Průzkum antarktického šelfu. Kamery pod tlustým ledem odhalily bohaté ekosystémy plné mořských hub

Pod ledovým šelfem v Bellingshausenově moři vědci zdokumentovali rozsáhlý ekosystém hub, korálů a chobotnic, který po staletí fungoval ve tmě bez známého zdroje živin.

Foto: Tashmetova808 - licence CC BY-SA 4.0

13. ledna 2025 se od šelfu George VI odlomil ledovec označený jako A-84 a odkryl kus mořského dna o rozloze zhruba 510 čtverečních kilometrů. Dvanáct dní nato tam dorazila výzkumná loď R/V Falkor (too) s dálkově ovládaným robotem SuBastian na palubě. Osm dní ponorů do hloubek až 1 300 metrů odhalilo něco, s čím tým nepočítal: husté porosty masivních hub a korálů, mezi nimiž se pohybovaly ryby, obří mořští pavouci, sasanky i chobotnice. Rozsáhlejší část mořského dna na záběrech připomíná podmořský les, jenže roste tam, kde by podle dosavadních předpokladů nemělo být skoro nic.

Osm dní ve tmě, která žije

Expedici organizoval Schmidt Ocean Institute a na palubě se sešli vědci z Portugalska, Británie, Chile, Německa, Norska, Nového Zélandu a USA. Robot SuBastian, schopný operovat až do 4 500 metrů, se tentokrát pohyboval v relativně mělčích vodách pod místem, kde ještě před pár dny leželo přibližně 150 metrů silné ledové víko. Tým pořídil stovky hodin záznamu a odebrané vzorky naznačují několik dosud nepopsaných druhů. Přesný počet zatím nikdo nepotvrdil, taxonomické zpracování teprve běží.

Označení „kilometry dlouhé lesy“ je vizuální metafora, ne změřený parametr. Oficiální materiály mluví o „kvetoucích ekosystémech“ a „rozlehlých krajinách“ na nově odkrytém dně. Jisté je, že porosty pokrývají značnou část plochy, kterou ledovec uvolnil. A právě ten rozsah překvapil i zkušené polární biology.

Záhada, kterou nikdo neumí vysvětlit

Skutečná záhadnost nálezu nespočívá ve vzhledu organismů. Houby a koráli nejsou mimozemské tvary, na vyšší taxonomické úrovni patří ke známým skupinám. Šokující je kontext, ve kterém přežívaly. Pod 150 metry ledu nepronikne sluneční světlo. Běžný „déšť“ organické hmoty z osvětlené hladiny, který živí většinu hlubokomořských komunit, sem nemá jak doputovat. A přesto tu po staletí fungoval bohatý ekosystém.

Pracovní hypotéza expedice říká, že živiny pod led dopravují hluboké oceánské proudy. Tým v okolí zkoumal i metanové vývěry a chemosyntetické mikroby, ale veřejné zdroje zatím netvrdí, že právě tyto porosty pohání chemosyntéza. Mechanismus zásobování zůstává otevřenou otázkou, a právě ta dělá z nálezu vědeckou senzaci.

Od jednoho balvanu k celé krajině

Objev u George VI není první svého druhu, ale dramaticky posouvá měřítko. V roce 2021 tým British Antarctic Survey narazil pod šelfem Filchner-Ronne na přisedlou komunitu na jediném balvanu, 260 kilometrů od okraje ledu a až 1 500 kilometrů od nejbližší oblasti fotosyntézy. Šlo o průlom, ale bodový. Teď máme osm dní přímého průzkumu celé krajiny s mobilní faunou, rybami a predátory.

Podle studie publikované v Current Biology leží pod antarktickými šelfy téměř 1,6 milionu čtverečních kilometrů mořského dna, z něhož jsme dosud viděli jen zlomky přes několik úzkých vrtů. Dá se čekat, že podobné komunity existují i jinde, a možná jsou ještě bohatší.

Paradox, který by měl znepokojovat

Nejsilnější moment celého příběhu je paradox: ekosystém, který bychom jinak nikdy neviděli, nám odkryla ztráta ledu. Odlomení plovoucího ledovce A-84 samo o sobě hladinu oceánů nezvedá, led už na moři plul. Jenže oslabení šelfu může snížit jeho brzdící funkci vůči pevninským ledovcům za ním. A George VI podle NASA zadržuje největší objem navazujícího pevninského ledu ze všech šelfů Antarktického poloostrova.

Jižní oceán přitom pohlcuje odhadem 40 % lidmi vyprodukovaného CO₂ a téměř tři čtvrtiny přebytečného tepla v atmosféře. Co se děje pod jeho ledem, se týká celé planety, a konkrétní ochrana této lokality zatím formálně neexistuje. Návrh chráněné mořské oblasti pro západní Antarktický poloostrov v rámci CCAMLR stále čeká na schválení.

British Antarctic Survey už v roce 2021 varovala, že času na studium a ochranu podobných ekosystémů ubývá. Lednový objev z roku 2025 ukazuje, jak moc měla pravdu a jak málo toho zatím víme o světě, který mizí rychleji, než ho stačíme poznat.