Útesy z trubic: architektura, kterou nikdo neobjednal

Jednotlivé trubice Ficopomatus enigmaticus jsou nenápadné, bílé, křehké, pár centimetrů dlouhé. Jenže červi se usazují ve shlucích, trubice srůstají a během let vznikají kompaktní vápnité útvary plné dutin a škvír. V Mar Chiquita výzkumníci zdokumentovali útesy vysoké půl metru s průměrem až sedm metrů. Menší struktury postupně srůstají do rozlehlých platforem, které fyzicky přestavují dno laguny.

Podobnost s korálovými útesy je funkční, ne příbuzenská. Oba typy vytvářejí trojrozměrný tvrdý habitat, nabízejí úkryt dalším organismům a mění proudění vody kolem sebe. Rozdíl je v měřítku a prostředí: trubičnatec nestaví v otevřeném tropickém oceánu, ale v brakických lagunách, estuáriích a marinách, tedy přesně tam, kde se protíná sladká a slaná voda a kde bývá bohatá, ale zranitelná potravní síť.

Filtrační stroj, který vysává základ potravní pyramidy

Každý červ v trubici je filtrátorem. Korunkou chapadélek zachytává fytoplankton, rozsivky, obrněnky i drobné živočišné buňky. Jeden jedinec toho moc nezmůže. Tisíce jedinců na metru čtverečním útesové struktury ale fungují jako biologická čistírna, která z protékající vody odebírá obrovský podíl planktonní biomasy.

Čísla z argentinských studií jsou výmluvná. V krátkodobých experimentech dokázaly kolonie odstranit přes 50 % vstupní biomasy všech sledovaných planktonních složek během zhruba hodiny a půl. Nejvyšší účinnost měli červi na penátních rozsivkách a heterotrofních obrněnkách. V samotné laguně Mar Chiquita pak letní měření ukázala pokles chlorofylu, základního ukazatele množství fytoplanktonu, až o 56 % v bezprostředním okolí útesů.

Důsledky se přitom řetězí. Méně fytoplanktonu znamená méně potravy pro zooplankton. V letních měsících badatelé zaznamenali u perloočkovitých korýšů (cladocer) až padesátinásobný propad početnosti v blízkosti útesů oproti kontrolním plochám. A to není všechno: útesy zpomalují proudění, zvyšují usazování jemného sedimentu a na dně pod nimi vznikají organicky přesycené, místy až bezkyslíkaté vrstvy. Některé původní druhy mnohoštětinatců z měkkého dna ustupují, zatímco oportunní a další nepůvodní organismy nacházejí v dutinách útesů nový domov.

Z Austrálie přes lodní trupy do celého světa

Navzdory přídomku „australský“ není původ druhu zcela jistý. Přehledová práce novozélandského Cawthron Institute z roku 2023 upozorňuje, že trubičnatec mohl být do Austrálie sám zavlečen z pobřeží Indie. Ať už je pravlast jakákoli, po světě se šíří hlavně na trupech lodí a v balastní vodě. V Evropě je doložen od roku 1921, v Severní Americe od dvacátých let a v Argentině od čtyřicátých let minulého století.

Podstatné je, že druh dávno žije tam, kam jezdíme na dovolenou:

• Chorvatsko — estuár řeky Krky, delta Neretvy.
• Černá Hora — Ulcinjská salina, první nález publikován v roce 2023.
• Albánie — pobřeží Jadranu.
• Itálie — Benátská laguna a další lokality.
• Francie, Británie, Turecko, Řecko — přístavy, mariny, estuária.

Klíčovým faktorem dalšího šíření je teplota. Trubičnatec se masově rozmnožuje při teplotě vody nad 18 °C. Oteplování moří proto nepůsobí jako stres, ale jako pozvánka: prodlužuje reprodukční sezónu a otevírá severněji položené lokality, včetně vstupu do Baltu a Severního moře.

Proč je trubičnatec jiná liga než lví ryba nebo žaludovci

Invazní druhy v moři škodí různými mechanismy. Lví ryba v Karibiku decimuje populace ryb a bezobratlých jako nenasytný predátor. Zelený krab ničí porosty mořské trávy a likviduje mlže. Žaludovci na lodních trupech zvyšují odpor a spotřebu paliva, ale jinak prostředí příliš nemění.

Ficopomatus enigmaticus operuje na úplně jiné úrovni. Je takzvaný ekosystémový inženýr, organismus, který přestavuje samotnou fyzickou podobu stanoviště. Mění dno z měkkého na tvrdé, přesměrovává proudění, ovlivňuje sedimentaci a zároveň odčerpává základ celé potravní pyramidy. Žádný z výše jmenovaných invazních druhů tohle všechno nedělá najednou.

