Proč by temná hmota mohla mít vlastní nukleony a jádra

Většina dosavadních experimentů pátrala po takzvaných WIMPech, slabě interagujících masivních částicích, které se chovají jako bezrozměrné body. Část teoretiků ovšem už roky rozvíjí alternativu: temný sektor by mohl disponovat vlastními vnitřními silami, analogickými k silné jaderné interakci v běžné hmotě. Bez dlouhodosahové síly připomínající elektromagnetismus by v takovém sektoru mohla probíhat „temná nukleosyntéza“ prakticky bez brzd a vytvářet obrovské vázané objekty, ultratěžkou kompozitní temnou hmotu (UHDM).

Takový objekt by se při průletu detektorem choval zásadně odlišně od klasického WIMPu. Místo jediného rozptylu na jednom jádře argonu by zanechal řetězec srážek, vícenásobnou stopu rozloženou podél své dráhy. Právě tuto multiscatter topologii hledal DarkSide-50 pro čtyři referenční hmotnosti temného nukleonu: 10, 50, 100 a 500 GeV/c².

Jak 532 dní ticha pod Gran Sassem zúžilo prostor pro temnou hmotu

Klíčový dataset pochází z kampaně s podzemním argonem, která probíhala od dubna 2015 do února 2018 a poskytla 532 dní kvalitních dat s extrémně nízkým pozadím. Dvoufázová kapalno-argonová časově-projekční komora (TPC) o hmotnosti desítek kilogramů měřila současně scintilační záblesky i ionizační signál, dvojí čtení, které umožňuje odlišit jaderné odrazy od elektronového šumu s mimořádnou přesností.

Analýza musela zohlednit i to, že ultratěžký objekt ztrácí energii už při průchodu 1 400 metry horniny nad laboratoří. Čím hmotnější kompozit, tím méně kinetické energie mu zbude na interakci v detektoru. Výsledek: při 90% hladině spolehlivosti tým vyloučil konkrétní pás v prostoru parametrů, kombinace hmotností a průřezů, kde se UHDM už skrývat nemůže. Jde o vůbec první takový limit získaný v argonové TPC a o přímé zadání pro příští generaci.

Hodnota nulového výsledku spočívá v přesnosti hranice. Dokud nikdo neměřil, kompozitní temná hmota mohla teoreticky existovat v široké škále konfigurací. Po DarkSide-50 se povolený prostor znatelně smrskl. V experimentální fyzice částic platí jednoduchá logika: každý vyloučený kus mapy přibližuje buď objev, nebo definitivní zamítnutí modelu.

DarkSide-20k: dvacet tun argonu a řádový skok citlivosti

Nástupce se staví ve stejných podzemních halách LNGS. Oproti padesátikilovému předchůdci přináší dramatický nárůst objemu: 20 tun fiduciální hmoty, celkem 51 tun podzemního argonu v hlavní komoře a dalších 32 tun ve vnitřním vetu. Čtení obstarávají křemíkové fotonásobiče (SiPM) pokrývající stěny komory, vnější veto tvoří lázeň atmosférického argonu.

Cíl je ambiciózní: provoz prakticky bez instrumentálního pozadí při plánované expozici 200 tun×rok. Projekce spolupráce počítají s tím, že už po prvním roce sběru dat se citlivost pro lehkou temnou hmotu zlepší minimálně o řád oproti DarkSide-50. V pětiletém horizontu má detektor dosáhnout průřezu přibližně 1,2 × 10⁻⁴⁷ cm² pro WIMP o hmotnosti 1 TeV, v desetiletém pak 7,4 × 10⁻⁴⁸ cm², tedy oblast, kde se začíná projevovat takzvaná „neutrinová mlha“, pozadí od koherentního rozptylu atmosférických neutrin.

Start provozu materiály spolupráce nejčastěji rámují na rok 2027, některé příspěvky zmiňují pozdní rok 2026.

Argon versus axiony: jak se liší jednotlivé strategie lovu temné hmoty

DarkSide reprezentuje jednu z větví přímé detekce, měří odrazy atomových jader po srážce s procházející částicí. Výhody kapalného argonu tkví v intenzivní scintilaci, snadné chemické purifikaci a výjimečné schopnosti rozlišit elektronové a jaderné odrazy pomocí tvaru scintilačního pulzu. Podzemní argon navíc obsahuje drasticky méně radioaktivního izotopu ³⁹Ar než atmosférický; horní limit činí pouhých 0,08 % běžné atmosférické koncentrace, což otevírá cestu k mnohatunovým detektorům bez zaplavení vlastním šumem.

Úplně jiný přístup volí experimenty jako CAST nebo OSQAR v CERNu. Ty nehledají jaderné odrazy, nýbrž se pokoušejí přeměnit hypotetické axiony v silném magnetickém poli na detekovatelné fotony či rentgenové záření. Vedle toho existují kandidáti jako superWIMPy, sterilní neutrina nebo „skrytá“ temná hmota, z nichž každý vyžaduje odlišnou experimentální strategii. Pole kandidátů je dnes širší než kdykoli dříve a DarkSide testuje jednu specifickou větev tohoto rozvětveného stromu.

Článek Co kdyby temná hmota měla vlastní jadernou fyziku? Sedmiletý experiment v podzemí testoval její povahu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co se stalo v oxfordské laboratoři

Celý experiment se odehrál na jediném iontu stroncia-88 zachyceném v iontové pasti. Fyzici provázali vnitřní spinový stav iontu s jeho pohybem, který se chová jako kvantový harmonický oscilátor, něco jako nekonečně jemná pružina kmitající na kvantové úrovni. Klíčový trik spočíval v takzvaném měření uprostřed obvodu: uprostřed experimentu změřili spin iontu, a tím „zkolabovali“ jeho pohyb do předem zvolené superpozice neklasických složek.

Výsledek ověřili plnou stavovou tomografií a rekonstrukcí Wignerovy funkce, kvazipravděpodobnostního popisu stavu ve fázovém prostoru. Záporné oblasti v této funkci jsou přitom jednoznačným podpisem genuinně kvantového chování, které nelze vysvětlit žádnou klasickou směsí.

Podstatné je, co všechno šlo nastavovat. Tým mohl volit velikost, fázi, orientaci osy stlačení, prostorovou separaci složek i poměr jejich amplitud. Dokázal vytvořit i asymetrické superpozice a dokonce míchat různé řády v jedné vlnové funkci, například složit stlačenou a tristlačenou komponentu dohromady. To není jeden typ kočky. Je to programovatelná rodina.

