Přezdívka, kterou neumí vysvětlit ani odborníci

Výraz „Švédi“ jako označení Čechů se váže především ke starší vrstvě slovenského slangu, k době společného státu, k vojenské službě, k prostředí, kde se Češi a Slováci potkávali denně. Nejde o masově živou nadávku, spíš o stárnoucí relikt, který ale dodnes dokáže vyvolat údiv.

Problém je jednoduchý: nikdo nedokáže spolehlivě říct, odkud se vzal. Podle INFO.CZ si s původem nevědí rady ani renomovaní jazykovědci. Chybí první písemný doklad, chybí etymologická tradice, chybí konsenzus. Existují jen hypotézy a ústní podání.

Třicetiletá válka a legenda o švédské krvi

Nejčastěji citovaná teorie spojuje přezdívku se švédskými vojsky, která za třicetileté války (1618–1648) táhla českými zeměmi. Švédští vojáci prý po sobě zanechali světlovlasé potomky, a Slováci si údajně začali Čechy spojovat právě s touto „severskou“ příměsí.

Zní to líbivě. Ale důkazy chybí.

Švédská vojska skutečně na Moravě řádila. V roce 1645 obléhala Brno přibližně 120 dní, město bránila malá posádka pod velením Raduita de Souches proti mnohonásobné přesile a odmítla kapitulaci. Historická paměť na Švédy byla na Moravě mimořádně silná, dodnes ji připomínají místní slavnosti i legenda o poledním zvonění v jedenáct hodin.

Jenže od silné historické paměti k přezdívce celého národa je dlouhá cesta, a přímý doklad, že by pojmenování vzniklo právě tady a právě tehdy, neexistuje. A co se týče genetiky? Novější archeogenetická shrnutí popisují genetický profil střední Evropy jako výsledek mnohem starších a rozsáhlejších migračních vln. Specificky „švédskou“ stopu po třicetileté válce se v dostupné literatuře prokázat nepodařilo. Legenda o švédské krvi tak zůstává legendou.

Proč „Čehún“ a „čobolák“ dávají víc smyslu

Na pozadí záhadných „Švédů“ vynikne, jak průhledné jsou ostatní česko-slovenské přezdívky. „Čehún“ je prostě expresivní odvozenina od slova Čech, regionálně vázaná hlavně na západní Slovensko, starší a postupně ustupující, ale etymologicky triviální.

A „čobol“ nebo „čobolák“? To je české označení Slováka, jehož původ je podle analýzy Deníku N poměrně čitelný: spojuje se se Švandrlíkovými Černými barony a hláškou „Čo bolo, to bolo, terazky som majorom!“, zpopularizovanou filmovou postavou majora Halušky. Vtipné, dobově ukotvené, dohledatelné.

U „Švédů“ nic takového nemáme. Žádný román, žádný film, žádná slavná hláška. Jen podivný skok od Čechů ke Skandinávii, a ticho tam, kde by mělo být vysvětlení.

Přezdívky jako fosilie vztahů

Ve slovenské lexikografii se objevují i další expresivní pojmenování Čechů, třeba „Pepík“ nebo zdrobnělé „čecháčik“. Ukazuje to, že vzájemné škádlení mělo vždycky víc vrstev. Ale žádná z těchto přezdívek nemá tak záhadný původ jako „Švédové“. Právě proto mezi nimi vyčnívají.

Výraz dnes zřejmě ustupuje. Mladší Slováci ho podle dostupných indicií nepoužívají tak běžně jako generace, která zažila společnou vojenskou službu nebo federální úřady. Nahrazuje ho neutrální „Česi“, případně v expresivní rovině starý dobrý „čehún“.

Přezdívka „Švédi“ je jazykový artefakt bez rodného listu, nikdo ji nevymyslel nahlas, nikdo ji nezapsal poprvé a nikdo ji dnes neumí spolehlivě vyložit. Možná právě proto přežila tak dlouho.

Článek Zapomeňte na Čehúny! Tato přezdívka od Slováků je mnohem divnější. Nikdo jiný na světě nám tak neříká se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bychom a věc kontextu

Podmiňovací způsob dovede zamotat hlavu v mnoha případech. Zapomeňte ale na „by jsme“ a podobné nesmysly. Jediný správný tvar je „já bych, ty bys, on by, my bychom, vy byste a oni by“. Nic dalšího nepřipadá v úvahu. Kromě toho existují slova stejně znějící, jenže významově odvislá od kontextu. Třeba jako tip a typ. Tip znamená odhad, například nějakého vývoje, zatímco typ odlišuje od ostatních – kupříkladu typ osobnosti.

