Plán, který ztroskotal na vlastním člověku

O plánu na únos papeže dnes víme hlavně díky pozdní výpovědi SS-Obergruppenführera Karla Wolffa, nejvyššího velitele SS a policie v Itálii. Wolff svědčil pro církevní beatifikační proces Pia XII. a popsal scénář, v němž měly jednotky SS vtrhnout do Vatikánu, zajistit archivy i umělecká díla a přesunout papeže i kurii pryč z Říma. V sekundárních zdrojích se objevují varianty cílové destinace, Slezsko, nebo dokonce Lichtenštejnsko. Přímý Hitlerův písemný rozkaz se ovšem nikdy nepodařilo dohledat; celé tvrzení stojí na Wolffově svědectví a navazujících indiciích, včetně záznamu o schůzce v Benátkách 29.–30. července 1943, kde se o plánu údajně jednalo.

Wolff rozkaz neprovedl. Podle vlastních slov papeže varoval. Motivy? Pravděpodobně pragmatismus. Wolff si v chaotické Itálii roku 1943 budoval manévrovací prostor a kanál k západním Spojencům, totéž, co mu o dva roky později umožnilo vyjednat tajnou kapitulaci německých sil v severní Itálii v rámci operace Sunrise. Po válce mu tyto kontakty pomohly k mírnému zacházení: v roce 1949 byl zproštěn v hamburském procesu. Spravedlnost ho ale dohnala; v šedesátých letech byl znovu odsouzen za podíl na deportacích Židů do Treblinky.

Výstava, která měla zničit moderní umění, a udělala mu reklamu

Únos papeže nebyl jedinou akcí, která se režimu obrátila proti němu. O čtyři roky dříve, 19. července 1937, otevřel nacistický aparát v Mnichově výstavu s názvem Entartete Kunst, „Zvrhlé umění“. Cíl byl jasný: veřejně ponížit moderní umění, zesměšnit expresionismus, dadaismus i abstrakci a ukázat je jako symptom rasového úpadku. Přes 740 děl bylo nainstalováno záměrně ponižujícím způsobem: šikmo zavěšené obrazy, urážlivá hesla na zdech, celá expozice sestavená ve spěchu za méně než tři týdny.

Výsledek? Přes dva miliony návštěvníků jen v Mnichově. Souběžná Velká německá umělecká výstava, která měla předvést „zdravé árijské umění“, přilákala méně než 500 tisíc lidí. Deutsche Welle ji označuje za jednu z nejnavštěvovanějších výstav moderního umění vůbec. Nacisté přecenili svou schopnost nadiktovat publiku estetickou reakci. Lidé přišli, a místo odporu k modernímu umění ho viděli, mnozí poprvé. Část vystavených děl přežila v mezinárodních sbírkách; online projekt MoMA „Degenerate Art“ dnes ukazuje konkrétní dochované práce. Obrovská část ale zmizela, prodána do zahraničí za devizy, nebo prostě zničena.

Zajímavý je i český přesah. Už na podzim 1937 proběhla v Praze výstava „Němečtí expresionisté“, kterou databáze Ústavu dějin umění AV ČR popisuje jako přímou protireakci na mnichovskou kampaň. Praha reagovala téměř okamžitě. Dnes jsou díla autorů zasažených nacistickou kulturní čistkou, Oskara Kokoschky či Wenzela Hablika, k vidění ve stálé expozici Národní galerie Praha.

Árijské dítě, které bylo židovské

Snad nejabsurdnější selhání rasové ideologie se odehrálo v Berlíně. Fotograf Hans Ballin dodal do propagandistické soutěže o „nejkrásnější árijské dítě“ portrét šestiměsíční holčičky. Snímek zaujal Goebbelsův aparát natolik, že vyšel na obálce časopisu Sonne ins Haus a později i na pohlednicích. Dítě na fotografii se jmenovalo Hessy Levinsons Taftová. Byla Židovka.

Podle Hessyiny orální historie pro americký Památník holocaustu Ballin věděl, koho fotografuje, a poslal snímek do soutěže jako tichý výsměch rasové logice. Režim, posedlý tříděním lidí podle lebek a nosů, nedokázal rozpoznat „neárijské“ dítě na vlastním propagandistickém materiálu. Hessyina rodina uprchla z Německa roku 1938 do Paříže, později na Kubu a po válce do Spojených států. Hessy se stala chemičkou a univerzitní pedagožkou. Zemřela v lednu 2026.