Od kvadstlačení k superpozicím za pět týdnů

Červnový výsledek nestojí osamoceně. 1. května 2026 tentýž oxfordský tým oznámil, že na stejné platformě poprvé experimentálně zpřístupnil kvadstlačení (quadsqueezing), interakci čtvrtého řádu, kterou do té doby nikdo v laboratoři nerealizoval. O pouhých pět týdnů později tyto stavební bloky začal koherentně skládat do superpozic.

Tempo je pozoruhodné a ukazuje, že nejde o izolovaný výstřel, ale o systematicky budovaný nástrojový soubor pro práci s oscilátorovými kvantovými stavy. Teoretický základ přitom sahá minimálně k roku 2021. Oxford teď někdejší návrh krok za krokem převádí do experimentální reality.

Proč nejde jen o hezčí obrázek

Standardní kočičí stavy skládají dvě opačně posunuté kopie téhož klasicky nejbližšího stavu. Představte si to jako dvě identické kuličky na opačných stranách misky. Oxfordské stavy jsou jiné, jejich složky se liší nejen polohou, ale i vnitřní strukturou, řádem nelinearity a rozdělením kvantové neurčitosti. Návrhový prostor se tím dramaticky zvětšuje.

A to má praktické důsledky. Oxfordská zpráva uvádí, že při stejné průměrné energii vykazují nové stavy větší „kvantovou zdrojovost“ než standardní kočičí stavy nebo Fockovy stavy. To z nich dělá kandidáty na takzvané zdrojové stavy (resource states), stavební kameny pro tři oblasti:

• Kvantové výpočty se spojitými proměnnými, kde se informace kóduje do spojitých proměnných oscilátoru místo do diskrétních qubitů.
• Kvantová senzorika, kde neklasické stavy umožňují měření přesahující klasické limity.
• Bosonická oprava chyb, kde se informace ukládá do oscilátoru a nastavitelnost parametrů (separace, stlačení, orientace) umožňuje přizpůsobit kódování konkrétnímu typu šumu.

Plnou demonstraci chybového kódu tato práce zatím neobsahuje. Ale rozšíření palety dostupných stavů je nutný předstupeň.

Jak daleko je to k praktickému kvantovému počítači

Hodně. Experiment pracoval s jediným iontem, ne s vícequbitovým procesorem. Komerční systémy se zachycenými ionty, jaké nabízí například Quantinuum přes cloudový přístup, řeší jiné patro problému: škálování, opravu chyb v reálném čase, propojení mnoha qubitů. Oxfordský výsledek leží o několik úrovní níž, na úrovni fyzikální operace a návrhu vhodnějších kvantových stavů.

V Česku přitom existují příbuzné výzkumné směry. Olomoucká laboratoř OLMI pracuje s neklasickými stavy a jednoatomovými oscilátory, projekt NONGAUSS na Univerzitě Palackého rozvinul výzkum kvantových negaussovských stavů směrem k zachyceným a chlazeným iontům a Ultra-cold Plasma Laboratory na MFF UK připravuje zachycené elektrony do specifických kvantových stavů pomocí laserově chlazených iontů. Přímou spolupráci s oxfordským týmem na tomto konkrétním experimentu se nám ale ve veřejných zdrojích nepodařilo doložit.

Co to mění v celkovém obrázku

Oxfordský experiment nepřepisuje časovou osu komerčního kvantového počítání. Nepřináší hotový procesor ani nový rekord v počtu qubitů. Přináší ale něco, co bývá v popularizaci přehlíženo: rozšíření fyzikálního slovníku. Dosud měly laboratoře k dispozici omezenou sadu stavů, se kterými uměly pracovat. Teď mají programovatelnou rodinu, jejíž parametry lze ladit podle potřeby.

Dva oxfordské výsledky za pět týdnů, nejprve kvadstlačení, pak jeho koherentní skládání do superpozic, ukazují laboratoř, která nehoní jednotlivé rekordy, ale staví systematický nástrojový soubor. A právě takové soubory nakonec rozhodují o tom, které platformy přežijí cestu od fyzikálního experimentu ke skutečné technologii

Článek Oxfordský experiment s kvantovými stavy. Fyzici vytvořili pokročilejší verzi Schrödingerovy kočky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rok 1933: dramatický zlom v Einsteinově životě

Fotografie vznikla přibližně v roce 1933, což byl jen tak mimochodem pro samotného Einsteina mimořádně důležitý rok. V Německu se tehdy totiž dostal k moci Adolf Hitler a politická situace začala být pro židovské intelektuály velmi nebezpečná. Slavný fyzik proto udělal to nejlepší, co mohl – zůstal v zahraničí, kde už nějakou dobu pobýval. V té době byl přitom už světovou celebritou. Nobelovu cenu za fyziku získal v roce 1921 a jeho teorie relativity změnila způsob, jak lidstvo chápe vesmír.

Chvíli sice uvažoval, co vlastně bude dělat, ale velmi rychle přijal nabídku z amerického Institute for Advanced Study v Princetonu, kde poté působil až do konce života. A právě z tohoto období vznikla i zmíněná rodinná fotografie. A podle mínění naší redakce je velmi symbolická – jde o chvíli, kdy se rodina rozhoduje, jak bude jejich další život vypadat.

Albert Einstein with his son Hans Albert Einstein and grandson Bernhard Caesar Einstein (c. 1933).

The coolest photos ever taken: https://t.co/Pgcn2bknZu pic.twitter.com/813VK7pd04

— Fascinating (@fasc1nate) January 12, 2026

Syn i vnuk jsou také geniální

Einsteinův syn Hans Albert Einstein se narodil roku 1904 ve Švýcarsku. A ačkoli vyrůstal ve stínu jednoho z největších vědců historie, k fyzice ho to netáhlo, naopak, vydal se vlastní cestou. Specializoval se na hydrauliku a výzkum pohybu sedimentů v řekách (což využijí všichni, kdo někdy chtěli postavit přehradu nebo alespoň malý most).

A vnuk Bernhard, ten malý chlapec na fotografii? Ten se stejně jako jeho otec vydal technickým směrem. Pracoval jako inženýr a během života získal několik patentů (a dodnes se jeho vynálezy používají například v oblasti elektroniky a laserových technologií). Zajímavé je ovšem to, že se veřejnosti spíš vyhýbal. Na rozdíl od svého dědečka totiž nestál o mediální pozornost a žil poměrně nenápadný život.

Článek Vzácný snímek Einsteina se synem a vnukem překvapil svět. Tohle učebnice fyziky neukazují se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Má vůbec zrcadlo vlastní barvu?