Velmi častým problémem jsou slova hold a holt. Zatímco „hold“ znamená vzdát někomu poctu, slovo „holt“ je výrazem frustrace. Jenže někomu je to holt jedno, co naplat. Hodně lidí také chybuje v hranolku. Ano, řeč je o fritovaných nakrájených bramborách. Jenže to není ta hranolka, ale ten hranolek, tedy zdrobnělina od hranolu. Jde o podstatné jméno rodu mužského neživotného. Kuře je tedy vždycky s hranolky, nikoli hranolkami.

Od číslovek k tématům

Nad číslovkami mnozí moc přemýšlí, až je nakonec pokazí. V zásadě stačí si jen pamatovat, že za řadovou číslovkou se píše tečka, například boj o 1. místo. Zcela chybné je pak psaní různých koncovek, takže prosím už žádné „5tý“ nebo počítat do „10ti“. Všechno tohle je jasné z kontextu sdělení. Zrádná jsou témata a schémata. Ano, podstatná jména napíšeme s dlouhým é, jenže přídavná už nikoli, tedy pouze „tematický“ a „schematický“.

Slova „díky“ a „kvůli“ jsou často užívána v opačném významu. Rozlišení je ovšem velmi snadné. Díky se vztahuje k pozitivním skutečnostem, kvůli k negativním. Díky snaze jste získali lepší práci, jenže kvůli pozdním příchodům jste pak o vysněné místo přišli. Na závěr použití slova „viz“. Vždycky ho pište bez tečky, protože jde o sloveso. Ptáte se jaké? Je to rozkazovací způsob slovesa vidět, tedy nabádáte někoho, aby se na něco podíval.

Zdroj: Dalibor a Petr Behún, Pište správně česky, 2018

Článek Pozor, nejčastější pravopisné chytáky, které dělají vrásky dětem i dospělým. Znáte je všechny? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejvlivnější civilizace starověkého světa

Féničané a Etruskové, to byly dvě nejvlivnější civilizace starověkého světa. Tabulky jsou sadou tří nápisů, které byly nalezeny roku 1964 v Pyrgi na území dnešní Itálie. Pravděpodobně pochází z 5. století před Kristem, jde o jeden z největších objevů 20. století. Féničané byli národem mořeplavců a obchodníků, ve Středozemí se objevili asi roku 1500 před Kristem. Díky oběma dovednostem vybudovali kolonie po celé oblasti včetně dnešní Sýrie a Tuniska.

Jejich jazyk byl napůl semitský, podobný arabštině a hebrejštině. Velmi dobře také pracovali s kovem i sklem, fénická abeceda ovlivnila jak řeckou, tak latinskou. Etruskové se na území Itálie objevili kolem 8. století před Kristem s centrem v Toskánsku. Byli to vynikající umělci a architekti s velmi propracovanou strukturou vlády. I oni byli vynikající řemeslníci, kteří vyráběli bronzové sochy, šperky či keramiku. Uměli také velmi dobře farmařit.

Nalezené v bedně pod vrstvou popela

Tabulky našel v roce 1964 tým archeologů pod vedením Massima Pallotino, konkrétně v chrámu bohyně Uni. Tu uctívaly oba zmíněné národy. Byly v dřevěné bedně pod nánosem popela – následek ohně, který chrám zachvátil ve 4. století před Kristem. Tabulky jsou psány oběma jazyky, což je pro učence výzva. Jedná se navíc o verzi etruštiny, která nebyla nikdy pořádně rozluštěna ani dříve nalezena v obsáhlejší formě. Tedy další komplikace navíc.

Navzdory těmto překážkám byli nakonec badatelé pomocí srovnávací lingvistické analýzy schopni textům do nějaké míry porozumět. Pomohl taky další nález etruského písma. Tabulky obsahují obětování krále Thefarie Velianase fénické bohyni Astarte, jinak známé také jako Ištar. Ta byla původně uctívána v Sumeru jako Inanna. Její kult byl spojen s láskou, krásou, sexem, touhou, plodností, válkou, spravedlností a politickou mocí a šířil se regionem.