Ideologie jako zdroj selhání

Lákavé je vidět v těchto příbězích nekompetenci. Jenže nacistický režim uměl jednat i s brutální efektivitou; stačí připomenout operaci Eiche, vyproštění Mussoliniho 12. září 1943, kdy výsadkáři a kluzáky provedli přesně zorganizovanou akci v horském hotelu na Gran Sasso. Selhání u únosu papeže, u výstavy „zvrhlého umění“ i u soutěže o árijské dítě nevznikala navzdory síle režimu. Vznikala z ní.

Fanatická ideologie nicméně vytvářela slepá místa. Rasová logika selhávala, protože žádná rasová logika fungovat nemůže. Propagandistická mašinérie přeceňovala svou moc nad myšlením publika. A vnitřní rivalita aparátu, Wolff proti Hitlerovu rozkazu, pragmatismus proti fanatismu, rozbíjela i plány, které měly být provedeny s vojenskou přesností.

Článek Nacistický režim připravoval únos papeže a další plány, které skončily neúspěchem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Seminarista s pistolí v první řadě

Bavaud pocházel z Neuchâtelu, studoval na katolickém semináři v bretaňském Saint-Ilan a patřil k okruhu kolem spolužáka Marcela Gerbohaye, který v nacismu viděl přímou hrozbu pro církev i civilizaci. Mnichovská dohoda z konce září 1938 ho přesvědčila, že diplomatická cesta selhala. Rozhodl se jednat sám.

Na podzim 1938 odjel do Německa. Opatřil si falešný doporučující dopis, který mu měl otevřít cestu blíž k Hitlerovi, a koupil malou pistoli. Devátého listopadu, ve stejný den, kdy v Říši začínal pogrom později známý jako Křišťálová noc, se dostal na tiskovou tribunu podél trasy výročního průvodu NSDAP. Hitler šel ale po protější straně ulice, těsně obklopený příslušníky SA. Zvednuté paže hajlujícího davu zablokovaly výhled. Čistá linie střelby nepřišla. Bavaud zbraň nevytáhl.

Tři dny, které rozhodly

Po neúspěchu 9. listopadu se Bavaud pokusil dostat k Hitlerovi znovu, zvažoval další způsob, jak se přiblížit, ale žádný konkrétní plán už nedozrál. Dvanáctého listopadu večer nasedl do rychlíku z Vídně do Paříže. Peníze mu prakticky došly: měl u sebe pouhých 1,52 říšské marky.

Průvodčí Egg provedl standardní kontrolu jízdenek. Bavaud žádnou platnou nepředložil a neměl ani na doplatek. V Augsburgu ho průvodčí předal železniční policii. Při prohlídce zavazadel našli pistoli. Zpočátku šlo o banální přestupek, jízda načerno a nelegální držení zbraně. Jenže Gestapo začalo kopat hlouběji. Postupně se rozpadlo Bavaudovo krytí: falešný dopis, cesty po Mnichově v dnech kolem výročního průvodu, poloha tribuny. Nakonec se přiznal k úmyslu zabít Hitlera.

Paradox celého případu je zřejmý. Nacistická bezpečnostní mašinerie, posedlá ochranou Führera, Bavauda minula. Dostal se do první řady, seděl s nabitou zbraní jen pár metrů od cíle. Odhalil ho muž, jehož jedinou starostí bylo, zda má cestující platný lístek.

Stát, který svého občana nepodržel

Bavaudův otec se od ledna 1939 obracel na bernské úřady s žádostí o diplomatickou pomoc. Odpověď byla vlažná. Švýcarská legace v Berlíně sice případ sledovala, ale, jak později shrnul Swiss Review, diplomaté nechtěli kvůli jednomu muži „vyčerpat německou dobrou vůli“ vůči Švýcarsku. Nabízená výměna za německého špiona byla vetována švýcarským vojenským resortem.

Ještě horší je stopa, kterou odhalily archivy. Pátého června 1940 vypracovala švýcarská federální prokuratura na žádost nacistické bezpečnostní policie detailní zprávu o Bavaudovi, o jeho rodině, životní dráze i přátelích. Nešlo tedy jen o pasivní nečinnost. Bern aktivně spolupracoval s aparátem, který jeho občana držel ve vězení.

