Jak amatérští nadšenci vyryli ze země jednoho z nejstarších mořských obrů

Nálezci z A.M.P.H.E. nebyli žádní náhodní kolemjdoucí. Šlo o organizovanou skupinu sběratelů, kteří systematicky monitorovali stavební výkopy v lotrinském regionu bohatém na jurské mořské sedimenty. Jejich předseda Jean-Pierre Keilen vedl záchranný sběr osobně, a právě jeho příjmení se později vtisklo do vědeckého názvu druhu jako trvalá pocta.

Zachovaný materiál zahrnoval spodní čelist o délce 1,33 metru, robustní kuželovité zuby a coracoid, kost ramenního pletence typickou pro plesiosaury. Na povrchu kostí ulpěly bioinkrustace serpulidních červů a mlžů, což paleontologům prozradilo, že rozpadlá kostra ležela nějaký čas odkrytá na mělkém mořském dně a sloužila jako tvrdý podklad pro přisedlé organismy, než ji definitivně pohřbil sediment. Právě tato expozice vysvětluje, proč se dochovala jen část skeletu.

Čtyřicet let ve stínu špatného jména: proč vědci tak dlouho tápali

V roce 1994 se fosilií zabýval belgický paleontolog Pascal Godefroit. Popsal ji jako nový druh pod označením Simolestes keileni, zařadil ji tedy do již známého rodu Simolestes, popsaného z Anglie. Exemplář dostal své místo v odborné literatuře, jenže spíš okrajové. Fragmentární povaha nálezu a omezený srovnávací materiál z té doby neumožňovaly hlubší analýzu.

Průlom přišel až o tři desetiletí později. Mezinárodní tým vedený Svenem Sachsem a Danielem Madziou podrobil lotrinskou fosilii důkladné osteologické revizi. Vědci prozkoumali tvar symfýzy dolní čelisti, široký klínovitý kontakt spleniální kosti, uspořádání zubních alveol, retroartikulární výběžek i coracoid. K tomu připojili fylogenetickou analýzu a multivariační srovnání zubní morfologie s desítkami dalších pliosaurů. Výsledek, publikovaný v říjnu 2023 v časopise Scientific Reports, byl jednoznačný: lotrinský exemplář do rodu Simolestes nepatří. Zaslouží si vlastní rod, Lorrainosaurus.

Proč Lorrainosaurus přepisuje dějiny jurských predátorů

Samotné přejmenování by bylo zajímavou taxonomickou kuriozitou. Skutečný přesah spočívá jinde. Lorrainosaurus se díky studii z roku 2023 zařadil mezi nejstarší doložené velké thalassophoneany, linii pliosauridů, která později zplodila kolosy typu Pliosaurus či Kronosaurus dorůstající přes deset metrů. Lotrinský exemplář s odhadovanou délkou přesahující šest metrů dokládá, že znaky vrcholového mořského lovce, masivní hlava, drtivý chrup, mohutné tělo, se objevily už ve svrchním bajoku střední jury, tedy dříve, než se dosud předpokládalo.

Podle tiskové zprávy Uppsalské univerzity tento posun naznačuje, že po ekologickém přeskupení na přelomu spodní a střední jury začali právě pliosauři obsazovat vrchol potravní pyramidy v mořích severozápadní Tethydy. Lorrainosaurus tak představuje klíčový článek mezi menšími ranými pliosauridy a pozdějšími giganty.

Pro srovnání: z přibližně stejně starých bajockých sedimentů ve švýcarském Arisdorfu pochází izolovaná čelist pliosaura, který mohl měřit kolem devíti metrů. Lotrinský nález je ovšem výjimečný tím, že jde o asociovanou kostru, více kostí jednoho jedince pohromadě, a poskytuje tak daleko bohatší anatomickou informaci než osamocený zub nebo fragment čelisti.

Muzejní sklady plné překvapení: co dalšího čeká na přehodnocení

Čtyřicetiletý odstup mezi nálezem a rozpoznáním skutečného významu zní dramaticky, v paleontologii jde ovšem o opakovaně doložený scénář. Londýnské Natural History Museum oznámilo v roce 2026 nový druh identifikovaný z exempláře uloženého ve sbírkách přes 150 let. Manchesterská univerzita v roce 2017 přehodnotila ichthyosaury objevené v sedmdesátých letech dvacátého století a uznala mezi nimi dosud neznámý druh.

České instituce stojí před obdobnou příležitostí. Sbírky České geologické služby čítají přes 100 000 inventárních čísel a více než 5 000 typových a originálních kusů. Z exempláře uchovávaného v Národním muzeu byl popsán nový rod a druh fosilní ryby Vachalia moraviensis. Potenciál na další taxonomická překvapení ukrytá v depozitářích je značný, chybí jen dostatek odborníků a času na systematické revize.

Článek Lorrainosaurus ležel od roku 1983 ve sbírce jako běžný exemplář. Teprve analýza tvaru patra ukázala, že jde o chybějící článek evoluce pliosaurů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč je čtveřice otisků z Hell Creek tak výjimečná

Jednotlivé stopy dospělého T. rexe paleontologové znali už dříve. V Novém Mexiku existuje 86centimetrový otisk pojmenovaný Tyrannosauripus pillmorei, z montanské části Hell Creek pochází 72centimetrová stopa. Obě ale zůstávaly izolované, jako fotografie jednoho kroku bez kontextu. Severodakotská čtveřice nabízí něco zásadně odlišného: souvislý krokový vzorec. Délka jednoho kroku dosahuje přibližně čtyř metrů, vnější šířka dráhy se pohybuje kolem 80 až 100 centimetrů a úhel kroku činí 164 až 167 stupňů. Teprve z takové sekvence lze odvodit skutečné tempo pohybu.

Nejlépe zachovaná stopa, označená R2, měří 96 centimetrů na délku a 80 centimetrů na šířku. Na jejím povrchu jsou rozlišitelné délky jednotlivých prstů: prostřední dosahuje 47 centimetrů, vnitřní 34 a vnější 30. Úhel mezi prsty naznačuje široce rozevřenou nohu typickou pro masivního teropoda. Přestože zvětrání poškodilo jemnější detaily, proporce a geometrie odpovídají anatomii dospělého T. rexe.