Článek Bílí červi vytvářejí v moři útesy podobné korálům. Jejich filtrace vody je tak silná, že kolem nich hynou celé ekosystémy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Netušené organismy skryté pod ledem

Badatelé z Australské národní univerzity tehdy objevili rozsáhlé jeskynní systémy, které obklopují jednu z aktivních sopek v Antarktidě. Tým je toho názoru, že klima uvnitř těchto rozsáhlých slují je dostatečně obyvatelné právě pro všemožnou, dosud málo probádanou faunu i flóru. Během studie pod Mount Erebus na území Rossova ostrova narazili na vzorky DNA odpovídající mechům, řasám a drobným bezobratlým živočichům.

Nalezena byla také DNA sekvence, která se neshodovala s žádným dosud klasifikovaným organismem. Setkali se tedy s druhy, které čekají na poznání, popsání a zařazení do „stromu života“. Rossův ostrov je tvořen třemi sopkami u pobřeží Viktoriiny země v Rossově moři u Rossovy ledové bariéry v Antarktidě. Sopka Mount Erebus s nadmořskou výškou 3 794 metrů z něj dělá šestý nejvyšší ostrov světa.

Celé ekosystémy a další jeskyně

„Výsledky dosavadního bádání poskytují velmi zajímavou představu o tom, co všechno by mohlo žít pod ledem Antarktidy,“ vysvětluje vedoucí výzkumnice Karidwen Fraser. Další expedice se má vypravit do větších hlubin těchto sopečných jeskyní a na mnohem delší dobu. Právě tam se pravděpodobně budou vyskytovat další stopy zatím stále tajemných antarktických tvorů. Jde o dosud netušený a také nedotčený svět.

Podle některých výzkumníků se bude nejspíš jednat nejen o jednotlivé živočichy či rostliny, ale o celé propojené ekosystémy. Mount Erebus je navíc jen začátek, protože na „území ledu“ zatím víme o 15 aktivních sopkách. Je tedy velmi pravděpodobné, že stejné subglaciální jeskynní systémy se budou nacházet pod každou z nich. Což znamená, že se na Antarktidě nejspíš nachází další obrovská ložiska organismů.

Čím vás toto území nejvíce fascinuje a láká?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Další nové živočišné druhy: V jeskyních Antarktidy vědci nachází organismy, o jejichž existenci neměli ani ponětí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Místo čistě pro vědecké pozorování

Surtsey tak vznikl střetem mocné sopky a obdobně mocného oceánu. Z tohoto střetu se v roce 1967 zrodil ostrov o velikosti 2,7 kilometrů čtverečních. Příroda však následně opět ukázala svou moc, sílu a vůli. Působení eroze a větrů totiž postupem času ostrov „obrousilo“, takže dnes má jen 1,3 kilometrů čtverečních. Zájem vědců o tento záhadný úkaz se tím však nijak nesnížil. Ostrov je pod ochranou UNESCO a mohou sem pouze vybraní experti.

Jedná se především o vulkanology, biology a botaniky. Hlavní náplní jejich činnosti je zkoumání toho, jak vzniká a funguje ekosystém, který je zcela prost lidského zásahu. V současné době na Surtsey roste asi 70 druhů rostlin, žije tu také hmyz, tuleni a různé druhy ptáků. Uprostřed je pak jediný dům, kde spí právě přítomní vědečtí pracovníci. Před vstupem musí být každý důkladně očištěn a prozkoumán, aby prostředí nijak nenarušil.

Zahubení rajčete

Přes všechna tato opatření si však příroda našla cestičku a na ostrově vyrostlo rajče, což přítomné i další vědce značně překvapilo. Rostlina byla následně odstraněna, aby se nestala invazivním druhem. Jinak by totiž hrozilo narušení místní jedinečné flóry. Celkově jsou známky lidské činnosti na ostrově zcela minimální, jen ty nutné pro vědecký provoz. Kromě zmíněného domu pro vědce – případně trosečníky – je tu heliport a maják.

Ten byl postaven v roce 1977 a v roce 2007 měl být původně odstraněn. Protože se ostrov sám nachází daleko od lidského osídlení a přístup sem je kontrolován, jsou možnosti poškození místního prostředí skutečně velmi malé. Ostrov nebyl nikdy lidmi trvale osídlen, v chráněné zóně kolem něj však docházelo k výlovu ryb, a to i přes ustanovený zákaz. Krom rybolovu je zakázáno i potápění, které ruší živočišné druhy v místních vodách.

