Notifikace jako tichý budík stresové osy HPA

Stresová osa funguje jako štafeta tří stanic. Hypotalamus vyšle hormon CRH, přední hypofýza na něj odpoví uvolněním ACTH a ten dorazí krví ke kůře nadledvin, která začne chrlit kortizol. Organismus se tím mobilizuje: stoupne dostupná energie, zbystří pozornost, tělo se chystá zvládnout výzvu. Kortizol pak zpětnou vazbou tlumí další vylučování CRH i ACTH, takže se systém sám uklidní. Tedy pokud zátěž nepřichází příliš často a netrvá příliš dlouho. Podle přehledu Cleveland Clinic právě dlouhodobé a opakované zatěžování brzdu osy oslabuje.

Digitální prostředí dodává přesně takové opakované podněty. Upozornění chodí nepravidelně, mají pokaždé jinou osobní váhu a vpadají do rozdělané činnosti. Výzkum Fitze a kolegů z roku 2019 popisuje, co se pak v hlavě odehrává: přepínání mezi úkoly, takzvaný zbytek pozornosti, kdy myšlenky ještě visí u předchozí zprávy, a rostoucí náchylnost k dalšímu rozptýlení. Experiment Upshawa a spolupracovníků z roku 2022 ukázal, že už samotný zvuk notifikace zpomaluje reakce a narušuje kognitivní kontrolu. Starší práce k tomu přidávají větší mentální úsilí, frustraci a pocit časového tlaku při nahodilém vyrušování.

Frustrace, tlak na okamžitou odpověď, obava z nedostupnosti. Tělo tyhle psychické stresory zpracovává podobnou chemií jako hrozby fyzické.

Češi u obrazovek: čísla z kanceláří i dětských pokojů

Jak rozšířená je tahle zátěž doma? Podle dat Českého statistického úřadu z roku 2022 trávila pětina pracujících, přesně 20 %, většinu pracovní doby u počítače, tabletu nebo mobilu. Dalších 13,3 % u nich prosedí polovinu směny a 18,8 % aspoň část. Dohromady tedy víc než polovina zaměstnanců čelí digitálnímu přerušování běžně, zatímco necelých 29 % se při práci bez obrazovek obejde úplně.

U dětí vychází obraz ještě výrazněji. Vládní Zpráva o digitálních závislostech v ČR za rok 2024 cituje studii, podle níž děti a dospívající stráví na mobilu v průměru 3 hodiny 28 minut denně. Reprezentativní výzkum EU Kids Online V Masarykovy univerzity, zveřejněný loni v červnu, zjistil, že smartphone denně používá 92 % českých školáků a teenagerů ve věku 9 až 17 let.

Prakticky každé dítě tak drží v kapse zařízení, které ho několikrát za hodinu vytrhne z rozdělané činnosti.

Hlína, jehlice a kortizol: co ruční tvorba provádí s tělem

Nejpevnější biologickou kotvu nabízí studie Giriji Kaimalové a kolegů z Drexelovy univerzity, publikovaná roku 2016 v časopise Art Therapy. Výzkumníci pozvali 39 zdravých dospělých, nechali je 45 minut tvořit s hlínou, fixy nebo koláží a před sezením i po něm jim odebrali vzorek slin. Kortizol po tvorbě statisticky významně poklesl. Klíčový detail: na umělecké úrovni nezáleželo. Univerzita výsledek výslovně představila jako účinek tvoření na jakémkoli stupni dovednosti.

Rozsáhlejší, byť méně laboratorní obraz přinášejí průzkumy mezi lidmi, kteří tvoří doma. Online šetření Burnsové a Van Der Meera mezi 8 391 háčkujícími ukázalo, že 78,5 % z nich bere háčkování jako cestu k relaxaci, 89,5 % se po něm cítí klidněji a 82 % šťastněji. Vzorek se ovšem přihlásil sám a tvořily ho z 99,1 % ženy. Podobně vyzněl britský průzkum mezi 3 545 pletařkami a pletaři: kdo pletl častěji, hlásil víc klidu a radosti, a pletení ve skupině navíc přidávalo pocit štěstí i společnost.

Letošní přehledová studie ve Frontiers in Human Neuroscience mapuje, které fyziologické ukazatele se při arteterapii mění: srdeční frekvence, kožní vodivost, slinná alfa-amyláza, zánětlivé markery IL-6 a CRP nebo aktivita prefrontální kůry. Autoři spojují tvorbu s emoční regulací a zapojením odměnových okruhů, které podle neurovědního přehledu Jeong-Hoon Baika souvisejí se zvládáním stresu.

V Česku se s tímto poznáním už pracuje. Centrum duševní rehabilitace v Berouně zařazuje do péče keramiku, šití, vyšívání, pletení na prstech i na jehlicích, háčkování, drhání, tkaní a korálkování. Terapeuti si všímají, že opakující se textilní vzory navozují stav plynutí, takzvaný flow, a pomáhají hlavně klientům, kteří nedokážou zastavit tok myšlenek. Profesní zázemí oboru zastřešuje Česká arteterapeutická asociace.

