Kdy zatmění Slunce 2026 začne a jak dlouho potrvá

Zatmění Slunce začne v České republice 12. srpna kolem 19:19 středoevropského letního času. Měsíc se bude postupně přesouvat a zakrývat stále větší část Slunce, až při maximální fázi zmizí více než 86 procent jeho disku. Celý úkaz potrvá zhruba hodinu a skončí kolem 20:35, kdy Slunce zapadne pod obzor (v té chvíli bude ještě trochu zakryté Měsícem, ale to už bohužel neuvidíme).

Zajímavé je, že Měsíc začne Slunce zakrývat od jeho pravého spodního okraje, což se zase tak často neděje. Sluneční kotouč se tak bude postupně měnit v tenký srpek, který může připomínat býčí rohy.

Nejlepší místa pro pozorování v Česku

Podle astronomů bude mít nejlepší podmínky pro pozorování západní část republiky. Jinými slovy – čím více na západ se totiž budete nacházet, tím dříve zatmění začne a tím větší část Slunce bude zakrytá.

Mezi nejvýhodnější pozorovací místa patří například Cheb, Plzeň nebo České Budějovice, ovšem dobré podmínky nabídne také západní část Prahy nebo Brno. A důležitá je ještě jedna věc – Slunce bude při zatmění poměrně nízko nad obzorem, takže ideální pro vás bude vybrat si místo s dobrým výhledem na západ bez kopců či vysokých budov.

Za úplným zatměním musíte za hranice

Ovšem pokud byste si chtěli užít zatmění Slunce opravdu naplno, pak zkuste své štěstí ve Španělsku, Portugalsku, na Islandu či v Grónsku. Například ve Španělsku se Slunce dokonce na krátkou chvíli zcela schová za Měsíc a nastane téměř úplná tma. Na její vychutnání budete mít podle astronomů 1 minutu a 49 sekund. Bude to ale rozhodně stát za to.

Článek Česko čeká výjimečné zatmění Slunce. Tak výrazné už dlouho neuvidíme. Astronomové prozradili, odkud ho nejlépe pozorovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První mimozemská sonda

Objekt Oumuamua z roku 2017 byl také zajímavý díky svým zvláštnostem. Tento asteroid byl abnormálně jasný a zářil jako kov. Měl také složitý tvar povrchu, a hlavně se periodicky zrychloval, jako by jej někdo ovládal. Zajímal se o něj hlavně profesor Abraham Avi Loeb z Harvard Smithsonian Center for Astrophysics. Považoval ho za důležitý objekt, který údajně hrál významnou roli pro mimozemskou technologii. Dokonce na základě informací získaných o Oumuamua napsal knihu. Ta nese název „Mimozemšťan: První znamení inteligentního života mimo Zemi.“

Jak dlouho obíhá asteroid kolem Slunce?

Nyní však zpět k AG5 2011. Skutečnost, že asteroid je mezihvězdný, nelze zcela jistě tvrdit. Obíhá totiž kolem Slunce a jednu otáčku udělá za 621 dní. Není však pravda, že objekt je místní. Kde a kdy jeho cesta započala nebylo vůbec jasné až do roku 2011, kdy astronomové odhadli oběžnou dráhu tohoto objektu a zděsili se. Z tehdy dostupných dat vyplynulo, že v roce 2040, při dalším přiblížení, možná kolem neproletí. Pravděpodobnost nárazu do Země odhadli na 1 : 625, což by znamenalo, že kataklyzma je velmi pravděpodobné.

Kolize asteroidu je vyloučena

V roce 2012 byla oběžná dráha znovu zkontrolována a ukázalo se, že obavy byly neopodstatněné. Kolize se tedy tímto vyloučila. Jak nyní odborníci NASA ujišťují, v roce 2040 proletí AG5 2011 ve vzdálenosti 1,1 milionu kilometrů. Jak máme chápat jejich „objasnění“, není zcela jasné. Je možné, že se matematici spletli. Nebo objekt změnil trajektorii a záměrně tak minimalizoval riziko kolize. Na základě toho vznikla spousta hypotéz, ale jedna je méně pravděpodobná než druhá.

Je sonda někým vytvořená?

NASA se nevzdává myšlenky otestovat, zda je objekt zvaný Oumuamua vytvořen inteligentními bytostmi. Podle stávajícího projektu Lira má vypustit sondu, která by jej měla sledovat. Objekt, který se nyní blíží k Plutu, se zdá být díky Jupiteru opravdu dosažitelný. Tedy v důsledku tzv. gravitačního manévru (Jupiter-Obertův manévr).

