Antarktida – VědaŽivě.cz

Průzkum antarktického šelfu. Kamery pod tlustým ledem odhalily bohaté ekosystémy plné mořských hub

Tereza Říha — Tue, 30 Jun 2026 14:49:00 +0000

13. ledna 2025 se od šelfu George VI odlomil ledovec označený jako A-84 a odkryl kus mořského dna o rozloze zhruba 510 čtverečních kilometrů. Dvanáct dní nato tam dorazila výzkumná loď R/V Falkor (too) s dálkově ovládaným robotem SuBastian na palubě. Osm dní ponorů do hloubek až 1 300 metrů odhalilo něco, s čím tým nepočítal: husté porosty masivních hub a korálů, mezi nimiž se pohybovaly ryby, obří mořští pavouci, sasanky i chobotnice. Rozsáhlejší část mořského dna na záběrech připomíná podmořský les, jenže roste tam, kde by podle dosavadních předpokladů nemělo být skoro nic.

Osm dní ve tmě, která žije

Expedici organizoval Schmidt Ocean Institute a na palubě se sešli vědci z Portugalska, Británie, Chile, Německa, Norska, Nového Zélandu a USA. Robot SuBastian, schopný operovat až do 4 500 metrů, se tentokrát pohyboval v relativně mělčích vodách pod místem, kde ještě před pár dny leželo přibližně 150 metrů silné ledové víko. Tým pořídil stovky hodin záznamu a odebrané vzorky naznačují několik dosud nepopsaných druhů. Přesný počet zatím nikdo nepotvrdil, taxonomické zpracování teprve běží.

Označení „kilometry dlouhé lesy“ je vizuální metafora, ne změřený parametr. Oficiální materiály mluví o „kvetoucích ekosystémech“ a „rozlehlých krajinách“ na nově odkrytém dně. Jisté je, že porosty pokrývají značnou část plochy, kterou ledovec uvolnil. A právě ten rozsah překvapil i zkušené polární biology.

Záhada, kterou nikdo neumí vysvětlit

Skutečná záhadnost nálezu nespočívá ve vzhledu organismů. Houby a koráli nejsou mimozemské tvary, na vyšší taxonomické úrovni patří ke známým skupinám. Šokující je kontext, ve kterém přežívaly. Pod 150 metry ledu nepronikne sluneční světlo. Běžný „déšť“ organické hmoty z osvětlené hladiny, který živí většinu hlubokomořských komunit, sem nemá jak doputovat. A přesto tu po staletí fungoval bohatý ekosystém.

Pracovní hypotéza expedice říká, že živiny pod led dopravují hluboké oceánské proudy. Tým v okolí zkoumal i metanové vývěry a chemosyntetické mikroby, ale veřejné zdroje zatím netvrdí, že právě tyto porosty pohání chemosyntéza. Mechanismus zásobování zůstává otevřenou otázkou, a právě ta dělá z nálezu vědeckou senzaci.

Od jednoho balvanu k celé krajině

Objev u George VI není první svého druhu, ale dramaticky posouvá měřítko. V roce 2021 tým British Antarctic Survey narazil pod šelfem Filchner-Ronne na přisedlou komunitu na jediném balvanu, 260 kilometrů od okraje ledu a až 1 500 kilometrů od nejbližší oblasti fotosyntézy. Šlo o průlom, ale bodový. Teď máme osm dní přímého průzkumu celé krajiny s mobilní faunou, rybami a predátory.

Podle studie publikované v Current Biology leží pod antarktickými šelfy téměř 1,6 milionu čtverečních kilometrů mořského dna, z něhož jsme dosud viděli jen zlomky přes několik úzkých vrtů. Dá se čekat, že podobné komunity existují i jinde, a možná jsou ještě bohatší.

Paradox, který by měl znepokojovat

Nejsilnější moment celého příběhu je paradox: ekosystém, který bychom jinak nikdy neviděli, nám odkryla ztráta ledu. Odlomení plovoucího ledovce A-84 samo o sobě hladinu oceánů nezvedá, led už na moři plul. Jenže oslabení šelfu může snížit jeho brzdící funkci vůči pevninským ledovcům za ním. A George VI podle NASA zadržuje největší objem navazujícího pevninského ledu ze všech šelfů Antarktického poloostrova.

Jižní oceán přitom pohlcuje odhadem 40 % lidmi vyprodukovaného CO₂ a téměř tři čtvrtiny přebytečného tepla v atmosféře. Co se děje pod jeho ledem, se týká celé planety, a konkrétní ochrana této lokality zatím formálně neexistuje. Návrh chráněné mořské oblasti pro západní Antarktický poloostrov v rámci CCAMLR stále čeká na schválení.

British Antarctic Survey už v roce 2021 varovala, že času na studium a ochranu podobných ekosystémů ubývá. Lednový objev z roku 2025 ukazuje, jak moc měla pravdu a jak málo toho zatím víme o světě, který mizí rychleji, než ho stačíme poznat.

Článek Průzkum antarktického šelfu. Kamery pod tlustým ledem odhalily bohaté ekosystémy plné mořských hub se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Další nové živočišné druhy: V jeskyních Antarktidy vědci nachází organismy, o jejichž existenci neměli ani ponětí

Redakce VědaŽivě — Thu, 18 Sep 2025 04:16:00 +0000

Dřívější představa o Antarktidě vykreslovala tento kontinent jako ledovou pustinu, která je zcela bez života. Rostoucí poznatky ale ukazují, že takový náhled je zcela odlišný od skutečnosti. Poslední studie na jižním pólu odhalují velmi bujnou biodiverzitu. Rozdíl je v tom, že tyto rostlinné i živočišné druhy se nachází pod ledem, nikoli na povrchu. Jedním z příkladů jsou jeskyně na Rossově ostrově, prozkoumané při studii Mount Erebus z roku 2019.

Netušené organismy skryté pod ledem

Badatelé z Australské národní univerzity tehdy objevili rozsáhlé jeskynní systémy, které obklopují jednu z aktivních sopek v Antarktidě. Tým je toho názoru, že klima uvnitř těchto rozsáhlých slují je dostatečně obyvatelné právě pro všemožnou, dosud málo probádanou faunu i flóru. Během studie pod Mount Erebus na území Rossova ostrova narazili na vzorky DNA odpovídající mechům, řasám a drobným bezobratlým živočichům.

Nalezena byla také DNA sekvence, která se neshodovala s žádným dosud klasifikovaným organismem. Setkali se tedy s druhy, které čekají na poznání, popsání a zařazení do „stromu života“. Rossův ostrov je tvořen třemi sopkami u pobřeží Viktoriiny země v Rossově moři u Rossovy ledové bariéry v Antarktidě. Sopka Mount Erebus s nadmořskou výškou 3 794 metrů z něj dělá šestý nejvyšší ostrov světa.