Nejspíš jste nad touto skutečností zrovna u zrcadla nikdy nepřemýšleli. Zrcadla tu zkrátka jsou, plní svůj účel, takže proč se tím vlastně zabývat? Jenže po vyslovení takové otázky začne člověku tento problém vrtat v hlavě. Na jazyk se vzápětí dere prohlášení, že zrcadla jsou stříbrná, jenže to by byla chyba. A pokud bychom prohlásili, že zrcadlo žádnou barvu nemá, tak bychom se dopustili obdobného omylu.

Celá záležitost je totiž trochu komplikovanější, než je na první pohled patrné. Vtírá se taky třetí možnost, že zrcadlo má zkrátka takovou barvu, jakou před něj zrovna postavíme. Ano, jako vtip rozhodně dobré. Jenže podle základní definice má každý objekt barvu odpovídající části světelného spektra, které nepohlcuje, ale odráží. Proto jsou poznámkové bločky většinou žluté – odráží všechny vlnové délky až na žlutou.

Ne všechno je odraženo stejně

Dokonalé zrcadlo by mělo odrazit všechno, a tudíž být bílé. Ovšem běžná zrcadla neodráží všechny části spektra stejným způsobem. Takové bílé tričko odráží bílou barvu do všech stran, takže ať se na něj kouknete odkudkoli, bude pořád stejně bílé. Zrcadlo ovšem odráží modré a červené světlo ve stejném směru, takže vlastně vytváří obraz zdroje tohoto světla. Z toho důvodu říkáme, že zrcadlo je „chytře bílé“.

Tím ale komplikace nekončí, protože tato vlastnost by odpovídala dokonalému zrcadlu, které ale reálně neexistuje. Existující zrcadla přece jen odráží jednu z vlnových délek, konkrétně 510 nanometrů, kterou my lidé vnímáme jako zelenou. Zrcadla jsou tedy lehce zelená a možná jste si toho někdy všimli například při pohledu do zrcadlového tunelu. To dělá ze zrcadel i přes jejich odrazovou schopnost jen další objekt, který má barvu jako všechny ostatní.

Zdroj: ScienceAlert

Článek Jakou barvu má vlastně zrcadlo a díky čemu v něm vůbec můžeme vidět odraz? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bezprecedentní propojení hmoty s energií

Fenomenální rovnice, kterou zná takřka každý včetně laiků, je popsána v rámci speciální teorie relativity v publikovaném článku Závisí setrvačnost tělesa na jeho energetickém obsahu? (1905), jejž sepsal Albert Einstein. Rovnice svým tvrzením – že množství hmoty, jež se ztratí, je vždy vyváženo ekvivalentním množstvím energie, které se získá, a naopak – propojuje energii s hmotou. Jednotlivé proměnné rovnice poté znamenají: E (energie tělesa v klidovém stavu) = m (hmotnost) × c^2 (rychlost světla ve vakuu na druhou).

Vzhledem k faktu, že rychlost světla je velmi vysoká (fotony se pohybují rychlostí 2,99 × 10^8 m/s), je i v nepatrném množství hmoty vázáno nepředstavitelně velké množství energie. To nicméně neznamená, že hmotnost lze na energii jednoduše přeměnit. V obvyklých procesech často hraje roli pouze elektromagnetická interakce a klidová hmotnost tělesa se nemění. Aby se tato veličina změnila, je zapotřebí realizovat technicky obtížné procesy. A to takové, v nichž se uplatňují jaderné síly mezi elementárními částicemi.

Rovnice, která je symbolem fyzikální revoluce

Albert Einstein tak svými úvahami a výpočty předznamenal „cestu do nitra atomu“. Ta byla završena objevem atomového jádra roku 1906 a možnostmi uvolnění energie, která je v něm vázána. Jestliže se ale vrátíte zpět ke slavné rovnici, může se vám zdát pro některé případy nedostatečná. Skvělým příkladem jsou fotony, které mají nulovou hmotnost, ovšem přesto obsahují energii. Tento paradox, který lze nazvat „fotonovým paradoxem“, lze vyřešit s pomocí rozšířené, avšak méně známé verze rovnice.

Rozšířená verze do výpočtu přidává hybnost tělesa (p). Rovnice poté vypadá následovně: E^2 = p^2c^2 + m^2c^4. Jestliže budete uvažovat hmotnost fotonu m = 0, rovnice získá podobu: E = pc. Platnost takto upravené rovnice potvrzují provedené fyzikální experimenty. Jakmile se Einsteinův vztah prokázal jako validní ve všech ohledech, stal se takřka symbolem fyzikální revoluce. Kromě otevření cesty k využití jaderné energie (včetně atomových bomb) znamenal totiž i obrovský posun v teoretické fyzice jako takové.

Jak by podle vás vypadal dnešní svět, kdyby lidstvo neznalo tuto rovnici?

Zdroj: LiveScience

Článek Co znamená nejslavnější Einsteinova rovnice E=mc²? Způsobila vědecký převrat v celém vnímání světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Existence života na Marsu

Víme, že ve vesmíru je mnoho chemických látek, které jsou nezbytné pro vznik života, a řada planetárních systémů, kde by pak mohl prosperovat a vyvíjet se. Víme, že živé organismy se objevily na Zemi poměrně brzy, a nyní existují důkazy, že mohly existovat také na raném Marsu. To naznačuje, že život ve vesmíru je docela pravděpodobný.

Vědci a jejich debatování o vesmíru

Technologie jsou v dnešní době již natolik vyspělé, že z oblasti vesmíru byl několikrát zachycen rádiový šum, doposud však neznámého původu. Vesmír je však celkově tichý jako město duchů. Tento paradox objevil italský fyzik Enrico Fermi v roce 1950. Tehdy obědval spolu s dalšími proslulými vědci a jejich rozhovor se stočil k mimozemskému životu a letům do vesmíru.

Fermi analyzoval problém vesmíru, kde je inteligentní život možný, a proto by měl být vesmír také „hlučný“. Věděl, že vesmír je mnohem starší než lidstvo. Inteligentní tvorové měli proto dostatek času vynalézt rádio, televizi a usadit se všude na obyvatelných planetách. Bylo by logické předpokládat, že vesmír je plný života a hlučných kultur, jako je ta naše. Nejpravděpodobnější byly takové úkazy na Marsu.

Pravděpodobný život na Marsu?

