Pocit snění a ztráta smyslů

Podle specialisty na paliativní péči, Jamese Hallenbecka, se u někoho, kdo umírá postupně, projevuje během posledních dnů tzv. aktivní umírání. Během této doby postupně přicházíte o smysly – jako první odezní hlad a žízeň. Následuje schopnost mluvit a také zrak. Sluch a hmat se většinou udrží o něco déle, nakonec ale rovněž odezní. Sluch je obvykle nejdéle trvajícím přítomným smyslem až do posledních momentů.

Vlákno na AskReddit chtělo sdělit zkušenosti od lidí, kteří prožili klinickou smrt. Podle valné většiny ohlasů to bylo jako propadnout se do říše snů. Výpověď více než 88 % reagujících popisovala extrémně živé sny, které si někdy přenášeli i do bdělého stavu. Mnohé sny také obsahovaly jejich blízké, kteří již před nějakou dobou zemřeli. V mnoha případech šlo o prožitek uklidňující, nikoli děsivý. Fenomén je znám jako „konečné sny a vize“.

Žádné shrnutí života, hodně pocitů a myšlenek

Zatímco lidé umírají, mozek jde poměrně opačným směrem. Právě z tohoto důvodu se nejspíše během prožitku blízko smrti objevují velmi dávné vzpomínky. Případně se jedná o vjem jasného světla, ke kterému dotyčný směřuje, či dokonce vědomé opuštění vlastního těla. Hodně lidí si myslí, že klinickou smrtí ustává mozková aktivita, což ale není pravda. Ve skutečnosti je během umírání mozek dokonce aktivnější než při běžném bdělém stavu.

Mnoho lidí také očekává, že jim před očima proběhne celý život nebo alespoň nějaké záblesky z něj. Lidé zažili návrat některých vzpomínek s obrovským množstvím detailů a dalších informací. Šlo tak o mnohem silnější vjemy, než když si cokoli vybavili v bdělém stavu. Pokud tedy spatříte něco z minula, bude to jako bohatý, velmi ostrý film v detailní grafice a vysokém rozlišení. A nejspíše půjde o delší období, nikoli jen záblesky.

Vědomí okolí a možnost bolesti

Výzkum z roku 2014 ukázal, že jeho účastníci, kteří klinickou smrt zažili, si byli vědomi aktivit ve vlastním okolí, i když byli „oficiálně po smrti“. To jasně ukazuje, že jejich mozky byly stále „operativní“, tedy alespoň dost na to, aby slyšeli rozhovory a také něco viděli. Tato skutečnost byla později potvrzena lidmi, kteří u nich byli během jejich mrtvé epizody přítomni ve stejné místnosti.

V případě, že je příčinou smrti alergická reakce nebo vážné zranění, velmi pravděpodobně bude smrt opravdu bolestivá. Autorka a aktivistka ze San Francisca Cris Gutierrez zemřela na rakovinu slinivky a popsala prakticky celý průběh. Její zápisky zmiňovaly bolest, která se šířila z postupně selhávajících orgánů, stejně jako frustraci z toho, že nemůže dělat všechno, co by chtěla. Jediné, co si přála, bylo neumírat v tak hrozné bolesti.

Překvapivě klidný stav a výrazná zkušenost

V roce 1957 uštkl herpetologa Karla Pattersona Schmidta jedovatý had. Badatel si neuvědomil, že ho kousnutí během asi dne zabije, ale zajímal ho průběh symptomů. Vedl si tak podrobný deník a vše postupně zapisoval a nahrával s klinickou přesností. Zajímavé je, že si připadal vlastně docela dobře, dokonce zavolal do muzea, kde pracoval, že zítra dorazí. Jeho stav se bohužel záhy rapidně zhoršil a svou další pracovní směnu už nestihl.

Podle lidí, kteří prožili blízkou smrt, má na celkovou zkušenost vliv i osoba umírajícího. Osoby s velkou fantazií, které si často v hlavě vytváří příběhy, uvádí, že měly tyto zážitky velmi intenzivní. Podle badatelů jsou tito lidé velice vnímaví ke svým vnitřním stavům a během umírání zintenzivňují i drobnosti, kterých si mnoho dalších osob vůbec nevšímá. Asi jako když spisovatele napadne příběh na základě toho, že někdo vylil šálek s kávou.

