Méně ledu a hlavně mladší led

Samotná plocha je jen polovina příběhu. Arktický led totiž zároveň dramaticky omládl. V březnu 1985 tvořil nejstarší led, starší než čtyři roky, celých 33 % ledové pokrývky. V březnu 2020 to bylo 4,4 %. Silný víceletý led, který odolával letnímu tání, byl nahrazen tenkým jednoletým příkrovem, jenž se v teplých měsících snadno rozpadá.

Chronologie rekordů ukazuje, jak rychle se posunuly hranice normálu. Rok 2007 přinesl šokový propad letního minima. Už o pět let později ho překonal rok 2012 s historickým minimem 3,39 milionu km². Minimum v roce 2020 bylo druhé nejnižší v celé 42leté satelitní řadě. Zároveň šlo teprve o druhý případ, kdy plocha klesla pod čtyři miliony. Po roce 2007 se letní minimum už nikdy nevrátilo na předchozí úroveň. Rekordy nepadají jednou za generaci. Padají jednou za pár let.

Teploty, sníh a 38 °C za polárním kruhem

Teploty nad arktickou pevninou byly v období od října 2019 do září 2020 druhé nejvyšší přinejmenším od roku 1900. Šlo o sedmý rok v řadě, kdy teplotní anomálie překročila +1 °C oproti průměru 1981–2010. V devíti z posledních deseti let byla překročena stejná hranice. Jinými slovy: i roky bez absolutního maxima dnes v Arktidě vypadají jako někdejší extrémy.

Symbolem se stalo 20. června 2020, kdy sibiřský Verchojansk naměřil 38 °C. Světová meteorologická organizace hodnotu o rok a půl později oficiálně uznala jako rekord pro oblast na polárním kruhu nebo severně od něj. Ale důležitější než jedno číslo na teploměru byly souběžné dopady: v první polovině roku 2020 byly zimní a jarní teploty v sibiřské Arktidě o 3 až 5 °C nad normálem. Výsledek? Rekordně nízké červnové zasněžení v eurasijské Arktidě za celých 54 let družicového měření, velmi časná ztráta ledu v Laptěvově a Karském moři a bezprecedentní rozsah požárů v Jakutsku.

Pobřeží se drolí, oceán stoupá

Změny se neomezují na led a vzduch. Na 13 ze 14 sledovaných permafrostních pobřeží eroze od začátku 21. století zesílila. V Beaufortově moři narostla o 80 až 160 %. Mechanismus je přímočarý: méně mořského ledu u břehu znamená delší sezónu, kdy vlny narážejí na rozmrzající permafrost.

Arktický pevninský led přitom kolem roku 2020 zvyšoval hladinu světového oceánu tempem asi 1,1 milimetru ročně:

• Grónský ledový příkrov přispíval zhruba 0,7 mm/rok
• Ostatní arktické ledovce a ledové čepice přidávaly asi 0,4 mm/rok

Milimetr ročně nezní dramaticky. Jeho účinek se však kumuluje a tempo růstu se zrychluje. Grónský led má navíc obrovskou setrvačnost: i kdyby se oteplování zastavilo, ztráty by pokračovaly po staletí.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Otázka, zda mizící arktický led přímo ovlivňuje počasí ve středních šířkách, zůstává v klimatologii otevřená. Jedna studie spojuje úbytek ledu v Barentsově moři s vyššími sněhovými extrémy v Evropě, širší analýza trendů z roku 2023 ale jasný vztah mezi arktickým zesílením a velikostí evropských chladných extrémů nenašla. Arktida je spíš modulující faktor evropské cirkulace, ne její jediný vypínač.

Česká republika se přitom sama o sobě otepluje tempem asi 0,3 °C za desetiletí. Přibývá letních a tropických dnů, ubývá mrazových. Podle ČHMÚ je nárůst extrémů v Česku jednoznačně spojen s probíhající klimatickou změnou, bez ohledu na to, kolik z toho připadá přímo na Arktidu.

