Lorrainosaurus ležel od roku 1983 ve sbírce jako běžný exemplář. Teprve analýza tvaru patra ukázala, že jde o chybějící článek evoluce pliosaurů

Jaro 1983, silniční zářez u lotrinského městečka Montois-la-Montagne. Parta amatérských paleontologů vytáhla ze zeminy kosti mořského obra. Čtyři dekády trvalo, než svět pochopil, co tehdy skutečně vykopali.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Členové spolku A.M.P.H.E., mineralogické a paleontologické asociace z Hayange a okolí, tehdy procházeli staveniště nové silnice směřující k obci Sainte-Marie-aux-Chênes, asi osmnáct kilometrů severovýchodně od Met v departementu Moselle. Ze sedimentů souvrství Marnes de Gravelotte, starých zhruba 171 milionů let, vysvobodili fragmenty mohutné čelisti, zuby i části ramenního pletence. Fosilie putovaly do lucemburského přírodovědného muzea. A tam začalo čekání.

Jak amatérští nadšenci vyryli ze země jednoho z nejstarších mořských obrů

Nálezci z A.M.P.H.E. nebyli žádní náhodní kolemjdoucí. Šlo o organizovanou skupinu sběratelů, kteří systematicky monitorovali stavební výkopy v lotrinském regionu bohatém na jurské mořské sedimenty. Jejich předseda Jean-Pierre Keilen vedl záchranný sběr osobně, a právě jeho příjmení se později vtisklo do vědeckého názvu druhu jako trvalá pocta.

Zachovaný materiál zahrnoval spodní čelist o délce 1,33 metru, robustní kuželovité zuby a coracoid, kost ramenního pletence typickou pro plesiosaury. Na povrchu kostí ulpěly bioinkrustace serpulidních červů a mlžů, což paleontologům prozradilo, že rozpadlá kostra ležela nějaký čas odkrytá na mělkém mořském dně a sloužila jako tvrdý podklad pro přisedlé organismy, než ji definitivně pohřbil sediment. Právě tato expozice vysvětluje, proč se dochovala jen část skeletu.

Čtyřicet let ve stínu špatného jména: proč vědci tak dlouho tápali

V roce 1994 se fosilií zabýval belgický paleontolog Pascal Godefroit. Popsal ji jako nový druh pod označením Simolestes keileni, zařadil ji tedy do již známého rodu Simolestes, popsaného z Anglie. Exemplář dostal své místo v odborné literatuře, jenže spíš okrajové. Fragmentární povaha nálezu a omezený srovnávací materiál z té doby neumožňovaly hlubší analýzu.

Průlom přišel až o tři desetiletí později. Mezinárodní tým vedený Svenem Sachsem a Danielem Madziou podrobil lotrinskou fosilii důkladné osteologické revizi. Vědci prozkoumali tvar symfýzy dolní čelisti, široký klínovitý kontakt spleniální kosti, uspořádání zubních alveol, retroartikulární výběžek i coracoid. K tomu připojili fylogenetickou analýzu a multivariační srovnání zubní morfologie s desítkami dalších pliosaurů. Výsledek, publikovaný v říjnu 2023 v časopise Scientific Reports, byl jednoznačný: lotrinský exemplář do rodu Simolestes nepatří. Zaslouží si vlastní rod, Lorrainosaurus.

Proč Lorrainosaurus přepisuje dějiny jurských predátorů

Samotné přejmenování by bylo zajímavou taxonomickou kuriozitou. Skutečný přesah spočívá jinde. Lorrainosaurus se díky studii z roku 2023 zařadil mezi nejstarší doložené velké thalassophoneany, linii pliosauridů, která později zplodila kolosy typu Pliosaurus či Kronosaurus dorůstající přes deset metrů. Lotrinský exemplář s odhadovanou délkou přesahující šest metrů dokládá, že znaky vrcholového mořského lovce, masivní hlava, drtivý chrup, mohutné tělo, se objevily už ve svrchním bajoku střední jury, tedy dříve, než se dosud předpokládalo.

Podle tiskové zprávy Uppsalské univerzity tento posun naznačuje, že po ekologickém přeskupení na přelomu spodní a střední jury začali právě pliosauři obsazovat vrchol potravní pyramidy v mořích severozápadní Tethydy. Lorrainosaurus tak představuje klíčový článek mezi menšími ranými pliosauridy a pozdějšími giganty.

Pro srovnání: z přibližně stejně starých bajockých sedimentů ve švýcarském Arisdorfu pochází izolovaná čelist pliosaura, který mohl měřit kolem devíti metrů. Lotrinský nález je ovšem výjimečný tím, že jde o asociovanou kostru, více kostí jednoho jedince pohromadě, a poskytuje tak daleko bohatší anatomickou informaci než osamocený zub nebo fragment čelisti.

Muzejní sklady plné překvapení: co dalšího čeká na přehodnocení

Čtyřicetiletý odstup mezi nálezem a rozpoznáním skutečného významu zní dramaticky, v paleontologii jde ovšem o opakovaně doložený scénář. Londýnské Natural History Museum oznámilo v roce 2026 nový druh identifikovaný z exempláře uloženého ve sbírkách přes 150 let. Manchesterská univerzita v roce 2017 přehodnotila ichthyosaury objevené v sedmdesátých letech dvacátého století a uznala mezi nimi dosud neznámý druh.

České instituce stojí před obdobnou příležitostí. Sbírky České geologické služby čítají přes 100 000 inventárních čísel a více než 5 000 typových a originálních kusů. Z exempláře uchovávaného v Národním muzeu byl popsán nový rod a druh fosilní ryby Vachalia moraviensis. Potenciál na další taxonomická překvapení ukrytá v depozitářích je značný, chybí jen dostatek odborníků a času na systematické revize.