Běh sahá po endokanabinoidech, meditace po pozornosti. A ruce?

Každá ze tří osvědčených cest ke klidu sází na jiné biologické páky. U pohybu ukázala metaanalýza Desaiho a kolegů z roku 2022 konzistentní vzestup endokanabinoidů anandamidu a 2-AG po akutním cvičení, ať šlo o běh, nebo kolo. Tyto látky stojí za známou euforií po výkonu. Meditace a relaxační techniky podle metaanalýzy Rogersonova týmu z roku 2024 patří mezi vůbec nejúčinnější zásahy proti kortizolu, pracují ale s tichem, dechem a ukázněnou pozorností.

Ruční práce zapojuje jemnou motoriku, dotyk s materiálem, zrakovou kontrolu a postupně rostoucí výsledek. Podle nás právě tahle kombinace vysvětluje, proč sedí lidem přetíženým obrazovkami: zaměstná ruce, oči i pozornost jedním hmatatelným úkolem, aniž by od člověka chtěla výkon nebo nehybnost. Kdo se při meditaci přistihne, že v duchu odpovídá na e-maily, najde v počítání ok přirozenou kotvu. A kdo po celodenním sezení nemá sílu na trénink, zvládne aspoň vzít do ruky hlínu.

Za zmínku stojí i letošní studie z časopisu Behavioral Sciences. Ženy po navozeném stresu kreslily 45 minut buď olejovými pastely, nebo stylusem na tabletu, a stavová úzkost klesla v obou skupinách srovnatelně. Pokud ale jde o útěk od obrazovky, papír a pastel dávají větší smysl než další displej.

Analogový protijed pro začátečníky: klubko, hlína a dvacet minut

Účinek stojí na opakování, doteku a viditelném výsledku, takže vstupní práh je nízký. Vhodné začátky:

• volná kresba nebo omalovánky: stačí papír a pastelky,
• modelování ze samotvrdnoucí hmoty: bez pece a hrnčířského kruhu,
• háčkování řetízku: levné, rychle se učí,
• pletení hladce, ruční šití, jednoduchá výšivka: ideální pro rytmus,
• korálkování: jemná motorika s okamžitým výsledkem.

Výzkumem podložená jednotka je 45 minut. Pro budování návyku podle nás bohatě poslouží i 20 minut denně, protože pravidelnost tu váží víc než jednorázový maraton. Jaro k tomu nabízí ideální chvíli: po zimě se lidé vracejí ke keramice, zahrádce i dílnám mimo domov.

S pohybem ani meditací se ruční tvorba nevylučuje. Dá se čekat, že se účinky sčítají: po práci dvacet minut svižné chůze, večer půlhodina s jehlicemi, před spaním pár hlubokých nádechů. Opatrnost se vyplatí u bolestí zápěstí, syndromu karpálního tunelu, artritidy či třesu, stejně jako u perfekcionistů, které nepovedený steh spíš rozčílí. Při vážnějších psychických potížích slouží tvoření jako podpora, odbornou péči nenahradí.

Článek Doba plná technologií aktivuje v mozku stresovou osu. Ruční práce ji tlumí jiným chemickým principem než sport nebo meditace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co jste spatřili jako první?

V tomto testu osobnosti jste si zcela jistě v určitou chvíli, všimli pejska. Někteří ale říkají, že existují i ​​další prvky, které lze na obrázku spatřit. Možno jste na něm poznali něco jiného než zrovna psa. Všeobecně ale, ta úplně první věc je důležitá. Pokud jste viděli něco jiného, dozvíte se to pravděpodobně níže. Nebo máte možná svoji vlastní odpověď, která zde ani uvedena nebude. V tom případě na vás bude rozhodně něco speciálního.

Výsledky testu osobnosti

Pokud již máte svou odpověď na mysli, podívejte se, co vlastně ta vaše úplně první spatřená postava znamená. Ta vám odhalí, zda jste dobrý lhář či nikoliv. Navíc budete znát odhalení ostatních postav. Většina lidí napoprvé spatřila psa. To znamená, že mnoho lidí se nechává unášet vaším vzhledem a také si často vymýšlíte. Těchto malých lží se snažíte využít, aby hrály ve váš prospěch. Pokud jde do tuhého, použijete vlastní lež, abyste jste se za každou cenu zachránili. Zní to trochu mrzutě.

Jestli jste spatřili na obrázku milostný pár, tak ani nevíte, kolik lží jste za život řekli. Buďte opatrní, jelikož „v ústech lháře je pravda pochybná“ a lidé, kteří vás znají, vědí, že toto je vaše Achillova pata. Pamatujte, že upřímnost bude vždy nejlepší, a tak se vyhnete situacím, které často nejsou příjemné pro vás ani pro ostatní.

