Napínání do totálního konce

Nekonečná a neustále postupující expanze vesmíru jako celku natáhne tkaninu reality natolik, že zbývající subatomární částice budou moci jen zřídka létat v parseku od sebe. Díky Mattu Caplanovi máme nyní náhled na to, co by mohlo být jednou z posledních událostí tohoto rozpínání. Budou to černé supernovy. V současnosti jsou supernovy výbušným finále, které je vyhrazeno pro masivní hvězdy.

Jakmile těmto obrovským fúzním reaktorům dojde palivo, jejich jádro se zhroutí a nastane exploze supernovy. Zbývající trosky zrodí buď černou díru, nebo neutronovou hvězdu. Menší hvězdy se místo rozšíření do červených obrů nakonec zmenší do bílých trpaslíků. Ti sami nemají takovou hmotnost, aby se mohli stát supernovou, takže se pomalu ochlazují na teplotu okolního vesmíru. Když k tomu dojde, ztuhnou a změní se ve studené černé trpaslíky.

Ohňostroj konce historie

Tento proces trvá dle odhadů biliony let. Protože je samotný vesmír starý „jen“ 13,4 miliardy let, vědci objevení se černých trpaslíků zatím nepředpokládají. Ti nejstarší známí bílí zatím stále jasně září. Černý trpaslík byl v podstatě považován za konec historie, podle Caplana je v nich ale stále život. K tání dochází i při velmi nízkých teplotách, jen to trvá neuvěřitelně dlouho a je potřeba určitá pomoc od kvantové mechaniky.

Fenomén kvantového tunelování znamená, že se čas od času podaří částici „protunelovat“ bariérou, na jejíž překonání obvykle nemá dost energie. Jádra uvnitř černých trpaslíků tak mohou postupně samovolně splynout, ačkoli by k tomu neměla mít dostatek energie. Sloučené produkty by měly stačit k rozdrcení trpaslíka právě na supernovu, podobně jako u mnohem hmotnějších hvězd. Dle Kaplana čeká tento osud minimálně 1 % všech hvězd.

Černé plameny na černém pozadí

„Explodují jen ti nejhmotnější černí trpaslíci, tedy 1,2 až 1,4násobek hmotnosti Slunce,“ upřesňuje Kaplan. „Ani při velmi pomalé reakci nemá naše Slunce dost hmoty na to, aby někdy explodovalo v supernově. Ani ve vzdálené budoucnosti.“ Podle Caplanových propočtů dojde k první supernově černého trpaslíka během asi 101 100 let. Následuje 1 100 nul, tedy číslo tak velké, že pro něj dosud nemáme žádný termín.

I kdybychom mohli být svědky těchto událostí z bezpečného stroje času, je jen velmi mizivá šance, že je spatříme proti neuvěřitelně černé temnotě samotného vesmíru. „Galaxie se rozptýlí, černé díry se vypaří a expanze vesmíru rozfouká všechny zbývající objekty tak daleko, že nikdy nikdo neuvidí žádný z nich explodovat,“ říká Caplan. „Světlo ostatně nemůže fyzicky cestovat tak daleko. Budou to poslední představy, těžko soudit, co bude potom.“

Jaké pocity ve vás takový osud vyvolává?

Zdroj: Science

Článek Černé trpasličí supernovy mohou být poslední událostí ve vesmíru. Nahrávají tomu výpočty teoretického fyzika se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Trochu menší peklo na Zemi

Existuje mnoho způsobů, jak popsat Carringtonovu událost. Jednalo se o velký výron hmoty ze sluneční koróny, který vytvořil nejsilnější zaznamenanou geomagnetickou bouři. Způsobila katastrofu, přičemž došlo k selhání telegrafních systémů, objevovaly se výboje na telegrafním vedení. Viděna mohla být taktéž nejjasnější polární záře, která byla pozorována i v oblastech, kde nikdy předtím spatřena nebyla.

