Od nehodného syna k postrachu kraje

Jan Jiří Grasel se narodil roku 1790 v Nových Syrovicích u Bítova. Ovšem už jako dítě měl nejednou nakročeno k pořádnému malérníku. První trest si odseděl v devíti letech a není divu – ke krádežím jako takovým ho totiž podle dobových záznamů přivedla vlastní matka. A jakmile povyrostl, rozhodl se postavit na vlastní nohy a dal dohromady partu, která pak dlouho řádila na jižní Moravě, Jindřichohradecku, Slavonicku i v Dolních Rakousích.

A nešlo jen o drobné krádeže slepic ze dvorku nebo zabavování sušícího se prádla. Grasel a jeho kumpáni přepadávali, loupili a podle soudních spisů mají na svědomí i několik vražd. Tehdejší policejní spisy jej popisovaly jako mimořádně silného a obratného muže, který mluvil česky i německy a dokázal mezi lidmi působit velmi přívětivě a přátelsky. A o to byl samozřejmě nebezpečnější.

Poprava ve Vídni před půlkou města

Skrýval se v lesích, rasovnách i skalních slujích. Jenže čím víc mocipánům škodil, tím větší na něj měli pifku. Nakonec vypsali tak velkou odměnu, že někdo neodolal. V listopadu 1815 byl zatčen a po vleklém vyšetřování odsouzen. Úřady mu prokázaly přes dvě stovky loupeží a dvě vraždy (na několik dalších neměly dost důkazů). Dne 31. ledna 1818 byl proto bez větších cavyků popraven ve vídeňských kasárnách Rossauer. Podle svědectví se na popravu přišlo podívat půl Vídně.

Grasel prý zůstal klidný. A když uviděl obrovský dav, měl pronést jen: „Ježíši, tolik lidí!“ Zajímavé ale je, jak rychle se z krvavého lupiče stal v lidové fantazii téměř hrdina. Je například zaznamenáno, že už rok po jeho smrti se na jarmarcích prodávala kramářská píseň o „hlavním raubíři Kráslu“. A je samozřejmě, že bohatým bral a chudým dával. A zůstala po něm i legenda o ukrytém pokladu na svazích vrchu Buchberg. Ta láká hledače dodnes.

Článek První trest si odpykal v devíti, při popravě se divil počtu lidí před šibenicí. Jeho poklad je prý dodnes k mání se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pro nadávky a pomluvy pořádný roubík

Říct dnes manželovi nebo partnerovi, že je nevrlý nebo zlomyslný, může být lehké popíchnutí. Ještě o několik set let zpátky šlo ale o velmi vážné obvinění. Žnea přitom ani nemusela prohlásit nic důležitého, stačilo se vyjádřit o svém choti. Bez ohledu na pravdivost výroku pak mohla očekávat značné ponížení za zločin výtržnictví. Tyto mučicí nástroje dnes můžeme vidět jen jako pouhé relikvie, a ani jejich názvy se nevyskytují v běžném slovníku.

Zahanbující náhrdelníky byly například v Maďarsku známy jako housle, brugos nebo garica. Pestré verze hrušek a náhubků najdeme hlavně v anglosaských zemích. Naposledy byl takový nástroj použit v Newcastlu v roce 1824, alespoň tedy veřejně. Pravdou také je, že trestný čin pomluvy a nadávky byl z anglo-waleského právního systému odebrán až v roce 1967. Jde tedy skutečně o nedávnou záležitost, což mnohé lidi překvapí.

Nadávání jako trestná činnost

Nadávka coby stará anglická obyčejová kategorie byla vyslovena proti nebezpečné veřejné osobě. Ta se musela hanebně vyjadřovat o svém okolí, vedla s ním soudní spory a narušovala tak klidné soužití komunity. Obvykle se tato obvinění týkala žen, dostalo se ale i na muže. V některých oblastech Anglie byl za stejný zločin ve středověku považován i prodej špatného chleba nebo nekvalitního piva. Výklad i přísnost se obecně lišily kraj od kraje.

Snahy o kontrolu a trestnost „ošklivých řečí“ ještě zesílily po vypuknutí morových epidemií, tedy „černé smrti“. Demografické změny tehdy vedly k silnějším společenským nepokojům a odporu, což ohrožovalo status quo celé společnosti. Hlavním cílem všech těchto trestů bylo především veřejné ponížení a jasné upozornění na rizikového jedince. Podobný způsob zvolili nedávno Ukrajinci, kdy rabující zloděje lepili bez kalhot k veřejnému osvětlení.

Hříšník s maskou na hlavě

V běžné praxi byla provinilci nasazena železná maska a následně se prošel městem, kde na něj okolí plivalo, nadávalo mu a házelo po něm všechno možné. Primárním cílem bylo vyvolat výčitky svědomí, kovová lišta v masce ovšem zároveň bránila možnosti silnější odvety. Dříve existovaly také uzdy s hroty proti čarodějnicím. Každý pohyb úst v takové masce hrozil propíchnutím jazyka. Tyto masky byly nošeny po celé hodiny i dny.

Hříšník tak nemohl ani mluvit, ani pít či jíst. Existovaly i „zdobenější“ verze s velkým nosem nebo jinak posměšnými atributy. Maska byla také často vybavena zvonečkem, takže všichni ve městě neomylně poznali, kudy provinilec prochází. Dnes se vyskytují jen v rámci středověkých show přibližujících život ne tak dávných dob. Stačí jen několik minut v těchto maskách a prakticky kdokoli hlásí, že omezení řeči a pohybu je obrovské peklo.

Co nejpodivnějšího jste kdy měli na hlavě?

Zdroj: TheScientist

Článek Pomluvy, drby, chcete-li klepy. Za to byly ženy ve středověku krutě trestány. Jak fungovaly „lidské náhubky“? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nebožáci v malinkém vězení

Věšení v kleci neboli gibbetování dosáhlo svého vrcholu v Anglii během 40. let 18. století. Přitom bylo legalizováno jen v zákoně o vraždách z roku 1752. V letech 1752–1832 bylo tímto způsobem potrestáno 134 mužů. Zločinci v silných železných klecích byli zavěšeni na tyč a logicky přitahovali mnoho přihlížejících. Celé davy se takto shromáždily, aby sledovaly utrpení odsouzených, pro které už neexistovala úleva.

Bez jídla a vody, pod žhavým sluncem nebo za deště. Takto vězni hynuli ve špíně, otravováni hmyzem a ptáky. Jejich těla zůstala v klecích i po smrti, rozkládala se a páchla, kostry visely na tyčích ještě dlouhou dobu. Když se navíc klece kývaly ve větru, děsivě vrzaly a zvonily jedna o druhou. Díky tyčím visely klece i 10 metrů vysoko, aby se k nim nedostala žádná cizí osoba. Staly se tak doslova součástí krajiny. Pozůstatky klecí lze spatřit v řadě muzeí.

Nákladný způsob mučení

Klec na gibbetování vyráběli kováři a nebyla to levná záležitost. Běžně tak byli zločinci jen oběšeni na obyčejném – a laciném – provaze. Ti, kterým se dostalo „pocty“ mučení v kleci, se často následně stali místními toponymy. Byly po nich tedy pojmenovány silnice nebo ulice, kde se nacházely tyče s klecemi. Šlo tak vlastně o jejich poslední útočiště. Gibbetovou klec bylo vždy potřeba vyrobit znovu „od nuly“.

