Nikdo nepopřel jeho existenci

Lawrence Mykytiuk, profesor knihovnictví na Purdue University a autor Biblical Archeology Review, ohledně mimobiblických důkazů Ježíšovy existence dodává, že v dřívějších dobách o něčem takovém žádný spor neexistoval. „Židovští rabíni, kteří neměli rádi ani jeho, ani jeho následovníky, ho obvinili z čarodějnictví. Měl tak svádět lidi na scestí, ale nikdy nebyla zpochybněna jeho skutečná existence,“ podotýká tento odborník.

S archeologickými důkazy jeho života je to ovšem věc jiná. Jednoduše totiž neexistují fyzické důkazy nebo archeologické nálezy, které by jeho historickou přítomnost jakkoli dokládaly. „Není tu nic prokazatelného, ani nečekám, že by se něco takového objevilo,“ podotýká Mykytiuk. „Rolníci totiž archeologické důkazy nenechávají.“ Problém je totiž širší a obecnější, jak uvádí profesor Bart D. Ehrman z University of North Carolina.

Ti, kteří za sebou nic nenechali

„Skutečnost je taková, že nemáme archeologické důkazy ohledně kohokoli, kdo žil ve stejné době a na stejném místě, jako měl žít Ježíš.“ Ehrman je autorem knihy Did Jesus Exist? The Historical Argument for Jesus of Nazareth. „Nedostatek důkazů neznamená, že dotyčný v té době nežil. Znamená to jen to, že on nebo ona, jako 99,99 % celého světa v té době, nevykonali nic, co by na světě zanechalo nějaké fyzické stopy jejich života.“

Přímé relikvie spojené s Kristem pak pronásledují spory týkají se jejich pravosti. Jedná se například o trnovou korunu, kterou měl mít údajně na hlavě během ukřižování. Jedna z možných je uložena v Paříži v katedrála Notre Dame. Stejný případ je turínské plátno, lněný rubáš, do něhož se měla otisknout Ježíšova tvář. Archeologové byli ovšem schopni potvrdit některé prvky novozákonního příběhu, který o Ježíšovi pojednává.

Nalezené osídlení a podrobné záznamy

Ačkoli někteří pochybují o existenci starého Nazaretu, jeho biblického domova, archeologové odkryli kamenný domek s hrobkami a nádržemi na vodu. Stejně tak našli fyzické důkazy římského ukřižování, jaké je v Novém zákoně popsáno. Nejpodrobnější záznamy o Ježíšově životě a smrti pochází ze 4 evangelií a dalších částí Nového zákona. „Všechny jsou křesťanské a očividně a logicky zaujaté v tom, o čem vypovídají. Je tedy třeba na ně hledět kriticky.“

„Ale v jejich centru stojí Ježíš Kristus jako historická figura. Žid s následníky, popravený na příkaz římského guvernéra Judee, Piláta Pontského, během vlády císaře Tiberia.“ Během několika málo dekád svého života se o Ježíšovi zmiňují historici římští i židovští. A to v textech, které potvrzují části Nového zákona, jenž popisuje jeho život i smrt. Tato souhra by tedy měla být dostatečnou ukázkou, že se nejedná o smyšlenku.

Článek Archeologové našli kamenný domek, ve kterém bydlel sám Ježíš. Dokonce i důkaz jeho ukřižování se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Typické zkušenosti s výtahy

Jedním z takových příkladů je např. výtah v devítipatrové koleji. Měl sice jedno z moderních volacích tlačítek, ale byl stejně nespolehlivý jako starší typ. Buď si dělal, co chtěl, anebo vůbec nepřijel. Horší jsou ale situace, kdy se zastaví v mezipatru a vy chcete opravdu, ale opravdu vystoupit. Snažíte se seskočit dolů nebo se v opačném případě do výtahu vyškrábat se strachem, že se rozjede. Při takových zkušenostech si člověk raději opravdu vybere cestu po schodech.