Příprava na následnou katastrofu je důležitá

Pro moderní výzkumníky sluneční aktivity je Carringtonova událost ponaučením. Její opakování je prakticky nevyhnutelné a člověk by se měl o takovéto události informovat a být připraven na další zkoušku života a smrti. Podle výsledků studia ledových jader se prokázalo, že k takovým jevům dochází s frekvencí jednou za 500 let.

Jak vlastně celá událost přesně vypadala?

Carringtonova událost z roku 1859 začala, když si britský astronom Richard Carrington všiml dvou velmi jasných bílých záblesků na Slunci. Záblesky se jevily jako proud přímého slunečního světla. Několik dní předtím byla již pozorována zvýšená aktivita Slunce. Poté se však zjistilo, že v minulých dnech došlo k několika slabším koronálním ejekcím. Ty uvolnili cestu od Slunce k Zemi pro silnější toky sluneční plazmy.

Tento proces je důvodem, proč už do 18 hodin ničivá hmota dosáhla naší planety. Klasické překonání 150 milionů km obvykle trvá 2–3 dny. V tomto případě se jednalo o daleko rychlejší proces. Jakmile koronální hmota dosáhla Země, byla na planetě zaznamenána tato historická geomagnetická bouře.

Lidstvo, které je závislé na elektřině

Carringtonova událost znamenala také začátek aktivního výzkumu v tomto směru. Další, méně prudká bouře nastala v roce 1989. Ta vedla k energetické katastrofě v Kanadě a opět prokázala ničivý potenciál geomagnetických bouří pro moderní společnost. I když se to může někomu zdát jako dávná historie, existuje mnoho obav z toho, co by se mohlo opět stát. Může se jednat jen o obyčejný, ale trvalý výpadek Googlu. Následky se nedají zcela přesně určit, a proto jsou vědci vyzýváni, aby vyvinuli programy pro přípravu na takový druh událostí.

Článek Co kdyby Carringtonova událost –⁠ největší zaznamenaná sluneční bouře –⁠ nastala dnes? Vědci mají za úkol nás na ni připravit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nebeská exploze vyobrazená na obyčejné minci

Vědci tvrdí, že za vlády císaře Konstantina IX. Monomacha byla ražena limitovaná edice mincí, na kterých je vidět právě tato supernova. Faktem je, že v mnoha písemných pramenech jsou popisy jasné nebeské exploze. V rámci předchozích studií bylo zjištěno, že starověcí vědci tento výbuch popisovali.

Jedná se o ojedinělý případ

Nový objev je průlomový v tom, že vědci ve skutečnosti obdrželi první archeologický důkaz události SN 1054 zaznamenané křesťanským světem. Až dosud byly popisy této exploze nalezeny ve východních zdrojích. Hodně o něm napsali například astronomové v Číně a Japonsku. Vědci navíc poprvé našli důkazy o vesmírné katastrofě na mincích, ne v rukopisech.

Popis archaické mince

Zajímavé je, že obyčejné sériové mince Konstantina IX. zobrazují jednu hvězdu. Vědci se domnívají, že to byla Venuše, kterou lidé v té době nazývali ranní hvězda. Hlava císaře zosobňovala Slunce. Dvě hvězdy byly vyobrazeny pouze na mincích ze speciální emise. Učenci se domnívají, že byly raženy mezi létem roku 1054 a jarem 1055. Tou druhou hvězdou by dle vědců měla být právě supernova z roku 1054. Mimochodem, je jen jednou z osmi zaznamenaných supernov v historii Mléčné dráhy.

Článek Na mincích z roku 1054 byl nalezen obraz kosmické katastrofy. Jedná se o zcela unikátní archeologický objev se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhadná enormní exploze

První taková exploze, kterou pozorovali badatelé z Durhamské univerzity ve Velké Británii, během několika hodin spálila stovky bilionů kilogramů materiálu. To je ekvivalentní hmotnost miliardy pyramid v Gíze nebo tisíciny Měsíce. Toto zmínil astronom Paul Groot z Radboud University v Nizozemsku, který se tímto jevem dosud zabývá.