Uctívání bohyně a důkazy o kontaktu

Ve stejné době ji uctívali také Akkadové, Asyřané a Babyloňané. Tabulky z Pyrgi jsou jedinečné a neobvyklé, protože jde o historický i lingvistický poklad. Pro badatele jde nakonec i o pomůcku, jak číst a vyložit jinak nerozluštitelné etruské znaky. Podle profesora historie Williama J. Hamblina z Brigham Young University jsou hlavním příkladem šíření fénické praxe psaní posvátných textů na zlato, což pochází z jejich centra Fénicie.

Je tu i paralela s Knihou Mormon, která byla údajně napsána na kovových deskách Židy, sousedy Féničanů. Nápisy poskytují i důkazy o fénické přítomnosti v Itálii a vlivu na etruskou civilizaci. Odhalují, že byli zapojeni do obchodu s cennými kovy, jako bylo zlato, a hráli i významnou roli v náboženských praktikách místní civilizace. Momentálně se nachází v Římě, v National Etruscian Museum.

Článek Zlaté tabulky z Pyrgi: Záhadný poklad fénické a etruské kultury se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

S tímto slovem se setkáváte běžně

Zcela jistě někteří z vás s chutí pijí džus. Někdo to dokonce může považovat za každodenní záležitost, přesto jej raději v Turecku oželte. Důvod je prostý. Může vám přistát pěkná facka. Typicky může nastat situace, kdy turista si objedná v restauraci nebo na pláži čerstvě vymačkaný džus, posadí se a čeká. Reakce tureckého číšníka možná nebude nejvhodnější. Bude v rozpacích a u vedlejšího stolu bude pravděpodobně slyšet hysterický smích. Faktem je, že v turečtině „džus“ znamená poměrně intimní návrh.

V turečtině toto slovo nepoužívejte

Jednoduše řečeno jde o nabídku vstoupit do intimního vztahu, vyjádřenou tou nejpřímější, ne-li hrubou formou. Pokud tedy nejste chlípník a vyloženě takové typy interakcí nevyhledáváte, tak si raději objednejte jiný nápoj. Uleví to vám, všem lidem kolem a každý si může jít nadále s úsměvem po svých.

Raději si objednejte něco jiného

Místní lidé zaměstnaní v pohostinství ve většině známějších letovisek samozřejmě dobře znají význam slova „džus“ v našem jazyce. Vše pochopí a přinesou drink bez zbytečných rozpačitých emocí. Mimo turistické oblasti a v hotelech, kde odpočívají hosté z jiných zemí, je však lepší hrát na jistotu a používat raději anglické výrazy pro šťávu či vodu. Snažte se tedy vyhnout za každou cenu slovu „džus“ a použijte raději jakoukoli jinou tekutinu, kterou zrovna v angličtině znáte. I voda je lepší variantou. Tam k žádné záměně nejspíše nedojde.

Článek Dejte si pozor na pusu. U nás běžně používané slovo nesmíte v Turecku vyřknout. Má tam totiž úplně jiný význam se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bez nich si neporadíme

„Rty jsou základním nástrojem pro řeč, příjem potravy a dýchání,“ konstatuje Noël Cameron, profesor v oboru biologie člověka na Loughborough University. Jak poznamenal, tato část lidského těla je velmi citlivá. Podle údajů Jamaica Hospital obsahují rty kolem 1 milionu nervových zakončení, což je činí velmi citlivými na dotek. Stejně na ně působí změny teplot a také okolní vlhkosti. „Kůže na rtech vytváří membránu mezi vnější kůží na tváři a vnitřkem našich úst.“

„Sliznici odpovídá velká oblast ve smyslové části mozku, tudíž je velmi citlivá.“ Právě z tohoto důvodu jsou rty schopné jemného i hrubého svalové pohybu. Tato dovednost jemného a velmi precizního pohybového rozsahu pomocí pěti svalů dovoluje lidem komunikovat tím způsobem, jakým jsme zvyklí. „Rty jsou naprosto klíčové pro tvorbu obouretných a retozubných zvuků, stejně jako tvarování samohlásek,“ uvádí Cameron.

Klíčová role pro řeč

Obouretné zvuky je možné tvořit pouze použitím obou rtů (například hláska „p“), zuboretné pak vznikají jen kontaktem rtů a zubů („f“). Bez možnosti pohybovat byť jen jedním ze rtů je tvorba některých zvuků nebo výslovnost konkrétních hlásek extrémně obtížná. Zkuste například bez jejich použití vyslovit „m“, „w“ nebo „b“. To je jen několik potíží, kterým čelí například břichomluvci. Proč jsou ale tak červené, na rozdíl od jiných částí těla?