Je vhodné vyslat astronauty na průzkum?

Záhadu druhé „mimozemské sondy“ AG5 2011 lze vyřešit dokonce daleko rychleji. Ostatně, zdá se, že se ještě nechystá opustit Sluneční soustavu, navíc objekt se pravidelně objevuje v blízkosti Země. Bylo by moudré vytvořit vesmírný tým a k tomuto asteroidu jej poslat. Všechny dosavadní výzkumy by to velice urychlilo.

Ukrývá se někde ve vesmíru ještě třetí sonda?

Pokud se vědci pustí do programu vysílání sond do mezihvězdných destinací, tak první sonda, která do takového cíle dorazí, nebude žádná z aktuálních. Pravděpodobně se bude jednat o sondu s mnohem pokročilejšími schopnostmi. Tento závěr je založen na scénáři, ve kterém se mimozemská civilizace (ETC) pouští do mezihvězdného programu daleko sofistikovanější sondy. Možná se někde skrývá nějaká mazaná třetí sonda nebo sondy, které předběhly ty dvě identifikované a dorazily na Zemi v dávných dobách.

Článek Objekt, který nedávno proletěl kolem Země, by údajně mohl být posel mimozemské civilizace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Spousta výzkumů a objevů, ale o to více otázek

Profesorka Lallementová v roce 1992 objevila, že celá sluneční soustava je obsažena v rozsáhlém místním mezihvězdném oblaku prachu a plynu. Pojednává o průměru asi 10 světelných let. Další výzkum ukázal, že jsme na cestě z této masivní kosmické bubliny k další zvané „G-cloud“. Jak nás přechod sluneční soustavy do nové oblasti vesmíru ovlivní, není známo.

Vyvíjení tlaku na heliosféru

Oblast vesmíru s jiným složením může vyvíjet větší tlak na heliosféru, která chrání planety před kosmickým ionizujícím zářením. Mělo by být jasné, že úrovně radiace jsou mimo heliosféru přibližně 10krát vyšší. Zóna s vyšší hustotou by mohla vyvinout větší tlak na heliosféru a uvolnit více škodlivého kosmického záření do vnitřní sluneční soustavy.

Existují na hranicích specifické zóny?

Přestože má „G-mrak“ pravděpodobně přibližně stejnou hustotu jako oblast vesmíru, kterou v současnosti obýváme, astronomové stejně tápou. Konkrétně nemají jasno v tom, co se děje na hranicích mezi těmito oblastmi. Není známo, zda v místě oddělování existují zóny s vyšší nebo nižší hustotou.

Jak dlouho bude přesun trvat?

Obě vesmírné sondy Voyager, vypuštěné v roce 1977, již touto bariérou prošly, ale data z nich naznačují, že z neznámých důvodů Voyager 2 prošel záhadnou bariérou snadněji. Je nutné také podotknout, že sluneční soustava a Země procházely tímto mezihvězdným mrakem doposud přes 60 000 let. Astronomové ale věří, že vstup do nové oblasti bude trvat už jen asi 2 000 let, což není v kosmickém měřítku tak dlouho.

Článek „Naše sluneční soustava se přesouvá do nové oblasti vesmíru,“ tvrdí astronomka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V čem je hibernace užitečná?

Hibernace během roční cesty na Mars by nejen zabránila nudě v malé vesmírné kapsli, ale ušetřila by také náklady na vesmírné miste. Pomůže to výhradně v tom, že v režimu spánku nemusí astronauti jíst ani pít, a dokonce by potřebovali mnohem méně kyslíku než ti, kteří by byli vzhůru. Hibernace nabízí ale i další výhody.

Využívá se často ve sci-fi filmech

Z hlediska výzkumů se totiž ukázalo, že těla hibernujících astronautů se mohou vyčerpat daleko méně než těla těch, kteří jsou vzhůru v mikrogravitaci. Po příjezdu tedy budou tito hibernátoři ve formě a připraveni zahájit složitý výzkum téměř okamžitě po nabytí vědomí. Ze všech těchto důvodů je hibernace oblíbeným přídavkem do vesmírných sci-fi filmů. V dnešní době se začala také používat umělá inteligence spojená s mimozemským světem. V reálném světě to zní poněkud bláhově, ale koordinátorka nedávného výzkumu to vidí jinak.

Kdy se spustí testy na lidech?