Osmnáctého prosince 1939 odsoudil Volksgerichtshof Maurice Bavauda k trestu smrti. Čtrnáctého května 1941 byl popraven gilotinou v berlínské věznici Plötzensee. Bylo mu dvacet pět let.

Sedm desetiletí mlčení, a pak deska v Neuchâtelu

Po válce Bavaudův příběh nezmizel jen z německé, ale i ze švýcarské paměti. Historický slovník Švýcarska konstatuje, že „zůstal neznámý“. Teprve v roce 1976 ho německý dramatik Rolf Hochhuth vytáhl na světlo hrou Tell 38, v níž z Bavauda udělal nového Viléma Tella. O čtyři roky později švýcarský novinář Niklaus Meienberg případ zpracoval knihou i dokumentárním filmem Es ist kalt in Brandenburg.

Oficiální uznání přišlo až mnohem později:

• 1998 — švýcarská vláda poprvé vyjádřila lítost nad nedostatečnou ochranou Bavauda.
• 2008 — prezident Pascal Couchepin veřejně uznal selhání státu; swissinfo tehdy psal o „téměř státním tajemství“.
• 2011 — v Hauterive, obci u Neuchâtelu, byl odhalen první památník.
• 11. května 2025 — v samotném Neuchâtelu přibyla s podporou města nová pamětní deska.

Debata o tom, kým Bavaud vlastně byl, přitom nekončí. Hochhuth z něj udělal hrdinu. Historik Klaus Urner jeho heroizaci zpochybnil. Novější práce Martina Steinachera z roku 2015 zdůrazňuje promyšlený katolický motiv a absenci důkazu psychické poruchy. Bavaud nebyl profesionální atentátník ani vyšinutý blouznivec, byl to mladý muž s přesvědčením, malou pistolí a plánem, který závisel na jediném krátkém okamžiku.

Bavaud a Stauffenberg: osamělý student versus důstojnické spiknutí

Srovnání s nejznámějším pokusem o Hitlerovu likvidaci, bombovým atentátem Clause von Stauffenberga z 20. července 1944, ukazuje propast mezi oběma akcemi. Stauffenberg měl za sebou síť spiklenců, plán vojenského převratu a plastickou trhavinu. Bavaud měl kapesní pistoli, falešný dopis a sám sebe. Stauffenberg selhal, protože bombu odstavil těžký dubový stůl. Bavaud selhal, protože Hitler šel po špatné straně ulice.

Jedno ale mají společné: ani jeden z nich nebyl zastaven tím, čím měl být zastaven, bezpečnostním aparátem, který měl Hitlera chránit. Stauffenberga pustili s bombou do Vlčího doupěte. Bavauda pustili s pistolí do první řady. Dějiny 20. století možná nezměnil výstřel ani exploze, ale zvednuté paže davu a chybějící jízdenka v nočním rychlíku.

Maurice Bavaud dnes stojí v Neuchâtelu na pamětní desce. Průvodčí Egg nestojí nikde, a přitom právě jeho rutinní gesto té listopadové noci roku 1938 rozhodlo víc než celá Hitlerova ochranka.

Článek Chytil ho průvodčí a zachránil tím Hitlera! Neuvěřitelný příběh zapomenutého atentátníka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hitler a jeho věčný život

Britští historici Gerrard Williams a Simon Dunstan věří, že Hitler mohl skutečně přežít válečné období (viz. kniha). „Nejpravděpodobnější“ možností je, že by se Führer spolu se svými nohsledy mohl schovat v Argentině. Alespoň takto tehdy učinila spousta členů nacistické armády. Faktem stále zůstává, že z údajných pozůstatků Führera se dochovaly pouze zubní protézy a část lebky s průstřelem. Není jisté, zda smrt zapříčinila kulka nebo jed.

Někteří uznávaní odborníci se domnívají, že ostatky vůbec nemusí patřit nacistickému vůdci. Svědci vyslýchaní SSSR a Američany přitom uvedli, že Hitler skutečně spáchal sebevraždu a ostatky patří jemu. Konspirační teoretici také uvádějí absurdní verzi o „Měsíčním spiknutí“. Jedná se o potenciální nacistickou základnu na Měsíci. Pravdou je, že technologie třetí říše samozřejmě neumožňovaly vypustit člověka do vesmíru. O nějaké základně na Měsíci tedy nemohla být řeč.