Astronomický objekt vznikající zhroucením hvězdy

Bílý trpaslík je mrtvá hvězda, v podstatě zbývající jádro hvězdy, která explodovala na konci svého života jako supernova. Obsahuje 1,4násobek hmotnosti Slunce v kouli o velikosti Země. Hvězdná jádra s výrazně větší hmotností se stávají neutronovými hvězdami nebo dnes často zmiňovanými černými dírami.

Co způsobuje výbuch?

Bílí trpaslíci často obíhají v párech s jinými hvězdami. V některých případech se dají identifikovat v Mléčné dráze. Tam se pohybují po dostatečně blízké oběžné dráze kolem větší hvězdy. V důsledku gravitace uniká vodík na mrtvou hvězdu, kde se shromažďuje na povrchu a způsobuje termonukleární explozi. To vše v důsledku vysoké teploty a tlaku. Mikronova je menší, omezenější verze této exploze.

Pozorování a vyřešená záhada

Tento jev byl rozpoznán teleskopem pro výzkum exoplanet TESS. Podstatou činnosti TESS je odvodit existenci a vlastnosti planety procházející před ní z momentálního ztlumení světla hvězdy. V případě zkoumaných bílých trpaslíků však zařízení místo stmívání zaznamenalo postupné krátké záblesky. Toto pozorování nakonec vyřešilo dlouhodobou záhadu, která trvala déle než 40 let.

Znáte vesmírný výjev, jenž vypráví o podobné explozi?

Zdroj: Nature

Článek Astronomové objevili zcela nový typ hvězdné exploze, který spálí vše, na co přijde: Mikronova se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od jednotlivých k velkému obrazu

Od roku 1980, kdy byla poprvé spatřena, tak můžeme proniknout mnohem hlouběji do jejich zajímavé skládačky. „Teď konečně vidíme ten velký obrázek – panorama zaplněné hojností magnetických vláken. Ze zkoumání jednotlivých kousků je velmi obtížné vyvodit jakýkoli závěr o jejich povaze nebo původu. Tohle je naprostý předěl v našem chápání těchto kosmických struktur.“ Jádro galaxie je na zkoumání poněkud problematické.

I když je jen 25 000 světelných let daleko (což je v kosmických poměrech velmi blízko) je velmi obtížné do něj nahlédnout. Je totiž zakryto hustými mraky prachu a plynů, které blokují některé světelné vlnové délky včetně otických. Díky technologii můžeme ale spatřit i neviditelné spektrum. MeerKat je jedním z nejpokročilejších radioteleskopů na světě a od spuštění v roce 2016 nás zásobuje dosud nevídanými pohledy.

Nejnovější záběr celku

Poslední záběr byl sestaven z 200 hodin pozorovaných dat za dobu víc jak tří let. Ukazuje nám celou oblast v radiových vlnách v nesrovnatelné hloubce i jasnosti. Yusef-Zadeh s týmem pak odstranili pozadí a odhalili tak magnetické struny, které se v klastrech rozprostírají kolem galaktického centra. Je ovšem nejasné, jak vůbec vznikly. Víme však, že obsahují elektrony záření, které kolem vláken rotují téměř rychlostí světla.

Nový obraz dovolil badatelům zjistit o nich trochu víc a učinit tak další krůček k jejich pochopení. „Pokud byste byli například z jiné planety a narazili na jednoho velmi vysokého člověka, mohli byste dojít k závěru, že takoví jsou na Zemi všichni. Když ale uděláte statistiku napříč populací, zjistíte průměrnou výšku,“ vysvětluje Yusef-Zadeh. Právě to teď vědci dělají, protože mohou identifikovat sílu, délku a radiační spektrum.