Jennifer Ngo-Anh je hlavou Evropské vesmírné agentury (ESA), která se zabývá výzkumem lidí a robotů. Nastiňuje přístup vesmírné agentury k výzkumu hibernace a vzhledem k bohatému financování ukazuje různé možnosti, jak by mohly první testy na lidech vypadat. Samotná realizace může proběhnout už za 10–30 let.

Zatím se provádějí výzkumy na zvířatech

V současné době probíhá dolaďování a další výzkumy na zvířatech, aby lidstvo nebylo v ohrožení. U nehibernujících zvířat, jako jsou krysy, tyto výzkumy fungují. Po několika dnech se tato zvířata dokážou bezpečně vrátit k životu. Proces iniciace hibernace je však poměrně složitý a zahrnuje omezení vystavení dennímu světlu a období intenzivního krmení následované přísným půstem.

Rizika pro lidské tělo

Otázkou je, zda může být indukovaný torpor dostatečně bezpečný na to, aby byl vhodný pro vesmírné cestovatele na malé kosmické lodi. Rizikem je také minimální lékařský dohled a omezená kapacita vybavení. Z jiné perspektivy může být pro astronauty také problém ztráta kostní a svalové hmoty. Dokonce i na Mezinárodní vesmírné stanici, kde jsou určena přísná bezpečnostní opatření, astronauti ztrácejí až 20 % své svalové hmoty. Nakonec zbývají jen záběry posádek vracejících se na Zemi s potřebou využívání invalidního vozíku.

Vědci se domnívají, že klíč k ochranným účinkům strnulého stavu spočívá v jeho fyziologii. Přestože hibernace vypadá jako spánek, uvnitř těla probíhá proces úplně jinak. Spící mozek totiž nevytváří prakticky žádnou elektromagnetickou aktivitu a tepová frekvence těla klesá na minimum. Podle všech biologických standardů je tento stav otupělosti téměř jako stisknutí tlačítka pauzy v životě.

Je třeba vše důkladně naplánovat

Většinu současného výzkumu hibernace financují vesmírné agentury a zoologické ústavy. Všichni věří v to, že prvním dobrovolníkem bude pacient na jednotce intenzivní péče. Jakmile první člověk přežije a dostane se z omámení, věci se pravděpodobně pohnou mnohem rychleji. Nejdříve se však musí důkladně zanalyzovat pokusy na zvířatech.

Článek Astronauti by se mohli dostat do dalekých hlubin vesmíru za pomoci hibernace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

The Big Freeze Theory

Tato teorie naznačuje, že pokud je vesmír buď plochý, nebo hyperbolický, pak zapadá do scénáře Big Freeze. Tvar vesmíru je tedy určen jeho hustotou. Jak je běžně vysvětlováno, tak v závislosti na poměru hustoty vesmíru ke kritické hustotě může být geometrie vesmíru sférická. Také se však dá hovořit o ploché nebo hyperbolické. Plochý nebo hyperbolický vesmír by ustoupil konci vesmíru Big Freeze. Tento konec totiž naznačuje, že vesmír se bude navždy rozpínat, až bude příliš chladný na udržení života.

The Big Rip Theory

Teorie Big Rip se řídí pravidly obecné relativity. Tvrdí, že vesmír se bude neustále rozšiřovat zrychleným tempem, dokud to nepovede k tomu, že se vše roztrhá. „Expanze je tak rychlá, že doslova roztrhá všechny vázané objekty,“ vysvětluje Robert Caldwell z Dartmouth University, hlavní autor teorie. Samotná teorie uvádí „přízračnou nebo temnou energii“ a neznámou sílu jako viníka expanze. Nakonec také „velké trhliny“ všech galaxií, hvězd, planet a jakékoli hmoty, která existuje ve vesmíru.

Teorie multivesmíru

Tato teorie nepředpovídá konec, ale naznačuje, že existuje mnoho dalších vesmírů, které existují jako bubliny podél tohoto vesmíru. Teoretický fyzik Michio Kaku vysvětluje, jak by to mohlo být možné díky představě, že energie expanduje rychleji než bublina. Ty vesmír dokáže udržet, a tak vytváří mnoho dalších vesmírných bublin. Existuje mnoho různých směrů, kterými se teorie multivesmíru může ubírat – i jiné než bublinová myšlenka, jako jsou paralelní vesmíry.

Paralelní vesmír a samotná zkáza

V tomto modelu, spojeném s teorií strun, se věří, že paralelní vesmíry by existovaly současně s vesmírem jako dnes. Bohužel však v jiných dimenzích, kam lidské oko nevidí a ani se tam nedá nijak dostat. Tento paralelní vesmír je samozřejmě vysoce konceptualizován a vědci se musí ještě mnoho věcí naučit. Věda už však dokázala, že paralelní vesmíry jsou docela možné. Pokud jde o teorie okolo konce vesmíru, nadále se o nich diskutuje a vědci se tomuto tématu snaží přijít na kloub.