Nový normál, ne jednorázový kolaps

Arctic Report Card 2020 nepopisuje katastrofu jednoho roku. Popisuje patnáctiletý přechod do stavu, který autoři shrnuli třemi slovy: teplejší, méně zamrzlá a biologicky změněná Arktida. Existují i drobné světlé body: populace grónských velryb v pacifické Arktidě rostou díky vyšší produkci planktonu. Jenže stejná změna otevírá prostor kosatkám, lodnímu provozu a hluku. Systém nemá jen poražené; má i dočasné vítěze, kteří profitují z rozpadu starého pořádku.

IPCC mezitím posunul debatu od „jestli“ k „kdy“: Severní ledový oceán pravděpodobně zažije první září prakticky bez ledu ještě před rokem 2050, a to ve všech posuzovaných emisních scénářích. Mořský led je přitom podle panelu při zastavení oteplování v horizontu let až desetiletí obnovitelný. Grónský ledový příkrov takovou šanci nemá.

Zpráva z prosince 2020 je dnes pět a půl roku stará. Trendy, které zachytila, pokračují.

Článek Arktida se během několika desetiletí výrazně proměnila. Ubývá led a přibývá extrémních požárů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Počátky a první pokusy

V letech 1962 až 1983 proběhly experimenty, kdy vědci „nasévali“ bouře jodidem stříbrným s nadějí na oslabení systému. Tzv. seedování mraků je člověkem vytvořený způsob, jak změnit množství nebo typ srážek v meteorologickém systému. Původní teorií bylo, že pokud se pustí jodid stříbrný do oka tropického cyklónu z letadla, mohlo by to spustit přestavbu nového a většího oka bouře.

Větší oko by pak pomohlo snížit větry bouře snížením tlakového gradientu systému. Doufalo se, že se to podaří předtím, než se systém dostane na pevninu, aby se snížily potenciální škody způsobené bouří. I obyčejné snížení bouřkových větrů o pouhopouhých 10 % by mohlo výrazně zmenšit ničivou sílu hurikánu nebo tajfunu.

Stále to zkoušeli

V roce 1963 se vědci pokusili oslabit hurikán Beulah. Větry v systému klesly po zasetí o 20 %. To byl první pozitivní výsledek ve snaze upravit tropický systém. Výsledky však byly neprůkazné, protože vědci nevěděli, zda výsev mraků ovlivnil bouři. Dalším významným výjevem bylo modifikování bouře s hurikánem Betsy roku 1965. Zpočátku se vědci snažili zasadit bouři na pevnině, ale výsledky byly opět marné.

Jeden velice odvážný projekt

Představitelé projektu Stormfury zaznamenali největší úspěch roku 1969, kdy upravovali hurikán Debbie. V jednom okamžiku, konkrétně po nasetí, klesla rychlost větru bouře o 31 %. Úspěch s Debbie vypadal velmi slibně, ale další výzkum vedl k méně nadějným výsledkům. Projekt časem vytáhl ještě jedno eso z rukávu. Jejich poslední úprava tropického cyklónu v atlantické pánvi přišla v roce 1971 s hurikánem Ginger. Kvůli struktuře této bouře nedošlo po zasetí k žádným změnám. Po Ginger hurikánu už nové pokusy nepřišly a projekt oficiálně skončil na počátcích 80. let.

Zdroj: Science

Článek Projekt Stormfury – dlouhodobý proces, kterým se vědci snažili ovládat počasí. Riskantní kroky překvapivě zaznamenaly úspěch se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Počet druhů hmyzu klesá

Klesající počet drobných zvířat vnímáme i na vlastní kůži. Stačí se podívat na přední sklo u auta, není nutné ho ani utírat, natož mýt. Takřka na každém autě jsme kdysi našli mnoho rozmáčknutého a rozmazaného hmyzu. Na jeho zmizení upozornila BBC před 5 lety. V roce 2017 průzkum ve více než 60 chráněných krajinných oblastech v Německu zjistil procentuální úbytek hmyzu. Dle zdejších průzkumů počet klesl za 30 let až o 75 procent.

Znepokojení ve vědeckém světě

Kolaps populace hmyzu vyvolal ve světě všeobecné znepokojení, ale údaje ukazují smíšený obrázek. Dá se říci, že některé druhy hmyzu jsou na kritickém poklesu, zatímco jiné se nezměnily. V nejnovějších studiích výzkumníci shromáždili údaje o rozšíření počtu téměř 20 000 druhů hmyzu. To se týkalo včel, mravenců, motýlů, kobylek a vážek z asi 6 000 různých lokací. Na druhou stranu v místech, kde je síla změny klimatu znát, se počet hmyzu snížil téměř o polovinu. Stejný pokles se nezjistil u nedotčených lokalit a těch, které jsou méně zasaženy změnou klimatu.