„Povrch rtů má 3–5 buněčných vrstev, ve srovnání s kůží na tvářích je tedy velmi tenký, na tváří je vrstev 16. Obsahuje také méně melanocytů, což jsou buňky produkující pigment. Z toho důvodu jsou skrze kůži rtů vidět cévy, a právě to vede k jasně červené barvě,“ osvětluje Cameron. Dodává, že v případě tmavší kůže je efekt méně viditelný, protože „i pokožka rtů pak obsahuje více melaninu, je tedy vizuálně mnohem tmavší.“

Větší efektivita bez chlupů

„Pokožka rtů je velmi tenká, nemá chloupky ani potní žlázy. Je tudíž relativně křehká, suchá na dotek a snadno narušitelná. Nemá běžnou ochrannou vrstvu potu a tělových olejů, které ji normálně udržují hladkou, regulují teplotu a omezují patogeny. Proto se rty velmi snadno vysuší a následně popraskají.“ Stejně jako chodidla nebo dlaně nezarůstají chlupy, protože jsou takto efektivnější. Chlupatou dlaní by se mnohem hůře chytaly předměty.

Kromě klíčové role pro mluvení a příjem potravy jsou rty také užívány při líbání. „Fungují jako erotogenní zóna a znak přitažlivosti,“ říká Cameron. Ve studii uvedené v roce 2010 v magazínu Perception mohli účastníci přizpůsobit barvu a kontrast rtů na fotkách, aby zdůraznili jejich kvality. Zpravidla docházelo k volbě větší červenosti pro vyšší ženskost a přitažlivost. Červená barva je tedy spojena se sexuální atraktivitou.

V jakých dalších odstínech jste lidská ústa spatřili?

Zdroj: TheScientist

Článek Proč jsou vlastně naše rty červené (nebo růžové) a nemají stejnou barvu, jako zbytek těla? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dělení na „my“ a „oni“

Fráze „byl jedním z nás“ odráží skutečnost, že terorista reprezentoval průměrného bílého Nora v sociálně demokratické společnosti, která poskytuje každému stejné příležitosti. Současně tato fráze naznačuje, že existuje „ostatní“, kteří představují hrozbu pro „naši“ společnost či ideály. Toto srovnání je zvláště patrné, protože útoky z 11. září provedené muslimskými extrémisty jsou v našich myslích stále velmi živé.

Definice kultury a identity skrze duality může ovšem způsobovat nespravedlnost. Kultura a její dědictví je obvykle chápáno a vnímáno dvěma základními a odlišnými způsoby. Jakožto jednotka, která je stabilní navzdory času, a to bez výrazného externího kulturního vlivu – tzv. kulturní čistota. Nebo taková, která je vnějším kulturním vlivem neustále tvarována, tedy kulturní hybridita. První možnost rádi používají etno-nacionalisté.

Nic není bez vnějšího vlivu

Tyto skupiny tvrdí, že kulturní čistota je realita, aby podpořili svoje války a politické projekty. Nicméně celé lidské historii a dědictví dominují stopy interakce a prolínání právě mezi kulturami. Což je ostatně vidět na komplexní DNA každého jednotlivého člověka. Růst popularity extrémistické pravice v dnešní době začíná ovšem dominovat nad hybriditou a vytváří kulturní spory, nespravedlnost a dominanci.

Britská filosofka Miranda Fricker ukazuje dokonce na to, že předsudky jsou ve společnosti a kultuře extrémně zakořeněné. Jsou udržované jako tzv. black box, tedy vzorec myšlenek, chování a názorů, který je brán už jako samozřejmý. Nevědomky je tak předáván dál napříč celými generacemi prostřednictvím každodenního života a aktivit. V tomto kontextu lze pojem „epistemický“ vnímat jako základní a trvající znalost, která přetrvává.

Jak může jazyk zakrýt historii

Klíčovým faktorem všech těchto tendencí je jazyk, konkrétně volba slov. Kurátor v Severní Karolíně například použil roku 1999 termín „černý pracovník“ místo „otrok“. Jeho cílem bylo zakrýt nepříjemný faktor americké historie otroctví. Norský ministerský předseda zase roku 2013 prohlásil, že Norsko nikdy nebylo součástí obchodu s otroky. Jeho zkreslení bylo pokusem udržet mýtus o Norsku jako zemi bez xenofobie, extrémismu a dalších projevů.