Kolik naměřili: rychlost klidné procházky devítitunového obra

Výzkumníci kombinovali vysokorozlišovací 3D skenování povrchu s osvědčeným biomechanickým výpočtem, který pracuje se vztahem mezi délkou stopy, výškou kyčelního kloubu a délkou kroku. Výsledek: 1,5 až 2 metry za sekundu, tedy zhruba 5,4 až 7,2 kilometru v hodině. Srovnatelné se svižnou lidskou chůzí.

Pro zasazení do kontextu: biomechanický model z roku 2021, publikovaný v Royal Society Open Science, odhadoval preferované chodecké tempo T. rexe na přibližně 1,28 metru za sekundu, tedy asi 4,6 kilometru v hodině. Nová stopní dráha ukazuje o něco rychlejší, ale stále jednoznačně chodecký pohyb. Žádný sprint, žádný dramatický útok, prostě zvíře přecházející z bodu A do bodu B energeticky úsporným způsobem.

Už v roce 2002 upozornili Hutchinson a Garcia v časopise Nature, že dospělý T. rex patrně nebyl extrémně rychlý běžec. Severodakotské otisky tuto hypotézu nepřímo posilují: zachycují rutinní lokomoci, při níž se predátor pohyboval tempem, které by mu umožnilo procházet krajinou hodiny bez nadměrné zátěže.

Jak se stopy zachovaly 66 milionů let v měkkém sedimentu

Lokalita leží stratigraficky asi 33 metrů pod kontaktem hornin Hell Creek a nadložní formace Fort Union, v uloženině typu crevasse-splay, tedy jemnozrnném křížově zvrstveném pískovci proloženém tenkými čočkami jílovce. Aby se otisk obrovské nohy proměnil v trvanlivý fosilní záznam, musely se sejít tři podmínky:

• Vhodná vlhkost substrátu: sediment musel být dostatečně plastický, aby přijal tvar nohy, ale zároveň dost soudržný, aby se okamžitě nezhroutil.
• Rychlé chemické zpevnění: kolem deprese vzniklé otiskem se vysrážely konkrece cementované uhličitanem vápenatým, které ztvrdly výrazně víc než okolní hornina.
• Diferenciální eroze: o desítky milionů let později odolnější konkrece přečkaly rozpad měkčího okolí a vystoupily na povrch svahu jako pozitivní reliéf.

Autoři studie publikované v Journal of Vertebrate Paleontology výslovně zdůrazňují, že velké teropodní otisky jsou v Hell Creek mimořádně vzácné a souvislé dráhy prakticky neexistovaly. Část další sekvence přitom může zůstávat skrytá pod nadložím strmého svahu.

Kráčející zvíře versus slavná kostra: co stopy prozradí a co kosti nedokážou

Kostra poskytuje anatomii, proporce končetin a biomechanické limity. Stopní dráha zachycuje něco jiného, konkrétní zaznamenaný pohyb v reálném terénu. Délku kroku, šířku chodeckého koridoru, úhel mezi po sobě jdoucími otisky, kontakt chodidla se substrátem. U severodakotského nálezu vědci zaznamenali překrytí středové linie o 40 až 50 procent, což svědčí o úzkém, kontrolovaném krokovém koridoru. Na jedné ze stop se rýsuje i možný zadní otisk metatarzu nebo zakrnělého prvního prstu.

Srovnání s dřívějšími stopními drahami jiných tyranosauridů podtrhuje výjimečnost rozměrů. Bellatoripes fredlundi z Britské Kolumbie, popsaný v roce 2014, zanechal otisky o délce 50 až 62 centimetrů a patřil menším příbuzným. Stopy z Glenrocku ve Wyomingu měřily pouhých 40 centimetrů a bývají přisuzovány subadultnímu jedinci nebo sporně vyčleňovanému rodu Nanotyrannus. Severodakotské otisky s metrovými rozměry patří do zcela jiné váhové kategorie.

Článek Výzkumníci narazili na první zachovalé stopy tyranosaura. Kráčel tempem rychlé lidské chůze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě prohlubně na čelní kosti: co přesně vědci na lebce rozpoznali

Klíčovým materiálem jsou dva lební stropy marockých spinosaurinů: exemplář NHMUK PV R 16423 ze sbírek londýnského Natural History Museum a OPH2103 z kolekce italské organizace OPHIS v Teramu. Oba kusy byly v odborné literatuře popsány už dříve; první detailně zpracoval tým kolem Lacerdy v roce 2024, druhý Cau s Paternou o rok později. Novinkou roku 2026 je funkční interpretace struktur, které na nich badatelé identifikovali.

Na frontálu obou exemplářů se rýsují dvě symetrické prohlubně na každé straně:

• Mediální fossa – větší, napojená na středový hřeben lebky.
• Laterální fossa – menší, srpovitého obrysu v pohledu shora, rozvinutá téměř celá na postorbitálním výběžku čelní kosti. Její vnější okraj kopíruje horní lem očnice.

K laterální prohlubni přiléhá hluboký žlábek na spodní straně frontálu a kulatý zářez označovaný jako orbital notch. Dohromady s cévními otvory (foramina) tvoří tyto útvary podle autorů „osteologické koreláty“, tedy kosterní otisky měkké tkáně, která tam kdysi sídlila. Konkrétně supraorbitální solné žlázy a jejího exkrečního kanálu.

Proč právě spinosaurini dokázali vyvinout orgán známý od mořských ptáků

Solné žlázy dnes fungují u albatrosů, buřňáků, pelikánů i mořských leguánů. Umožňují vylučovat koncentrovaný solný roztok a udržovat osmotickou rovnováhu krve v prostředí s vysokou salinitou. U ptáků sedí nad očnicí, kryté kůží; vývod směřuje k nosní dutině. U leguánů se naopak nacházejí uvnitř lebky pod kostmi.

Cauův tým argumentuje, že spinosaurinní varianta připomíná ptačí model: žlázy umístěné nad kostěným stropem, kryté kůží, s vývodem mířícím k nozdrám. Populárně se mluví o „slaných slzách“, přesnější je ovšem solný sekret odváděný přes nosní oblast; měkké tkáně se nedochovaly a přímý důkaz kapek stékajících z očí neexistuje.

Proč se tento orgán vyvinul zrovna u spinosaurinů, a nikoli u tyranosauridů či karcharodontosauridů? Autoři nabízejí elegantní anatomické vysvětlení. Spinosaurini měli zkrácenou vzdálenost mezi očnicí a nosními otvory, takže preorbitální prostor, kde u jiných plazů sídlí nosní žláza, byl stísněný. Evoluce proto „přestěhovala“ žlázu dozadu nad očnici, tam, kde široce klenutý orbitální okraj a rozšířená účast frontálu na očnici poskytovaly dostatek místa pro vývod i cévní zásobení. Jiní velcí teropodi tuto architektonickou předpokladovou sadu postrádali.

