politika – VědaŽivě.cz

Neutrální země ve 2. světové válce často nebyly tak neutrální, jak se tvářily

Redakce VědaŽivě — Wed, 27 Aug 2025 03:29:00 +0000

V České republice se v jistých kruzích mluví o tom, že pro zemi by bylo nejlepší vyhlásit neutralitu a nezapojovat se do žádných sporů ve světě. Nutno říci, že zkušenosti z druhé světové války ukazují, že s neutralitou to není zase tak jednoduché. Během největšího konfliktu v lidských dějinách nakonec zůstalo neutrálních jen 14 zemí. Ale mnohé z nich musely pravidla neutrality velkým způsobem ohnout a nedá se říci, že se vůbec nezapojily.

Neutralita mnohým nepomohla

Před druhou světovou válkou se mnoho zemí snažilo být neutrální. Ale bylo jim to k ničemu. Například Norsko mělo tak strategickou polohu, že obsadit ho bylo pro Německo výhoda. Belgie a Nizozemí také vyhlásily neutralitu. Hitler na to vůbec nedbal a prostě je obsadil. Když Německo okupovalo Dánsko a Norsko, vedlo to Velkou Británii k rozhodnutí angažovat se na Islandu. Stalin se o neutralitu států v Pobaltí také nestaral a bez okolků je okupoval.

Ale i tak se v Evropě podařilo některým zemím do války prakticky nezapojit. Známými případy jsou Švýcarsko, Švédsko, Španělsko, Irsko nebo Portugalsko. A malé státy jako Andorra, Monako, Lichtenštejnsko, San Marino a Vatikán. V mnoha případech měla neutralita své ale, nebo dokonce bylo výhodné pro válčící strany, aby toto území mimo válku udržovaly. Je známo, že třeba německý plán na obsazení Švýcarska existoval, ale Hitler se nikdy nerozhodl ho spustit.

Německo mnoha neutrálních států využívalo k tomu, aby od nich nakupovalo strategické suroviny, které nutně potřebovalo pro svůj válečný průmysl. Z Portugalska a Španělska odebíralo wolfram. Švédsko jako producent železné rudy dodávalo ji a pak velmi kvalitní kuličková ložiska. Turecko bylo zase důležitým dodavatelem chromu. Švýcarsko naopak sloužilo k finančním operacím a v jeho bankách bylo možné uložit a vyprat nakradené bohatství Evropy.

Nutné kompromisy

Ale narušení neutrality se netýkalo jenom obchodních vztahů. Třeba Švédsko bylo nuceno umožnit německým vojákům cestu přes své území, aby se dostali do Finska. Portugalsko zase umožnilo Spojencům využití Azorských ostrovů, což jim pomohlo zabezpečit trasy konvojů před útoky ponorek. Španělsko, které mělo při nedávné občanské válce silnou pomoc z Německa, poslalo dobrovolníky bojovat na straně nacistů.

Státy se často řídily pragmatismem. Ačkoli režim v Argentině, která ke konci války byla přinucena vstoupit do konfliktu, stranil nacistům, ve velkém obchodoval se spojenci. A nebyl jediný. Na druhou stranu mnoho neutrálních zemí poskytlo azyl uprchlíkům, například statisícům židů. Jejich území ale také byla doslova rejdišti špionů obou stran, kteří se snažili získat užitečné informace nebo přízeň některého státu pro své válečné cíle.

Článek Neutrální země ve 2. světové válce často nebyly tak neutrální, jak se tvářily se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Technik rozluštil Teslovo tajemství, jak 50krát zesílit výkon elektřiny. Vyslýchala ho kvůli tomu i FBI

Redakce VědaŽivě — Tue, 05 Aug 2025 04:46:00 +0000

Jim Murray ohlásil, že odhalil jedno z velkých tajemství chorvatského vynálezce Nikoly Tesly. Když mu bylo jen 5 let (Murraymu, ne Teslovi), už si vyvinul silný vztah k motorům a elektronice. Asi za to mohou otcovy vláčky, se kterými si hrál celé hodiny. Přirozený talent pak vedl k prvnímu elektromotoru, který zkonstruoval v 6 letech. V dalších letech studoval a konstruoval rakety i rádia a postupně našel zájem v jaderné fyzice.

Konstruktérem již od útlého dětství

To ho přivedlo ke konstrukci lineárního elektronového urychlovače, který v roce 1964 představil na New England Science Talent Search. Vyhrál první místo ve školním, obecním i státním kole. Kromě toho byl jeho projekt vystaven v Technickém muzeu v Bostonu. Dlouho před maturitou začal podrobně zkoumat dílo Nikoly Tesly. Fascinovala ho hlavně Teslova prohlášení o generátorech a přenosech. Přísahal, že jeho postupy znovu objeví.

Tyto snahy Jima nakonec přivedly k osobám jako Otis T. Carr, který měl znát Teslu osobně. On i další mu také umožnili pochopit několik ztracených Teslových tajemství. Během profesního života často experimentoval na různých technických postupech. To nakonec vedlo k vyvinutí SERP (Switched Energy Resonance Power Supply). Vysoce specializovaný okruh dokáže zesílit elektřinu až 50krát. Pak ho ještě spojil s technologií svého kamaráda.

Jak se Jim dostal do hledáčku FBI

Výsledkem bylo zesílení o 4 790 % oproti příkonu. Pokud by se tento postup dostal do výroby, otřásl by největšími elektrickými společnostmi světa. Při pohledu na tuto inovaci je těžké uvěřit, že Tesla dosáhl stejného prahu skoro o století dříve. A od té doby se ve světě generátorů odehrál jen drobný pokrok. Stačí se ovšem jen podívat na několik Teslových patentů, a je jasné, proč byl tento technik tak pečlivě sledován FBI.