Noc strávená ve výtahu

Azizul Rayhan, který pracuje jako asistent právníka, byl uvězněn ve výtahu Victory Business Center. Ani přes signalizaci mu nikdo nepřišel na pomoc. Mohl mačkat tlačítka, ale výtah se nepohnul. Žádný operátor nepřijel a ani žádná jiná pomoc. Muž strávil celou noc zavřený ve výtahu v obavách, že by mohl každou chvíli spadnout nebo se udusit nedostatkem kyslíku. 

Druhý den ráno, když si někdo konečně všiml problému, výtah přivolal. Od tohoto incidentu se Rayhan bojí uzavřených prostor, londýnského metra a samozřejmě výtahů. Jako kompenzaci dostal pouhých 25 liber.

Nejhorší druh smrti

Rayhan ale rozhodně nebyl nejhorším případem. V čínském Si-anu se ve výtahu totiž našlo ženské tělo, které zde strávilo celý měsíc. Resp. od té doby, co byl výtah vyřazen z provozu kvůli údržbě. Žena během uvěznění ve výtahu marně křičela o pomoc a všemi možnými způsoby se drásala ven. Tomu nasvědčovaly škrábance, ale ženě se kabinu bohužel nepodařilo opustit. Nehodu zapříčinili dva specialisté, kteří odpojili proud a opustili výtah, aniž by zkontrolovali, zda je vůbec prázdný.

Co se s vámi stane, když se výtah porouchá?

Kromě zjevné obstrukce se člověk běžně bojí udušení. To je náš primární strach v případě uvěznění, i když dobrá ventilace výtahů zaručuje dostatek kyslíku. Ti, kteří panikaří, se chtějí za každou cenu dostat z budky a riskují tím své fyzické zdraví. Úder do dveří a pokus vylézt může opravdu skončit pádem. Dokonce i obratnost viděná ve filmech vás jen vystavuje nebezpečí. I když můžete otevřít výtahovou šachtu, vylézání je životu nebezpečné. 

Bez mobilu nechoďte ven

Pokud použijete výtah v pracovní době a uvíznete v něm, s největší pravděpodobností budete schopni požádat o pomoc do hodiny. Pokud byste však měli někam jít večer nebo za svítání, tak pomoc přijít nemusí. Zda má někdo službu kvůli poruše výtahu nebo vyjede mechanik, záleží na smlouvě bytového domu. Buďte tedy obezřetní a ujistěte se, že nejste v budově sami. Pokud ve výtahu opravdu zůstanete, zachovejte za každou cenu klid a proberte všechny možnosti. A navíc kdo dnes odkudkoli vychází bez telefonu?

Článek Co všechno se může stát ve výtahu: Od udušení přes ránu do hlavy a když se záchrana nepodaří zavolat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obrovský vliv byzantského standardu

Podle Joan Taylor, profesorky křesťanských počátků a judaismu na King´s College v Londýně, mohl mít spíš krátké vlasy, krátké vousy a rozhodně tmavší pleť. Svůj článek pro American Schools of Oriental Research začíná těmito slovy: „Všichni víme, jak Ježíš vypadal, jde o nejčastěji zpodobňovanou osobu západního umění, všude ho poznáme podle dlouhých vlasů a vousu, róby s rukávy (většinou bílé) a pláště (většinou modrého).“

„Jenže jak opravdu vypadal coby muž žijící v Judeji v 1. století? To hodně dlouho zajímalo mnoho lidí. Máme samozřejmě informace o tom, jaká podoba mu byla přisuzována během historie. Ale nic o tom, jak vypadal opravdu za svého života.“ Tento dojem byl vytvořen hlavně byzantskou érou ve 4.–6. století. Jejich pojetí zase pochází z řecko-římské tradice, hlavně slavné sochy Dia od Feidiáse z 4. století před Kristem.