Co je to test osobnosti?

Osobnostní testy se běžně používají v oblasti klinické psychologie. Tyto testy jsou nástroji, které umožňují hodnocení psychických a behaviorálních rysů konkrétního jedince. Cílem je identifikovat obvyklý způsob reakce na určité okolnosti. Je třeba poznamenat, že tyto navrhované psychologické testy nemají žádnou vědeckou platnost. Jde pouze o obsah, který vám může pomoci nasměrovat, jakou postavu můžete vidět během několika sekund prostřednictvím obrázku.

Zdroj: Depor

Článek Jak dobrý jste lhář? Posuďte své schopnosti na základě rychlého testu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Taneční mor ve Štrasburku

Je slunečný červnový den a ulice Štrasburku zachvátil dav podivných tanečníků. Nikde nehraje žádná hudba ani nikdo nezpívá. Přesto všichni vesele poskakují, podivně se kroutí a trhají rukama i nohama na všechny strany. Štrasburk právě zachvátil taneční mor. Podle dobových záznamů byla prvním „nakaženým“ tanečníkem mladá žena jménem Frau Troffea, která dopoledne opouští dům a tancuje jako smyslů zbavená. Tancuje bez přestání tři dny v kuse a postupně se k ní přidává více a více lidí.

Městská rada zasahuje

Taneční mor se během chvilky vymyká kontrole. Mnozí tanečníci padají vysílením a umírají na celkové vyčerpání organismu nebo infarkt. Nikdo z nich nejí ani nepije. Dokonce se ani na chvíli nezastaví. Lékaři té doby přicházejí s teorií, že se jedná o velké množství horké krve v těle obětí, které je opravdu nejlepší vytancovat. Rada města proto nažene dav na rozlehlé náměstí, najmou hudebníky a několik dní to vypadá, jako by město pořádalo velkou nepřetržitou oslavu. Mezitím se místní lékaři snaží tanečníkům pouštět žilou.

Tanec svatého Víta

Když se počet obětí během organizované taneční zábavy znásobí, přichází tentokrát církev se svým vysvětlením. Je to boží trest, který postihl všechny hříšné občany města. V tu chvíli městská rada zakáže hraní na veřejnosti, zavře všechny vykřičené domy a hazardní herny. Taneční mor však stále neustupuje a mrtví se hromadí. V posledním zoufalém pokusu o řešení vyžene církev a rada všechny tanečníky na nedaleký kopec, který je zasvěcený svatému Vítovi.

Davová psychóza

Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto úkazu je davová psychóza. Středověká Evropa byla známá svým církevním fanatismem, který do lidí vtloukal odstrašující příklady hříšného chování. Takový člověk může velice lehce podlehnout přesvědčení, že ho stihla nějaká kletba a jeho tělo začne podvědomě reagovat podle fanatického naprogramování. Těžko říct, co mohlo být spouštěčem u první oběti, ale ostatní taneční mor „nakazil“ na principu davového šílenství.

Redakce VědaŽivě

8 října, 2023

Akt šílenství, který nemá obdoby: Před 45 lety donutil Jim Jones svou sektu o 909 členech k hromadné sebevraždě

To by také vysvětlovalo, proč až tanec u sochy svatého Víta dokázal toto šílenství zastavit. Mysl, která věří, že ji postihla boží kletba, uvěří léčbě pouze od svatého.

Článek Záhadný taneční mor: Lidé tančili několik dní v kuse, dokud nepadli kompletním vyčerpáním se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Les sebevrahů

Les Aokigahara se rozkládá na severozápadním úpatí hory Fuji. Málokdo tuší, že právě část ikonické hory Japonska, kterou známe z pohlednic a propagačních fotografií, skrývá hrůzostrašnou záhadu. I podle informací z webu EpochaPlus zde hledá svůj dobrovolný konec velké množství lidí a většině z nich se to povede. Sebevraždy zde páchají nešťastní milenci, dlužníci i vrcholoví manažeři, kteří už nedokáží dál snášet tlak, který na ně klade zaměstnání i společnost.

Japonci jsou známí svým striktním přístupem k životu. Jejich vysoké nároky na každý aspekt jejich života však můžou být pro některé jedince neúnosné. Právě proto jsou v Japonsku sebevraždy tak běžné. Navíc nejsou zatížené stejným církevním stigmatem, jako tomu je v Evropě. Nejčastějším způsobem odchodu je oběšení nebo předávkování léky.