Vznikaly v různých verzích podle váhy, některé obepínaly velmi těsně celé tělo, jinde se vězni mohli trochu pohybovat. Nechyběly ani nastavitelné modely. Vždycky se našli lidé, kteří tento způsob prohlásili za barbarský a měli proti němu silné námitky. Britské soudy v tom však viděly způsob, jak předejít budoucím zločinům. Bohužel to ale nefungovalo. Nejznámějšími obětmi takových poprav byli piráti.

Poslední dny a trestání žen

Například slavný kapitán William Kidd strávil přesně v takové kleci své poslední dny. Zajímavé je, že tento postup nebyl aplikován na ženy. Nešlo ovšem o žádnou formu zvláštního respektu k něžnému pohlaví. Ženská těla byla jen příliš cenná a sloužila zejména pro lékaře a anatomy, kteří je podrobovali pitvám.

Jaké další veřejné formy mučení vás napadají?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Odporná středověká metoda mučení – věšení v kleci. Na první pohled nevypadá tak strašlivě, jako ve skutečnosti byla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Veřejné popravy jako trest i divadlo

Přestože nebyl trest smrti nijak příjemnou podívanou, často se jej účastnilo velké množství lidí. Cílem tohoto veřejného představení bylo jak samotné vykonání trestu, tak snaha odradit ostatní od spáchání podobného zločinu. Zatímco některé popravy trvaly jen okamžik, jiní trestanci umírali celé hodiny. Jedním z nejhorších trestů přitom bylo zazdění zaživa, o němž jsme psali již v dřívějším článku na VědaŽivě.

Redakce VědaŽivě

21 srpna, 2022

Příšerné mučení pomocí bambusu – jedna z nejhorších metod tortury v celé historii lidstva

Hranice ve tvaru kuželu

Tento způsob upálení spočíval v tom, že byl odsouzenec připoután ke kůlu zaraženému do země. Kolem něj se pak naskládala polena a svazky slámy sahající až do výšky jeho kolen. Nakonec byla připravená hromada zapálena. Připoutaný trestanec však zemřel nikoliv na následky popálení, nýbrž na udušení oxidem uhelnatým, který spalováním dřeva a slámy vznikal. Tato metoda se hojně využívala v českých zemích, Německu a Španělsku.

Ohrada okolo odsouzence

Velmi podobný způsob upalování praktikovali v Anglii, Itálii a Francii. Odsouzenec byl opět pevně připoután ke kůlu trčícímu ze země, aby nemohl utéct, a kolem něj lidé vytvořili ohrádku ze dřeva. Ta však sahala až do výše hlavy odsouzeného a opět byla pro lepší hoření proložená slámou. I v tomto případě smrt nastávala udušením oxidem uhelnatým.

Dřevěná bouda

Podle informací na webu Study byl nejhorší způsob upalování zločinců praktikován v Rusku. Tam byla napřed postavena dřevěná bouda, kterou naplnili slámou, smůlou a dalšími hořlavými předměty. Odsouzenec k smrti byl do boudy zavřen a následně došlo k jejímu zapálení. Kvůli vysoké vznětlivosti použitých materiálů došlo ke vzniku silného žáru. V dřevěné boudě lidé opravdu uhořeli zaživa.

Článek Trest smrti upálením: Existovaly až 3 různé způsoby, k prvnímu došlo už v 18. století před naším letopočtem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Yoshiyuki Kono

Dne 27. června 1994 zaútočili v japonském Matsumoto teroristé pomocí jedu. Šest lidí zemřelo, několik dalších bylo zraněno. Podle novin měl být nositelem jedu Kono, prodejce strojů, který žil v okolí místa útoku. Obvinily ho noviny i média, ačkoli neexistoval jediný důkaz, který by ho se zločinem spojoval. Později se ukázalo, že útoky spáchal kult Aum Shinrikyo. Velitel policie se později Konovi za celou věc veřejně omluvil.

Sally Clark

Britská právnička byla obviněna z vraždy svých dvou novorozených synů. Byla usvědčena roku 1999 a odsouzena na doživotí. Na odvolání ji později soud v roce 2003 zprostil viny. Svědectví bylo odmítnuto kvůli chybnému posudku a nedostatku důkazů. Případ získal mimořádnou pozornost médií. Kromě času ve vězení také přišla o své děti, které mohly obě zemřít naprosto přirozeně. Sama byla nalezena mrtvá ve svém domě ve věku 42 let.

Hamid Hayat

Byl zatčen během šílenství po útocích z 11. září a falešně obviněn z poskytování podpory teroristům. Měl jim dodat materiál z vojenského tábora v Pákistánu. V roce 2005 byl zatčen a odsouzen k 24 letům vězení. Případ byl kontroverzní hlavně kvůli nedostatku důkazů. Obhajoba namítala, že jde o rasový motiv a Hamid byl cílem kvůli své víře. Zproštěn viny byl v roce 2019, tedy „jen“ po ztracení 14 let svého života za mřížemi.

Paul House

V červnu 1985 byla Carolyn Mundey znásilněna a zavražděna ve svém domě v Union County v Tennessee. O rok později byl zatčen Paul House, který žil ve stejném místě. Navzdory nedostatku důkazů byl shledán vinným a odsouzen k smrti. Dalších 20 let bojoval za dokázání své neviny. V roce 2006 byly prezentovány nové důkazy, které ukazovaly na jiného pachatele. DNA nakonec ukázala, že zločin nespáchal on, ale manžel Carolyn.

Timothy Evans

Welšan žijící v Londýně byl obviněn z vraždy své ženy a dcery a popraven v roce 1950. I když poskytl alibi, byl shledán vinným. Roli hrála hlavně svědectví, která byla později shledána falešnými. Reálně je totiž kompletně sepsala policie a Evans je měl jen podepsat. Skutečným pachatelem byl sériový vrah a nekrofil John Christie, který žil ve stejné budově. Předtím proti Evansovi svědčil a později mu bylo dokázáno nejméně šest vražd žen.

Derek Bentley

V prosinci 1952 byl v Londýně zastřelen policista, když reagoval na oznámení loupeže. Podezřelí Christopher Craig a Derek Bentley byli oba na místě zatčeni. Smrtící ránu vystřelil Craig, ale Bentley byl stále obviněn jako komplic. Byl obviněn z vraždy a odsouzen, ačkoli ho se střelbou nespojovalo nic kromě jednoho prohlášení při zatýkání. Když policista požádal Craiga o zbraň, Bentley řekl: „Dej mu ji.“ To prý byl jasný popud ke zločinu.

Derek byl v roce 1953 oběšen, v roce 1998 obdržel posmrtnou omluvu.

Článek Byli potrestáni za to, co neudělali: Někteří dostali trest smrti, jiní kvůli tomu spáchali sebevraždu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Voda jako nástroj utrpení

Kromě nejrůznějšího propichování a řezných postupů existoval ve středověku i „humánnější“ způsob mučení, kdy byla oběti skrze trychtýř nalévána do těla voda. Její nadbytek způsobil bolest v žaludku, vedl k narušení metabolismu rozhozením rovnováhy vody a soli v těle. Projevily se otoky, zvracení, křeče i smrt. Mimochodem tato praktika se na některých místech světa prováděla ještě před několika dekádami.