Izotopová data a studium gama záření na Marsu naznačují, že poblíž oblasti Cydonia Mensa došlo k silné termonukleární explozi. Důkazy o další, slabší explozi byly nalezeny také poblíž Galaxias Chaos. Shromážděná data dohromady naznačují, že v dávné minulosti mohlo na Marsu dojít k jaderné katastrofě planetárního rozsahu se zničením veškerého života. Odpověď na Fermiho paradox se proto možná skrývá na Marsu.

Plyny a vzácné prvky

Inertní plyny jsou vždy užitečné při planetárním průzkumu. Charakteristickým rysem atmosféry Marsu je převládající přítomnost dvou izotopů inertních a raritních plynů. Jedná se o plyny xenon-129 a argon-40. Dále se zde vyskytuje obrovská hojnost vzácných prvků uranu, thoria a dalších.

Zdá se, že xenon na Marsu byl podobný jako na Zemi, ale silná jaderná událost jeho množství dramaticky zvýšila. Při konvenční štěpné reakci se xenon-129 objevuje jen v malém množství, ale výbuch vodíkové bomby dramaticky zvyšuje jeho koncentraci. Existují další známky silného výbuchu odpovídajícího vodíkové bombě na Marsu, které se odrážejí v izotopových anomáliích těžkých inertních plynů, jako je krypton. Rozložení izotopů kryptonu na Marsu je velmi podobné jejich rozložení na Slunci, což je skutečná jaderná pec.

Cydonská hypotéza ve světle nových dat o Marsu

Cydonská hypotéza je založena na archeologických datech. Hlavním artefaktem je obličej marťanské sfingy v Cydonii. Dalším nedalekým a zajímavým úkazem je marťanská pyramida, která má tvar hvězdy s přenosem své geometrie na blízké stavby. Tento tvar hvězdy lze často vidět v opevněních na Zemi, jako je Fort Henry v Baltimoru. Útvary podobné tváři byly také dle snímků spatřeny na Galaxias Chaos. Tyto objekty připomínají artefakty ze Cydonia Mensa, ale v menším měřítku. 

Je hypotéza skutečně pravdivá?

Na základě veškerých údajů se Cydonská hypotéza jeví jako reálná. Na několika místech Marsu tak možná existovala domorodá civilizace, která se vyvíjela v souladu s jeho biosférou stejně jako na Zemi. Je třeba také poznamenat, že i přes jadernou katastrofu, o níž zpráva pojednává, by tam mohly přežít některé druhy bakterií a jiných znaků života. Bohužel se však příčina této jaderné katastrofy nedá vysvětlit. Existuje mnoho teorií. Americký fyzik John E. Brandenburg se je snaží lidem podrobně popisovat.

Zdroj: GoodReads

Článek Existence mrtvé humanoidní civilizace na Marsu, která byla zničena masivním jaderným výbuchem, je vysvětlena fyziky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Známý fyzik vypočítal soudný den

Sir Isaac Newton je znám především pro své zásluhy v oblasti fyziky. Každé dítě se už na základní škole naučí, jak díky padajícímu jablku určil zákon gravitace. Mimoto se však zasloužíl o určení hned tří pohybových zákonů, které dodnes představují základní pilíře fyziky. Za své zásluhy si dokonce vyšloužil pasování do šlechtického stavu, což je v Anglii ta největší možná pocta. Ačkoliv je Isaac Newton vnímán spíše jako racionální vědec, jednou svou částí tíhl také k duchovním otázkám života. Právě proto se v pozdějších letech zaobíral otázkou soudného dne. Apokalypsu v roce 2060 předpověděl na základě indícií z Bible.

Apokalypsu našel v Bibli

Isaac Newton přistupoval k problematice soudného dne stejně, jako by se jednalo o další fyzikální problematiku. Klíčem k jeho určení měla být Bible, ve které rozklíčoval několik zásadních indicií. Jednotlivé poznatky převedl do matematické rovnice a konečný výsledek určil pro apokalypsu rok 2060. Vlastně se jedná o součet dvou klíčových historických dat, na které měly indicie v Bibli poukazovat jako na klíčové okamžiky vedoucí k soudnému dni.

Prvním z nich je rok 800, kdy byl Karel Veliký korunován císařem Svaté říše římské. Druhé datum představoval rok 1260, který Isaac Newton označil za rok, kdy došlo ke zkorumpování katolické církve. Součtem těchto dvou let určil, že konec světa nastane v roce 2060.

Redakce VědaŽivě

13 května, 2024

Blížící se konec světa: Rakouský fyzik tvrdí, že nás čeká v pátek 13. listopadu 2026

Trochu jiná představa apokalypsy

Z Newtonových poznámek je však patrné, že by se nemělo jednat o apokalypsu v pravém smyslu toho slova. Zatímco v dnešní době si pod tím slovem představíme kompletní vyhlazení lidské rasy a zpustošenou Zemi, sir Isaac měl na mysli něco úplně jiného. Podle něj představuje rok 2060 dobu, kdy se na Zem vrátí Ježíš Kristus. Ten pak bude lidstvu vládnout dalších tisíc let a postará se o to, aby se židé dostali zpátky do své země, kde se postarají o vybudování ráje na Zemi.

Článek Nejen Nostradamus, ale i Isaac Newton: Předpověděl apokalypsu, prý k ní dojde v roce 2060 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Albert Einstein umírá

Albert Einstein umírá 18. dubna 1955 ve věku 76 let na univerzitní klinice v Princetonu v New Jersey. Příčinou smrti byla výduť břišní aorty (Abdominal Aneurysm). Fyzikovo tělo bylo na jeho přání zpopelněno. Ještě před tím však byl vyjmut jeho mozek, aby mohli tehdejší vědci odhalit příčinu jeho génia. Na pitvu dohlížel patolog Thomas Stoltz Harvey, který měl velký zájem na odhalení záhady Einsteinova mozku.

Mozek byl později rozřezán na 240 malých částí. Harvey některé z nich zaslal dalším vědcům, většinu si však nechal u sebe. Postupem času se většina z rozeslaných částí mozku vrátila zpátky na univerzitní kliniku v Princetonu. Spousta z nich však stále schází. Dnes nikdo netuší, kde by se mohly nacházet.

Zkoumání géniova mozku

Harvey mozek rozdělil na 12 dílů, které obsahovaly 200 ultra tenkých řezů. Jednotlivé řezy nebyly silnější než lidský vlas. Přitom si k takovému zacházení ani nevyžádal povolení od pozůstalých Alberta Einsteina. Harvey některé z řezů osobně odvezl svým vědeckým kolegům napříč Amerikou a Kanadou, kteří mu měli pomoct v pátrání po Einsteinově genialitě. Zbytek Einsteinova mozku skladoval ve speciálních nádobách u sebe doma. Na univerzitní kliniku v Princetonu se tak Albert Einstein vrátil až v roce 1998, celých 43 let po své smrti a pitvě, jak uvádí web LiveScience.com.