Pole po celé struně

Teď například víme, že magnetická pole jsou natažena po celé délce vláken. Nová data také odhalila pozůstatky předtím neznámé supernovy, která má odlišné záření. Proto ji lze celkem spolehlivě vyloučit jako předka těchto vláken. V roce 2019 ukázala předchozí data MeerKATu existenci obrovské radiobubliny nad i pod galaktickou plošinou. Ta ji je odděluje od gamma Fermi bublin objevených v roce 2010.

Je možné, že vlákna jsou spojena právě s těmito bublinami, jde však o něco, co je potřeba ještě prozkoumat. Nová data také ukázala na další záhadu. Vlákna jsou totiž v klastrech či skupinách, ve kterých jsou rozmístěna velmi rovnoměrně, až připomínají například struny harfy. „Stále nerozumíme tomu, proč jsou ve skupinách nebo jak se oddělila, také nevíme, jak došlo k tomu rovnoměrnému seskupení. S každou odpovědí máme další otázky.“

Neznámé mechanismy zrychlení

Kromě toho je vědcům také záhadou mechanismus urychlující elektrony uvnitř magnetických vláken. Je možné, že mohou mít souvislost s podivným vláknem objeveným loni. To vysílá radiaci ve vlnových délkách radiosignálů i rentgenu. Dalším krokem bude pečlivé prostudování každého jednotlivého vlákna a plný popis jeho vlastností. Kompletní „katalog“ pak umožní hloubkovou statistickou analýzu celého souboru těchto úkazů.

„Nepochybně jsme o jeden krok blíž jejích porozumění,“ podotýká Yusef-Zadeh. „Věda je ovšem vždy sérií pokroků na rozdílných úrovních. Doufáme, že se tomu dostaneme na kloub, je potřeba ale více teoretických analýz a dalších pozorování. Plné porozumění natolik komplexním objektům vyžaduje čas.“ Je tak vidět, že kromě dalekých hlubin vesmíru nacházíme stále dost záhad i ve vlastním vesmírném sousedství.

Který objekt ve známém vesmíru vás nejvíc fascinuje?

Zdroj: ScienceAlert

Článek O krok blíže k pochopení vesmíru: Nový snímek Mléčné dráhy odhaluje dosud neobjevenou strukturu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Supernovy v dávné minulosti

Náš region – tvarem podobný hrášku – rozpínajícího se plynu v Mléčné dráze je následkem nedalekých supernov, ke kterým tu došlo v době před 200 miliony let. Tyto exploze pomohly vytvarovat Sluneční soustavu a rozptýlily všude prach, plyny a těžší prvky jako uran a zlato. Bez jejich proběhnutí bychom neměli žádné zlaté ozdoby ani silné jaderné reaktory. Můžeme je tedy považovat, poměrně doslova, za naše šťastné hvězdy.

Hrozí nám tedy ale riziko od blízkých supernov? Tento jev se v Mléčné dráze vyskytne v průměru jednou za 50 let. Naštěstí nejsou v okruhu 50 světelných let žádné hvězdy dost velké na to, aby se staly supernovou. Je tu ovšem jeden binární systém 159 světelných let od Země, který by nás mohl potenciálně ohrozit. Jde o typ I A, což se děje u bouřlivého tance dvou hvězd, kdy je hmota nasávána z jedné do druhé, většinou u Bílého trpaslíka.

Strasti a slasti hvězdného života

Když takový trpaslík nakonec exploduje, vznikne opravdu obří supernova. Druhý typ nastane, když hvězdě dojde palivo a její jádro nasaje svou hmotu. Postupem času bude jádro růst a ztěžkne natolik, že nedokáže zvládnout vlastní gravitaci. Následně zkolabuje a supernova je na světě. Když k tomu dojde, prožene se prostorem obrovská vlna radiace, která zabije a zničí cokoli v okruhu 50 světelných let.