Článek Konec světa: Konspirační teoretici mají několik verzí o zkáze celého vesmíru. Jde hlavně o fyzikální zákony, které neovlivníme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se na Měsíci voda ukládá?

Podle nové studie je voda uložena právě v malých sklu podobných kuličkách, které jsou na Měsíci hojně přítomny. Tyto „korálky“ jsou vícebarevné a lesklé, od šířky jednoho vlasu až po několik vlasů. Přestože bylo zjištěno, že obsah vody je malý, miliardy takových kuliček na Měsíci naznačují, že by zde mohlo být značné množství vody. Bylo zjištěno, že voda je obnovitelná, protože neustálé bombardování vodíkem ve slunečním větru může nepřetržitě poskytovat vodu.

Dá se z Měsíce voda extrahovat?

Na základě bližší analýzy se zjistilo, že by tyto sklu podobné částice mohly být těženy k extrakci vody, ačkoli tento proces by byl opravdu obtížný. K určení proveditelnosti extrakce vody určení toho, zda by bylo bezpečné ji pít, jsou zapotřebí další studie. Všeobecně se ukazuje, že se bude jednat o dlouhodobý proces, než se projeví finální závěry, které vědci poskytnou.

Kdy NASA opět vyšle astronauty na Měsíc?

Objev obnovitelného zdroje vody na Měsíci samozřejmě otevírá nové možnosti pro budoucí lunární mise. NASA si klade za cíl poslat astronauty zpět na měsíční povrch do konce roku 2025 a hodlá se zaměřit na jižní pól, kde se předpokládá, že trvale zastíněné krátery jsou vyplněny zmrzlou vodou. Nelze to však zcela jistě potvrdit.

Voda na Měsíci se může stát evolučním posunem pro lidstvo

V minulosti se voda nacházela v podobných kuličkách, které vznikly vlivem měsíční sopečné činnosti. Tu by bylo možné využít nejen k pití, ale také jako raketové palivo. Hlavní autor studie Hejiu Hui z Nanjing University zmiňoval velký význam tohoto objevu. Ukazuje se totiž, že voda by mohla na Měsíci vytvořit cosi jako vodní nádrž.

Článek Číňané vyvrtali studnu na Měsíci. Na jejich objev navázali Američané a chystají se vyslat astronauty do akce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pracuje NASA na tajném projektu?

Lucifer je vskutku vhodné jméno pro novou hvězdu Sluneční soustavy. Dle překladu má dokonce přinášet světlo. Většina z nás nepovažuje tento koncept za nic jiného než sci-fi a s naší současnou úrovní technologie je téměř nemožné tohoto jevu dosáhnout. Řada konspiračních teoretiků však nejen věří, že je to možné, ale ve skutečnosti tvrdí, že jde o jeden z probíhajících projektů NASA. Existuje pro to i několik důvodů.

Jak proměnit Jupiter v malé slunce?

Jupiter byl nazýván neúspěšnou hvězdou v tom smyslu, že kdyby měl větší hmotnost, mohl zahájit jadernou fúzi a v podstatě se stát hvězdou. Astrofyzici vypočítali, že by k tomu potřeboval být 75krát hmotnější. Tento masový deficit může být údajně napraven přidáním jaderného paliva, které by mohlo nastartovat proces jaderné fúze. Inu, dopravit ho tam mohou vesmírné sondy. Aby však fungovaly, potřebují spolehlivý zdroj paliva, protože jakmile se dostanete za oběžnou dráhu Marsu, je obtížné zachytit sluneční energii.

Sondy vybavené RTG generátorem

Co se týče NASA, tak ta vybavila své sondy zdrojem energie zvaným RTG, zkratka pro radioizotopový termoelektrický generátor. Radioaktivní rozpad pelet plutonia-238 obsažených v RTG neustále produkuje elektřinu, která pohání sondu. Například vesmírná sonda Galileo obsahovala 2 RTG, z nichž každý nesl 7,7 kg plutonia-238. Existuje ale možnost, že by tento enormní náklad uvnitř Jupiteru vybouchnul.