Mučení pomocí soli

Sypání soli do ran je výborný způsob, jak dodat bolest, v tomto případě ale šlo o záměrné krmení. Ve staré Číně byli takto mučeni „saltshaři“, tedy lidé, kteří do soli přidávali různé nečistoty, aby jí tak přidali na váze. Provinilci byli krmeni velmi slaným jídlem a prakticky vůbec se nemohli napít. Ani moderní Čína ovšem na tento postup nezapomíná. Disidentka Yuan Yuchun byla uvězněna roku 2000 a dostalo se jí stejné „péče“.

Její vězeňský jídelníček byl extrémně slaný a další týden jí sypali škrob s přídavkem soli. Žena vzpomínala, jak její tělo ztuhlo, ztmavlo a z nosu jí odkapával slaný hlen. Měla nakonec štěstí, úřady rozhodly, že hrozí její upadnutí do kómatu, a propustily ji.

Vařené maso a tortura

Čína byla v otázkách mučení velmi vynalézavá a ujalo se i vařené maso. Oběť byla v kleci a krmena pouze libovým vařeným masem a vodou. Po měsíci takového jídelníčku oběť zemřela. Podle badatelů šlo o to, že Číňané jedí hlavně rýži a zeleninu, tedy potraviny rostlinného původu. S masem bez ničeho dalšího si jejich žaludek nedokáže poradit. Byla tak narušena tvorba enzymů. Pro normální trávení je navíc potřeba pohyb, což klec nedovolila.

Slepičí vejce

Další nečekaný mučicí nástroj. Do jícnu mučeného byla vložena široká trubka a do ní natlačeno několik slepičích vajec. Žaludek je kvůli skořápce nedokázal strávit, vejce se tak v neporušeném stavu pohybovala dále střevy. Mučení tak spočívalo v nesnesitelné bolesti, uvnitř těla nelze toto těleso jakkoli narušit či zlomit. Vejce také bránilo uvolnění odpadních látek přirozenou cestou, což vedlo k bolestem, útrapám až smrti.

Tortura absencí spánku

Tuto metodu si velmi oblíbila StB i NKVD. Absence spánku přivádí člověka po čase do naprosté malátnosti a dezorientace, kdy je ochoten přiznat se k čemukoli. Existovaly proto „týdny beze spánku“, kdy se výslechy nezastavily ani na minutu. I ti nejvytrvalejší se pak zhroutili a podepsali všechno, co jim bylo předloženo. Lidské tělo prokazatelně selhává po 72 hodinách bdění. Nervový systém zkolabuje, protože nemá „restart“ v podobě odpočinku.

Člověk postupně ztrácí dovednost orientace v realitě i její chápání a projevuje se ochranná funkce těla. Mimo jiné také tím, že je třeba udělat cokoli – včetně přiznání –, pokud to povede k příchodu spánku.

Jaké další podivné postupy mučení vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Mučení masem, solí či slepičími vejci: I bez složitých nástrojů to byly ohavné praktiky, při kterých lidé prožívali nesnesitelná muka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poslední popravený Čech

Je mrazivé ráno 2. února 1989. Na pražské Pankráci se právě schyluje k výkonu trestu smrti. Nikdo v tu chvíli netuší, že se bude jednat o poslední trest smrti v dějinách Československa. Poslední popravený Čech, Vladimír Lulek, se tak neslavně zapíše do dějin. V době jeho smrti však jen stěží vnímá dění kolem sebe. Je vyhublý a má apatický pohled. Svých činů údajně lituje a trápí ho výčitky svědomí. Milost ho však nečeká. Žádost o odvolání i o milost byly zamítnuty, jelikož byl odborníky označen za nenapravitelný případ.

Redakce VědaŽivě

7 září, 2025

Trest smrti upálením: Existovaly až 3 různé způsoby, k prvnímu došlo už v 18. století před naším letopočtem

Zavraždil manželku i s dětmi

Hrůzný čin poslední popravený Čech vykonal 22. prosince 1986. Vladimír Lulek se ten večer vrátil domů z hospody v silně podnapilém stavu. Společnost mu dělal podobně opilý kamarád. Lulkova žena právě připravovala jejich domov na Vánoce a ze stavu svého manžela rozhodně nadšená nebyla. Začala mu vyčítat, že stále jenom pije a domu nosí málo peněz. Děti v té době už spaly a svědka jim dělal pouze Lulkův kamarád. Manželská hádka se však stále stupňovala až nakonec přerostla v násilí.

Lulek si začal před ženou brousit nůž a několikrát ji uhodil brouskem. Jakmile došlo ke krvavému zranění, snažila se jeho žena utéct z bytu. V tu chvíli však už byl Lulek v ráži a začal do ní bodat. Jeho kamarád se ho pokusil zastavit, ale když sám utržil zranění, utekl. Lulkově ženě se nakonec povedlo dostat z bytu na chodbu, kde do ní dál bodal. Poranil přitom i sousedy, kteří ji přišli bránit. Nakonec se zabarikádoval sám v bytě, kde pobodal také spící děti a nakonec podřezal sám sebe, jak uvádí web iDnes.cz.

Redakce VědaŽivě

29 června, 2024

Poslední poprava gilotinou: Odsouzený Hamida Djandoubi vnímal ještě 30 sekund po setnutí hlavy

Předstíral duševní poruchu

Poslední popravený Čech však ten večer přežil. Z bytu byl převezen do královohradecké nemocnici, kde byl jeho stav stabilizován. Následně byl převezen do vězeňské nemocnice a podroben výslechu. Vladimír Lulek se začal chovat nepříčetně. Odmítal jíst, byl apatický a předstíral nízkou inteligenci. Tvrdil, že si na nic nepamatuje. Na konci vyšetřování vážil pouhých 42 kilogramů, přestože byl krmen sondou.

Během vyšetřování se zjistilo, že k hádkám mezi manželi Lulkovými docházelo poměrně pravidelně. Lulek byl znám pro svou agresivní povahu a také jeho bývalá žena si stěžovala na domácí násilí. V 70. letech dokonce strávil téměř 7 let ve vězení za drobné přestupky a krádeže. Po všech vyšetřeních bylo nakonec prokázáno, že žádnou duševní poruchou netrpí a vše jen předstírá, aby unikl tvrdému trestu. Tato snaha byla nakonec marná.

Článek Poslední popravený Čech: Vladimír Lulek spáchal odporný čin, vše pak sváděl na duševní chorobu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Doživotní vezeň Zdeněk Vocásek

Zdeněk Vocásek byl k doživotnímu trestu odnětí svobody odsouzen v roce 1990. Jen o vlásek přitom unikl trestu smrti, který byl zrušen krátce po převratu. Tehdy pětadvacetiletý hlídač u pražského Dopravního podniku šel 5. dubna 1987 na pivo do hostince na Vysočanech. Přisedl si tam k místnímu štamgastovi, Ferdinandu Koudelkovi, se kterým následně celý večer popíjel, přestože není jasné, jestli se ti dva předtím znali.