Jimův výzkum na tom byl podobně. Jednoho dne našel doma podivnou zprávu. Když dorazil na udané místo, několik agentů ho vyslýchalo. Jen oznámil svůj zájem o Teslu, něco si zapsali a dali to do složky s jeho jménem. „Později jsem se dověděl, že jakmile se stanu osobou zájmu, FBI uchová moji složku navěky.“ Tato očividná snaha o zastrašení Jima naštěstí neodradila. Díky modernímu pokroku a neúnavné práci více rozumíme Teslovi.

Reálná použitelnost a legislativní překážky

Technologie SERP není nic menšího než změna našeho paradigmatu porozumění elektřině. Hon za energií je nepochybně katalyzátor mnoha amerických politických rozhodnutí. Nicméně většina Američanů si je vědoma jen snah o využití uhlí, ropy, jaderné energie, větru nebo slunce. Tyto schválené směry dostávají každý rok více jak 5 miliard dolarů dotací. Nezávislí badatelé typu Jima jsou naopak naprosto ignorováni.

V roce 2012 byl jen výkon větrných elektráren v USA víc jak 60 gigawattů. To je dost na napájení 15 milionů domácností. Obnovitelné zdroje jsou často kritizovány jako nedostatečné pro uspokojení poptávky. S použitím technologií typu SERP bychom ale dostatek energie získali poměrně snadno. Dokud budou ale některé organizace legálně tyto snahy potlačovat, málokdy dojde na uspokojení potřeb běžného obyvatelstva.

Článek Technik rozluštil Teslovo tajemství, jak 50krát zesílit výkon elektřiny. Vyslýchala ho kvůli tomu i FBI se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhada okolo Jana Masaryka: Nevědomky konzumoval omamující léky, kolegové mu šli po krku

Redakce VědaŽivě — Thu, 30 May 2024 02:41:00 +0000

Úmrtí Jana Masaryka je dodnes obestřeno nevyjasněnými okolnostmi. Smrt, kterou komunisté automaticky označili za sebevraždu, byla po sametové revoluci vyšetřována jako vražda. Dodnes však můžeme jen spekulovat o tom, co se v ten osudný večer 10. března 1948 skutečně odehrálo. Mohli za smrtí významného českého politika stát komunisté, kteří chtěli zabránit jeho emigraci? Nebo mu šli po krku jeho kolegové, kteří ho už nevnímali jako oddaného demokrata?

Podivné úmrtí Jana Masaryka

Je brzké ráno 10. března 1948 a tělo Jana Masaryka je nalezeno na nádvoří Černínského paláce. O pár dní později je případ komunisty uzavřen jako sebevražda. Jan Masaryk dlouhodobě trpěl depresemi, takže se jednalo o poměrně logické východisko z jeho bezvýchodné situace. Přesto se už v té době objevily názory, že mohl smrt někdejšího ministra zahraničí zapříčinit někdo jiný.

Pozice, v jaké bylo tělo nalezeno, neodpovídá pozici, v jaké by se v takovém případě nacházelo tělo sebevraha. Za nehty měl mít údajně omítku, která by poukazovala na snahu zachytit se a v bytě byly nalezeny nedopalky tří druhů cigaret. Vše tak naznačuje, že se nerozhodl se svým životem skoncovat dobrovolně. Údajně mu měly být do kávy přimíchány omamující léky předtím, než ho neznámi pachatelé vyhodili z okna.

Jan Masaryk našel své poslání jako český ministr zahraničí.

Život v rodině Masaryků

Život Jana Masaryka nikdy nebyl procházkou růžovým sadem, jak by se u tak významné rodiny mohlo předpokládat. Přísný až pedantský otec měl na své děti velmi vysoké nároky a máloco dokázal prominout. Poměrně bezprostřední Jan tak do rodiny intelektuálů moc nezapadal. Jeho školní prospěch byl mizerný a pro nic se nedokázal nadchnout. Na počátku 20. století je proto poslán k příbuzným do Ameriky takzvaně na převýchovu. I zde se však protlouká, jak jen může, a dokonce stráví několik týdnů v zařízení pro duševně nestabilní jedince. Sklon k depresím nejspíš zdědil po své matce, stejně jako všichni jeho sourozenci.

Do Čech se vrací až těsně před vypuknutím první světové války a narukuje do rakouské armády. Je tak protipólem svého otce, který mezitím v exilu buduje republiku. V nově vzniklém státě se pak chopí úřadu ministra zahraničí, ve kterém se konečně najde. Vyniká především svými řečnickými schopnostmi, díky kterým si získá oblibu u svých kolegů i širší veřejnosti.

Jan Masaryk vynikal svým řečnickým nadáním.

Nečekané sympatie k Rusku

Jméno Jana Masaryka v naších zemích dlouho působilo jako synonymum ke slovu demokracie. Mnozí kolegové proto nemohli rozdýchat jeho nečekané sympatie k Rusku, které začal vykazovat během a po konci druhé světové války. Podle všeho se nemohl vyrovnat se zradou západních mocností při podpisu Mnichovské dohody. Od té doby tak začne společně s prezidentem Benešem stranit Stalinovu Rusku a oba tak napomohou posílit moc KSČ.

Přesto zůstává Jan Masaryk přesvědčeným demokratem a tento vnitřní rozpor v něm vyvolává mnohem častější deprese. Z toho důvodu se dlouhou dobu věřilo, že jednoduše spáchal sebevraždu. Přesto to nelze tvrdit s jistotou a nové poznatky neustále dokazují opak. Kdo však ve skutečnosti stál za skonem Jana Masaryka se už nejspíš nikdy nedozvíme.