Zabránění kontaminaci mimozemských bakterií

V roce 2003 se např. Galileo záměrně zřítil do atmosféry Jupiteru. NASA podporovala tento přístup, protože se členové obávali, že náraz do jednoho z pevných měsíců Jupitera s sebou nese riziko kontaminace. To vyvolalo diskuze konspiračních teoretiků. Obávali se, že když Galileo propadá hustou atmosférou Jupiteru, tlak se bude neustále zvyšovat. To způsobí, že plutonium v RTG spustí termonukleární reakci a zrodí nové slunce. Je to už ale několik let, co byl Galileo pohřben v srdci plynné planety, a nic se nestalo.

Existuje ještě nějaká naděje?

V naší Sluneční soustavě je ještě další plynný obr – Saturn. A ten není o moc menší než Jupiter. A je tu další sonda obíhající kolem Saturnu, kosmická sonda Cassini. Ta je vybavena 33 kilogramy plutonia-238. Stále také obíhá Saturn, dokud NASA nenařídí jinak. To vyvolalo určité obavy, ale naštěstí žádné nebezpečí nehrozí. I kdyby se každý atom plutonia na palubě vesmírné sondy zúčastnil jaderné detonace, nestačilo by to ke spuštění řetězové reakce. Bylo by to jako neškodná kapka vody v bazénu.

Nedostatek moderní technologie

Naše technologie by musela neustále postupovat po stovky, ne-li tisíce let, než by lidstvo mohlo dosáhnout schopnosti tvořit hvězdy. A i kdyby taková technologie byla dnes dostupná, tak pro Zemi je v podstatě druhé slunce úplně zbytečné. Pokud by se ale čirou náhodou jeden z plynných obrů náhle stal hvězdou, s největší pravděpodobností by to narušilo křehkou rovnováhu Sluneční soustavy. Její gravitační síla by zatáhla asteroidy mezi Marsem a Jupiterem. Některé z nich by nepochybně poslala i k nám.

Článek Projekt Lucifer: NASA chce ze sousední planety udělat nové Slunce, tvrdí konspirační teoretici se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Speciální dalekohled pro objevování černých děr

Konkrétněji se jedná o dalekohled Event Horizon Telescope (EHT), jehož hlavním účelem je pozorování černých děr. EHT je také komplexem radioteleskopů umístěných v různých částech světa. S jeho pomocí již bylo učiněno několik objevů. Např. minulý rok našel černou díru v centru naší rodné galaxie. Obecně se ale dá říci, že v Mléčné dráze je údajně několik milionů černých děr, a co je nejdůležitější, některé z nich jsou potenciálně ústy červích děr.

Objekt vhodný pro cestování mezi galaxiemi

Astrofyzici ve Spojených státech a Německu nedávno objevili první takový objekt. Hovoří se o Gaie BH1, objektu desetkrát větším než Slunce, který se nachází 1 566 světelných let od Země. Má kolem sebe obíhající hvězdu podobnou Slunci. Nejedná se o nic neobvyklého, protože to je pro běžnou černou díru typické. Ale tato konkrétní černá díra k sobě nepřitahuje žádnou hmotu a nevyzařuje žádné rentgenové záření, čímž se značně odlišuje.

Dokonalý kandidát pro roli červí díry

Astronomové nazývají takové záhadné objekty jako „spící“ černé díry a v naší galaxii nebyly nikdy předtím nalezeny. Co se týče objektu Gaia BH1, tak jde buď o spící černou díru, nebo dokonalého kandidáta na roli červí díry. Samotný objev byl umožněn díky vysoce funkčnímu vesmírnému dalekohledu Gaia a pozemským dalekohledům Gemini.

Zážitek, který si nedokážete představit

Vědci jsou samozřejmě v očekávání, že se jedná o červí díru, přes kterou budou moci lidé cestovat. Má na to totiž ideální podmínky. Už jen ta představa by byla neskutečná a naprosto dezorientující. Může to vypadat, jako byste cestovali tunelem jasného světla a čas rychle utíkal. Zároveň budete překvapováni ze všech stran a při postupném pohybu můžete zažít změny gravitace nebo posuny v časoprostorovém kontinuu.

Nutnost dalších výzkumů

Uvnitř tunelu červí díry se může zdát, že je vyroben z podivných a exotických částic s barvami a tvary, které vypadají jako z jiného světa. V některých případech může být tunel dokonce naplněn tajemnou formou energie, která se zdá být živá. Je nutné ještě podotknout, že červí díry byly a zůstávají dnes jedinou šancí pro mezihvězdné lety. Vědci tedy budou ve výzkumech pokračovat, a to bez ohledu na to, jak neuvěřitelné se mohou zdát. Kdoví, třeba na výletě do jiných galaxií konečně pozemšťané najdou nové formy života.