HIV byl vytvořen v USA

Virus lidské imunodeficience není třeba představovat. Existují tací, kteří věří, že virus vytvořila Americká Ústřední zpravodajská služba. Konspirační teoretici tvrdí, že HIV byl vytvořen s velmi konkrétním cílem. Tím bylo zničení všech Afričanů a zástupců sexuálních menšin. Tohoto názoru se navíc držel široký zástup veřejnosti v samotných státech.

Hypotéza, že Američané vytvořili HIV, se protíná s další konspirační teorií, která odmítá existenci viru jako takového. Hnutí popírání HIV/AIDS existuje již mnoho let a jeho členská základna jen roste. Tvrdí, že HIV není jednoznačně a nezpochybnitelně prokázán. Vědecká veřejnost však stále věří, že původ této choroby zmutoval z šimpanzího viru a vznikl v samotném srdci Afriky.

Souhlasíte s konspiračními teoretiky u těchto dvou témat?

Zdroj: Science

Článek Dvě nejabsurdnější konspirační teorie, kterým stále věří miliony lidí po celém světě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Měl zcela ženský rukopis

Už řadu let kolují fámy o jeho nejasné orientaci, ať už na základě prožitého mládí ve Vídni nebo kvůli počtu gayů v nacistické straně. Nikdo s jistotou neví, jak na tom byl sám Hitler, protože gestapo zničilo veškeré důkazy. Podle mnohých šlo o velmi zženštilého muže. Jeden americký novinář popsal jeho chůzi jako „komickou, ženskou s ladnými malými krůčky“. Psycholog C. G. Jung po rozboru jeho rukopisu oznámil, že byl „typickou ženou“.

Miloval roztleskávačky

Vůdce byl fascinován roztleskávačkami a pochodovými kapelami. Tento styl se mu líbil tak moc, že i gesto „Sieg Heil“ pocházelo právě z cheerleadingu. A také politická shromáždění NSDAP se konala za podobných zpěvů, jaké používaly americké sportovní akce.

Smrtelný děs ze zubařů

U diktátorů se projevuje obrovská fobie z kohokoli, koho lidé využívají zcela běžně kvůli péči o zdraví nebo zevnějšek. Kim Čong-Un se bojí kadeřníků, u Hitlera se to týkalo zase zubařů. Jednou trval na odkladu čištění kanálků o týden, jelikož nevydržel bolest. Hitler měl obecně extrémně špatné zuby, což zdůvodní následující bod. Měl mnoho abscesů, chorob dásní, příšerný dech a do roku 1944 na 12 výplní.

Nebyl žádné ranní ptáče

Světoví lídři spí často jen málo, ovšem Hitler se většinou nedokázal z lože vyhrabat do 11 hodin ráno. Podle psychologů to měla na svědomí pravidelná nespavost a postupující Parkinsonova choroba. O tom by svědčil i tik v očích, kterým Hitler trpěl.

Miloval sladké

Právě závislost na cukrovinkách vedla k jeho špatnému chrupu. Byl vegetarián, prakticky abstinent, ale na sladké si našel čas a prostředky vždy. I za mládí, kdy počítal každou minci. Přinejhorším si jen uvařil mléčnou kaši a nešetřil cukrem. Jinak miloval čokoládu, případně makové nebo ořechové koláče.

Drogová závislost

Kokain je spojován s rockovými hvězdami či finančníky. Diktátoři nejsou výjimkou a Hitler je jednou z nich. Osobní lékař mu ho předepisoval od roku 1944 a Hitler dostával injekce 2x za den. Historici jsou si jisti, že užívání mělo vliv na rozhodování. Byl paranoidní a trpěl náhlými záchvaty nekontrolovatelného vzteku.

Potíže s plynatostí

Hitler měl potíže se zažíváním, na které mu osobní lékař předepsal amfetaminy, vazelínu a heřmánkový klystýr. Přišel ale další problém – plynatost. Podle pramenů se ozývala při jeho plamenných projevech, takže stát blízko musel být zážitek. Hitler se bál, že se veřejně zostudí. Každá léčba ale nesla další problémy.

Nedostatek testosteronu

Předchozí potíže blednou před klíčovým problémem, kterého se děsí každý muž. Hitler musel polykat pilulky a píchat si injekce s testosteronem. Měly oživit jeho komatózní libido. Ano – muž, který vyhladil celé rasy a národy, nedokázal potěšit ženu.

Napadají vás další zajímavosti o nacistickém Vůdci?