Celé ekosystémy a další jeskyně

„Výsledky dosavadního bádání poskytují velmi zajímavou představu o tom, co všechno by mohlo žít pod ledem Antarktidy,“ vysvětluje vedoucí výzkumnice Karidwen Fraser. Další expedice se má vypravit do větších hlubin těchto sopečných jeskyní a na mnohem delší dobu. Právě tam se pravděpodobně budou vyskytovat další stopy zatím stále tajemných antarktických tvorů. Jde o dosud netušený a také nedotčený svět.

Podle některých výzkumníků se bude nejspíš jednat nejen o jednotlivé živočichy či rostliny, ale o celé propojené ekosystémy. Mount Erebus je navíc jen začátek, protože na „území ledu“ zatím víme o 15 aktivních sopkách. Je tedy velmi pravděpodobné, že stejné subglaciální jeskynní systémy se budou nacházet pod každou z nich. Což znamená, že se na Antarktidě nejspíš nachází další obrovská ložiska organismů.

Čím vás toto území nejvíce fascinuje a láká?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Další nové živočišné druhy: V jeskyních Antarktidy vědci nachází organismy, o jejichž existenci neměli ani ponětí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tající sníh na Antarktidě odkrývá dávno ztracené podzemní město. Měla ho postavit vysoce vyspělá civilizace

Redakce VědaŽivě — Sat, 09 Aug 2025 02:58:00 +0000

Změny klimatu a nové archeologické objevy mohou mít dopad na naše vnímání zamrzlého kontinentu. Donedávna vědci žili v přesvědčení, že Antarktida byla objevena na začátku 19. století. Lidé zde nemohli žít, protože zde panovalo nevlídné počasí, půl roku trvající polární noc a teploty desítky stupňů pod bodem mrazu. Ovšem některé teorie naznačují, že tomu mohlo být jinak. Napomáhají tomu i globální změny klimatu. Led na Antarktidě totiž začíná povolovat.

Záhadné snímky ze satelitů

I díky tomu se objevuje zemský povrch, případně objekty, které byly zahaleny ledem, a tudíž zůstávaly dosud neviditelné. Satelitní snímky například měly odhalit šestiúhelníkové struktury pohřbené pod ledem. Mají být asi 8 metrů vysoké a mít necelých 50 metrů v průměru. Ufolog Scott Warring se domnívá, že se jedná o pozůstatky dávné lidské civilizace. Podle něho může jít o kopuli mnohem větší stavby – pod ledem dokonce může být celé starověké město.

Third Snowy Pyramid Recently Discovered in Antarctica Could Rewrite History https://t.co/WmKJCD9Noj pic.twitter.com/HDWmw9tCpd
— Alien UFO Sightings (@alienufovideos) March 12, 2017

Není to jediný objev. Existují například snímky pravidelné pyramidové struktury. Najít je můžete i na satelitních zobrazeních z Google Earth. Pro mnoho milovníků záhad jde o důkaz, že na kontinentu mohla být vyspělá lidská civilizace. A to i v době, kdy nebyl tak na jihu a panovalo zde příznivější klima. Pyramidy jsou navíc některými záhadology považovány za jakési generátory energie. Rozmístěny měly být na specifických místech planety, aby dobře pracovaly. Podle jiných vědců jde o přírodní útvary.

Lidé v té době možná neexistovali

Nesporným faktem zůstává, že na Antarktidě bývalo klima, kdy zde rostly rostliny a mohly zde být podmínky pro přežití suchozemských živočichů včetně lidí. Problémem je, že tyto podmínky zde podle datace rostlinných zbytků objevených při průzkumech kontinentu existovaly někdy před 15 až 20 miliony lety. Ovšem podle známých skutečností se první prapředci lidí na Zemi objevili asi před 2,5 miliony lety. Kdo by zde žil, je velká záhada. Podle některých mohlo jít údajně o mimozemskou civilizaci.

Nabourávat se začíná i teorie o tom, že Antarktida byla objevena až v 19. století. Podle některých dochovaných ústních záznamů maorské civilizace na Novém Zélandu se zdá, že místní obyvatelé o kontinentu věděli a občas se k němu dostali. A to stovky let před Evropany. Popisy z jejich bájí jsou neobyčejně přesné. Teoreticky toho mohly být národy osídlující rozlehlé Tichomoří samozřejmě schopné. Také se zdá, že se na kontinentu mohly objevit některé maorské artefakty.

Článek Tající sníh na Antarktidě odkrývá dávno ztracené podzemní město. Měla ho postavit vysoce vyspělá civilizace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co se stane, když roztaje Antarktida: Hladina moří se prý zvedne až o 58 metrů

Redakce VědaŽivě — Sun, 21 Apr 2024 02:46:00 +0000

Globální oteplování a tání ledovců. Tato dvě témata straší lidstvo už několik desítek let a situace se stále nelepší. Spíše naopak. Alarmující je například masivní úbytek ledu v oblasti Antarktidy, který vědci za poslední rok zaznamenali. Antarktida je významným bodem, který celou planetu ochlazuje a zpomaluje tak globální oteplování. Tuto funkci však už brzy může přestat plnit, a naopak začne významně přispívat k celkovému oteplování planety. Kromě toho hrozí masivní vzestup mořské hladiny a extrémní změny počasí.

Antarktida se masivně otepluje

Ledovcová plocha Antarktidy se oproti minulému roku zmenšila o neuvěřitelných 621 tisíc kilometrů čtverečních. Drobné výkyvy v rozloze ledovců vědci zaznamenávají už celé desítky let. Úbytek ledu vždy přicházel s antarktickým létem a během antarktické zimy opět narostl. V poslední dekádě je však patrný sestupný trend v meziročních pozorováních. Antarktida tím ztrácí svou primární funkci ochlazování planety. Velká ledovcová plocha totiž odráží významné množství slunečního záření zpátky do vesmíru. Tání ledovců však odkrývá velké plochy hlubokého a tmavého oceánu, který naopak sluneční světlo pohlcuje a přispívá tak k zahřívání planety.

Zvedne se hladina moří

Kromě zvýšeného oteplování planety může mít tání ledovců na Antarktidě i další negativní dopady. Jedním z nich je i zvýšení hladiny moří. Vědci uvádí, že se hladina moří každoročně zvedne o několik desítek milimetrů. To na první pohled nepůsobí nijak dramaticky. Postupem času se však tento údaj nasčítá i do několika centimetrů či metrů. Takový nárůst mořské hladiny bude fatální pro všechny přímořské oblasti a metropole.

Vědci udávají, že kdyby roztály všechny ledovce na Antarktidě, hladina moří se zvedne až o 60 metrů. To by znamenalo zaplavení několika velkých měst s miliardami obyvatel, jako je Londýn, New York, New Orleans, Hong Kong, Tokyo a podobně. Naštěstí není pravděpodobné, že by Antarktida roztála ze dne na den. Přesto by byly následky takového zatopení naprosto devastující.