Článek Nedávný objev možné červí díry vzbuzuje ve vědcích velká očekávání. Mohla by být klíčem pro cestování ve vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obecná teorie relativity je nekompletní

Tento proces akademického „uctívání“ se však ubíral jiným směrem, než byste mohli tušit. Gödel totiž použil příklad rotujícího vesmíru, aby ukázal, že obecná teorie relativity je neúplná. Gödelův model rotujícího vesmíru byl ale spíše umělý. Kromě rotace jeho vesmír obsahoval pouze jednu složku. Jednalo se pouze o negativní kosmologickou konstantu, která odolávala odstředivé síle této rotace, aby vesmír zůstal statický.

Až příliš umělá povaha vesmíru

Umělá povaha tohoto vesmíru Gödela nijak netrápila. Místo toho bylo jeho hlavním bodem to, že obecná teorie relativity umožňovala existenci rotujícího vesmíru. Gödel zároveň použil svůj rotující vesmír, aby ukázal, že obecná teorie relativity umožňuje cestování časem do minulosti. Výzkumy tohoto typu byly v tehdejší době přísně zakázány.

Žití v rotujícím vesmíru

Žít v rotujícím vesmíru by bylo vskutku zvláštní. Za prvé by se všichni pozorovatelé považovali za střed rotace. To znamená, že kdybyste někde zaparkovali a ujistili se, že jste absolutně nehybní, viděli byste vesmír kroužící kolem vás. Pokud byste se však zvedli a přemístili kamkoli jinam, dokonce i do vzdálené galaxie, vždy byste stále viděli, jak se vesmír otáčí kolem vaší nové pozice. Je neuvěřitelně těžké si to představit, ale příliš se to neliší od představy, že v rozpínajícím se vesmíru všichni pozorovatelé vidí sami sebe jako střed rozpínání.

Podivné cesty v časoprostoru

Čím více se vzdalujete od kteréhokoli pozorovatele, tím větší bude rychlost rotace. A to není jen rotace věcí, ale rotace samotného časoprostoru. To znamená, že světlo, které je vždy nuceno sledovat zakřivení časoprostoru, vede k podivným cestám. Paprsek světla vyslaný od pozorovatele se bude zakřivovat pryč, a tím se dostane nahoru do rotace časoprostoru. V určitém vzdáleném bodě bude rotace příliš velká. Světlo se tedy otočí a vrátí zpět k pozorovateli. To znamená, že existuje limit toho, jak daleko můžete v rotujícím vesmíru vidět.

Jedná se čistě o pozorovací testy

Od roku 1949 fyzici vymysleli jiné způsoby obecné teorie relativity, aby umožnili zpětné cestování časem. Konkrétněji přes červí díry a větší rychlostí než samotné světlo. Bohužel všechny tyto hypotézy spoléhají na nějaký druh exotické fyziky. Takové, jež narušuje naše chápání toho, jak vesmír funguje. Stejně tak Gödelův rotující vesmír je pouze věcí pozorovacího testu, nikoli zásadního rozchodu se známou fyzikou.

Článek Cestování v čase není nemožné. Stačilo by, abychom vnímali rotaci vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na co vědci konkrétně poukazují?

Tato teorie vypovídá o civilizaci, která mohla existovat v průběhu historie vesmíru a pravděpodobně se vyhodila do povětří nebo se nějakým způsobem zničila. Ve zlověstném zvratu poukazují vědci na to, že jakákoliv strašná událost, která vypudila mimozemšťany z vesmíru, by logicky zasáhla daleko dříve. Konkrétněji než se tyto civilizace vůbec dostaly mimo svůj svět. To znamená, že pokud se tento argument vztahuje na nás, katastrofa by měla brzy udeřit.

Čeká lidstvo existenční katastrofa?

Předpokládejme, že existenční katastrofa zde může číhat, protože naše společnost exponenciálně postupuje k průzkumu vesmíru. Alespoň takto to popisují vědci z NASA. Má se totiž jednat o fenomén, který vyhladí civilizace dříve, než se mohou setkat navzájem, což může vysvětlit vesmírné ticho. Není to však tak prosté, jak se na první pohled zdá. Je nutné vzít také v potaz historii lidstva a informace o mimozemšťanech. Ty jsou však v mnoha směrech čistě hypotetické.

