají naprosto oddělené. Například se ukazuje, že co vidíme a jak to vidíme, souvisí i s mozkovým sledováním srdečního rytmu, které je součástí interocepce.

Konstrukce zkušenosti z mnoha zdrojů

Ve chvíli, kdy se naše srdce stahuje a pumpuje krev do tepen, toho mozek zachytává z okolí skrze zrak o něco méně. Mozek také vytváří smysly, pro které žádný receptor neexistuje. Příkladem je chuť, kterou vytváří kombinací vjemů chuťových a čichových. Roli hraje také teplota sestávající zase z teploty a vlhkosti. Mozek totiž ve skutečnosti vytváří všechno, co vidíme, slyšíme, čicháme a čeho se dotýkáme, a to kombinováním dat z více zdrojů.

Světelné vlnění například nevstupuje jednoduše do sítnice a pak do mozku, kde způsobuje zrakový vjem. Mozek ve skutečnosti předvídá, co uvidíme, než to uvidíme, a to na základě předchozích zkušeností. Roli hraje i aktuální stav těla a momentální situace. Dochází tak ke kombinaci predikce a příchozích smyslových dat ze sítnice. To dohromady tvoří vizuální zkušenost, kterou máme s celým okolním světem.

Kdy a jak vás naposledy zcela dokonale ošálily vlastní smysly?

Zdroj: ScienceNews

Článek Máme víc než 5 smyslů, vysvětluje neurovědkyně. Mnoho interoceptivních detektorů si vůbec neuvědomujeme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tvorba představ bez smyslové stimulace

Jak ale dovede mozek vytvořit tak živoucí představy právě během spánku? „Jednou z nejpodivnějších věcí je, že zažíváme sny jako skutečné, když spíme a máme zavřené oči. Jsme tak izolovaní od okolního světa a nepřijímáme žádné stimuly,“ říká Johan Frederik Storm, profesor z univerzity v Oslo. Storm zkoumal mozkové signály spolu se svými kolegy v Německu, Skotsku a Švýcarsku.

Tento tým nedávno zformuloval novou teorii o tom, jak se vlastně naše sny rodí. Pocházejí totiž z totožných buněk v mozkové kůře, která během bdění přijímá smyslové podněty. Během spánku jsou pak právě tyto buňky aktivovány vnitřní informací a trochu jiným způsobem. Když totiž spíme a sníme, jsou buňky v úplně jiném stavu a pohánějí je informace z vnitřních kapacit mozku, místo vnějších smyslových podnětů.

Mozková kůra je klíčem ke snům

Sny se tedy rodí v mozkové kůře, vnější vrstvě koncového mozku. Tady jsou buňky, které používáme k myšlení a také jejich pomocí vnímáme. Ty největší jsou pyramidové buňky, nebo také pyramidové neurony, a připomínají stromy s kořeny. V našem bdělém stavu právě tyto „kořeny“ sbírají smyslové vjemy z očí, uší a dalších orgánů. Pro jejich pochopení je ale potřeba jejich interpretace pomocí předchozí zkušenosti a dalších údajů.

K tomuto porozumění dochází, protože stejné buňky sbírají informace ze smyslů i z naší paměti. Ty jsou pak poslány do koruny těchto stromků, tedy druhé poloviny struktury. „Věříme, že smyslové vjemy přicházející do buněčných kořínků jsou vědomě vnímány jen tehdy, když je buňka může srovnat s informací v horní části,“ upřesňuje Storm. K vyhodnocení tedy dojde jen v momentě obsazení obou polovin „stromku“.

Proč jsou naše sny tak moc živé?

Koruna neuronových stromů – vršek pyramidy – tedy pohání sny. Důvodem jejich realističnosti je nejspíš skutečnost, že pyramidové neurony vysílají vnitřní signály, které jsou velmi podobné těm, které dostáváme normálně při bdění ze smyslů. Základem těchto vnitřních informací jsou zkušenosti a znalosti ohledně světa, které sbíráme během života a následně ukládáme v paměti. Mozek si tedy myslí, že je to skutečnost.

Dokonce, i když je skutečná smyslová informace předána přímo do kořenů buňky a v bdělém stavu, je pro mozek její interpretace obtížná. V zásadě je pro něj naprosto nepochopitelná. Pyramidové buňky ale dovedou rozeznat vzorce v signálech, protože je srovnají se vzory v paměti. Takhle umí mozek hádat, co vlastně vnímáme, jako šálek, dům nebo jinou životu bytost. Mozek tímto způsobem vytváří vnitřní model vnějšího světa.

Skládání předchozích zkušeností

Mozek nemá nikdy přímý kontakt s vnějším světem, musí se proto spoléhat jen na vnější informace ze smyslů a své vlastní zkušenosti. Tento soubor dat používá k interpretaci toho, co vidíme, slyšíme, cítíme a chutnáme. V bdělém stavu přijímá mozková kůra nejvíce informací z kořenů pyramidových buněk. Ale během spánku je tento proud informací do kořenů prakticky kompletně utnut, mozek proto spoléhá jen na vnitřní.

