Od šesti týdnů k jedinému dni: jak rychle enzymy dohnaly přírodu

V roce 2016 publikoval japonský tým v časopise Science objev bakterie Ideonella sakaiensis. Mikrob izolovaný z prostředí spojeného s recyklací PET se naučil plastem živit. K tomu mu sloužila dvojice enzymů, PETáza a MHETáza. Výkon byl na tehdejší poměry ohromující, i když z dnešního pohledu skromný: tenký proužek PET fólie o rozměrech 20 × 15 × 0,2 milimetru při 30 °C téměř zmizel po šesti týdnech.

Od té chvíle se rozjela soutěž laboratoří. Roku 2020 představilo francouzské konsorcium kolem firmy Carbios a institutů INRAE, TBI a CNRS v Nature vlastní upravenou PET hydrolázu. Podle INRAE rozložila 90 % PET odpadu za deset hodin a stonásobně zvýšila výtěžek oproti dřívějším postupům.

O dva roky později přišel tým Hala Alpera z Texaské univerzity s variantou nazvanou FAST-PETase. Vědci vzali přírodní PETázu a algoritmus strojového učení jim napověděl, které mutace ji zrychlí a zpevní. Podle Texaské univerzity enzym pracoval pod 50 °C a některé materiály rozštěpil na monomery za 24 hodin. Většinu z 51 testovaných výrobků z běžného spotřebitelského odpadu téměř úplně rozložil během týdne.

Náš přepočet ukazuje, jak prudký skok to byl:

Srovnání je hrubé, protože každý tým zkoušel jiný vzorek za jiných podmínek. Trend je ale jednoznačný.

Proč petka v lese vydrží staletí a v reaktoru jen hodiny

Ve veřejné debatě se často slévají tři rozdílné děje. První představuje rozpad PET v prostředí. Lahev v trávě nebo na pláži podléhá slunečnímu záření, kolísání teplot a mechanickému oděru. NOAA upozorňuje, že plast se při tom spíš rozpadá na menší kousky a mikroplasty, než aby beze zbytku zmizel.

Druhou vrstvou je laboratorní depolymerace. Enzym v baňce s vodným roztokem stříhá esterové vazby, které drží řetězec PET pohromadě. Výsledkem jsou kyselina tereftalová a ethylenglykol, tedy suroviny, ze kterých se PET původně vyrábí. Odborný přehled v Communications Materials z roku 2025 popisuje typické podmínky: teplota mezi 40 a 72 °C, pufr hlídající kyselost a čas od deseti do 48 hodin.

Třetí patro tvoří průmyslová recyklace v reaktoru. Tady se ke chemii přidává logistika, protože odpad je nutné sesbírat, roztřídit, rozemlít a připravit.

Rychlost enzymu nejvíc brzdí krystalinita plastu. Uspořádané oblasti polymeru drží molekuly natěsno a enzym se k vazbám jen těžko dostává. U lahve je nejodolnější tlustší střední část těla. Proto vědci materiál často drtí na vločky či prášek, případně ho zahřejí, aby získal víc neuspořádaného, takzvaně amorfního podílu. FAST-PETase si podle studie poradila i s celou lahví, kterou tým předtím tepelně upravil.

FAST-PETase, japonský mikrob a Carbios: kdo vede závod

Každý ze tří hráčů přinesl do oboru něco jiného. Bakterie z Japonska dokázala, že příroda si s PET umí poradit. Texaský enzym ukázal, že umělá inteligence zkrátí vývoj nových variant a že se dá pracovat při mírnějších teplotách. Francouzský Carbios zase dotáhl technologii nejblíž průmyslu.

• Ideonella sakaiensis: živý organismus, 30 °C, týdny, ideální pro pochopení mechanismu.
• FAST-PETase: upravený enzym, do 50 °C, hodiny až dny, slibný pro menší decentralizované provozy i možnou sanaci znečištěných míst.
• Hydroláza Carbiosu: enzym stavěný pro vyšší teploty a velké objemy, 90 % rozkladu za 10 hodin, provozně ověřený v demonstrační jednotce v Clermont-Ferrandu.