Jak si představujete vlastní pohřeb? Plánujete něco zvláštního?

Zdroj: Bustle

Článek Co ucítíte při umírání? Věda objasnila mýty opředený akt, který čeká každého z nás. Připravte se se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Diskuse trvající staletí

Pokud se na ni zeptáte přímo vědců, nejspíš vám sdělí, že toto téma způsobilo staletí dlouhou debatu mezi univerzálními mysliteli. Tedy to, jestli duše vůbec existuje, případně zda je nesmrtelná. Velmi tajemná a nepolapitelná povaha této entity či esence uniká jakémukoli vysvětlení. A to navzdory skutečnosti, že se o to pokouší hned několik oborů lidského bádání. Nicméně nový tým věří, že se těmto tajemstvím o kousek přiblížil.

Badatelé měli porozumět tajemné povaze lidského vědomí i duše a tvrdí, že se smrtí ani jedno nezaniká. Místo toho dojde k návratu do vesmíru. Tohle všechno zní fantasticky a jako námět pro výborný sci-fi příběh. Jaké jsou ale důkazy? V roce 1996 začali Sir Roger Penrose (matematický fyzik na Oxfordu) a Stuart Hameroff (americký lékař a emeritní profesor anesteziologie a psychologie) pracovat na kvantové teorii vědomí.

Skutečná entita obsažená uvnitř fyzického mozku

Ta mohla ukázat, že lidská duše je skutečná a je obsažena v mikrotubulech uvnitř mozkových neuronů. „Řekněme, že srdce přestane bít. Krev přestane proudit. Tyto mikrotubuly ztratí svůj kvantový stav. Kvantová informace uvnitř ale není zničena, protože ji zničit nelze. Místo toho se zkrátka rozptýlí do okolí, a to včetně okolního vesmíru,“ uvedl Hameroff pro dokument Through the Wormhole. „Je-li pacient oživen, kvantový stav je obnoven.“

„Informace se pak může vrátit do původního místa a pacient obvykle sděluje, že měl zážitek blízké smrti. Pokud není oživen a zemře, je možné, že kvantová informace dovede existovat mimo tělo, ve formě duše, a to možná i neomezeně dlouho.“ Všechno, co oba vědci navrhují, je založené právě na kvantové teorii vědomí. Ta bere duši jako esenci ukrytou ve strukturách uvnitř mozkových buněk. Náš mozek je tedy počítač a duše jeho programování.

Souběh dvou modelů v jedné vědecké teorii

Vědci dále uvádějí, že to, co lidé chápou jako vědomí, je ve skutečnosti následek efektů kvantové gravitace uvnitř těchto mikrotubulů. Podle obou vědců je tento proces nazván „Orchestrated Objective Reduction (Orch-OR)“. „Původ vědomí reflektuje naše místo ve vesmíru a povahu naší existence. Vyvinulo se vědomí z komplexních výpočtů mezi neurony, jak tvrdí mnoho vědců? Nebo tu bylo celou dobu, jak to říkají duchovní nauky?“

„Tohle otvírá možnou Pandořinu skříňku, ale naše teorie dává místo oběma těmto pohledům. Navrhuje, že vědomí vychází z vibrací uvnitř mikrotubulů, proteinových polymerů uvnitř neuronů. Dokonce i důkazy tuto možnost jasně podporují,“ pokračují Hameroff a Penrose. „Jde tak o nejpečlivější, nejzevrubnější a nejlépe otestovanou teorii vědomí, která se zatím objevila. Z praktického hlediska může péče o vnitřek mozku pomáhat jeho výkonu.“

Článek Badatelé naznačují, kam se po smrti vydává lidská duše. Údajně nemá „zemřít“, ale vrátit se do vesmírného objetí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Duchovní nauky i mechanika

Koncept nebe či nějaké formy posmrtného života jsou jádrem většiny duchovních nauk. Podle nevěřících se nic nestane, smrt je prostě konec. I u dalších skupin se však objevuje víra v život po životě. A někteří vědci tvrdí, že pro tuto možnost existují naprosto jasné důkazy. V první řadě však musí existovat možnost, že entita pro nás známá jako mysl není tvořena mozkem. Podle badatelů jsou možné i další vrstvy reality, které dosud unikají přesnému zkoumání.