Bradka a podoba z mumiových portrétů

Podle profesorky měl vousy. „Myslím, že měl bradku, jednoduše proto, že nechodil k holiči. A co takhle jeho tvář? Mumiové portréty (malované na dřevěné desky během nadvlády Říma v Egyptě) ukazují řecko-egyptské předky. Byl tu ale etnický mix a také židovská populace. Jejich realistické tváře jsou tím nejbližším, co máme k fotografiím lidí Ježíšovy doby. Ještě ale jedno místo stojí za pozornost, tedy synagoga Dura Europos z 3. století.“

„Zobrazení Mojžíše na jejích stěnách je asi nejbližší podobizna. Ukazuje totiž židovského mudrce a jeho představu v řecko-římském světě. Mojžíš má neobarvené šaty, které sedí ke vkusu asketických mužů. Ti se totiž vyhýbali barvám. Jeho plášť je talit, protože jsou dobře vidět střapce. Tento obraz je jako základ pro reálnou podobu Ježíše mnohem přesnější než jakékoli adaptace vytvořené Byzancí, které se následně staly standardem.“

Role Ježíše Krista v křesťanské tradici

O Ježíšovi se říká, že pokud opravdu žil, byl galilejským Židem. Křesťanská doktrína zahrnuje víru v to, že byl počat Duchem svatým a narodil se Panně Marii. Konal zázraky, založil křesťanskou církev a zemřel na kříži. Tato jeho oběť vykoupila lidské hříchy, následně vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa. Odsud se má vrátit, a právě tento příchod křesťanství očekává. Joan Taylor je britská historička, která se na Ježíše specializuje.

Jejím zájmem je obecně Bible a křesťanství, svitky od Mrtvého moře a judaismus éry druhého chrámu. Její přístup je multidisciplinární, protože se věnuje literatuře, jazykům, historii a archeologii. Křesťanství vzniklo z antického judaismu na území Palestiny, kde Ježíš působil. Toto působení zachycuje Nový zákon, který spolu se Starým zákonem tvoří Bibli, základní posvátnou knihu víry. Příslušnost k víře je dána pokáním a křtem, nikoli původem.

Článek Tmavá pleť a krátké vlasy: Ježíš Kristus vypadal úplně jinak než je známo, tvrdí Profesorka křesťanských počátků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Simulace vs. jediná skutečná realita

Velmi rychlý (až překotný) technologický pokrok lidstva způsobil, že již v současnosti jsou příslušní odborníci schopni vytvářet omezené simulace reality a simulované postavy. Jedná se o významný výchozí bod k vytvoření plnohodnotné simulace reality, která by byla k nerozeznání od té naší. Tento fakt vede k úvahám nad množstvím „realit“ a „nápodob“ jako takových. Podle švédského filosofa Nicka Bostroma se v momentě úspěšného odzkoušení simulace potvrdí existence jedné reality a nekonečného množství probíhajících simulací.

To vše vychází z předpokladu, že každá simulace bude schopná vytvořit vlastní simulaci. Ovšem Bostrom je poněkud skeptický, pokud se jedná o schopnosti lidstva vytvořit něco takto pokročilého. Tvrdí, že je pravdivá pouze jedna ze tří tezí, a sice: lidstvo vyhyne před tím, než bude schopné vytvořit simulaci reality; jakákoliv pokročilá civilizace neshledá důvod k vytvoření většího počtu simulací svého historického vývoje; již nyní žijeme v počítačové simulaci (to je i důvodem, proč údajně lidé nikdy nedokáží vytvořit simulaci reality).

Jak poznáte, že jste pouhá simulace?

Bostromovu myšlenku později rozvedl astronom David Kipping, který sloučil první dvě teze do jedné a zároveň vyřadil hypotézu nekonečného množství simulací. Větší množství sekundárních simulací by totiž mělo mimořádné nároky na výpočetní výkon, tedy by je nebylo možné zpracovat. Kipping proto tvrdí, že jelikož lidstvo neumí vytvořit simulaci reality, nachází se buď ve skutečné realitě, nebo v úvodním pokusu o simulaci. V momentě, kdy lidé dokáží naprogramovat simulaci reality, se poté zvyšuje šance, že již v jedné existují.