Redakce VědaŽivě

2 června, 2022

Proč je legendární věznice Alcatraz považována ze jedno z nejstrašnějších a nejkrutějších vězení na světě?

Když se blížila zavírací hodina, Koudelka Vocáska pozval k sobě na ubytovnu, kde měli s pitím pokračovat. Později v noci se oba silně opilí muži začali hádat, načež Vocásek Koudelku zabil dvanácti ranami nožem do hrudi. Kromě toho ho obral o všechny peníze a cennosti, které si s sebou odnesl v igelitové tašce spolu s vražednou zbraní.

V nesprávnou chvíli na nesprávném místě

Silně opilého Vocáska si však po cestě z ubytovny všimli příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří ho odvedli s sebou na stanici. Zdeněk Vocásek se jim k vraždě bez okolků přiznal, a dokonce strážníky odvedl na místo činu. Zajímavé je, že zhruba o rok dříve došlo k podobné vraždě na Vinohradech. Místní štamgast, který se vracel z hospody ve společnosti neznámého muže. I k této vraždě se Vocásek bez okolků přiznal. Jakmile bylo dokázáno, že mladík netrpí žádnou duševní poruchou, byl mu udělen trest smrti. Rozsudek měl být vykonán v prosinci 1989.

Redakce VědaŽivě

27 dubna, 2024

Zdravotní sestra z pekla: Marie Fikáčková se rodinám mstila, protože nenáviděla dětský křik

Revoluce mu zachránila život

Zdeněk Vocásek se vůči rozsudku odvolal a žádal o zmírnění trestu prezidenta Husáka. Ten však jeho přání nevyhověl. Dá se tedy říct, že mu život zachránila samotná historie. Díky Sametové revoluci bylo vykonání rozsudku odloženo. Když byl v květnu 1990 trest smrti definitivně zrušen, dostal Zdeněk Vocásek doživotí.

Od té doby je držen ve věznici Mírov, kde strávil posledních 35 let svého života. Dodnes se však snaží svůj trest změnit a pravidelně žádá o podmínku. Otázkou však je, zda by se člověk, který většinu svého života strávil mimo civilizaci, dokázal do moderní společnosti vůbec začlenit. Nehledě na to, jak moc se svět za toto období změnil – technologicky i morálně.

Článek Zdeněk Vocásek: Nejdéle vězněný Čech se na svobodu už nejspíš nikdy nepodívá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedno potrestání s přesahem na skupinu

Trest mířil hlavně na notoricky neposlušné otroky, kteří odmítli rozkazy pánů – především mužů. Účelem lámání dolaru bylo ponížení a zlomení odporu. Příliš neukáznění otroci mohli totiž poskytnout příklad svému okolí, které je pak následovalo. Proto byli přede všemi, tedy vrstevníky a hlavně rodinou, zbaveni své mužnosti. Trestaný otrok si musel stáhnout kalhoty, předklonit se a zapřít o kládu. Poté jej zbičovali, aby neměl sílu k obraně.

Následně ho pán nebo jiný otrokář několikrát znásilnil. Podstatnou okolností bylo, že se trest odehrál přede všemi dalšími otroky. Rodina oběti, rodiče, přátelé i všichni další byli nuceni sledovat toto ponížení. V první řadě je to odrazovalo od jakýchkoli výtržností, zadruhé veřejné znásilnění konkrétního muže zostudilo před jeho vrstevníky. Takto mučení otroci byli stigmatizováni i vlastní komunitou. Před hanbou často utekli nebo spáchali sebevraždu.

Když se z trestu stane obživa

V Karibiku se lámání dolaru ujalo hlavně mezi homosexuálními otrokáři. Těm dávala tato forma možnost beztrestně se oddávat svým touhám, aniž by je jejich vlastní komunita jakkoli odsuzovala. Sexuální styky mezi muži byly tehdy hluboce odsuzovány. Heterosexuální otrokáři zase často cizoložili se svými otrokyněmi, což samozřejmě vedlo k mnoha nemanželským potomkům. Ti se následně také stali otroky kolem stejného domu.

Existovali i lidé, kteří se záměrně prezentovali jako „lamači specialisté“ a procházeli plantáž za plantáží. Za dostatečný obnos tu popsaný trest vykonávali. Jako obrácená varianta vznikaly „sexuální farmy“, kam naopak majitelé otroky odváděli, aby tam byli potrestáni místní „pracovní silou“. To vše jen ukazuje na skutečnost, že otroci nebyli za žádných okolností vnímáni jako lidské bytosti a znásilnění vlastně vůbec nemělo sexuální rozměr.

V dnešní době to nezmizelo

Šlo zkrátka o běžné udržení disciplíny. Pravdou je, že i dnes je sexuální násilí na mužích poměrně tabuizované téma. Nicméně k němu dochází mnohem častěji, než si mnozí lidé mohou myslet. Asi nejznámějším příkladem je znásilňování, ke kterému dochází ve věznicích. Stejně jako popsané lámání dolaru v něm jde o dominanci, podřízenost druhé strany a celkové ponížení jedince nebo skupiny. Dalším příkladem jsou válečné zločiny.

Právě ve válkách se masivní znásilňování vyskytuje nejvíce, a to bez ohledu na pohlaví. Příkladem budiž nejen bosenská válka z počátku 90. let. V koncentračních táborech bylo znásilněno více než 3 000 mužů a mladých chlapců. Současným „přírůstkem“ jsou akce ruských vojáků a dalších skupin během ruské invaze na Ukrajinu. Rozsah těchto aktivit nejspíš nebudeme znát v nejbližších letech, dost možná vůbec nikdy.

Článek Otroci černé pleti byli trestáni brutálními způsoby. Bičovali je a znásilňovali před zraky jejich rodiny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Práce, nedorozumění a kritika

S tím je spojeno taky několik obtíží a nedorozumění, se kterými se během své práce setkává. „Poměrně hodně lidí si myslí, že jsem se v této pozici ocitl úplnou náhodou,“ vysvětluje. Když opustil svoje místo v právnické firmě, začal Blagden pracovat jako probační úředník. To mu zcela otevřelo oči vůči jinému typu pachatelů. V roce 2006 se kromě univerzity dostal na HMP Whatton, jednu z největších věznic v Anglii a Walesu.

Zde se soustředili hlavně lidé se sexuálními přečiny. „Každý v téhle věznici měl nějaký sexuální delikt, takže to vždycky bylo největší léčebné místo v Anglii i Walesu,“ vysvětluje Blagden. „Taky mi to otevřelo oči vůči úplně jinému způsobu, jak s těmito lidmi pracovat.“ V roce 2014 založil spolu s kolegy nadaci Safer Living. Dodává k tomu, že pro lidi, kteří jdou z vězení zpátky do komunity, nebylo v té době k dispozici vůbec nic.