Článek Záhada okolo Jana Masaryka: Nevědomky konzumoval omamující léky, kolegové mu šli po krku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rozzuřený dav snědl svého expremiéra. Historikové se přou, zda šlo o spontánní akci, nebo organizovaný masakr

Redakce VědaŽivě — Wed, 28 Dec 2022 03:07:00 +0000

Johan de Witt je dodnes považován za jednoho z nejschopnějších politiků nizozemské historie a jeho sochu najdete v Haagu. Jeho oslavování je v mnohém oprávněné, protože se zasloužil o ohromný ekonomický vzestup země, ale udělal i fatální strategické chyby. V Nizozemí rozděleném na dva tábory měl i řadu nepřítel. Vše vyústilo v masakr, během kterého byl spolu s bratrem odpůrci zlynčován a části jejich těl lidé i jedli.

Nizozemci často bojovali mezi sebou

Nizozemí bylo v 17. století rostoucí ekonomickou mocností, ale jeho postavení bylo neustále narušováno vnitřními rozpory. Společnost byla rozdělena na dvě nesmiřitelné skupiny. Jedna stála za republikány požadující řízení státu jako republiky. Druhá pak za vládnoucím vévodou Oranžským. Výjimkou nebyly kruté střety a boje mezi příznivci obou stran, do toho se navíc zaplétaly zájmy dalších států jako Anglie a Francie.

Johan de Witt patřil do tábora republikánů, sám pocházel z politické rodiny, protože jeho otec byl starostou města Dordrechtu. V mládí se mu proto dostalo velmi dobrého vzdělání a měl z politikou blízkou zkušenost. V roce 1653, ve svých 28 letech, byl zvolen do funkce velkého pezionáře Spojených provincií nizozemských, což je předchůdce dnešního Nizozemí. Jednalo se o vysokou úřednickou funkci dnes srovnatelnou s funkcí premiéra.

Podfinancování armády vyústilo v katastrofu

Velmi se mu dařilo, protože na začátku uzavřel mír s Anglií a mohl se soustředit na odchod, díky čemuž stát a lidé velmi bohatli. Pomáhalo i to, že Vilém III. Oranžský byl ještě dítě. Byl proto do funkce opakovaně volen. Ovšem udělal velikou chybu, protože zanedbával ozbrojené síly. V roce 1672 Francie s přispění Anglie začala s Nizozemci válčit a jejich armádě se nedařilo. Toho využil Vilém III., který mezitím dospěl. Johan musel rezignovat a jeho bratr skončil ve vězení a měl být poslán do vězení.

Když ho šel 20. srpna 1672 Johan navštívit, před věznicí se shromáždil dav rozzuřených oranžistů. Bezpečnostní síly záhadně zmizely a dodnes se spekuluje, jaký měl Vilém III. na události podíl. Dav oba bratry zlynčoval a doslova roztrhal na kusy. Historické záznamy mluví o tom, jak někteří lidé části těl bratrů vařili a jedli, s dalšími se obchodovalo jako se suvenýry. I přes tento neslavný konec je dnes Johan de Witt považován za jednoho z největších státníků země, protože se zasloužil o její rozkvět.

Článek Rozzuřený dav snědl svého expremiéra. Historikové se přou, zda šlo o spontánní akci, nebo organizovaný masakr se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejznámější atentáty, které se nepovedly: Bývalý prezident měl také obrovské štěstí

Redakce VědaŽivě — Mon, 12 Dec 2022 03:39:00 +0000

Cristina Fernandes de Kirchner vítá před svým domem své příznivce. Pak se jí ale před očima ocitne hlaveň pistole. Střelec stiskne spoušť, náboj ale nikdy nevyjde. Salman Rushdie tak dobře nevyvázl. Spisovatele indického původu bodli 12x, přišel o oko, má poškozené vnitřní orgány a jednu ruku. Ačkoli jeho zotavení trvalo dlouho, alespoň je naživu. Které další historické postavy i současní činitelé museli také čelit hrozbě smrti?

Nevyhnulo se to ani Donaldu Trumpovi

Jedním z nejkontroverznějších politiků současnosti je bývalý prezident USA Donald Trump. V roce 2016 uspořádal coby kandidát shromáždění v Las Vegas. Na akci byl přítomen i 20letý Brit Michael Sandford. Ten se pokusil vzít místnímu policistovi zbraň, se kterou chtěl na Trumpa vystřelit. Záměr však nevyšel a Michael překvapivě vyvázl jen s 12 měsíci vězení. Roli nejspíš hrál i duševní stav pachatele.

Vícero atentátů na hlavy státu

Trump byl napaden jen jako kandidát, ale zvolené hlavy států byly terčem takových útoků nejčastěji. Kdo unikl jisté smrti jen o vlásek? Dobrým příkladem je francouzský prezident Charles de Gaulle, který přežil několik desítek pokusů o atentát. Organizace tajné armády po něm šla dlouhou dobu a k pokusu o jeho zabití došlo i v roce 1962. Tehdy jel v autě se svou ženou a drobná náhoda změnila dějiny Francie. Důvodem atentátů bylo předání Alžírska místním nacionalistům.

Asi nikdo nespočítá atentáty na Fidela Castra, za většinou z nich stála CIA. Ta chtěla jeho likvidací svrhnout celý komunistický režim. Pokusy zahrnovaly otrávené pero, výbušný doutník, šaty s otrávenou podšívkou, ale žádný z nich nakonec nevyšel.

Hlava USA a Británie

V roce 1981 vystřelil atentátník na Ronalda Reagana, včasná pomoc ale prezidenta zachránila. V roce 1943 se nacistické Německo pokusilo odstranit britského premiéra Winstona Churchilla. Jak se podařilo osvětlit tajné službě, nástrojem měly být výbušniny namočené v čokoládě.