Místo, které pomalu, ale nejspíš nadobro mizí

Dále platí zákaz zanášení nových druhů směrem na ostrov, zanechávání odpadu a také přinášení nových minerálů nebo půdy odjinud. Když skončily „porodní“ erupce, byl kolem ostrova badateli zaveden systém souřadnic, který pomáhal s měřením pobřeží a rozlohy. Doba 20 let od vzniku pak jasně prokázala, že se ostrov pomalu propadá a ze své výšky ztratil už víc jak metr. Pokles byl stanoven na 20 centimetrů za rok, postupně se ale zpomalil.

V 90. letech 20. století činil jen 1–2 centimetry za rok. Na tom se podílí více faktorů, jako stlačení sedimentů a klesající litosféra. Každý rok ostrov ztrácí asi 10 000 metrů čtverečných povrchu, rychlost eroze se však má v budoucnu snižovat. Vítr i proudy momentálně odnáší jen snadno dostupný materiál a tuhá láva zde stále zůstává. I tak ale ostrov za několik stovek let nejspíš zcela podlehne a zanikne jako další malá území.

Článek Zákaz vstupu obyčejným smrtelníkům: Jaká je záhada ostrova, na kterém stojí jen jeden jediný dům se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pestrý život v ledových hlubinách

Badatelský tým je toho názoru, že klima uvnitř sítě jeskyní je natolik teplé, aby spolehlivě podpořilo mnohé rostlinné i živočišné druhy. V roce 2019 studovali vědci Mount Erebus, aktivní sopku nacházející se na Rossově ostrově. Přitom zde objevili rozsáhlý jeskynní systém, který v ledu vytvořila sopečná pára. Následný průzkum přinesl mnoho vzorků DNA, které odpovídají řasám, mechům i některým drobným bezobratlým.

Znamená to, že zde mohou být i další rostlinné nebo živočišné druhy, které badatelé dosud vůbec neznají a jež nebyly klasifikovány. „Výsledky naší práce poskytují velmi zajímavou představu o tom, co všechno by mohlo žít v Antarktidě, i když hluboko pod ledem,“ uvádí vedoucí týmu Karidwen Fraser. Další fáze průzkumu bude mnohem delší výprava do ještě větších hloubek těchto jeskyní. Cílem je získat další vzorky a také přesnější představu o místě.

Jedinečné ekosystémy, které jen čekají

Podle některých badatelů mohou v hlubinách těchto tunelů existovat zcela jedinečné ekosystémy. A to celé je pouze začátek, protože vědci v této chvíli vědí o 15 aktivních sopkách na území ledového kontinentu. Je tedy velmi pravděpodobné, že bude podobnou sítí subglaciálních jeskyní obklopena úplně každá z nich. Každá by tedy mohla skrývat organické poklady, které dosud čekají na své objevení a vědecké zařazení.

Název Antarktida pochází z řečtiny a v překladu znamená „naproti Arktidě“. V přeneseném významu se tedy dá mluvit o „protějšku severu“. Jde tak zároveň o kontinent a také pojmenování polární oblasti kolem jižního pólu naší planety. Jak krajina, tak i podnebí jsou tu natolik tvrdé, že se zde žádní lidé trvale neusadili. Jedinými dlouhodobějšími obyvateli jsou členové vědeckých týmů, kteří tu bádají a pracují na výzkumných projektech.

Politická pozice a dřívější zalesnění

Smluvní systém zmrazuje veškeré nároky států na tento kontinent, což zakazuje jakékoli vojenské využití či těžbu nerostných surovin. Do roku 2012 vzneslo na území svůj potenciální nárok už 7 států, tyto požadavky jsou však smlouvou zastaveny. Před desítkami milionů let tu ovšem nebyla ledová pustina, ale husté a rozsáhlé lesy. Během křídy – před 145–60 miliony let – byl kontinent výrazně teplejší, než je tomu v dnešní době. Pak se objevil led.

S počátkem oligocénu před 34 miliony let došlo k výraznému zalednění a tehdy se také Antarktida oddělila od Ameriky. Led zde zůstává bez přestávky už 14 milionů let, což je déle než veškeré předpoklady. Vnitrozemí kontinentu patřilo ještě ve 20. století k jednomu z posledních neprozkoumaných míst na Zemi. V roce 1911 nakonec dosáhla pólu výprava Roalda Amundsena. Dorazily i další expedice, někteří členové však následně zahynuli.

Článek V hlubinách antarktických jeskyní číhají neznámí tvorové. Vědci jsou uchváceni a vyděšení zároveň se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Potrava, léky a palivo

Lesy planety jsou kromě toho také zdrojem paliva, potravy i léčiv asi pro miliardu lidí. Celosvětově pak správa těchto oblastí zaměstnává 13,4 milionů lidí v sektoru lesního hospodářství. Dalších 41 milionů lidí pak pracuje v profesích, které s lesy nějak souvisí. Přes důležitost tohoto zdroje ho lidé značně likvidují. Mezi 16.–19. stoletím bylo podle National Geographic v Severní Americe vymýcena polovina východní části kontinentu.