Zdroj: Science

Článek Kde vzal Hitler typicky ženský rukopis a další šťavnatá fakta o nacistickém vůdci, která široká veřejnost nezná se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prokazatelně pravé Hitlerovy zuby

„Naše studie prokazuje, že Hitler zemřel v roce 1945, uvedl pro AFP vedoucí autor Philippe Charlier. „Tyto zuby jsou pravé a neexistují o tom žádné pochybnosti.“ Ačkoli je obecně přijímáno, že Hitler zemřel ve svém berlínském bunkru, stále přežívají zkazky o jeho případném útěku. „Tento výzkum ale dokazuje, že neuprchl do Argentiny v ponorce, neskrývá se na základně v Antarktidě ani na odvrácené straně Měsíce,“ říká Charlier.

Koncem dubna 1945 udeřila Rudá armáda na Berlín a Hitler udělal přípravy pro svou sebevraždu. To zahrnovalo otestovaní kyanidových kapslí na jeho psu a sepsání poslední vůle. O dva dny dříve byl zastřelen a veřejně oběšen Benito Mussolini. Vypadalo to tedy, že Adolfa Hitlera bude čekat osud velmi podobný. Později, 30. dubna, byla v bunkru nalezena těla jak Hitlera, tak i jeho nové ženy, Evy Braunové. Hitler měl ve spánku díru po kulce.

Nález chrupu v ruském držení

V dubnu 2018 odhalila kniha ruské tlumočnice skutečnost, že jí byly v roce 1945 svěřeny zuby, které měla srovnat s Hitlerovými zubními záznamy. Shodovaly se a od té doby byly v ruském držení. Po měsících vyjednávání svolila ruská FSB s tím, že pustí do státních archivů badatele, aby prozkoumali část zubů a také lebky. Ta měla na levé straně díru odpovídající průstřelu, s černou spáleninou na okraji.

Ačkoli badatelé nemohli odebrat vzorky, ve své práci poznamenali, že tvar vypadal „naprosto srovnatelně“ se snímky Hitlerovy lebky pořízenými asi rok před jeho smrtí. Hrůzný snímek chrupu přiložený k jejich práci ukazuje čelist sestávající téměř plně z kovu. „V době vlastní smrti zbývaly Hitlerovi pouze 4 zuby,“ píší vědci. Ty jsou navíc křivé a u kořene naprosto zčernalé. Také jsou na nich snadno vidět bílé skvrny způsobené zubním kamenem.

Otázka pořadí sebevražedných metod

Analýza potvrdila časté tvrzení, že Hitler byl vegetarián, neprokázala ale, zda si vzal kyanid ještě před střelením se do hlavy. Namodralé usazeniny na umělých zubech podle expertů naznačují hned několik různých možností. V momentě smrti mohlo mezi kyanidem a falešnými zuby dojít k chemické reakci. To samé se mohlo odehrát během kremace, nebo během pohřbívání ostatků. Bez možnosti odebrat vzorky tak zůstávají pouze dohady.

„Nevíme tudíž, jestli byla příčinou smrti ampule s jedem, nebo jestli ho zabil až výstřel z pistole. Pravděpodobné jsou obě možnosti,“ vysvětluje Charlier. Ať už to bylo v momentě smrti jakkoli, je načase definitivně pohřbít také konspirační teorie. Jak už to ale bývá, některé lidi nepřesvědčí sebelepší důkazy. Takže navzdory veškerým výzkumům a analýzám nejspíš některé konspirace přežijí, případně vymyslí nová generace ještě další.

Článek Hitlerovy zuby odhalily skutečnou příčinu jeho smrti. Byly namodralé a zbývaly mu poslední 4 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Fascinace nacistickým vůdcem

Carla se i se svým manželem, bohatým statkářem z Kalifornie, v létě 1936 vydala na cestu po Evropě. Samozřejmě si nechtěli nechat ujít olympijské hry. Žena byla dlouhodobě fascinována hlavní hvězdou Německa Adolfem Hitlerem, jehož propaganda vykreslovala jako schopného státníka. Chtěla se s ním setkat, a i když v to asi nedoufala, naskytla se jí příležitost 15. srpna. Hitler totiž plavecké závody nesledoval z lóže, ale z přední řady mezi diváky.

