Smlouvání o pár desetikorun a věta, která dala jméno filmu

Obraz se ke kamarádce nakonec nedostal. Byl příliš velký a příliš divný, a tak skončil u Hortonové. Měří zhruba 168 × 122 centimetrů a Los Angeles Times později popsaly jeho povrch jako závratné cákance žluté, červené a dalších odstínů tekuté smaltové barvy. Nenajdete na něm postavu, krajinu ani podpis. Jen síť litých a stříkaných linií, jakou si laik vybaví při jménu Jackson Pollock.

Právě to jméno zaznělo o něco později na garážovém výprodeji. Místní učitel výtvarky si plátna všiml a nadhodil, že by mohlo jít o Pollocka. Hortonová podle vlastního vyprávění pro CBS News odsekla otázkou, kdo to sakra je. Ta peprná věta se v roce 2006 stala názvem dokumentu Who the **** Is Jackson Pollock?. Žena, která o abstraktním expresionismu do té doby neslyšela, se pak na dlouhá léta pustila do boje o uznání svého úlovku.

Pollock přitom patří k nejdražším americkým malířům vůbec. Jeho takzvaný dripping, technika, při níž barvu nechával odkapávat a stékat z hůlek a štětců na plátno rozložené po podlaze, z něj ve čtyřicátých letech udělal ikonu poválečné avantgardy.

Otisk prstu a zlaté zrnko: co forenzní stopy prozradily

Do příběhu vstoupil kanadský restaurátor a forenzní specialista Peter Paul Biro. Na zadní straně plátna objevil otisk prstu. Pomocí obrazového softwaru ho převedl do trojrozměrné podoby a porovnal s otiskem nalezeným na předmětu z Pollockova ateliéru v East Hamptonu. Podle Bira si odpovídaly.

Druhá stopa vedla přímo k barvě. Biro tvrdil, že částice zlatého pigmentu z podlahy Pollockova studia, té legendární podlahy, nad níž malíř tvořil svá plátna, odpovídají barvě v obraze Hortonové. Pro majitelku to byl zásadní argument. Věda podle ní promluvila jasně.

Jak taková materiálová analýza funguje? Laboratoř zkoumá složení pigmentů, pojiv a jednotlivých vrstev. V Česku se k tomu používají například elektronová mikroskopie s prvkovou analýzou (SEM-EDS) a Ramanova spektroskopie. Národní galerie Praha pro obě metody vypracovala certifikované postupy k posuzování pravosti výtvarných děl. Analýza dokáže odhalit anachronismus, třeba pigment, který přišel na trh až po smrti autora. A dokáže také potvrdit, že materiál do dané doby a dílny zapadá.

Háček tkví v tom, co z takové shody vyplývá. Dobově správnou barvu mohl použít i jiný malíř, napodobitel nebo autor dekorativní kopie. Otisk a pigment tedy tvoří silné indicie, autorství však musí podepřít také styl, dokumenty a hlavně cesta, kterou obraz prošel.

Pollockovi znalci zůstali neoblomní

Mezinárodní nadace pro výzkum umění IFAR obraz prozkoumala a její tým Pollockových expertů dospěl k verdiktu, že plátno „není rukou Jacksona Pollocka“. Uznal sice silné podobnosti s autentickými pracemi, k atribuci to však nestačilo. Hlavní překážky shrnuly LA Times stroze: nákup v bazaru, chybějící podpis a žádný doložený řetězec vlastníků.

Ještě ostřeji se vyjádřil Thomas Hoving, bývalý ředitel newyorského Metropolitního muzea. V magazínu Artnet vyjmenoval, co mu na plátně nesedí. Barvy podle něj působily příliš uhlazeně, linie příliš rovné, plátno bylo komerčně předpřipravené a problém viděl i v akrylu. Režisér dokumentu Harry Moses mu část faktických tvrzení vyvrátil, mimo jiné ohledně barvy a velikosti otisku. Spor o pravost ale přetrval.

Skeptický tábor v roce 2010 posílil rozsáhlý text Davida Granna v časopise The New Yorker, který zpochybnil spolehlivost Birových metod s otisky prstů. Helen Harrisonová z Pollock-Krasner House navíc napadla argument se zlatým pigmentem z podlahy ateliéru.