Změna klimatu i gravitace

Dalším negativním dopadem by byla výrazná změna klimatu a extrémní výkyvy počasí. Ledovce na Antarktidě obsahují především sladkou vodu, která by výrazně narušila slanost oceánů. To by mělo negativní dopad jak na mořské živočichy, tak na projevy počasí. Proudy, které veškeré počasí ovlivňují, by byly vychýleny a narušeny a nezatopené oblasti planety by tak čekaly extrémní bouře nebo nekonečné sucha.

Zároveň by zvýšená masa vody mohla vychýlit osu planety a narušit její gravitaci. Antarktida však může skrývat i další neviditelnou hrozbu v podobě neznámých virů a bakterií, které v ledovcích přežívají už miliony let. Jejich vypuštěním do ekosystému Země by mohlo dojít k masivní epidemii, která by jen přispěla k devastujícím důsledkům tání ledovců.

Článek Co se stane, když roztaje Antarktida: Hladina moří se prý zvedne až o 58 metrů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V hlubinách antarktických jeskyní číhají neznámí tvorové. Vědci jsou uchváceni a vyděšení zároveň

Redakce VědaŽivě — Thu, 29 Sep 2022 02:28:00 +0000

Antarktidu si mnoho lidí stále představuje jako ledovou pustinu bez života. To má ovšem k pravdě velmi daleko. Poslední výzkumy ukazují, že na jižním pólu panuje opravdu značná biodiverzita. Jediný rozdíl je v tom, že tato fauna i flóra přebývá hlavně pod ledem. Vědci z Australské národní univerzity tu objevili rozsáhlé jeskynní komplexy. Ty obklopují jednu z místních aktivních sopek. Ano, i tady jsou aktivní sopky.

Pestrý život v ledových hlubinách

Badatelský tým je toho názoru, že klima uvnitř sítě jeskyní je natolik teplé, aby spolehlivě podpořilo mnohé rostlinné i živočišné druhy. V roce 2019 studovali vědci Mount Erebus, aktivní sopku nacházející se na Rossově ostrově. Přitom zde objevili rozsáhlý jeskynní systém, který v ledu vytvořila sopečná pára. Následný průzkum přinesl mnoho vzorků DNA, které odpovídají řasám, mechům i některým drobným bezobratlým.

Znamená to, že zde mohou být i další rostlinné nebo živočišné druhy, které badatelé dosud vůbec neznají a jež nebyly klasifikovány. „Výsledky naší práce poskytují velmi zajímavou představu o tom, co všechno by mohlo žít v Antarktidě, i když hluboko pod ledem,“ uvádí vedoucí týmu Karidwen Fraser. Další fáze průzkumu bude mnohem delší výprava do ještě větších hloubek těchto jeskyní. Cílem je získat další vzorky a také přesnější představu o místě.

Jedinečné ekosystémy, které jen čekají

Podle některých badatelů mohou v hlubinách těchto tunelů existovat zcela jedinečné ekosystémy. A to celé je pouze začátek, protože vědci v této chvíli vědí o 15 aktivních sopkách na území ledového kontinentu. Je tedy velmi pravděpodobné, že bude podobnou sítí subglaciálních jeskyní obklopena úplně každá z nich. Každá by tedy mohla skrývat organické poklady, které dosud čekají na své objevení a vědecké zařazení.

Název Antarktida pochází z řečtiny a v překladu znamená „naproti Arktidě“. V přeneseném významu se tedy dá mluvit o „protějšku severu“. Jde tak zároveň o kontinent a také pojmenování polární oblasti kolem jižního pólu naší planety. Jak krajina, tak i podnebí jsou tu natolik tvrdé, že se zde žádní lidé trvale neusadili. Jedinými dlouhodobějšími obyvateli jsou členové vědeckých týmů, kteří tu bádají a pracují na výzkumných projektech.

Politická pozice a dřívější zalesnění

Smluvní systém zmrazuje veškeré nároky států na tento kontinent, což zakazuje jakékoli vojenské využití či těžbu nerostných surovin. Do roku 2012 vzneslo na území svůj potenciální nárok už 7 států, tyto požadavky jsou však smlouvou zastaveny. Před desítkami milionů let tu ovšem nebyla ledová pustina, ale husté a rozsáhlé lesy. Během křídy – před 145–60 miliony let – byl kontinent výrazně teplejší, než je tomu v dnešní době. Pak se objevil led.

S počátkem oligocénu před 34 miliony let došlo k výraznému zalednění a tehdy se také Antarktida oddělila od Ameriky. Led zde zůstává bez přestávky už 14 milionů let, což je déle než veškeré předpoklady. Vnitrozemí kontinentu patřilo ještě ve 20. století k jednomu z posledních neprozkoumaných míst na Zemi. V roce 1911 nakonec dosáhla pólu výprava Roalda Amundsena. Dorazily i další expedice, někteří členové však následně zahynuli.

Článek V hlubinách antarktických jeskyní číhají neznámí tvorové. Vědci jsou uchváceni a vyděšení zároveň se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč led v Antarktidě zelená: Anomální jev, který dostatečně vypovídá o stavu životního prostředí světa

Redakce VědaŽivě — Tue, 27 Sep 2022 02:45:00 +0000

Skoro po 200 let byl zdroj této barvy záhadou i pro experty. Tým vědců z univerzity ve Washingtonu však nedávno provedl vlastní výzkum. Podle vlastního tvrzení našel konečně příčinu této anomálie. Za běžných situací se nám led jeví jako bílý, případně lehce modrý. Voda totiž pohlcuje všechny ostatní barvy viditelného spektra. Výzkum glaciologa Stephena Warrena naznačuje, že smaragdová barva má původ v oxidech železa.

Prvek, který potřebuje všechno živé

Jde o stejné látky, jaké vytváří například hnědočerné skvrny rzi na kovu. Je-li tento předpoklad správný, může vyplnit mnoho „prázdných míst“ týkajících se i jiných jevů. V ledu uvězněné železo by totiž mohlo být kritickým článkem potravního řetězce celé Antarktidy. Badatel je toho názoru, že ledovce během svého vzniku železo absorbují. Jeho stopy byly totiž nalezeny ve vzorcích kamenného prachu z antarktické půdy.

Tento kov se pak přirozenou cestou dostává do oceánů, kde se zařazuje do „jídelníčku“ fytoplanktonu. Ten je zase hlavní složkou potravy pro všechny větší tvory, tedy od krilu přes medúzy až po velryby. Všechny stupně potřebují železo. Výzkumy začaly již v roce 1998, tehdy Warren vylezl prvně na ledovce u východního pobřeží Antarktidy. „Nepřekvapila mě tehdy ani tak barva ledu, jako spíše jeho průhlednost, neměl dokonce ani bublinky.“

Bubliny, zamrzlá voda a obrovská koncentrace

Bubliny v ledu vznikají při jeho hromadění se ve vrstvách – v těch totiž zůstává vzduch. Někdy se však stane, že zamrzne samotná voda oceánu. Vznikne tak pevná hmota bez jakýchkoli vzduchových kapes. Většinou má také tmavší odstín. Nejdříve se Warren domníval, že za tuto barvu může organický uhlík ve vodě, který má žlutou barvu. V kombinaci s modrým ledem by tak vznikl zelený ledovec, že?

