Chytil ho průvodčí a zachránil tím Hitlera! Neuvěřitelný příběh zapomenutého atentátníka

Dvaadvacetiletý švýcarský seminarista se v listopadu 1938 dostal s pistolí do první řady Hitlerova průvodu. Zastavila ho až kontrola jízdenek.

Foto: Heinrich Hoffmann / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0

Maurice Bavaud seděl 9. listopadu 1938 na tiskové tribuně v Mnichově, pár metrů od Adolfa Hitlera. V kapse měl poloautomatickou pistoli ráže 6,35 mm a v hlavě plán, který připravoval týdny. Nevystřelil. O tři dny později nastoupil do rychlíku směr Paříž, bez platné jízdenky, s jednou markou padesát v kapse a se zbraní v zavazadle. Průvodčí příjmením Egg ho na úseku mezi Mnichovem a Augsburgem požádal o doplatek. Bavaud neměl čím zaplatit. V Augsburgu ho průvodčí předal policii. A tím skončil jeden z nejpodivnějších pokusů o atentát na Hitlera, ne zásahem elitní ochranky, ale rutinní kontrolou jízdného v nočním vlaku.

Seminarista s pistolí v první řadě

Bavaud pocházel z Neuchâtelu, studoval na katolickém semináři v bretaňském Saint-Ilan a patřil k okruhu kolem spolužáka Marcela Gerbohaye, který v nacismu viděl přímou hrozbu pro církev i civilizaci. Mnichovská dohoda z konce září 1938 ho přesvědčila, že diplomatická cesta selhala. Rozhodl se jednat sám.

Na podzim 1938 odjel do Německa. Opatřil si falešný doporučující dopis, který mu měl otevřít cestu blíž k Hitlerovi, a koupil malou pistoli. Devátého listopadu, ve stejný den, kdy v Říši začínal pogrom později známý jako Křišťálová noc, se dostal na tiskovou tribunu podél trasy výročního průvodu NSDAP. Hitler šel ale po protější straně ulice, těsně obklopený příslušníky SA. Zvednuté paže hajlujícího davu zablokovaly výhled. Čistá linie střelby nepřišla. Bavaud zbraň nevytáhl.

Tři dny, které rozhodly

Po neúspěchu 9. listopadu se Bavaud pokusil dostat k Hitlerovi znovu, zvažoval další způsob, jak se přiblížit, ale žádný konkrétní plán už nedozrál. Dvanáctého listopadu večer nasedl do rychlíku z Vídně do Paříže. Peníze mu prakticky došly: měl u sebe pouhých 1,52 říšské marky.

Průvodčí Egg provedl standardní kontrolu jízdenek. Bavaud žádnou platnou nepředložil a neměl ani na doplatek. V Augsburgu ho průvodčí předal železniční policii. Při prohlídce zavazadel našli pistoli. Zpočátku šlo o banální přestupek, jízda načerno a nelegální držení zbraně. Jenže Gestapo začalo kopat hlouběji. Postupně se rozpadlo Bavaudovo krytí: falešný dopis, cesty po Mnichově v dnech kolem výročního průvodu, poloha tribuny. Nakonec se přiznal k úmyslu zabít Hitlera.

Paradox celého případu je zřejmý. Nacistická bezpečnostní mašinerie, posedlá ochranou Führera, Bavauda minula. Dostal se do první řady, seděl s nabitou zbraní jen pár metrů od cíle. Odhalil ho muž, jehož jedinou starostí bylo, zda má cestující platný lístek.

Stát, který svého občana nepodržel

Bavaudův otec se od ledna 1939 obracel na bernské úřady s žádostí o diplomatickou pomoc. Odpověď byla vlažná. Švýcarská legace v Berlíně sice případ sledovala, ale, jak později shrnul Swiss Review, diplomaté nechtěli kvůli jednomu muži „vyčerpat německou dobrou vůli“ vůči Švýcarsku. Nabízená výměna za německého špiona byla vetována švýcarským vojenským resortem.

Ještě horší je stopa, kterou odhalily archivy. Pátého června 1940 vypracovala švýcarská federální prokuratura na žádost nacistické bezpečnostní policie detailní zprávu o Bavaudovi, o jeho rodině, životní dráze i přátelích. Nešlo tedy jen o pasivní nečinnost. Bern aktivně spolupracoval s aparátem, který jeho občana držel ve vězení.

Osmnáctého prosince 1939 odsoudil Volksgerichtshof Maurice Bavauda k trestu smrti. Čtrnáctého května 1941 byl popraven gilotinou v berlínské věznici Plötzensee. Bylo mu dvacet pět let.

Sedm desetiletí mlčení, a pak deska v Neuchâtelu

Po válce Bavaudův příběh nezmizel jen z německé, ale i ze švýcarské paměti. Historický slovník Švýcarska konstatuje, že „zůstal neznámý“. Teprve v roce 1976 ho německý dramatik Rolf Hochhuth vytáhl na světlo hrou Tell 38, v níž z Bavauda udělal nového Viléma Tella. O čtyři roky později švýcarský novinář Niklaus Meienberg případ zpracoval knihou i dokumentárním filmem Es ist kalt in Brandenburg.

Oficiální uznání přišlo až mnohem později:

• 1998 — švýcarská vláda poprvé vyjádřila lítost nad nedostatečnou ochranou Bavauda.
• 2008 — prezident Pascal Couchepin veřejně uznal selhání státu; swissinfo tehdy psal o „téměř státním tajemství“.
• 2011 — v Hauterive, obci u Neuchâtelu, byl odhalen první památník.
• 11. května 2025 — v samotném Neuchâtelu přibyla s podporou města nová pamětní deska.

Debata o tom, kým Bavaud vlastně byl, přitom nekončí. Hochhuth z něj udělal hrdinu. Historik Klaus Urner jeho heroizaci zpochybnil. Novější práce Martina Steinachera z roku 2015 zdůrazňuje promyšlený katolický motiv a absenci důkazu psychické poruchy. Bavaud nebyl profesionální atentátník ani vyšinutý blouznivec, byl to mladý muž s přesvědčením, malou pistolí a plánem, který závisel na jediném krátkém okamžiku.

Bavaud a Stauffenberg: osamělý student versus důstojnické spiknutí

Srovnání s nejznámějším pokusem o Hitlerovu likvidaci, bombovým atentátem Clause von Stauffenberga z 20. července 1944, ukazuje propast mezi oběma akcemi. Stauffenberg měl za sebou síť spiklenců, plán vojenského převratu a plastickou trhavinu. Bavaud měl kapesní pistoli, falešný dopis a sám sebe. Stauffenberg selhal, protože bombu odstavil těžký dubový stůl. Bavaud selhal, protože Hitler šel po špatné straně ulice.

Jedno ale mají společné: ani jeden z nich nebyl zastaven tím, čím měl být zastaven, bezpečnostním aparátem, který měl Hitlera chránit. Stauffenberga pustili s bombou do Vlčího doupěte. Bavauda pustili s pistolí do první řady. Dějiny 20. století možná nezměnil výstřel ani exploze, ale zvednuté paže davu a chybějící jízdenka v nočním rychlíku.

Maurice Bavaud dnes stojí v Neuchâtelu na pamětní desce. Průvodčí Egg nestojí nikde, a přitom právě jeho rutinní gesto té listopadové noci roku 1938 rozhodlo víc než celá Hitlerova ochranka.