Příliš malý atentátník

Dobrým příkladem toho, že prezidenti nemohou být v plném bezpečí nikdy, byl také Theodor Roosevelt. Toho chtěl zabít John Schrank, protože mu to údajně přikázali duchové. Politik měl ale obrovské štěstí. Střela totiž prošla nejdřív pouzdrem na brýle a pak 50 stránkami jeho projevu. On sám tak v ohrožení nebyl.

Franklin Delano Roosevelt byl napaden v roce 1933. Atentátník Giuseppe Zangara měl ale problém – protože byl příliš malý, nemohl mířit z davu. Musel se postavit na židli, ze které byla ale nepozorovaná střelba dosti obtížná.

Nacistický Vůdce a Svatý otec

Jedním z nejslavnějších atentátů je snaha o likvidaci Adolfa Hitlera. Pokus o jeho zabití měl na svědomí plukovník Claus von Stauffenberger. Tomu se podařilo propašovat na poradu s Hitlerem aktovku s výbušninou, shodou několika okolností však výbuch nebyl dostatečně silný a Hitler byl jen lehce raněn.

V roce 1981 vypálil Mehmet Ali Ağca po útěku z vězení hned 4 kulky do papeže, a to na Svatopetrském náměstí. Jan Pavel II. tehdy ztratil mnoho krve, nakonec přežil a útočníkovi i odpustil. Ağca si odseděl skoro 30 let a roku 2010 byl propuštěn. Následně konvertoval ke křesťanství a požádal i o audienci. Tu mu však papež František z pochopitelných důvodů zamítl.

Článek Nejznámější atentáty, které se nepovedly: Bývalý prezident měl také obrovské štěstí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdyby se Putin nikdy nedostal k moci –⁠ co by to znamenalo pro svět i samotné Rusko

Redakce VědaŽivě — Mon, 28 Nov 2022 03:43:00 +0000

S ruskou invazí na Ukrajinu se kromě jiného objevuje také jedna konkrétní úvaha. Jaký vývoj by potkal obě tyto země, kdyby se ruský prezident Vladimir Putin nikdy nedostal do svého úřadu? Kdo by v takovém případě kontroloval Ruskou federaci? Jak by se lišil život obyčejných lidí od dnešní situace? A dostali by miliardáři pořádnou nakládačku? Jak se vlastně tato temná figura z KGB stala noční můrou demokracie a vlastních lidí?

Jak skupinka miliardářů ke štěstí přišla

Musíme se vrátit do 90. let a ke kolapsu Sovětského svazu. S ním prakticky přes noc padla i celá ruská ekonomika. Boris Jelcin, první prezident Ruské federace, tehdy prodal vládní průmysl malé skupině miliardářů. Jednalo se o odvětví těžby surovin, produkce energií a také stavebnictví. Tato skupina oligarchů tak měla v rukou 70 % veškerých ruských financí. Ano, celou ruskou ekonomiku si tak koupili s poměrem pár centů za jeden dolar.

Současně s jejich vysáváním státu se Jelcin díval po svém nástupci. To ho přivedlo až k bývalému agentovi KGB, Vladimiru Putinovi. Jakmile se dostal k moci, rozjela se válka s Čečenskem, která mu vysloužila pověst tvrdého chlapíka. Krvežíznivá veřejnost totiž nového premiéra milovala a Jelcin tedy předal žezlo. Kdyby to ale nepadlo na Putina, kdo by dnes velel ve zdech Kremlu? A byla by vůbec tato země nějak odlišná?

Mocenské boje se stejnými nástroji

Kdyby ho Jelcin neurčil, pravděpodobně by mezi sebou bojovala zmíněná skupina oligarchů. A největší hráč? Ropný magnát Michail Chodorkovskij, dnes v exilu. Když nastoupil Putin do úřadu, dal jim nabídku, kterou nešlo odmítnout. Oni se nebudou plést do politiky, on dá zase ruce pryč od jejich byznysu. Jenže Chodorkovskij takhle hrát odmítl a se zlou se potázal. Putin používal armádu proti svým sokům, oni by nejspíš postupovali podobně.

Jejich touha po další moci by ohrozila nejen samotnou zemi, ale i celý svět. Aktuální ekonomické sankce Rusko výrazně poškozují. Oligarchové by se tak mohli za chvíli ocitnout na úrovni normálního lidu. Chudí tohle rádi vidí, ať to stojí cokoli. Jestli ale po pádu SSSR vládla zemi vyšší třída, mohli by se lidé vzbouřit a požadovat změnu vládnoucí struktury. A nemuseli by být moc milí. A věřte nebo ne, Putin i Jelcin chtěli kdysi do NATO.

Jiný režim, jiná ekonomická hra

Kdyby bylo Rusko prozápadní, co by to znamenalo pro světový obchod? Okamžitě se vám vybaví plyn a ropa. Ale je to velká země a má také největší lesy na planetě. V zásadě vyváží jen zlomek toho, co dokáže vyrobit. Ekonomický boom by je tak mohl katapultovat do zcela jiných výšin. Místo investic do armády by mohla vyrůst pořádná infrastruktura. Nové domy a také lepší vzdělávání. Lepší cesty by pomohly poptávce po ruském dřevu po celém světě.

Jenže dnes nutí ekonomický zmatek lidi vrhat se v obchodech na regály s cukrem. Mnoho jich nikdy neopustilo nejen zemi, ale ani své domy. S Putinem mimo hru by nebyli vysáváni, ale mohli by si splnit bez obav své běžné potřeby. Místo toho, aby s nimi někdo jednal jako s pěšáky, by se mohli konečně stát normálními lidmi. Putin teď kontroluje oligarchy, kteří kontrolují Rusko. Jenže jak klesají bankovní konta, čeká to samé možná loajalitu.