Tato teorie velmi dobře zapadá do dosavadních znalostí, které máme o neurologickém základu lidského snění, hlavně REM fází spánku. Víme, že snění využívá velkou část smyslové sítě, která je zapojená ve vnímání vnějšího světa. Mozek si musí i v normálním režimu mnoho mezer doplnit sám. Během snění nemá možnost zevních informací, proto operuje s těmi, které má ve vlastních „skladech“.

Jaký nejšílenější sen jste kdy měli a pamatujete si své sny?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Badatelé možná konečně přišli na to, odkud se berou sny. Mozková kůra je klíčem k pochopení snového světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pohled kvantové fyziky

Zatímco jsme neustále ve fyzickém kontaktu s vnějším světem, v těle probíhá paralelní biochemická reakce, kdy jsou do mozku posílány informace z kůže o tom, kde a čeho se dotýkáme. V nejhlubším smyslu jde o čistě kvantově mechanický proces. Když se náš prst přiblíží ke stěně, začnou se atomy v nejvzdálenějších kožních buňkách vašeho prstu výrazně překrývat s atomy ve stěně.

Když k tomu dojde, Pauliho princip vyloučení (který nám říká, že je nemožné, aby dva elektrony byly na stejném místě ve stejném čase) vytváří odpudivou elektromagnetickou sílu. Tato odpudivá síla tlačí atomy ve vnějších vrstvách naší kůže zpět a je dostatečně silná, aby zastavila její pohyb. Tato síla překáží hlubším vrstvám pokožky, které se spolu s celou vaší rukou stále snaží pohybovat vpřed proti zdi. Tímto způsobem se tlak přenáší přes vnější vrstvy odumřelých kožních buněk do vnitřních vrstev, kde tlak pociťujeme.

Dvoubodová diskriminace

Nejlehčí tlak, který člověk může cítit na konečcích prstů, odpovídá 0,1-0,2 gramu neboli 1-2 millinewtonům. Což je tlak tenkého chloupku ohýbajícího se na kůži. Citlivost kůže se dá vyjádřit i jiným způsobem. Dvoubodovou diskriminací, tedy vzdáleností dvou bodů, které od sebe dokážeme rozlišit. Na ruce je dvoubodové rozlišení velmi přesné, jeden až dva milimetry. Na krku, zádech a břiše je horší, až čtyři centimetry. Vysoká rozlišovací citlivost na konečcích prstů se hodí například při čtení Braillova písma.

Citlivost kůže je částečně určena množstvím specifických nervových buněk v kůži a pod jejím povrchem. Když jsou aktivovány, pošlou signály přes míchu do mozku. Schopnost oddělit dva body je však převážně mozková činnost.  Právě úzká integrace mezi mnoha různými nervy nám umožňuje rozlišovat materiály, ale i teplo, chlad nebo vlhkost. 

Kdy vás překvapila citlivost vašeho hmatu?

Zdroj: Forskning

Článek Tajemství hmatu: Jak to, že si nevšimneme lezoucího klíštěte, ale Braillovo písmo přečteme bez problémů? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Další smysly zaměřené dovnitř

Ovšem naše tělo disponuje také řadou čidel, která se zaobírají událostmi čistě vnitřními. Sem patří například tlukot srdce, roztahování našich plic nebo kručení v břiše. Případně další změny a pohyby, kterých si v běžném provozu vůbec nejsme vědomi. Obvykle jsou všechny zařazeny do jedné skupiny, kterou můžeme nazvat introspekcí. Jenže podrobný rozbor tohoto problému je mnohem komplexnější než prosté vyjmenování.

Záleží totiž taky na tom, co vlastně považujeme za smysl. Naše tělo pozorně sleduje vnitřní teplotu a při určité hodnotě zakročí. Jenže je tohle smysl? Další komplikací je, že například oči mají dvojí funkci. Kromě toho, že nám překládají světelné vlny do obrazů, informují také mozek o tom, jestli je den či noc. To je základ pro cirkadiánní rytmus, tedy naše vnitřní hodiny odpovědné za metabolismus a střídání spánku a bdění.

Další propojení a falešné smysly

Kromě toho jsme také naučení, že smysly jsou v zásadě samostatné, ačkoli mnohokrát vnímáme jednu věc pomocí více smyslů. Jenže například to, co vidíme a jak to vidíme, je ovlivněno naším srdečním rytmem, což už je vnitřní smysl. V momentě, kdy se naše srdce zrovna stahuje a tlačí krev do tepen, bere si mozek ze zraku méně informací, tedy ze světa vidíme v ten moment méně. A jestli tohle nestačí, některé smysly jsou jen simulovány mozkem.

Náš mozek totiž propojuje informace z více kanálů a dává nám je jako balíček, pro který vlastně receptor nemáme. Například chuť je výsledkem spojení čichu, chuti v ústech a vlhkosti. Jenže vlhkost je tvořena souborem dat o teplotě a dalších získaných hmatem. Prakticky tak neexistuje nic, co bychom vnímali jen jedním smyslem. Všechno totiž prochází vnější strukturou našeho těla a teprve mozek nám pomocí signálů dává na vědomí, co nás obklopuje.

Zdroj: ScienceFocus

Článek Kolik smyslů vlastně máme? Neurověda osvětluje naše další skryté schopnosti, číslicí 5 to ani zdaleka nekončí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.