Pečlivé obhospodařování půdy, udržování rozmanitosti rostlin, ochrana přírodních stanovišť, neznečišťování životního prostředí, to vše je nezbytné pro zachování druhů hmyzu. Starání se o planetu Zemi, respekt k přírodě, uvědomění, jak je důležitý hmyz pro prostředí apod. Faktorů je spousta a lidé mají obrovskou váhu v rozhodování o tom, co bude s naší planetou dál.

Kterými způsoby ochraňujete životní prostředí Vy?

Zdroj: Science

Článek Hmyz vymírá děsivou rychlostí a podle statistik už polovina druhů vyhynula. Co to pro nás znamená a můžeme to zvrátit? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obrovská katastrofa bez jasné příčiny

Ve srovnání s vymíráním na konci křídy, které v době před 65 miliony let vyhladilo téměř všechny pozemské dinosaury, bylo velké permské vymírání mnohem rozsáhlejší. Žádný živočišný druh na planetě nebyl vlivu ušetřen. Přesný důvod této poměrně rychlé katastrofy byl námětem mnoha debat. Problémem je také nedostatek fosilií, dlouhý uplynulý čas a komplexnost důkazů. Dnešní porozumění nám dovoluje stanovit aspoň některé okolnosti.

Podmínky na tehdejší Zemi se pro mnoho druhů staly zkrátka příliš nehostinnými, aby se jim organismy dovedly přizpůsobit. To nám může také prozradit něco o tom, zda nám taková událost v budoucnu opět hrozí. Během permu byla naše planeta velmi odlišným místem a před velkým vymřením dominovaly světu obrovské oceány. Rozkládaly se kolem jednotného kontinentu zvaného Pangea. Stejně tak podnebí mělo jinou strukturu.

Počasí v dobách kontinentu Pangea

S kontinenty u sebe bylo klima rozděleno mezi vyprahlé vnitrozemí a chladnější pobřeží. Právě sucho utvářelo tehdejší biodiverzitu. Odolnější rostliny se semeny, jako jehličnany, se šířily do dálky i do šíře. Obojživelníci nacházeli mnohem méně přijatelného prostředí, což uvolnilo cestu živočichům, kteří pro reprodukci nepotřebovali vodu. To zahrnovalo synapsidy, předky dnešních savců, a sauropsidy, předky ptáků a dnešních plazů.

Mořští tvorové se objevili během předchozího období a pokračovali v životu ve slunečných vodách. V raných dobách permu se život diverzifikoval, ale nevydržel. Někdy v době před 260 miliony let došlo k prudkým změnám a tři čtvrtiny čtvernožců zmizely z fosilních záznamů. Ať to zní jakkoli hrozně, nebylo to nic proti katastrofě, k níž došlo o 10 milionů let později právě na konci permu, kdy cosi zabilo 80 % veškerého mořského života.

Co bylo příčinou velkého permského vymírání?

Jednou z hlavních fosilií spojenou s tímto vymíráním je úhoři podobný tvor jménem Hindeodus parvus. Nejstarší byl nalezen ve skalách poblíž čínského města Mej-šan. Podoba zvířete ukazuje na změny v minerálním složení i diverzitě zkamenělin v okolním terénu. Dnes to vidíme jako známky globální události. Je jasné, že se něco stalo, ale celkový obrázek vyžaduje mnohem rozsáhlejší důkazy ze všech koutů světa.

Vyvřelé horniny na Sibiři byly uloženy během 1 milionu let v době před asi 252 miliony let. Takto rozsáhlé erupce musely rozprášit obrovské množství dalších materiálů jako oxidu uhličitého, popela, síry a dalších. Důkazy naznačují, že vulkanická činnost rozsáhlé okolí doslova upekla. Následně se do atmosféry uvolnily obrovské objemy sazí a oxidu uhličitého. Globální oteplení je tak nabízejícím se místem začátku.