Od plochého ocasu po sůl v krvi: jak rostl obraz vodního spinosaura

Představa spinosaura jako tvora svázaného s vodou se rodila postupně. V roce 2020 přišel objev zploštělého ocasu naznačujícího plaveckou schopnost. O dva roky později studie v Nature ukázala neobvykle hutné kosti spinosauridů, znak typický pro zvířata potápějící se pod hladinu. Jenže v roce 2024 přišla kritická práce v PLOS ONE, která zpochybnila část statistických metod použitých k odvozování životního stylu z kostní kompaktnosti.

Cauova studie otevírá zcela novou frontu důkazů. Zatímco předchozí argumenty se točily kolem tvaru těla a hustoty skeletu, solné žlázy vypovídají o vnitřním fungování organismu. Jde o fyziologický, nikoli morfologický argument. A právě v tom spočívá jeho síla: i kdyby se ukázalo, že spinosaurus nebyl aktivní plavec, nýbrž brodivý lovec ve stylu obří volavky, solné žlázy by mu stejně pomáhaly přežívat v brakických mokřadech a deltách s vyšší koncentrací soli.

Podle nás jde o nejpůsobivější dílek spinosauří skládanky za poslední roky, protože poprvé vytahuje z fosilních kostí kus fyziologie, tedy informaci o tom, jak zvíře vnitřně fungovalo, a přidává ji k dosavadní debatě vedené čistě přes tvar a strukturu.

Co objev mění pro rekonstrukci křídového Maroka

Cenomanská formace Kem Kem v Maroku patří k nejbohatším dinosauřím nalezištím severní Afriky. Nový nález zpřesňuje prostředí, v němž se spinosaurini pohybovali: místo jednotvárné říční krajiny se rýsuje mozaika brakických zón na rozhraní sladké a mořské vody, kde zvýšená salinita představovala fyziologickou bariéru pro většinu suchozemských predátorů. Spinosaurini ji díky solným žlázám překonávali a získávali tak přístup k potravním zdrojům, rybám, žralokům či ceratodontním dvojdyšným, o které nemuseli soupeřit s karcharodontosauridy ani abelisauridy obývajícími vnitrozemí.

Muzejní expozice a popularizační ilustrace pravděpodobně brzy získají nový popisek. Vizuální silueta spinosaura se příliš nezmění; Cau sám upozornil, že žlázy nevytvářely žádný nápadný vnější útvar. Změna je subtilnější a hlubší: poprvé můžeme ke kostře připsat i orgán, který vysvětluje, proč tohle zvíře dokázalo žít tam, kde žilo.

Otevřené otázky: mohly solné žlázy existovat i u jiných dinosaurů?

Studie výslovně uvádí, že dosud byly supraorbitální solné žlázy přesvědčivě doloženy pouze u euornitinních ptáků. Dřívější návrhy pro jiné neptačí dinosaury zůstávaly sporné nebo byly vyvráceny. Cauův nález proto otevírá nový směr bádání spíš než hotovou mapu výskytu; paleontologové budou muset znovu prohlédnout lební stropy dalších skupin s vazbou na pobřežní či estuárinní prostředí.

Zároveň platí, že fragmentárnost fosilního záznamu komplikuje pátrání. Kompletní lební stropy jsou vzácné, erodované partie běžné a odvozování měkkých tkání z kostí vyžaduje pečlivý srovnávací rámec s dnešními ptáky a plazy. Právě proto trvalo tak dlouho, než si někdo těchto prohlubní všiml, respektive než je dokázal přečíst jako stopy po konkrétním orgánu.

Článek Na lebce spinosaura z Maroka našli prohlubně nad očnicemi. Ronily slané slzy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Botanické Pompeje pod vrstvou popela

Les, který vědci přezdívají Dori’s Tuff, pohřbila sopečná erupce během několika dnů. Popel dopadl na přízemní rostliny i na koruny stromů a zakonzervoval krajinu v jediném okamžiku, ne jako směs materiálu splaveného odjinud, ale jako skutečný „snímek“ živého ekosystému. Výzkumníci zmapovali asi 1,2 kilometru dlouhý popelový horizont a odebrali vzorky z přibližně dvou desítek lomových míst. Právě tato šíře dává studii váhu: nejde o jednu kapsu fosilií, ale o krajinný vzorek, v němž se dají sledovat vztahy mezi stromy, podrostem a jejich reprodukčními orgány.

V lese rostly kvetoucí stromy příbuzné dnešním vavřínům a palmám, ale i řada dalších angiosperm. A právě jejich plody a semena překvapily svou velikostí a rozmanitostí.

Borůvka místo makového semínka

Když paleobotanici mluví o „velkých“ křídových plodech, nemají na mysli jablko. Průměrná diaspóra z Dori’s Tuff odpovídá zhruba větší borůvce, největší formy dosahují asi 2,5 centimetru délky. To zní skromně, dokud si člověk neuvědomí, s čím se srovnává. V typických křídových flórách průměrná diaspóra odpovídala spíš makovému semínku. Nárůst objemu je tedy více než stonásobný.

Celý dataset na Dryadu obsahuje systematická měření délky, šířky a tloušťky každého exempláře. Součástí jsou i interpretace šířících mechanismů: některé diaspory nesly křídla pro šíření větrem, jiné měly znaky masitých obalů, tedy struktur, které v přírodě typicky lákají živočichy ke konzumaci. „Masitost“ tu neznamená zachovanou dužinu, ale morfologický a ekologický podpis, který vědci čtou z tvaru a stavby fosilií.

Právě ta rozmanitost je klíčová. Les neprodukoval jeden typ plodu, ale celou škálu strategií, od větrem šířených semen po diaspory evidentně „navržené“ pro průchod trávicím traktem.

Kdo ty plody jedl?

Tady je potřeba být přesný. Studie z Dori’s Tuff nepřináší obsah žaludku, koprolit ani okousaný plod. Nepřistihla konkrétního dinosaura při krmení. Přináší něco jiného: botanický důkaz, že ekosystém už produkoval diaspory vhodné pro živočišné šíření, a že tyto diaspory existovaly v dostatečném množství a rozmanitosti, aby takový vztah dával ekologický smysl.

