Údolí, které věda přehlížela

Serranía de Las Quinchas leží ve středním údolí Magdaleny, největší kolumbijské řeky. Nadmořská výška se pohybuje od 380 do zhruba 1 450 metrů, svahy pokrývají vlhké tropické a subandské lesy. Místní lidé tu žijí odnepaměti, těží se tu smaragdy, uhlí, fungují farmy a pastviny. Izolace nebyla lidská, ale vědecká.

Proč? Tři překrývající se důvody:

• Ozbrojený konflikt. Až do roku 2006 oblast kontrolovaly paramilitární skupiny. Biologové se tam jednoduše nemohli bezpečně dostat.
• Výzkumný bias. I když se někdo dostal blízko, sběry se soustředily podél cest a ropovodu, na okraje lesa, ne do jeho jádra.
• Slabé financování. Teprve po mírové dohodě z roku 2016 začaly expedice do vnitřku horstva reálně růst.

Výsledek? K roku 2025 eviduje věda pro celou oblast přes 6 000 biologických záznamů a odhadem 3 289 předpokládaných druhů, rozložených do 46 publikovaných studií a datasetů. A přesto každá nová expedice přináší překvapení.

Strom, který nezapadl do žádné škatulky

Jádro týmu, který popsal Sarcaulus paujilensis, tvoří M. Alejandra Jaramillo a Andrés F. Majín-Ladino z kolumbijské Universidad Militar Nueva Granada, Terence D. Pennington z Kew Gardens a Gerardo A. Aymard-Corredor z venezuelského herbáře PORT. Klíčovou roli ale sehrál i místní průvodce Don Lucindo Galvis, bez jehož znalosti terénu by se tým k typové lokalitě zřejmě nedostal.

Co dělá nový strom tak výjimečným? Srovnání s nejbližším příbuzným Sarcaulus oblatus mluví jasně:

Bisexuální květy v rodu, kde dominují jednopohlavné, to je taxonomický signál, který okamžitě vzbudil podezření na nový druh. Molekulární analýza ho potvrdila. Zajímavé je, že herbářové exempláře z téže oblasti byly dříve chybně vedené jako S. brasiliensis. Teprve kombinace terénního sběru a genetiky odhalila, že jde o něco úplně jiného.

Nejen jeden strom, celá továrna na nové druhy

Sarcaulus paujilensis není první nový druh z Las Quinchas. V roce 2023 odtud vzešel Piper quinchasense, pepřovník se štítovitými listy. Ze souvisejících prací pocházejí i Grias lucindoae a Schlegelia longirachis. A to mluvíme jen o rostlinách.

První systematická studie obojživelníků a plazů v rezervaci El Paujil, publikovaná v roce 2025, potvrdila 45 dříve známých druhů a přidala 6 nových záznamů pro rezervaci, přičemž sami autoři přiznávají, že zejména plazi jsou stále podvzorkovaní.

Proč je oblast tak bohatá? Serranía de Las Quinchas funguje jako křižovatka. Mísí se tu floristické prvky tří velkých biogeografických oblastí: Chocó na pacifickém pobřeží, Amazonie na východě a mezoamerické flóry ze severu. Už klasická studie z roku 2000 tu napočítala 1 036 druhů rostlin ve 496 rodech a 118 čeledích. Novější práce z roku 2024 mluví o kvalitě srovnatelné s Amazonií. Podle autorů v čeledích jako Burseraceae, Lecythidaceae, Leguminosae a Meliaceae čeká na popis ještě řada dalších druhů.

Les pod tlakem, a čas běží

Tady příběh přestává být jen dobrodružný. Sarcaulus paujilensis je zatím známý pouze z typové lokality a několika sběrů z bezprostředního okolí. Data pro přesné hodnocení ohrožení chybí. Ale kontext je alarmující: odlesňování pokračuje, vodu znečišťují těžba i zemědělství, les ustupuje pastvinám a nelegálním plodinám, konektivita mezi fragmenty klesá.

Jaramillo ve svém blogovém textu na Pensoft píše přímo: bez alternativních ekonomických aktivit pro místní komunity se odlesňování brzdit nepodaří. Regionální správa Boyacá už v roce 2016 projednávala modely zahrnující pěstování kakaa a avokáda místo extenzivního zemědělství, platby za ekosystémové služby, ekoturistiku a program strážců lesa. Jak moc se z toho realizovalo, je otázka. Les mezitím dál ustupuje.