Jsou v zásadě za tím, co zatím o mozku víme, současně ale jasně definují naši realitu. Na základě této skutečnosti odborníci tvrdí, že přestože tělo jasně umírá, vědomí žije navždy. Tím pádem i duše. Umožňují to zákony kvantové mechaniky. Tento obor je zmíněn u mnoha vědeckých objevů, ale o co vlastně jde? Stojí za to vědět, že se zabývá chováním hmoty, konkrétně na atomární a také subatomární úrovni.

Mezi elektrony a protony

Jejím cílem jsou tak vlastnosti molekul a atomů i jejich dalších základních jednotek. Konkrétně neutrony, elektrony, protony, kvarky, gluony a další. Jak dělala částicová fyzika pokroky, tradičně pojatá hmota se postupně vytrácela. Vesmír se tak začal podobat spíš myšlence, nehmotné soustavě matematických zákonů. „Proces poznání směřuje stále více k nemechanické realitě; vesmír je tudíž spíše myšlenkou, než nějakým velkým strojem.“

„Vědomí je pak odhaleno jako nenáhodný zásah do říše hmoty. Měli bychom být spíše oslavováni jako tvůrci či vládci říše hmoty,“ napsal slavný fyzik James H. Jeans. Na kvantové úrovni je pak uložena i informace a mohlo by se jednat právě o duši. Podle Stuarta Hameroffa a Sira Rogera Penrose je vědomí zkrátka informací uloženou nikoli na buněčné, ale právě kvantové úrovni. Podle jejich výzkumů jde o proces tzv. Orch-OR ukládání.

Duše vepsaná do těla

Toto Coordinated Objective Reduction se děje skrze strukturální složky lidských buněk. Jsou to mikrotubuly na bázi proteinů, které dokáží nést kvantové informace. „Předpokládejme, že se zastaví srdce, krev neteče a mikrotubuly ztratí svůj kvantový stav,“ vysvětluje Hameroff. „Kvantová informace ale není zničena, protože ani nemůže být. Jednoduše se pak rozptýlí po celém vesmíru.“ Tady přichází i teorie 21 gramů, které má tělo ztratit okamžikem smrti.

Pravdou totiž je, že fyzický svět kolem nás existuje jen skrze naše smysly. Dle Institutu Maxe Plancka v Mnichově nastává po smrti nekonečný posmrtný život. Ten, ve kterém žijeme, je jen konstruktem našich smyslů. Po smrti těla tak duše odchází do onoho nekonečného. „To, co vidíme tady a teď, je jen hmotná rovina vnímaná skrze smysly,“ říká Dr. Hans-Peter Durr. „Posmrtný život je pak nekonečná realita, která tu hmotnou dalece přesahuje.“

Článek Co následuje po smrti člověka: Vědci přišli s novou hypotézou –⁠ vědomí a duše žijí navždy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vědomí a duše neumírá

Křesťané se v hodině smrti utěšují vyhlídkami na posmrtný život v království nebeském, buddhisti doufají ve šlechetné znovuzrození a pro ateisty smrt znamená definitivní konec. Ani pro jeden z těchto pohledů na smrt neexistuje stoprocentní vědecké vyjádření. Svým způsobem tak mají pravdu všechny tři skupiny.

Redakce VědaŽivě

29 června, 2021

Budeme jednoho dne nesmrtelní? Vědci mají jasný pohled na maximální věk, kterého se v budoucnu dožijeme

Realitu posmrtného života navíc mohou tvořit doposud neprozkoumané zákoutí lidského mozku, který v posledních okamžicích života stále vykazuje činnost. Vědci se proto domnívají, že vědomí a duše neumírají spolu s fyzickým tělem. Podle vědců za to mohou zákony kvantové mechaniky, která popisuje chování hmoty na několika úrovních.

Za vším hledejte protony a neutrony

Kvantová mechanika se zabývá chováním základních jednotek, které jsou pravděpodobně součástí našeho vědomí a duše. Konkrétně se jedná o neutrony, elektrony, protony, kvarky, gluony a další. Podle fyziků Stuarta Hameroffa a Sira Rogera Penrose představuje vědomí pouhou informaci, která je zapsána na kvantové úrovni našeho světa a vesmíru. Díky této skutečnosti nemůže lidské vědomí ani duše nikdy umřít.