Přímý důkaz křídové frugivorie přitom existuje, jen odjinud. Nejstarší známý případ konzumace plodů jakýmkoli živočichem pochází od raného ptáka Jeholornis, který žil zhruba před 120 miliony let, tedy u ptačí linie dinosaurů. A model publikovaný v Biology Letters v roce 2021 ukázal, že býložraví dinosauři mohli semena pozřená spolu s plody přenášet na překvapivě velké vzdálenosti, protože semena přežila průchod jejich trávicím traktem.

Ilustrace doprovázející novou studii pracuje s hypotetickými roznašeči: malým multituberkulátním savcem a marginocefálním dinosaurem. Bezpečnější je ale mluvit o „býložravých obratlovcích včetně dinosaurů“ než jmenovat konkrétní rod.

Co to mění v učebnicích

Dosavadní rámec vypadal přibližně takto: kvetoucí rostliny se objevily asi před 135 miliony let v rané křídě jako malé, nenápadné byliny s drobnými semeny šířenými bez pomoci nebo větrem. Velké masité plody a sofistikované šířící strategie přišly až po dopadu asteroidu před 66 miliony let, ruku v ruce s rozmachem savců a moderních ptáků, kteří se stali novými roznašeči.

Nová studie tento příběh nezavrhuje, ale posouvá jeho začátek. Minimálně v některých tropicky laděných vnitrozemských lesích fungovaly „moderně“ vypadající reprodukční strategie už 74,6 milionu let před současností. Hranice K–Pg zůstává zásadním předělem; přehledová studie z roku 2023 publikovaná na PubMed potvrzuje, že teprve po ní přišla skutečná globální dominance angiosperm ve světových lesích. Ale samotný mechanismus, na kterém ta dominance stojí (investice do větších diaspor, spolupráce se živočichy, kolonizace nových stanovišť), ten už běžel.

A to je podle nás nejsilnější závěr studie. Ne že dinosauři „jedli ovoce“ – to je sice atraktivní, ale neprokázané na této lokalitě. Spíše že ekologická logika dnešního ovocného světa nezačala až po zániku dinosaurů, ale v lesích, kde dinosauři ještě normálně žili. Pokud už před asteroidem roznášeli semena kvetoucích rostlin, mohli nevědomky pomáhat rozšiřovat právě ty linie, které pak přežily a prosperovaly i bez nich.

Článek Dinosauři mohli požíráním plodů pomáhat šířit semena raných kvetoucích rostlin se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Šavle na lebce

Dominantním rysem nového druhu je kostěný hřeben zakřivený do tvaru šavle, který vyčnívá vysoko nad střechu lebky. Samotná kost měří asi 50 centimetrů, ale zaživa byl útvar ještě vyšší díky keratinovému pouzdru, které ho pokrývalo, podobně jako rohovina na rozích dnešních turovitých. Tým navíc soudí, že hřeben mohl být výrazně zbarvený.

Nabízí se tedy otázka, zda šlo o zbraň. Podle dostupných analýz spíš ne, neboť struktura kosti naznačuje, že hřeben byl na přímý kontakt příliš křehký. Pravděpodobnější je, že fungoval jako vizuální signál: při výběru partnera, rozpoznávání jedinců nebo vymezování teritoria. Něco jako chocholka u dnešních ptáků, jen v měřítku, které odpovídá dvanáctimetrovému predátorovi.

Brodivý lovec, ne mořský potápěč

Mediálně nejatraktivnější je hřeben. Pro paleontologii je ale možná ještě důležitější to, kde fosilie ležely. Formace Farak, do které lokalita spadá, se nachází 500 až 1 000 kilometrů od tehdejšího pobřeží oceánu Tethys. Žádné mořské sedimenty, žádný příliv. Místo toho říční uloženiny plné sladkovodních ryb (některé přes tři metry dlouhé), krokodýlů, želv a sauropodních dinosaurů, to vše soustředěné na ploše pouhých 450 metrů v průměru.

Tento kontext posouvá letitý spor o životní styl spinosaurů. Část odborníků je v posledních letech prezentovala jako hlubokovodní potápěče, jakési křídové analogie dnešních tuleňů. Nález S. mirabilis hluboko ve vnitrozemí tento scénář oslabuje. Shrnutí studie od AAAS mluví o třetí evoluční fázi spinosauridů, kdy pozdní formy v severní Africe a Jižní Americe se specializovaly na brodivý lov v mělkých řekách, spíš volavka než tuleň, jen s délkou autobusu.

Jak velký vlastně byl?

Mediální odhady se pohybují kolem 12 až 13 metrů délky a 5 až 7 tun hmotnosti. To by S. mirabilis řadilo do stejné velikostní ligy jako Tyrannosaurus rex (kolem 12 metrů, přes 8 tun u největších exemplářů) nebo jihoamerického giganotosaura (12 až 13 metrů, 7 až 8 tun). Jenže je tu háček: Natural History Museum upozorňuje, že známé exempláře S. mirabilis nejsou plně dorostlé. Jeden z nich měřil v době smrti odhadem kolem osmi metrů a stále rostl. Dospělec mohl být skutečně dvanáctimetrový, ale zatím to zůstává extrapolací, ne změřeným faktem.

Od svého příbuzného Spinosaurus aegyptiacus, popsaného roku 1915 z Egypta a připraveného o typové fosilie v důsledku bombardování Mnichova za druhé světové války, se nový druh liší nejen hřebenem. Má delší čenich, řidčeji rozmístěné zuby a nápadně delší zadní končetiny, což opět sedí spíš k brodivému zvířeti než k plavci.

Sedm let od kosti ke jménu

První fragmenty, včetně čelisti, vytáhl Serenův tým z písku už v roce 2019 při expedici navazující na starou stopu francouzského geologa Huguese Faurea z padesátých let minulého století. Tehdy ale nikdo nerozpoznal diagnostický význam hřebene. Pak přišel covid. Teprve návrat v roce 2022 přinesl další exempláře a klíčové kusy hřebenů od více jedinců. Následovalo CT skenování, digitální 3D sestavení lebky a roky srovnávací práce, než tým nabyl jistotu, že jde o nový druh.

Kdo si chce výsledek prohlédnout naživo, má šanci: od 1. března do 14. září 2026 vystavuje Chicago Children’s Museum repliky pod názvem „Unicorn“ Spinosaurus Discovered!. Fotografie, ilustrace a video z expedice jsou volně dostupné na webu Chicagské univerzity.