Redakce VědaŽivě

10 ledna, 2022

Krutý osud geniální manželky Einsteina: Měla stejnou mysl, bez ní by se tak daleko nikdy nedostal

V mozku byly nalezeny různé anomálie

Harvyho fascinace Einsteinovým mozkem však přinesla potřebné výsledky. Spolu s ostatními vědci odhalil několik vývojových anomálií, které by mohly naznačovat, proč byl Albert Einstein geniální. V roce 1985 vyšla první studie, která jednotlivé nálezy popisovala. V ní je Einsteinův mozek porovnáván s několika mozky obyčejných lidí. Einsteinův mozek se odlišoval například extra drážkou v čelním laloku, který je spojovaný s funkcí pracovní paměti a plánováním. V některých částech mozku zase byla zjištěna zvýšená koncentrace neuronů, která mohla napomáhat k rychlejšímu zpracování informací.

Článek Génius Albert Einstein: Mozek mu rozřezali na 240 kousků, chtěli přitom zjistit, proč byl tak chytrý se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rychlejší vysoušení

Pokud jste vylili trochu vody, rozhodně hned nemusíte běžet pro mop. Jen ji rozetřete po podlaze nebo jiném povrchu. Čím větší bude totiž povrch tekutiny, tím rychleji se odpaří. Trochu jiná je samozřejmě situace s limonádami a obecně sladkými tekutinami. Při tomto postupu se totiž odpaří voda a sladký lepivý povrch zůstane.

Světlo a lidská kůže

Přímé slunce a citlivá lidská kůže, to je věčný souboj. Abyste trochu získali bronz, a přitom se nespálili, opalujte se ve stínu. Ultrafialové záření je rozptýleno naprosto všude a dostane se k vám tudíž i pod stromy. Nemusíte se slunci úplně vyhýbat, ale chraňte se před přímými dotyky jeho paprsků.

Automatické zalévání

Chystáte se na dovolenou? Postarejte se o svoje rostliny automatickým zaléváním. Vedle květináčů dejte lahev vody – výš než květináče – a namočte do ní pruh bavlny. Druhý konec pruhu dejte do květináče. Voda hledá vždycky nejnižší polohu a bude cestovat i po látce. Postupně tak bude „vysávat“ vodu z jedné nádoby a přesouvat ji do nižší, tedy květináče.

Bleskové mrazení nápojů

Pokud chcete opravdu rychle vychladit láhev s nápojem, pomůže vám namočený papírový ručník. Obalte jím láhev a dejte ji do mrazáku. Voda se z mokrého povrchu vypaří a zbývající tekutina se ochladí. Chladící efekt odparu posílí funkci mrazáku, vlhká láhev tak bude ochlazena mnohem rychleji.

Vylepšená chladicí taška

Studený vzduch jde vždy dolů, teplý nahoru. Proto dávejte chladicí médium v termotašce vždycky nahoru. Jinak vám chladné prostředí zůstane jen dole a věci nahoře se rychleji zkazí.

Světlo na půdě zdarma

I na půdě domu je potřeba dobře vidět. Nejjednodušším způsobem je v případě střechy pokryté střešními taškami použít několik kusů tzv. prosvětlovacích tašek, které se vyrábí z plexiskla. Světlo tak bude přirozeně pronikat dovnitř, rozptýlí se a celý prostor osvětlí.

Jak ohřát mléko, aby neuteklo

Vaření mléka umí být hodně zrádné. Na dno hrnce dejte vzhůru nohama talířek. Ten zabrání formování pěny a divokému varu, čímž donutí mléko chovat se stejně jako voda.

Zrychlené vaření brambor

Pokud dáte při vaření brambor do hrnce kousek másla, teplota vody se zvýší a brambory uvaříte za poloviční čas. Krom toho také vylepšíte jejich výslednou chuť.

Otravná mlha v koupelně

Zamlžené zrcadlo dovede otrávit den. Jak se tomu vyhnout? Vzduch se tu ohřívá a povrch zrcadla zůstává studený. Pro vyřešení problému je potřeba vyrovnat teplotní rozdíl, například tak, že zrcadlo nahřejete fénem.

Nespalte se v kuchyni

Některé materiály vedou teplo velmi dobře a rychle – železo, měď, stříbro a zlato. Další ho umí spolehlivě tlumit, jako třeba korek, dřevo nebo keramika. Udělejte si z těchto materiálů držátka od poklic a nehrozí vám, že se u plotny spálíte.

Jaké další podobné vychytávky vás napadají?

Zdroj: TheScientist

Článek 10 fyzikálních skutečností, které vám ulehčí každodenní život – do kuchyně, při úklidu, i na sluníčko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se bonbóny potápí

Můžete je donutit potopit se a pak zase plavat? Potřebujete zabalené bonbóny, které jsou opravdu zatavené, nejen zabalené. Dále plastovou láhev s pevným víčkem a vodou. Též se hodí miska, špendlík a jehlové kleště. Zabalený bonbón hoďte do vody v láhvi a sledujte, zda plave. Pokud ano, pečlivě ji uzavřete a zmáčkněte. Pořád plave? Můžete zkusit položit láhev na ležato a stoupnout si na ni, případně vyzkoušet některý z následujících postupů.

Pomocí kleští vylovte bonbón z vody a lehce propíchněte obal. Dejte cukrovinku zpátky, obal by se měl pomalu začít plnit vodou, čímž uvězní vzduchové bubliny. Případně zkuste jiný bonbón nebo jinou láhev, kterou snadněji zmáčknete. Většina bonbónů je hustší než voda, takže se potopí. Pokud jsou ale v obalu vzduchové bublinky, budou ho celý držet nad vodou. Když láhev zmáčkněte, voda sevře také bonbón.

Otázka bublin a obalu

Vlivem tlaku se zmenší i bublinky v obalu. Bonbón tak tlačí na vodu méně a ona ho méně podporuje, proto se potopí. Když tento tlak ustane, bubliny se opět zvednou a vše se vrátí do původního stavu. Některé ryby mají měchýř, který funguje úplně stejně. Jakmile ho zmáčknou, tak se mohou potopit, když ho uvolní, vynoří se. Každý bonbón může být zabalen trochu jinak, takže se některé prostě nepotopí a některé zase nebudou nikdy plavat.

Můžete cítit pH?