Pracují na sobě, ale společnost je nepřijme

„Ve vězení se chovali dobře, dělali pokrok, ale hodně jich mělo z návratu strach a trpěli úzkostí. A byl k tomu dobrý důvod. Není to tak, že by vězeň žil v nějakém zapečetěném vakuu. Moc dobře vědí, co si o nich svět a společnost venku myslí. Neexistovala ale žádná podpora, což vždycky znamená risk. Myslíme si: koho zajímá, jestli je ten chlap ostrakizován a společnost ho vyloučí? Ale tohle všechno jen zvyšuje riziko relapsu takových lidí.“

Chtěli tedy postavit most, který by pomohl tuto propast překonat. Nadace The Safer Living a Corbett Center se zaměřuje speciálně na lidi s trestem, aby se zařadili do společnosti. Stejnou náplní je i prevence a terapie, které předchází dalším zločinům stejného typu. Bladgenova práce často přitahuje nejrůznější kritiku. Hlavně od lidí, kteří chtějí delikventy vidět tvrdě potrestané, stejně jako pedofily. A on sám přiznává, že to celé často není jednoduché.

Emoce, příběhy a bolest na obou stranách

„Nemůžete v tom pracovat bez emocí, nejsme roboti. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme s lidmi nezažili opravdu náročné časy. Je totiž zažitá myšlenka, že lidé z vězení jsou pro ostatní mimozemšťané, že jsou naprosto odlišní. Ale já se na ně dlouho díval a žádný rozdíl tam není. Přemýšlíte o jejich životech a příbězích a myslíte si, mohlo by se přesně tohle za jiných okolností stát mě? Mohl bych se dopustit téhož?“

„Tohle jsou poměrně výrazné otázky, které by si měl položit skutečně každý. Způsob, jakým s nimi ve věznicích pracujeme, ta terapeutická cesta, tímhle jsme získali ty nejlepší výsledky. Hlavně jsem je viděli jako lidi. To mělo opravdu vliv i na to, jak se na ně kouká personál věznice a další osoby. Tihle lidé nepochybně způsobili mnoho bolesti, ale v mnoha případech je to následek toho, co bylo předtím spácháno na nich.“

Článek Profesor vysvětluje, proč si pedofilové zaslouží druhou šanci: „Nejsme roboti. Odsouzení jsou stejní lidé jako my.“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Uzda zabraňující oběti mluvit

Neexistuje pro něj řádný český překlad, dalo by se označit jako uzda pro drbny nebo čarodějnice a rozhodně to nebylo nic příjemného. V podstatě se jednalo o kovovou konstrukci nasazovanou na hlavu trestané osoby. Nejčastěji ženy, i když v historii bylo zaznamenáno i několik případů, kdy byl podobně potrestán i muž. Uzda měla speciální výstupek vkládaný do úst a tlačící na jazyk, čím bylo člověku zabráněno mluvit.

Některé konstrukce byly ještě horší. Výstupek mohl obsahovat i jakýsi osten. Pokud se žena s uzdou přeci jen pokusila mluvit, velice bolestivě ji bodl do jazyku. Takovýto postroj mohla mít na hlavě trestaná osoba různě dlouhou dobu, ale někdy se jednalo i o dny, protože záleželo na míře provinění. Nejenže trpěla velkou bolestí, nadměrně slinila, ale samozřejmě nemohla ani jíst.

Ponižující procházky na veřejnosti

To ale v žádném případě nebylo vše, protože takto potrestaná žena musela s postrojem chodit na veřejnosti. Uzda mívala úchyt na provaz, případně na vodicí tyč, a manžel takovou ženu po ulicích vodil na vodítku. Lidé na takovou osobu většinou plivali, nadávali jí a vyjadřovali své opovržení. Některé postroje dokonce byly opatřeny zvonečkem, aby lidé okolo věděli, že se blíží trestaná osoba, a mohli si přisadit.

Figuranti, kteří měli možnost obdobnou uzdu vyzkoušet, potvrdili, že její nošení je bolestivé a velmi frustrující, když není možné nijak odpovědět na urážky a mluvit. Takto potrestané ženy musely velmi trpět a u mnohých se mohlo nošení postroje projevit i na psychickém zdraví. Koncem 16. století začalo používání uzd jako trestu pomalu ustupovat, i když někde existoval ještě dlouho. Ale podobné zařízení ještě v 19. století používali otrokáři u vzpurnějších otroků.

Článek Manžel mohl ženě nasadit masku, aby nemohla „drbat“: Osten bodal do jazyku, po ulici musela chodit na vodítku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak využít prostou vanu

Do jednoduché dřevěné vany bylo nalito tolik vody, aby byla vidět horní část těla mučené osoby. Ta byla následně vydatně potřena medem, což nezní tak hrozivě. Jenže mučený musel v této vaně strávit celé dny, takže k medu se nakonec přidaly výkaly i moč. Tohle přilákalo mouchy, červy a další havěť, která na člověku postupně hodovala a přinesla i infekci.

Jak popíchnout kacíře?

Kacíři a odpůrci všemožných věrouk to během historie neměli nikdy jednoduché. Speciálně pro ně byla vytvořena „vidlička“. Na krk dostal takový člověk obojek s poutkem, do kterého se pod bradu umístila vidlice s nabroušenými (jak jinak) hranami. Ostří se tak opíralo zespoda do prsou a nahoře do brady. Mučený tedy nemohl usnout, protože jakmile by k tomu došlo, jeden či oba konce by se do něj zabodly.

Límec se špicemi

Nástroj připomínající čelisti děsivého filmového monstra. Podobně jako kacířská vidlička sloužil obojek k tomu, aby osoba po celý den neusnula, když bude mít límec na krku. Byla to horší varianta, protože kterýkoli z ostnů mohl velmi snadno prorazit krční tepnu.

Sicilský bronzový býk

Dost možná nejkrutější způsob likvidace člověka. Socha bronzového býka měla uvnitř prostor pro jednoho mučeného. Jakmile byl dotyčný nacpán dovnitř, pod sochou byl rozdělán oheň a člověk byl doslova upečen zaživa. Jeho řev se dostal ven skrze nozdry a připomínal ryk skutečného býka. Podle legendy si nástroj nechal zhotovit sicilský tyran, kterého metody mučení velmi zajímaly. První obětí měl být údajně řemeslník, jenž nástroj vyrobil.

Napichování na tyč

Při tomto postupu byl do osoby zaražen naostřený a namazaný kůl. Obvykle do konečníku, u žen do vaginy. Trasa vedla podél páteře, nesměly být porušeny životně důležité orgány. Ven se dostával mezi krkem a lopatkami, následně se kůlem i osobou manipulovalo jako s jedním celkem. Proslulý hrabě Drákula, přezdívaný také Vlad Napichovač, takto údajně zabil na 20 000 lidí. Mezi těly pořádal opulentní hostiny a poslouchal bolestné kvílení.

Věšení do klece

Tohle byla velmi oblíbená metoda, jak obyvatelstvo odradit od páchání zločinů. Mučené osoby byly zavěšeny do železných klecí. Ty byly obvykle tak těsné, že se v nich nedalo nijak pohnout. Odsouzení viseli většinou venku, kde si je našla nepřízeň počasí, mouchy, ptáci nebo davy, které po nich házely všechno možné.