K většině odlesňování nyní dochází v tropických oblastech, které dříve nebyly na dosah. Dnes lidé staví skrze husté lesy nové cesty. Podle New York Times ztratil svět od roku 2000 asi 10 % veškerého tropického porostu. Jen během roku 2019 došlo k vykácení asi 121 000 kilometrů čtverečních lesní půdy. Dle odhadů Světové banky to od začátku 20. století bylo na 10 milionů čtverečních kilometrů. Za posledních 25 let více než rozloha Jižní Afriky.

Důvody likvidace porostů

Podle UCS je každoročně vykácena oblast o velikosti Švýcarska, tedy 38 300 kilometrů čtverečních. V drtivé většině za tím stojí produkce 4 komodit: sójových bobů, palmového oleje, hovězího masa a dřevěných produktů. Dělníci nejdříve vytěží cenné dřevo a následně spálí zbytky vegetace. Tím je uvolněno místo pro plodiny jako je sója, případně pastviny pro dobytek. V Amazonii došlo k srpnu 2019 k více než 80 000 požárů.

To je oproti předchozímu roku nárůst o asi 80 %. Mnoho lesů také padne kvůli palmovému oleji – nejběžnějšímu rostlinnému oleji světa. Ten najdete asi v polovině všech výrobků v sortimentu běžného supermarketu. Jeho produkce vyžaduje mýcení přirozených porostů i ničení místních rašelinišť. Tím se jen násobí dopad na ekosystémy, což potvrdil ve zprávě z roku 2020 i Business Wire. Místo variabilního systému tak zůstává unifikace.

Ekosystémy a sladká voda

Lesy najdete ve všech pásmech od tropů až po vysokohorské oblasti. Jde vždy o široké spektrum stromů, rostlin, hub, zvířat i mikrobů, hlavně deštné pralesy jsou velmi rozmanité. Například ty v Nové Guineji zahrnují více jak 6 % veškerých světových druhů rostlin a živočichů. Když jsou lesy ničeny, toto vše se hroutí a trpí i lidé v okolí. Například v Ugandě používají stromy na dřevo a výrobu dřevěného uhlí.

Ze zalesněných povodí pochází také tři čtvrtiny světového objemu sladké vody. Likvidace stromů tak zhoršuje její kvalitu. Více než polovina světové populace přitom využívá jako zdroj pitné vody právě lesní povodí. Stejná aktivita v tropických oblastech pak ovlivňuje pohyby vodní páry nad povrchem. To snižuje srážky, a v částech amazonského pralesa – ze kterých je teď zemědělská půda – má povrch i vzduch vyšší teplotu.

Jak dlouho myslíte, že nám při tomto tempu likvidace lesy vydrží?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Nezastavitelné odlesňování má hrozný dopad na každého. Proč nám mizí před očima jeden les za druhým a kdy to skončí? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Celkový počet těžko odhadovat

Celkově je na Zemi popsáno asi 1,2 milionu druhů, obě zmíněná čísla však nezahrnují bakterie a podobné formy života. Obecně je těžké odhadnout či zjistit, kolik druhů zde reálně existuje. Někteří vědci však naznačují, že jsme nepoznali ještě tisíce, jestli ne miliony, které čekají na objevení a klasifikaci. To je ovšem nepříjemně vysoké číslo a je zcela přirozené dumat nad tím, co všechno takové formy života dokážou a jak vypadají.

Ačkoli nelze na takovou otázku odpovědět druh po druhu, můžeme si být jisti, že jsou to organismy naprosto klíčové pro udržení různých ekosystémů planety. Každý rok se navíc 22. května koná v rámci Spojených národů „Mezinárodní den biologické rozmanitosti“. Na webu této události uvádí Úmluva o biologické rozmanitosti, že „navzdory technologickému pokroku naše zdraví, voda, potrava a medicína kompletně závisí na zdravých ekosystémech.“

Nepostradatelnost mořského života

Z toho plyne hlavně to, že mořská biodiverzita je pro nás zcela klíčová, protože voda pokrývá 70 % naší planety. Proto je také jádrem výzkumného projektu Nansen Legacy, která chce vytvořit udržitelné hospodaření v severním Barentsově moři pro celé 21. století. Tato instituce mapuje biodiversitu od virů po obratlovce, od severu po jih, od zimy do léta a od útesů až po nejhlubší dna oceánů. Většina velkých druhů v těchto lokalitách je přirozeně známá.

Je však třeba neustále udržovat přehled o jejich výskytu. Řada malých druhů bezobratlých či mikroorganismů na své plné poznání stále ještě čeká. Nakonec je to hlavně kombinace mnoha druhů, co udržuje v chodu rozsáhlé ekosystémy. Vědomí počtu druhů je obrovskou výzvou, ovšem snaha porozumět samotným ekosystémům je ještě větší. Znamená to také jasně určit, jakou roli ten který druh hraje v tak rozsáhlé struktuře.