Čím se dá otestovat kyselost nebo zásaditost? Například lakmusový papírek na jazyku? Budete potřebovat sadu kyselých bonbónů, lakmusový papírek s rozsahem pH 1–7, teplou vodu a několik malých misek. Do každé z nich dejte několik bonbónů – pro každý druh vezměte jednu. Zalijte je teplou vodou, dokud nebudou potopené. Kyselou část bonbónů nechte rozpustit, některé mají například skořápku, jiné se potřebují rozpustit kompletně.

Ochutnejte lžičku vody z každé misky. Jak moc je kyselá? Srovnejte misky podle intenzity chuti. Každou z nich otestujte papírkem. Odpovídají výsledky původnímu pořadí? Co se zde děje? Kyselou chuť způsobují kyseliny, takže čím silnější chuť, tím více kyseliny v bonbónu je. Pokud vaše chuť neodpovídá výsledkům, existuje několik vysvětlení, hlavně v případě obarvených bonbónů. Stejně tak některé příchutě mohou zakrýt kyselou chuť.

Slaná lázeň pro gumové červíky

Středné náročný experiment s dobou provedení 2 dny. Potřebujete 4 gumové červíky nebo medvídky, 3 menší čisté misky na cca 1 šálek vody, cukr a sůl. Do jedné misky dejte lžičku cukru, do druhé lžičku soli a obě zalijte vodou. Do každé misky dejte jednu gumovou sladkost a jednu nechte bokem pro srovnání. Po několika hodinách zkontrolujte velikost jednotlivých medvídků. Který z nich se za tuto dobu nejvíce změnil?

Šálek čisté vody je jako zředěný roztok. Přidáním soli vytvoříte koncentrát. Čím více soli, tím koncentrovanější. Pokud se může voda stát koncentrovanějším činidlem, tak to udělá, protože příroda se snaží o rovnováhu. Tento proces se jmenuje osmóza. Tu můžete vidět v praxi u medvídka v čisté vodě. Voda rozpustí cukrovou želatinu a medvídek se roztáhne. Podle koncentrace roztoku se gumový medvídek roztáhne více nebo méně.

Vrstvy vycházející z hustoty

Barviva s odlišnou hustotou se dají použít jako vrstvy. Potřebujete 2 balíčky barviva jedné barvy a 1 balíček jiného odstínu, dále úzkou sklenici s vodou. Dovnitř vlijte 2 balíčky barviva stejné barvy a počkejte pár minut, než se rozpustí. Nalijte třetí balíček. Smíchají se, nebo zůstane jedna na povrchu? Co zde probíhá? Tekutina s menší hustotou plave na povrchu, proto olej plave na vodě. Ovšem zde jsme měli tři stejné roztoky, nebo ne?

Ne zcela. Když se rozpustily první dva balíčky barviva, vznikl na dně sklenky silný sladký roztok. Při přidání třetího balíčku přibyl na hladině slabší, než se rozpustí a vytvoří pruh barvy.

Bradavičnatá lékořice

Mohou na hladké lékořici vyrůst bradavice? Pokus na 5 minut s asistencí dospělého. Potřebujete zakroucenou lékořici, mikrovlnku a talíř do ní vhodný. Případně papír na pečení a normální troubu. Lékořici dejte na talíř či papír a ohřejte ji v mikrovlnce na nízký nebo střední výkon. Každých 30 sekund ji kontrolujte, aby nezačala hořet. Také sledujte, jestli jí narostly bradavice. Případně ji dejte do trouby na 150 stupňů a kontrolujte co 5 minut.

K čemu dochází? Lékořice, stejně jako většina měkkých sladkostí, obsahuje malé procento vody. Bradavice vznikají, když se voda zahřeje a vytváří tak malé bublinky páry. A proč se lékořice v mikrovlnné nebo běžné troubě neroztaví? Protože obsahuje také mouku, která se zkrátka nerozteče. Podle některých definic to také znamená, že lékořice vlastně není sladkost. Užívejte si ji ovšem dál, na její chuti toto nic nemění.

Plavající gumové žabičky

Dokáží gumové žabky plavat? Na tento jednoduchý experiment potřebujete 2 dny. Dále gumové žabky obalené v marshmallow, například Haribo, a čistou nádobu s vodou. Do ní jednoduše vložte žabky a počkejte 2 dny. Co se žábám stalo? Jak začnou natahovat vodu, stane se několik věcí. Nejdříve se postupně zvětší a tím se změní jejich hustota, kterou se přiblíží vodě.

Zvětší se i marshmallow a jeho vzduchové bublinky. Mohou dokonce přijít o cukr, který se ve vodě rozpustí. Pokud se bublinky vzduchu dostatečně zvětší, může se stát, že změna hustoty zvedne žabky ze dna a ony budou ve vodě plavat.

Průsvitné Taffy

Mohou být Laffy Taffy průsvitné? Potřebujete k ruce jednoho dospělého a 30 minut. Dále Laffy Taffy nebo jinou měkkou ovocnou sladkost, papír na pečení a troubu. Troubu rozehřejte na 150 stupňů a na pečící papír dejte nerozbalené bonbóny. Zahřívejte je asi 30 minut a každých pár minut kontrolujte. Jak budou nakonec vypadat? Viděli jste někdy stroj na výrobu těchto sladkostí? Kovové paže materiál natahují a skládají, a to stejné pořád dokola.

Jak se toto děje, jsou uvnitř uzavřeny vzduchové bublinky, což dělá Laffy Taffy měkké a žvýkací. Bez těchto bublinek, které oddělují molekuly cukru, by byly tyto cukrovinky tvrdé jako lízátko. Bublinky také lámou světlo, jež Laffy Taffy neprojde a je pohlceno. Když to celé zahřejete a roztavíte do loužičky, část vzduchu může zase uniknout a materiál je opět průsvitný.

Na který pokus se nejvíce těšíte?

Zdroj: ScienceNews

Článek Vědcem můžete být i v pohodlí domova. Na tyto jednoduché experimenty vám postačí jen pár cukrovinek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Základ Hawkingova paradoxu

Vlnová povaha okolních kvantových polí se mění způsobem, který dovoluje vznik tepelné radiace. Tento objev byl signálem, že černé díry vyzařují energii, postupně se stále více smršťují, až nakonec zcela zmizí. Skutečnost, že všechno, co do nich spadne, se jednoduše ztratí, jde však proti pravidlu kvantové fyziky. To udává, že cokoli sestává z částic, je v rámci vesmíru uchováno navěky. Šlo tedy o Hawkingův paradox či paradox černých děr.