Co ještě Sahara skrývá

Lokalita Jenguebi už dříve vydala kosti obřího masožravce karcharodontosaura, dlouhokrkých sauropodů i krokodýlů. Serenův tým naznačuje, že v zásobě má materiál na tucet nových sauropodních druhů, malého hrabavého teropoda, neobrněného krokodýla a obří rybu. Konkrétní termín další expedice zatím nezveřejnil, ale dlouhodobý výzkumný program v Nigeru pokračuje.

Sto let po ztrátě původních egyptských fosilií tak rod Spinosaurus znovu získal tvář, tentokrát s padesáticentimetrovou šavlí na čele a s adresou hluboko ve vnitrozemí, kde ho nikdo nečekal.

Článek Unikátní nález dravého dinosaura v Sahaře. Nově popsaný spinosaurus měl na hlavě masivní ostrý hřeben se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jméno z mýtů, tělo z rané křídy

„Naga“ v názvu odkazuje na hadovitého tvora z buddhistické a hinduistické mytologie, hluboce zakořeněného v kultuře severovýchodního Thajska. „Titan“ nepotřebuje překlad. Druhové jméno pak odkazuje na provincii, kde fosilie ležely. Nagatitan je čtrnáctý dinosaurus formálně popsaný z Thajska a prvním sauropodem z tamní spodnokřídové formace Khok Kruat.

Taxonomicky jde o somfospondylního titanosauriforma z kladu Euhelopodidae, tedy dlouhokrkého, dlouhoocasého býložravce s masivním trupem. Z jednoho jedince se zachovaly obratle, žebra, pánev, kost pažní a téměř kompletní stehenní kost. Hlava, část krku, povrch kůže a zbarvení jsou rekonstrukcí odvozenou od příbuzných sauropodů. Studie to poctivě přiznává barevným odlišením skutečně nalezených kostí ve skeletální rekonstrukci.

Rekordman, ale ne ten úplně největší

Odhadovaných 27 metrů délky a zhruba 27 tun hmotnosti dělá z Nagatitana jednoznačně největšího dosud známého dinosaura jihovýchodní Asie. Pro srovnání:

• Phuwiangosaurus (Thajsko) – asi 15 m, přibližně 12 t
• Tangvayosaurus (Laos) – asi 24 m, přibližně 23 t
• Dippy (Diplodocus carnegii, slavná replika z londýnského Natural History Museum) – 24–26 m, kolem 15 t

Nagatitan je tedy zhruba o 1–3 metry delší a asi o 12 tun těžší než ikonický Dippy. Jeden z autorů studie, Adun Sethapanichsakul, to v tiskové zprávě shrnul slovy „nejméně o 10 tun těžší“.

Důležité upřesnění: nejde o největšího dinosaura celé Asie. Samotná studie uvádí, že v širší Asii existuje větší Ruyangosaurus s odhadem přes 50 tun. A jihoameričtí giganti typu Patagotitan se pohybují kolem 60 tun. Nagatitan je regionální rekordman, a to je pořád mimořádné.

Proč z něj jde strach, i když nikoho nelovil

Představte si třídu plnou prvňáčků. Teď ji natáhněte na délku tří autobusů a zvedněte do výšky dvoupatrového domu. To je přibližně měřítko, ve kterém se Nagatitan pohyboval krajinou. Nebyl predátor, živil se rostlinami. Ale dospělý jedinec takových rozměrů nemusel nikoho lovit, aby budil respekt. Stačilo, že existoval.

Právě ten kontrast, poklidný býložravec v monstrózních proporcích, je to, co z bangkokské repliky dělá zážitek. Téměř třicet metrů detailně zpracovaného modelu v životní velikosti zabírá podstatnou část výstavního prostoru.

Kde repliku uvidíte (a za kolik)

Replika stojí v Thainosaur Museum v komplexu Asiatique The Riverfront v Bangkoku, konkrétně v prvním patře budovy SkyFlyer Building. Muzeum je otevřené denně od 11:00 do 22:00.

• Vstupné mimo špičku (po–pá do 16:00): dospělí 250 bahtů (~170 Kč), studenti/děti 150 bahtů
• Vstupné ve špičce (po–pá po 16:00, víkendy, svátky): dospělí 290 bahtů (~200 Kč), studenti/děti 180 bahtů
• K dispozici jsou komentované prohlídky s dinosauřím expertem i bezbariérový přístup

Kdo neplánuje cestu do Bangkoku a chce podobný rozměrový zážitek v Česku, nejblíž se mu přiblíží Dinosauria Museum Prague u letiště, 4 000 m² expozice s modely v životní velikosti. Tematicky asijskou specializaci sice nenabízí, ale pocit stát pod sauropodím krkem zprostředkuje.

Poslední titán z poslední vrstvy

Přezdívka „last titan“ není marketingový tah. Nagatitan pochází z nejmladší thajské horninové jednotky, která ještě obsahuje dinosauří fosilie. Mladší vrstvy v regionu už představují usazeniny mělkého moře, suchozemští obři tam šanci na zachování neměli. Je docela možné, že Nagatitan patří k posledním velkým sauropodům, kteří v této části světa vůbec žili.

Článek Větší než všechno, co v Asii dosud našli! V Thajsku vystavili repliku tvora, ze kterého jde strach se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neuvěřitelný nález z Japonska

Draci prý patří jen do pohádek. Jenže v Japonsku se rozhodli postavit tuhle domněnku tak trochu na hlavu. A může za to jedna zvláštní fosilie.

První kostra tohoto mořského plaza, který dostal rodové jméno Megapterygius, byla objevena teprve nedávno – konkrétně v roce 2006 poblíž hory Toyajo v japonské prefektuře Wakajama. O nález se postaral místní sběratel fosilií Akihiro Misaki, který měl s pohybem v náročném terénu značné zkušenosti. Dochovala se částečná lebka, žebra, přední i zadní ploutve a překvapivě i kompletní řada čtyřiceti obratlů. A to už je pořád dochovaná zkamenělina.

Exemplář byl později po důkladném restaurování vystaven v National Museum of Nature and Science v Tokiu, kde si ho mohli návštěvníci prohlédnout na vlastní oči. A že bylo na co koukat. Není divu, že se unikátní nález stal rychle virálním.