Role v potravním řetězci a adaptace na prostředí

Molekulární metody také pomáhají, například spojují konkrétní druh s jeho ekologickou funkcí. Vědci tak zjistí, co tento druh provádí, protože dekódují jeho molekulární podstatu. Protože tyto metody rozhodně neodhalí všechno, kombinují je badatelé s rozsáhlými experimenty a hodinami strávenými nad čočkami mikroskopů. Další podstatnou složkou je nadšení běžných lidí ohledně mořské diverzity, která by zasloužila lepší propagaci.

Je potřeba ukázat její kouzlo ne skrze sekvence DNA, ale pomocí fotek a videa. To ovšem není snadné, přestože kamera je dnes na každém chytrém telefonu. Projekt proto spolupracuje s biology a fotografy divočiny, jejichž sbírky snímků aktuálně zahrnují asi 150 druhů. Ačkoli je to jen zlomek, jde o vynikající začátek pro všechny, kteří nemají stejný přístup jako badatelský pár. Jen tak lze ukázat podmořské krásy celému světu.

Jaké členy zvířecí říše bez ohledu na velikost máte nejradši a proč?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Myslíte si, že víte, s kým vším sdílíme tuto planetu? Pak jste na omylu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Destrukce skoro poloviny všech druhů

Jen samotný prales je domovem pro 10 % druhů na planetě. To znamená 40 000 druhů rostlin, 3 000 druhů sladkovodních ryb, více jak 370 druhů plazů a 2,5 milionu druhů hmyzu. Podle odhadů badatelů aktuálně přicházíme o 137 zvířecích, rostlinných a hmyzích druhů za den. V součtu to znamená 50 000 ztracených druhů ročně, což je pro světovou biodiverzitu zcela katastrofické. Při pokračujícím tempu odlesňování jich ztratíme dobrou polovinu.

Protože moderní medicína je na těchto druzích doslova závislá, spolu se zvířaty a rostlinami zmizí mnoho surovin pro naprosto běžně používané léky. V současné době je přímo z rostlin amazonských pralesů získáváno na 121 léků. Například na malárii, leukémii, srdeční choroby a další. Navíc je prales domovem 80 000 druhů rostlin, z nichž jen 1 % bylo zatím otestováno na léčebné účinky. Pravděpodobně se tam tedy skrývají stovky dalších léků.

Silné záplavy a sucha, klimatický nášup

S likvidací pralesa dojde v regionu k redukci dešťových srážek. To způsobí vlnový efekt a následně další změnu v klimatických podmínkách. Období sucha i dešťů budou silnější, prudší a delší, takže po výrazném suchu přijdou bleskové záplavy. Nakonec se tyto posuny projeví v každém koutě planety a opět povedou k obrovskému ničení živočišných druhů. Krom toho nastane silnější eroze a také šíření nakažlivých chorob.

Stromy i rostliny pohlcují oxid uhličitý a v případě pádu amazonských pralesů dojde k jeho obrovskému uvolnění, protože se tu celé roky střádá. Potenciální zničení uvolní do atmosféry asi 5–6krát více oxidu uhličitého než v běžném režimu. To by mělo dopad na teplotu i kvalitu ovzduší na celém světě a razantně by se zrychlilo tempo globálního oteplování. Kromě tohoto přídavku totiž zmizí jedna z největších redukujících sil.

Ohrožení globální zemědělské produkce

Vyšší teploty, rostoucí intenzita sucha a častější záplavy si vezmou také svou daň v podobě zemědělské půdy a pitné vody. Jejich deficit kriticky ovlivní samotné dodávky potravin, možnost chovu dobytka a povede k rozmáhání škůdců a infekcí. Méně použitelné vody se odrazí v nižší úrodnosti a udržitelnosti plodin. Z toho samozřejmě plyne úbytek zdrojů základních potravin a radikální zvýšení ceny těch zbývajících.

Krom toho by se radikálně snížilo spektrum nabídky potravin. V samotném pralese je 3 000 druhů jedlého ovoce a toto území produkuje na 80 % světových druhů potravin včetně avokád, fíků, pomerančů, grepů, citronů, banánů, manga, kávy a kokosů či rajčat. Jeho kompletní likvidace by tedy zcela drasticky snížila okruh produktů, z nichž si dnes můžeme v obchodech běžně vybrat a o jejichž původu ani neuvažujeme.

