Skrytý klenot biologů v Kolumbii. Vědci v údolí řeky Magdalena popsali desítky neznámých tvorů

V kolumbijské Serranía de Las Quinchas roste strom, který věda do letošního roku vůbec neznala, a je to jen špička ledovce.

Foto: Roei Shimron/Pixnio

Když v květnu 2024 botaničky Lizette Sierra, Paula Lara a Luisa Suárez seřízly větev neznámého stromu na svahu nad řekou Magdalenou, expert z londýnské Kew Gardens si takovou kombinaci znaků nedokázal vybavit. Květy bisexuální v rodu, kde pravidlem bývají jednopohlavné. Listy podlouhlé místo úzce eliptických. Řapíky skoro dvakrát delší než u nejbližšího příbuzného. Trvalo necelé dva roky, než z toho vzešel oficiálně popsaný druh, Sarcaulus paujilensis, publikovaný letos v dubnu v časopise PhytoKeys. Jenže ten strom není osamělý úlovek. Je součástí série nálezů, které z téhle horské oblasti dělají jedno z nejproduktivnějších míst pro biologické objevy v celé Jižní Americe.

Údolí, které věda přehlížela

Serranía de Las Quinchas leží ve středním údolí Magdaleny, největší kolumbijské řeky. Nadmořská výška se pohybuje od 380 do zhruba 1 450 metrů, svahy pokrývají vlhké tropické a subandské lesy. Místní lidé tu žijí odnepaměti, těží se tu smaragdy, uhlí, fungují farmy a pastviny. Izolace nebyla lidská, ale vědecká.

Proč? Tři překrývající se důvody:

• Ozbrojený konflikt. Až do roku 2006 oblast kontrolovaly paramilitární skupiny. Biologové se tam jednoduše nemohli bezpečně dostat.
• Výzkumný bias. I když se někdo dostal blízko, sběry se soustředily podél cest a ropovodu, na okraje lesa, ne do jeho jádra.
• Slabé financování. Teprve po mírové dohodě z roku 2016 začaly expedice do vnitřku horstva reálně růst.

Výsledek? K roku 2025 eviduje věda pro celou oblast přes 6 000 biologických záznamů a odhadem 3 289 předpokládaných druhů, rozložených do 46 publikovaných studií a datasetů. A přesto každá nová expedice přináší překvapení.

Strom, který nezapadl do žádné škatulky

Jádro týmu, který popsal Sarcaulus paujilensis, tvoří M. Alejandra Jaramillo a Andrés F. Majín-Ladino z kolumbijské Universidad Militar Nueva Granada, Terence D. Pennington z Kew Gardens a Gerardo A. Aymard-Corredor z venezuelského herbáře PORT. Klíčovou roli ale sehrál i místní průvodce Don Lucindo Galvis, bez jehož znalosti terénu by se tým k typové lokalitě zřejmě nedostal.

Co dělá nový strom tak výjimečným? Srovnání s nejbližším příbuzným Sarcaulus oblatus mluví jasně:

Znak	S. paujilensis	S. oblatus
Tvar listů	oblanceolátní až podlouhlé	úzce eliptické
Délka řapíku	1,7–2,5 cm	0,8–1,5 cm
Květy	v párech, bisexuální	ve svazečcích, jednopohlavné
Kališní lístky	5–6 mm	2,5–3 mm

Bisexuální květy v rodu, kde dominují jednopohlavné, to je taxonomický signál, který okamžitě vzbudil podezření na nový druh. Molekulární analýza ho potvrdila. Zajímavé je, že herbářové exempláře z téže oblasti byly dříve chybně vedené jako S. brasiliensis. Teprve kombinace terénního sběru a genetiky odhalila, že jde o něco úplně jiného.

Nejen jeden strom, celá továrna na nové druhy

Sarcaulus paujilensis není první nový druh z Las Quinchas. V roce 2023 odtud vzešel Piper quinchasense, pepřovník se štítovitými listy. Ze souvisejících prací pocházejí i Grias lucindoae a Schlegelia longirachis. A to mluvíme jen o rostlinách.

První systematická studie obojživelníků a plazů v rezervaci El Paujil, publikovaná v roce 2025, potvrdila 45 dříve známých druhů a přidala 6 nových záznamů pro rezervaci, přičemž sami autoři přiznávají, že zejména plazi jsou stále podvzorkovaní.

Proč je oblast tak bohatá? Serranía de Las Quinchas funguje jako křižovatka. Mísí se tu floristické prvky tří velkých biogeografických oblastí: Chocó na pacifickém pobřeží, Amazonie na východě a mezoamerické flóry ze severu. Už klasická studie z roku 2000 tu napočítala 1 036 druhů rostlin ve 496 rodech a 118 čeledích. Novější práce z roku 2024 mluví o kvalitě srovnatelné s Amazonií. Podle autorů v čeledích jako Burseraceae, Lecythidaceae, Leguminosae a Meliaceae čeká na popis ještě řada dalších druhů.

Les pod tlakem, a čas běží

Tady příběh přestává být jen dobrodružný. Sarcaulus paujilensis je zatím známý pouze z typové lokality a několika sběrů z bezprostředního okolí. Data pro přesné hodnocení ohrožení chybí. Ale kontext je alarmující: odlesňování pokračuje, vodu znečišťují těžba i zemědělství, les ustupuje pastvinám a nelegálním plodinám, konektivita mezi fragmenty klesá.

Jaramillo ve svém blogovém textu na Pensoft píše přímo: bez alternativních ekonomických aktivit pro místní komunity se odlesňování brzdit nepodaří. Regionální správa Boyacá už v roce 2016 projednávala modely zahrnující pěstování kakaa a avokáda místo extenzivního zemědělství, platby za ekosystémové služby, ekoturistiku a program strážců lesa. Jak moc se z toho realizovalo, je otázka. Les mezitím dál ustupuje.

Skutečné eldorádo

Kolumbie si název „eldorádo“ spojuje se smaragdy. V Serranía de Las Quinchas se smaragdy skutečně těží. Ale skutečný poklad je jinde, v lese, který i po staletích lidského tlaku dokáže vydat strom, jaký věda nikdy neviděla. A pak další. A další.

Nejsilnější pointa není jeden nový druh s neobvyklými květy. Je to fakt, že krajina, kterou lidé dávno ekonomicky využívají, funguje jako zásobárna nepopsané biodiverzity. Otázka zní, jak dlouho ještě.