Kolona, která se stala terčem

Představa jednoho velkého střetu na lesní mýtině je filmová fikce. Ve skutečnosti šlo o několikadenní rozklad římské pochodové kolony, která neměla šanci se bránit tak, jak uměla. Tři legie (XVII, XVIII a XIX) doplněné třemi jízdními oddíly, šesti pomocnými kohortami a masou civilního doprovodu, tvořily několik kilometrů dlouhou kolonu. Vozy, zavazadla, ženy, děti. Nic z toho nepatří na úzkou stezku mezi lesem a močálem.

Arminius to věděl. Nechal vyvolat zdání lokální vzpoury vzdálené od hlavní trasy, aby Vara odlákal z bezpečnějšího terénu. Pak si s dalšími náčelníky vyžádal odchod z kolony pod záminkou, že jdou shromáždit spojenecké oddíly. Ve skutečnosti šli spustit past. Germánští bojovníci, lehce vyzbrojení, znalí každé stezky, udeřili na roztaženou kolonu z boků. Přiběhli, zasypali Římany střelami, stáhli se. A znovu. Déšť rozmáčel půdu, vítr lámal větve, štíty nasákly vodou. Římská disciplína, neporazitelná na otevřeném poli, v bahnitém lese neznamenala nic.

Cassius Dio popsal scénu s krutou přesností: vojáci nemohli držet formaci, nemohli rozeznat nepřítele od stromů, nemohli ustoupit ani postupovat. Když Varus, pochopil, že je konec, vrhl se na vlastní meč. Většina jeho mužů ho smrtí následovala, jen ne vlastní rukou.

Proč se bojiště hledalo dva tisíce let

Antické texty mluví o „Teutoburském lese“, ale žádný z nich nepřipojil mapu. Po staletí si skoro každé město v severozápadním Německu nárokovalo, že právě u něj Varus padl. Theodor Mommsen, nobelista za literaturu a jeden z největších historiků 19. století, považoval za místo bitvy lokalitu Kalkriese u Osnabrücku, ale bez důkazů.

Zlom přišel v roce 1987. Britský důstojník Tony Clunn, amatérský hledač s detektorem kovů, našel v polích u Kalkriese přes sto stříbrných římských mincí a krátce nato i olověné střely z praků. Nebyl to náhodný poklad. Mince pocházely z augustovské doby, střely odpovídaly římské výbavě. Od roku 1989 běží na místě systematický archeologický výzkum, který odhalil šestikilometrový koridor mezi kopcem a močálem, přesně ten typ terénu, jaký popisují antické prameny.

Nálezy se přitom nerozkládají v jednom bodě, ale v areálu zhruba třiceti čtverečních kilometrů. To potvrzuje obraz bitvy jako série pochodových, ústupových a zoufalých pohybů, ne jediné frontální srážky. Mezi nejvýznamnějšími exponáty dnes v muzeu v Kalkriese vyniká železná obličejová maska římského jezdce, nejstarší známý exemplář svého druhu, a téměř kompletní lamelový pancíř, oficiálně prezentovaný jako nejstarší dochovaný segmentový pancíř římského světa.

Zajímavé je, že i samotná interpretace lokality se vyvíjí. Dřívější výklad pracoval s germánským valem postaveným jako krytá léčka. Aktuální oficiální interpretace připouští, že šlo spíš o římský pochodový tábor, který Germáni později přepadli a dobyli. Kalkriese tak není uzavřená kapitola, je to živý výzkum.

Co bitva skutečně zastavila

Augustus prý po zprávě o katastrofě bušil hlavou do zdi a křičel: „Vare, vrať mi mé legie!“ Příběh může být literární nadsázka, ale panika v Římě byla reálná. Čísla legií XVII, XVIII a XIX už nikdy nebyla znovu použita, jako by je impérium vymazalo z paměti.

Řím se ale nevzdal hned. Tiberius a po něm Germanicus podnikli odvetná tažení, pronikli hluboko do Germánie a v roce 15 n. l. Germanicovy legie dokonce stanuly na místě Varovy katastrofy a pohřbily kosti padlých. Jenže v roce 16 n. l. padlo strategické rozhodnutí: stáhnout se za Rýn. Augustovský projekt trvalé provincie východně od řeky byl mrtvý. Rýn se stal hranicí, která vydržela staletí.

Nebyl to konec všech římských výbojů, ale byl to konec jednoho konkrétního snu. A pro české země to má svůj význam. Římské legie pronikaly na jižní Moravu, u Mušova dodnes stojí návštěvnické centrum připomínající, že území Markomanů bylo „na prahu“ začlenění do říše. Kdyby augustovský plán uspěl a hranice se posunula k Labi, tlak na české země (silnice, tábory, obchod, daně, správní centra) by se podle všeho výrazně prohloubil a přišel dříve. Tvrdit plnou romanizaci Čech by bylo příliš daleko za důkazy, ale ignorovat tu souvislost by bylo naivní.

Lekce, která přežila dva tisíce let

V českém školním kurikulu se bitva v Teutoburském lese neobjevuje jako povinně jmenovaná událost; vejde se do okruhů o antickém Římu, limes Romanus a vztahu „civilizovanosti a barbarství“. Záleží na učiteli, jestli ji zmíní. Přitom je to učebnicový případ toho, jak impérium prohraje: ne proto, že by protivník byl silnější, ale proto, že velení přecení vlastní kontrolu, podcení místní elity a vtáhne armádu do terénu, kde její přednosti nefungují.

Velleius Paterculus, římský historik a sám voják, to shrnul s hořkostí člověka, který viděl systém selhat zevnitř: Varus se choval spíš jako městský prétor na fóru než jako velitel v nepřátelské zemi. Arminius nebyl žádný génius z ničeho; byl římský občan, sloužil v římské armádě, znal římské postupy. Řím si vychoval vlastního přemožitele.

Dnes v Kalkriese stojí muzeum a park na více než deseti hektarech, otevřený od dubna do října denně, v zimě od úterý do neděle. Návštěvník projde trasou „cesty Římanů“, uvidí vyznačený průběh valu, masku, pancíř, stovky mincí. A pochopí jednu věc: ta kolona neměla šanci ne proto, že Germáni byli lepší válečníci, ale proto, že Varus odmítl vidět to, co mu říkali do očí.

Článek Římská pýcha skončila krvi, varování o zradě byly odmítány jako lež. Germáni v Teutoburském lese je rozdrtili se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Aukce s muzejní účastí

„Máme tu několik expertů, kteří eBay pravidelně kontrolují kvůli archeologickým kouskům,“ uvedl Frank Pohle, ředitel Route Charlemagne, skupiny muzeí v německém Aachenu. „Jeden z nich mi řekl, že je tam asi pravý denár Karla Velikého.“ Muzeum proto vstoupilo do aukce a následně ke své úlevě minci získalo. Je na ní zobrazen král včetně imperiálního titulu: IMP (erator) AVG (ustus) coby odkaz na císaře Augusta, prvního římského císaře.

Tomu se chtěl Karel Veliký přiblížit. Finální cena nebyla zveřejněna, ale dle Pohleho „tak drahá nebyla“. Karel Veliký vládl v letech 768–814 a byl prvním panovníkem, který sjednotil západní a střední Evropu po pádu říše západořímské v 5. století. Díky svému politickému vlivu, vojenské síle a blízkým vztahům s Vatikánem byl pak Karel Veliký na Vánoce roku 800 korunován římským císařem.

Navázání na tradici římských císařů

„Proto není moc překvapivé, že se na této minci prezentuje právě jako skutečný římský císař,“ uvedl Pohle. „Na hlavě má vavřín a je oblečen jako římský generál.“ Portrét také ukazuje, že měl kulatou tvář, knír a krátký krk, což zachytil i jeho životopisec Einhard. Jeho umístění na minci velké skoro 2 centimetry něco vypovídá o jeho ambicích. „Tento typ mince je příkladem toho, co dělali ve své době římští císaři.“

„Tedy použití platidla jako vlastního marketingového nástroje.“ Za Karlova života vzniklo jen asi 50 jednotlivých denárů, které nesou jeho portrét. „Většina jich má totiž jen jméno, nikoli podobiznu,“ vysvětluje Marjanko Pilekić, numismatik a badatel Schloss Friedenstein Gotha Foundation v Německu. „Rub mince má motiv budovy, která nese křesťanský kříž a vypadá jako přechod mezi římským chrámem a kostelem,“ podotýká Pohle.

