Zapomeňte na Čehúny! Tato přezdívka od Slováků je mnohem divnější. Nikdo jiný na světě nám tak neříká

Slováci nám občas říkají „Švédové“. A nikdo, včetně jazykovědců, pořádně neví proč.

Foto: Orange.man - licence CC BY-SA 4.0

Když se řekne slovenská přezdívka pro Čechy, většina lidí si vybaví „Čehúna“. Je to logické, snadno odvoditelné, trochu posměšné, a hlavně srozumitelné. Jenže ve slovenském slangu existuje označení, které je o kategorii podivnější. Říkají nám „Švédi“. Tedy Švédové. Národ ze Skandinávie, tisíc kilometrů od Prahy, bez jakékoli zjevné spojitosti s Čechy. A právě v tom je síla téhle jazykové kuriozity: čím méně dává smysl, tím víc fascinuje.

Přezdívka, kterou neumí vysvětlit ani odborníci

Výraz „Švédi“ jako označení Čechů se váže především ke starší vrstvě slovenského slangu, k době společného státu, k vojenské službě, k prostředí, kde se Češi a Slováci potkávali denně. Nejde o masově živou nadávku, spíš o stárnoucí relikt, který ale dodnes dokáže vyvolat údiv.

Problém je jednoduchý: nikdo nedokáže spolehlivě říct, odkud se vzal. Podle INFO.CZ si s původem nevědí rady ani renomovaní jazykovědci. Chybí první písemný doklad, chybí etymologická tradice, chybí konsenzus. Existují jen hypotézy a ústní podání.

Třicetiletá válka a legenda o švédské krvi

Nejčastěji citovaná teorie spojuje přezdívku se švédskými vojsky, která za třicetileté války (1618–1648) táhla českými zeměmi. Švédští vojáci prý po sobě zanechali světlovlasé potomky, a Slováci si údajně začali Čechy spojovat právě s touto „severskou“ příměsí.

Zní to líbivě. Ale důkazy chybí.

Švédská vojska skutečně na Moravě řádila. V roce 1645 obléhala Brno přibližně 120 dní, město bránila malá posádka pod velením Raduita de Souches proti mnohonásobné přesile a odmítla kapitulaci. Historická paměť na Švédy byla na Moravě mimořádně silná, dodnes ji připomínají místní slavnosti i legenda o poledním zvonění v jedenáct hodin.

Jenže od silné historické paměti k přezdívce celého národa je dlouhá cesta, a přímý doklad, že by pojmenování vzniklo právě tady a právě tehdy, neexistuje. A co se týče genetiky? Novější archeogenetická shrnutí popisují genetický profil střední Evropy jako výsledek mnohem starších a rozsáhlejších migračních vln. Specificky „švédskou“ stopu po třicetileté válce se v dostupné literatuře prokázat nepodařilo. Legenda o švédské krvi tak zůstává legendou.

Proč „Čehún“ a „čobolák“ dávají víc smyslu

Na pozadí záhadných „Švédů“ vynikne, jak průhledné jsou ostatní česko-slovenské přezdívky. „Čehún“ je prostě expresivní odvozenina od slova Čech, regionálně vázaná hlavně na západní Slovensko, starší a postupně ustupující, ale etymologicky triviální.

A „čobol“ nebo „čobolák“? To je české označení Slováka, jehož původ je podle analýzy Deníku N poměrně čitelný: spojuje se se Švandrlíkovými Černými barony a hláškou „Čo bolo, to bolo, terazky som majorom!“, zpopularizovanou filmovou postavou majora Halušky. Vtipné, dobově ukotvené, dohledatelné.

U „Švédů“ nic takového nemáme. Žádný román, žádný film, žádná slavná hláška. Jen podivný skok od Čechů ke Skandinávii, a ticho tam, kde by mělo být vysvětlení.

Přezdívky jako fosilie vztahů

Ve slovenské lexikografii se objevují i další expresivní pojmenování Čechů, třeba „Pepík“ nebo zdrobnělé „čecháčik“. Ukazuje to, že vzájemné škádlení mělo vždycky víc vrstev. Ale žádná z těchto přezdívek nemá tak záhadný původ jako „Švédové“. Právě proto mezi nimi vyčnívají.

Výraz dnes zřejmě ustupuje. Mladší Slováci ho podle dostupných indicií nepoužívají tak běžně jako generace, která zažila společnou vojenskou službu nebo federální úřady. Nahrazuje ho neutrální „Česi“, případně v expresivní rovině starý dobrý „čehún“.

Přezdívka „Švédi“ je jazykový artefakt bez rodného listu, nikdo ji nevymyslel nahlas, nikdo ji nezapsal poprvé a nikdo ji dnes neumí spolehlivě vyložit. Možná právě proto přežila tak dlouho.