Článek Kdyby se Putin nikdy nedostal k moci –⁠ co by to znamenalo pro svět i samotné Rusko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ty neodpornější zbraně, které kdy kdo vyvinul. S přehledem by zabily půlku populace, ale naštěstí vyhrál zdravý rozum

Redakce VědaŽivě — Sat, 01 Oct 2022 02:18:00 +0000

V historii lidstva existují okamžiky a projekty, na které není nikdo příliš pyšný. Pokud by skutečně vyšly, mohly by zranit nebo zabít obrovské množství lidí. Toto jsou jedny z nejhorších projektů a plánů, které se staly skutečností. Některé jsou spojeny se známými osobnostmi. Ale většinu z nich se podařilo zastavit nebo se nakonec naštěstí nemohly řádně rozeběhnout.

Biologický útok na nacisty

Jedním z těch, kdo se měli do podobných projektů zaplést, byl i slavný britský ministerský předseda Winston Churchill. Ten prý za druhé světové války zvažoval i možnost, že by Britové svrhli biologickou zbraň, konkrétně antrax, na Německo. Nakonec se projekt neuskutečnil a za druhé světové války se až na případy ze strany Japonska žádné biologické zbraně nepoužily.

Konkrétně Japonsko kromě nich zvažovalo také jiné způsoby útoků na Spojené státy. Jedním z nich byl i plán na vypouštění balonů s vysoce hořlavými pumami směrem na území USA. Ty se o podobný princip začaly zajímat během studené války. Tentokrát chtěly na velkých balonech vypouštět prostředky, které by dokázaly ničit úrodu v Číně nebo Sovětském svazu.

Obří dělo Saddáma Husajna

Další známou osobou, která měla monstrózní plán, byl irácký prezident Saddám Husajn. Pokoušel se vyrobit obří dělo, které by mohlo vystřelovat projektily na extrémně dlouhé vzdálenosti, případně vystřelovat do vesmíru malé satelity. Na plánu se podílel známý konstruktér Geralda Bull. Ten byl v roce 1990 zabit, spekuluje se, že agenty izraelského Mossadu.

Známý německý velitel speciálních operací Otto Skorzeny se měl v době, kdy se blížila porážka nacistického Německa, podílet na vytváření tajných organizací, které měly pomáhat rehabilitaci fašistů a organizovat neofašisty. Tento plán se stal i námětem bondovky Spectre. Nejspíše se ale nerealizoval, Skorzeny dle všeho po válce spolupracoval i s USA nebo Izraelem.

Nebezpečný americký laser

Během studené války se Spojené státy snažily vyvinout účinnou protiraketovou obranu proti sovětským střelám. Jedním z nápadů byly i výkonné lasery, které by byly napájeny jadernou energií. Ty se ale ukázaly jako vysoce nestabilní. V případě nějaké nečekané události hrozil výbuch, který by mohl zabít velký počet lidí. Projekt byl naštěstí v roce 1982 zastaven.

Za ne příliš čisté se dají označit i projekty americké tajné služby NSA, které vyšly najevo po odhaleních whistleblowerem Edvardem Snowdenem. Ukázalo se, že agentura úmyslně šířila počítačové viry, aby se za jejich využití dostala k informacím a šířila svůj vliv. Nebylo to jediné odhalení, protože Američané dle všeho odposlouchávali velké množství lidí včetně některých spojeneckých lídrů.

Článek Ty neodpornější zbraně, které kdy kdo vyvinul. S přehledem by zabily půlku populace, ale naštěstí vyhrál zdravý rozum se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

5 nejkrutějších diktátorů světa a dnešní doby. Za jejich kritiku hrozí vězení, v mnoha případech i smrt

Redakce VědaŽivě — Wed, 21 Sep 2022 02:03:00 +0000

Obyvatelé Česka jsou již přes 30 let zvyklí na demokracii a jen starší generace si pamatuje na omezení komunistického režimu. Ale ta byla ničím proti pravidlům zemí, kde se moci chopila jediná osoba. Takzvaní diktátoři disponují téměř neomezenou mocí, své odpůrce a kritiky pronásledují a v zemi zavádějí často velmi přísná pravidla. Jejich porušení se trestá. Toto je pět asi nejhorších případů zemí, kde se moc soustředila do rukou jediného diktátora.

Rusko – Vladimir Putin

Putin byl dlouho označován za autoritáře, ale na upevňování moci dlouhodobě pracuje. Situace v Rusku se zhoršuje, opravdu špatná je od invaze na Ukrajinu. V zemi neexistují svobodná média, většina opozičních politiků je v emigraci, ve vězení nebo mrtvá. Kritici, a to často i ti pobývající v zahraničí, byli zabiti, například bojovými látkami. K mnoha vraždám prý dal příkaz sám vůdce Kremlu. Ten je také označován za nejbohatší osobu světa díky majetkům, které údajně ovládá. Současný postup ruské armády na Ukrajině ukazuje, že mu nezáleží na životech lidí.

Sýrie – Bašár Assad

V čele země stojí již 22 let a funkci zdědil po svém otci. Za jeho vlády docházelo k tvrdému potlačování opozice a svobody slova. V roce 2011 během demonstrací vyvolaných nedobrou ekonomickou situací a touhou po změně Assad proti demonstrantům nasadil armádu a v zemi vypukla občanská válka. V té postupoval značně bezohledně, ale bez pomoci Ruska a Íránu by nejspíše prohrál. Je obviněn, že v roce 2017 nechal proti rebelům použít i chemické zbraně.

Severní Korea – Kim Čong-un

Dynastický vládce Severní Koreje, která je jednou z neuzavřenějších zemí světa. Kult osobnosti, který zde vládne, z něho dělá téměř boha, který je moudrý a rozhoduje o všech aspektech života společnosti. Jakákoli kritika, a to i její náznak, je nepřípustná, hrozí za to poprava nejen kritika, ale i jeho rodiny. Tvrdě jsou ale trestány i případné neúspěchy v zadaných úkolech. V zemi neexistují žádná svobodná média, není tu přístup k internetu a popravou je trestáno třeba i držení jihokorejských seriálů.