Například naše Sluneční soustava je široká jen 2 světelné roky. Do téhle vlny supernovy by se jich tedy vešlo 25. Kdyby se supernova odehrála 30 světelných let od Země, měli bychom jiné problémy než pandemii. Vlna radiace by s sebou nesla gigantický příliš vysoce nabitých neutrin, která by každého uvařila zevnitř. Pokud by byla supernova dostatečně blízko, celá Země by se ve zlomku vteřiny vypařila.

Dopady na naši planetu

Asi tři týdny po výbuchu by taková hvězda zářila velmi jasně a vrhala by stín dokonce během dne. I kdyby někde život přežil, nažhavené plyny by vysílaly zcela smrtící dávky UV a gama záření. Tyto paprsky by zničily ozonovou vrstvu a způsobily formaci smogu oxidu dusičitého. Jestli bychom chtěli přežít tak smrtící radiaci a jedovatou atmosféru, museli bychom se všichni přesunout pod zem a žit jako krtci.

To ovšem není všechno, protože by zmizel i fytoplankton, který produkuje 50 % veškeré fotosyntézy na Zemi. Ten je pro nás klíčový a pohlcuje oxid uhličitý z naší atmosféry. Bez něj bychom skoro nemohli dýchat. Skrze absenci základu potravního řetězce by prakticky všechno vymřelo, jak už to v těchto scénářích bývá. Pokud by někdo přežil dalších tisíc let, supernova by nechala na obloze opravdu krásnou nebulu k pozorování.

Co máte jako pozadí na monitoru? Supernovu nebo květináč?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Exploze supernovy před 200 miliony let vytvarovala Sluneční soustavu, jakou známe dnes. Tohle by se stalo, kdyby bouchla další se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Reakce, která se udržuje sama

Tento laser se nachází v Lawrence Livermore National Laboratory (LLNL) v Kalifornii a má tajemné jméno NIF – National Ignition Facility („Národní továrna pro zážeh“). Důvodem je to, že v kontextu jaderné fyziky má „zážeh“ velmi specifický význam. Označuje totiž bod, od kterého je fúzní reakce soběstačná, tedy jako palivo používá vlastní produkty. Tato okolnost se zatím vyskytla jen uvnitř Slunce a dalších hvězd.

Je ovšem extrémně složité dosáhnout stejného stavu v pozemské laboratoři. Spuštění jaderné fúze vyžaduje enormně vysokou teplotu i tlak a tady přichází ke slovu právě NIF. Ten funguje od května 2009 a jde o 10patrovou budovu rozlehlou jako tři fotbalová hřiště. Operuje tu 192 samostatných laserových paprsků, které všechny míří na plochu menší než centimetr čtverečný. Samotný výboj pak trvá několik miliardtin sekundy.

Extrémní hodnoty extrémních cílů

Výsledný záblesk světla vytváří extrémní podmínky, které jsou pro jadernou fúzi potřeba. To znamená teplotu 100 milionů stupňů Celsia a tlak 100miliardkrát větší, než je v zemské atmosféře. Jaderná fúze je typem reakce, během které dojde ke spojení jader atomů lehčích prvků (vodíku) za vzniku těžších, jako třeba helium. To je pro život na zemi naprosto klíčové, protože helium pohání Slunce, náš zdroj světla a tepla, uvádí NASA.

Proto se vědci snaží už desítky let provést to samé i na Zemi a vytvořit tu kontrolovanou a soběstačnou fúzní reakci. V mnoha ohledech by totiž šlo o perfektní zdroj energie bez radioaktivního odpadu, který je spojen s tradičními jadernými elektrárnami. Stejně tak by nehrozily emise jako u spalování fosilních paliv. Zatím se tento záměr ovšem ukazuje jako nepolapitelný cíl a jediné ukázky fúzní reakce jsou ty destruktivní.