Skutečné eldorádo

Kolumbie si název „eldorádo“ spojuje se smaragdy. V Serranía de Las Quinchas se smaragdy skutečně těží. Ale skutečný poklad je jinde, v lese, který i po staletích lidského tlaku dokáže vydat strom, jaký věda nikdy neviděla. A pak další. A další.

Nejsilnější pointa není jeden nový druh s neobvyklými květy. Je to fakt, že krajina, kterou lidé dávno ekonomicky využívají, funguje jako zásobárna nepopsané biodiverzity. Otázka zní, jak dlouho ještě.

Článek Skrytý klenot biologů v Kolumbii. Vědci v údolí řeky Magdalena popsali desítky neznámých tvorů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Netušené organismy skryté pod ledem

Badatelé z Australské národní univerzity tehdy objevili rozsáhlé jeskynní systémy, které obklopují jednu z aktivních sopek v Antarktidě. Tým je toho názoru, že klima uvnitř těchto rozsáhlých slují je dostatečně obyvatelné právě pro všemožnou, dosud málo probádanou faunu i flóru. Během studie pod Mount Erebus na území Rossova ostrova narazili na vzorky DNA odpovídající mechům, řasám a drobným bezobratlým živočichům.

Nalezena byla také DNA sekvence, která se neshodovala s žádným dosud klasifikovaným organismem. Setkali se tedy s druhy, které čekají na poznání, popsání a zařazení do „stromu života“. Rossův ostrov je tvořen třemi sopkami u pobřeží Viktoriiny země v Rossově moři u Rossovy ledové bariéry v Antarktidě. Sopka Mount Erebus s nadmořskou výškou 3 794 metrů z něj dělá šestý nejvyšší ostrov světa.

Celé ekosystémy a další jeskyně

„Výsledky dosavadního bádání poskytují velmi zajímavou představu o tom, co všechno by mohlo žít pod ledem Antarktidy,“ vysvětluje vedoucí výzkumnice Karidwen Fraser. Další expedice se má vypravit do větších hlubin těchto sopečných jeskyní a na mnohem delší dobu. Právě tam se pravděpodobně budou vyskytovat další stopy zatím stále tajemných antarktických tvorů. Jde o dosud netušený a také nedotčený svět.

Podle některých výzkumníků se bude nejspíš jednat nejen o jednotlivé živočichy či rostliny, ale o celé propojené ekosystémy. Mount Erebus je navíc jen začátek, protože na „území ledu“ zatím víme o 15 aktivních sopkách. Je tedy velmi pravděpodobné, že stejné subglaciální jeskynní systémy se budou nacházet pod každou z nich. Což znamená, že se na Antarktidě nejspíš nachází další obrovská ložiska organismů.

Čím vás toto území nejvíce fascinuje a láká?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Další nové živočišné druhy: V jeskyních Antarktidy vědci nachází organismy, o jejichž existenci neměli ani ponětí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ochrana díky hlubinné poloze

Právě dodatečné metry chrání podle týmu tento útvar před blednutím způsobeným globálním oteplováním. Tato rovina je známá také jako „zóna soumraku“ a je studována velmi vzácně. To z ní dělá potenciálně bohatý zdroj pro objevy nových útesů, což tým hodlá v budoucnu prozkoumat. „Momentálně známe lépe povrch Měsíce než hlubiny oceánů. Z celého rozsahu jejich dna bylo prozkoumáno jen asi 20 %.“

„Tento úžasný objev u pobřeží Tahiti rozšíří naše znalosti o tom, co se nachází v mořských hlubinách.“ Korály připomínající tvarem růže byly objeveny v listopadu a mají v průměru asi 2 metry. Primárně jde o dva druhy, Porites rus dominuje horní vrstvě a Pachyseris speciosa té dolní. Potápěčům z týmu UNESCO zabralo prozkoumání celého útesu 200 hodin, tato námaha se ale definitivně vyplatila.

Krása i ochrana v jednom

„Bylo naprosto magické vidět tento gigantický, růžím podobný korálový útes, který se roztahuje, kam až oko dohlédne. Jako nádherná malba,“ řekla Alexis Rosenfeld, francouzská fotografka a členka objevitelského týmu. Nález je zcela klíčový pro výzkum, protože tyto korály jsou zdrojem potravy a bydlištěm velkého množství organismů. Mohou nám tedy říct opravdu hodně o oceánské biodiverzitě. Jsou také jakýmsi štítem.