Byla zde početná ochranka složená z SS, ale Carla se prostě sebrala a vydala se k nacistickému vůdci. Ochranka ji samozřejmě zastavila, ale nedala se odbýt s tím, že chce vůdcův autogram. Nakonec se dostala až k němu, ale podpis jí evidentně nestačil. K Hitlerovi se naklonila a pokusila se ho políbit na tvář. Německý vůdce uhnul, ženě scházelo opravdu pár centimetrů. Incident vyvolal bouři smíchu, nic zvláštního se nedělo a závody dál pokračovaly.

Režim zakázal o polibku informovat

Ovšem Hitlerovi evidentně nebyl pokus o jeho políbení lhostejný. Německá média dostala přísný zákaz o incidentu informovat, ovšem kameramani a fotografové ze světa jej samozřejmě zaznamenali a nebylo v německých silách jim zakázat o tom psát. Carla se stala slavnou osobností, později poskytla i rozhovor pro deník The New York Times. V něm přiznala, že nic neplánovala, jen byla fascinována jeho hvězdným kultem.

Kdo na incident samozřejmě doplatil, byla ochranka zajišťující ochranu vůdce. Její členové okamžitě skončili ve funkcích, protože se klidně mohlo stát, že žena místo polibku bude chtít na Hitlera spáchat atentát. Carla se proslavila i jindy, rozmluvila totiž pacientovi psychiatrické kliniky pokus o sebevraždu a s manželem se v roce 1939 ocitla ve zprávách během stávky mlékařů. Zemřela v roce 1985 v úctyhodném věku 92 let.

Článek Turistka se pokusila políbit Hitlera a spustila tím vlnu reakcí. Adolf doufal, že se to nikdo nedozví se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hitlerův jasný zájem

Obsazení území tehdejšího Československa nacistickými vojsky a silami bylo pro politiku Třetí říše zcela zásadním obratem. V Sudetech a Rakousku totiž figurovalo z valné většiny německé obyvatelstvo, v Československu nikoli. To je taky důvod, proč se Němci vydali cestou systematické germanizace. Bylo jim totiž jasné, že i po válečném tažení je potřeba celková prosperita jejich Říše. Většina Čechů měla být totiž odbornou pracovní silou.

K poněmčení našeho obyvatelstva přispěl i rasový průzkum. Ten provedl zastupující protektor Reinhard Heydrich. Přišel tehdy se zjištěním, že „nordické“ rysy, u Němců tak chtěné, vykazovalo celých 45 % obyvatel Protektorátu. Němci rozdělili Čechy na 4 skupiny v kombinaci dobré a špatné rasy a dobrého a špatného smýšlení. Ty měly být postupně poněmčeny, ale bez možnosti mít potomstvo. V případě selhání poněmčení mělo dojít přímo k popravám.

Město po vítězné válce

Pokud by bylo Hitlerovo válečné tažení úspěšné, poměry v běžných českých městech by byly diametrálně odlišné. Čechů by zde žila nepatrná menšina a byli by to lidé bez znalosti o vlastní kultuře. Měli by sice kořeny, mateřština by ale byla důsledně potlačena. Kulturní znalosti by musely být šířeny samizdatem nebo ústně. Kromě toho by tato skupina byla určena jen k práci v podřadných a podpůrných profesích, šlo by do značné míry o otroky.

Za Protektorátu uspělo v rasové čistotě na 25 000 obyvatel Česka a 32 000 ze Sudet. Coby pracovní síla mělo být do Říše vysláno na 400 000 Čechů, kterým měl být v procesu zabaven majetek. Plánem po konečném vítězství NSDAP pak byla kompletní germanizace Čech i Moravy. Realizace by plně naplnila skutek genocidy, jak ho popisuje i konvence OSN z prosince roku 1948. Zdá se vám to přesné, nebo by historie mohla nabrat ještě jiné obrátky?

Zdroj: DieSudetendeutschen, MojeVideo

Článek Jakým směrem by se ubíraly naše dějiny, kdyby Hitler vyhrál válku aneb Co se mohlo stát, ale nestalo? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Společnost Thule nabírá na síle a vlivu

V době první světové války se usadil v Bavorsku. Zde vstoupil do tzv. Germánského řádu a mimo jiné tvrdil, že árijci ztratili míšením s Židy povědomí o magii vlastních run a svých kořenech. Jakmile vzniklo přímo společenství Thule, rychle se rozrůstalo a roku 1919 mělo už 1 500 členů, hlavně z řad vzdělanců. Byli tu právníci, umělci, šlechta, soudci, podnikatelé či bankéři. Většina z nich se následně stala vysokými členy NSDAP.