Proč zrovna „modrý drak“

Rodové jméno Megapterygius vzniklo ze starořeckých slov mégas, tedy velký, a pterygion, čili křídlo. A právě ta „křídla“, o nichž se v názvu mluví, jsou klíčem k přezdívce, kterou tenhle fascinující tvor dostal. Tento zástupce mosasaurů měl totiž neobvykle dlouhé a výrazné ploutve, které při pohledu z boku skutečně připomínaly roztažená dračí křídla. A protože ho vědci přesně takhle vyobrazili, měli návštěvníci jasno.

A byl to tedy pořádný dráček. Měřil kolem šesti metrů. V porovnání s některými jinými mosasaury to není rekord, ale zkuste si představit šestimetrového predátora s ostrými zuby, který na vás číhá pod hladinou. Nic moc, že? Můžeme být tedy vlastně rádi, že vyhynul.

Článek Modrý drak z Číny – unikátní objev, který okouzlil internet se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Silný hrudník naznačuje dobré letové schopnosti

Badatelé z univerzity v Texasu během studie podrobně prozkoumali všechny kosti, které nejspíš pocházejí od tohoto druhu. Ty jsou často volně rozesety po mnoha muzeích, jen je pospojovat. Univerzita v Austinu má naštěstí celou sbírku, což ovšem rozhodně neznamená všechny kosti, které létajícímu ještěru patřily. A jak vlastně víme, že létal? Právě jeho kosterní struktura nám mnohé objasňuje. V první řadě velmi silným hrudníkem.

Právě ke kostem hrudníku musely být připojeny svaly křídel, což ukazuje na velmi dobré letové vlastnosti i dovednosti. Už samotné odlepení se od země bylo nejspíše ohromujícím manévrem. Ještěr podle badatelů nejdříve vyskočil 2,5 metru do vzduchu, pak začal mávat křídly a konečně mohl odletět. Výška zhruba odpovídá dospělému muži s dětmi na ramenou. Ovšem ne všichni zastávají názor, že byl ještěr letu vůbec schopen.

Příliš těžké tělo a málo pozůstatků

Badatelé z technické univerzity v Texasu jsou toho názoru, že byl jednoduše příliš těžký, protože vážil asi 200–250 kilogramů. Podle jiných studií to však bylo jen asi 70, tedy třetina. V roce 2016 se dokonce objevil závěr, že měl přes půl tuny. Pak se mezi sebou začaly jednotlivé týmy hádat a zpochybňovat navzájem své závěry. Někteří z badatelů pak prohlásili, že ostatní studie vůbec nebyly věrohodné.

Jedním z důvodů těchto sporů ve vědecké komunitě je prostá skutečnost, že z Quetzalcoatla se nám dochovalo opravdu velmi málo pozůstatků. Celkově je totiž řeč doslova o pár kostech. Badatel Darren Nash se na nové studii nepodílel. Osobně věří, že jde o nejvýznamnější nález v této oblasti za velmi dlouhou dobu. Samotnému ještěru je to už hodně dlouho jedno a představu toho, jak plachtí na modrém nebi, i tak hodně lidí z hlavy nedostane.

Které druhy pravěkých dinosaurů máte nejraději?

Zdroj: Forskning

Článek Létající pravěký ještěr byl nejspíš největším tvorem na nebesích. Ze země se dostával podle všeho velkým skokem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak by dopadl střet T-Rexe s člověkem?

Vědci se tentokrát zaměřili především na rychlost T-Rexe a došli k překvapivému zjištění – nejspíš by mu dokázal utéct téměř každý člověk. Prvotní výsledky naznačovaly, že nejvyšší rychlost, jaké byl T-Rex schopen dosáhnout, je zhruba 33 kilometrů v hodině.

Redakce VědaŽivě

21 ledna, 2022

Archeologové našli zcela neporušené dinosauří embryo. Nevylíhlé stvoření je zhruba 27 centimetrů dlouhé

Pokud bychom zůstali pouze u tohoto údaje, T-Rexovi by neutekl ani nejrychlejší atlet světa. Naštěstí pro lidi se však nejedná o finální údaj. Ačkoliv by T-Rex pravděpodobně dokázal v krajních situacích dosáhnout takové rychlosti, je velmi nepravděpodobné, že by tak rychle běhal běžně. Ve skutečnosti spíše rychle chodil.

T-Rex ve skutečnosti neběhal

V dalších výpočtech vzali vědci v potaz fyzické proporce T-Rexe – jeho masivní silné nohy a velkou váhu. Podle nových výpočtů tedy došli k závěru, že tento mohutný predátor nejspíš běžně neběhal. K rozpohybování tak velké hmotnosti by spotřeboval velké množství energie a nejspíš by nedokázal běžet nijak dlouho. Pokud by navíc běžel uvedenou nejvyšší možnou rychlostí, jednalo by se o velký nápor na jeho kosti, které by se mohly námahou klidně rozdrtit. Finální výsledky tak naznačují, že se T-Rex běžně pohyboval maximální rychlostí 11 kilometrů v hodině.

Redakce VědaŽivě

2 května, 2021

Asteroid, který zabil dinosaury, vytvořil plíce planety

Dokázali byste mu utéct?

Takové číslo už skýtá mnohem více naděje na přežití. Nejrychlejší běžec světa dosahuje rychlosti 27 kilometrů v hodině. Vrcholoví sportovci by tak neměli s útěkem před T-Rexem žádný problém. Uniknout by mu však měl téměř každý zdravý a aktivní člověk. I přes tuto povzbudivou zprávu by nebylo zrovna příjemné, kdybychom T-Rexe běžně potkávali ve volné přírodě. Ačkoliv by setkání s reálným T-Rexem nebylo tak strašné, jak bývá vyobrazováno ve filmech, rozhodně by se nejednalo o příjemnou zkušenost.

Článek Jak by dopadl střet T-Rexe s člověkem: Podle vědců by se mu dalo snadno utéct se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Evoluce je složitá a špatně se odhaduje

Je to samozřejmě nápad spíše do nějakého sci-fi románu – také na toto téma existuje série knih třeba od Harryho Harrisona. Ale nad otázkou se teoreticky snažili zamýšlet i někteří vědci. Dobrat se však nějaké odpovědi je velice obtížné. Evoluce je velice složitý proces a není v podstatě možné odhadnout, co se v ní v určitý okamžik stane. Stačí jen nějaká drobná změna a započatá cesta se z nějakého důvodu uzavře.