Testování materiálů však ukázalo, že úroveň organického uhlíku je identická s každým normálním ledem. Teprve koncem roku 2016 zjistil tým pod vedením Laury Herraiz-Borreguero z University of Southampton něco jiného. Dokázali totiž, že smaragdově zabarvený ledovec se značně liší od veškerých svých studených příbuzných. Koncentrace železa uvnitř totiž přesahovala normální výskyt až 500krát. Neuvěřitelné číslo.

Koloběh glaciální mouky

Teď před vědci stojí úkol zjistit, odkud se tolik železa do ledovců vlastně dostalo. Předpoklad, že jde o materiál zachycený z půdy, je pouhou hypotézou, která čeká na případnou verifikaci. Warren má ovšem podezření na tzv. glaciální mouku. Jde o jemný sediment, jemnější než písek, který je prouděním vody unášen napříč celým světem. Jeho stopy lze nalézt naprosto kdekoli, ale právě hojný obsah železa mu dodává onu krásnou smaragdovou barvu.

Antarktida je nejchladnější kontinent planety, kde panuje prakticky výlučně ledové podnebí. Její centrální oblasti jsou navíc extrémně suché a spadne tu jen asi 50 mm srážek za rok. Je tu také stálá anticyklonální situace, takže obloha je prakticky bez oblačnosti. Případné srážky jsou navíc jen sníh přivátý větrem. Centrální plošina východní Antarktidy je taky zdrojem nejnižší oficiální teploty na Zemi. Dne 21. července 1983 tu bylo -89,2 stupňů Celsia.

Článek Proč led v Antarktidě zelená: Anomální jev, který dostatečně vypovídá o stavu životního prostředí světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chirurg si sám vyoperoval slepé střevo a zachránil si život. Z příběhu Leonida Rogozova běží mráz po zádech

Redakce VědaŽivě — Sun, 28 Nov 2021 04:23:00 +0000

S postupem polární výpravy se mladý doktor Leonid Rogozov začal cítit unavený, zesláblý a trápily ho mdloby. Později se přidala silná bolest na pravé dolní straně jeho břicha. Jak uvedl jeho syn Vladislav, jako zkušený chirurg ihned bez problémů diagnostikoval akutní zánět slepého střeva. Sám ho u jiných operoval mnohokrát a v civilizovaném světě šlo o zcela rutinní operaci. Jenže v tu dobu se bohužel v běžném světě nenacházel.

Operace uprostřed ledové pustiny

Rogozov byl součástí šesté sovětské antarktické výpravy. Tento tým 12 lidí měl za úkol postavit novou základu v Schirmacherově oáze. Když byla stanice Novolazarevskaya hotová a operovala, byla již polovina února 1961. Jejich mise byla splněna, proto se skupina usadila na místě a očekávala divoké zimní měsíce. Na konci dubna byl Rogozov v ohrožení života a neexistovala šance na pomoc zvenčí, loď čekali až za rok a let byl kvůli počasí nemožný.

Mohl buď čekat na pomoc, která nikdy nepřijde, nebo operovat sám, aniž věděl, zda je to lidsky proveditelné. Navíc probíhala studená válka, Západ i Východ závodily a případné selhání operace by vedlo k silně negativnímu ohlasu. Velitel výpravy si tak musel vyžádat i souhlas Moskvy. Rogozov se rozhodl raději pro operaci než pro pasivitu, už nemohl ani spát a venkovní bouře zuřila jako stovka vyjících šakalů. Musel se tedy pokusit o nemožné.

Detailní plán a přidělení asistenčních rolí

Dva kolegy pověřil podáváním nástrojů, držením světla a zrcadla, protože chtěl operovat podle odrazu. Plán zahrnoval i postup pro případ, že by Rogozov sám ztrácel vědomí. Musel použít lokální anestetikum, ovšem jakmile provedl první řez, další injekce nepřipadaly v úvahu – potřeboval mít maximálně jasnou hlavu. Oba kolegové byli v tu chvíli bledší než bílá, kterou nosili. Ve chvíli, kdy do sebe Rogozov poprvé řízl, přešel do operačního módu a už nevnímal nic jiného.

Nakonec od zrcadla upustil a pracoval bez rukavic podle hmatu. Když dorazil k nejtěžší části, málem ztratil vědomí, začal se totiž bát, že selže v nejdůležitější chvíli. „Krvácelo to docela hodně, naříznul jsem slepé střevo a musel jsem ho zašít. Byl jsem pořád slabší a točila se mi hlava. Každých pět minut jsem musel asi 20 vteřin odpočívat.“ Nakonec držel v ruce výběžek slepého střeva s tmavou skvrnou na konci. Kdyby tedy Rogozov čekal ještě o den déle, prasklo by.

Dvě hodiny mezi vědomím a mdlobou

Ale neselhal a po téměř dvou hodinách dokončil poslední steh. Než si naordinoval antibiotika a prášky na spaní, pověřil kolegy důkladným vyčištěním všech nástrojů a uklizením pokoje. Byl to ohromující čin, a hlavně úleva, jelikož si touto operací zachránil život. Ke svým povinnostem se pak Rogozov vrátil jen o dva týdny později. Kvůli špatnému počasí a silné vrstvě ledu se loď, která měla polárníky o rok později vyzvednout, nedokázala dostat dostatečně blízko k pevnině.

K úlevě všech členů byl tým nakonec vyzvednut letecky, i když lehce později oproti původnímu plánu. Evakuace proběhla jednomotorovými letadly, z nichž jedno málem spadlo do moře. Rogozov se vrátil domů jako hrdina a jeho příběh o přežití se stal mocným nástrojem sovětské propagandy. Jen 18 dní před jeho operací se Gagarin stal prvním mužem ve vesmíru, takže logicky došlo k porovnávání úspěchů obou mužů.

Tichý hrdina se vrátil do nemocnice

Byly tu jasné paralely, bylo jim shodně 27 let, oba pocházeli z dělnického prostředí a oběma se podařilo něco, co se stalo poprvé v historii. Byli prototypem ideálního hrdiny. Rogozov obdržel Řád rudého praporu, který oceňoval velké skutky a službu Sovětskému svazu a jeho lidu. Jeho statečnost se stala symbolem pro zbytek celého světa. „Podívejte se na mladou generaci, kterou náš systém vytváří – mladá, krásná, šťastná a ze železa.“

Rogozov se nicméně publicitě vyhýbal. Jen den poté, co se vrátil z výpravy domů, se vydal do nemocnice a pokračoval ve své práci chirurga. V dnešní době je odstranění výběžku slepého střeva pro polárníky z několika zemí povinné. Někteří lékařští experti navrhovali totožný postup i pro jakékoli budoucí astronauty, kteří by se ze Země vypravovali vstříc práci na koloniích na Marsu nebo na Měsíci.