Kuba – Miguel Díaz-Canel

Prezident Kuby, který nastoupil do své funkce po bratrech Castrových, v jejichž šlépějích v podstatě pokračuje. Během jejich dlouhé vlády byla téměř potlačena opozice a v zemi neexistuje nezávislý tisk. Chybná rozhodnutí Kubu navíc uvrhla do velmi špatné ekonomické situace, kdy zde existuje jen minimum konkurenceschopných odvětví. Řada Kubánců emigrovala hlavně do USA. Mnozí byli při pokusu o útěk zabiti.

Eritrea – Isaias Afwerki

Ačkoli se o poměrech v Eritreji moc nemluví, je zde situace mnoha odborníky označována za horší než v Severní Koreji. Již téměř 30 let zemi tvrdou rukou vládne Isaias Afwerki, který dlouhá léta válčil se sousední Etiopií. V zemi má obrovskou moc armáda, která může v podstatě kohokoli odvést na neomezenou dobu. Často takto unese i velmi mladé chlapce nebo dívky. Neexistují zde žádná svobodná média, šíří se zprávy o popravách a mučení. Obyvatelé země mají velmi omezenou možnost disponovat se svými penězi, aby se jim co nejvíce ztížila možnost emigrace.

Článek 5 nejkrutějších diktátorů světa a dnešní doby. Za jejich kritiku hrozí vězení, v mnoha případech i smrt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak Stalin používal teror, aby si zajistil svou moc aneb Udržování národa v nepřetržitém strachu

Redakce VědaŽivě — Mon, 11 Apr 2022 02:38:00 +0000

V otázce stalinského teroru zůstává stále nezodpovězených mnoho otázek. Dne 1. prosince 1934 vstoupil bývalý člen Sovětské komunistické strany Leonid Nikolaev do budovy vedení strany v Leningradu. Poté, co dorazil do třetího patra, zastřelil místního šéfa strany Sergeje Kirova, který byl zrovna mimo svou kancelář. Kirov byl zavražděn náhle uprostřed odpoledne a Nikolaev byl neprodleně zatčen, zatímco v tisku vznikl zmatek a panika.

Nástroje, jak se udržet u moci

NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) okamžitě zahájil pátrání po dalších podezřelých osobách. Před samotnou střelbou byl Nikolaev stával více pobouřen jednáním strany, kterou obviňoval z nezaměstnanosti a zhoršujících se okolností. Krom toho byl stále více přesvědčen o tom, že jeho žena má s Kirovem poměr. Bez ohledu na jeho motivy byla ovšem tato vražda spouštěcí událostí Velkého stalinského teroru.

Před tímto dnem nebyl Nikolaev nijak významnou osobou, jeho čin ale spustil proces, který ovlivnil stovky tisíc obyvatel žijících ve 30. letech pod Stalinovým režimem. Velká čistka nebo Velký teror označuje několik kampaní politické represe a perzekuce v rámci Sovětského svazu. Stalin ji spustil v zájmu odstranění zbývající opozice a získání neomezené moci. Zahrnovala většinu společnosti, samotnou Stranu, úřednictvo, důstojníky i inteligenci.

Pod vedením sboru NKVD

Zahájil ji šéf NKVD Genrich Jagoda a během vrcholu v letech 1936–1938 ji řídil Nikolaj Ježov. Oběti byly vězněny a popravovány bez soudů, jen na základě rozhodnutí „trojek“ složených z důstojníků NKVD. Došlo-li k soudům, byly zinscenované a předem rozhodnuté s vynuceným doznáním. Nejčastějším obviněním byly sabotáže, špionáž a protisovětská agitace. Jen v letech 1937 a 1938 zatkla NKVD přes 1,5 milionu osob.

V tomto období bylo v Sovětském svazu popraveno také 1 300 Čechů a Čechoslováků, hlavně na Ukrajině. Například jen během 28. září 1938 bylo popraveno 77 Čechů v ukrajinském Žitomíru, dle oficiální zprávy kvůli špionážním kontaktům s českým Sokolem. Byli zatýkáni spisovatelé, tvůrci sovětského raketového programu, jazykovědci, diplomaté, čeští letci, bolševičtí revolucionáři, vojenští velitelé a maršálové.

Které další politické procesy podobného typu vás napadají?

Zdroj: TheScientist

Článek Jak Stalin používal teror, aby si zajistil svou moc aneb Udržování národa v nepřetržitém strachu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tvrzení, že terorista „byl jeden z nás“, je vysoce problematické. Představuje to hrozbu pro tolerantnější společnost

Redakce VědaŽivě — Thu, 03 Mar 2022 03:03:00 +0000

Každý rok od útoku provedeného mladým bílým mužem z jedné z nejlepších čtvrtí města se tento den stává připomínkou masakru 77 mladých nevinných lidí. Lokality obětí – ostrov Utøya a vládní bloky v Oslo – se od té doby staly memoriálem. Událost tak připomínají květiny, proslovy a další pocty. Ty také odráží šok z toho, že terorista „byl jedním z nás“, což se týká i debaty politiků uspořádané v univerzitní aule města.

Dělení na „my“ a „oni“

Fráze „byl jedním z nás“ odráží skutečnost, že terorista reprezentoval průměrného bílého Nora v sociálně demokratické společnosti, která poskytuje každému stejné příležitosti. Současně tato fráze naznačuje, že existuje „ostatní“, kteří představují hrozbu pro „naši“ společnost či ideály. Toto srovnání je zvláště patrné, protože útoky z 11. září provedené muslimskými extrémisty jsou v našich myslích stále velmi živé.