Jak by mohlo něco existovat navěky, a zároveň to zmizet? Tohle byla vesmírná hádanka, nad kterou začal Hawking prvně přemítat počátkem 70. let. Teď si ovšem někteří vědci myslí, že tento problém definitivně vyřešili. Objevili totiž, že černé díry mají něco, čemu se zatím říká „kvantový vlas“, související myšlenka se jmenuje „teorém ano vlasu (yes hair theorem)“. Výzkum byl uveřejněn v magazínu Physical Review Letters.

Jak je to s kvantovými vlasy

„Problém byl vyřešen!“ vykřikl profesor Xavier Calmet z University of Sussex při prohlášení směrem k BBC. Teorie kvantového vlasu navrhuje, že informace o tom, co putuje dovnitř černé díry, může opět vyjít ven, aniž by porušila jakákoli pravidla obecné teorie relativity nebo kvantové fyziky. „Bude ale trvat nějakou dobu, než to lidé přijmou,“ prohlásil Calmet. „Hawking přišel s tímhle paradoxem ve stejném roce, kdy jsem se narodil.“

Jestliže se teorie kvantového vlasu prokáže jako pravdivá, mohla by konečně propojit teorie relativity, které se vztahují ke gravitaci a kvantové mechanice. „Jedním z následků Hawkingova paradoxu bylo, že obecná relativita a kvantová mechanika byly navzájem nekompatibilní. To, na co jsme přišli, znamená, že jsou naopak v opravdu silné shodě,“ uzavírá Calmet. Vydrží nová teorie, nebo zapadne stejně jako hmota do černé díry?

Jaký pocit prožíváte při pohledu na snímky černých děr?

Zdroj: Science

Článek Slavný paradox černých děr se nakonec může dočkat vyřešení. Co by na to asi řekl sám Stephen Hawking? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Technologie klacku aneb prvopočátky

Můžeme například připevnit k hřídeli dlouhou rukojeť a vytvořit tak naviják. Případně použít kladku a s řetězovým kladkostrojem vytáhnout na rampu náklad. Ačkoli tyto mechanismy působí velmi jednoduše, jejich princip nijak nestárne. Přes existenci počítačů a digitální techniky se bez nich každodenní život neobejde. Právě ony nám totiž dovolily posunout se dál a díky jejich asistenci vytváříme ony komplexní stroje, které jsou symbolem moderní doby.

Kolo je obecně vnímáno jako jeden z nejvýznamnějších vynálezů historie. Před jeho objevením v roce 3500 před Kristem byli lidé velmi omezeni v možnostech přepravy. Kombinace kola a kvalitních silnic dovolila dopravu nákladů se zlomkem původní námahy. Povoz usnadnil obchod i zemědělství, protože značně snižuje tření, ke kterému dochází při normálním posunu nákladu po povrchu. Zboží i jiné věci tak mohly být dopraveny téměř kamkoli.

Kolo jako možnost násobení síly

Jenže využití kola se na tomto bodě nezastavilo. Je-li kolo připevněno k nápravě a má rukojeť, lze ho použít jako páku a tento rotační moment je mnohem větší než síla působící na ráfek kola. Čím delší rukojeť, tím menší síla je potřeba. Tím pádem i slabší člověk může tento mechanismus použít například ke zvednutí objemného břemene. Tím se dostáváme k rameni páky a slavnému prohlášení řeckého filosofa a matematika Archimeda.

„Dejte mi páku a opěrný bod a já pohnu celým světem,“ prohlásil tento antický myslitel. Může to sice znít přehnaně, genialita Archimeda ovšem spočívá v uvědomění si celého principu. Vykonání stejného množství práce je totiž možné kompromisem mezi silou a vzdáleností právě skrze páku. Archimedův zákon páky pak říká: „Velikosti jsou v rovnováze ve vzdálenosti nepřímo úměrné jejich hmotnosti.“

Nakloněná rovina a princip kladky

Nakloněná rovina je zkrátka plocha pod úhlem, která tvoří rampu. Dle profesora strojního inženýrství Boba Williamse z Russ College of Engineering and Technology v Ohiu je tohle způsob, jak zvednout břemeno příliš těžké na přímé horní zvednutí. Úhel určuje sílu potřebnou k uzvednutí nákladu, tudíž čím strmější rampa, tím větší úsilí je potřeba. Ukázku takového postupu nám dostatečně ukazuje stavba egyptských pyramid.

Závaží o hmotnosti 50 kilo se dá zvednout pomocí lana kladky připevněné na trám. Stále budeme ale potřebovat 50 kilo síly. Ale co když jednu kladku připevníme k nosníku, druhou k samotnému břemenu a propojíme je lanem? V takovém případě potřebujeme ke zvednutí totožného břemene jen 25 kilogramů síly. Opět jsme vyměnili nárůst vzdálenosti za pokles síly. Složité kladkostroje dovolují vytáhnout objemná břemena i prakticky bez námahy.

Kouzlo šroubů a princip klínu

Podle definice Georgia State University je šroub v podstatě dlouhá nakloněná rovina omotaná kolem hřídele. K jeho mechanickým výhodám tak lze přistoupit stejně jako k náklonu. Mnoho přístrojů používá právě šrouby k využití mnohem větší síly, než jaká je potřeba k jejich otáčení. Příkladem budiž matice na kolech vozidel a stolní svěrák. Mechanickou výhodu čerpají nejen ze samotné vrtule, ale i pákového efektu.

Klín je posunující se nakloněná rovina, která se pohybuje pod nákladem, aby se zvedl, nebo se vpravuje do materiálu za účelem jeho rozdělení. Delší a tenčí klín poskytuje více výhod než kratší a silnější. Má ovšem ještě jednu funkci, a sice změnu směru vstupní síly. Štípeme-li například poleno, můžeme perlíkem zarazit klín do jeho konce. Klín pak sílu směruje ven, čímž dojde k rozštípnutí dřeva. Dveřní zarážky zase směrují sílu dolů, což brání sklouznutí po podlaze.

Který z těchto mechanismů pro vás byl na škole postrach?

Zdroj: TheScientist

Článek Většina přístrojů moderní doby stojí na 1 z 6 mechanismů, jež vychází z úplných začátků pokroku. Které to jsou? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozice bez argumentů

Jedním z argumentů pro přijetí tohoto konceptu světa je právě to, že necítíme rotaci planety. Podle tzv. „plochozemců“ (v angličtině flat-earthists) by se přece tento pohyb musel jasně projevit. Základním problémem této skupiny je ovšem doslovné naslouchání Bibli, ignorace fyzikálních principů a imunita vůči důkazům. Cokoli, co by odporovalo jejich vidění světa, je prohlášeno za součást onoho celosvětového spiknutí.