Les Aokigahara jako románová inspirace

Podle dostupných záznamů se počet sebevražd uskutečněných v lese Aokigahara razantně zvýšil po roce 1960, kdy vyšel román Nami no Tó od japonského spisovatele Seichó Matsumota. Hrdinové tohoto příběhu, dva mladí nešťastní milenci, přicházejí právě do tohoto lesa spáchat hromadnou sebevraždu. Les Aokigahara však provázela temná pověst už dávno před tím. Dosud se povídá, že tam straší démoni a v 19. století do lesa chudé rodiny odváděli své starší, pokud byli nemocní nebo neměli co jíst a nechávali je tam zemřít.

Vyhledejte pomoc

Japonské úřady si pověst, kterou les Aokigahara má, plně uvědomují. Na cestách a stezkách, které do lesa vedou, nechali úředníci vystavit několik tabulí, které mají příchozí přímět k tomu, aby si svůj záměr rozmysleli. Nabádají je, aby mysleli na své blízké a nezatracovali svůj život.

Redakce VědaŽivě

25 července, 2022

Jediná píseň odstartovala obrovskou vlnu sebevražd. Aby se jim zamezilo, vznikl Klub úsměvů – místo, kde se lidé učili znovu se smát

Najdou se mezi nimi i telefonní čísla na různé nouzové linky nebo psychiatrické odborníky. Jednou ročně také probíhá bizarní dobrovolná akce, při které se sesbírají pozůstatky mrtvých a uskuteční se pro ně důstojný pohřeb. Stále se však nedaří zabránit tomu, aby k sebevraždám v tomto lese nedocházelo..

Článek Záhadný les Aokigahara: Mnozí se zde rozhodli skoncovat se životem, údajně se v něm nachází démoni se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jednoduchost kopule a jazýčku

Každý funkční zvon se skládá z kopule a jazýčku, který je v ní zavěšen. Zvuk pak vzniká jeho úderem o kopuli. Ačkoli celá konstrukce působí velmi jednoduše, dosažení správného zvuku je obrovské umění. Důležitou roli hraje správná slitina, hlavním kovem pro odlévání zvonů je zvonový bronz. Ve starověké Číně našli archeologové zvony mnoha velikostí. To samé platí pro naleziště skytských a etruských kmenů. Většinou sloužily k zastrašení zlých duchů.

Právě z toho důvodu je lidé nosili jako talismany na opasku, případně je věšeli na krk zvířatům. Podle některých odborníků je nejstarším zvonem asyrský, pocházející z let 855–824 před Kristem. Na území Evropy se první zvony začaly vyrábět během 6. století, v Rusku s nimi začali až s příchodem křesťanství. Zvonění mělo odhánět zlé duchy a démony, současně léčit a chránit před bouřkami. Rusko pak začalo odlévat skutečně obrovské zvony.

Viry, bakterie a psychika

Bioložka F. Y. Shipunova si je jistá tím, že zvony generují obrovskou ultrazvukovou energii. Ta dovede odstranit negativní energie i patogenní bakterie. Podle psychiatra A. V. Gnezdilova má zvonění pozitivní vliv na lidskou psychiku. Vysoké tóny v něm dovedou znatelně povzbudit, jeho nízké frekvence naopak uklidňují. Roli přitom hraje jak povaha a forma samotného zvonu, tak také dovednost zvonaře, který ho obsluhuje.

Velký zvon Dhammazedi

Je považován za největší exemplář světa – váží asi 300 tun. Sestává z obrovského množství cínu, mědi, stejně jako zlata a stříbra. Povrch zdobily intarzie safírů, smaragdů i tajemné nápisy. V roce 1484 byl obří zvon ulit pro pagodu Shwedagon a zvonil pravidelně po celých 124 let. Vše se změnilo roku 1608, kdy Španělé napadli Barmu a zvon chtěli roztavit pro výrobu děl. Dovezli ho k řece, po níž se ho chystali přepravit. Potopil ale jak vor, tak i tažnou loď.

Zůstal ležet na dně řeky, za jasného počasí ho však bylo dobře vidět.

Zvon Zikmund

Majestátní velký zvon považovaný za symbol Polska. Váží 12,5 tuny a jeho zvuk je slyšet na 30 kilometrů daleko. Dle historických záznamů ho vytvořil německý slévač Hans Begam v roce 1520 na zadání polského krále Zikmunda I. O rok později byl instalován na věži wawelské katedrály v Krakově. Ozývá se během hlavních katolických i státních svátků i při zvláštních radostných a smutných událostech. Tomu, kdo se jej dotkne, má přinášet štěstí.

Zvon Car

Nachází se na úpatí zvonice Ivana Velikého v Kremlu. Váží 200 tun a na výšku měří 6,24 metru. Jde o jeden z největších a nejstarších zvonů na světě, kvůli nešťastnému sledu událostí ale nikdo nemohl slyšet jeho zvuk. Ještě před dokončením ho poškodil požár, odlomila se z něj část vážící přes 11 tun. Kromě mědi a cínu v něm mají být také 2 tuny stříbra a 70 kilogramů zlata.

Který zvon vám učaroval nejvíc?