Hledání mimozemské inteligence

Výzkumníci si vzali za model lidskou historii válek, nemocí a zhoršování životního prostředí. Pokud by nám byly jiné civilizace alespoň trochu podobné, měly by řadu vnitřních dysfunkcí. Ty by následně znemožnily budoucnost meziplanetárního kontaktu. I když se jedná o jeden z nejpesimističtějších kroků při hledání mimozemské inteligence (SETI), výzkumníci předpokládali několik úsporných opatření. Pokud tedy lidstvo dokáže předvídat dostatečně daleko, aby odvrátilo náš zánik.

Článek Vědci z NASA přišli s hypotézou, proč lidstvo doposud nenašlo mimozemšťany: Je možné, že se všichni zabili sami se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Analýza prastarého materiálu

Podle mezinárodního týmu výzkumníků, vedených vědci z Princetonské univerzity, dorazil na Zemi spolu s meteoritem Khatyrka. Ten zase spadl v pohoří Koryak na východní Sibiři. Když vědci analyzovali minerál, nezajímalo je vyloženě stáří, ale jeho atomová struktura. Ta však nebyla nikdy předtím v přírodě nalezena, přestože byla uměle vytvořena v laboratoři. Říká se jim „kvazikrystaly“, protože navenek vypadají jako krystal, ale uvnitř se od něj znatelně liší.

Držitel Nobelovy ceny za chemii

Kvazikrystaly mají svoji vlastní dramatickou historii. Izraelský fyzik Dan Shechtman vypěstoval první kvazikrystal v roce 1982 a objev vypadal tak kontroverzně, že byl jednoduše Shechtman požádán, aby opustil výzkumnou laboratoř. Důkazy však vytřely vědcům zrak, protože se opravdu jednalo o nový typ materiálu. Shechtman byl tedy za svůj objev oceněn Nobelovou cenou za chemii.

Podrobněji o kvazikrystalech

„Tento objev poskytuje důležitý důkaz, že se kvazikrystaly mohou tvořit v přírodě za astrofyzikálních podmínek. Také naznačují, že tato fáze hmoty může zůstat stabilní po miliardy let,“ řekl fyzik Paul Steinhardt. Technicky, vědci popisují kvazikrystaly jako kvaziperiodické, ručně umístěné, které se nenacházejí v periodické tabulce. Přestože vykazují vzorec, který nepřetržitě vyplňuje veškerou dostupnou hmotu, postrádají to, co vědci a matematici nazývají „translační symetrie“.

Ufologové a vědci dříve předpokládali, že právě v takových formách budou nalezeny důkazy o mimozemském životě. Poukazuje se na to, že kvazikrystaly, které jsou novou formou hmoty, by měly být ve skutečnosti považovány za artefakty, uměle vytvořené mimozemské technologie. Nikdo však nedokázal vysvětlit, jak se tyto kvazikrystaly mohou tvořit v důsledku přírodních procesů, a je nepravděpodobné, že to někdo udělá. Toho si je vědom i sám Steinhardt,

Zkoumání fragmentů z meteoritu

Nastal rok 2017 a tým z Caltech Geological and Planetary Science Think Tank objevil 35 nových minerálů v meteoritu Khatyrka. O tomto meteoritu se všeobecně také říká, že je tím jediným, na kterém se vyskytuje hliník. Chystají se však podrobnější analýzy a bude se vědět více. V současnosti jsou fragmenty meteoritu drženy v Národním přírodovědném muzeu Smithsonian Institution. Toto muzeum má v katalogu něco přes 600 000 exemplářů. Zbývá ale několik otázek o těchto neobvyklých materiálech. Snad se lidem brzy dostanou aktuálnější odpovědi.

Článek Vědci na Sibiři našli neznámý materiál starý 4,5 miliardy let. Domnívají se, že jde o mimozemskou technologii se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pády záhadných koulí z vesmíru

Předtím byl pád míče pozorován v roce 1966 v Arkansasu (USA). Spadl před očima svědků z naprosto čisté oblohy, přičemž nebyly vidět žádné známky průchodu hustými vrstvami atmosféry. Míč měl průměr cca 30 cm. Příběhů o těchto koulích je ale daleko více. Další pojednává dokonce o třech těchto koulích, které se nalezly v australské poušti. Byly zajímavé tím, že nevykazovaly takřka žádné poškození, což je vzhledem k jejich daleké cestě dost nepravděpodobné.

Vesmírné balvany nelze jen tak poškodit

V roce 1969 předvedl argentinský badatel A. Schneider podobnou kouli o průměru 22 cm, nalezenou v Argentině. Před kamerami novinářů se asi půl hodiny neúspěšně pokoušel poškodit povrch míče. Žádné mechanické působení však nezanechalo na povrchu koule ani škrábanec, což badatele skutečně zaujalo.