Lze to pozorovat i na vývoji člověka z primátů. Ten se pravděpodobně udál na území Afriky v období asi 7 milionů let. Ovšem zcela odděleně se několik desítek milionů let vyvíjeli jiní primáti v oblasti Jižní Ameriky a zde se z nich nikdy žádný inteligentní druh nevyvinul, ačkoli startovní podmínky byly v podstatě stejné. Je tedy otázka, za jakých okolností by probíhal vývoj dinosaurů, a zda by shodou nějakých okolností dostali šanci dosáhnout vyšší inteligence.

Je také otázkou, jací dinosauři by měli vlastně šanci nějakého podobného vývoje dosáhnout, jelikož existovali v mnoha druzích a velikostech. Není příliš pravděpodobné, že by se inteligentní tvorové stali z nějakého obřího druhu. Lepšími kandidáty jsou menší druhy dinosaurů a není vyloučeno, že by se vyvinuli druhy podobně jako opice nejdříve žijící na stromech a posléze se pohybující i po zemi.

Dinosauří mozky nebyly příliš velké

Otázkou je, jaké socializace by byli dinosauři schopni, a zda by se u nich vyvinula schopnost používat nástroje. Například u některých jejich potomků jako jsou papoušci či vrány taková schopnost dnes v jisté míře existuje. Bez šance by nebyly ani menší druhy masožravců jako třeba relativně inteligentní velociraptoři. Na druhou stranu poměr velikosti jejich mozku k tělesné hmotnosti byl velmi malý a za miliony let evoluce dinosaurů se příliš nezměnil. I když změnu samozřejmě nelze vyloučit a tato evoluční větev klidně mohla vzniknout.

Jaký by byl osud člověka, pokud by dinosauři přežili? Je samozřejmě možné, že by se savci po boku dinosaurů vyvíjeli a teoreticky by mohly nastat podmínky i pro vznik inteligentních savců. Předkové člověka prokázali schopnost přežít v sousedství velkých dravců a mohli to dokázat i v sousedství dinosaurů. Jiné by to ale asi bylo, pokud by se inteligentní dinosauři vyvinuli dříve, než lidé, a podobně jako člověk osídlili a podmanili si planetu. Pak by lidé nejspíše nikdy nedostali šanci vzniknout.

Článek Kdyby dinosauři nevyhynuli, mohli se vyvinout v inteligentní rasu. Lidé by možná neexistovali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velikost ovlivňuje stavba těla a orgánů

O existenci dinosaurů a ptakoještěrů máme četné důkazy, jsou jimi především jejich fosilní pozůstatky. Odborníci z řad paleobiologů – mezi něž patří i Gregory Erickson z Floridské státní univerzity – spekulují, proč se tito tvorové neudrželi a dnes na Zemi žijí savci a plazi výrazně menší. Hned na úvod je třeba zdůraznit, že veškeré jejich domněnky jsou v úrovni spekulací. Žádná z nich navíc nedává jednoznačnou odpověď. První z nich se pokouší zodpovědět otázku na základě vysvětlení odlišnosti stavby těla a orgánů v těle dinosaurů a v těle největších žijících zvířat – savců.

Podle Ericksona dinosauři, na rozdíl od soudobých savců, v průběhu svého života pravidelně měnili celé sady svých zubů (jako to dělají například žraloci nebo krokodýli). Lze tedy předpokládat, že v jednotlivých fázích svého života zaujímali pokaždé jinou potravní niku. Díky nové sadě zubů dokázali uspokojit své rostoucí potravní nároky. Na druhou odlišnost, a sice na velikost plicních vaků, poukazuje paleontolog Steve Brusatte z Edinburské univerzity.

Podle něj se vzduchové vaky u dinosaurů táhly od plic až ke vzdáleným kostem. Tím, že prostupovaly velkou částí jejich těl, poskytovaly dinosaurům dostatečnou oporu pro jejich rozložitou kostru. Tito prehistoričtí obři tak disponovali pevnými, avšak poměrně pružnými a lehkými kostrami. Ty jim pomáhaly dosahovat úctyhodných rozměrů – na rozdíl od soudobých savců. Z toho důvodu se vědci domnívají, že velikost průměrného slona je pro savce limitní.  

Roli sehrávají potravní nároky i sociální struktura

Kromě tělesné stavby a celkové fyziologie je podle paleontologů důležitým faktorem i skutečnost, že dinosauři (pravděpodobně) nebyli teplokrevní, jako jsou současní savci. To znamená, že pro zajištění „chodu“ svého organismu potřebovali jen zlomek energie (potravy), než kolik by potřebovali savci, kdyby dosáhli jejich velikosti. Svoji roli nicméně sehrálo i vhodné životní prostředí, které jim umožnilo se tímto směrem vyvinout. Kromě dostatku prostoru a potravy za gigantismem stojí podle odborníků rovněž vyšší koncentrace kyslíku v atmosféře.

Ovšem asi nejkomplexnějším vysvětlením, proč jsou současní savci výrazně menší než prehistoričtí dinosauři, je tvorba nových sociálních struktur ve zvířecích společenstvích. Soudobí savci v podstatě přenesli enormní velikost jednotlivce na velikost a sílu skupiny. S technikou organizovaného lovu si mohou predátoři „troufnout“ i na větší kořist, která se tak stává zranitelnou a na jejíž skolení by sami nestačili.

Které ze současných zvířat byste nechtěli potkat ve velikosti dinosaurů?

Zdroj: ScienceNews

Článek Proč současná zvířata nedosahují velikosti dinosaurů? Odpovědí by mohla být sociální struktura se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vodní škorpión i obří světluška

Tyranosaurus rex musel být opravdu děsivý. Ale co takový Helicoprion? Byl to predátor, jehož zuby rostly jakoby do tvaru kola, takže jeho tlama připomínala spíše kotoučovou pilu. Dalším postrachem byl Edestus, jehož reálná podoba je stále předmětem diskuse. Taky neztrácel zuby, ty nové rostly vzadu a vytlačovaly staré dopředu. Představte si škorpiona žijícího ve vodě, který je 1,5 metru dlouhý. Máte? Pozdravte se s Pentecopterus decorahensis objeveným roku 2015.

