Američanka koupila obraz za 5 dolarů. Forenzní analýza barvy ukázala shodu s Pollockem, nabídky dosáhly miliardy korun

Teri Hortonová v roce 1992 usmlouvala v kalifornském bazaru rozměrné cákané plátno za pár korun. Forenzní stopy ho spojily s Pollockem a jeho cena vyšplhala k miliardě.

Foto: Public Domain Pictures

Bývalá řidička dálkového kamionu hledala v obchodě s použitými věcmi v San Bernardinu dárek, který měl kamarádku hlavně pobavit. Upoutalo ji obrovské plátno pokryté žlutými a červenými šmouhami. Prodavačka chtěla 185 korun, Hortonová srazila cenu na 115. Tím začala jedna z nejbizarnějších kauz moderního umění. Ve hře se ocitly otisky prstů, mikroskopické zrnko zlaté barvy, televizní štáb pořadu 60 Minutes, dokumentární film a nabídky v desítkách až stovkách milionů korun. Hortonová přesto obraz nikdy neprodala. Zemřela v roce 2019 a plátno po sobě zanechala jako nevyřešenou hádanku.

Smlouvání o pár desetikorun a věta, která dala jméno filmu

Obraz se ke kamarádce nakonec nedostal. Byl příliš velký a příliš divný, a tak skončil u Hortonové. Měří zhruba 168 × 122 centimetrů a Los Angeles Times později popsaly jeho povrch jako závratné cákance žluté, červené a dalších odstínů tekuté smaltové barvy. Nenajdete na něm postavu, krajinu ani podpis. Jen síť litých a stříkaných linií, jakou si laik vybaví při jménu Jackson Pollock.

Právě to jméno zaznělo o něco později na garážovém výprodeji. Místní učitel výtvarky si plátna všiml a nadhodil, že by mohlo jít o Pollocka. Hortonová podle vlastního vyprávění pro CBS News odsekla otázkou, kdo to sakra je. Ta peprná věta se v roce 2006 stala názvem dokumentu Who the **** Is Jackson Pollock?. Žena, která o abstraktním expresionismu do té doby neslyšela, se pak na dlouhá léta pustila do boje o uznání svého úlovku.

Pollock přitom patří k nejdražším americkým malířům vůbec. Jeho takzvaný dripping, technika, při níž barvu nechával odkapávat a stékat z hůlek a štětců na plátno rozložené po podlaze, z něj ve čtyřicátých letech udělal ikonu poválečné avantgardy.

Otisk prstu a zlaté zrnko: co forenzní stopy prozradily

Do příběhu vstoupil kanadský restaurátor a forenzní specialista Peter Paul Biro. Na zadní straně plátna objevil otisk prstu. Pomocí obrazového softwaru ho převedl do trojrozměrné podoby a porovnal s otiskem nalezeným na předmětu z Pollockova ateliéru v East Hamptonu. Podle Bira si odpovídaly.

Druhá stopa vedla přímo k barvě. Biro tvrdil, že částice zlatého pigmentu z podlahy Pollockova studia, té legendární podlahy, nad níž malíř tvořil svá plátna, odpovídají barvě v obraze Hortonové. Pro majitelku to byl zásadní argument. Věda podle ní promluvila jasně.

Jak taková materiálová analýza funguje? Laboratoř zkoumá složení pigmentů, pojiv a jednotlivých vrstev. V Česku se k tomu používají například elektronová mikroskopie s prvkovou analýzou (SEM-EDS) a Ramanova spektroskopie. Národní galerie Praha pro obě metody vypracovala certifikované postupy k posuzování pravosti výtvarných děl. Analýza dokáže odhalit anachronismus, třeba pigment, který přišel na trh až po smrti autora. A dokáže také potvrdit, že materiál do dané doby a dílny zapadá.

Háček tkví v tom, co z takové shody vyplývá. Dobově správnou barvu mohl použít i jiný malíř, napodobitel nebo autor dekorativní kopie. Otisk a pigment tedy tvoří silné indicie, autorství však musí podepřít také styl, dokumenty a hlavně cesta, kterou obraz prošel.

Pollockovi znalci zůstali neoblomní

Mezinárodní nadace pro výzkum umění IFAR obraz prozkoumala a její tým Pollockových expertů dospěl k verdiktu, že plátno „není rukou Jacksona Pollocka“. Uznal sice silné podobnosti s autentickými pracemi, k atribuci to však nestačilo. Hlavní překážky shrnuly LA Times stroze: nákup v bazaru, chybějící podpis a žádný doložený řetězec vlastníků.