Mohlo by se něco podobného objevit znovu?

Zcela jednoduchá odpověď je, že to nevíme. Země je dnes velmi odlišné místo s rozmístěnými kontinenty, které rozdělují několik oceánů. Ty zase bují obrovským spektrem života. A i když neočekáváme v blízké době žádné velké vulkanické události, je to jedna z potenciálních hrozeb. Proto je potřeba bedlivě monitorovat klimatická rizika, jako to dělá například NASA. Pro zvážení následků ovšem nepotřebujeme simulace erupcí.

Jestli nám událost na konci permu může něco říct, pak hlavně to, že biosféra se může rozpadnout mnoha komplexními způsoby. Vícero příčin může spustit dominový efekt, jehož náprava bude trvat celá tisíciletí. Hodně vědců věří, že jsme uprostřed 6. vyhynutí a klimatické krize, během které se ekosystémy rapidně mění. To ovšem neznamená, že aktuální změny počasí a zvýšení mořských hladin se byť jen přibližují podobné katastrofě.

Jak vnímáte trend změny klimatu, který aktuálně zažíváme?

Zdroj: ScienceNews

Článek Co přesně bylo „velké vymírání“? Před více než 252 miliony let vyhladilo téměř všechen život na planetě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Částečky pylu v Jižní Americe

Pyl, který se chová jako velmi malé částečky prachu, se může pomocí větru dostat neuvěřitelně daleko. Když pak padá dolů z atmosféry, může se zachytit v sedimentech jezer nebo bažin. V případě opravdu silných větrů, které rychle dují přes celý svět, se mohou částice dostat i z kontinentu na kontinent. Například zrnka z Jižní Ameriky se našla na ostrově Jižní Georgie. Ta je od kontinentu vzdálena 1 700 kilometrů.

Tato zrnka přenesly západní větry jižní hemisféry, které patří k těm nejdůležitějším na celé planetě. Foukáním po celém povrchu Země řídí například cirkulaci oceánů kolem Antarktidy. Vlivem interakcí mezi oceánem a atmosférou to vodě dovoluje přebírat ze vzduchu CO2 a dostat ho i do hlubokých vod. Od průmyslové revoluce to vedlo k tomu, že Jižní oceán pohltil už asi 40 % antropogenního uhlíku. Větry také chrání Antarktidu před tropickým vedrem.

Větry se tak nechovaly vždycky

Ačkoli plní úlohu štítu, díky kterému se mnoho ledovců ještě nerozpustilo, nechovaly se západní větry tímto způsobem vždycky. Během dlouhého časového období se západní větry měnily ve své síle a také v jádru svého proudění. Tento pás se posouval na jih i na sever, což přirozeně ovlivnilo cirkulaci oceánů a klimatické systémy. Proto badatele zajímá jejich přirozená variabilita a možná změna kvůli momentálnímu globálnímu oteplování.

Nálezy v sedimentech Jižní Georgie ukazují, že síla větrů během posledních 10 000 let vzrostla. Svého vrcholu dosáhly asi v době před 2 800 – 1 500 lety. Časy silnějšího proudění jsou nejspíš spojeny s chladnějším podnebím na ostrově. To se shoduje také s nálezy z Patagonie a jižního Atlantiku. Částice tak poskytují slibnou cestu monitoringu minulých větrných systémů, které jinak prakticky nelze určit.

Jaký nejsilnější vítr jste v životě zažili a kde to bylo?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Jaké u nás bylo počasí před 10 000 lety? Vědci jsou pomocí pylu z dávných dob schopni určit povětrnostní podmínky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stromy již na oxid uhličitý nestačí

Lidé ročně vypustí do atmosféry zhruba 30 až 40 miliard tun oxidu uhličitého. Většina vědců souhlasí s tím, že potřebujeme způsob, jak zachytit část oxidu uhličitého z atmosféry. Jedním z nápadů je zasadit hodně stromů. Jak stromy rostou, nasávají oxid uhličitý svými listy a přeměňují ho na sacharidy, které používají k růstu.

Ve skutečnosti bychom však museli pokrýt celé Spojené státy americké, jen abychom zachytili 10 % množství oxidu uhličitého, které ročně vypustíme. Na této planetě není dost místa na to, abychom měli zemědělskou půdu potřebnou k nasycení světa a navíc prostor pro výsadbu potřebného počtu stromů. Místo změn klimatu bychom řešili hladomory.  