Podařilo se vám někdy vyřešit zdánlivě bezvýchodnou situaci?

Zdroj: BBC

Článek Chirurg si sám vyoperoval slepé střevo a zachránil si život. Z příběhu Leonida Rogozova běží mráz po zádech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zapomenutá část Antarktidy se od roku 1998 navzdory globálnímu oteplování ochlazuje. Jev, nad kterým si vědci lámou hlavy

Redakce VědaŽivě — Mon, 01 Nov 2021 03:05:00 +0000

Antarktický poloostrov je nejsevernější část Antarktidy. Míří severozápadním směrem k nejjižnějšímu cípu Jižní Ameriky, která je od ledového kontinentu asi 1 000 kilometrů daleko. Minimálně od roku 1950, kdy tu začalo pravidelné měření, se poloostrov ohřívá. Jenže roku 1998 došlo ke změně, a i když je region stále teplejší než při prvních měřeních, od zmíněného roku dochází k postupnému ochlazování. To má zcela přirozenou příčinu, tedy bez lidského zásahu, jenže tento proces nevydrží a bude teplotně opět překonán.

Dlouhodobé větrné chlazení regionu

John Turner z britské Organizace pro pozorování Antarktidy (British Antarctic Survey) uvádí, že „vidíme přirozenou klimatickou variabilitu, která překonává globální oteplování“. Poloostrov se tímto vlivem ochladil zhruba o 0,5 stupně Celsia za jednu desítku let. To je podobné tempo, jakým se pět desítek let ohříval. Problém je, že zatímco ohřev je dlouhodobý, toto větrné chlazení bude jen dočasné. I pokud budou současné vzdušné proudy pokračovat, globální oteplování jejich ochlazující vliv překoná.

Stejně tak to neznamená, že bychom se o ohřívání Antarktidy měli méně starat, protože hlavní hrozba přetrvává. Tou je samozřejmě prakticky jistý vzestup hladiny oceánů a stále zrychlující úbytek ledu. Tento proces je způsoben výlučně globálním oteplováním kolem kontinentu. Nestabilní západní část Antarktidy se už dostala za bod bez návratu. Není tudíž způsob, jak zabránit vzestupu hladiny moře minimálně o 5 metrů, a to během následujících staletí.

Globální vzestup teploty povrchu

Celkově vzrostla teplota povrchu planety asi o 1 stupeň Celsia od předprůmyslové éry. V konkrétních regionech se ovšem situace dramaticky odlišuje. Antarktida se ohřála o několik stupňů, protože led, který normálně světlo odráží, postupně ubývá. Objevuje se tak více vodní hladiny, která teplo pohlcuje velmi dobře. Větry, které vanou kolem jižního pólu, navíc drží teplý vzduch mimo vyšší pásma a v poslední době také zesilují.

Výjimku z tohoto trendu tvořil právě Antarktický poloostrov, protože sahá daleko mimo ústřední kontinent. Do roku 1998 tu stálé měřící stanice ukazovaly jasné oteplování, které měly na svědomí hlavně teplé západní větry. Jedna z nich ukázala nárůst o 6 stupňů, což poloostrov zařadilo mezi nejrychleji se ohřívající místa planety. Proto klesla populace místních tučňáků kroužkových a došlo k úpadku Larsenova ledovce B, jenž tu existoval tisíce let.

Dvě dekády větrného ochlazení

Jenže poslední dvě desítky let konkuroval teplotě chladný východní vítr, který postupně zesiloval. Jak ovšem Turner upozorňuje, tento projev nijak neovlivnil zbytek kontinentu. Zajímavý je ovšem další závěr Turnerova týmu, tedy že ohřev poloostrova se nedá jasně přiřadit globálnímu oteplování. Data z ledových jader ukazují, že se stále pohybuje v přirozeném výkyvu, který se tu projevoval posledních 1 000 let. Neznamená to však ani absenci vlivu tohoto procesu.

Takový závěr by nepochybně uvítali popírači globálního oteplování. Klimatické modely ukazují, že se v oblasti i nadále bude oteplovat, a to o několik stupňů Celsia. A protože rok 2016 tu byl nejteplejším rokem od začátku měření, neexistuje jasnější důkaz globálního oteplování. Svět se tak blíží teplotě o 1,5 stupně vyšší, než byla před průmyslovou érou. Tempo je kriticky rychlé a v mnoha ohledech už nejspíš nezastavitelné.

Myslíte si, že je ohřev planety již nezvratný?

Zdroj: NewScientist

Článek Zapomenutá část Antarktidy se od roku 1998 navzdory globálnímu oteplování ochlazuje. Jev, nad kterým si vědci lámou hlavy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Enormní tání antarktických ledovců odborníci přisuzovali klimatickým změnám. Může za to však něco zcela jiného

Redakce VědaŽivě — Mon, 27 Sep 2021 03:38:00 +0000

Postupné úbytky ledu z Thwaitesova ledovce v západní Antarktidě jsou aktuálně odpovědné za přibližně 4 % globálního zvýšení hladin oceánů. A tento podíl může ještě narůst, protože doslova žádná další ledová oblast v Antarktidě se nemění tak drasticky rychle jako právě Thwaitesův ledovec. Do nedávné doby přitom experti připisovali tyto jevy změnám klimatu a tomu, že tento ledovec spočívá velkou částí na mořském dně.

Ledovec věštící zkázu

Právě kontakt s mořským dnem by znamenal setkávání se znatelně teplejšími vodními masami. Jenže nová studie ukázala znatelný příliv tepla z vrstev Země pod ledovcem. Tento příkon nejspíš posuny ledovců ovlivňuje už miliony let. Celý ledovec sedí v tektonickém příkopu, kde je zemská kůra znatelně tenčí než na východě Antarktidy – tam dosahuje tloušťky až 40 kilometrů. Západní část je geologicky mnohem mladší a nesestává z jednoho kusu pevniny.

Tento region je něco jako rozbitá dlaždice složená z několika dílů o tloušťce jen 17–25 kilometrů. Na základě dosavadních dat ovšem nejsou vědci schopni stanovit přesnou míru, jakou termální proud ohřívá právě Thwaitesův ledovec. Tahle teplota totiž záleží na složení horniny či na tom, jestli jde o metry vodního sedimentu. Každé složení vede teplo zcela odlišným způsobem, tento proud je ale každopádně klíčový pro budoucnost celého ledovce.

Postupné rozboření giganta

Vysoká míra spodního tepla tohoto typu může postupně pronikat do těla ledovce, ten už pak nebude promrzat tak důkladně. Stejně tak může na jeho povrchu být neustále přítomna vrstva tekuté vody místo ledu. Obojí bude mít za následek mnohem jednodušší odpadání masivních bloků ledu. V budoucnu může také zmizet izolující funkce ledovce a zmíněný proud se dostane ještě dál. Jeho projevy tak budou pozorovatelné i na dalších částech Antarktidy.