Přesná doba vzniku této mince

Muzeum stanovilo, že mince o váze 1,5 gramu byla nejspíš vyražena v Aachenu, protože se jednalo o důležité město. Zde se Karel Veliký narodil a později tu také zemřel. Přesné datování je ovšem nejasné. Po vlastní korunovaci totiž nezačal hned používat titul císaře, který je na minci uveden. „I když byl korunován roku 800, použití titulu se objevuje až v roce 812. Má to spojitost s diplomatickými styky s Byzancí,“ vysvětluje Pohle.

Místo toho – dle Britannicy – užíval Karel titul „císař spravující římské impérium“. Roku 812 pak Byzanc konečně uznala jeho vládu, takže použil titul na minci. To dělá právě rok 812 možným datem výroby. Mohla být vyrobena také o rok později, když byl jeho syn Ludvík I. Pobožný ustanoven zastupujícím císařem a nechal si vyrobit podobné mince. „Karel byl poslední roky svého života nemocný a měl velkou starost o osud říše.“

Skutečné platidlo, nebo ne?

Měl jen jednoho syna, kterého ustanovil svým zástupcem. Jedna teorie říká, že mince byly vytvořeny v posledním roce jeho života. Tedy v době, kdy se staral hlavně o zařízení řádného nástupnictví. Další možností je, že tyto denáry byly vlastně pamětní mince u příležitosti korunovace, a nesloužily tudíž ani jako reálné platidlo, jako tomu bylo u normálních denárů. Ty existují v mnohem větších počtech a nezobrazují podobiznu ani imperiální titul.

Je obecně velmi těžké stanovit, jakou hodnotu měla tato mince v době své existence. „Obsažený objem stříbra je poměrně nízký, ale pokud jste měli takových denárů dvanáct až dvacet, mohli jste si nejspíš koupit krávu,“ upřesňuje Pohle. Mince z historických epoch se stále objevují na nejrůznějších, často naprosto nečekaných místech. A prakticky každá taková odhaluje další části a souvislosti dějinných epoch, procesů a příběhů.

Jakou nejstarší minci jste kdy měli v rukou?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Farmář objevil vzácnou minci s podobiznou Karla Velikého. Umístil ji do internetové aukce, aby si mohl postavit dům se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Keltské kořeny uvnitř Evropy

Tradiční teorie keltských kořenů tvrdí, že jejich předchůdcem byla kultura popelnicových polí, jejíž příslušníci své mrtvé pohřbívali v urnách. Po nich přišla kultura halštatská a laténská, které se rozšířily z dnešního Rakouska do Německa, Česka, Slovenska, Srbska, Polska, Francie, Španělska, Turecka a Anglie. Mnoho těchto národností bylo natolik rozptýlených, že nakonec nikdy nepřišly do vzájemného kontaktu.

Navzdory nejasným počátkům této kultury je však mnoho prvků, které Kelty – alespoň nějakým způsobem – spojovaly dohromady. Jsou známy hlavně složité bronzové a železné zbraně. V první řadě meče a štíty, jejichž podoba symbolizovala nositele. Nálezy jako hrnce a kotle ukazují živou picí kulturu, která vzešla ze spojení halštatské kultury s místními zvyky. Právě číše byly velmi bohatě zdobené a také pohřbívané se svými majiteli.

Šperkařství a obchod se solí

Šperky tvořily další spojovací prvek, hlavně torquesy neboli nákrčníky. Jednalo se o silné prstence na krk, které se dělaly z jednoho kusu kovu s tenkou mezerou. „Tento styl je velmi výrazný,“ říká profesor John Koch. „V keltském umění vidíte často tři spirály a další triskeliové vzory. Tyto motivy jako linie vegetace a květin začaly v Česku, a rozšířily se až do Británie. Stejně tak zasáhly Francii a Belgii, kde se napojily na místní umění.“

Ranou keltskou kulturu pomohla v době halštatské (1200 – 450 před Kristem) udržet těžba a obchod se solí. Na rozdíl od mnoha zemědělských kultur halštatská v Rakousku kopala hluboko pod zem. Místní tak začali těžit sůl, která byla tehdy jednou z nejcennějších komodit. Před jakoukoli možností mrazení byla sůl velmi ceněná pro schopnost konzervace potravin. Byla také velmi obtížná na získávání, takže to ne každý národ dokázal.

Porážka od raného Říma

Římané jsou známí pro svoje válečné dovednosti, hlavně precizní taktiku a pokročilé bitevní nástroje. Než ale konečně Kelty rozdrtili, vypravili se do bitvy proti armádě Keltů známých jako Galové. Záznamy se liší (nepočítáme Asterixe), ale podle římského historika Tita Livia čelili Římané těžké přesile a nebyli připraveni. Galové je přemohli a bez obtíží dorazili až do Říma, který byl prakticky opuštěn. Nakonec ale obě armády „dojely“ na nedostatek zásob.

Jejich jednotky tak umíraly na nemoci a hlad. Galskou armádu vedl legendární velitel Brennus, který od Římanů požadoval platbu ve zlatě. Navíc podváděl, takže váhy byla „cinknuté“. Když římští velitelé protestovali, příběh uvádí, že Brennus položil na váhy svůj meč a prohlásil: „My zvítězili!“ nebo „Běda poraženým!“ Další populární představou je rovnoprávnost v keltské společnosti včetně ženských generálek.

Náboženství, které inspirovalo Artuše

Keltské náboženské tradice zůstávají záhadou, protože tradice byla jen ústní, nikoli psaná. Víme však, že náboženští vůdci byli druidové, a šlo nejspíš o jedinou hierarchickou pozici, která nebyla spojena s válkou. Druidové byli muži, kteří plnili funkci náboženskou, utěšitelskou i kněžskou. Fungovali také jaké čarodějové nebo učitelé, měli však zakázáno své znalosti zapisovat. Místo toho byli po 20 let cvičeni ve verších a rituálech.

Nakonec byli vyvražděni Římany na ostrově, o kterém se vědělo, že se na něm scházejí. Jejich příběh byl pak vpleten do středověkých legend o králi Artušovi. O něm se také tvrdilo, že je keltského původu, nikdo však neví, zda se jednalo o reálnou osobnost. Myšlenka Artuše a jeho příběhů má však nejspíš opravdu keltské kořeny, které se pak rozšířily po většině Evropy. Jejich vliv tak nejspíš najdeme ještě v dalších ohledech.

Jakou máte oblíbenou knihu nebo snímek s druidskou tématikou?

Zdroj: LiveScience

Článek Starověcí Keltové: Nepřátelé Říma z doby železné, kteří za sebou nechali víc než jen několik zbraní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Strigil byl velmi oblíbený

Strigil si můžete představit jako zahnutou škrabku, která se většinou vyráběla ze dřeva, rákosu, bronzu nebo železa. Majetnější lidé si potrpěli na umělecky tvarované a zdobené strigily vyrobené ze slonoviny. Tělesná očista představovala rituál, který každý Říman bral poměrně vážně. Ať už v soukromých nebo veřejných lázních – před vstupem do vody si lidé nejprve potřeli těla olivovým olejem, který na sebe nabalil veškerý pot, špínu a prach. Poté použili strigil, kterým olejový nános seškrábali. Teprve potom mohli vstoupit do příjemné vodní lázně.

Redakce VědaŽivě

14 září, 2022

Commodus, nejhorší císař ve starověké římské historii: O říši se nestaral a jeho hlavní zálibou bylo zabíjení v gladiátorské aréně

Gladiátorské afrodiziakum

Této očisty se pravidelně účastnili také otroci nebo gladiátoři. Pro každého gladiátora, který zrovna přežil svůj boj, byla návštěva lázní zaslouženou odměnou. Z jejich návštěvy však těžilo celé město. Starověcí Římané věřili, že má pot a prach z gladiátorova těla léčivé účinky. Když gladiátor použil strigil a seškrábal si z těla nános nečistoty s olivovým olejem, příslušný otrok tuto hmotu posbíral do speciální nádoby. Z potu gladiátorů se poté vyráběly léčivé masti a zámožným ženám byl dokonce prodáván jako účinné afrodiziakum. Zda to skutečně fungovalo, není známo.