Podle nás se tu střetly dva světy, z nichž každý přísahá na jiný druh důkazu. Forenzní laboratoř nabízela fyzické stopy. Znalci trvali na rukopisu a dokumentované minulosti díla. Kdo před San Bernardinem obraz vlastnil, nikdo nikdy nedoložil. Magazín Wired zmiňoval jako lákavou hypotézu Pollockova bratra, který v okolí žil a mohl některé práce rozdat, k ověřené stopě však tato úvaha nevedla.

Miliony na stole a Pollock za čtyři miliardy

Trh se mezitím ozval sám. Jeden obchodník nabídl Hortonové 46 milionů korun. Odmítla s tím, že nejde o férovou nabídku. Později podle jejího syna Billa Page odmítla i sběratele, který byl ochoten zaplatit přes 200 milionů korun. V roce 2008 se plátno objevilo v Torontu s cenovkou kolem 840 milionů korun a sama Hortonová byla přesvědčená, že jeho skutečná hodnota činí zhruba 1,15 miliardy korun.

Šílené? Stačí se podívat na současné aukce. Letos 18. května prodala aukční síň Christie’s Pollockův obraz Number 7A, 1948 za více než 4,1 miliardy korun a stanovila nový aukční rekord autora, jak potvrzuje tisková zpráva Christie’s. Pokud by plátno z kalifornského bazaru získalo oficiální požehnání, miliardová částka by v takovém prostředí působila spíš skromně.

Tady se ukazuje nejcennější poučení celé kauzy. Podoba se slavným autorem cenu nevytvoří. Vysokou hodnotu skládá teprve řetězec důkazů, důvěra uznávaných expertů a ochota kupce nést riziko. Hortonová měla v rukou první článek a kus druhého. Třetí si chtěla vynutit za vlastních podmínek. V rozhovoru pro Art F City mluvila o principu a o tom, že laciným prodejem by znevážila Birovu vědeckou práci. Syn po její smrti v červenci 2019, kdy jí bylo 86 let, uvažoval o kupci, který by měl dost síly otevřít otázku pravosti znovu.

Pollock na půdě? Jak postupovat s podezřelým nálezem v Česku

Podobné zázraky se občas opravdu přihodí. Za rámem obrazu koupeného za necelou stovku na americkém blešáku se našla kopie Deklarace nezávislosti, která se později vydražila za 55 milionů korun a o devět let později změnila majitele za 187 milionů. Obchodník se šrotem zase za 320 tisíc korun pořídil zlaté vajíčko, v němž londýnská firma Wartski podle archivních popisů a katalogu z roku 1964 rozpoznala ztracené carské Fabergého vejce. U dokumentu či šperku však lze srovnávat papír, značky a výrobní detaily. Abstraktní obraz bez podpisu nabízí sporům mnohem širší pole.

Ani český trh přitom nehraje o drobné. Čapkův Piják se letos v květnu vydražil v Galerii Kodl za 34,08 milionu korun a celá aukce vynesla 247,5 milionu. Při vyklízení půdy nebo prohrabávání dědictví se proto vyplatí zbystřit. Zájem zaslouží:

• signatura, štítky galerií a aukčních síní na rubu, staré inventární značky,
• kvalitní dobový rám, razítka a způsob napnutí plátna,
• rodinné doklady, katalogy či staré fotografie interiéru, na nichž obraz visí.

Nález nečistěte, neodstraňujte rám ani nálepky a fotografujte líc i rub. Předběžný odhad nabízí například Dorotheum Praha přes online formulář s fotografiemi. Při vyšší hodnotě se vyplatí soudní znalec ze seznamu, který vede ministerstvo spravedlnosti. Jeho hodinová sazba se od roku 2023 pohybuje mezi 800 a 1 000 korunami, laboratorní průzkum bývá výrazně dražší. Pokud pravost zůstane nejasná, prodává se dílo obezřetně jako „připisováno“ nebo „okruh autora“.

Článek Američanka koupila obraz za 5 dolarů. Forenzní analýza barvy ukázala shodu s Pollockem, nabídky dosáhly miliardy korun se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Miliony na aukčním kladívku

Čísla mluví jasně. Podle analýzy portálu Artplus padlo v Česku za rok 2025 celkem 53 milionových prodejů poválečného umění, celkový obrat segmentu přesáhl 344 milionů korun. Průměrná cena prodaného díla vystoupala téměř na 155 tisíc korun.