Nové geotermální mapy vychází z několika souborů dat pocházejících ze západní Antarktidy. Tyto údaje analytici seskládali a propojili použitím dalších algoritmů. Momentálně se mezinárodní tým polárníků chystá zjistit přesný stav zmíněného proudu. Půjde o sběr vzorků přímo z tektonických hřbetů a místního měření tepelných proudů. Aktualizované údaje pak pomohou sestavit nové tepelné mapy západní Antarktidy a zjistit přesná rizika.

Zdroj: ScienceDaily

Článek Enormní tání antarktických ledovců odborníci přisuzovali klimatickým změnám. Může za to však něco zcela jiného se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tik ťak bum, brzy nás čeká globální katastrofa. Antarktida čelí teplotnímu rekordu, nové měření ukázalo přes 18°C

Redakce VědaŽivě — Sat, 24 Jul 2021 03:23:00 +0000

Na území Antarktidy letos padl teplotní rekord. Stalo se tak na argentinské polární stanici jménem Esperanza, kde během února naměřili neuvěřitelných 18,3 stupňů Celsia. Informaci potvrdilo i OSN. Ověřování maximální teploty a její záznam jsou důležité parametry, protože pomáhají sestavit obrázek počasí a klimatu po celém světě. Antarktida patří mezi nejrychleji se ohřívající regiony naší planety.

Ohřívající se varovný prst

Nově naměřená nejvyšší teplota odpovídá klimatické změně, kterou vědci pozorují po celém světě. Předchozí ověřený teplotní rekord pro Antarktidu byl 17,5 stupně Celsia. Toto měření proběhlo rovněž na stanici Esperanza v březnu roku 2015. Pravdou však je, že nejde o vůbec nejvyšší teplotu na tomto území. V rámci rozsáhlejšího regionu Antarktidy bylo maximem 19,8 stupňů naměřených na ostrově Signey 30. ledna roku 1982.

Obě teploty zapříčinily prudké lokální větry, které způsobily silné oteplení povrchu právě v těchto konkrétních místech. Porovnání více zpráv a teplotních záznamů ukazuje, že tyto silně lokální podmínky jsou odpovědné za teplotní rekordy, a to nejen na území Antarktidy. Nový záznam bude badateli přidán do teplotního archivu, který zahrnuje obecná maxima a minima počasí ze všech koutů světa.

Nejen teplotní rekordy

Tento archiv se neomezuje jen na teplotu, zaznamenává také informace o dešťových srážkách, nejsilnějších případech krupobití nebo nejdelších obdobích sucha. Našli bychom tu také nejsilnější poryvy větru, nejdéle trvající bleskový výboj a také úmrtí spojená přímo s vlivem počasí. Pro zajímavost nejnižší teplota, která byla kdy naměřená na planetě Zemi, byla mínus 89,2 stupně Celsia na stanici Vostok v Antarktidě 21. července roku 1983.

Průměrná roční teplota tohoto kontinentu sahá od mínus 10 stupňů na pobřeží k mínus 60 stupňům na nejvyšších lokalitách ve vnitrozemí. Teplota celé Země se od 19. století zvýšila o jeden stupeň Celsia, což stačí na větší sucho, vlny veder a tropické cyklony. Ovšem vzduch nad Antarktidou se ohřívá dvakrát tak rychle. Nové teplotní rekordy opět ukazují, že změna klimatu vyžaduje urychlené akce, stejně jako kontinuální a pečlivé sledování.

Zdroj: ČT24, WMO, ČTK

Článek Tik ťak bum, brzy nás čeká globální katastrofa. Antarktida čelí teplotnímu rekordu, nové měření ukázalo přes 18°C se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Antarktický ledovec taje a trhá se na kusy. Lidstvo se nevyhnutelně blíží k celosvětové tragédii, přijde nejpozději za 20 let

Redakce VědaŽivě — Mon, 28 Jun 2021 03:55:00 +0000

Ve Washingtonu probíhá důsledná analýza satelitních snímků tohoto ledovce. Nejhorší změny jsou pozorovány od roku 2017, kdy došlo k odtržení jeho značné části. To nastalo vlivem vnitřních sil, které v ledovci působí. Studie varuje, že Pine Island Glacier by se mohl za dalších 20 let zcela rozpadnout, protože dochází k jeho postupnému mechanickému narušování. Jeho ztenčování probíhá následkem celkového oteplování naší planety a výrazné změny v klimatu.

Nezadržitelné tání

K odlomení zatím největší části ledovce došlo mezi lety 2017 a 2020. Pokud by tento jev i nadále pokračoval, následkem uvolnění celého ledovce by došlo ke zvýšení hladiny moří až o půl metru. Podle prohlášení vědců vede tato situace k nevratnému kolapsu. K postupnému tání ledovce dochází vlivem teplejších oceánských proudů, které postupně rozpouštějí jeho spodní stranu. Během pozorování jsou kontrolovány nejen snímky, ale také specifické body na ledovci, jejichž pohyb se v posledních letech zrychlil o 12 procent.

Podle jejich vyjádření není současný stav ledovce kritický, pokud se ale situace nezmění, brzy povede k nevratným změnám moří. Přední část ledovce je podle záznamů stabilní již několik tisíc let, až nyní se začíná postupně zhoršovat. Z výzkumů vyplývá, že během příštího desetiletí pravděpodobně dojde k dalšímu tání v oblasti šelfu. Podpovrchové tání ale nehrozí ještě následujících 100 a více let. Zda se bude ledovec i nadále rozpadat, nebo nikoliv, ještě není zcela jasné.

Dramatický dopad na hladiny moří

V Antarktidě ale nedochází k tání jen jednoho ledovce. V konečném důsledku by tak mohlo dojít ke zvýšení hladiny moří až o 3 metry. Při tvorbě speciálních modelů došlo k simulaci situace, při níž byla ohrožena města od Šanghaje až po Londýn. Velký problém by nastal pro značnou část Floridy, ale také například pro obyvatele Malediv. Z modelu je jasně viditelné, že nárůst hladiny o 2 metry by znamenal celkové zatopení oblastí jako je Hull, Peterborough nebo Portsmouth.

Nebylo by to hned, ale v průběhu dalších desetiletí by mohlo dojít k zatopení dalších významných měst, mezi která patří například New York nebo Sydney. Zasaženy by byly také oblasti na jihu USA, a to konkrétně New Orleans, Houston a Miami. Výsledky studií také ukazují, že v uvedených oblastech bude v průběhu následujících let výrazně zvýšen počet povodní, které vznikají vlivem přílivu. Předpokládá se, že do roku 2030 bude více než polovina těchto oblastí muset čelit minimálně 24 povodním.

Zdroj: DailyMail

Článek Antarktický ledovec taje a trhá se na kusy. Lidstvo se nevyhnutelně blíží k celosvětové tragédii, přijde nejpozději za 20 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Maorové dosáhli Antarktidy již 1 200 let před Evropany, potvrzuje studie Královské společnosti

Redakce VědaŽivě — Mon, 21 Jun 2021 03:05:00 +0000

První zaznamenaná výprava na území Antarktidy se datuje do 20. let 19. století. Jenže nová studie Královské společnosti Nového Zélandu dokládá, že expedice Maorů do této oblasti se odehrály o 1 200 let dříve než cesty Evropanů. Tudíž se na tato místa dostali už v 7. století. Důkazy pocházejí z kombinace orální historie a „šedých pramenů“, tedy údajů, které se neobjevují v běžných akademických zdrojích.