To v podstatě znamená, že dokud nevíte o žádném úspěšném odzkoušení počítačové simulace reality, máte poměrně obstojnou šanci, že jste „reální“. Předpoklad nicméně popírá část filosofů a badatelů, kteří poukazují na fakt, že kdyby byla simulace úspěšná, žádný subjekt by ji nedokázal uspokojivě zpochybnit – její tvůrci by vzali v potaz možné bádání a otázky, které v průběhu existence simulovaného lidstva vyvstanou, a učinili by proti nim patřičná opatření. Přesto se nabízí otázka, proč by někdo simulaci vůbec vytvářel.

Článek Je 50% šance, že je lidstvo pouhou počítačovou simulací. Jaké jsou reálné podklady? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mýtus o bitvě u Thermopyl

Pravděpodobně znáte příběh neohroženého spartského bojovníka Leonida, který s hrstkou vojáků hrdinně bojuje do posledního dechu proti obrovské perské přesile v bitvě u Thermopyl. Pokud ne z knih, tak z hollywoodského trháku 300: Bitva u Thermopyl. Na tomto příkladu je krásně vidět to, co považujeme za ryze spartské: čest, odhodlání, vytrvalost a věrnost až do smrti. 

Tento srdceryvný příběh nám připomíná slova, která vložil Hérodotos do úst spartskému králi Démaratovi, když se snažil popsat své krajany achaimenovskému králi Xerxovi I.: „Co jim jejich zákon přikazuje, to dělají; a jeho příkaz je vždy stejný, že nikdy nesmí utéct z boje bez ohledu na přesilu, ale stát na svém stanovišti a tam zvítězit, nebo zemřít.“ Je tu ale jeden malý problém. Není to tak úplně pravda.

Spartští bojovníci

Je důležité si uvědomit, že Sparťané byli v první řadě především lidmi, se svými silnými i slabými stránkami. Našli se mezi nimi tedy i lidé zlí, zkorumpovaní či zbabělci, kteří utíkali z boje. Sparťané nebyli o nic lepší, ale ani horší než jiní lidé. Také dělali chyby a činili špatná rozhodnutí, stejně jako všichni ostatní.

Přípravy na bitvu u Thermopyl

Sparťané se asi nejvíce proslavili v bitvě u Thermopyl v roce 480 př. n. l., kde 300 jejich elitních bojovníků údajně drželo úzký průsmyk proti perské přesile, která reálně čítala na 120 000 mužů. Bitva byla slavná již před známým filmem a byla synonymem pro pevný postoj tváří v tvář beznadějné přesile. Co už se ovšem často neříká, je to, že těchto 300 Sparťanů tam nebylo samo. Bitvy se účastnilo dalších minimálně 6 000 – 7 000 Řeků a alespoň 300 heilótů. Přesila byla ovšem stále drtivá.

Nutno podotknout, že Řekové na to šli chytře, rozhodli se vést bitvu v nejužším bodě soutěsky, početní výhoda Peršanů tedy již nebyla tak výrazná. Peršané se však objevili o něco dříve, jejich lehká zbroj jim totiž umožňovala rychlejší přesuny než spartským těžkooděncům. Řekům se proto nepodařilo opevnění dostatečně vylepšit a získat tak větší šanci na úspěch. Sparťané z tohoto důvodu zvažovali ústup, obranu nakonec prosadili Fókové a Sparťané se přidali. 

Třídenní bitva

Řekové měli několik dní v boji znatelnou výhodu. Jejich neproniknutelné formace odrážely každý perský útok a počty perských válečníků se každým dnem snižovaly. Nakonec jim byla ale osudnou zrada. Efialtés z Málidy prozradil Peršanům, jak se pomocí tajné stezky dostat Sparťanům do zad, a to bitvu rozhodlo.  