A nejde o abstraktní statistiku. Konkrétní aukční výsledky u autorů, jejichž práce dodnes zdobí sídliště a veřejné budovy:

• Stanislav Kolíbal – objekt z poloviny 80. let prodán za 2,81 milionu Kč, další jeho práce v rozmezí 1,85–1,92 milionu Kč.
• Hugo Demartini – Červený reliéf 2 dosáhl 2,623 milionu Kč.
• Karel Malich – studie k plzeňskému reliéfu startovala na 3,1 milionu Kč; jeho starší drátěná plastika se prodala za téměř 3,2 milionu.
• Mária Bartuszová – reliéf z poloviny 80. let vystoupal na 4,92 milionu Kč.

Jedno zásadní upřesnění: tohle jsou ceny přenositelných objektů a reliéfů, které se dají odborně sejmout, zabalit a dopravit do aukční síně. Ne automaticky cenovka každého betonu zazděného v paneláku.

Co visí na fasádě a co stojí v galerii

Právě tady probíhá klíčový předěl. Bronzová plastika, kterou lze demontovat a restaurovat, má jasnou aukční historii a likvidní trh. Betonový reliéf odlitý přímo do fasády panelového domu je jiný příběh. Beton degraduje, koroduje výztuž, odlupuje se povrch, praskají hrany. Dílo je často neoddělitelné od stavby, a i kdyby šlo sejmout, náklady na deinstalaci a restaurování mohou převýšit tržní cenu.

To neznamená, že fasádní reliéfy nemají hodnotu. Mají, kulturní, historickou, architektonickou. Jen se s ní hůř obchoduje. Kdo chce zjistit, co konkrétně visí na jeho paneláku, může začít v databázi Sochy a města, dohledat autora a ověřit případnou památkovou ochranu v katalogu Národního památkového ústavu.

A právní situace? Automatická památková ochrana neplatí. Ale ani vlastník domu nemá zcela volné ruce, autorský zákon chrání nedotknutelnost díla a jeho užití nesmí snižovat hodnotu. Prakticky to znamená, že SVJ nemůže reliéf prostě odsekávat při zateplování, aniž by riskovalo právní spor.

Kde je najdete, a kde už nejsou

Některá díla stojí na místě desítky let. Plastika Vesmír na sídlišti Kamenný vrch v Brně-Novém Lískovci, kombinace betonu a kovu z let 1985–1988, pořád čeká mezi paneláky. Plastika Oskar ve vnitrobloku na Kloboukové ulici na pražském Jižním Městě rovněž přežila.

Jiná zmizela. Bronzový Prameník Vladimíra Kýna na pražských Ďáblicích, osazený roku 1983, byl po letech zanedbání postupně rozebrán a v roce 2007 ukraden. Dvanáct reliéfů pro objekt na Šimůnkově ulici tamtéž, realizovaných v roce 1975, je dnes evidováno jako zaniklé. Radnice Prahy 8 přitom Ďáblice popisuje jako sídliště s jedním z nejrozsáhlejších souborů uměleckých děl v obytných domech i veřejném prostoru, a letos oznámila, že se Prameník vrátí.

Bronz je zlodějsky atraktivnější než beton. Plastika Žabák sochaře Vincence Vinglera na Praze 8 byla po opakovaném vandalismu nakonec ukradena celá. Čím víc roste povědomí o hodnotě těchto děl, tím víc roste i riziko.

Kdo kupuje a proč právě teď

Profil českého sběratele poválečného umění podle J&T Banka Art Reportu: nejčastěji lidé nad čtyřicet, profesně právníci, lékaři, architekti, developeři a majitelé firem. Více než třetina dotázaných považuje investici do umění za atraktivnější než před pěti lety. Motivace je trojí: osobní vztah k dílu, sběratelská prestiž a investiční kalkulace.

U brutalistních objektů se k tomu podle nás přidává ještě generační návrat ke kořenům. Lidé, kteří na sídlištích vyrůstali, dnes mají peníze a jiný pohled na estetiku surového betonu a kovu. Co jim v dětství připadalo šedivé a depresivní, dnes vnímají jako autentický výraz doby, a jako alternativu k přehlceným galeriím plným maleb.

Trh se navíc rozšiřuje mimo klasické sálové aukce. V roce 2025 se poválečné umění prodávalo i online: 2 544 děl za 97,3 milionu korun, přičemž nejdražší online položka dosáhla 3,348 milionu. To snižuje vstupní bariéru pro nové kupce.

Poklad, nebo iluze?

Data ukazují spíš strukturální trend než spekulativní bublinu. Počet milionových prodejů poválečných autorů v Česku roste, průměrné ceny stoupají, sběratelská komunita se rozšiřuje. Ale je důležité rozlišovat: ateliérový bronz Kolíbala s aukční historií a betonový reliéf neznámého autora na fasádě paneláku v Mostě jsou dva různé světy. U prvního existuje likvidní trh. U druhého existuje hodnota, jen ji zatím nikdo neumí zpeněžit.