Kvalita vzduchu a naše plíce

Jak už bylo zmíněno, amazonskému pralesu se říká plíce Země, protože pohlcuje obrovské množství CO2. Podle odhadů se v něm nachází 100 milionů metrických tun uhlíku, a v případě zničení by se stal jeho zdrojem, nikoli skladem. Přestal by ho tedy recyklovat na kyslík, naopak by se zásoby uhlíku postupně rozšířily po celé planetě. Povětří prakticky kdekoli by se tak stalo obdobným jako ve velmi znečištěných oblastech.

V případě rostoucího sucha by se letní výzvy hasičů a varování před ohněm v blízkosti lesů staly paušálním apelem po většinu roku. Takové podmínky by totiž postupně panovaly po mnohem delší čas a za sucha opravdu stačí jiskřička. Nezvratné zničení amazonských pralesů by spustilo řetězovou reakci, která by se podepsala na počasí, a tudíž prakticky všech dalších lesních porostech planety. Oheň si totiž nevybírá, stačí mu dost sucha a materiálu.

Které ovoce máte nejraději? Dokázali byste za něj najít náhradu?

Zdroj: BrightSide

Článek Deštné pralesy jsou klíčem k životu na naší planetě. Co nás čeká, až nadobro zmizí z povrchu Země? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Museli bychom se nějak dál vyvinout, abychom takový přechod zvládli? Jaké druhy by vymřely a jaké naopak vzkvétaly? Zabalte si kufry a další zavazadla, protože zrovna dneska se všechno živé na Zemi stěhuje pod hladinu jako vodníci ve filmu Jak utopit doktora Mráčka. Snad jen ten konec nás nepotká. Nejdříve ale není od věci se podívat trochu podrobněji na to, do jakého terénu se to vlastně tak sborově vydáváme.

V moři je místa dost

Podle odhadů žije na Zemi 80 % druhů na souši, 15 % v oceánech a zbývajících 5 % ve sladké vodě, takže tohle bude opravdu velký přesun. Abychom ho vůbec nějak zvládli, musíme se vyvinout a to hodně rychle. Pro účely tohoto pokusu provedou zvířata i lidé evoluční skok a jako první se naučí dýchat pod vodou. Žábry, které vám teď rostou z krku, jsou dýchacím systémem, který využívá soustavu cév a nabírá vzduch z vody.

To nám umožní užívat si nádheru našeho nového podvodního domova a neutopit se. Takže když rodina včetně psa a kočky zmutovala a sestoupila do hlubin, jak bude vypadat běžný život? Za prvé je potřeba překonat strach ze tmy, lidé i zvířata si musí najít nějaký způsob, jak se vypořádat s temnotou. Klíčem je lepší hmat a taky dovednost vycítit vibrace. Nebo si podobně jako čeleď lampovníkovitých můžeme vyvinout vlastní světlo.

Všude bude dost zima

Další skutečnost, které si rychle všimneme, je zima. Studené okolní prostředí nás donutí k adaptaci membrán, aby zůstaly tekuté. Mimochodem, i někoho dalšího fakt bolí hlava? Za to nejspíš může těch přidaných osm tun tlaku na několik centimetrů čtverečných. Světlou stránkou je, že tu budeme mít všichni opravdu hodně místa. Jen Tichý oceán má totiž rozlohu 165,25 milionů kilometrů čtverečních. To je víc než veškerá pevnina planety.

Ta má asi 148,94 kilometrů čtverečných, takže to vypadá, že trh s realitami se docela pohne. Za předpokladu, že jsme se sami dostatečně vyvinuli a stejně tak naši mazlíčci, nejspíš budeme docela v pohodě. Akorát rostliny a brouci na tom budou hůře. Většina rostlin totiž vyžaduje opylování a to má na starosti vítr. Bylo by tudíž extrémně obtížné provést totožné manévry v takovém rozsahu pod hladinou oceánu.

Problémy brouků a červů

Živočichové jako mravenci nebo brouci by nepřežili, což je značný problém pro naši půdu. Žížaly a další červi ji totiž obohacují a mravenci provzdušňují a jde o opravdu důležitou okolnost. Žížaly způsobuje, že živiny v půdě jsou pro rostliny mnohem přístupnější a dovedou je lépe vstřebat. Tito červíci se pak zase živí rostlinným odpadem. Když sami zemřou, jejich zbytky zase stráví rostlina a celý tento ekosystém by se ve vodě rozpadl.

Což nás přivádí ke klíčovému problému, protože na Zemi je všechno nějak propojené a každý prvek hraje v nějakém ekosystém důležitou roli. Jakmile by se změnily samotné základy reality, změní se naprosto celý tento systém – od života rostlin po složení atmosféry. Pokud bychom se dostali pod vodu, budeme mít rozhodně více místa. Bude však mnohem pustší kvůli vodním omezením a rapidnímu nedostatku slunečního světla.