Redakce VědaŽivě

31 července, 2022

O gladiátorských zápasech panuje spousta mylných představ. Pravdou však je, že bojovaly také ženy

Používá se dodnes

Strigil se v moderní obdobě používá dodnes. Vychází z něj lufy, tělové kartáče a plastové škrabky, kterými si z těla odstraňujeme starou kůži, například po pobytu v sauně. Opět se tím potvrzuje, že už starověcí Římané měli poměrně rozsáhlé povědomí o tom, co lidskému tělu prospívá, i když ještě neznali pojmy jako pH pokožky a jak ho udržet v rovnováze. Nutno však podotknout, že ne všechny hygienické praktiky byly na tak vysoké úrovni. Na veřejných latrínách například používali k utírání intimních partií všichni jednu společnou houbičku, ale o tom zase jindy.

Článek Nechutná hygienická pomůcka gladiátorů: Strigil sloužil k odškrabávání špíny a staré kůže z těla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Překvapivá pravda o Kleopatře

Ačkoliv je veřejností i akademiky považována za jednu z největších a nejvlivnějších vládkyň starověkého Egypta, ve skutečnosti ani nebyla Egypťanka. Kleopatra pocházela z řeckého rodu Ptolemaiovců, kteří do Egypta přišli s Alexandrem Velikým ve 4. století před našim letopočtem. Od té doby Egyptu vládli řecky mluvící vládci. Kleopatra byla první z rodu, která se naučila egyptský jazyk a přijala dávné zvyky starých Egypťanů.

S tímto odhalením úzce souvisí také další pravda o Kleopatře. Ptolemaiovci představovali hrdý rod, který si velmi zakládal na čistotě své krve, což v té době nebylo nijak neobvyklé. Podobně jako mnohé vládnoucí rody před nimi i po nich provozovali rodinné svazky. Kleopatřini rodiče byli pravděpodobně bratr a sestra, takže největší královna Egypta vzešla z incestu. Sama se pak provdala za oba své bratry.

Redakce VědaŽivě

23 prosince, 2022

Kleopatra nebyla Egypťanka a zrodila se z incestu: Málo známá fakta o věhlasné královně

Pravda o její bájné kráse

Pravda o Kleopatře a její bájné kráse většinu lidí překvapí. Podle některých historiků však žádnou nadpozemskou krásou neoplývala. Pravděpodobně se jednalo o průměrně hezkou ženu, která však oplývala břitkým intelektem a silným charismatem, který dokázal poplést hlavy nejmocnějším mužům té doby.

Kleopatra moc dobře věděla, jak udělat na své spojence a potenciální milence dojem. Neštítila se téměř ničeho, aby na sebe upozornila a získala si potřebnou přízeň. Jeden ze slavných příkladů, který byl zobrazen také ve známém filmu, uvádí její překvapivé seznámení s Juliem Caesarem. Kleopatra se nechala zabalit do koberce a odnést do jeho soukromých komnat. Není divu, že jí Caesar pomohl z trůnu sesadit jejího bratra a stal se jejím dlouholetým milencem.

Redakce VědaŽivě

24 září, 2025

5 záhad starověkého Egypta, které sužují i ty nejlepší egyptologické mozky. Některé objevy jsou poměrně čerstvé

Dva osudoví muži jejího života

Vztah Kleopatry a Julia Caesara bývá hlavním tématem všech děl o jejím životě. Jaká však byla pravda o Kleopatře a největším císařem Římské říše? Caesar jí nejdříve pomohl získat absolutní vládu nad Egyptem a následně si jí odvezl s sebou do Říma. Jejich poměr byl všeobecně znám a mnohé pobuřoval. Samotná Kleopatra se však v Římě chovala jako doma a měla výrazný vliv na místní společnost. Málokdo však ví, že byla v Římě i ve chvíli, kdy byl Julius Caesar zavražděn.

Redakce VědaŽivě

22 srpna, 2021

15 mystických objevů starého Egypta, které vám učarují. Země faraonů nepřestává ohromovat

Caesar však nebyl jediným Římanem v jejím životě. Krátce po jeho vraždě začíná druhý známý románek jejího života. Její vášnivý vztah s římským generálem Marcem Antoniem sloužil především jako politické spojenectví. Oba se však měli pravděpodobně opravdu rádi. Zajímavým faktem je například jejich soužití v Egyptě, kde se oddávali častým oslavám a radovánkám. Dokonce založili pijácký klub a po večerech chodili v převlečení ulicemi Alexandrie a utahovali si z nebohých obyvatel.

Článek Překvapivá pravda o Kleopatře: Vzešla z incestu, dokonce ani nebyla Egypťanka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vila ze starověké doby

Není to tak dávno, co se objevil případ v Olney, Buckinghamshire. Při stavbě místního supermarketu byly na náměstí nalezeny neobvyklé ruiny. Jak se ukázalo, jde o pozůstatky římské vily postavené ve starověku. K domu navíc patřila i lázeňská budova z tehdejší doby. Vše se při vykopávání zdálo být najednou tolik rozlehlé.

Důkazy z tehdejší doby vypadají zachovale

Celek je vzhledem ke stáří stavby pozoruhodně zachovalý. Zdobená vila se skládá z různobarevných dlaždic, které tvoří mozaiku. Podle výzkumníků je docela snadné najít stopy římského osídlení v této oblasti, ale exemplář nalezený při stavebních pracích předčil všechna očekávání. Hodně se však začalo hovořit o tom, jestli stavební práce tyto historické úkazy nenaruší.

Naruší bližší zkoumání stavbu supermarketu?

Přestože byl nález vyhodnocen jako výjimečný, jeho přítomnost nezabrání pokračování stavebních prací. Odborníci z Oxfordské univerzity zajišťují, že pozůstatky římské vily budou řádně zajištěny a katalogizovány. To ale rozhodně nebude překážkou pro pokračování stavebních prací. O tom, jestli si stavitelé společně s odborníky nebudou navzájem překážet, lze jen polemizovat.

Remains of #Roman villa uncovered at #Aldi supermarket site in Olney, #Buckinghamshire.https://t.co/eUWZCqnfgx#RomanBritain #Archaeology #RomanArchaeology #FindsFriday pic.twitter.com/XTsj5kvZyl

— Roman Britain News (@Roman_Britain) March 17, 2023

Je možné, že se bude muset kopat daleko více

Pokud by chtěli být vědci opravdu pečliví, museli by v podstatě rozkopat polovinu města, včetně jedné z hlavních ulic. Odhaduje se, že je zde vysoká koncentrace ostatků všelijakých přistěhovalců z jižní Evropy. Nelze však popřít, že by to pro současné obyvatele této oblasti představovalo určité potíže.

Velká Británie s bohatou římskou historií

Stopy římské přítomnosti ve Velké Británii nejsou překvapivé a vědci se pravidelně dozvídají nová fakta o jejich každodenním životě na ostrovech. Není to tak dávno, co svět obletěly informace o praktikování gladiátorských zápasů v tehdejší Velké Británii. Je toho však samozřejmě daleko více. A třeba se při stavbě supermarketu objeví ještě něco dalšího.

Článek Chtěli postavit supermarket. Místo toho objevili starou římskou vilu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Území Hispánie bylo pro Řím důležité

Hispánie, tedy území dnešního Španělska a Portugalska, byla pro Římskou říši důležitá, protože se jednalo o velmi bohatou provincii. Když republikáni vyhnali většinu sil věrných Caesarovi, mohli využívat jejích zdrojů. Dezertovaly k nim dvě římské legie složené z vojáků věrných Pompeiovi a dali dohromady další síly. Když do Říma dorazily zprávy o rebelii, nezbylo Caesarovi nic jiného, než zvednout své legie a vydat se republikány potlačit.