Plavidlo jménem Te lvi o Atea

Autoři studie vycházeli z velmi dlouhé historie aktivit polynéských obyvatel v polárních vodách. Tyto prameny se zmiňují o plavidlu jménem Te lvi o Atea, kterému velel muž jménem Hui Te Rangiora. Ten údajně dorazil na Antarktidu někdy počátkem 7. století. Příběhy o jeho cestě se objevují opakovaně v různých záznamech. Plavby Maorů do Antarktidy pokračují do dnešních dnů, jenže jsou málokdy zachyceny nebo sledovány někým mimo je samotné.

V době, kdy nejjižnějšího kontinentu dosáhli v 19. století Evropané a Američané, už byli Maorové mistři v navigaci skrze studené a rozbouřené vody Antarktidy. Bylo to také dávno před legendárním závodem Scotta a Amundsena v dosažení jižního pólu. Díky schopnostem maorských námořníků byly tyto posádky a jejich služby velmi často vyhledávány zahraničními expedicemi, které se také toužily dostat na ledový kontinent.

Najali si je i Američané

Průzkumná expedice ze Spojených států si například najala muže jménem Te Atu, aby pomohl v záměru zmapovat v roce 1840 pobřeží Antarktidy. Maorští námořníci, doktoři i vědci pak sehráli klíčovou roli v tzv. heroické éře objevování Antarktidy na přelomu 19. a 20. století. Mezi nimi byl i Louis Hauti Potaka, který figuroval na palubě admirála Richarda E. Byarda jako lodní doktor. Tato expedice se odehrála v letech 1934–1935.

Plavby v antarktických vodách se tak konaly už od počátků námořních výprav. V pozdějších letech se k Maorům přidávali Evropané a využívali k objevným plavbám jejich znalosti a dovednosti. Je nutné vzít v úvahu tyto opomíjené skupiny, hlavně tedy Maory, jakožto námořní partnery. Je zkrátka hloupost si představovat, že pokud v objevování nějaké oblasti nefigurovali rovnou Evropané, nedostal se do daných míst ani nikdo jiný.

Zdroj: IFL Science

Článek Maorové dosáhli Antarktidy již 1 200 let před Evropany, potvrzuje studie Královské společnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Antarktida, jeden velký přírodní archiv aneb Jak Antarktické ledovce dovolují lidstvu cestovat v čase

Redakce VědaŽivě — Fri, 21 May 2021 03:09:00 +0000

V Antarktidě se dá téměř doslova jít zpátky v čase. Led obsahuje skrytou historii klimatu Země, která zachycuje stovky tisíc let. Když tady sněží, led nikdy netaje, jen se akumuluje – sníh na sněhu, vrstva za vrstvou, rok za rokem – dokud není silný několik kilometrů. Jak led stlačuje krásné vločky, nejdříve se mění na granulovaný led zvaný „firn“ a postupně ztuhne v naprosto pevný led, který zmrazí v čase úplně všechno.

Vrstvy historie jako přírodní archiv

Když led pohřbí napadané vločky sněhu, zůstanou v jeho sevření rovněž malé bublinky vzduchu. Tyto bublinky obsahují záznam atmosféry a klimatu přímo z doby, kdy sníh dopadl na zemský povrch. Vědci mohou v takovém případě využít radarová data, která vizualizují vrstvy ledu, a vytvořit tak 3D mapu například povrchu Grónska. Led dovoluje získávat podle jednotlivých vrstev údaje o stavu planety v konkrétním čase.

Nový padající sníh pod sebou pohřbívá ten původní, takže obecně vzato platí, že čím hlubší vrstva, tím je starší. Jenže to není tak docela jednoduché. Tuny ledu nahoře deformují sníh pod sebou a ten se pohybuje. Čím dál od středu, tím rychleji, což drží vrstvy v rovnováze. Směrem k pobřeží, kde je led tenčí a rychleji se hýbe, je také mladší. Nejstarší led se nachází vždycky uvnitř kontinentu, kde k pohybům vrstev prakticky nedochází.

Archiv, který jde tisíce let dozadu

Během posledních zhruba 50 let nám ledová jádra z Antarktidy spolu s podobnými, ale menšími z Grónska poskytla velmi detailní obraz vývoje naší planety. Tato historie popsala poslední tři čtvrtě milionu let. Ty malinké bublinky vzduchu ukrývající se v ledu ukazují podrobně, jak lidstvo svým chováním změnilo globální atmosféru a jak roste objem skleníkových plynů provázejících rozvoj použití fosilních paliv.

Jde hlavně o růst oxidu uhličitého a dalších emisí, které naše průmyslové i osobní činnosti provázejí. Právě ledová jádra shromažďující data z celé planety jsou věčným archivem a oním předmětem doličným ukazujícím dopady našeho chování a způsobu života na procesy probíhající na Zemi. Tyto stopy prokazují reálnost skleníkového efektu a teorii dopadu lidského chování na klimatickou změnu planety.

Zdroj: Science Focus

Článek Antarktida, jeden velký přírodní archiv aneb Jak Antarktické ledovce dovolují lidstvu cestovat v čase se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nad Antarktidou vybuchl kdysi dávno meteorit velkých rozměrů

Redakce VědaŽivě — Thu, 06 May 2021 13:25:28 +0000

Malá vesmírná skála o velikosti 100 až 150 metrů se před stovkami tisíc let rozpadla nad Antarktidou, když rozžhavená letěla skrze atmosféru, uvádí nová studie. Stopou této události jsou dodnes nálezy malinkatých kamínků spojených žárem dohromady. Pocházejí z ploché skály ve východní Antarktidě a poukazují právě na dávný rozpad vesmírného tělesa v nízkých vrstvách atmosféry, který se odehrál nad tímto územím.

Dávný zásah území se stopami patrnými dodnes

Kousky kamene bohaté na nikl a hořčík byly odebrány ze vzorku sedimentu vážícího více jak 6 kilogramů odebraného na vrcholku hory Walnumfjellet ve výšce 2 500 metrů, uvedl Matthis van Ginneken, kosmochemik i univerzity v Kentu v Anglii. Jejich exotické chemické složení neodpovídá pozemským skalám, ale podobá se složení prvků v meteoritech zvaných chondrity, uvedl spolu s týmem ve zprávě z konce března.

Většina částic má velikost 0,1 – 0,3 milimetry a více než polovina z nich sestává z kuliček, které žár pospojoval do soustavy. Mix prvků těchto útvarů se shoduje s částicemi nalezenými na dalších výzkumných stanicích Antarktidy, z nichž jedno je více jak 2 750 kilometrů daleko. To naznačuje, že všechny materiály pocházejí ze stejné události a protože další částečky byly datovány do doby před 430 000 lety, usoudil tým, že z té doby pochází i nález z vrcholku hory.