Hlavně nekácet

V současné době je mnoho vysazovaných stromů monokulturami rychle rostoucích komerčních druhů. Ty nemají prakticky žádné přínosy pro biologickou rozmanitost a mohou naopak škodit. Lepší by bylo obnovit druhově bohaté lesy. Výsadba bohatých nových lesů může zvýšit místní biologickou rozmanitost a také zlepšit dostupnost vody.

Co by se však určitě mělo zastavit, je odlesňování. Ponecháme-li stranou vymírání druhů, odlesňování je jedním z největších zdrojů oxidu uhličitého, protože když jsou stromy káceny, velká část uhlíku, který je v nich uložen, uniká do ovzduší, zvláště je-li dřevo spáleno. Například v roce 2017 změny ve využívání půdy, většinou odlesňování, přispěly čtyřmi miliardami tun emisí oxidu uhličitého k celkovému celosvětovému objemu 41 miliard tun. Jinými slovy, pokud bychom přestali kácet stromy, snížili bychom naše roční emise asi o 10 %.

Co si myslíte o reklamních akcích typu za každý zakoupený výrobek zasadíme strom?

Zdroj: Insider, BBC, DailyMail

Článek Stromy již na globální oteplování samy nestačí. Plocha USA zakrytá lesy by zachytila pouze desetinu CO2 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Destrukce skoro poloviny všech druhů

Jen samotný prales je domovem pro 10 % druhů na planetě. To znamená 40 000 druhů rostlin, 3 000 druhů sladkovodních ryb, více jak 370 druhů plazů a 2,5 milionu druhů hmyzu. Podle odhadů badatelů aktuálně přicházíme o 137 zvířecích, rostlinných a hmyzích druhů za den. V součtu to znamená 50 000 ztracených druhů ročně, což je pro světovou biodiverzitu zcela katastrofické. Při pokračujícím tempu odlesňování jich ztratíme dobrou polovinu.

Protože moderní medicína je na těchto druzích doslova závislá, spolu se zvířaty a rostlinami zmizí mnoho surovin pro naprosto běžně používané léky. V současné době je přímo z rostlin amazonských pralesů získáváno na 121 léků. Například na malárii, leukémii, srdeční choroby a další. Navíc je prales domovem 80 000 druhů rostlin, z nichž jen 1 % bylo zatím otestováno na léčebné účinky. Pravděpodobně se tam tedy skrývají stovky dalších léků.

Silné záplavy a sucha, klimatický nášup

S likvidací pralesa dojde v regionu k redukci dešťových srážek. To způsobí vlnový efekt a následně další změnu v klimatických podmínkách. Období sucha i dešťů budou silnější, prudší a delší, takže po výrazném suchu přijdou bleskové záplavy. Nakonec se tyto posuny projeví v každém koutě planety a opět povedou k obrovskému ničení živočišných druhů. Krom toho nastane silnější eroze a také šíření nakažlivých chorob.

Stromy i rostliny pohlcují oxid uhličitý a v případě pádu amazonských pralesů dojde k jeho obrovskému uvolnění, protože se tu celé roky střádá. Potenciální zničení uvolní do atmosféry asi 5–6krát více oxidu uhličitého než v běžném režimu. To by mělo dopad na teplotu i kvalitu ovzduší na celém světě a razantně by se zrychlilo tempo globálního oteplování. Kromě tohoto přídavku totiž zmizí jedna z největších redukujících sil.

Ohrožení globální zemědělské produkce

Vyšší teploty, rostoucí intenzita sucha a častější záplavy si vezmou také svou daň v podobě zemědělské půdy a pitné vody. Jejich deficit kriticky ovlivní samotné dodávky potravin, možnost chovu dobytka a povede k rozmáhání škůdců a infekcí. Méně použitelné vody se odrazí v nižší úrodnosti a udržitelnosti plodin. Z toho samozřejmě plyne úbytek zdrojů základních potravin a radikální zvýšení ceny těch zbývajících.