Jaký máte vztah k vodě? Plavete a potápíte se rádi nebo ne?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Takhle by vypadal život na planetě, kdybychom všichni žili pod vodou. Jaké druhy by vymřely a jaké naopak vzkvétaly? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zdraví ekosystémů

Ve zdravých ekosystémech existují řasy a sinice, jež poskytují vodním živočichům kyslík, který vytváří fotosyntézou. Jenže když množství těchto rostlin překročí určitou míru, začnou do vody uvolňovat toxické látky. Tomu normálně brání skutečnost, že tyto řasy slouží dalším druhům jako potrava, takže je další složka systému reguluje. Právě následky jejich přemnožení našli badatelé při geologických průzkumech poblíž Sydney v Austrálii.

Událost spadá právě do doby masivního vymírání během konce permu. Jakmile vymizely četné populace vodních živočichů, nikdo už řasy a sinice nedržel v přiměřeném množství. Čistou vodu pak zaplavily tyto mikroskopické organismy, které oddálily rekonvalescenci ekosystému možná i o několik milionů let. Tři hlavní složky pro rozvinutí tohoto smrtícího koktejlu jsou zvýšený výskyt skleníkových plynů, vysoké teploty a nadbytek živin. Erupce poskytují první dvě, radikální odlesnění pak třetí.

Podobnosti permu s dneškem

Pokud jsou odstraněny stromy, půda se dostane do řek a jezer, kde poskytne mikrobům veškerou potřebnou potravu. Když vědci srovnali fosilní nálezy z několika období masivního vymírání spojeného s globální změnou teploty, byly nalezené fosilie prakticky totožné. Z toho plyne, že právě přemnožení mikroorganismů je opakující se mechanismus likvidace vodních ekosystémů během takových událostí. Dnešní svět postupuje podle tohoto „receptu“ a veškeré odpovídající řasy a sinice jsou na vzestupu.

To jen ilustruje, jak nesmírně důležité je porozumět geologickým procesům minulosti. Jejich kontext totiž ukazuje, k čemu dochází dnes a jaké důsledky z toho nejspíš vyplynou. Jezera i mělké oblasti moří vykazují nárůst toxických řas spojený se zvýšenou teplotou, což vede ke změnám v jejich porostech. Průzkum změn klimatu v minulosti a současný postup těchto změn ukazuje, že právě konec permu je obdobím, které může naznačovat naši neblahou budoucnost.

Co dalšího kromě klimatických změn podle vás ohrožuje Zemi?

Zdroj: UConnToday

Článek Před smrtí nebylo úniku: Vědci popisují největší vymírání v historii Země, které slouží jako varování pro dnešní dobu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Klíčová součást i našeho ekosystému

Pro mnohé lidi může být tohle zarážející – tedy jak může být zrovna včela nejdůležitější tvor na planetě? Odpověď je o dost jednodušší, než by se mohlo zdát. Protože 70 % světového zemědělství závisí zcela výlučně na práci včel. Není snad třeba zdůrazňovat, že jejich funkcí je opylování květů. Bez opylení včelami by se mnohé rostliny nemohly rozmnožovat. Pokud by k tomu došlo, velká část flóry a následně i fauny velmi rychle zmizí.

Kromě toho několik center zemědělského výzkumu přišlo se zjištěním, že včely jsou jediné živé bytosti, které nenesou naprosto žádný typ škodlivého patogenu. V zásadě měl tak pravdu Albert Einstein, který na adresu těch drobných křídlatých tvorečků prohlásil, že „pokud zmizí včely, lidem budou zbývat čtyři roky života“. A slavný fyzik by něco takového určitě neprohlásil bez rozmyslu.

Opatrnosti není nikdy dost

Protože se jedná o tak citlivou a klíčovou složku ekosystému, je potřeba být ohledně včel neuvěřitelně opatrní. Naskýtá se nám několik možností, každopádně musíme jednat rychle. První akcí, kterou je potřeba udělat v zájmu ochrany prostředí těchto těžce pracujících tvorů, je okamžitý zákaz použití pesticidů v zemědělství, tedy přechod na přírodní organické alternativy. Navíc je nutné neustále monitorovat stav a zdraví včelích populací.

Lidé si začali postupně uvědomovat důležitost včel a za účelem jejich ochrany vznikla řada iniciativ a organizací, k nimž se přidalo i mnoho vlivných celebrit. Možná nejkouzelnějším příkladem je Morgan Freeman, který nedávno proměnil svůj pozemek v Mississippi na včelí svatyni, která má tento druh co nejvíce chránit. Stále si ovšem nejspíš neuvědomujeme, že včely jsou jedním ze základních pilířů, s jehož stavem sílí či upadá i naše vlastní existence.