Nenechal kráter, zato roztavil povrch

Chemické složení s bohatostí na nikl a hořčík ukazuje na příbuznost částic s konkrétním typem meteoritů. Ten konkrétní, který se nejspíš rozpadl právě nad Antarktidou, mel v průměru mezi 100 – 150 metry, jak vědci odhadli na základě počítačové simulace, a nejspíš shořel v nízké nadmořské výšce. Tlaková vlna zasáhla nejspíš území o velikosti 100 000 čtverečných kilometrů povrchu ledovců a nenechala žádný kráter.

Ovšem maximální teplota na tomto místě, které zaplnil horký plyn, dosáhla zhruba 5 000 stupňů Celsia a rozhodně roztavila několik centimetrů ledu. Pokud by se stejný dopad odehrál dnes a trefil se do jakékoli obydlené oblasti planety, nepochybně by to vedlo k milionům mrtvých a vážnému poškození prostředí na stovky kilometrů od místa dopadu nebo shoření takového tělesa při explozi v obdobných výškách.

Zdroj: ScienceNews

Článek Nad Antarktidou vybuchl kdysi dávno meteorit velkých rozměrů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vědci našli pod arktickým ledem 50 let staré živočichy

Redakce VědaŽivě — Thu, 22 Apr 2021 13:08:11 +0000

Díky tomuto ledovci – tedy spíš jeho odstranění – se vědcům zjevila rušná komunita mořského života, která byla k vidění poprvé za mnoho desetiletí. Mořské sasanky a další živočichové tak lezou po skalách stovky stop nad Bruntovým šelfovým ledovcem. Ledovec, dostatečně velký na to, aby udržel celé město New York, se odlomil a pomalu pluje Weddellovým mořem. Mořským badatelům se tak naskýtá pohled na život hluboko pod ledem.

Živočichové odkrytí po pěti dekádách izolace

Německé průzkumné plavidlo pluje úzkou dírou mezi nově odděleným ledovcem nazvaným A 74 a Bruntovým ledovým šelfem v severní Antarktidě. Posádka natáčí hodiny materiálu a pořizuje tisíce fotek samotářských živočichů žijících 30 kilometrů pod povrchem. Vědci takto objevili rušnou komunitu měkkýšů, mořských hvězdic, mořských okurek, nejméně pěti dalších druhů ryb a dvou druhů olihní.

První snímky mořského dna odhalují neuvěřitelný stupeň biodiversity v místě, které bylo desítky let pod ledem. Není nijak zvláštní najít takto rušný život v oblasti Antarktidy, protože v ledové vodě žijí stovky mořských druhů a někdy v opravdu překvapivých místech. Například před měsícem odhalili výzkumníci kolonii mořských hub a další statické živočichy, kteří pokryli asi 900 metrů skály pod dalším šelfem poblíž Arktického poloostrova.

Místo, které má stále co nabídnout k objevení

Tyto objevy uzavřely vědce do určitého druhu smyčky, částečně díky statickým živočichům. Tato zvířata, která zahrnují korály a houby, stojí na místě a čekají, až k nim jejich potrava dorazí, obvykle ve formě fytoplanktonu, tedy mikroskopických mořských řas. Fytoplankton závisí na slunečním světle a fotosyntéze a plave většinou v horních vrstvách oceánu, kde má voda nejvíc slunce. Takže najít houby, které se jím živí, v totální ledové temnotě, je minimálně podivné.

Nějakým způsobem jsou ovšem živiny ve formě fytoplanktonu nebo organických částic zataženy i tisíce stop pod povrch Antarktidy, kde vyživují právě tyto hlubinné tvory. Tým odebral vzorky, aby zjistil více o těchto podivných ekosystémech, což taky pomůže zjistit nutriční složení místní vody. Vědci nechali na více místech také čidla teploty a slanosti, což jim pomůže vymodelovat klimatickou strukturu těchto oblastí.

Zdroj: Livescience

Článek Vědci našli pod arktickým ledem 50 let staré živočichy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Před skoro půl milionem let dostala Antarktida mohutný zásah, o kterém skoro nikdo neví

Redakce VědaŽivě — Sat, 17 Apr 2021 09:53:21 +0000

Vědci našli důkazy o tom, že nad Antarktidou se vypařil během letu meteorit a shořel v obrovském oblaku žhavého plynu. Stalo se to zhruba před 430 000 lety a v současnosti našli vědci malé kousky trosek ovlivněné právě tímto dopadem. Tým prozkoumal minerální částice z Rondanských hor v Queen Maud v Antarktidě, které se nachází jižně od Afriky na východní straně kontinentu. Antarktida má obecně vynikající podmínky pro pátrání po meteoritech.

Dávný dopad se stále patrným vlivem

Antarktida je suchá, studená a prakticky bez lidské přítomnosti, takže cokoli se tu nachází z minula, má velmi dobrou šanci se zachovat nepoškozené. Vědci k vlastnímu překvapení našli částice, které nevypadaly jako pozemské, ale ani jako mikrometeority. Mikrometeority připomínají prášek, tohle vypadalo jako několik malinkých kamínků spojených dohromady. Některé na sobě měly stopy dalších materiálů vtisknutých do jejich povrchu.

Chemické složení částic naznačilo, že se zformovaly před stovkami tisíc let během výbuchu v nižší atmosféře. K tomu dochází, když se dopadající meteorit vypaří ještě před tím, než zasáhne pevný povrch planety. Nálezy více takových unikátních úderů a tím pádem ještě dalších a starších částic nám mohou pomoci porozumět složení a charakteristice atmosféry dávných stádií Země. Stejně tak mohou znalosti povahy těchto dopadů pomoci připravit se na další dopady.

Podrobná rekonstrukce dopadu

Dopad sám byl jen začátkem příběhu a podrobného rozboru, při kterém tým pátral po složení a zkoumal prameny, zda se někde neobjevily podobné částečky. Tohle všechno bylo vedeno snahou vytvořit model původního asteroidu, který částečky vytvořil. Částečky samy měly rozměry asi 100 – 300 mikrometrů a obsahovaly částečky olivínů a železných spinelidů, které vytvořily vzory podobné vločkám.

Minerály byly spojené dohromady drobnými částmi skla a toto složení potvrdilo, že jde o materiál pocházející z asteroidu. Koncentrace niklu taky poukázala na vnější původ, protože v zemské kůře se nikl moc nevyskytuje. Splývající podoba částic naznačila, že žhavý oblak, kde vznikly, byl velký a velmi hustý, což dovolilo roztavení a smíchání. Originální asteroid tak byl podle odhadů velký asi 100 –150 metrů.

Zdroj: Livescience

Článek Před skoro půl milionem let dostala Antarktida mohutný zásah, o kterém skoro nikdo neví se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.