Leonidas přikázal ústup, a tím zachránil mnoha bojovníkům život. Na místě zůstal jen s přeživšími Sparťany a Thespijci. Všichni padli v boji. Řekům se tedy sice podařilo Peršany o pár dní zdržet, ale výsledek byl nakonec stejný: Athény byly vypáleny. Díky tomuto zdržení se však podařilo občany Athén včas evakuovat. Hrdinská smrt Sparťanů navíc vlila potřebnou sílu a morálku do žil všem řeckým bojovníkům a poté se jim podařilo válku vyhrát.

Co vás na bitvě u Thermopyl překvapilo nejvíce?

Zdroj: ScienceNews

Článek Mýtus o elitních spartských válečnících: Historici odhalili velkou lež o vojenské převaze starověké Sparty v bitvě u Thermopyl se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Společnost Cicada 3301

Ne všechny tajné spolky jsou o nočních rituálech. V roce 2012 se začaly objevovat internetové kluby patřící ke společnosti Cicada 3301. Skupina nabírala členy pomocí online rébusů s nápovědami uveřejněnými na Twitteru. Výzvy se soustředily na kryptografii, datovou bezpečnost, steganografii (podobor kryptografie zaměřený na utajení komunikace) a internetovou anonymitu obecně. Podle některých jde o nábor do tajných služeb.

Další hlasy věří, že jde o hru na alternativní realitu nebo skupinu bojující za soukromí v online prostředí a svobodu informací. Nevyskytly se zatím žádné pokusy tuto společnost jakkoli monetizovat, koncept byl pouze použit thrillerem Dark Web. Skupina se rychle stala fenoménem, kterému se věnovala média i youtubeři všeho druhu. Podle jejího vedení bylo však dosaženo původního cíle a nalezeno 10 inteligentních jedinců.

Řád a tajná společnost Skull and Bones

Řád Skull and Bones (česky Lebka a kosti) byl založen na Yaleově univerzitě v roce 1832. Jde o jednu z nejtajnějších studentských společností, ještě více než Seven Society, The Flat Hat Club nebo Bullingdon Club. Lebka a kosti má velitelství na místě známém jako Hrobka a zasvěcuje 15 lidí za rok, ti jsou známí jako bonesman. Členy klubu byly velmi prominentní osoby jako George H. W. Bush a jeho syn či William Howard Taft.

New York Observer natočil pomocí noktovizorů šokující iniciaci nových členů. Ti měli snášet sexuální urážky, museli si kleknout a políbit lebku u nohou zasvětitele. Následně sledovali rituál, při kterém si ostatní členové naoko podřezali hrdla. Další obřady zahrnovaly kostýmy ďábla a kostry a odříkání klubové mantry: Oběšenec je smrt! Ďábel je smrt! Smrt je smrt! Musí totiž umřít v barbarském světě a zrodit se znova do rajské společnosti.

Řád rytířů templářů

Templáři byli náboženským vojenským řádem založeným roku 1119 v Jeruzalémě, fungovali hlavně během křížových výprav. Žili jako mniši a bojovali způsobem zelených baretů. Jejich oděv kombinoval černé nebo bílé barvy a červený kříž. Jejich etický kodex zahrnoval stovky pravidel, trestem za porušení bylo mrskání, případně stravování na podlaze se psy. Jedním z účelů řádu byla ochrana křesťanských poutníků mířících do Svaté země.

Kromě toho fungovali i jako banka a někteří pohrdali jejich bohatstvím a vlivem. Francouzský král Filip IV. je obvinil z tajných obřadů zahrnujících homosexualitu a uctívání model. Vykonstruovaná obvinění vedla k jejich zániku. Mexický drogový kartel Los Caballeros Templarios se inspiruje právě v templářích. Napodobuje dokonce templářský přístup k disciplíně i způsobům trestání prohřešků svých členů.