Zdroj: Wikipedia

Článek V největších zvonech světa se ukrývá magická síla. Jeden nepřátelé raději zlikvidovali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poznamenaná dětská psychika

Větu „Škoda každé rány, která padne vedle“ pravděpodobně znáte. Je tomu především proto, že s nějakou formou fyzických trestů se setkala drtivá většina z vás. Ještě donedávna byl tento způsob trestání běžnou součástí výchovy (a to nejen dětí, ale i dospělých žen, které se dle názoru svého partnera zachovaly nevhodně). Zákaz trestání dětí ranami rákoskou, pravítkem nebo jiným podobným způsobem byl v českých vzdělávacích institucích zaveden teprve v roce 1867.

Fyzické tresty doma byly podrobeny celospolečenské diskusi až ve 20. století. Pro jejich zrušení, respektive změnu pohledu na ně byla celá řada pedagogů, psychologů a sociologů. Děti, které byly během výchovy svými rodiči bité, si totiž nepamatovaly důvod, ale pouze fakt, že se tak stalo. Fyzický trest jim tedy nepřinesl žádný užitek, naopak, na jejich duších zanechal hluboké šrámy a tendenci uchylovat se k násilí (po vzoru svých rodičů).

Výprask proutkem, vařečkou nebo lžící

Jedním z nejrozšířenějších fyzických trestů bylo bičování, které prosadila církev, a jež mělo být výchovným prostředkem k sebeovládání. Bičování později dostalo formu výprasku – například rákoskou, svazkem mladých proutků namočených ve studené vodě, vařečkou a následně páskem. Dalším z trestů byl úder lžící doprostřed čela – to se provádělo ve chvíli, kdy se dítě nedokázalo chovat „slušně“ během stolování. To znamená, že nerespektovalo pořadí, v němž se nandávalo jídlo na talíř, mlaskalo, hltalo, během jídla mluvilo nebo udělalo nepořádek.

Tresty přinášející ponížení a výsměch

Dalším typem trestů byly ty, které měly dítě zesměšnit, a tím eliminovat jeho nežádoucí chování. Za příklad mohou sloužit tresty ve školství, kdy byly zlobivé děti (vyrušující při vyučování, fyzicky napadající ostatní žáky apod.) navlečeny do směšného kostýmu, kolem krku jim byla dána cedulka s posměšným textem nebo byly vykázány do rohu místnosti. V průběhu jejich trestu je mohli zesměšňovat jak učitelé, tak spolužáci. Zatímco efektivita takových „výchovných metod“ nebyla valná, jejich dopad na dětskou psychiku byl značný.

Dlouhodobý půst, hladovění a klečení na hrachu

Pokud děti zlobily v průběhu dne doma, byly běžně trestány pohlavky, fackami i výpraskem rukou. Rozšířenou, a možná až příliš často používanou metodou bylo i klečení na hrachu. Rodiče nechali své potomky trápit se v bolestivé poloze i celé hodiny, než svůj prohřešek (mohlo jít i o obyčejnou stížnost na nepohodlné oblečení, malé boty apod.) v jejich očích odčinily. Ještě hůře se trestalo nevhodné chování během bohoslužby, které mohlo vyústit i ve dvoutýdenní půst nebo několikadenní hladovění.

Jaké tresty používáte (jste používali) při výchově svých dětí?

Zdroj: ScienceNews

Článek Fyzické tresty, za které by dnes rodiče pádili do vězení. Hrách, lžíce na čelo a další děti poznamenaly na celý život se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Alba vytvořená speciálně pro psy

Vlivem účinků hudby na lidský i zvířecí mozek, respektive na nervový systém, se téměř 20 let zabýval Joshua Leeds. Ten pečlivě zaznamenával veškeré reakce, které u sledovaných subjektů během poslechu hudby pozoroval. Výstupem jeho letitého výzkumu je návod, jak zvuky využít ke zlepšení kvality života zvířat v lidském prostředí. Podle dostupných zdrojů jen ve Spojených státech amerických trpí separační úzkostí a jinými úzkostnými poruchami 10 % psů.

Pro tato zvířata, a rovněž pro domácí mazlíčky, kteří se potýkají s fóbií z hluku, vytvořil Leeds speciální hudební program s názvem iCalmPet. Ten zahrnuje skladby ve stylu vážné hudby a je dostupný na CD, na online streamovacích platformách či na Spotify. Jiným jeho projektem je bioakustické dílo Through a Dog’s Ear, které částečně vychází z výzkumu irské badatelky Deborah Wells, a jež má psy celkově zklidňovat a zmírňovat projevy separační úzkosti.

