Dinosauři mohli požíráním plodů pomáhat šířit semena raných kvetoucích rostlin

Fosilní les v Novém Mexiku starý 74,6 milionu let ukrýval stovky plodů a semen kvetoucích rostlin, a některé z nich už tehdy vypadaly, jako by čekaly na zvíře, které je spolkne a odnese jinam.

Foto: Public Domain Pictures

Představa, že velké masité plody a jejich šíření pomocí živočichů jsou vynálezem doby po vyhynutí dinosaurů, dostala vážnou trhlinu. Mezinárodní tým vedený paleobotaniky z Kalifornské univerzity v Berkeley totiž publikoval 25. června 2026 ve Science studii, která analyzuje unikátní fosilní lokalitu v souvrství Jose Creek. Z popelem zakonzervovaného lesa vytěžili přes 450 exemplářů diaspor (plodů, semen a jejich šířicích struktur) a roztřídili je do 77 odlišných morfotypů. Výsledek převrací dosavadní časovou osu: rozmanité rozmnožovací strategie kvetoucích rostlin, včetně těch závislých na obratlovcích, fungovaly nejméně 8,6 milionu let před dopadem asteroidu Chicxulub.

Botanické Pompeje pod vrstvou popela

Les, který vědci přezdívají Dori’s Tuff, pohřbila sopečná erupce během několika dnů. Popel dopadl na přízemní rostliny i na koruny stromů a zakonzervoval krajinu v jediném okamžiku, ne jako směs materiálu splaveného odjinud, ale jako skutečný „snímek“ živého ekosystému. Výzkumníci zmapovali asi 1,2 kilometru dlouhý popelový horizont a odebrali vzorky z přibližně dvou desítek lomových míst. Právě tato šíře dává studii váhu: nejde o jednu kapsu fosilií, ale o krajinný vzorek, v němž se dají sledovat vztahy mezi stromy, podrostem a jejich reprodukčními orgány.

V lese rostly kvetoucí stromy příbuzné dnešním vavřínům a palmám, ale i řada dalších angiosperm. A právě jejich plody a semena překvapily svou velikostí a rozmanitostí.

Borůvka místo makového semínka

Když paleobotanici mluví o „velkých“ křídových plodech, nemají na mysli jablko. Průměrná diaspóra z Dori’s Tuff odpovídá zhruba větší borůvce, největší formy dosahují asi 2,5 centimetru délky. To zní skromně, dokud si člověk neuvědomí, s čím se srovnává. V typických křídových flórách průměrná diaspóra odpovídala spíš makovému semínku. Nárůst objemu je tedy více než stonásobný.

Celý dataset na Dryadu obsahuje systematická měření délky, šířky a tloušťky každého exempláře. Součástí jsou i interpretace šířících mechanismů: některé diaspory nesly křídla pro šíření větrem, jiné měly znaky masitých obalů, tedy struktur, které v přírodě typicky lákají živočichy ke konzumaci. „Masitost“ tu neznamená zachovanou dužinu, ale morfologický a ekologický podpis, který vědci čtou z tvaru a stavby fosilií.

Právě ta rozmanitost je klíčová. Les neprodukoval jeden typ plodu, ale celou škálu strategií, od větrem šířených semen po diaspory evidentně „navržené“ pro průchod trávicím traktem.

Kdo ty plody jedl?

Tady je potřeba být přesný. Studie z Dori’s Tuff nepřináší obsah žaludku, koprolit ani okousaný plod. Nepřistihla konkrétního dinosaura při krmení. Přináší něco jiného: botanický důkaz, že ekosystém už produkoval diaspory vhodné pro živočišné šíření, a že tyto diaspory existovaly v dostatečném množství a rozmanitosti, aby takový vztah dával ekologický smysl.

Přímý důkaz křídové frugivorie přitom existuje, jen odjinud. Nejstarší známý případ konzumace plodů jakýmkoli živočichem pochází od raného ptáka Jeholornis, který žil zhruba před 120 miliony let, tedy u ptačí linie dinosaurů. A model publikovaný v Biology Letters v roce 2021 ukázal, že býložraví dinosauři mohli semena pozřená spolu s plody přenášet na překvapivě velké vzdálenosti, protože semena přežila průchod jejich trávicím traktem.

Ilustrace doprovázející novou studii pracuje s hypotetickými roznašeči: malým multituberkulátním savcem a marginocefálním dinosaurem. Bezpečnější je ale mluvit o „býložravých obratlovcích včetně dinosaurů“ než jmenovat konkrétní rod.

Co to mění v učebnicích

Dosavadní rámec vypadal přibližně takto: kvetoucí rostliny se objevily asi před 135 miliony let v rané křídě jako malé, nenápadné byliny s drobnými semeny šířenými bez pomoci nebo větrem. Velké masité plody a sofistikované šířící strategie přišly až po dopadu asteroidu před 66 miliony let, ruku v ruce s rozmachem savců a moderních ptáků, kteří se stali novými roznašeči.

Nová studie tento příběh nezavrhuje, ale posouvá jeho začátek. Minimálně v některých tropicky laděných vnitrozemských lesích fungovaly „moderně“ vypadající reprodukční strategie už 74,6 milionu let před současností. Hranice K–Pg zůstává zásadním předělem; přehledová studie z roku 2023 publikovaná na PubMed potvrzuje, že teprve po ní přišla skutečná globální dominance angiosperm ve světových lesích. Ale samotný mechanismus, na kterém ta dominance stojí (investice do větších diaspor, spolupráce se živočichy, kolonizace nových stanovišť), ten už běžel.

A to je podle nás nejsilnější závěr studie. Ne že dinosauři „jedli ovoce“ – to je sice atraktivní, ale neprokázané na této lokalitě. Spíše že ekologická logika dnešního ovocného světa nezačala až po zániku dinosaurů, ale v lesích, kde dinosauři ještě normálně žili. Pokud už před asteroidem roznášeli semena kvetoucích rostlin, mohli nevědomky pomáhat rozšiřovat právě ty linie, které pak přežily a prosperovaly i bez nich.