Cesta do Hispánie mu trvala zhruba měsíc a dorazil sem v prosinci roku 46 před naším letopočtem. Ačkoli síly republikánů byly téměř dvojnásobné – 70 tisíc proti 40 tisícům – přesto se jejich vůdci střetu vyhýbali. Byli si vědomi, že římské legie tvoří velmi dobře vycvičení vojáci. Kalkulovali s tím, že dlouhodobý pobyt v Hispánii pro ně může znamenat problémy se zásobováním a chtěli síly Caesara takto oslabit.

Ovšem římským silám se podařilo obsadit Ateguy a republikánská armáda se začala potýkat s dezercemi. Proto se republikánští velitelé nakonec rozhodli ke střetu, dokud ještě měli početní výhodu. Zvolili si k tomu velmi výhodné postavení na pláních u Mundy, kde se armády nakonec 7. března 45 před naším letopočtem utkaly. Bitva mezi oběma armádami trvala asi 8 hodin bez toho, aniž by se štěstí přiklonilo k některé ze stran.

Caesarovo osobní velení pomohlo

Caesar se pak rozhodl osobně převzít velení na pravém křídle a vést útok. Tlak na křídlo přinutil republikány přesunout posily z druhého křídla, čímž jedno křídlo oslabili. Vzápětí na něj zaútočila Caesarova jízda. Velitel republikánské jízdy Titus Labienus manévr správně vyhodnotil a začal své jezdce přesouvat na pomoc. To si ale část pěšáků chybně vyhodnotila jako pokus o útěk a začali utíkat také, jejich linie se zhroutila, což znamenalo definitivní porážku.

V bitvě padlo asi 30 tisíc republikánských a 7 tisíc římských vojáků a skončila tak Caesarovým naprostým úspěchem. Oba Pompeiovi synové uprchli, Gnaeus byl za měsíc zabit a Sextus se uchýlil do vyhnanství a již nepředstavoval vážnější nebezpečí. Caesar se mohl triumfálně vrátit do Říma a senát mu přiznal titul doživotního diktátora. Jeho moc ale netrvala dlouho, nakonec byl 14. března 44 před naším letopočtem zavražděn.

Článek Bitva u Mundy upevnila moc Caesara v Římě. Bez vítězství v ní by se nikdy nemohl stát mocným římským diktátorem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Římské mince se padělají již staletí

Nebylo by to nic výjimečného. Mince z římského období jsou cenným sběratelských předmětem již několik století, a proto se je mnozí lidé pokoušeli padělat a pak je udat jako pravé. Různými metodami se snažili vzbudit dojem, že mince jsou skoro 2 tisíce let staré. Problém je, že většinou se padělají mince, jejichž originály a na nich zobrazení vládci jsou známí, aby vypadaly co nejvíce autenticky. Což ale v tomto případě rozhodně neplatilo.

Čtveřice mincí se nachází i v muzeu v Glasgow a vědci z místní a jedné z londýnských univerzit se je rozhodli v roce 2022 pečlivě prozkoumat. Použili při tom například ultrafialové světlo a elektronický mikroskop. Zjistili, že na mincích jsou mikroškrábance svědčící o jejich častém používání a podle vědců by je nebylo možné vytvořit při procesu padělání. I vzorky zeminy z mincí naznačují, že musely být pohřbeny řadu století.

Složení kovu ale příliš neodpovídá

Zjistili ale i řadu odlišností od běžných římských mincí. Nalezené totiž obsahují příměsi stříbra nebo mědi, zatímco římské mince bývají čistě zlaté. Je samozřejmě možné, že se sem jiné kovy dostaly nedostatečným vyčištěním rudy, případně zlata nebylo při jejich výrobě dost. Ale přes všechny odpovědi zůstává jedna nevyřešená otázka. Kdo vlastně záhadný Sponsianus byl? Na mince se totiž dostávaly podobizny císařů a někdy místních vládců.

Historikové předpokládají, že to byl nejspíše místní vládce a uzurpátor v Panonii nebo Dacii působící zde kolem let 240 až 260. Existují jisté záznamy o vzpourách v Panonii kolem roku 240. Naopak o zhruba 20 let později byla Dacie odříznuta od říše. Není proto vyloučeno, že se místní velitel Sponsianus za podpory zdejších dvou legií nechal korunovat císařem a pokusil se zajistit regionu stabilní vládu a bezpečnost. Každopádně záhada kolem jeho osoby stále čeká na objasnění, což se třeba nikdy nemusí podařit.

Článek Záhadné římské mince zobrazují vládce Sponsiana. Nikdo o něm nikdy neslyšel, ale podle všeho jsou mince pravé se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kleopatra nebyla Egypťanka

Ačkoli byla egyptskou královnou, pochází z rodiny Ptolemaiovců. Zakladatelem dynastie byl Řek Ptolemaios, jeden z generálů Alexandra Velikého. Vládli v Egyptě téměř tři staletí a mluvili mezi sebou řecky. Pravdou zůstává, že Kleopatra egyptsky mluvila a převzala také mnohé egyptské zvyky a rituály.

Zrodila se z incestu

Ptolemaiovci byli pověstní tím, že dbali na čistotu své linie. Proto uzavírali sňatky mezi sebou a také plodili incestní potomky. Byla dcerou Ptolemaia XII. A podle všech zjištění ji počal se svou sestrou. I Kleopatra se provdala za své dva bratry. Sloužili jí jako ceremoniální manželé a spoluregenti.

Nebyla tak krásná

S Kleopatřinou krásou to nejspíše nebylo tak, jak se lidé domnívají, i když v její době byla měřítka krásy pravděpodobně zcela jiná než dnes. Například na mincích je zobrazena s velikým nosem a mužskými rysy, ačkoli to může být jen záměr. Ale ví se, že byla velmi vzdělaná a dokázala skvěle využívat show a další triky. I tak možná zapůsobila na muže, jako byl Julius Caesar.

Nechala zabít tři sourozence

Ačkoli Ptolemaiovci se brali mezi sebou, aby udrželi čistou linii, jejich tradicí bylo, že se doslova prali o moc a neštítili se vražd svých příbuzných. Jeden z bratrů–manželů ji nejprve z Egypta vyhnal, ale porazila ho díky spojenectví s Caesarem. Druhého pravděpodobně nechala zabít, aby mohla učinit spoluvládcem svého syna. Zařídila také popravu své sestry Arsinoe.

Žila s Caesarem v Římě

V době slavné vraždy Julia Caesara žila po jeho boku v Římě. Románek tehdy způsobil obrovský společenský skandál. Když byl v roce 44 před naším letopočtem Caesar zavražděn, musela z města uprchnout. Ale zanechala v něm nesmazatelný vliv. Například mnohé ženy okouzlila svým exotickým účesem a šperky, což se pak ještě dlouho snažily napodobovat.

S Markem Antoniem měli pijácký klub

V zimě let 41 až 40 před naším letopočtem spolu žili Kleopatra s Markem Antoniem v Egyptě a skvěle si to užívali. Byli proslulí svým prostopášným životem a založili pijáckou společnost Nenapodobitelná játra známou svými hostinami, oslavami a různými hrami. Údajně se rádi v přestrojení potulovali ulicemi Alexandrie a tropili si žerty z obyvatel.

Had ji nejspíše nekousl

Poté, co Kleopatra s Markem Antoniem prohráli bitvu s Octavianem, oba se rozhodli si vzít život. Marcus si údajně probodl břicho a Kleopatra se podle pověsti nechala uštknout hadem. Ovšem mnozí odborníci a historikové to zpochybňují. Přiklánějí se spíše k verzi jedu ukrytého v hřebenu nebo například bodnutí špendlíkem namočeným v toxinu.

Článek Kleopatra nebyla Egypťanka a zrodila se z incestu: Málo známá fakta o věhlasné královně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Areál rozsáhlé vily je cenné naleziště

Nové poznatky odhalily práce v lokalitě vily v Civita Giuliana, která se nacházela asi 700 metrů od městských hradeb. Ta již poskytla mnoho unikátních objevů, práce v rozsáhlém areálu totiž probíhají několik let. V roce 2017 tu vědci objevili zbytky obřadního vozu a ostatky tří koní, kteří do něho bývali zapřaháni. Nalezeny zde byly i ostatky dvou mužů, pravděpodobně pána a otroka. Ukázalo se, že přežili první erupci, ale jen proto, aby je zabil následující výbuch.