Všechno do jednoho bodu

Konečným cílem NIF je soustředění veškeré energie do objektu velikosti hrášku. Paprsky nesvítí stále, jsou aktivní jen asi 20 miliardtin sekundy. To ovšem stačí k zahřátí cíle na obrovskou teplotu a tlak, který vědci potřebují. Všechno to trvá jen několik mikrosekund, jenže během nich se toho stane opravdu hodně. Počáteční puls je poměrně slabý, postupně ale prochází několika stadii, kdy je zesilován až do posledního kroku.

Přestože jde o podmínky velmi cizí pro pozemské prostředí, v astrofyzice jde o zcela běžné jevy. To dělá z NIF neocenitelný nástroj pro výzkum vesmíru. Ve hvězdách funguje fúze úplně stejně, jen v mnohem větším měřítku. NIF byl taky použit pro studium fyzikálních vlastností šokových vln supernovy a všudypřítomnosti kosmických magnetických polí. Stejně tak má využití ve výrobě materiálů určených například pro extrémní tlaky.

Byli jste někdy na prohlídce v podobném zařízení?

Zdroj: LiveScience

Článek Největší laser na světě má překvapující úlohu. Neslouží k útoku, ale k výzkumu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Porozumění mechanismu vzniku

Jde skutečně o titěrné usazeniny, pouhé stovky atomů těchto materiálů. Jejich jedinečnost spočívá v tom, že jde o čerstvé materiály vzniklé explozí hvězd. Za což jsou vědci ohromně vděční, jelikož právě usazeniny tohoto typu jim mohou výrazně pomoci porozumět vesmírným procesům. V první řadě tomu, jakým způsobem vznikají prvky těžší než železo, jako třeba zlato, platina, uran a plutonium. Tohle jsou prvky, které jsou pro astrofyziky stále záhadou.

Vědecké týmy totiž dosud přesně neví, kde a jak tyto prvky v galaxiích vznikají a jak se liší jejich produkce na různých místech vesmíru. Odhalení těchto mechanismů by pokrylo zbytek periodické soustavy prvků. Například vodík a helium vznikly při Velkém třesku, uhlík a kyslík vznikají v jádrech hvězd. To je taky důvod oblíbené věty astronoma Carla Sagana, který velmi rád prohlašoval, že „jsme tvořeni hvězdným prachem“.

Intenzita výrobních podmínek

Astronomové jsou přesvědčeni, že ty nejtěžší kovy musí vznikat v prostředí mnohem intenzivnějším, než jsou běžné hvězdy. A jednou z možností je právě smrt velké hvězdy, tedy proces známý jako supernova. Gigantický výbuch by nepochybně všechny tyto částice vyslal do všech směrů, takže by doslova pršely na ostatní tělesa včetně naší planety. Supernova ovšem vytváří soubory prvků s různou stabilitou, tedy i radioaktivní.

Takové částice jsou nestabilní a vydrží tedy „jen“ několik milionů let. Jejich život by trval právě tak dlouho, aby se z explodující hvězdy dostaly na Zem, kde je lze takto objevit. A rozhodně nebudou zaměněny se stabilními prvky. Ty jsou všude kolem nás od doby vzniku Země, tedy celé miliardy let, nikoli pouhé miliony. Podmořský vzorek obsahoval také jasně odlišitelné plutonium 244, které se přirozeně nikde na Zemi nevyskytuje.

Zdroj: NPR

Článek Na dně oceánu bylo nalezeno čerstvě vzniklé plutonium mimozemského původu. Odkud se k nám dostalo? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žhavé hvězdy chystající se k výbuchu

Astronomové tyto obří modré hvězdy nazývají OB hvězdy, protože patří k těm nejžhavějším v hvězdném klasifikačním systému. Hvězdy tohoto typu jsou nejvzácnější, nejžhavější, největší a také s nejkratší životností v celé galaxii. Divoká nukleární reakce v jejich středu je činní šestkrát žhavějšími než slunce a enormní hvězdná exploze, která je konečnou jejich života zvanou supernova, rozsévá do dalekých galaxií těžké prvky, které jsou základní surovinou pro komplexní život.