Co podle vás tyto organizace reálně dělají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Co musíte vykonat, abyste se dostali do tajné společnosti? Přijímací rituály často bývají vysoce ponižující se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jsou vaše vzpomínky založené na realitě, či na snu?

Sny přitahují pozornost vědců a odborníků (psychologů, psychoterapeutů) od nepaměti. Nad jejich významem si lámaly hlavu i takové osobnosti, jako jsou Sigmund Freud, Erich Fromm, Carl Gustav Jung či Martin Seligman. Dlouhodobému zkoumání je podrobili rovněž vědci z nizozemské Maastrichtské univerzity. Ti v rámci dvou studií zkoumali propojení reality a snu a také to, zdali jsou tyto dvě oblasti zaměnitelné, popřípadě kdo může zaměňovat sen za realitu.

Závěry provedených výzkumů mohou být pro někoho překvapivé – výzkumníci totiž dospěli ke zjištění, že záměna snu za realitu je vcelku častá. První studie odhalila 12 % účastníků, kteří tyto potíže někdy zažili, druhá studie jich identifikovala dokonce 26 %. Nejčastěji se jednalo o sny, které respondenti označovali jako své skutečné vzpomínky, jež byly později vyvráceny. Podle dostupných závěrů mají větší sklon k této záměně lidé trpící narkolepsií a ti, kdo vykazují hraniční poruchu osobnosti.

Odlište sny od skutečných vzpomínek

Vzhledem k nízkému počtu výzkumů provedených na toto téma nelze nicméně dělat v tomto směru žádné závěry. Nedostatečný počet studií je ovšem vykompenzován vysokým počtem nejrůznějších hypotéz. Ty například proklamují, že zaměňované sny jsou výrazně živější než ostatní. Jiná hypotéza pracuje s myšlenkou, že v případě snů, které zaměníte s realitou, došlo během spánku k chybě v převádění a uložení do dlouhodobé paměti.

Podle jiné studie (publikované v roce 2021) dokáží lidé v případě potřeby sny od reality lehce odlišit. Pro mnoho jedinců je dostačující samotné vědomí faktu, že je něco takového možné. „Vzpomínky“ se poté prý samy opraví nebo pochopíte, že se jednalo pouze o sen. Důležitým pozitivem je fakt, že samotné uvědomění si možnosti záměny neovlivňuje vaši schopnost si pamatovat skutečné události. V případě, že by první metoda selhala, vyzkoušejte své vzpomínky porovnat s někým dalším, popřípadě zkuste dohledat fotografie, dopisy či deník.

Stalo se vám někdy, že jste měli problém odlišit realitu od snu?

Zdroj: ScienceFocus

Článek Dokážete odlišit sen od reality? Podle vědeckých studií s tím má problém více než 12 % světové populace. Proč tomu tak je? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ukryté primitivní stroje

Věří se, že mechanismus byl navržen k ochraně hrobky krále Khufu. V malé místnosti mimo pohřební komoru byly drážky a vstup do komnaty byl zablokován žulovými deskami. Další bloky žuly pak stály na rampě nad nimi, aby odřízly cestu k vnitřní svatyni. Záhada právě tohoto mechanismu a toho, co mohl v hrobce střežit, je živá dodnes. Podle některých teorií je místo posledního odpočinku krále ukryté uvnitř hrobky a stále neobjevené.

Myšlenka obrovských kamenů, které drtí nezvané návštěvníky, pak velmi evokuje slavnou scénu z Dobyvatelů ztracené archy. Nicméně realita je vždycky trochu nudnější než silná obrazotvornost, která zachytí zájem veřejnosti. Důkazy totiž ukazují, že systém samotný vůbec nefungoval a vykradači hrobek normálně přišli a odnesli si kořist. Uvnitř hrobky ale existovaly pohyblivé objekty, které mohly být vyloženy jako jednoznačně odstrašující nástraha.