Až příště projdete kolem abstraktní plastiky mezi kontejnery na tříděný odpad, zkuste se podívat na signaturu. Možná míjíte dílo autora, jehož jiná práce se právě prodala za dva miliony. Možná míjíte dílo, které za deset let nebude existovat.

Článek Nenáviděný socialistický nevkus za 2 000 000 Kč: Sběratelé šílí po brutalistických plastikách z našich sídlišť se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Umění jako trestný čin 

Komunistický režim měl nad výtvarnou scénou pevnou kontrolu. Rozhodoval, kdo smí vystavovat, kdo dostane zakázky a kdo bude umlčen. Někteří umělci tak měli úplný zákaz činnosti, zatímco jiní se pohybovali na tenké hraně tolerance. Přesto stát potřeboval tvrdou měnu ze Západu. Vznikla tedy absurdní situace: doma byli nepohodlní tvůrci ignorováni nebo šikanováni, ale jejich díla putovala do zahraničí a vydělávala režimu peníze.

Export umění se také postupně stal důležitým byznysem. Československá tvorba měla na Západě dobré jméno a zájem o ni rostl už od padesátých let. Stát toho využil a vytvořil systém, ve kterém zakázaní i tolerovaní umělci prodávali svá díla přes státní podniky. Morálka šla jednoduše stranou, protože důležité byly především dolary. 

Pokrytectví komunistického režimu 

Příkladem pokrytectví tehdejšího režimu se stala i velká zakázka do Íránu v sedmdesátých letech, na které se podílela pestrá skupina českých výtvarníků. Šlo o uměleckou výzdobu paláce íránské královské dynastie a vedle sebe tehdy pracovali lidé s napjatými vztahy k režimu i ti, kteří fungovali v oficiálních strukturách. Spojoval je přitom společný cíl – splnit požadavky, které neměly s ideologií nic společného, ale přinášely peníze. 

Napětí vyvrcholilo až koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Západ tehdy začal otevřeně podporovat umělce z východního bloku a nabízel jim prostor k prezentaci. Někteří odmítli ze strachu, jiní z principu. Objevily se i pololegální akce doma, jako například výstavy maskované jako sportovní výzdoba, které režim chvíli toleroval a pak tvrdě ukončil. Ironií současné doby je nicméně fakt, že právě díla tehdy zakázaná patří k těm nejžádanějším. 

Článek Za socialismu zločin, za který hrozilo vězení. Po revoluci dobře namazaný stroj na peníze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Srbská umělkyně Marina Abramovič

Marina Abramovič byla v 70. letech synonymem bohémského umělce. Proslavila se především svým přístupem k performance art a body art. Důraz kladla na samotnou tvorbu a průběh umění, který pro ni byl důležitější než samotný výsledek. Často ve svém ateliéru pořádala společenské akce, které byly v každém ohledu šokující. Marina se při nich zaměřovala na odhalení lidské podstaty a nebála se zacházet do nebezpečných krajností.

Redakce VědaŽivě

27 ledna, 2022

Kouzlo virgule a hledačů vody odhaleno: Je to náhoda, nebo umění?

Divé umělecké večírky

Její akce rozhodně nebyly pro slabé povahy. Při jednom představení si Marina Abramovič a její partner celých devatenáct minut vyměňovali vzduch z úst do úst. Těžko říct, co tím chtěla ukázat nebo odhalit. Oba přitom však málem zemřeli udušením. To však nebylo to nejvíc šokující, co se během jejích představení přihodilo.

V jiném případě například snědla kilogram medu a vypila litr vína. Poté se na různých částech těla pořezala a zbičovala. Na závěr si lehla na kříž. Dnes se můžeme jen dohadovat, o jakou symboliku v tomto případě šlo. Představení totiž bylo z obavy o její život předčasně ukončeno.

Redakce VědaŽivě

4 července, 2022

Chlapec, který byl vychován jako dívka: Brutální genderový experiment ho poznamenal po zbytek života

Nebezpečný experiment Rhythm 0

Jeden z jejích nejznámějších a nejděsivějších experimentů se odehrál v roce 1974 v Neapoli. Marina Abramovič k němu přizvala několik desítek lidí, kteří měli jediný úkol – mohli si s umělkyní dělat, co se jim zachtělo. Marina se postavila doprostřed místnosti, kde byl jediný stůl a na něm 72 různých nástrojů, od růží a jídla až po žiletky a nabitou zbraň. Hosté mohli použít jakýkoliv z těchto předmětů a dělat s ním, co chtěli.