Zmínky o prvních vesmírných koulích

Někteří věří, že koule může být součástí nějakého satelitu nebo jiného létajícího stroje. Existují však doklady o kouli padající z nebe v roce 1802 u Leidenu (Nizozemsko), kdy oblohu ještě neovládl člověk. Místní obyvatelé našli na hřišti kovovou kouli a odnesli ji na leidenskou univerzitu, která byla na tehdejší dobu poměrně vyspělá. Vědci však nedokázali pochopit, o jaký druh koule šlo a z čeho vlastně byla složena. Na univerzitě byla uschována, dokud ji napoleonští vojáci neodvlekli, poté se stopa po tajemné kouli ztratila.

Vyvolávají neobvyklé chování u zvířat

Po první světové válce byl nalezen další míč na území Rakousko-Uherska. Údajně byl vyroben z titanu. O několik desítek let později se našla pravděpodobně nejzajímavější koule. Na tu se čirou náhodou narazilo roku 1974 na Floridě. Konkrétněji na místě strašlivého lesního požáru nedaleko chalupy. Majitel chalupy hodil kouli do auta a odvezl ji domů. Měla průměr jen 20 centimetrů a působila velmi zvláštně. Její přítomnost v domě způsobila nevysvětlitelně neklidné chování psa. 

Zanechaly dost pochybností

Podrobná studie ukázala, že míč má až čtyři magnetické póly, vytváří kolem sebe magnetické pole a vysílá rádiové vlny. A uvnitř má ještě tři kulovité prvky. Je prý z oceli, ale s příměsí nějakého neznámého prvku. Podobné koule v roce 2000 spadly z nebe v Austrálii a Africe. Kovové koule spadly ve Vietnamu i Peru v letech 2018 a 2022, byly označeny jako satelitní palivové nádrže. Ale v diskuzi o těchto událostech na síti mnozí o této verzi pochybují. To znamená, že k pádu koulí dochází periodicky nejméně posledních dvě stě let. Jejich charakteristika je ale dost neurčitá.

Článek Po celém světě padají z nebe tajemné koule. Jsou takřka nezničitelné a zvířata se v jejich přítomnosti chovají podivně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co za tím stojí?

Pozoruhodný jev zachytil vesmírný teleskop Jamese Webba a NASA záznam následně zveřejnila. Poté přišly různé kosmické předpovědi a hypotézy. Je však jasné, že Slunce stále vysílá sluneční erupce (tzv. prominence), které někdy ovlivňují komunikaci na Zemi, a proto se vědci více zajímají o nejnovější vývoj.

Způsobení polárního víru

Dle popisů se má jednat o polární vír. Materiál z protuberance na severu se odtrhl od hlavního filamentu a nyní cirkuluje v masivním polárním víru kolem severního pólu naší hvězdy. „Důsledky pro pochopení atmosférické dynamiky Slunce nad 55° mohou být významné“, řekla doktorka Tamitha Skovová.

Informace po další analýze

Podle NASA je protuberance velký jasný útvar, který se rozprostírá směrem od povrchu Slunce. V minulosti bylo několik takových případů, ale tento zarazil vědeckou komunitu. Další pozorování odhalují, že materiálu trvalo zhruba 8 hodin, než obeplul pól na přibližně 60° zeměpisné šířky. To znamená, že horní hranice v odhadu horizontální rychlosti větru je 96 kilometrů za sekundu.

Absolutely insane! Yesterday’s X1.1 class #SolarFlare was observed in high resolution by the NASA IRIS mission. IRIS observes with a small field-of-view, so catching the largest flares is rare. But just look at this, I haven’t seen a flare observation this cool in a long time. ☀️ pic.twitter.com/FB6IR47ORt

— Dr. Ryan French (@RyanJFrench) February 12, 2023

Hledání dalších odpovědí

Vědci nyní podivnou událost analyzují, aby o ní získali více podrobností a poskytli jasnější obrázek. I když je naše oblíbená hvězda nepřetržitě monitorována, neustále má pro nás nová překvapení, jako je několik silných erupcí, které tento měsíc přerušily komunikaci na Zemi. Samozřejmě také víme, že toho přijde daleko více. Je jen otázkou času, kdy se Slunce stane skutečně nebezpečným.

Článek Video: Část slunce se odlomila a vytvořila vír podobný tornádu. Vědci jsou zmatení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.