Ovšem nově objevená místnost, která pravděpodobně sloužila místním otrokům, archeologům nabízí zcela nový pohled na období starého Říma. Nejvíce poznatků z té doby, a to včetně písemných záznamů, totiž pochází samozřejmě o movitých obyvatelích. O těch chudých se mnoho informací nezachovalo. Proto je jediná obytná místnost o rozloze zhruba 16 metrů čtverečních tak neobyčejnou studnicí nových znalostí.

Stísněné obydlí dvou dospělých a dítěte

Vědci se domnívají, že sloužila jako obydlí nejspíše tříčlenné rodině. Našli zde totiž tři postele vyrobené z prken a provazů. Dvě z nich byly větší a sloužily pravděpodobně dospělým, menší postel pak byla nejspíše dětská. Podmínky pro život těchto tří lidí nebyly nijak luxusní, samotný prostor je velmi stísněný. Osvětlovalo ho jediné malé okénko v horní části. Místnost podle všeho byla bez výzdoby.

Nalezeny zde byly i některé osobní předměty obyvatel. Ti zde měli komodu a truhlu, které obsahovaly různé látkové a kovové předměty. Pod postelemi pak archeologové našli i amfory, které v té době sloužily k ukládání věcí. V místnosti byly také různé druhy džbánů. Vědci se domnívají, že stavba sloužila nejen jako ubytovna, ale i jako skladiště a dílna. Byla zde nalezena například hřídel vozu.

Pompeje, které se nacházejí v Neapolském zálivu, byly ve své době velké a moderní město. Odhaduje se, že v něm žilo kolem 20 tisíc obyvatel. Bylo zde divadlo, lázně nebo vodárenská věž a vodovod, který olověnými trubkami vedl vodu do kašen. V roce 62 bylo město poničeno zemětřesením a o 17 let zcela zničeno sopečným výbuchem. Odhaduje se, že vetší části obyvatel se mezi jednotlivými fázemi erupce podařilo uniknout. V mnoha domech totiž chybí cennosti, naopak bývají často nacházeny u obětí, které nestačily utéci.

Článek Realita starověkého Říma. Vzácný pompejský objev nastínil, v jak hrozných podmínkách žili obyčejní lidé se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Císař se o impérium vůbec nestaral

Podle všeho měl Commodus asi všechny výše jmenované nectnosti. Navíc zcela zanedbával své vladařské povinnosti a raději se věnoval své zábavě. Když v Římě vypukl požár, byla to pro něho jen příležitost, jak uvažovat o přejmenování města po své osobě. Vládu nad impériem přenechával svým oblíbencům, kteří samozřejmě různými způsoby intrikařili. Když se mu nějaký z nich znelíbil, nechal ho bez milosti zabít a na jeho místo dosadil oblíbence jiného.

Commodus měl jednu výhodu, jeho otcem byl Marcus Aurelius, velmi oblíbený a mnoha Římany respektovaný císař, což mu dávalo skvělou startovní pozici. Ten ho v roce 177, když bylo Commodovi 15 let, jmenoval svým spoluvládcem, a tím i následníkem. O tři roky později Markus Aurelius umírá a Commodus se tak stává jediným vládcem Říma. Vyskytly se spekulace, že mohl mít prsty ve smrti svého otce, ale historikové jsou k této možnosti spíše skeptičtí.

Zpočátku byl mladý císař velmi oblíbený, protože se držel zavedené zásady chléb a hry. To souviselo s jeho zálibou v gladiátorských zápasech, kterých se navíc sám účastnil. Netřeba zmiňovat, že samozřejmě vždy vyhrál, protože si nikdo nedovolil nechat vládce prohrát. Vymýšlel ale i různé scénáře her, během kterých často zahynulo mnoho lidí. To nebývalo tak obvyklé, protože vycvičení gladiátoři bývali velmi ceněným zbožím. Měl dále rozsáhlý harém, ve kterém mu mělo být k dispozici kolem 300 žen a podobný počet mužů.

Měsíce roku se jmenovaly po Commodovi

Trpěl také svým velikášstvím. Byl přesvědčený, že je reinkarnací Herkula, a Římany se o této skutečnosti snažil přesvědčit. Nechal třeba odstranit hlavu z Neronova kolosu, nahradil ji svou a k nohám postavil lva. Rozhodl se také, že přejmenuje měsíce v roce, samozřejmě tak, aby ho připomínaly. Ze srpna byl commodus, z října herculeus a zbylé měsíce se označovaly podle některého z jeho titulů. Samotný Řím chtěl přejmenovat na Colonia Lucia Annia Commodiana a římský senát na Commodian Fortunate Senate.

Jeho odpůrci se ho samozřejmě snažili zbavit. Jako první se ho v roce 182 pokusila zavraždit skupina, jejímž členem byla i císařova sestra Lucilla. Nepovedlo se a císař ji nejprve poslal do vyhnanství a pak nechal zabít. Podobně dopadl pokus v roce 187. Kvůli tomu, že se císař Římu nevěnoval a bujela korupce a prospěchářství, se zhoršovala ekonomická situace a vyskytl se i hlad. Nakonec Commoda v roce 192 zradili jeho nejbližší. Podali mu jed, a když ani to nestačilo, uškrtil ho profesionální zápasník.

Článek Commodus, nejhorší císař ve starověké římské historii: O říši se nestaral a jeho hlavní zálibou bylo zabíjení v gladiátorské aréně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Galén stanovil řadu správných pravidel

Opravdovou legendou římské lékařské vědy je Galén, který žil na přelomu druhého a třetího století. Vystudoval v Alexandrii a mnohé ze svých postupů se naučil při ošetřování raněných gladiátorů. Tvrdil, a to správně, že základem dobrého zdraví je pohyb, vyvážená strava a dobrá hygiena. Prováděl pitvy na zvířatech – na lidech nebyly možné – aby dospěl k mnoha poznatkům, na které se odkazovalo někdy do 16. století. I když ne vše se mu povedlo.

Byl zastáncem teorie, že lidské zdraví je řízeno poměrem čtyř tekutin uvnitř těla, a to krve, žluté žluči, černé žluči a hlenu, což byla teorie mezi římskými lékaři velmi rozšířená. Nemoci podle nich způsoboval nepoměr těchto tekutin, a tak se je snažili vyvážit. Například předepisováním stravy, která je měla ovlivnit. Některé postupy byly ale i šílené. Na epilepsii lékaři doporučovali pít krev zabitých gladiátorů a jíst jejich játra.

Mnozí například věřili, že jedním ze zázračných léků je zelí. Proto předepisovali jeho konzumaci jako léčbu nemocí. Třeba na bolesti hlavy, poruchy zraku a zažívací potíže. Drcené zelí mělo léčit rány a boláky, výpary vařeného zelí podporovat plodnost a doporučovala se i koupel v moči člověka, který jedl velké množství této zeleniny. Kvůli vyvážení čtyř tekutin mohli předepisovat třeba klystýry a další postupy.

Lékařem jste se mohli prohlásit

Mnozí lékaři věřili, že nemoci lze diagnostikovat za pomoci snů. Ty mohly indikovat, které základní tekutiny je přebytek a které naopak nedostatek. Vše mohlo být způsobeno i tím, že lékařem se vlastně mohl v Římě stát kdokoli, aniž by musel složit nějakou zkoušku nebo studovat. Prostě se jím prohlásil. Existovaly i případy, kdy praktikujícími lékařkami byly ženy, i když mnohem častější bylo, že působily třeba jako porodní asistentky pod dohledem lékaře.

Nesporným faktem zůstává vysoká kvalita lékařského sboru u římského vojska, kde sloužilo mnoho řeckých lékařů. Ti vyvinuli řadu postupů, jak správně ošetřit různá poranění, a to včetně metod zastavení krvácení nebo šití. Měli ale na starosti i hygienu vojska, určovali stavění latrín a další pravidla. Situace dospěla tak daleko, že šance dožití byla díky jejich péči u římských vojáků o plných pět let delší než u obyčejných obyvatel.