Každý pes má svůj vlastní hudební vkus

Přestože byli výzkumníci dlouho přesvědčeni, že nejblahodárnější vliv na psychické zdraví zvířat má poslech vážné hudby, nedávný výzkum z roku 2017 vedený pracovníky skotské SPCA a University of Glasgow tento předpoklad vyvrátil. Vědci pouštěli desítkám psů různé druhy hudebních žánrů (soft rock, pop, reggae, klasickou hudbu a skladby z vydavatelství Tamla Motown), přičemž hodnotili probíhající fyziologické a behaviorální změny.

Profesor Neil Evans, který se na výzkumu podílel, zdůraznil, že nejlépe psi reagovali na reggae a soft rock. U psů se nejvíce snížila srdeční frekvence a změnilo se i jejich chování – když hudba hrála, psi si lehali. Evans nicméně podotýká, že v úhrnu byly reakce smíšené, což naznačuje vlastní hudební vkus každého psa. Blahodárné účinky hudby na psychické zdraví psů a dalších zvířat vedly SPCA k tomu, že se rozhodli do všech svých chovatelských stanic instalovat zvukové systémy, které by přehrávaly skladby speciálně vytvořené pro psy.

Jakou hudbu má rád váš mazlíček?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Znáte hudební vkus vašeho psa? Poslech některých žánrů může zlepšit kvalitu jeho života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Iluze s reálným dopadem na tělo

Jde o stejnou situaci jako v zábavním parku, kde se cítíte zděšeni, ale zároveň víte, že jste v bezpečí. Obecně vzato není sledování hororů nijak škodlivé, aspoň pro ty, kteří jasně odliší iluzi. Winston to popisuje jako „difuzi“ a „rozpletení“. Jde o předpoklad ke sledování hororů. Je ovšem několik věcí, které je potřeba mít na paměti. Horory mají za úkol vyvolat emoce jako napětí, stres, strach a šok, které způsobují vylučování určitých hormonů.

Jde hlavně o kortizol, adrenalin a noradrenalin, všechny z autonomního nervového systému. Na jejich přítomnost tělo reaguje rozšířením zorniček, zvýšením tepu a napětím svalů. Zvýšená hladina adrenalinu pak může negativně ovlivnit spánek. „Dokonce i euforie po hororu není pro tělo uklidněním, ale aktivací. Takže i když si užijete emoční jízdu radosti, napětí a akce, vaše tělo bude mít velké problémy normálně usnout.“

Úzkost bez ohledu na realitu

Lidé trpící úzkostmi budou takovým snímkem ovlivněni ještě více. „Chronická úzkost zvyšuje citlivost na tyto stimuly, takže již vystresovaní lidé budou reagovat ještě hůř.“ Úzkostlivá citlivost je strach z tělesných pocitů. Je spojený s úzkostí, protože tělo si tyto pocity bez ohledu na skutečnost vykládá jako reálné. Jak říká studie, je to vlastně „strach ze strachu“, odpor ke vzruchům a úzkostná reakce na pocity a emoční prožitky.

Právě lidé trpící tímto stavem budou horory prožívat mnohem silněji, a navíc v negativním slova smyslu. To, čeho se běžný člověk jen lekne, u nich může vyvolat vysoké stupně úzkosti až panické záchvaty. Sledování hororů tak může vést k nechtěným negativním prožitkům, takže lidé s touto citlivostí by se jim rozhodně měli vyhnout. Nikdy totiž není dopředu jasné, jak bude který stimul působit, může tak být vyvolána i dlouhodobá úzkost z konkrétní věci.

Pozitivní efekty sledování hord mrtvých

Navzdory obsahu krve a násilí mohou mít ale hororové snímky na diváka i velmi pozitivní efekt. „Obecně se lidé dívají na horory, aby si je užili, a to z mnoha různých důvodů. Pro většinu diváků to tedy může mít pozitivní efekt.“ Jde totiž i o příležitost, jak se s vlastními strachy vyrovnat. Divák vydrží hororovou podívanou s věcmi, kterých se skutečně bojí, a užije si skutečnost, že setkání vydržel bez hrozivé reakce.

Tohle se může projevit i u lidí se specifickými mentálními poruchami. „Trpí-li někdo úzkostnou poruchou nebo OCD, horory mohou poskytnout možnost se s těmito strachy bezpečně setkat. Pacient si tak buduje sebedůvěru, vydrží nepříjemný pocit a vlastně trénuje na reálné setkání,“ vysvětluje Winston. Je ovšem potřeba se v takových případech vždy poradit s lékařem nebo specialistou, zda může takový postup fungovat.

Tipy pro zdravé sledování

Máte-li s horory problémy, ale chcete se dívat, můžete si vše trochu usnadnit. V první řadě si zvolte subžánr, který vás pobaví, ale nevykolejí. Pro někoho to mohou být hory mrtvol, pro jiného zase psychologické hry. Hlavní je vaše osobní pohodlí, nepřistupujte na sledování snímku, protože se na něj chtějí podívat všichni kolem. Pokud nejste v kině, můžete film obvykle zastavit a vrátit se k němu později. Nikde také není psáno, že ho musíte dokoukat.