Nůžky na jazyk

Také známé jako rozrývač jazyka, zkrátka extrémně velké nůžky. Cílem bylo ústa člověka velmi roztáhnout a pak pomocí kleští vytrhnout z kořene jazyk. Brutální forma mučení vedla k pomalé a velmi bolestivé smrti. A jak říká Tyrion Lannister: „Pokud se snažíte někoho umlčet, tak se jen bojíte toho, co by mohl říct.“

Článek Nejbrutálnější techniky mučení, co kdy existovaly. Předkové dokázali způsobit příšernou bolest pomocí obyčejné vidličky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sériový vrah a příliš vášnivý dav

Poslední veřejná poprava gilotinou se odehrála v roce 1939, kdy byl sériový vrah Eugen Weidmann sťat před davem stovek lidí. Nicméně přihlížející se natolik rozvášnili, že se země rozhodla všechny veřejné popravy zakázat. Nezastavilo to ovšem použití gilotiny za zavřenými dveřmi. Poslední poprava tímto způsobem tak ukončila život Hamida Djandoubi v roce 1977. Je to například celých 5 měsíců poté, co byl v kinech uveden první díl Hvězdných válek.

Hamida Djandoubi byl imigrant z Tunisu, který byl shledán vinným z únosu, mučení a vraždy své přítelkyně, Francouzky Elisabeth Bousquet. Když byl v únoru 1977 odsouzen k smrti, snažil se dvakrát odvolat. Ani jednou to nevyšlo. Neschopen změnit svůj osud byl popraven ve 4.40 ráno 10. září na dvoře věznice Baumetter v Marseille. Jakmile čepel dopadla, byl konečnou obětí tohoto způsobu popravy v celé francouzské historii.

Vnímání ještě po smrti

V té době již ubývala jak veřejná, tak i úřední podpora gilotiny jako nejvyššího trestu. Děsivé detaily Djandoubiho popravy to jen zhoršily. Podle zpráv, které se nakonec dostaly na veřejnost, totiž zůstal při vědomí ještě asi 30 vteřin po oddělení hlavy. O 4 roky později už tento nejvyšší trest neexistoval. Ačkoli se o této popravě hodně mluvilo, proběhla bez účasti veřejnosti – kvůli zákonu schválenému po popravě Eugena Weidmanna.

Ta se odehrála 17. června 1939 a šlo o odsouzeného Němce, který se přistěhoval do Francie s vidinou rychlého zbohatnutí. Spolu se dvěma přáteli si pronajal vilu v Saint-Cloud v Paříži. Sem pak unášeli bohaté turisty, okrádali je a nakonec vraždili. Na počátku roku 1939 byl Weidmann spolu s oběma přáteli zatčen. Oba si nejspíš zařídili kratší pobyt ve vězení, on ale takové štěstí neměl. Jeho poprava byla nařízena veřejně před věznicí Verasilles.

Poprava, která způsobila davovou hysterii

Událost však zažehla masový chaos a hysterii celého přihlížejícího davu. Prezident Albert Lebrun tedy zakázal jakékoli budoucí veřejné popravy. Dav byl notně opilý a někteří si dokonce do krve popraveného namáčeli kapesníky, aby měli suvenýr. Shodou okolností tu byl i britský herec Christopher Lee, který si vybavoval „silné hučení, křik, stejně jako spěch diváků k mrtvole. Někteří si do krve na dláždění namáčeli na památku kapesníky.“

V zájmu ukončení podobných veřejných excesů a šílených novinových titulků pak prezident nadobro zastavil tento způsob poprav. A i když byl Eugen Weidmann poslední veřejně popravený, konec tomu nasadila až uzavřená poprava Hamida Djandoubiho. Staletí trvající tradice stínání zločinců pomocí mohutné padající čepele tak došla svého konce. První byla provedena 25. dubna 1792, celková doba jejího používání tak dosáhla téměř 2 století.

Článek Když gilotina setnula poslední hlavu: Odsouzený vnímal ještě 30 vteřin od popravy, dav si máčel kapesníky v jeho krvi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Statečný voják se značným majetkem

Gilles de Rais se narodil někdy kolem roku 1405. Jeho otec a matka zemřeli, proto ho vychovával dědeček z matčiny strany. Tomu se podařilo pro vnuka domluvit velmi výhodný sňatek, díky němuž získal značné bohatství. Ovšem mladý šlechtic si na rodinný život a starost o panství nijak nepotrpěl a věnoval se válčení. V něm i po boku slavné Johanky z Arku prokazoval velkou statečnost a um a získal si velké uznání.

Po popravě slavné bojovnice se z válečných dobrodružství nakonec stáhl a vedl velmi rozmařilý život. Pokoušel se provozovat velkolepé divadelní hry, které sám napsal a produkoval. Věnoval se i hazardu a dalším zálibám. To velmi rychlým tempem zmenšovalo jeho majetek. Velkou část musel prodat nebo zastavit. S mnoha věřiteli se dostal do sporů, protože nebyl schopen hradit své závazky.

Služebníci děti lákali do šlechticových sídel

Podle všeho to byl důvod, kvůli kterému se začal věnovat okultismu a různým satanistickým praktikám. Při nich byly zapotřebí dětské oběti a Gilles de Rais si to dle všeho užíval. V okolí jeho panství se začaly ztrácet děti, šlechtic později přiznal, že první zabil někdy na přelomu let 1432 a 1433. Děti jeho služebníci lákali do sídel, kde je draze oblékali a hostili. Později skončily v tajných komnatách.

Zde na ně čekalo peklo. Gilles de Rais a jeho nejvěrnější je tu často mučili a nakonec krutým způsobem zabíjeli. Většina z obětí byli chlapci ve věku od 6 do 16 let, ale když nebylo zbytí, šlechtic se svými komplici zabili i dívku. Údajně se měl z jejich smrti radovat a často u mučení masturboval. Oběti pak byly rozřezány a i se šaty spáleny, aby se zahladily všechny stopy ohavného zločinu. Zabít takto měli kolem 150 dětí, ale mohlo jich být i více.

Šlechtici se nestalo osudným vyšetřování mizejících dětí, na které si lidé opakovaně stěžovali, ale únos kněze, s nímž měl spory. Případem se začal zabývat i biskup v Nantes a během vyšetřování vyšlo vše najevo. Gilles de Rais a dva jeho pomocníci byli odsouzeni k trestu smrti. Šlechtic, který se ke všemu doznal, byl pověšen 26. října 1440. Jeho příběh dal námět známé pohádce o Modrovousovi. Někteří lidé jeho vinu zpochybňují a soud považují za pomstu církve, ale většina odborníků se domnívá, že masovým vrahem opravdu byl.

Co mohlo být důvodem, že se bohatý šlechtic a válečný hrdina dopustí vražd dětí?

Zdroj: Wikipedia

Článek Prohýřený majetek se snažil získat okultismem a vraždami dětí – pravá tvář spolubojovníka Johanky z Arku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hruška utrpení

Tento krutý nástroj byl užíván k trestání žen, které podstoupily potrat, dále pak lhářů a homosexuálů. Zařízení bylo ženě zavedeno do pochvy, u mužů do řitního otvoru. Jakmile začal kat otáčet šroubem, došlo k rozevírání „okvětních lístků“. Ty záhy roztrhaly obětem maso a způsobily nesnesitelná muka. Většina trestaných zakrátko zemřela na otravu krve, o jakékoli hygieně totiž nemohla být řeč.