Krom toho by se radikálně snížilo spektrum nabídky potravin. V samotném pralese je 3 000 druhů jedlého ovoce a toto území produkuje na 80 % světových druhů potravin včetně avokád, fíků, pomerančů, grepů, citronů, banánů, manga, kávy a kokosů či rajčat. Jeho kompletní likvidace by tedy zcela drasticky snížila okruh produktů, z nichž si dnes můžeme v obchodech běžně vybrat a o jejichž původu ani neuvažujeme.

Kvalita vzduchu a naše plíce

Jak už bylo zmíněno, amazonskému pralesu se říká plíce Země, protože pohlcuje obrovské množství CO2. Podle odhadů se v něm nachází 100 milionů metrických tun uhlíku, a v případě zničení by se stal jeho zdrojem, nikoli skladem. Přestal by ho tedy recyklovat na kyslík, naopak by se zásoby uhlíku postupně rozšířily po celé planetě. Povětří prakticky kdekoli by se tak stalo obdobným jako ve velmi znečištěných oblastech.

V případě rostoucího sucha by se letní výzvy hasičů a varování před ohněm v blízkosti lesů staly paušálním apelem po většinu roku. Takové podmínky by totiž postupně panovaly po mnohem delší čas a za sucha opravdu stačí jiskřička. Nezvratné zničení amazonských pralesů by spustilo řetězovou reakci, která by se podepsala na počasí, a tudíž prakticky všech dalších lesních porostech planety. Oheň si totiž nevybírá, stačí mu dost sucha a materiálu.

Které ovoce máte nejraději? Dokázali byste za něj najít náhradu?

Zdroj: BrightSide

Článek Deštné pralesy jsou klíčem k životu na naší planetě. Co nás čeká, až nadobro zmizí z povrchu Země? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tání už i na vrcholcích velehor

Teplo provázející klimatické změny na naší planetě jsme si zvykli spojovat s pouštěmi nebo se změnami v mořích a oceánech. Ovšem už ani nejvyšší horstva světa nejsou proti tomuto fenoménu nijak chráněny. A ledové oblasti právě v těchto lokalitách jsou hlavním zdrojem vody pro největší vodní toky na světě, ze kterých čerpají miliony lidí. Posun teplot má tak vliv i na obyvatelnost těchto územích.

Glaciologové využívají průběžná satelitní data k průzkumu chování ledovců v různých lokalitách asijských velehor. Závěry z těchto analýz mění pohled na prognózy objemu ledu v regionu. Ten má přímý vliv na udržitelnost místních ledovců coby spolehlivého vodního a energetického zdroje do dalších dekád. Od 60. let minulého století se ledovce ve všech asijských oblastech radikálně ztenčily a ustoupily z původních míst.

Modelování a pozorování spojuje síly

Satelitní data a simulační modely poskytují první přesnější a dlouhodobější pohled na kolísání ledovců v oblastech velehor včetně Himálaje, Pamíru, Tibetského pohoří nebo Ťan-Šanu. Tání v těchto oblastech je pozorovatelné už skoro šest desítek let. Po tuto dobu dochází ke kontinuálnímu úbytku na většině zmíněných míst a nově i tam, kde se ledovce měnily jen zcela minimálně, nebo dokonce přibývaly. V současnosti už i do těchto oblastí dosáhl dostatek tepla.

Glaciologové použili data mezinárodních týmů a spojili měření z velehor s modely klimatických změn z celého světa. Výsledky do sebe přesně zapadaly, procesy odehrávající se v asijských velehorách tak vlastně jen doplnily celosvětový obrázek klimatických změn. Nejde jen o zdroje energie nebo vody pro místní obyvatele. Prudké výkyvy letních teplot mohou snadno vést k záplavám v oblastech, kde to bylo dříve skoro nepředstavitelné.

Zdroj: Nature Communications, Čínská akademie věd, Apnews

Článek Himaláje čeká nevyhnutelná tragédie. Dopad bude na celé lidské osídlení v oblasti, varují vědci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zmenšování a scvrkávání na všech frontách

Roku 2007, jen rok po první zprávě o stavu Arktidy, se letní mořský led dostal rekordně nízko a pokrýval oblasti menší o 1,6 milionu kilometrů čtverečných oproti stavu z předchozího roku. Jen o pět let později byl o dalších 18 % menší. Roku 2020 nedosáhl mořský led rekordu, ačkoli k němu nebylo daleko – byl na tom skoro nejhůře za posledních 42 let. Transformace Arktidy na teplejší, méně zmrzlý a biologicky odlišný region je naprosto zřetelná.