Definice kultury a identity skrze duality může ovšem způsobovat nespravedlnost. Kultura a její dědictví je obvykle chápáno a vnímáno dvěma základními a odlišnými způsoby. Jakožto jednotka, která je stabilní navzdory času, a to bez výrazného externího kulturního vlivu – tzv. kulturní čistota. Nebo taková, která je vnějším kulturním vlivem neustále tvarována, tedy kulturní hybridita. První možnost rádi používají etno-nacionalisté.

Nic není bez vnějšího vlivu

Tyto skupiny tvrdí, že kulturní čistota je realita, aby podpořili svoje války a politické projekty. Nicméně celé lidské historii a dědictví dominují stopy interakce a prolínání právě mezi kulturami. Což je ostatně vidět na komplexní DNA každého jednotlivého člověka. Růst popularity extrémistické pravice v dnešní době začíná ovšem dominovat nad hybriditou a vytváří kulturní spory, nespravedlnost a dominanci.

Britská filosofka Miranda Fricker ukazuje dokonce na to, že předsudky jsou ve společnosti a kultuře extrémně zakořeněné. Jsou udržované jako tzv. black box, tedy vzorec myšlenek, chování a názorů, který je brán už jako samozřejmý. Nevědomky je tak předáván dál napříč celými generacemi prostřednictvím každodenního života a aktivit. V tomto kontextu lze pojem „epistemický“ vnímat jako základní a trvající znalost, která přetrvává.

Jak může jazyk zakrýt historii

Klíčovým faktorem všech těchto tendencí je jazyk, konkrétně volba slov. Kurátor v Severní Karolíně například použil roku 1999 termín „černý pracovník“ místo „otrok“. Jeho cílem bylo zakrýt nepříjemný faktor americké historie otroctví. Norský ministerský předseda zase roku 2013 prohlásil, že Norsko nikdy nebylo součástí obchodu s otroky. Jeho zkreslení bylo pokusem udržet mýtus o Norsku jako zemi bez xenofobie, extrémismu a dalších projevů.

Kdykoli používáme rétoriku se slovy „my“ a „oni“, vstupujeme vědomě či podvědomě do nebezpečné lokality. Obhajujeme tak nespravedlnost a nejenže posilujeme nenávist uvnitř extrémistických kruhů, ale tento náhled se pak stává normální součástí společenského diskursu a přispívá k sociálnímu vyloučení místo přijetí. Fráze „byl jedním z nás“ v oficiálním proslovu tak zakrývá právě „černou krabici“ slovní nespravedlnosti.

Norsko a nový zákon o kultuře

Severská země chystá v rámci nových politických cílů také nový zákon o kulturním dědictví. Ten má nahradit současný Cultural Heritage Act pocházející z roku 1978. Zatímco návrh vyzdvihuje výzvy nového zákona ve světle klimatické politiky, odkazy na kulturu a kulturní politiku jsou zmíněny jen okrajově. V právním dokumentu je soustředění se na jazyk naprosto klíčové, zvláště při práci s nespravedlností jak historickou, tak strukturální.

V zákonu je také potřeba zahrnout koncept kultury a národní identity v dialogové formě. To vyžaduje jazyk, který je inkluzivní a podporuje zvědavost po „ostatním“. Je také potřeba, aby zdůraznil a dal jasně najevo, že identita je něco, co je stále v procesu a neustále to podléhá změnám. Pro veškeré debaty o kulturní intoleranci, nespravedlnosti, rasovém násilí a nenávistných projevech je potřeba vytvořit arénu s dialogem.

Jak jste reagovali, když jste se o těchto útocích prvně dozvěděli?

Zdroj: LiveScience

Článek Tvrzení, že terorista „byl jeden z nás“, je vysoce problematické. Představuje to hrozbu pro tolerantnější společnost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pandora papers: Největší únik dat v historii odhaluje finanční tajemství světových boháčů a politiků

David Mencl — Sat, 06 Nov 2021 01:55:00 +0000

Tajné dohody a skryté majetky světově nejbohatších a nejmocnějších lidí byly odhaleny při největším objemu uniklých dokumentů v historii. Tento soubor dat je znám jako Pandora papers a zahrnuje téměř 12 milionů souborů od společností najatých významnými klienty. Tyto společnosti vytvářely struktury a fondy v daňových rájích, jako je Panama, Monako, Švýcarsko nebo proslulé Kajmanské ostrovy. Únik tak odhalil celý utajený finanční svět.

Co tento datový objem vlastně je?

Jde o e-maily, zprávy, firemní záznamy, certifikace, smlouvy a komplikované diagramy ukazující přímo labyrinty firemních struktur. V mnoha případech odhalují zcela prvně reálné vlastníky mnoha neprůhledných krycích společností, které existují pouze papírově. Uniklé údaje byly předány Mezinárodnímu konsorciu investigativních novinářů (ICIJ) ve Washingtonu. Tato organizace se podělila s médii jako The Guardian, BBC Panorama a dalšími.

Nejedná se o první únik ze skrytého finančního světa, rozhodně jsou Pandora papers ale tím největším. Data tohoto typu se dostávají ven již od roku 2013. Firmy v daňových rájích nejsou ilegální a mnoho lidí má pro tvorbu takových struktur zcela legitimní důvody. Utajení těchto struktur ale velmi nahrává daňovým únikům, praní špinavých peněz a zpronevěrám. Proto jde o velmi spornou praktiku zejména u politiků a veřejných činitelů.

Podnikání sídlící mimo místo

Další bohaté osoby a společnosti svěřují své majetky právě takovým společnostem, aby se vyhnuly placení daní v konkrétní zemi. Jde o legální krok, díky kterému však konkrétní vláda přichází pravděpodobně o miliardy na daních. Pandora papers zahrnují například vládce Jordánska, krále Abdalláha II., který má podle těchto dat majetky v hodnotě 100 milionů dolarů v Malibu, Londýně a na území Washingtonu. Král podotkl, že se ničeho nedopustil.