Kdykoli používáme rétoriku se slovy „my“ a „oni“, vstupujeme vědomě či podvědomě do nebezpečné lokality. Obhajujeme tak nespravedlnost a nejenže posilujeme nenávist uvnitř extrémistických kruhů, ale tento náhled se pak stává normální součástí společenského diskursu a přispívá k sociálnímu vyloučení místo přijetí. Fráze „byl jedním z nás“ v oficiálním proslovu tak zakrývá právě „černou krabici“ slovní nespravedlnosti.

Norsko a nový zákon o kultuře

Severská země chystá v rámci nových politických cílů také nový zákon o kulturním dědictví. Ten má nahradit současný Cultural Heritage Act pocházející z roku 1978. Zatímco návrh vyzdvihuje výzvy nového zákona ve světle klimatické politiky, odkazy na kulturu a kulturní politiku jsou zmíněny jen okrajově. V právním dokumentu je soustředění se na jazyk naprosto klíčové, zvláště při práci s nespravedlností jak historickou, tak strukturální.

V zákonu je také potřeba zahrnout koncept kultury a národní identity v dialogové formě. To vyžaduje jazyk, který je inkluzivní a podporuje zvědavost po „ostatním“. Je také potřeba, aby zdůraznil a dal jasně najevo, že identita je něco, co je stále v procesu a neustále to podléhá změnám. Pro veškeré debaty o kulturní intoleranci, nespravedlnosti, rasovém násilí a nenávistných projevech je potřeba vytvořit arénu s dialogem.

Jak jste reagovali, když jste se o těchto útocích prvně dozvěděli?

Zdroj: LiveScience

Článek Tvrzení, že terorista „byl jeden z nás“, je vysoce problematické. Představuje to hrozbu pro tolerantnější společnost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Koňská, nebo spíše lidská síla

Může překvapit, že v průměru vygeneruje něco kolem 1 koňské síly právě jeden zdravý lidský jedinec. Termín „koňská síla“ byl prvně použit po roce 1700 Jamesem Wattem. Tento skotský inženýr vstoupil do historie svým ikonickým a neuvěřitelně efektivním parním strojem. Když hledal způsob, jak svoje technické řešení propagovat, vymyslel jednotku výkonu, která ukazovala nadřazenost parního stroje tomu, co tehdejší lidé velmi dobře znali.

Ano, jednalo se právě o koně, kteří byli využíváni na mnoho prací. Watt jednotku určil na základě pozorování, nikoli přesných vědeckých studií. Pracující kůň dokázal otočit mlýnským kolem 144krát každou hodinu. S použitím tohoto čísla Watt odhadl, že koně dovedou sunout 14 774,41 kilogramů o 1 metr za minutu. Pro zjednodušení to zaokrouhlil na 14 968,55 kilogramů práce za minutu (33 000 liber), a tak se zrodila jednotka „koňské síly“.

Vznik nové jednotky kvůli srovnání výkonu

Watta moc nezajímala přesnost měření, chtěl hlavně vyzdvihnout obrovskou míru produktivity, kterou bude znamenat koupě jeho parního stroje. Jeho stroje byly opravdu mnohem silnější a spolehlivější než koně, takže přesnost rovnic zajímala jen velmi málo lidí. Watt byl nepochybně génius a na základě jeho průkopnické práce byla roku 1882 pojmenována jednotka výkonu jeden „watt“. Přesto se však koňská síla stále drží.

Nicméně když už teď víme, že jeden kůň toho zvládne víc, proč tuto jednotku stále používáme? Proč používáme něco, co Watt využil jen jako marketingovou kampaň? „Kvůli tomu, jak se jazyk vyvíjí, existuje hodně slov, která jsou odtržena od svého původu a lidé si to vůbec neuvědomují,“ podotýká lingvista Eric Lacey. „Někdy slova nevypadají moc přesně, protože jejich použití pochází od spojení se starým významem.“

Hlavní, nikoli vysoká silnice

Například anglický termín pro dálnici je „highway“, aniž by tato silnice byla vysoká. Jednoduše jde o starý význam, kdy „high“ znamenalo „hlavní“. A přesně tyto zmatky provází i mnohé jednotky míry nebo váhy. „Stejně tak je mnoho spojení, která už nedávají smysl, což se týká i koňské síly. Ta byla založena na pouhých odhadech, které jsou variabilní či zavádějící. Podobně je na tom akr, který byl odvozen od plochy zorané za jeden den.“