Článek Lékařství starověkého Říma bylo úžasnou kombinací vědeckých poznatků s různými magickými praktikami se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Germánský kmen měl království v Africe

Jednalo se o kmen Germánů, ale trochu paradoxně zaútočil na Řím z jihu, tedy ze severní Afriky. Vandalové totiž před tím ustoupili před útoky Hunů, ale i kvůli tlaku Římanů na území dnešní Francie, pak Španělska, a nakonec se vydali na sever Afriky. I zde se střetli s římskými vojsky, ale podařilo se jim je porazit. Mohli tady pak vytvořit vlastní království, jehož hlavní město bylo na území bývalého Kartága. Ovládali i Baleáry, Sardinii a Korsiku.

I Západořímská říše musela čelit tlaku Hunů, v obraně se vyznamenal hlavně velitel Flavio Aetia. Avšak neměla už dost sil se postavit Vandalům. Proto se císař Valentinian III. rozhodl, že s nimi raději uzavře spojenectví a jejich území jim ponechá. Jeho dcera Eudoxia se měla provdat za Hunerica, syna vandalského krále Geisericha. Plán ale padl, když byl po popravě Aetia v roce 455 císař zavražděn vojevůdcem Petroniem Maximem.

Vandalové měli pomoci proti vzpouře

Eudoxia se obrátila s prosbou o pomoc právě na Vandaly. Ti mohli tvrdit, že jejich smlouva s Římem byla porušena, a rozhodli se na hlavní město zaútočit. Většina římských vojsk byla vázána boji na severu a hlavní město bylo v podstatě nechráněné. Petronius se rozhodl utéci, ale dav římských občanů ho ukamenoval a později byl popraven i jeho syn. Hlavní město říše bylo vydáno napospas Vandalům.

V této chvíli zasáhl papež Lev I., který se těšil velké úctě. Vypravil se za Vandaly a snažil se je přesvědčit, aby město ušetřili. Ti sice hodlali město vyplenit, ale slíbili, že ho nezničí, pokud se nebudou Římané bránit. Brány tak zůstaly otevřené a dobyvatelé většinu z toho, co slíbili, dodrželi. Z města odvezli spoustu kořisti, mnoho obyvatel odvlekli jako otroky, ale Řím samotný zůstal stát. I když již nebyl tak mocným a bohatým městem jako dříve.

Zachována zůstala i Západořímské říše. Různí vojevůdci se ji pokoušeli neúspěšně obnovit, za posledního západořímského císaře je označován Julius Nepos, jehož vláda skončila v roce 475. Poté se říše definitivně rozpadla. Dlouhého trvání nemělo ani Vandalské království. Na severu Afriky existovalo jen do roku 533, kdy bylo poraženo Byzantskou říší, která byla pokračovatelem Východořímské říše.

V čem vidíte hlavní důvody velkého úpadku kdysi mocného Říma?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jak Vandalové vyplenili Řím v roce 455 n. l.: Příměří, zrada a ekonomický kolaps se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žen bojovalo výrazně méně, než mužů

Ačkoli se historických pramenů nedochovalo tolik, přesto z nich plyne, že v aréně se objevovaly i ženské bojovnice. Říkalo se jim gladiatrix. Pravdou zůstává, že jich bylo výrazně méně, než bojovníků mužských, proto byly jejich zápasy spíše exotickým zpestřením. Ale především kolem 1. století našeho letopočtu byly nesmírně populární, později se je vládci říše dokonce pokoušeli zakazovat, avšak většinou neúspěšně.

Ženy v aréně bojovaly podobnými zbraněmi, jako muži. Soudí se však, že zbraní a brnění nosily o něco méně, než jejich mužští kolegové. Často prý bojovaly oděny jen do bederních roušek, což mohlo povzbuzovat i sexuální fantazie některých diváků. Pravdou ale zůstává, že hlavním důvodem byla skutečnost, aby prokázaly, že jsou opravdu ženami a ne pouze převlečenými muži. V aréně se utkávaly nejen proti sobě, ale i se zvířaty, a mohlo se stát, že i ve skupině s muži.

Gladiátorky byly i rebelky z bohatých rodin

Chybou by bylo domnívat se, že ženy bojovnice byly zajaté otrokyně, které byly k tréninku a boji přinuceny. Většinou se jednalo o svobodné Římanky, které si tímto způsobem vydělávaly peníze. I mnozí mužští gladiátoři nebyli otroky. Chybná je navíc i představa, že v arénách se ve velkém umíralo. To se většinou nedělo, jelikož by to bylo ekonomicky nákladnější. Gladiatrix ale bývaly i dívky z vážených rodin. Většinou takové, které se postavily své rodině a rozhodly se pro svobodný život. Aréna byla jednou z mála možných cest.

Obecně se soudí, že gladiatrix měly podobně intenzivní výcvik, jako muži, i když asi o něco lehčí. Neexistují záznamy o ženských gladiátorských školách, proto trénink nejspíše podstupovaly soukromě. Zde byly zvýhodněné bohaté ženy, které si mohly dovolit zaplatit bývalé gladiátory, aby je mohli naučit všem finesám boje v aréně. Navíc řemeslo gladiátora se mnohdy dědilo v rodině z generace na generaci.

Ne všem však byly zápasy žen v aréně po chuti. Proto se je někteří vládci Říma nebo senátoři snažili různými způsoby omezovat. Nejvýrazněji asi císař Septimus Severus kolem roku 200 našeho letopočtu. Údajně kvůli tomu, jak dav na ženy pískal. Zákaz ale většinou nebyl dodržován a ženy se na zápasech stále objevovaly. Konec gladiátorek nastal s koncem gladiátorských zápasů někdy v 5. století po Kristu.

Jak zdatně si mohly ženy vést při gladiátorských zápasech?

Zdroj: ScienceDirect

Článek O gladiátorských zápasech panuje spousta mylných představ. Pravdou však je, že bojovaly také ženy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co se děje v podzemních temnotách?

Podle některých odborníků funguje koloseum jako včelí úl. Podzemní části – hypogeum – se skládaly z mnoha chodeb spojujících různé úseky a místnosti. Bojovníci tu vyčkávali na povolání do arény, což byla často jednosměrná cesta. Emoce se daly srovnat možná tak s rockovým koncertem, publikum hulákalo očekáváním. Gladiátoři pak vstoupili do zvláštních výtahů, plošin pro dopravu zvířat i lidí, vstříc strašné smrti.

Program kolosea ovšem nekončil u soubojů dvou nebo více bojovníků. Krom dramatických poprav a zápasů bezbranných lidí proti zvířatům dovolovalo také inscenovat námořní bitvy a další utkání. Platilo ovšem, že čím tvrdší a krvavější střet, tím bylo publikum nadšenější. Dnes se turisté mohou vydat právě po stopách těch, pro něž to byla poslední cesta. Po cestě šerými chodbami osvětlenými jen světlem svic mohou pronést i proslavený pozdrav gladiátorů.

Pozdrav pro Césara

„Ave, Caesar, morituri te salutant!“ pronášeli tehdy gladiátoři. Přeloženo do češtiny: „Buď zdráv, císaři, ti, kteří jdou na smrt, tě zdraví!“ Obnovu má na svědomí odbor archeologického dědictví a byla financována velmi neobvykle. Prostředky totiž poskytl módní dům, zastoupený generálním ředitelem Diegem Della Valle. Došlo tak k perfektní souhře obchodního ducha a kulturního dědictví. Kéž by bylo více takových spojení.

Operace si vyžádala dlouhých 10 let, amfiteátr se však může každému konečně představit v celé kráse. Na všem se podíleli archeologové, inženýři, architekti a mnozí další odborníci. Určitá část podzemí byla zpřístupněna už v roce 2016, teď je již otevřeno celé. Podsvětí tohoto stánku krvavé kultury bylo po skoro 2 000 let kompletně uzavřeno lidským zrakům. A předtím tu po 4 500 let docházelo k uspokojování nejzvrhlejších přání starověkého člověka.