Na červech není nic tak zvláštního. Jenže jeden zvaný Haluccigenia fortis chodil po nohách – ačkoli to mohly být spíše ostny. Kromě toho mohl mít také ústa – nebo spíš tlamu – na obou koncích těla. Docela šílené, co? Když uvidíte v lese běžné světlušky, nejspíš se usmějete a užijete si tanec malých světélek. Jejich předchůdce Meganeura měla nicméně rozpětí křídel asi dvě stopy, takže byste na ni potřebovali tenisovou raketu, pokud by se na vás rozletěla.

Obrněná ryba nebo megakrokodýl

Dunkkleosteus žil před asi 360 miliony let. Byla to obrněná ryba dorůstající až 9 metrů. Tlamu měla zařízenou tak, aby se prokousala stejným brněním, jaké měla sama, takže nejspíš další kanibalistický druh. Dalším krásným kouskem je Deinosuchus, což je krokodýl, který se nebál vyzvat na souboj ani T-Rexe. Mnoho kosterních nálezů ukazuje stopy právě jeho zubů.

Krysy nejspíš rádi nemáte, pokud tedy netrpíte nějakou specifickou úchylkou. A pokud je ta krysa velká jako dobře vzrostlý býk, nebude to o moc lepší. Vědci jim mile říkají „Ratzilly“. Nálezy naznačují, že byly dlouhé asi 3 metry, s ocasem dlouhým dalších 1,5 metru. Šlo sice o býložravce, nicméně se tito hlodavci mohli pyšnit 30 centimetrů dlouhými řezáky. A těmi by prokousli rozhodně víc než jen stonek květiny.

Zdroj: Cnet

Článek Děsivá zvířata, u nichž budete rádi, že vyhynula. Potkat byste je rozhodně nechtěli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Argentinské naleziště

Dinosaurus pojmenovaný Ninjatitan zapati žil před 140 miliony lety, což je 20 milionů let před výskytem dalšího známého druhu titanosaurů. Objev naznačuje, že tato skupina statných sauropodů se poprvé objevila na superkontinentu Gondwana, který se skládal z dnešní Jižní Ameriky, Antarktidy, Afriky, Austrálie, Nového Zélandu, indického subkontinentu a Saúdské Arábie. Doktor Jonatan Aroca objevil ostatky tohoto nového druhu v roce 2014 v Patagonii, která je známá jako naleziště titanosaurů.

Výkopové práce postupně odkryly části obratlů, lýtkovou kost i kost stehenní. Analýza fosílií prokázala, že se jedná o zcela nový druh titanosaura, který se však vymyká dosud známým jedincům stejného jména. Většina dosud objevených koster odpovídala velikosti kolem 40 metrů. Nynější kostra však ukazuje, že nejstarší titanosauři měli jen něco kolem 20 metrů.

Putování titanosaurů

Nález potvrzuje to, co paleontologové o skupině titanosaurů na základě jejich celosvětového rozšíření již tušili. Odborná studie z roku 2016 naznačuje, že titanosauři pocházejí z dnešní Jižní Ameriky. Poté se rychle šířili po Gondwaně, až následně přešli přes severní Afriku do Evropy. Ve střední až pozdní křídě se titanosauři dostali z Jižní Ameriky do Severní Ameriky a přes Evropu až do Asie. Tato teorie se zdá býti správná, neboť zmíněný objev hypotézu potvrzuje.

Nové naleziště titanosaurů v Argentině představuje jedno z nejrozmanitějších a nejunikátnějších míst, která dosud byla zdokumentována, alespoň pokud jde o ložiska ze spodní křídy. Provincie Neuqén, kde byli nejstarší titanosauři objeveni, nadále skrývá mnohá a neprobádaná tajemství, která mohou napovědět více o životě těchto fascinujících živočichů.

Zdroj: Live Science

Článek Objeveny pozůstatky gigantického pradávného dinosaura. Může jít o jednoho z nejstarších svého druhu, tvrdí vědci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

112 milionů let starý

Poslední jídlo 1 360 kilogramů vážícího dinosaura je skvěle zachováno. Vědci jsou schopní zjistit a přesně vědí, co tato obrovská zvířata jedla před svou smrtí. Mohou tak podle nové studie nahlédnout do období před 112 miliony let. Lidstvu to dává nové a obrovské možnosti, jak můžeme blíže poznat svou planetu a život na ní. Napadá vás, co by tak tento mnoho kilogramů vážící „spící drak“ mohl večeřet naposledy?

Dokonale zachovalé tělo

Mimořádné okolnosti zanechaly zbytky tohoto obřího dinosaura v nedotčeném a poměrně realistickém stavu. Poté, co dinosaurus zemřel, bylo jeho tělo vhozeno do moře. Zde se tělo nafouklo plynem a zůstalo nějakou dobu nad vodou. Po čase kleslo v oblasti chudé na kyslík, což bylo ideální pro uchování těla. Jeho tvrdé pancéřování pravděpodobně odrazovalo mořské predátory, kteří tak na tělo neútočili a tělo mohlo zůstat zachováno.

Vybíravý jedlík

S tělem zůstal zachován i žaludek dinosaura. Ukázalo se, že obsah žaludku tohoto tvora byl stejně pozoruhodným způsobem zachován jako zbytek jeho těla. Analýza jeho zkamenělého obsahu žaludku velikosti fotbalového míče ukazuje, že tento dinosaurus, který je znám jako Borealopelta markmitchelli, byl velmi vybíravý jedlík. Podle obsahu se zjistilo, že jedl kapradiny, nicméně se zaměřoval jen na určité typy a vybíral si pouze jen některé části těchto rostlin.

Vědecké nadšení

Pozůstatky jsou úžasně a skvěle zachovány. Lze v nich spatřit buněčné detaily rostlin. Když se vědci podívali pod mikroskopem na sklíčka a tímto biologicky zachovalým materiálem, byl to jeden z okamžiků opravdového nadšení. Popisuje to spoluzakladatelka výzkumu Caleb Brown, která je zároveň kurátorkou Royal Palarell Museum of Palaeontology v Albertě v Kanadě.

Vzácnost najít býložravce

Archeologové našli v roce 2011 pozůstatky 5,5 metrů velkého dinosaura. Chyběl mu pouze ocas a zadní končetiny, nicméně se jednalo o býložravou bestii, která je dodnes nejzachovalejším obrněným dinosaurem na světě. Je velmi běžné najít zbytky v žaludku masožravých dinosaurů, takže objevení býložravého dinosaura je velkou vzácností.

Článek Nejzachovalejší dinosauří žaludek na světě odhaluje jeho poslední jídlo před smrtí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.