Zdroj: Intelligent Living

Článek Včely, často opomíjené, avšak nejdůležitější živé bytosti na planetě. Pokud si lidstvo chce nadále hojně užívat darů přírody, je třeba razantně změnit přístup se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Masivní obnova mořského porostu

Dlouhodobé sledování obnoveného mořského porostu odhalilo obdivuhodně odolný ekosystém pohlcující uhlík a dusík, který by se jinak podílel na globálním znečištění a oteplování. Tento úspěch poskytuje obecný záblesk naděje pro klima a pro další ekosystémy. Původní projekt zahrnoval „jen“ 200 hektarů, aktuálně se ovšem rozrostl na více jak 3 612 hektarů a další stále pokrývá. Pro srovnání, největší takový projekt se předtím odehrál v Austrálii.

Ten měl ovšem obnovit pouhých 10 hektarů mořských trav. Výsledek je podle vědců naprosto zlomovým momentem a příkladem, jak mohou být klimatické změny zmírněny naprosto přírodními řešeními. Tým ve Virginii začal s čistou plochou, protože mořská tráva v tamních pobřežních lagunách byla vyhlazena chorobami a hurikánem už během 30. let. Voda byla ovšem pořád natolik čistá, aby jí prošel dostatek slunečního světla, které rostliny potřebují.

Postupná obnova krok za krokem

Během prvních 10 let obnovy viděli vědci, jak se ekosystém rapidně rozrůstá a ukazuje snad každý myslitelný znak zdravého přírodního systému – pokrytí mořskou travou, kvalitu vody, ukládání uhlíku a dusíku, populaci mořských ryb a dalších živočichů. Během dalších 20 let pohlcovaly obnovené porosty tolik uhlíku a dusíku jako zcela přirozeně rostoucí trávy ve stejné lokaci, kdyby je nikdy nic nenarušilo.

V současné době tyto porosty pohlcují každoročně asi 3 000 tun uhlíku a více než 600 tun dusíku. Mořská tráva snese zásah. Když náhlá tepelná vlna smete část jejího porostu, zabere jí obnova na původní hustotu pouhé 3 roky. Vědce obecně překvapilo, jak je tento porost odolný, ovšem celý projekt je více než jen případová studie obnovy. Je to jasný návod na způsob, jak obnovit a udržet mořské ekosystémy kdekoli na světě.

Zdroj: Science News

Článek Vědci úspěšně obnovili rozsáhlý ekosystém mořské trávy. Jde o zlomový moment s obrovským dopadem na globální oteplování se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Invaze nepříjemných skákajících červů narušuje přírodu

Skákající červi jsou obvykle prodávání jako kompostující červi nebo návnada na ryby, což je částečně způsob jejich rozmnožování a šíření. Rybáři je mají rádi, protože se kroutí jako naštvaný had, což láká ryby. Jejich funkce je také v kompostování, protože žerou zbytky jídel mnohem rychleji, než ostatní červi. Když ale přijde na ekologii, mají tito červi několik velmi nepříjemných a hrozivých rysů, které mohou způsobit pěknou neplechu.

V první řadě jsou jejich vajíčka nebo kokony natolik malá, že se mohou jednoduše zachytit na botě zahrádkáře a dostat prakticky kamkoli, kde se budou dále množit. Čtverečný metr půdy jich může obsahovat stovky. Ve srovnání s červy hodujícími na dřevě rostou tihle skákající rychleji a taky se rychleji množí, protože nepotřebují partnera. I jeden červ může s nějakým časem způsobit hotovou invazí, což se v USA právě děje.

Hlavním problémem je likvidace půdy

Při volném pohybu také pojídají mnohem více živin a tím pádem likvidují přirozenou bohatost půdy. Ta se tak stává neobyvatelnou pro běžné rostliny i semena stromů a je mnohem náchylnější k erozi. Do dneška se vědci nejvíce obávali jejich dopadu na pozemní porosty a před touto událostí byla síla lesního podkladu složeného z listí, kůry a větviček i několik desítek centimetrů silná. Po červech ale zůstala holá půda s odlišnou strukturou a minerálním složením.

Během jediné sezóny dovedou tito červi zlikvidovat až 95 % lesního podkladu. To přirozeně znamená méně živin pro lesní tvory a menší ochranu pro semena, která tu mají vyrůst. Nakonec se zde usídlí jiné druhy rostlin, obvykle invazivní, nikoli domácí. Kromě toho dochází také ke změně bakterií, hub a dalších mikroorganismů žijících v půdě. Dobrým znamením je, že i tito červi mají nejspíš svoje limity, ale do té doby nadělají s pomocí lidí, kteří je roznášejí, pěknou paseku – doslova.

Zdroj: ScienceNews

Článek Poskakující červi poškozují americkou půdu a ohrožují lesy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.