Stejně tak není povinností absolvovat filmové maratony. Právě míra konzumace je často to, co dělí bezpečné a rizikové sledování. Studie z roku 2017 ukázala, že nárazové sledování, tedy tzv. binge watching, stojí za mnoha poruchami spánku. A nemusí jít ani o horory. Dávejte si přestávky, nechte rozsvíceno a najděte si někoho, kdo vám pomůže cítit se při sledování bezpečněji. Horory jsou určeny pro zábavu, ale přednější je vaše psychická pohoda.

Který horor ve vás zanechal nesmazatelnou stopu a čím?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Hororové filmy jsou stále oblíbeným žánrem. Jde o zdravý koníček, nebo mohou poškodit psychiku? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vězení nebo management

Český neuropatolog František Koukolík o psychopatech prohlásil, že končí buď ve vězení, nebo na vysokých manažerských pozicích. Jejich dvě hlavní charakteristiky jsou totální sebestřednost a přesvědčení o vlastní výjimečnosti. „Nevidím psychopaty tak chladné, jakými je dělá naše stereotypní vnímání,“ prohlašuje Gullhaugen. Tuto skupinu lidí léčila mnoho let a v roce 2021 v této oblasti získala doktorát.

V následující studii představila s kolegy model nazvaný Dynamický model psychopatie (DMP). Jádrem tohoto přístupu je skutečnost, že psychopati zažívají zcela základní pocit hanby. Mnoho složek jejich chování slouží jako kamufláž a kompenzace právě této hanby. V důsledku jednání jí cítí mnohem méně, až se stane nevědomou. „Jde o nový pohled, který ukazuje, kde v psychopatii leží potíže s porozuměním.“

Naděje pro lidi bez viny a empatie?

„Psychopati jsou skupinou, pro kterou podle mnoha mých kolegů neexistuje žádná naděje,“ podotýká Gullhaugen. „Jenže pokud se nepokusíte k těmto lidem přiblížit, je velmi obtížné vidět možnosti, které mohou existovat.“ Gullhaugen místo toho využila přístup filosofa Karla Poppera, že vědec by měl mít odvahu zpochybňovat ustanovené pravdy. „Aktuální náhled je, že oni sami netrpí a jen působí utrpení ostatním.“

„Jenže tento náhled je založen pouze na starých znalostech. A mnoho výzkumů stálo také jen na snaze posílit to, co si momentálně myslíme.“ To ale rozhodně neznamená, že by jejich léčbu považovala za jakkoli snadnou. Její pacienti jsou obvykle velmi ostražití, nejsou však tvrdí a chladní. U řady z nich cítí určitý druh připravenosti a také nervozity. „Když jako psycholog potkáte psychopata, je to z jeho strany prakticky vždycky nedobrovolné.“

Různé stupně hledání

Nejde totiž o lidi, kteří by sami od sebe hledali terapii, takže je vždycky ošemetné s nimi něco takového vůbec začínat. Velmi často také pracují s externalizací, tedy svalováním viny za své problémy na někoho jiného. A pokud si psychopat své problémy nepřizná, je obtížné o nich mluvit. Gullhaugen věří, že svoje utrpení místo toho ukazují nepřímo. „Potřebují pomoci svoje problémy přeložit. A takový přístup může zabrat obrovskou spoustu času.“

Co ale vůbec vede specialistku ke snaze pomoci lidem, nad kterými ostatní už zlomili hůl? „Vždycky mě zajímalo, co žene lidi dopředu. Psychopatie je pro mě vzrušující záhada a je to také oblast do značné míry neprobádaná. A to i po 20 letech.“ Její námitky proti současnému postoji nebyly komunitou příliš dobře přijaty. Vidí však, že se v oboru začalo i tak dít docela hodně. Několik výzkumů také potvrdilo, že dosavadní metody zkrátka nedostačují.

Nejasnosti ohledně výzkumné metody

Podle Påla Grøndahla není překvapením, že Gullhaugen čelí opozici. Má podle něj pravdu v tom, že mnoho výzkumů se jen navzájem potvrzuje, metody terapie jsou přitom nepoužitelné. Existuje tu ovšem riziko, že pacient svého lékaře oklame. Pro těžké psychopaty je charakteristická právě manipulace a také problémy s vnímáním pravdy. Na největší problémy ale Gullhaugen naráží hlavně stran metod ve svém výzkumu.

„Jedním z problémů je předpoklad hanby jako motivu a to, že si ji jedinec neuvědomuje. Jenže jak se tohle dá empiricky prokázat?“ Bude tedy velice obtížné doložit, že tato terapie bude mít na psychopaty požadovaný efekt. Několik pacientů už se s novým modelem setkalo, případný úspěch ale může být čistou náhodou. Je potřeba postupy aplikovat na mnohem větší skupině a mít samozřejmě k dispozici také kontrolní skupinu.