Korálové útesy totiž poskytují pobřeží ochranu před erozí, a dokonce vlnami tsunami. Různorodost místních organismů je velmi důležitá také s hlediska lékařského výzkumu. Bohužel patří tyto útvary mezi nejohroženější oceánské ekosystémy, neboť jsou velmi citlivé na globální změny podnebí. „Jak se horní voda ohřívá rychleji než hluboká, přesunou se sem formy života z horních vrstev. Proto je musíme do budoucna systematicky chránit.“

Co vám nejvíc učarovalo při pohledu do hlubin oceánu?

Zdroj: IFLScience

Článek Objeven gigantický korálový útes u Tahiti. Pozoruhodný úkaz učaroval velikostí a nedotčeností se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Celkový počet těžko odhadovat

Celkově je na Zemi popsáno asi 1,2 milionu druhů, obě zmíněná čísla však nezahrnují bakterie a podobné formy života. Obecně je těžké odhadnout či zjistit, kolik druhů zde reálně existuje. Někteří vědci však naznačují, že jsme nepoznali ještě tisíce, jestli ne miliony, které čekají na objevení a klasifikaci. To je ovšem nepříjemně vysoké číslo a je zcela přirozené dumat nad tím, co všechno takové formy života dokážou a jak vypadají.

Ačkoli nelze na takovou otázku odpovědět druh po druhu, můžeme si být jisti, že jsou to organismy naprosto klíčové pro udržení různých ekosystémů planety. Každý rok se navíc 22. května koná v rámci Spojených národů „Mezinárodní den biologické rozmanitosti“. Na webu této události uvádí Úmluva o biologické rozmanitosti, že „navzdory technologickému pokroku naše zdraví, voda, potrava a medicína kompletně závisí na zdravých ekosystémech.“

Nepostradatelnost mořského života

Z toho plyne hlavně to, že mořská biodiverzita je pro nás zcela klíčová, protože voda pokrývá 70 % naší planety. Proto je také jádrem výzkumného projektu Nansen Legacy, která chce vytvořit udržitelné hospodaření v severním Barentsově moři pro celé 21. století. Tato instituce mapuje biodiversitu od virů po obratlovce, od severu po jih, od zimy do léta a od útesů až po nejhlubší dna oceánů. Většina velkých druhů v těchto lokalitách je přirozeně známá.

Je však třeba neustále udržovat přehled o jejich výskytu. Řada malých druhů bezobratlých či mikroorganismů na své plné poznání stále ještě čeká. Nakonec je to hlavně kombinace mnoha druhů, co udržuje v chodu rozsáhlé ekosystémy. Vědomí počtu druhů je obrovskou výzvou, ovšem snaha porozumět samotným ekosystémům je ještě větší. Znamená to také jasně určit, jakou roli ten který druh hraje v tak rozsáhlé struktuře.

Role v potravním řetězci a adaptace na prostředí

Molekulární metody také pomáhají, například spojují konkrétní druh s jeho ekologickou funkcí. Vědci tak zjistí, co tento druh provádí, protože dekódují jeho molekulární podstatu. Protože tyto metody rozhodně neodhalí všechno, kombinují je badatelé s rozsáhlými experimenty a hodinami strávenými nad čočkami mikroskopů. Další podstatnou složkou je nadšení běžných lidí ohledně mořské diverzity, která by zasloužila lepší propagaci.

Je potřeba ukázat její kouzlo ne skrze sekvence DNA, ale pomocí fotek a videa. To ovšem není snadné, přestože kamera je dnes na každém chytrém telefonu. Projekt proto spolupracuje s biology a fotografy divočiny, jejichž sbírky snímků aktuálně zahrnují asi 150 druhů. Ačkoli je to jen zlomek, jde o vynikající začátek pro všechny, kteří nemají stejný přístup jako badatelský pár. Jen tak lze ukázat podmořské krásy celému světu.