Hlavní myšlenkou Thule bylo očekávání příchodu germánského mesiáše, někoho, kdo Německo vyvede z chaosu jeho porážky do nové budoucnosti. Během politické nestability let 1918 a 1919 zasahovala Thule do konfliktu s politickou levicí. Její členové založili Politický dělnický kroužek, kde došlo k úzkému kontaktu zakladatele Thule Sebottendorfa a Antona Drexlera. Oba stáli u zrodu Německé dělnické strany, později NSDAP.

Tajné společnosti a Hitler

Sám Hitler se oficiálně stavěl proti podobným spolkům, odsuzoval hlavně jejich spiklenecký charakter. Nikdy se také nestal oficiálně členem Thule, vždy vystupoval jen jako host a dával přednost boji politickému. Mnoho myšlenek propagovaných tímto společenstvím ho ale nepochybně ovlivnilo, hlavně rasismus. Ve svém spise Mein Kampf dokonce tyto aktivity hodnotil poměrně ironicky. Podle něj šlo o „snílky básnící o starém bohatýrství, přitom však zbabělce, kteří utečou před prvním gumovým obuškem.“

Symbol Thule, tedy kulatý kříž, byl nakonec upraven a v této podobě se svastika stala znakem NSDAP, která si ji už nechala. V květnu 1920 tak byla prvně k vidění v černé podobě, v bílém kruhu a na červeném pozadí. Thule coby organizace ovšem postupně ztrácela na významu, jak se politika v celém Německu uklidňovala a měla konkrétní cíle. Nakonec se dočasně rozpadla, existuje ale samozřejmě množství konspirací, které vidí její vliv i v dnešních dobách.

Zdroj: Jstor, 100+1

Článek Jaký byl vztah Adolfa Hitlera a tajemné společnosti Thule? Okultismus a nacismus jdou v mnohém ruku v ruce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Skutečně zemřel a opravdu roku 1945

Studie vedená Philippem Charlierem prokázala, že Hitler zemřel roku 1945. Zuby jsou pravé, neexistuje už tedy žádná pochybnost. Ačkoli je obecně známo, že Vůdce Třetí říše zemřel ve svém berlínském bunkru, stále se drží mnoho domněnek o jeho útěku. Francouzský výzkum prokázal, že neutekl do Argentiny v ponorce, neskrývá se v základně na Antarktidě, ani na odvrácené straně Měsíce, deklaruje Charlier zcela jasně.

Na konci dubna 1945 vyrazili Sovětské jednotky na Berlín a Hitler naplánoval svou sebevraždu. To zahrnovalo také otestování kyanidových kapslí ze zásob SS na jeho německém ovčákovi jménem Blondi a nadiktování poslední vůle. Dva dny před tím byl Mussolini zastřelen popravčí četou a pak veřejně pověšen za nohy na náměstí na předměstí Milána. Hitlerovi bylo jasné, že podobný osud je nevyhnutelný.

Konečný nález sovětských vojsk

Dne 30. dubna byla nalezena těla Hitlera a jeho nové ženy Evy Braunové, obě v bunkru a s dírou po kulce v Hitlerově spánku. V dubnu 2018 vyšla anglická verze memoárů ruské tlumočnice, která odhalila, jak jí byly svěřeny v roce 1945 zuby, aby je srovnala se zubními záznamy diktátora. Shodovaly se a od té doby zůstaly v rukách Rusů. Po měsících vyjednávání tajných služeb a archivů dostali vědci svolení k prozkoumání zbytků lebky a zubů.

Kousek lebky měl díru na levé straně, shodnou se střelným zraněním včetně opálených okrajů. Ačkoli vědci nemohli odebrat vzorek lebky, poznamenali ve studii, že tvar vypadal „naprosto srovnatelně“ s rentgenem Hitlerovy lebky pořízeným rok před jeho smrtí. Děsivé snímky zubů uveřejněné ve studii ukazují čelist převážně z kovu. V době smrti Hitlerovi zbývaly jen čtyři zuby. Ty měly nezdravý tvar, u kořene byly hnědé a s jasnými stopami bílého zubního kamene.

Zdroj: History

Článek Zuby mohou prozradit víc, než se na první pohled zdá. Dokonce i odhalit příčinu Hitlerovy smrti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.