Dále je v dokumentech zahrnuta rodina ázerbajdžánského prezidenta Ilhama Alijeva, která v nedávných letech obchodovala v Anglii s majetkem za 400 milionů liber. Obchody se týkaly i nemovitostí prodaných britské Crown Estate spravující majetek britské královny, jejíž administrativa zkoumá podrobnosti tohoto obchodu. Částka 67 milionů byla zaplacena společnosti pracující pro rodinu, která vládne zemi pravidelně obviňované z korupce. To není dobrá vizitka ani pro jednu stranu.

Několik zásahů do centra Evropy

Týden před volbami vyšly najevo také údaje týkající se českého premiéra Andreje Babiše. Na toho směřovalo množství otázek týkajících se nákupu zámečku na jihu Francie. Politik odmítl tyto skutečnosti komentovat. Další postavou je prezident Kypru, který je sám o sobě kontroverzním centrem offshore společností. Nicos Anastasiadis odmítl informace komentovat a jeho firmy popírají, že by se dopustily čehokoli nezákonného.

Ne všichni zmínění v údajích jsou ale obvinění z něčeho trestného. Data například odhalují, že bývalý britský premiér Tony Blair s manželkou Cherie ušetřili 312 000 liber na daních z nemovitostí. Došlo k tomu při nákupu budovy v Londýně, kterou částečně vlastní rodina prominentního bahrajnského ministra. Kancelář si tu koupili za 6,5 milionu liber, k transakci ovšem použili společnost se sídlem na Britských Panenských ostrovech.

Výhled na možné změny zákonů

Gerald Ryle, ředitel ICIJ, prohlásil, že politici, kteří si svoje finance zorganizovali tímto způsobem, mají zájem o udržení současného stavu. Případné snaze o reformu společností v daňových rájích se proto budou snažit bránit. „Když tyto nástroje utajení finančních toků a struktur používají světoví lídři, politici a další veřejní činitelé, pak si nemyslím, že bychom se dočkali konce jejich fungování,“ podotkl Ryle k budoucnosti možné změny legislativy.

Doufal totiž, že takto masivní únik bude mít větší dopad než ty předchozí, nota bene při úniku během pandemie. Ta ještě zhoršila a zdůraznila společenskou nerovnost a donutila vlády k obrovským a nečekaným půjčkám. Ty jsou samozřejmě postupně naloženy na ramena daňových poplatníků. V těchto strukturách je drženo minimálně 11,3 trilionu dolarů a jedná se o peníze, které byly ztraceny napříč celým světem a šlo je využít na vzpamatování z covidu.

Jaká byla při zprávě o tomto úniku vaše první myšlenka?

Zdroj: TheGuardian

Článek Pandora papers: Největší únik dat v historii odhaluje finanční tajemství světových boháčů a politiků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Může demokracie existovat i bez politických stran? Zcela zásadní otázka, volby jsou už skoro za rohem

Redakce VědaŽivě — Wed, 30 Jun 2021 03:38:00 +0000

Prezident George Washington v roce 1796 kritizoval politické strany, protože dovolovaly „vychytralým, ambiciózním a bezzásadovým mužům“ rozvrátit moc lidu. Jeho obžaloba zní dnes až brutálně aktuálně, nota bene pár měsíců poté, co 147 členů Kongresu veřejně zpochybnilo výsledky posledních prezidentských voleb v USA. Ovšem i v dřívějších časech sdílelo hodně Američanů Washingtonův pohled na politické strany.

Politika bez politických stran

Popularita tradičních amerických politických stran je na historickém dnu. Politici z obou skupin – republikáni i demokraté – jsou jednak shledávaní nereprezentativními, jednak považováni za pouhý nástroj elit, které si je ukradly. Dokonce 38 % všech odevzdaných hlasů v roce 2018 nebylo spojeno s žádnou z nich. Tato skupina voličů je tak silnější než objem lidí, kteří by se identifikovali přímo s republikány nebo demokraty. A tento jev se zdá být mezinárodní.

Například v Evropě jsou tradičně silné středolevé strany obviňovány z toho, že ignorují své voliče a nejspíše přispěly i k procesu, který pomohl dotlačit Spojené království do brexitu. Rostoucí odpor vůči politickým uskupením inspiroval obecnou debatu mezi politology. Obhájci tradičních stran tvrdí, že demokracie stojí na silných, organizovaných a důvěryhodných politických frakcích. Bez nich by prý nastal chaos.

Hlas zní i z druhé strany

Malá skupinka intelektuálů – většinou mladších – ovšem podotýká, že nastal čas na mnohem otevřenější a přímější demokracii. Ta by měla zahrnovat méně spoléhání se na strany a profesionální politiky. Takový pohled by byl ještě před dekádou naprosto bizarní. Jenže události posledních let jako ekonomická krize 2008 a volba Donalda Trumpa v roce 20016 rozhodně rozšířily okruh toho, o čem je třeba debatovat.

Navzdory zatím malému dopadu takových názorů na aktuální dění se mění a posouvá vnímání veřejnosti v oblasti politiky obecně. Ještě v době před zhruba pěti lety by byl i na univerzitní půdě kdokoli propagující otevřenou a přímou demokracii nevyhnutelně terčem posměchu. Jenže tento pohled se může docela dobře stát během dalších pěti let naprosto běžným názorem, který budou mít v programu i nová politická hnutí – což bude nejspíš trochu oxymóron.

Zdroj: BBC

Článek Může demokracie existovat i bez politických stran? Zcela zásadní otázka, volby jsou už skoro za rohem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.