Redakce VědaŽivě

30 srpna, 2021

Čím prochází tělo během umírání a smrti? Lékař prozradil tajemství, podle kterého poznáte, co vás a okolí čeká

Duše vepsaná do těla

Podle této teorie je lidské vědomí a duše pouze kvantový zápis informací, který je vepsaný v jednotlivých buňkách našeho těla. Toto uskupení vytváří realitu nás samých. Jakmile však fyzické tělo přestane existovat, kvantový zápis se údajně rozprostře zpátky do prostoru. Nezaniká, ale žije dál. Svým způsobem se tak může jednat o křesťany popisované nebe.

Pravdu však mohou mít také buddhisti, jelikož kvantový zápis naší duše se může v prostoru znovu zformovat a vepsat do buněk jiného člověka. Realitu fyzického světa totiž vytváří naše smysly, které se po smrti stávají součástí nekonečného prostoru, který je běžně označován jako vesmír.

Článek Co nás čeká po konci života: Vědomí a duše prý žijí navždy, alespoň to vědci tvrdí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Další člen do klubu

Obratlovci – tedy zvířata s páteří – už v seznamu figurují, ovšem korýši a hlavonožci za své přijetí bojovali poměrně dlouho. Roli hrála právě absence páteře a s ní spojená výrazná odlišnost jejich nervového systému. Například chobotnice mají v hlavě jeden hlavní mozek ve tvaru donutu a v každém chapadle ještě další minimozek. Což ovšem neznamená, že by jejich nervová soustava byla jakkoli méně komplexní než u savců.

Stačí několik dokumentů o těchto živočiších pro snadnou ukázku jejich obrovské inteligence a dovednosti velmi komplexního chování. To zahrnuje také možnost fyzické i psychické bolesti. Tento pozměňovací návrh odstraňuje silnou nevyváženost. Hlavonožci i korýši byli dlouho chráněni při vědeckém zkoumání, mimo tuto oblast ale žádné zastání neměli. Takhle se jim dostává dalšího stupně ochrany, dosud je lidstvo prakticky ignorovalo.

Zákaz a regulace praktik

Studie také doporučuje omezení či zákaz některých aktuálně užívaných komerčních praktik, které se těchto zvířat týkají. Patří sem například vaření zaživa bez předchozího omráčení, extrémní metody porážek nebo transport zvířat v ledové vodě. Stejně tak prodej živých korýšů lidem bez zkušeností a znalostí. Vláda vývoj označila za „hlavní záměr v péči o zvířata“, i když dodala, že se neprojeví okamžitě po schválení příslušné legislativy.

Zatím tak pro kuchaře zůstává zcela legální hodit živého kraba do hrnce s vroucí vodou. Nové poměry budou ovšem vzaty v potaz při formování budoucí legislativy týkající se zvířat. V posledních letech podnikají obdobné kroky i další země. Vaření neomráčených krabů je ilegální například ve Švýcarsku, Norsku, Austrálii a na Novém Zélandu. Chobotnice nejsou uznány jako zvířata, tudíž se jim ve výzkumech dostává jiného zacházení.

Bude mít rozhodnutí dopad nebo se v budoucnu rozplyne?

Zdroj: IFLScience

Článek Británie uznala chobotnice, olihně a kraby za bytosti nadané vědomím. Přesto je pro kuchaře zatím legální vařit živočichy zaživa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je tedy naše vědomí?

Otázka, která zaměstnávala filosofy i vědce po celá tisíciletí, zůstává i pro současnou vědu zásadním problémem a záhadou. Aristoteles věřil, že vědomí funguje jako kontinuum. Rostliny podle něj měly nižší typ duše, který kontroloval jejich růst a reprodukci. Zvířata měla vyšší formu, která jim dovolovala vnímat věci v okolí, pohybovat se, mít touhy a cítit strach. Lidé pak měli nejvyšší formu, která umožnovala všechno předchozí, ale navíc ještě reflexi a racionální uvažování.

V 17. století se René Descartes inspiroval demonstrací srdce jako pumpy, kterou provedl William Harvey, a navrhl fungování zbytku těla jako stroje. Argumentoval tím, že skutečnost nás samých, schopnost vnímat svět i sebe sama racionálním způsobem, ukazuje, že vědomí je skutečná věc. To vedlo k jeho slavné formuli: „Myslím, tedy jsem.“ Komplexnost duše ovšem znamenala, že bude vědě vždy nějakým způsobem skryta a zahalena.