Stojan neboli skřipec

Něco jako synonymum mučení. Oběť byla v tomto případě přivázána k dřevěnému rámu, nohy a ruce v opačných směrech. Postupným roztahováním byly nejdříve natrženy tkáně chrupavek a pak všechny končetiny vytaženy z kloubů. V pozdějších verzích přibyly ještě hroty, které se oběti zarývaly do zad. Jako by to samotné nestačilo, byly namazány solnou pastou.

Kateřinské kolo

Než byla k tomuto kolu oběť přivázána, bylo provedeno zlámání končetin. Během rotace došlo k jejich kompletnímu vylomení – proto běžně známý termín „lámání v kole“ –, což způsobilo neuvěřitelná muka. Někdo zemřel na bolestivý šok, jiní mohli trpět i několik dní.

Pipe neboli „krokodýl“

Do tohoto železného „obojku“ byly umístěny končetiny nebo obličej oběti, takže došlo k znehybnění. Kat pak postupně žhavil železo a donutil lidi, aby se přiznali naprosto k čemukoli.

Měděný býk

Jedna z nejkrutějších pomůcek měla podobu měděné duté sochy býka. Trestanec byl umístěn dovnitř a pod býkem byl zapálen oheň. Došlo tak k uvaření zaživa a smrti na popáleniny i udušení. Výkřiky vycházející z nitra sochy připomínaly temné hučení naštvaného býka.

Španělský osel

Kláda ve tvaru trojúhelníku stála na dvou nohách a připomínala stříšku. Nahá oběť byla posazena na horní hranu, která se zařezávala přímo do rozkroku. K nohám jí ještě kat přivázal závaží, které ji táhlo dolů.

Drtiče hlavy

Zubatá železná polokoule na šroubu. Pod touto „čepicí“ končila hlava nešťastníka. Kat pozvolna utahoval šroub a tato železná čapka tlačila na lebku. Nejdříve došlo ke zlomení čelisti, tudíž vypadly zuby. Pak byly vytlačeny oční bulvy a nakonec praskla celá lebka.

Kočičí tlapka

Pod něžným názvem se skrývají malinké hrabičky. Sloužily k oškrábání a otrhání masa z končetin až na kost.

Drtiče kolen

Dvě klády vybavené hroty proti sobě, obojí na šroubech. Tento nástroj si velmi oblíbila inkvizice. Mezi zuby bylo umístěno koleno oběti, při utažení hroty prošly masem a pak drtily kolenní klouby. Po takovém mučení už nedokázala oběť sama vstát.

Jidášova kolébka

Podobný princip jako španělský osel, tentokrát byla ovšem oběť natlačena na železnou pyramidu s jedním ostnem. Kontaktním místem byla přímo řiť nebo pochva a vzniklé zranění vedlo velmi rychle ke smrti mučeného.

Jaké z těchto nástrojů jste někde viděli?

Zdroj: Science

Článek Ty nejpromyšlenější mučicí nástroje středověku. Při pouhé představě se vám budou ježit chlupy na rukou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poznamenaná dětská psychika

Větu „Škoda každé rány, která padne vedle“ pravděpodobně znáte. Je tomu především proto, že s nějakou formou fyzických trestů se setkala drtivá většina z vás. Ještě donedávna byl tento způsob trestání běžnou součástí výchovy (a to nejen dětí, ale i dospělých žen, které se dle názoru svého partnera zachovaly nevhodně). Zákaz trestání dětí ranami rákoskou, pravítkem nebo jiným podobným způsobem byl v českých vzdělávacích institucích zaveden teprve v roce 1867.

Fyzické tresty doma byly podrobeny celospolečenské diskusi až ve 20. století. Pro jejich zrušení, respektive změnu pohledu na ně byla celá řada pedagogů, psychologů a sociologů. Děti, které byly během výchovy svými rodiči bité, si totiž nepamatovaly důvod, ale pouze fakt, že se tak stalo. Fyzický trest jim tedy nepřinesl žádný užitek, naopak, na jejich duších zanechal hluboké šrámy a tendenci uchylovat se k násilí (po vzoru svých rodičů).

Výprask proutkem, vařečkou nebo lžící

Jedním z nejrozšířenějších fyzických trestů bylo bičování, které prosadila církev, a jež mělo být výchovným prostředkem k sebeovládání. Bičování později dostalo formu výprasku – například rákoskou, svazkem mladých proutků namočených ve studené vodě, vařečkou a následně páskem. Dalším z trestů byl úder lžící doprostřed čela – to se provádělo ve chvíli, kdy se dítě nedokázalo chovat „slušně“ během stolování. To znamená, že nerespektovalo pořadí, v němž se nandávalo jídlo na talíř, mlaskalo, hltalo, během jídla mluvilo nebo udělalo nepořádek.

Tresty přinášející ponížení a výsměch

Dalším typem trestů byly ty, které měly dítě zesměšnit, a tím eliminovat jeho nežádoucí chování. Za příklad mohou sloužit tresty ve školství, kdy byly zlobivé děti (vyrušující při vyučování, fyzicky napadající ostatní žáky apod.) navlečeny do směšného kostýmu, kolem krku jim byla dána cedulka s posměšným textem nebo byly vykázány do rohu místnosti. V průběhu jejich trestu je mohli zesměšňovat jak učitelé, tak spolužáci. Zatímco efektivita takových „výchovných metod“ nebyla valná, jejich dopad na dětskou psychiku byl značný.

Dlouhodobý půst, hladovění a klečení na hrachu

Pokud děti zlobily v průběhu dne doma, byly běžně trestány pohlavky, fackami i výpraskem rukou. Rozšířenou, a možná až příliš často používanou metodou bylo i klečení na hrachu. Rodiče nechali své potomky trápit se v bolestivé poloze i celé hodiny, než svůj prohřešek (mohlo jít i o obyčejnou stížnost na nepohodlné oblečení, malé boty apod.) v jejich očích odčinily. Ještě hůře se trestalo nevhodné chování během bohoslužby, které mohlo vyústit i ve dvoutýdenní půst nebo několikadenní hladovění.

Jaké tresty používáte (jste používali) při výchově svých dětí?

Zdroj: ScienceNews

Článek Fyzické tresty, za které by dnes rodiče pádili do vězení. Hrách, lžíce na čelo a další děti poznamenaly na celý život se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeden vězeň, jedna cela

A publikum v Alcatrazu nebylo úplně obyčejné. Inteligence místních vězňů totiž dalece převyšovala průměrné hodnoty ve všech ostatních nápravných zařízeních. Jak tedy vypadal skutečný život v tomto proslulém vězení? Prvním pravidlem bylo: jeden vězeň na jednu celu. Alcatraz má dohromady 336 buněk, plocha každé z nich je 4 metry čtvereční. Uvnitř je palanda, umyvadlo a WC. Věznice měla ještě blok D, kde byly cely o něco větší.

Tam byli umístěni trestanci, kteří neměli povolené vycházky. A pro některé to bylo dokonce dobrodiní. Došlo totiž nejen k minimalizaci komunikace, ale také eliminaci jakéhokoli obtěžování. To znamenalo žádné flirtování a žádné hádky či konflikty. Druhým pravidlem bylo, že každý vězeň měl v Alcatrazu pouze 4 práva. Šlo o právo na oblečení, jídlo, přístřeší a lékařskou péči. Tu poskytovala místní ošetřovna v budově hned vedle věznice.