Rotaci Země však necítíme z prostého důvodu – rotujeme společně s ní. Pokud se ale nějakým způsobem zmenší, aniž by ztratila svou hmotnost, musí se točit rychleji v zájmu udržení své hybnosti. Stejně jako ten bruslař v piruetě, kterého mají tak rádi všichni učitelé fyziky. Zrychlení rotace znamená centrifugu a rozhodně bychom jej cítili. Protože by šla opačným směrem, částečně se vyruší gravitace.

Efekt snížení objemu planety

Naše vlastní váha by tak byla snížena. Pokud se průměr Země sníží o polovinu, poklesne naše váha v důsledku nutné rotace asi o 1,2 kilogramu. Toho bychom si nejspíše ani nevšimli, jenže síla centrifugy nepracuje lineárně. Na čtvrtinové Zemi se naše váha sníží o 15 kilogramů, což vyústí v lehčí pocit a možnost vyššího skoku. Je ovšem otázkou, zda by se tento posun dal popsat jako vnímání rotace planety.

Na kolotoči cítíte rotaci jasně, jelikož celé zařízení je tak malé, že se síla centrifugy liší i na jednotlivých částech vašeho těla. Aby k tomu došlo u Země, musela by planeta být natolik miniaturní, že vaše vlastní výška k ní bude ve znatelném poměru. Může k něčemu takovému dojít? Rozhodně ne, protože než by Země takové velikosti dosáhla, stejná síla by ji zcela roztrhala a celou její masu odeslala někam daleko do vesmíru.

Setkali jste se někdy s touto skupinou? Jak to probíhalo?

Zdroj: ScienceFocus

Článek Za jakých okolností bychom cítili rotaci Země: Faktem, že ji nevnímáme, obhajují jedinci tvrzení, že je planeta placatá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pohled kvantové fyziky

Zatímco jsme neustále ve fyzickém kontaktu s vnějším světem, v těle probíhá paralelní biochemická reakce, kdy jsou do mozku posílány informace z kůže o tom, kde a čeho se dotýkáme. V nejhlubším smyslu jde o čistě kvantově mechanický proces. Když se náš prst přiblíží ke stěně, začnou se atomy v nejvzdálenějších kožních buňkách vašeho prstu výrazně překrývat s atomy ve stěně.

Když k tomu dojde, Pauliho princip vyloučení (který nám říká, že je nemožné, aby dva elektrony byly na stejném místě ve stejném čase) vytváří odpudivou elektromagnetickou sílu. Tato odpudivá síla tlačí atomy ve vnějších vrstvách naší kůže zpět a je dostatečně silná, aby zastavila její pohyb. Tato síla překáží hlubším vrstvám pokožky, které se spolu s celou vaší rukou stále snaží pohybovat vpřed proti zdi. Tímto způsobem se tlak přenáší přes vnější vrstvy odumřelých kožních buněk do vnitřních vrstev, kde tlak pociťujeme.

Dvoubodová diskriminace

Nejlehčí tlak, který člověk může cítit na konečcích prstů, odpovídá 0,1-0,2 gramu neboli 1-2 millinewtonům. Což je tlak tenkého chloupku ohýbajícího se na kůži. Citlivost kůže se dá vyjádřit i jiným způsobem. Dvoubodovou diskriminací, tedy vzdáleností dvou bodů, které od sebe dokážeme rozlišit. Na ruce je dvoubodové rozlišení velmi přesné, jeden až dva milimetry. Na krku, zádech a břiše je horší, až čtyři centimetry. Vysoká rozlišovací citlivost na konečcích prstů se hodí například při čtení Braillova písma.

Citlivost kůže je částečně určena množstvím specifických nervových buněk v kůži a pod jejím povrchem. Když jsou aktivovány, pošlou signály přes míchu do mozku. Schopnost oddělit dva body je však převážně mozková činnost.  Právě úzká integrace mezi mnoha různými nervy nám umožňuje rozlišovat materiály, ale i teplo, chlad nebo vlhkost. 

Kdy vás překvapila citlivost vašeho hmatu?

Zdroj: Forskning

Článek Tajemství hmatu: Jak to, že si nevšimneme lezoucího klíštěte, ale Braillovo písmo přečteme bez problémů? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pokus se stovkou plátků

Tým profesora Chrise Smithe pustil v laboratorních podmínkách stejným způsobem sto plátků toastu s máslem. Prvním cílem bylo zjistit, zda nejde jen o zatracenou náhodu. Nakonec dospěli k závěru, že na výsledku se podílí souběh gravitace a tahu. Plátek toastu totiž při pádu ze stolu na zem dosahuje jen částečné rotace, než se dotkne podlahy, která ho zarazí. Proto vždycky spadne dolů stranou, která byla předtím nahoře.

Tento pokus si získal takovou popularitu, že se stal součástí vydání DVD s šestou řadou známého sitcomu Teorie velkého třesku (The Big Bang Theory). Profesor Smith k tomu poznamenal, že je to zcela adekvátní krok. Právě rotace toastu je ten druh problému, který by postavy seriálu spolehlivě zaměstnal po celou noc, jejich závěr by však byl stejný. Výzkum ukazuje, že Murphyho zákon zkrátka existuje.

Stejné za stejných podmínek

Smithův experiment nebyl jediným svého druhu, a zdaleka nebyl nejrozsáhlejším. V roce 2001 byl proveden celonárodní pokus. Ten zahrnoval 1 000 dětí a 21 000 pádů toastu s máslem. V běžném prostředí a za běžných podmínek je výsledek ve většině případů stejný. Jídelní stoly i kuchyňské linky jsou všechny podobně vysoké, tudíž podmínky pro pád tohoto typu se příliš neliší. Stejně je na tom denní rutina většiny lidí.

Možným řešením by mohla být změna podmínek, tedy pád z větší výšky nebo přidání síly k rychlejší rotaci. Plátek by tak dokončil celou otáčku a mohl by spadnout na zem ve stejné poloze, v jaké byl původně na stole. Jinak jde o neřešitelný problém. A dokud bude lidstvo dorůstat stejných výšek, a tedy i kuchyňské vybavení bude dimenzováno na stejné rozměry, budeme zkrátka čelit této nepříjemnosti s padajícími toasty.

Zdroj: ScienceFocus

Článek Proč toast s máslem vždycky spadne namazanou stranou dolů? Odvěké dilema konečně rozuzleno se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.