Kterého člověka považujete za psychopata a proč?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Dá se psychopatům pomoci? Poté, co s nimi několik let pracoval, norský psycholog věří, že ano se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Potřeba společenského kontaktu

Skupina psychologů a zdravotních výzkumníků na univerzitě v Bergenu zkoumala, která koronavirová opatření Norům nejvíce vadí. Zeptali se reprezentativního vzorku 2 200 dospělých Norů. Otázky byly položeny na začátku roku 2021, ale vědci se domnívají, že odpovědi by byly přibližně stejné i nyní.  Výsledky vědce překvapily.

Očekávali, že nejvíce budou lidé rozhozeni každodenními opatřeními a nejméně zákazy aktivit, které ani v normálním režimu nevykonávají každý den. Norové však opatření typu nošení roušek, bezpečnostních rozestupů a práce z domu chápou a smířili se s nimi. Naopak nejvíce jim vadí, že nemohou jít na večeři nebo na pivo s přáteli. Stejně tak jim schází kulturní akce a cestování. 

Pandemie psychických potíží 

Výzkumníci zdůrazňují, že koronavirová opatření ovlivňují lidi různě. Pro rodiny s dětmi byly nejvíce stresující zavřené školy a školky. Jinak se shodují s názory ostatních skupin společnosti. Norské vládě doporučují zaměřit se na opatření, které lidi stresují nejméně a naopak zachovat společenské aktivity, byť za zpřísněných podmínek. 

Dlouhotrvající omezení se výrazně podepisují na psychické pohodě většiny obyvatel, což neplatí jen pro Norsko, ale pro celý svět. Studie Elviry Sojli, sbírající data v USA, zjistila, že lidé již dříve trpící psychickými potížemi zvládají restrikce nejhůře. Dobré fyzické zdraví zase zvládání omezení pomáhá. Zhoršení stavu nejvíce korelovalo s duševní poruchou u mladých dospělých a nejméně s duševní poruchou u starších dospělých. To lze přičíst tomu, že mladší lidé jsou zvyklí více cestovat a stýkat se s přáteli. A studií tohoto typu stále přibývá.

Jaké dopady na psychické zdraví vnímáte vy?

Zdroj: Forskning, UIB, Elvira Sojli, COVID-19 restrictions and age-specific mental health—U.S. probability-based panel evidence, 2021,

Článek Vědci varují, lidé začínají být unavení z koronavirových opatření. Průzkum ukazuje, že zhoršení pociťují všichni se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Při vědomí v nevědomí

Vědci se během experimentů ptali na věci, u kterých znali předem odpověď. Ovšem úkolem takových otázek bylo určit možnosti a úroveň komunikace se snícím. Potřebovali tedy vědět, jestli je dotyčný schopen odpovídat správně. Snícím kladli otázky na ano nebo ne, které se týkaly jejich vlastního pozadí a zkušeností. K nim ještě připojili jednoduché matematické úlohy jako sčítání nebo odečítání. Snící přitom neznali otázky předtím, než se odebrali ke spánku.

Skupina snících, kteří měli s lucidním sněním nějakou zkušenosti, odpověděla na otázky správně v 29ti případech, pět odpovědí bylo špatně. Pak taky 28krát nejednoznačně pomocí záškubů tváře nebo pohybem očí. Během 96ti případů také nereagovali vůbec. Po probuzení někteří potvrdili, že slyšeli samotnou otázku jakoby zvenku svého snu, další skupina ji pak vnímala přímo jako součást svého snění. Jeden při snu o řízení auta slyšel otázku z rádia.

Vnější kontrola vnitřního snu

Jednou z věcí, které experimenty nastolují k dalšímu zkoumání, je možnost ovlivnit obsah snu během jeho aktivity. Potvrdil to Mark Blagrove z univerzity v Británii. Je ovšem otázkou, co by se stalo, pokud by otázky kladené do snu byly velice osobní a tím pádem taky emočně zabarvené. Paller a další vědci zkoumající tuto problematiky, doufají, že v budoucnu by tento a podobné výzkumy mohly pomoci vylepšit kvalitu spánku.

To by se hodilo hlavně lidem trpícím psychickými problémy, jako jsou deprese, úzkosti nebo posttraumatické syndromy. Jejich možnosti odpočinku jsou totiž poškozenou psychickou masivně ovlivněny. Pokud člověk čelí něčemu, z čeho má úzkosti, může lucidní snění výrazně pomoci překonat strachy a vnitřní démony, kterými takový člověk trpí. V podstatě jde o konkretizovanou cestu do naší vlastní hlavy, kde můžeme vyřešit hodně problémů.

Zdroj: New Scientist

Článek Ohromující zjištění, lidé mohou popisovat své sny, či dokonce luštit složité matematické úlohy, aniž by se probudili se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.