Marný boj se zloději

Obecným problémem je, že vykrádání hrobek fungovalo na naprosto všech úrovních. Tudíž se na něm kolikrát podíleli samotní konstruktéři pyramid, případně ti, kteří vedli pohřby. Zkazky mluví i o mumiích vyhozených ze sarkofágu, aby cenná rakev mohla být opět použita. Ani tehdejší stráže a další bezpečnostní složky nedokázaly udržet v bezpečí královu posmrtnou výbavu. Nejsilnějším nástrojem ze všech tak nakonec zůstaly kletby.

Neutuchající vykrádání ovšem dlouhodobě ukazuje, že lidé si raději plnili kapsy kořistí než svoje duše strachem. Představa balvanů valících se chodbami a jam plných ostnů pak v populární kultuře přetrvává. V Číně zase existují zkazky o podzemních jezerech plných rtuti, která nechal vytvořit císař Quin Shi Hang. Znamená to snad, že i v Egyptě čekají na badatele pasti, které se spustí tlakem boty? Báli byste se vstoupit do takových míst kvůli hrozbě v podobě pastí?

Zdroj: TheVintageNews

Článek Opravdu vykradače hrobek čekala strašlivá smrt? Pravda o egyptských pyramidách a vychytralých pastích se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První zkazky o Artušovi

Nenniovy spisy zahrnují seznam 12 bitev, ve kterých měl Artuš jako král figurovat. Problémem je ovšem koordinace. Tyto bitvy se odehrávaly na tolika místech v tolika různých časech, že jeden člověk se jich nemohl všech fyzicky účastnit. Pozdější autoři z Nenniových prací velmi výrazně těžili a Artušova sláva se šířila dál. Nejdříve za hranice Walesu, pak zasáhla keltský svět. Zřetelné to bylo hlavně po normanském dobývání v roce 1066.

Tehdy se propojila Anglie a severní Francie. Geoffrey z Monmouthu pak v knize z 12. století „Historie britských králů“ popsal život Artuše. Vykreslil v ní jeho kouzelný meč Caliburn, ze kterého se později stal Excalibur. Dále byli přítomni věrní rytíři v čele s Lancelotem, čaroděj Merlin a lady Guinevra. Jde o neodolatelné spojení mýtů a faktů. Kniha byla údajně založena na ztraceném keltském rukopisu, který mohl prozkoumat jedině sám Geoffrey.

Přichází Svatý grál

Romantická linie, která dává Artušovi hrdinský úkol, přichází v podání francouzského básníka Chretiéna de Troyes. V jeho podání také přibývá duchovní motiv, tedy hledání tajemného Svatého grálu. A ačkoli Artuš pravděpodobně nebyl reálnou historickou osobou, jeho síla coby mýtu už se staletími jen dále rostla. Vládci v pozdějších časech tuto legendu přirozeně udržovali a živili z politických důvodů.

Týkalo se to všech od Jindřicha VIII. po královnu Viktorii. Nespočet autorů, malířů a dalších umělců přicházel s dalšími verzemi a rozšířeními původních příběhů. S příchodem filmového plátna se Artuš stal velmi vděčným filmovým motivem od romancí po fantasy. Sem patří například vynikající ztvárnění Seanem Connerym v romantickém dramatu První rytíř. Patří tato legenda také mezi Vaše oblíbené příběhy?

Zdroj: History

Článek Nakolik je pravdivá legenda o králi Artušovi? Historici přišli s novými důkazy o existenci opěvovaného panovníka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Halucinace celé skutečnosti

Pro porozumění celé problematice je nutné se seznámit s pojmem qualia. To je označení pro jakoukoli částečku naší osobní zkušenosti s vnějším světem. Chuť dobré kávy, modrá obloha nebo bolest, když se praštíme do ruky. Tohle všechno jsou mentální části našeho já. Už předchozí studie v této oblasti rozebírají podobnosti mezi iluzemi, halucinacemi a právě vědomím. Idea sebe sama je nepopiratelná od Descarta po Matrix sester Wachowských.