Další strojové náhledy

Gottfried Wilhelm Leibniz si představoval mysl a její vnitřní práci jako formu tkalcovského stavu, což byla tehdy – v 18. století – novinka. Poznamenal ovšem, že ani nejpřesnější porozumění jednotlivým součástkám tohoto stroje nám nedovolí pochopit samotné vědomí, protože jde o něco nadmíru subjektivního v povaze samotného člověka. Leibnizova skepse byla odrazem tehdejších malých znalostí o lidském mozku.

A přece, i když se naše vědecké znalosti o fungování mozku násobně rozšířily a prohloubily, stále není jasné, zda jsme poznání vlastního vědomí blíže. Filosof David Chalmers věří, že moderní neurověda nám odhalí, jakým způsobem se učíme, reagujeme na okamžité podněty nebo vyřčení našeho jména. Jedná se ovšem spíše o osvětlení jednotlivých drobných funkcí a prvků vědomí, nikoli komplexní odhalení celku.

Zdroj: Psychology Today

Článek Rodíme se opravdu jako nepopsaný list papíru? Filosofové a neurovědci mají vlastní názor na to, co je ve skutečnosti vědomí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vědomí a zmatky kolem definice

Prvním bodem, který může v diskusi o vědomí způsobit slušný zmatek, je jeho samotná definice, u které se bude nejspíš lišit názor filosofa, neurologa a přírodovědce. Například řecký filosof Aristoteles věřil, že existují tři typy vědomí, přičemž lidé jsou vybaveni tím z nejvyšší úrovně. Myšlenka intelektuálních schopností člověka jako zcela jedinečných proti ostatním druhům pokračovala v celé židovsko–křesťanské filosofické tradici.

Vývoj posledních cca pěti set let byl ovšem obdobím postupného ústupu od pohledu na člověka jako jedinečného tvora včetně našeho místa ve vesmíru. Počátky tomu položil Mikuláš Koperník vyvrácením geocentrismu v roce 1543, tedy objevem, že naše planeta není středem vesmíru, ale pouze satelit jedné hvězdy, jakých existují triliony. Navíc se postupně ukázalo, jak krátký je náš vývoj v porovnání se stářím Země, a kromě toho je naše DNA z 99 % shodná se šimpanzi.

Stejné základy, složitější struktury

Podobnosti našeho a zvířecího mozku jsou nepochybné. Mnoho neurovědců i filosofů také věří, že existuje kontinuální vývoj vědomí od bakterií po lidské jedince. Zvláště savci jsou v tomto ohledu zajímaví, ovšem jejich vědomá zkušenost je pro nás často nepředstavitelná. To má za následek také jejich naprosto odlišné vnímání okolního světa. Nabízí se pak otázka, zda je věda vůbec schopná postihnout reálnou podobu vědomí.

Zdá se tedy, že naše vlastní vědomí může být zcela jedinečnou zkušeností, zatímco ostatní druhy jen vnímají určité emoce a prožitky z okolí, které nějak interpretují. Ostatně jako jediní jsme za 40 000 let postoupili od škrábání na skály po lety do vesmíru. Samozřejmě ruku v ruce s tím šlo mnoho destrukce a přetváření planety podle našich představ. Ovšem abstrakce, sofistikovanost našich výtvorů, reflexe a vědomí konečnosti, to vše zatím pozorujeme jen u nás samotných.

Zdroj: Psychology Today

Článek V jakých ohledech se liší vědomí lidí a zvířat aneb Měl Aristoteles pravdu, že je člověk vybaven nejvyšší formou? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příliš rychle nebo daleko

Nice podotkl, že to by mohl být důvod, proč se nedá cestovat rychleji než světlo. Dostali bychom se do další galaxie – což Tyson přerušil slovy „než by ji mohli naprogramovat“. Může se to zdát prostořeké, ale argument simulace existuje už od roku 2003 a od té doby si komici, filosofové, technologové a další hrají s myšlenkou tzv. sumulacry včetně snah o rozeznání, zda tomu tak skutečně je. Ostatní zkoušeli vypočítat šanci, že jsme jen virtuální entity.