Slovo tedy může být pokřiveno a jeho význam časem zapomenut, jenže proč se tak dlouho drží? Proč některé výrazy zapadnou, zatímco koňská síla je stále všudypřítomná? „Tohle je svatý grál všech lingvistů! Kdybych dokázal predikovat, která slova se v lidské mysli uchytí, vydělal bych jmění jen na jejich poskytnutí všem reklamním agenturám,“ směje se Lacey. „Klíčovou roli hrají jen dvě věci – jednotlivci a jejich způsob komunikace.“

Pojem koňská síla usnadnil lidem komunikaci

Lidé se vyhýbají slovům, např. nadávkám, pokud mají problematický význam nebo negativní konotace. Mohou si také zvolit slova, protože se jim líbí nový význam nebo jen jejich zvuk. Zadruhé si volí konkrétní výrazy podle nějakého kontextu a vzájemné interakce. Na to mají vliv společenské trendy, kulturní události nebo snaha působit jako někdo jiný. Na společenské úrovni totiž volíte slova podle svého statusu, identity a hodnot, které zastáváte.

„Kdyby koně nebyli na počátku 19. století tak jasným zdrojem výkonu, lze pochybovat o tom, že by se jednotka stala natolik populární. Skutečnost, že spojila starý způsob a zároveň touhu po něčem novém, způsobila, že se všem zapsala do paměti,“ vysvětluje Lacey. Docela rád by změnil koňskou sílu na lidskou, protože jde o mnohem přesnější vyjádření. Byl by to krásný příklad slova, které něco přesně sděluje a fungovalo by i jako měrná jednotka.

Který termín pro výkon by se vám jevil jako ideální?

Zdroj: LiveScience

Článek Proč stále měříme výkon v koních? A jak se dá zjistit, kolik síly takový kůň vůbec má? Jako první tento termín použil James Watt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rozpoznání řeči 

Výzkumu se zúčastnilo celkem 18 psů různých ras. Psi byli vybráni tak, aby rozuměli španělštině a znali maďarštinu. Výzkumníci jim dali na hlavu sluchátka a mluvili na ně střídavě španělsky a maďarsky. Navíc byla doplněna sada složená z nesmyslných slov. Ze sluchátek se do psích uší linul ženský hlas předčítající Malého prince v obou jazycích, během čehož zvířata procházela magnetickou rezonancí, která skenovala činnost jejich mozku.

Při srovnávání mozkových reakcí na řeč a soubor nesmyslů výzkumníci zjistili odlišné vzorce aktivity v primární sluchové kůře psů. Tento rozdíl existoval nezávisle na tom, zda podněty pocházely ze známého nebo neznámého jazyka. Psi tedy dokázali rozlišit řeč a pouhé blábolení. Ale mechanismus, který je základem této schopnosti detekce řeči, se může lišit od lidského. Zatímco lidský mozek je na řeč speciálně vyladěn, psí mozek může jednoduše detekovat přirozenost zvuku.

Rozpoznání jazyků

Kromě řeči dokázal psí mozek rozlišit i španělštinu a maďarštinu. Tyto vzorce aktivity specifické pro jazyk byly nalezeny v jiné oblasti mozku, sekundární sluchové kůře. Zajímavé je, že čím byl pes starší, tím lépe jeho mozek rozlišoval mezi známým a neznámým jazykem. „Každý jazyk se vyznačuje řadou sluchových zákonitostí. Naše zjištění naznačují, že během života s lidmi si psi osvojí sluchové zákonitosti jazyka, kterému jsou vystaveni,“ říká Hernández-Pérez, spoluautor studie. Čím pes žije déle, tím více má času na učení.

Studie odhaluje, že schopnost učit se zákonitosti jazyka není výhradně lidská. Stále však nevíme, zda je tato dovednost psí specialitou, nebo je mezi zvířecími druhy častější. Je možné, že změny v mozku jsou výsledkem desítek tisíc let, po které spolu psi a lidé žijí. Snad odpovědi přinesou další studie.

Jaká další zvířata by podle vás mohla mít podobné schopnosti?

Zdroj: Laura V.Cuaya, Speech naturalness detection and language representation in the dog brain, 2022

Článek Umí psi i cizí jazyky? Nové studie prokázaly, že nám tito mazlíčci rozumí více, než si lidstvo doposud myslelo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.