Nejprve se k umělkyni všichni chovali mile, krmili ji a hladili ji růží. Když nekladla žádný odpor, začali přitvrzovat, až se jich zmocnilo davové šílenství. Začali ji píchat trny růže, strhali z ní oblečení, řezali ji žiletkami, a dokonce se ji pokusili znásilnit, přičemž jí strkali zbraň do úst. Na konci experimentu se žádný z účastníků nepoznával, když jim došlo, čeho všeho byli v náporu davové euforie schopni. Samotná umělkyně poté prohlásila, že se utvrdila v tom, že pokud lidem dáte volnou ruku, stanou se z nich monstra.

Článek Děsivý experiment Rhythm 0: Marinu Abramovič při něm musela čelit mučení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cesta od pultu k pózování

Pracovala v obchodě, snila však o tom, že se objeví na jevišti a dobude svět filmu. V roce 1914 vyhrála soutěž krásy o „nejkrásnější ženu New Yorku“. Okamžitě se stala vyhledávanou modelkou fotografů a kreslířů. Chyběl už jen krůček k účasti největšího seriálu Broadwaye, Ziegfried Follies. Thomas – která měla mít s impresáriem také vztah – dostala hlavní roli. Show měla být koketní a sexy, takže se o ni zanedlouho začal zajímat především bulvár.

Média nazvala Olive bez okolků „nejkrásnější ženou světa“ a měla hejno fanoušků a obdivovatelů. Dostávala také drahé dárky, například perly od německého velvyslance v hodnotě 10 000 dolarů. Redaktor New York Tribune k tomu napsal, že: „Znát Olive Thomas osobně je jako přátelit se velmi dobře s andělem.“ Hvězda zaujala i Hollywood, který se tehdy stával centrem světové kinematografie. A nenechal na sebe dlouho čekat.

Oslňující sláva a bouřlivé manželství

V roce 1016 dostala hlavní roli v desetidílném projektu Beatrixe Fairfax a pak debutovala v celovečerním snímku. Na filmovém plátně byla stejně úspěšná jako na divadle a točila i 8 filmů za rok. Hrála nezávislé a koketní ženy a šla tak i proti tehdejším americkým konvencím. Nenechala na sebe čekat ani láska a Olive se na seznámila s kolegou Jackem Pickfordem. Populární herec měl také v Hollywoodu velký vliv.

Vzali se po několika měsících, vztah byl však mimořádně bouřlivý. Mnohokrát se hádali, pak velkolepě usmiřovali a mezitím měli každý své vlastní milence a milenky. Koncem roku 1920 vzal Jack svou ženu na líbánky do Paříže, aby mezi nimi znovu vzplanula původní láska. Trávili čaj bujnou zábavou a nejinak tomu bylo i 5. září. V noci se vrátili do hotelu, oba silně opilí. Jack šel rovnou do postele, Olive odešla do koupelny a krátce nato zazněl výkřik.

Otrava manželovým lékem na syfilis

V koupelně zachytil omdlévající herečku a všiml si lahvičky v její ruce. Olive náhodou vypila 12 gramů roztoku rtuti a chlorovodíku, který byl určen jen pro vnější použití. V opilosti si spletla název, který byl jen francouzsky. Byl to lék na syfilis, který si Jack přinesl z jednoho vztahu jako „suvenýr“. Olive putovala s těžkou otravou do nemocnice, kde lékaři 5 dní bojovali o její život. Její tělo takové poškození nevydrželo, bylo jí jen 25 let.

Bulvár sledoval každý krok páru a z tohohle byl skandál. Brzy i spekulace, že nešlo nehodu. Olive se měla otrávit na základě manželovy nevěry a nákazy. Další spekulovali o vraždě kvůli pojistnému. Policejní pitva ovšem jasně prokázala nehodu, obvinění byla stažena. Případ zůstal ale dlouho v povědomí a šlo vlastně o první velký skandál Hollywoodu. Jack sám zemřel na chronický zánět nervů v roce 1933.