Ještě ostřeji se vyjádřil Thomas Hoving, bývalý ředitel newyorského Metropolitního muzea. V magazínu Artnet vyjmenoval, co mu na plátně nesedí. Barvy podle něj působily příliš uhlazeně, linie příliš rovné, plátno bylo komerčně předpřipravené a problém viděl i v akrylu. Režisér dokumentu Harry Moses mu část faktických tvrzení vyvrátil, mimo jiné ohledně barvy a velikosti otisku. Spor o pravost ale přetrval.

Skeptický tábor v roce 2010 posílil rozsáhlý text Davida Granna v časopise The New Yorker, který zpochybnil spolehlivost Birových metod s otisky prstů. Helen Harrisonová z Pollock-Krasner House navíc napadla argument se zlatým pigmentem z podlahy ateliéru.

Podle nás se tu střetly dva světy, z nichž každý přísahá na jiný druh důkazu. Forenzní laboratoř nabízela fyzické stopy. Znalci trvali na rukopisu a dokumentované minulosti díla. Kdo před San Bernardinem obraz vlastnil, nikdo nikdy nedoložil. Magazín Wired zmiňoval jako lákavou hypotézu Pollockova bratra, který v okolí žil a mohl některé práce rozdat, k ověřené stopě však tato úvaha nevedla.

Miliony na stole a Pollock za čtyři miliardy

Trh se mezitím ozval sám. Jeden obchodník nabídl Hortonové 46 milionů korun. Odmítla s tím, že nejde o férovou nabídku. Později podle jejího syna Billa Page odmítla i sběratele, který byl ochoten zaplatit přes 200 milionů korun. V roce 2008 se plátno objevilo v Torontu s cenovkou kolem 840 milionů korun a sama Hortonová byla přesvědčená, že jeho skutečná hodnota činí zhruba 1,15 miliardy korun.

Šílené? Stačí se podívat na současné aukce. Letos 18. května prodala aukční síň Christie’s Pollockův obraz Number 7A, 1948 za více než 4,1 miliardy korun a stanovila nový aukční rekord autora, jak potvrzuje tisková zpráva Christie’s. Pokud by plátno z kalifornského bazaru získalo oficiální požehnání, miliardová částka by v takovém prostředí působila spíš skromně.

Tady se ukazuje nejcennější poučení celé kauzy. Podoba se slavným autorem cenu nevytvoří. Vysokou hodnotu skládá teprve řetězec důkazů, důvěra uznávaných expertů a ochota kupce nést riziko. Hortonová měla v rukou první článek a kus druhého. Třetí si chtěla vynutit za vlastních podmínek. V rozhovoru pro Art F City mluvila o principu a o tom, že laciným prodejem by znevážila Birovu vědeckou práci. Syn po její smrti v červenci 2019, kdy jí bylo 86 let, uvažoval o kupci, který by měl dost síly otevřít otázku pravosti znovu.

Pollock na půdě? Jak postupovat s podezřelým nálezem v Česku

Podobné zázraky se občas opravdu přihodí. Za rámem obrazu koupeného za necelou stovku na americkém blešáku se našla kopie Deklarace nezávislosti, která se později vydražila za 55 milionů korun a o devět let později změnila majitele za 187 milionů. Obchodník se šrotem zase za 320 tisíc korun pořídil zlaté vajíčko, v němž londýnská firma Wartski podle archivních popisů a katalogu z roku 1964 rozpoznala ztracené carské Fabergého vejce. U dokumentu či šperku však lze srovnávat papír, značky a výrobní detaily. Abstraktní obraz bez podpisu nabízí sporům mnohem širší pole.

Ani český trh přitom nehraje o drobné. Čapkův Piják se letos v květnu vydražil v Galerii Kodl za 34,08 milionu korun a celá aukce vynesla 247,5 milionu. Při vyklízení půdy nebo prohrabávání dědictví se proto vyplatí zbystřit. Zájem zaslouží:

• signatura, štítky galerií a aukčních síní na rubu, staré inventární značky,
• kvalitní dobový rám, razítka a způsob napnutí plátna,
• rodinné doklady, katalogy či staré fotografie interiéru, na nichž obraz visí.

Nález nečistěte, neodstraňujte rám ani nálepky a fotografujte líc i rub. Předběžný odhad nabízí například Dorotheum Praha přes online formulář s fotografiemi. Při vyšší hodnotě se vyplatí soudní znalec ze seznamu, který vede ministerstvo spravedlnosti. Jeho hodinová sazba se od roku 2023 pohybuje mezi 800 a 1 000 korunami, laboratorní průzkum bývá výrazně dražší. Pokud pravost zůstane nejasná, prodává se dílo obezřetně jako „připisováno“ nebo „okruh autora“.