A tato změna probíhá mnohem rychleji, než se vědci kdy domnívali, když začali o stavu Arktidy průběžně podávat zprávy, tedy od roku 2006. Průměrná roční teplota roste dvakrát až třikrát rychleji než u zbytku planety. Za posledních 20 let se Arktida ohřívá tempem 0,77 stupně Celsia za dekádu, zatímco zbytek planety postupuje tempem 0,29 stupně Celsia za desetiletí. Technický pokrok dovolil větší náhled do problematiky klimatického dopadu.

Velrybám se daří lépe, důvod k jásání ale není

Pozorování Akrtidy ukazuje vědcům korelace a spojitosti různých aspektů globálních klimatických změn. Změny odhalily také několik pozitiv, jako je obnova populace grónských velryb, které byly během 20. století loveny až na hranici vyhynutí. Jak vědci upozorňují, rozhodně to neznamená, že je tento druh velryby mimo nebezpečí. Rozvoj jejich populace je umožněn částečně i díky zvedání teploty moře, což s sebou přináší více potenciální potravy.

Nenechme se ale zmást, toto je prakticky jediné pozitivum plynoucí ze zmíněného oteplování. Jak se objevují nové metody měření a čím více informací vědci získávají, tím se stále zřetelněji rýsuje varovný vykřičník. Postupně tak odkrýváme další a další dopady klimatických změn. Ačkoli se tedy velrybám nyní daří, v budoucnu mohou být opět ohroženy. A s nimi celé ekosystémy.

Zdroj: ScienceNews

Článek Během uplynulých 15 let se Arktida dramaticky změnila. Toto je výsledek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nade dnem už nepřituhuje, aspoň ne tolik

Teploměry potopené na dno Atlantického oceánu naměřily za posledních deset let průměrnou teplotu vody asi 0,02 stupně Celsia, jak vědci v září oznámili. Tento vzestup by mohl být následkem člověkem způsobené klimatické změny, která zvýšila teplotu oceánu poblíž hladiny. Ovšem o hlubinách toho celkově víme poměrně málo na to soudit z této drobnosti, zda se tento vliv opravdu dostal až na samé dno oceánu.

„Hluboká oceán se počítá zhruba od hloubky  2 000 metrů a není příliš prozkoumána,“ uvádí Chris Meinen, oceánograf z Oceánské  a Atmosférické Administrativy v Miami. Hluboké moře je na dosažení velmi těžké, takže teplota na jakémkoli takovém místě je obvykle měřena jen jednou za dekádu. Jenže Meinenův tým měří teploty každou hodinu od roku 2009 do 2019 pomocí senzorů na mořském dně na čtyřech místech u pobřeží Uruguaye.

Znatelný trend s diskutabilní příčinou

Teplotní záznamy z dvou nejhlubších měrných míst ukazují jasný trend ohřevu v průběhu dekády. Vody 4 540 metrů pod hladinou se ohřály v průměru z 0,209 stupňů na 0,234 stupňů Celsia, zatímco vody v hloubce 4, 757 metrů z 0,234 na 0,248 stupňů. Jde o mnohem nižší ohřev než v horních vrstvách oceánu, ale taky to znamená, že teplota nahoře je natolik znatelná, že něco z toho nejspíš dosáhlo i do takové hloubky.

Jde ovšem o první kusé údaje a je tedy brzo na to soudit, zda jde o dopad lidské činnosti nebo zcela přirozenou příčinu pocházející odjinud, konstatuje Meinen. Pokračující monitoring těchto oblasti a srovnávání záznamů se senzory v jiných oceánech a vodstvech může v budoucnu pomoci objasnit příčiny tohoto jevu. Do té doby se lze o všem pouze dohadovat a chybí jakýkoli kontext, do kterého by se dalo takové měření zasadit.