Jsou skutečně vzácné a v galaxii čítající 400 miliard hvězd jich může být méně než 200 000. A protože jsou zodpovědné za tvorbu těžkých prvků, lze na ně pohlížet jako na obohacující činitele každé galaxie. Právě díky dávno mrtvým hvězdám tohoto typu se stala geochemie naší planety tak komplexní, aby začala biochemické reakce. Místa výskytu modrých hvězd jsou proto signálem „nejživějších“ oblasti galaxií.

Nejpodrobnější hvězda mapa

Badatelé sestavili svou hvězdnou mapu triangulací vzdáleností hvězd od Země pomocí techniky zvané hvězdná parallaxace. Srovnáním zřejmé pozice hvězd pozorovaných z odlišných perspektiv během oběhu Země kolem slunce dovedli vypočítat vzdálenosti k samotným hvězdám. V kombinaci s ESA teleskopem Gaia zmapoval tým hvězdy ve vzdálenostech překračujících jakékoli předchozí mapování a v oblastech, které byly dosud považovány za prázdné.

Po měsících práce se konečně vyjevila tato krásná mapa a vědci měli stejný pocit jako objevitelé, kteří prvně zmapovali některé části světa – ovšem tohle byl zcela jiný rozměr. Dalším pocitem byla obrovská pokora a pocit malosti ve srovnání s tím, jak obrovské je naše hvězdné sousedství. Prokázali také, že nový region je částí spirálního galaktického disku a ne jen náhodná soustava hvězd, protože se pohybují rovnoměrně a stejným směrem.

Zdroj: Livescience

Článek Astronomové zachytili jasně modrý vesmírný úkaz se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Miniaturní spouštěče po celém vesmíru

Je přitom důležité porozumět tomu, jak všechny tyto exploze probíhají, protože při nich dochází k mnoha reakcím podstatným i pro nás. Vznikají tak například prvky nebo se díky nim rozšiřuje samotný vesmír. Astronomové si totiž všimli, že některé hvězdné exploze jsou tlumenější, než by měly být. Nové výzkumy naznačily, že lehčí bílí trpaslíci bez doprovodné hvězdy mohou způsobit supernovu sami.

Dle původních odhadů potřebovaly hvězdu „společnici“, ze které odsály masu plynu, ale možná to není potřeba. Trpaslíci jsou zbytky jádra hvězd, které jsou desetkrát menší než slunce. Jsou to studené nehořící koule uhlíku a kyslíku s několika dalšími prvky rozdrobenými uvnitř, jako je třeba uran. A jak pomalu chladnou během stovek tisíc let, nejtěžší atomy tuhnou a potápí se dovnitř. Což je právě případ uranových.

Volná výroba výbušnin uvnitř hvězdy

Původně je tak astronomové měli jen za studené temné koule. Jenže v některých případech může tento proces spustit nukleární reakci, pokud ponořené atomy uranu narazí jeden do druhého a vytvoří radioaktivní vločky. Kolem letící neutron pak praští do takové vločky a dojde ke štěpení, tedy jaderné reakci, během které je atom rozdělen. To spustí řetězovou reakci podobnou běžné nukleární bombě, při níž může bílý trpaslík sám vybuchnout jako supernova.

Aby něco takového proběhlo, musí být ovšem přítomnost dostatečné množství isotopu uranu 235. A protože ten se v čase přirozeně rozpadá, je tento typ výbuchu možný jen u největších hvězd, které mají nejkratší životní dráhu. Menší, jako třeba Slunce, nebude mít při svém budoucím zániku za nějakých 5 miliard let dostatek uranu 235, takže zůstane jen bílým trpaslíkem. Pravdou je, že tehdy už to nám bude nejspíš naprosto jedno.

Zdroj: Livescience

Článek Radioaktivní vločky jsou nejmenší jaderné bomby ve vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.