Jenže je možné, že právě zbytek reality je jen iluze – taková, kterou sdílíme s lidmi kolem nás. Každá qualia se totiž dá rozebrat na jednotlivé elektrické impulsy. Stejně tak můžeme popsat její cestu od smyslových orgánů do našeho centrálního nervového systému. A protože naše nitro je sídlem našeho vědomí, nemá naprosto žádný přímý kontakt s okolním světem. Ten je pouze zprostředkován procesy našeho těla včetně smyslů.

Mozek smyslově kombinující

Naše vnímání, tedy zjišťování, co je opravdu venku, je do značné míry hádání. Mozek spojuje informace z našich smyslů a pomáhá si předchozími zkušenostmi. Případně našimi názory na to, jak je vnější svět uspořádán. Podle toho pak pracuje s informacemi, které se do něj dostávají. Mozek neslyší zvuky ani nevidí světlo. To, co vidíme, je jen jeho nejlepší odhad toho, co před námi skutečně je. Jenže jde stále jen o zprostředkování, nikdy o přímou zkušenost.

Neurověda už v minulosti ukázala mnoho smyslových iluzí, které vedou k pochybnostem o tom, co je vlastně skutečné. Současně ovšem postupujeme v porozumění tomu, jak náš mozek opravdu funguje. Pokud je halucinace druhem nekontrolovaného vnímání, pak je na tom naše vnímání okolního světa podobně. Jde ovšem o kontrolovanou halucinaci, kdy jsou závěry mozku ovládány smyslovými informacemi z vnějšího světa.

Zdroj: IFLScience

Článek Žijeme v matrixu? Naše vědomá realita může být pouhou kontrolovanou halucinací, tvrdí neurovědci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odvrácená strana Měsíce

Astronaut si pluje nepřipoután vesmírným prostorem a slunce se směje skoro jako halloweenská dýně. Kamera na vesmírné stanici pod sebou spatří jediné letadlo. Tohle všechno jsou snímky z vesmíru, které hraničí s nemožností, ale nedotkla se jich ani filmová triková technika, ani nikdo s Photoshopem. Vesmír umí být opravdu docela bláznivý, když na to přijde. A vesmírné stanice jsou dnes doslova obsypané kamerami.

Kamery jsou také na jednom z výzkumných modulů NASA, který je miliony kilometrů od Země. V roce 2015 se otočil na svou domovskou planetu a zachytil to, čemu kdysi Pink Floyd říkali „temná strana Měsíce“, protože ten zrovna procházel mezi kamerou a Zemí. Je to docela překvapivá perspektiva od satelitu, jehož hlavním účelem je monitorování slunečních větrů a dalších vzdálených fenoménů, které však na nás mají nezanedbatelný vliv.

Osamělost vesmíru a záře

Ne, nejde o snímek z filmu Gravitace se Sandrou Bullock a Georgem Clooneym. Snímek zachytil astronauta Bruce McCandlesse, jak se volně vznáší prostorem poté, co opustil vesmírnou stanici Challenger. Jeho dobrodružství v roce 1984 bylo možné díky speciálnímu obleku s dusíkovým pohonem. Maxima dosáhl necelých 100 metrů od Challengeru a zpátky se dostal bezpečně a naprosto v pořádku. Ostatně když jste ve vesmíru, proč se prostě neproletět, že?

Polární záře je nádherný fenomén zahrnující víření světla. Když je pozorována ze Země, osvětluje oblohu a vede nás k dojmu, že magie je skutečná. Tyto světelné úkazy nasnímané z „očí“ vesmírných stanic jako třeba Expedice 32 vypadají jako volnočasová aktivita počítačového umělce, i v tomto případě jde však o skutečné snímky. Všechny tyto unikátní záběry jsou příjemnou ozdůbkou náročných operací ve vesmíru.

Zdroj: Cnet

Článek Fascinující fotografie zachytily tajemné stránky vesmíru. Těžko uvěříte, že jsou skutečné, tolik krásy oči nepoberou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.