Nenáviděný socialistický nevkus za 2 000 000 Kč: Sběratelé šílí po brutalistických plastikách z našich sídlišť

Reliéf na fasádě paneláku, bronzová plastika u dětského hřiště, betonový objekt před poštou. V aukčních síních se díla stejných autorů prodávají za miliony korun.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Každý den kolem nich projdou tisíce lidí, aniž by zvedli oči. Betonové reliéfy nad vchody, keramická domovní znamení, abstraktní kovové plastiky mezi paneláky, pozůstatky systému, který v letech 1965 až 1991 odváděl jedno až čtyři procenta z rozpočtu každé veřejné stavby na výtvarné řešení. Nebyla to charita pro režimní sochaře. Jak připomíná sochař a kurátor Pavel Karous, díky soutěžnímu mechanismu se do veřejného prostoru dostávali i autoři se zákazem vystavovat, třeba manželé Janouškovi na pražském Jižním Městě. Výsledkem je vrstva umění, která po roce 1989 zůstala v mrtvém úhlu mezi odporem k normalizaci a nezájmem o panelová sídliště. Teď se probouzí, a má cenovku.

Miliony na aukčním kladívku

Čísla mluví jasně. Podle analýzy portálu Artplus padlo v Česku za rok 2025 celkem 53 milionových prodejů poválečného umění, celkový obrat segmentu přesáhl 344 milionů korun. Průměrná cena prodaného díla vystoupala téměř na 155 tisíc korun.

A nejde o abstraktní statistiku. Konkrétní aukční výsledky u autorů, jejichž práce dodnes zdobí sídliště a veřejné budovy:

• Stanislav Kolíbal – objekt z poloviny 80. let prodán za 2,81 milionu Kč, další jeho práce v rozmezí 1,85–1,92 milionu Kč.
• Hugo Demartini – Červený reliéf 2 dosáhl 2,623 milionu Kč.
• Karel Malich – studie k plzeňskému reliéfu startovala na 3,1 milionu Kč; jeho starší drátěná plastika se prodala za téměř 3,2 milionu.
• Mária Bartuszová – reliéf z poloviny 80. let vystoupal na 4,92 milionu Kč.

Jedno zásadní upřesnění: tohle jsou ceny přenositelných objektů a reliéfů, které se dají odborně sejmout, zabalit a dopravit do aukční síně. Ne automaticky cenovka každého betonu zazděného v paneláku.

Co visí na fasádě a co stojí v galerii

Právě tady probíhá klíčový předěl. Bronzová plastika, kterou lze demontovat a restaurovat, má jasnou aukční historii a likvidní trh. Betonový reliéf odlitý přímo do fasády panelového domu je jiný příběh. Beton degraduje, koroduje výztuž, odlupuje se povrch, praskají hrany. Dílo je často neoddělitelné od stavby, a i kdyby šlo sejmout, náklady na deinstalaci a restaurování mohou převýšit tržní cenu.

To neznamená, že fasádní reliéfy nemají hodnotu. Mají, kulturní, historickou, architektonickou. Jen se s ní hůř obchoduje. Kdo chce zjistit, co konkrétně visí na jeho paneláku, může začít v databázi Sochy a města, dohledat autora a ověřit případnou památkovou ochranu v katalogu Národního památkového ústavu.

A právní situace? Automatická památková ochrana neplatí. Ale ani vlastník domu nemá zcela volné ruce, autorský zákon chrání nedotknutelnost díla a jeho užití nesmí snižovat hodnotu. Prakticky to znamená, že SVJ nemůže reliéf prostě odsekávat při zateplování, aniž by riskovalo právní spor.

Kde je najdete, a kde už nejsou

Některá díla stojí na místě desítky let. Plastika Vesmír na sídlišti Kamenný vrch v Brně-Novém Lískovci, kombinace betonu a kovu z let 1985–1988, pořád čeká mezi paneláky. Plastika Oskar ve vnitrobloku na Kloboukové ulici na pražském Jižním Městě rovněž přežila.

Jiná zmizela. Bronzový Prameník Vladimíra Kýna na pražských Ďáblicích, osazený roku 1983, byl po letech zanedbání postupně rozebrán a v roce 2007 ukraden. Dvanáct reliéfů pro objekt na Šimůnkově ulici tamtéž, realizovaných v roce 1975, je dnes evidováno jako zaniklé. Radnice Prahy 8 přitom Ďáblice popisuje jako sídliště s jedním z nejrozsáhlejších souborů uměleckých děl v obytných domech i veřejném prostoru, a letos oznámila, že se Prameník vrátí.

Bronz je zlodějsky atraktivnější než beton. Plastika Žabák sochaře Vincence Vinglera na Praze 8 byla po opakovaném vandalismu nakonec ukradena celá. Čím víc roste povědomí o hodnotě těchto děl, tím víc roste i riziko.

Kdo kupuje a proč právě teď

Profil českého sběratele poválečného umění podle J&T Banka Art Reportu: nejčastěji lidé nad čtyřicet, profesně právníci, lékaři, architekti, developeři a majitelé firem. Více než třetina dotázaných považuje investici do umění za atraktivnější než před pěti lety. Motivace je trojí: osobní vztah k dílu, sběratelská prestiž a investiční kalkulace.

U brutalistních objektů se k tomu podle nás přidává ještě generační návrat ke kořenům. Lidé, kteří na sídlištích vyrůstali, dnes mají peníze a jiný pohled na estetiku surového betonu a kovu. Co jim v dětství připadalo šedivé a depresivní, dnes vnímají jako autentický výraz doby, a jako alternativu k přehlceným galeriím plným maleb.

Trh se navíc rozšiřuje mimo klasické sálové aukce. V roce 2025 se poválečné umění prodávalo i online: 2 544 děl za 97,3 milionu korun, přičemž nejdražší online položka dosáhla 3,348 milionu. To snižuje vstupní bariéru pro nové kupce.

Poklad, nebo iluze?

Data ukazují spíš strukturální trend než spekulativní bublinu. Počet milionových prodejů poválečných autorů v Česku roste, průměrné ceny stoupají, sběratelská komunita se rozšiřuje. Ale je důležité rozlišovat: ateliérový bronz Kolíbala s aukční historií a betonový reliéf neznámého autora na fasádě paneláku v Mostě jsou dva různé světy. U prvního existuje likvidní trh. U druhého existuje hodnota, jen ji zatím nikdo neumí zpeněžit.

Až příště projdete kolem abstraktní plastiky mezi kontejnery na tříděný odpad, zkuste se podívat na signaturu. Možná míjíte dílo autora, jehož jiná práce se právě prodala za dva miliony. Možná míjíte dílo, které za deset let nebude existovat.