Chrám her, pak zdroj kamení

Samotný amfiteátr byl objeven v roce 80 a jde o duchovní dítě císaře Vespasiana. K poctě vládnoucí dynastie byl pojmenován po Flaviovi a nikdo mu nemůže odepřít architektonickou velkolepost. Bylo tu velké množství složitých nástrojů a mechanismů, výtahů, zábran a dalších pomůcek. Plně zde vládl mnohdy bizarní starověký showbyznys, v 6. století už ovšem stavba výrazně chátrala. Až do 18. století šlo pak hlavně o zdroj stavebního materiálu.

Za svou historii bylo koloseum přestavěno asi 12krát, současný projekt pak dovolil přístup i k těm nejtajnějším prostorám. Byl tak odkryt celý obraz tohoto strašného světa, který na přání římského lidu spojoval nelidskou krutost a majestátní umění. Každý může pocítit aspoň záblesk dávných dob a vcítit se do kůže těch, kteří neopustili stěny tohoto chrámu zasvěceného hrám živí. Na rozdíl od diváků, kteří se přišli jen pobavit a fandit.

Jaká srovnatelná památka vás napadá?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Podzemní útroby římského kolosea skrývají mnoho tajemství – vžijte se na malý moment do role gladiátora se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Životní prostředí a hygiena

Římané byli mistry prvotní péče o životní prostředí, například využitím vody a mlýnů pro výrobu energie. Při farmaření dovedli využít půdu naplno díky trojpolnímu systému, kdy bylo jedno pole použito na pěstování potravy, druhé na krmení a třetí leželo ladem. Rotace mezi těmito účely zaručovala, že je vždy nějaká úroda k dispozici. Nicméně ne každý starověký vynález se dá připsat čistě Římanům. Týká se to například prvního kalendáře.

Stojí ovšem za systémem hypokaust, tedy ranou metodou efektivní distribuce tepla v domácnosti. Základem bylo stále udržované ohniště, ze kterého bylo pak teplo rozváděno systémem komínů, cihel a škvír po celém příbytku. Římané tak měli vytápěné podlahy, stěny i lázně. Kouř vzniklý při spalování šel stejnou cestou a končil na střeše, kde odcházel klasickým komínem ven z budovy. Místnosti tak mohly být vytápěny až na 30 °C.

Zpracování lidského odpadu a plány města

Dávný Řím byl místem s jedněmi z prvních stok na světě, byly postaveny asi v roce 500 před Kristem. I dnes hodně starých stok připomíná právě ty římské, i když jejich účel může být odlišný. V dnešní době slouží tyto sítě hlavně k odvádění odpadu z městských oblastí. Řím je však potřeboval k odvodu nadbytečné vody, která by jinak mohla zaplavit ulice města. Některé domy byly napojeny přímo na kanalizaci, jiné vylily odpad do kanálu na ulici.

Struktura výstavby města – tzv. centurace – byla jedním z formátů, kterým Římané měřili a rozdělovali půdu. Tato mřížková formace, kterou organizovali půdu na ovládaná území, dnes slouží velkým městům k plánování hlavních silnic a ulic. Mnoho měst bylo pod římskou vládou rozšířeno i kompletně přestavěno. Jde o jednoduchý systém, před ním stavitelé obvykle sledovali geologický tvar oblasti bez vlastního vkladu.

Všechny cesty vedou do Říma

Slavné přísloví nevychází jen tak z ničeho, za dobu existence a rozpínání říše bylo postaveno víc jak 9 000 kilometrů silnic. S rostoucími znalostmi a technologickou úrovní se obvykle běžné předměty vyrobené člověkem neustále vylepšují. Římský cement byl ovšem silnější než náš moderní. Zatímco slaná voda dovede moderní silnice poškodit během několika let, římské zdi u moře zůstávají i po 2 000 letech naprosto nedotčené a plně funkční.

Základem byla směs vápna a vulkanické horniny, což vytvořilo maltu. Ta byla pro posílení smíchána s mořskou vodou, jež namočila vápno a se sopečným popelem došlo k chemické reakci, což spojilo obě složky dohromady. I struktury, které nejsou pod vodou, jsou velmi tvrdé. Římští stavitelé použili stejnou taktiku například na stavbu Kolosea, takže tento div světa je přes svůj věk stále relativně nepoškozený.

První kouzlo knižní vazby a chirurgie

Přestože nebyli prvním národem, který zanechával psané záznamy, mají Římané obrovskou zásluhu díky nahrazení svitků první knižní vazbou. Místo dnešního papíru byly ale použity voskové tabulky, na které se psalo ostrým nástrojem, tzv. stylusem. Tyto dokumenty změnily literaturu, protože svázané tabule byly mnohem tenčí než původně použité hliněné. S kodexy se také lépe zacházelo, později byly voskové tabulky nahrazeny zvířecí kůží.

Římané vynalezli mnoho chirurgických nástrojů a šířili znalosti o lékařských postupech. Mnoho těchto průlomových řešení se ujalo hlavně na bitevním poli. Některé z nich, jako třeba kostní vrtáky nebo kleště, formovaly i moderní chirurgii. Tyto pomůcky byly použity k odstranění nemocné kosti a vypadaly podobně jako dnešní vývrtky. Kleště byly nejspíš nejpoužívanějším nástrojem celého lékařství během římské éry.

Které další starověké technologie přeživší dodnes vás napadají?

Zdroj: LiveScience

Článek Přehled 7 neuvěřitelných technologických vynálezů, které pochází ze starověké civilizace a používáme je dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve světě krve a písku a zdroje legend

Výrazná reklama rozhodně zabírala a ti nejslavnější bojovníci na sebe přitáhli pozornost i 50 000 diváků. Ne nadarmo pochází z Říma přísloví „Dej lidu chléb a hry.“ Přestože jde o éru patřící téměř výlučně do minulosti, její krvežíznivost zrodila mnoho legend, pečlivě živených filmy a knihami. Hollywoodská zpracování ale vytváří mlhu, skrze kterou je často těžké rozkrýt, co se před stovkami let v arénách opravdu odehrávalo.

Víme například to, že slavný Spartakus byl reálnou osobou, nikoli výplodem fantazie. Žil v letech 111–71 před Kristem a jeho sláva nepochází až tolik z gladiátorství. Vedl totiž největší a nejúspěšnější vzpouru otroků v historii impéria. Se svou armádou více jak 100 000 otroků představoval pro Řím reálnou hrozbu, nejen drobný problém. Dokud žil, jeho armádě se dařilo Římu vzdorovat, jakmile byl ale zabit, zbytek jeho sil se rozpadl.

Gladiátoři byli často vegetariáni

Badatelé, kteří zkoumali 2 000 let staré kostry více jak 67 těchto bojovníků, dokázali identifikovat některé prvky, například zinek a vápník. Pomocí izotopové analýzy pak získali solidní obrázek ohledně dávné stravy. Gladiátoři měli často rostlinnou stravu sestávající z ječmene a fazolí a jen velmi malého množství zvířecích proteinů. Kromě toho také popíjeli vápníkové nápoje z pečených rostlin.

Na rozdíl od mnoha dnešních vegetariánů, kteří mají tuto dietu z etických nebo zdravotních důvodů, pro gladiátory šlo o velmi pragmatickou záležitost. Tato strava totiž podporuje ukládání podkožního tuku, který je následně chránil v bitvě. Měli tak přirozenou bariéru, která při častých řezných ranách sloužila jako ochrana nervů a cév. Tukové polštáře poskytovaly stejně tak ochranu před přímými ranami, kterých se také vyskytlo hodně.

Pravidelní gladiátoři nebojovali se zvířaty

Stejně jako se moderní sportovci specializují v disciplínách, existovalo sedmero typů gladiátorů. Každý byl odborníkem na konkrétní zbraň a měl také jiné schopnosti a dovednosti. Bez ohledu na specializaci byl však hlavní náplní všech boj proti ostatním gladiátorům, nikoli zvířatům. Tento nešťastný úkol připadal dvěma jiným typům bojovníků. První se jmenovali „bestiarii“ a říkat jim bojovníci je poněkud nadnesené.