Jaké členy zvířecí říše bez ohledu na velikost máte nejradši a proč?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Myslíte si, že víte, s kým vším sdílíme tuto planetu? Pak jste na omylu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záchranný výsadek s cílem na Měsíci

Celá tato akce by dle odhadů vědců vyžadovala vyslat k Měsíci minimálně 250 raket. Vědci jsou přesvědčeni, že takto vynaložené úsilí by mohlo bezpečně ochránit divoký život naší planety jak proti přírodním katastrofám, tak i proti případné apokalypse způsobené lidským jednáním. Druhy by tak byly v bezpečí jak před erupcí super vulkánů nebo celosvětovou jadernou válkou a bylo by zajištěno přežití jejich genomu.

Ambiciózní plán byl 7. Března představen na mezinárodní online konferenci, která ze během pandemie konala virtuálně. Jde o silné propojení mezi lidmi a přírodou a je naší povinnosti být strážci biodiversity, což také znamená její uchování. Zatím ovšem neexistuje veškerá technologie potřebná ke splnění takového cíle, podle badatelů je to ovšem naprosto reálné a proveditelné v horizontu zhruba příštích 30ti let.

Existenciální hrozby ve více podobách

Hlavním motivem stojícím za vytvořením lunární archy je snaha o bezpečnou konzervaci biodiversity mimo naši planetu. Jako analogie se hodí klasické datové zálohování, tedy kopírování fotek z počítače na samostatný pevný disk, díky čemuž lze původní obsah okamžitě nahradit v případě havárie. Takže pokud by byl přírodní svět jakýmkoli způsobem zničen, byla by díky této záloze možnost stisknout „reset“.

Během prezentace uvedli vědci i seznam potenciálních hrozeb, mezi které patří například erupce super vulkánu, globální jaderná válka, dopad asteroidu, pandemie, zrychlení změn klimatu, solární bouře nebo celosvětové sucho. Je třeba mít na paměti, že příroda i lidská civilizace jsou velmi křehké struktury a existuje mnoho reálných tragických scénářů. Ostatně myšlenka archy není nový koncept a banky se semeny existují například v arktických oblastech.

Zdroj: Live Science

Článek „Lunární archa“ v přípravě. Vědci chtějí na Měsíci archivovat DNA 6,7 milionů pozemských druhů rostlin a živočichů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proměna pustiny v přírodní ráj

Výsledkem jeho snah bylo, že se region proměnil z holé pastviny pro dobytek v hustě zalesněné útočiště pro divokou zvěř. Teď je domovem stovek druhů od lenochodů po jedovaté žáby. Garcia také pěstuje mnohé plodiny jako pepřovník a organické ananasy. Zatímco si zbytek světa začíná stále více uvědomovat klimatickou krizi a důležitost lesních porostů v bitvě s klimatickými efekty, Kostarika je vedoucím příkladem přerodu.

Ve 40. letech bylo území pokryté deštnými pralesy, ovšem s příchodem dřevorubců byla většina území vyčištěna kvůli zemědělství a živobytí. Není zcela jasné, kolik půdy bylo ztraceno, ale do roku 1987 bylo nejspíš ztraceno něco mezi třetinou a polovinou lesního pokrytí. Následně musela zasáhnout místní vláda, aby nekontrolovatelná devastace skončila. Roku 1996 se stalo trestným jakékoli poražení stromu neschválené úředníky.

Světla výjimka v pustých tropech

Dneska je skoro 60 % země opět zalesněno a krajina se stala opět domovem pro nejméně půl milionu rostlinných a zvířecích druhů. Stav krajiny dosažený touto zemí je jasným rozdílem oproti dalším tropickým lokalitám, kde kácení lesů pokračuje stále větším tempem. Podle dat z univerzity v Marylandu ztratily v roce 2019 tropické oblasti skoro 12 milionů hektarů, což je tempo 30 fotbalových hřišť za minutu.

Skoro třetina tohoto ztraceného území se navíc týká skutečně starých pralesů. Úspěch Kostariky byl ekonomickou otázkou, konkrétně kombinace zákazu těžby dřeva a přestavení finanční pobídky pro farmáře za ochranu prostředí. Místní autority se naučily, že ekonomická stimulace je cestou k srdci. Lidé se rádi starají o přírodu, pokud to pro ně znamená taky nějaký příjem. Tvrdá pravda spojuje přátelství k prostředí a finanční pobídky.

Zdroj: Earth

Článek Kostarika jde příkladem celému světu aneb jak překonat krizi odlesňování a stát se mistrem v udržitelnosti životního prostředí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.