Článek Hereckou hvězdu označovali za nejkrásnější ženu světa. Pak zemřela na záhadnou otravu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obří penis viditelný z vesmíru

Výtvor je natolik velký, že je bez problémů viditelný na aplikaci Google Maps, kde se dočkal označení „Aussie Weiner“. Samozřejmě je rozeznatelný i z vesmíru, dnešní satelity dokážou přiblížit každý detail. Vzato kolem a kolem je docela obdivuhodné, že někdo obětoval čas a námahu, aby tohle vyryl do zaschlého sedimentu v takové velikosti. Kresby a obrazce v obilí a polích s dalšími plodinami nejsou nic nového, toto je přece jen odlišný materiál.

Falické symboly jsou něco, co lidstvo provází od úsvitu věků. Od nástěnných maleb v Pompejích a Herculaneu po graffiti v prakticky každém městě na světě. Vždycky se zkrátka někde objeví alespoň dvourozměrný falus ve více variantách. A penisy viditelné z vesmíru jsou v kurzu tak nějak pořád. Napříč celým světem už je jich rovněž slušný počet a za tu dobu na tom nic nezměnila žádná historická epocha. Svou cestu si vždycky našly.

Obři s penisem na svazích hor

Stačí se podívat do Anglie. Takový Obraz z Cerne Abbas je kresbou obra s kyjem a obrovskou erekcí. Monumentální kresba je vyryta do křídy na úpatí kopce v Dorsetu a je udržována dodnes. V roce 2007 použili studenti v Southamptonu na jihu Británie postřik na plevel a vytvořili další penis na školním trávníku. I ten je tak velký, že je viditelný z vesmíru. Australský jezerní „příspěvek“ je tak jen dalším členem klubu.

Můžeme jen doufat, že když přijde na tyto obří geoglyfy, každý vesmírný pozorovatel bude sledovat spíše obrazce na planině Nazca než tyto falusy. Starověké peruánské mistrovské dílo je v mnoha případech dlouhé stovky metrů. Navíc má desítky různých tvarů včetně těch zvířecích. Obrazce vznikly přibližně před 2 000 lety a jde – zcela oprávněně – o součást světového dědictví UNESCO. Penisy ovšem sdělují, že jsme se od té doby příliš neposunuli.

Co byste nakreslili vy, pokud byste měli srovnatelnou možnost?

Zdroj: IFLScience

Článek Kolosální kresba penisu jde vidět až z vesmíru. Celému světu dokazuje, že se lidstvo nikdy nezmění se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hory v knihách a z knih

Umělec Guy Laramée nazval tento počin Adieu, tedy Sbohem, přičemž jeho předchozí práce jsou v daleko menším měřítku. Většina jich také zahrnovala jen jednu knihu, i když se vyskytly i série. Skutečným knihomolům může při pohledu na likvidaci svazků krvácet srdce, ovšem tento způsob zpracování knih rozhodně není nijak barbarský. Vytvoření miniatur krajin právě destrukcí knihy vytváří určitou ambivalenci.

Laramée se ovšem neomezuje jen na krajiny, ačkoli jeho skulptury vychází prakticky výlučně z přírody. Najdeme tu hlavně hory, ale například i zřetelně bouřící mořskou hladinu včetně zpěněných vrcholků vln. Obvyklá témata jsou hory a jezera, řeky nebo jeskyně, vlny a ledovce. Stejně tak pouště či oázy. Všechny jsou vyřezané do těla starých knih, ze stránek a také obálky. Někdy se dokonce setkává téma knihy i sochy.

Občasná spojitost tématu

Příkladem souvislosti budiž socha Buddhy vyrobená z knih čínského původu, podobně je tomu třeba u japonských témat. V úvodu zmíněná Britannica se změnila spíše v univerzální hory než v nějaké konkrétní. Její první vydání vyšlo ve Skotsku v pouhých třech svazcích. Ty obsahovaly 2 500 stran a byly osvícenskou snahou o shromáždění všeho vědění lidstva. V roce 1911 bylo poprvé vydáno všech 29 svazků najednou v 11. vydání této série.

Právě tato verze se stala volným informačním zdrojem a základem pro virtuální encyklopedii Wikipedia. V některých českých knihovnách je 14. revidované vydání z roku 1929. Postupem času se změnila forma publikace. Například 15. vydání z roku 1985 zahrnovalo 32 svazků a od 90. let vycházela tato encyklopedie na CD. Roku 2012 bylo z ekonomických důvodů definitivně zastaveno vydávání tištěné verze.

Zdroj: WebUrbanist

Článek Umělec proměnil vyřazené gigantické série encyklopedií na nečekané dílo. Vyřezal do nich několik metrů dlouhou 3D krajinu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.