Šlo totiž o válečné zajatce nebo odsouzené zločince, kteří byli mezi zvířata doslova hozeni. Neměli žádnou šanci na přežití, žádný trénink nebo zbraně. Na druhém konci byli venatioři, kteří předváděli předem připravený lov na divokou zvěř. Tou byli lvi, sloni, leopardi a medvědi. Tito bojovníci byli trénovaní a měli oštěpy. Stejně tak měli kožené chrániče na nohou a rukou a někdy také železné hrudní pláty.

Realita ženských gladiátorek

Přestože ženy v aréně nebyly častý jev, existovaly. Moderně se jim říká gladiátorky, tehdy se jednalo o „ludie“ nebo „muliery“. Zatímco muži byli k této dráze často donuceni okolnostmi, ženy si tuto profesi vybíraly. Důvodem byly často peníze, čest a sláva. Ačkoli o jejich existenci neexistuje příliš důkazů, jsou velmi přesvědčivé. Jedním z nich je starověké právo, které zakazuje účast na hrách svobodným ženám pod 20 let věku.

Žádný zákon v tom ovšem nebránil stejně starým otrokyním. Vznik tohoto zákona je nevědomým uznáním skutečnosti, že ženy se již her účastnily. V roce 200 pak císař Septimius Severus zakázal účast ve hrách všem ženám. Muži do sebe však nadále sekali a bodali ještě po dobu 200 let. Poslední zaznamenaný gladiátorský zápas se tak odehrál roku 404. Samotný název gladiátor pochází od krátkého meče, který se jmenoval gladius.

Které populární dílo s gladiátorskou tematikou vám nejvíc utkvělo?

Zdroj: DiscoveryMagazine

Článek Rychle a zběsile uprostřed římské arény –⁠ několik divokých a překvapivých střípků ze života gladiátorů i gladiátorek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Průzkum studenta stomatologie

Lucas Schmid – v té době student stomatologie – začal zkoumat oblast poblíž horské vesnice Tiefencastel ve Švýcarsku na jaře roku 2018. Archeologické vykopávky z roku 2003 odkryly stopy nedaleké římské armády a region byl už považován za dostatečně prozkoumaný a badateli probraný. „Měl jsem podezření, že místo dosud nebylo probráno opravdu pečlivě,“ podotkl Lucas. Záhy začal nacházet pohřbené kousky kovu.

Bylo tedy naprosto zřejmé, že je tu ještě skryto mnoho dalších nálezů. Schmid následně našel na malém kopci vedle řeky dýku vykládanou stříbrem a mosazí, to bylo na jaře 2019. Jeho detektor nejdřív zachytil jen malý signál, což značilo drobný předmět. Jak ale kopal, začalo být zřejmé, že jde o větší objekt, který se ovšem nachází poměrně hluboko. Nakonec světlo světa spatřila dýka skrytá asi 30 centimetrů pod povrchem.

Starověké bitevní pole

Pro Schmida šlo o životní nález na velmi nečekaném místě, který evidentně nečekal. Ohlásil tuto událost místní archeologické službě ADG, která mu dříve vydala povolení pro detekční práci. Ve spolupráci s universitou v Basel pak začali archeologové místo opět prohledávat. Když vykopávky koncem měsíce skončily, odkryly oba týmy artefakty rozptýlené na ploše více jak 35 000 čtverečných metrů – části štítů, hlavice kopí a hřeby ze sandálů.

Nejde přitom jen o krásné nálezy, jako úvodní dýka, ale o obrovské množství a složení fragmentů, které mnohé vypovídají. Například praky mají značky, které uvádí, která legie je vyrobila. Hřeby z obuvi a další zbraně jsou také jasně římského původu. Badatelé našli také úlomky mečů, střepy ze štítů a hlavice kopí, které patřily zase druhé straně, tedy Rétům, se kterými tu Římané bojovali.

Expanse římského impéria

Réti byli konfederací vysokohorských kmenů, které obývaly většinu horských oblastí na území, které je dnes Švýcarskem, Itálií, Rakouskem a Německem. Střípky známé z jejich jazyka naznačují příbuznost s Etrusky. Tedy civilizací, která žila v Itálii ještě před založením Říma. Rétové ale nakonec přešli ke keltským jazykům podobně jako jejich sousedé Galové. Jednou z hlavních otázek bitvy u Tiefencastelu je časové zařazení.

Horská obrana Rétů proti římské expanzi se datuje do 2. Století před Kristem, záznamy ukazují další střety římské a rétské armády mezi lety 50 – 30 před Kristem. Otázkou zůstává, jestli se tato bitva odehrála ve známých letech, nebo později (15 před Kristem), když císař Augustus nařídil vojenské tažení právě do Alp. Tato výprava totiž vedla ke konečnému zlomení místního odporu a definitivní porážce tohoto národa.

Možné, nikoli prokázané

Je myslitelné, ne ovšem prokázané, že tato bitva se odehrála ve spojitosti s cíleným tažením nařízeným právě Augustem. Terénní práce budou nadále pokračovat a badatelé věří, že nálezy mincí nebo dalších předmětů dovolí stanovit přesnější dobu, kdy k události došlo. Římská dýka je nyní v držení ADG, tedy místní archeologické služby, jak to odpovídá švýcarské legislativě. Instituce ji udržuje a dále zkoumá.

Sám Lucas Schmid je nadále součástí celého projektu, i když se nedávno stal zubařem na plný úvazek a nepočítá s tím, že by se naplno věnoval archeologii. Na konci září strávil v lesích u naleziště více jak 70 dní a spolupracoval tak přímo v terénu jak s archeology z ADG, tak i s přidruženým univerzitním týmem. Bez ohledu na to, jakou další životní cestu si zvolí, nález římské dýky a jeho spojitost s ním jen tak nezapadne.

Co byste dělali, kdybyste narazili na podobný artefakt?

Zdroj: LiveScience

Článek Student stomatologie našel 2 000 let starou dýku, kterou měl římský voják v bitvě s Réty. Jeho nález přinesl zásadní objev se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozůstatky historické epochy

Minimálně 51 pohřbených těl mělo uměle prodlouženou lebku, která se zdá být upravena bandážemi. Hřbitov je tak největší koncentrací právě tohoto fenoménu ve střední Evropě. Krom těchto deformovaných lebek obsahoval hřbitov také tři zřetelně oddělené skupiny lidí, kteří byli pohřbeni zvlášť, ovšem napříč dvěma až třemi generacemi. Právě tyto skupiny a jejich různorodost reflektují kolosální kulturní změny, které se tehdy projevovaly.

Během 5. století se západořímská říše rozpadala na kousky po staletích konfliktů se svými barbarskými sousedy. K tomu je nutno přidat narůstající seznam úkladných vražd, vzpour a epidemií, které impérium provázely. Jednou z výrazných ztrát Říma té doby byla Panonie, provincie na břehu Dunaje v dnešním západním Maďarsku. Ta padla kolem roku 433 do rukou nomádských Hunů, což mělo za následek lokální chaos.

Útěk a mísení populace

Mnoho různých skupin obyvatel následně prchalo při hledání úkrytu před Huny a tyto tlupy se mísily s ustálenou římskou populací. Nejstarší pohřbení z oddělených skupin na hřbitově jsou místní lidé uložení k poslednímu odpočinku v cihlových hrobech římského stylu. Další skupina, pohřbená o několik dekád později, už patří „cizincům“. Jedná se o 12 jedinců, kteří měli podle struktury kostí naprosto totožný jídelníček, ale původně přišli z jiné oblasti.

Podle nálezů také představili novou pohřební tradici spočívající ve věcech a cennostech ukládaných do hrobů, stejně jako onu deformaci lebky. Třetí skupina je tvořena lidmi, kteří se smísili s místní římskou populací a spojili s nimi i vlastní tradice, včetně oné prodloužené lebky. Zůstává nejasné, odkud lebeční tradice pochází, ale nejspíš jde o vliv zcela mimo impérium. Archeologové našli podobný tvar v hrobech od Srbska po Afriku.

Co vás při zmínce o prodloužené lebce napadlo jako první?

Zdroj: IFLScience

Článek Hřbitov plný deformovaných lebek odhaluje chaos po pádu Říma. Objevené pozůstatky děsí odborníky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.