Zdroj: ScienceNews

Článek Další z alarmujících důkazů, že globální oteplování je zásadní problém. Tentokrát na základě dat z oceánů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pokračující trend ohřevu naší planety

Měření teploty vody, které se odehrává po celém světě, přináší data o totálním objemu tepla, které bylo v roce 2020 přijato horními vrstvami vody, a které bylo vyšší než jakékoli předchozí záznamy sahající až do roku 1955. Sledování teploty těchto vrstev vody je důležité, protože teplejší voda přirozeně znamená vyšší tání ledovců na okrajích Grónska a Antarktidy, což celkově zvyšuje vodní hladiny po celé Zeměkouli.

Vědci odhadované celkové množství energie absorbované horními 2 000 metry zemských oceánů je měřeno ponornými senzory, sondami zvanými Argo plováky, podvodními roboty a dalšími nástroji. Tým shledal, že tyto horní vrstvy vodstev obsahují 234 sextilionů nebo 1021 joulů tepelné energie od roku 2019. Pro lepší představu tak voda pohltila energii dostatečnou k ohřevu 1,3 miliard běžných konvic na vodu.

Možná zkreslení a nepřesnosti

Tato analýza mohla ovšem množství tepla z loňského roku poněkud přecenit, uvádí jeden z badatelů zapojených do studie. Proto vědci použili ještě druhý nástroj pro srovnání, o něco konzervativnější metodu pro určení totálního objemu ročního tepla. Tou zjistili, že skok z roku 2019 do roku 2020 činil „jen“ asi 1 sextilion joulů, což je ovšem stále 65 milionů konvic vody dovedených tímto objemem tepla k varu.

Tři další nejvyšší hodnoty celkového objemu tepla v horních vrstvách světových vodstev pocházejí z let 2017, 2018 a 2019. Podle badatelů zde vidíme scénář podobný slavnému snímku Na Hromnice o den více. Tento snímek měl sice dobrý konec, který se ale nemusí týkat naší situace. A pokud nepřistoupíme k žádné akci, která by tento silný trend jakkoli omezila, jsou vyhlídky do budoucna minimálně kritické.

Zdroj: ScienceNews

Článek Oceány naší planety akumulují neuvěřitelné množství tepla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rozbuška pro další ústup ledových masivů

Tato dávná událost, která se týkala Laurentid, které kdysi pokrývaly území Kanady a části Spojených Států, nakonec nejspíš spustila zásadní změny v globálním klimatu. Nové nálezy vrhají pochybnosti na dlouhodobé předpoklady, že klimatické změny týkající se celé hemisféry mají počátek v Severním Atlantiku. Studie naznačuje, že tání zbývajících ledovců Aljašky směrem do Severního Pacifiku, je jen pokračováním cirkulace.

Ačkoli toto tání není tak extrémní jako minulé ledovcové čistky, může mít dalekosáhlý efekt na globální oceánské pohyby a obecně stav klimatu v následujících stoletích. Lidé si často myslí, že Atlantik je místem, kde se tohle všechno děje a ostatní části světa následují. Vědci aktuálně říkají, že je to naopak. Cordilerský ledovec padl dříve v řetězu reakci a tento úvodní signál je pak přenášen z Pacifiku na další části světa.

Podrobnější výzkumy kvůli přesnému obrazu

V roce 2013 získali vědci vzorky sedimentu ze dna zálivu na Aljašce v naději, že tím přesně zjistí, jak se Cordilerský ledovec změnil od dob poslední doby ledové. Tyto vzorky obsahují odlišné vrstvy písku a bahna uložené ze čtyř různých příležitostí pohybu mas během posledních 42 000 let. Tým pak použil radiokarbonovou metodu datace kvůli zjištění časové posloupnosti těchto událostí, tedy ledovcových čistek.

Shledal, že právě ony „překvapivě“ předcházely masivní ledové ztráty Laurentidských ledovců, které jsou známé jako Heinrichovy události a staly se vždycky o 1 000 – 1 500 let dříve. Badatelé věděli, že tyto události měly velký globální dopad a následky, které se týkaly zvýšení hladiny CO2 v atmosféře, oteplování území Antarktidy a například zeslabení asijských monzunů v Pacifiku. Dosud ale bylo otázkou, proč tyto události nastaly.

Zdroj: ScienceNews

Článek Velké změny klimatu Země mohou pocházet z Pacifiku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.