Nové analýzy ukazují, že šance na život v základní realitě – tedy že existence není simulace – jsou celkem vyrovnané. Stejná studie také ukázala, že pokud bychom dokázali vytvořit takovou simulaci – a vědomé jedince – je mnohem větší šance, že jsme sami entity v počítači někoho jiného. Problémem je už výklad toho, co je to vědomí, ještě problematičtější pak možnost jeho simulaci.

Základní teorie simulacry

Původní Bostromova studie počítala s civilizací, která disponuje neuvěřitelně výkonnou technologií a potřebuje jen její zlomek pro simulaci komplexních realit včetně bytostí. Tento scénář přinesl tři vlastnosti, které by musely být pravdivé. Zaprvé lidé téměř vždycky vymřou, než se do takové fáze dostanou. Zadruhé, i kdyby tam dorazili, nejspíš by je nezajímalo simulovat vlastní dávnou minulost. Zatřetí šance, že v něčem takovém žijeme je blízká jedné.

Ještě před Bostromem zpopularizoval tuto možnost Matrix, přičemž myšlenka má hluboké kořeny v mnoha filosofických tradicích – Platonova jeskyně nebo Motýlí sen Zhuanga Zhou. Novou jiskru tomu nedávno dodal Elon Musk prohlášením, že šance, že jsme v základní realitě, je jedna k miliardám. Obecně jsou ovšem naše možnosti zjištění skutečnosti mizivé a věda i technologie mají mezitím obrovskou spoustu dalších problémů k řešení.

Článek Odborníci upřesnili, jaká je pravděpodobnost, že žijeme pouze v simulaci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhada vyřešena

Oblast medicíny, chirurgie, by byla zcela nemyslitelná bez celkové anestézie. Je tedy velkým překvapením, že navzdory své 175leté anamnéze lékařů, nejsou lékaři a vědci z celého světa schopni vysvětlit, jak mohou anestetika ovlivňovat činnost vědomí pacienta v bezvědomí. Nová studie společnosti Scripps Research, která byla publikovaná před pár dny ve sborníku Národní akademie věd (PNAS), toto dlouhodobé lékařské tajemství řeší a poodhaluje.

Lipidy a změna vědomí

Vědci pomocí moderních mikroskopických technik, nanomateriálu a chytrých experimentů v živých buňkách a ovocných muškách ukazují, jak shluky lipidů v buněčné membráně slouží jako chybějící průchod ve dvoudílném mechanismu. Dočasné vystavení anestézii způsobuje, že se lipidové shluky přesunou z uspořádaného stavu do neuspořádaného a poté znovu zpět. Tato aktivita vede k množství následných účinků, které ve finále způsobí změny vědomí.

Vědecká dvojice

Objev chemika Richarda Lernera a molekulárního biologa Scotta Hansena, vyřešil staletou vědeckou debatu, která dodnes neměla východisko. Anestetika jednají přímo na buněčných membránách, které se nazývají iontové kanály. Mohou tak jednat na membráně, která signalizuje buněčné změny novým a nečekaným způsobem. Téměř 5 let plných experimentů, hovorů, debat a výzev, vedlo k tomu, že vědci dospěli k závěru, že se jedná o dvoustupňový proces, který začíná v membráně duo.

Pro další funkce mozku

Anestetická porucha nařídila lipidovým klastrům uvnitř buněčné membrány iniciaci signálu. Lerner tvrdí, že se domnívají, že není pochyb o tom, že tato nová cesta je používána i pro jiné funkce mozku nad rámec vědomí. Díky tomu dochází k dalšímu poznávání tajemství mozku. Vědec Lerner je člen Národní akademie věd, je bývalým prezidentem Scripps Research a zakladatelem Supps Research´s Jupiter na Floridě. Jeho kolega Hansen je předním docentem ve stejné společnosti.

Chirurgické divadlo

Etherova schopnost vyvolat ztrátu vědomí byla poprvé prokázána na pacientovi s nádorem ve Všeobecní nemocnici v Bostonu v roce 1846. Odehrálo se to v rámci chirurgického divadla, které se později stalo známým jako Ether Dome. Je tedy jasné, že současný objev je opět krok vpřed a může medicíně pomoci lépe poznat tajemství lidí a jejich mozku.

Článek Vyřešení staleté debaty vědců. Byl odhalen vliv anestezie na lidské vědomí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.