Za dobré chování mnoho výhod

Nešlo však jen o léčbu zranění, byl tu i zubař a psychiatr. Tvrdou prací a dobrým chováním si mohl vězeň získat právo chodit do knihovny, poslouchat rádio, hrát softball, šachy nebo chodit do kostela. Existovala i možnost korespondenčně studovat na Kalifornské univerzitě. To zahrnovalo na 20 různých kurzů od matematiky přes literaturu až po chov zvířat. Jakoukoli nespokojenost také uhasilo kvalitní jídlo o několika chodech včetně koláče.

Zajímavou strategii představovaly sprchy. Voda v zálivu měla jen asi 12 stupňů Celsia, vězni měli ovšem teplé až horké sprchy. Nebylo tedy možné se otužit, takže kdokoli chtěl uplavat, ve vnější vodě nepřežil. Pro nejzatvrzelejší vězně měl blok D šest cel, nejhorší se také říkalo striptýzová. Šlo o malou místnost pokrytou kovem, kde byla jen díra na odpad a splachování kontrolovala ostraha. Zde byl člověk nahý v chladu a tmě, matrace byla poskytována jen na noc.

Ticho, kontrola, připomínka

Jakmile Alcatraz začal plnit svou funkci, přibylo další zvláštní pravidlo. Vězni museli být v absolutním tichu a neexistovaly jiné zvuky kromě přijímání potravy. Konverzace byla možná jen na dílnách nebo na procházkách po dvoře – v sobotu a neděli odpoledne. Pravidlo ticha bylo zrušeno v roce 1937. Také korespondence byla přísně regulována. Byl povolen jeden dopis týdně a nesměl být delší než 2 stránky, a to jen pokrevným příbuzným.

Vězeň také nedostal originál odpovědi, kancelář dělala kopie, které si mohl vězeň přečíst. A jako vrchol střílela stráž každou noc na cíle. Šlo o figuríny, které byly umístěny podél pracovní cesty. Dokud kanonáda neskončila, nebylo možné usnout. Zasažené terče zůstaly na místech až do rána, takže je vězni jasně viděli. Šlo o další ukázku toho, že snažit se odsud utéct naprosto nemá smysl. Nejslavnějším vězněm Alcatrazu byl Al Capone.

Které další legendární věznice vás napadají?

Zdroj: Science

Článek Proč je legendární věznice Alcatraz považována ze jedno z nejstrašnějších a nejkrutějších vězení na světě? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozměněná verze klády

Některé modely pojaly dokonce dvě ženy, které na sebe začaly během minut od uzavření dštít oheň a síru. Časem se dostavila úleva pro okolí, protože obě hádající se ženy odpadly únavou. Uvnitř kruhů byly někdy také hroty, které se zavrtávaly do zápěstí, čím víc sebou obě trestané mlely. Nešlo jen o trest pro hádající se ženy, ale také pro křivé přísahy a obecně šíření lží. Příkladem může být případ postarší obchodnice na středověkém tržišti.

Ta je zděšena, když zaslechne, že její konkurence okrádá lidi. U soudu se ovšem prokáže opak a ona tak musí odčinit svou vinu. Několik dní strávených právě v houslích poslouží nepochybně jako dobrá lekce. Její ruce jsou složeny dohromady a vertikálně sevřeny. Díky tvaru svorky se na ně navíc musí pořád dívat a nemůže odvrátit hlavu. Co si o takovém stavu může myslet? Co musí po celou tu dobu cítit? Urážku? Strach? Hněv na nespravedlnost světa.

Lekce v lítosti

Možná nakonec cítí, že není kompletně bezmocná? Možná chápe, že její pozice je symbolickým ztvárněním potřeby a nutnosti litovat svých činů? Velmi záhy ji začnou bolet lokty, naopak prsty a ruce budou ztrácet cit kvůli nedostatku krve. Žena se tak bude dívat na vlastní ruce s pochopením toho, že jí nepatří. Prostoupí ji strach, že už bude takto postižená po zbytek života. Bude prosit, aby byla zproštěna svého trestu a zachovala si obě ruce.

Postupně zapomene i na jakýkoli hlad a žízeň a s koncem trestu se bude upřímně modlit se slzami v očích. Jakmile housle spadnou, drbna zažije nezapomenutelný okamžik obnovy krevního oběhu. Jak se budou nervy vzpamatovávat, ucítí tisíce drobounkých píchnutí. Ty prostoupí každý centimetr ochablých a umrtvených svalů. Podobný trest čekal i mizerné hudebníky, kteří svou hrou znechutili pány. Krutá doba, ten středověk, nemyslíte?

Zdroj: TortureMuseum

Článek Housle, děsivý mučicí nástroj středověku. Roznášení drbů a klepů bylo tvrdě trestáno se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Anglická Hannibalka

V Anglii používali nástavec na hlavu, který ze všeho nejvíc připomíná masku Hannibala Lectera. Opět se ovšem jednalo o zařízení pro potrestání drzých a křičících žen. Šlo o tvarovanou kovovou masku, s níž bylo pro nositelku nemožné promluvit. Opět na sobě měla zvoneček, aby přitahovala pozornost a oběť ještě více ponížila. Zvyk nošení této masky se ujal v několika evropských zemích a vydržel až do 19. století, kdy se stal trestem v manufakturách.

V antickém Řecku a Římě byla situace žen lepší jen o fous. Dokonce i svobodné ženy, které byly občankami, nemohly volit ani zastávat politickou funkci. Proto existuje jen velmi málo informací o skutečně významných ženách té doby. Kromě toho ženy nesměly odejít z domu společně s mužem, a pokud byla doma návštěva, nemohly promluvit nebo sedět u večeře. Místo toho musely být ve své místnosti, aby muže nerušily při důležitých věcech.

Prokletí ženské periody

Jako by toho i tak nebylo dost, menstruace byla po tisíce let záhadou. To vedlo k velmi špatnému zacházení s ženami právě během jejich periody. Až do 19. století neměli lékaři žádnou představu o tom, že je spojena s ovulací. Dlouho panovala představa, že žena krvácí proto, aby ochladila svou hysterickou povahu. A například podle římského filosofa Plinia Staršího v přítomnosti takové ženy kyslo mléko. Podle něj dokázaly menstruující ženy zastavit blesk nebo tornáda.

Bylo by ovšem chybou si myslet, že menstruace byla vždycky terčem odporu. V Evropě se například věřilo, že menstruační krev léčí lepru. I dnes existují na světě kultury, které ji považují za afrodisiakum. Jiní ovšem tvrdili, že sex s menstruující ženou způsobí korozi penisu muže. Například v Africe přetrvává názor, že pokud přidá žena tuto krev muži do kávy, ten se do ní zamiluje. Znáte ještě jiné účinky, které jsou s touto krví spojeny?

Zdroj: HistoryCollection

Článek Hrůzostrašné důvody, proč být v minulosti ženou bylo spíše utrpením. Z toho běží mráz po zádech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.