Podle nás má FAST-PETase největší sílu jako důkaz konceptu. Dokládá, že enzym lze přizpůsobit konkrétnímu odpadu během pár let místo desetiletí. Carbios zase ukazuje, kam až se laboratorní objev dá dovést.

Recyklace na molekuly místo drcení na vločky

Dnešní běžná recyklace PET je mechanická. Lahve se rozdrtí, vyperou, roztaví a zpracují na granulát. Funguje dobře, pokud je vstup čistý, nejlépe v uzavřené smyčce z lahve na lahev, jak připomíná Evropská agentura pro životní prostředí. Každý další cyklus ale může kvalitu materiálu snižovat a barevné nebo znečištěné kusy se zpracovávají obtížně.

Enzymatická cesta rozebere polymer až na molekulární stavebnice. Z nich lze znovu postavit PET s vlastnostmi velmi blízkými panenskému materiálu. Dá se čekat, že nejvíc se uplatní tam, kde mechanika selhává: u barevných lahví, potravinových vaniček se zbytky jídla nebo u polyesterových textilií. Cenou je delší proces a pečlivé řízení reakce.

Bezpečnost stojí na uzavřeném provozu. Kyselinu tereftalovou i ethylenglykol označila už japonská studie za ekologicky nezávadné monomery, ethylenglykol je však toxická látka. Průmyslové linky proto proud produktů čistí a vracejí do výroby, místo aby ho pouštěly do okolí.

Enzymy mají i své hranice. Perspektiva v Nature Communications z roku 2026 upozorňuje, že polyethylen, polypropylen a polystyren drží pohromadě pevné vazby uhlík-uhlík, na které současné enzymy nestačí. Pokrok existuje u dalších polyesterů, kyseliny polymléčné a polyuretanů. PET zůstává vlajkovou lodí oboru.

Longlaville a evropská pravidla rozhodnou o skutečném dopadu

Z laboratoře do továrny vede dlouhá cesta. Carbios připravuje ve francouzském Longlaville první velký závod s kapacitou 50 000 tun PET odpadu ročně. To odpovídá zhruba dvěma miliardám lahví nebo dvěma a půl miliardám vaniček. Firemní dokument z roku 2025 počítal s dodáním prvních produktů zákazníkům v první polovině roku 2028. Tisková zpráva z 3. srpna 2026 však oznámila, že firma nestihne finanční uzavření projektu do konce září a začátek výroby se posouvá. Průmyslového měřítka se tak podle nás reálně dočkáme spíš ve druhé polovině dekády.

Hnací motor může přijít z Bruselu. PET lahve do tří litrů musí od roku 2025 obsahovat nejméně 25 % recyklovaného materiálu a od roku 2030 to bude 30 %. Prováděcí rozhodnutí Komise z června 2026 navíc upravilo započítávání recyklovaného obsahu tak, aby šlo zohlednit i jiné metody než mechanickou recyklaci. Pro enzymatické technologie je to důležitý signál, protože kvalitního recyklátu bude nedostatek. Petcore Europe uvádí, že v roce 2022 Evropa sesbírala 60 % PET a jen 48 % recyklátu se vrátilo do lahví.

V Česku zatím rozhodují hlavně sběrné cíle. Podle Ministerstva životního prostředí musí země od roku 2025 sbírat 77 % PET lahví a od roku 2029 dokonce 90 %. Politici v roce 2026 dál debatují o zálohování lahví a plechovek. Pro spotřebitele z toho plyne jednoduché doporučení: třídit stejně jako dosud. Enzym v reaktoru potřebuje sesbíraný odpad stejně naléhavě jako drtička.

Článek PET lahev se v přírodě rozkládá staletí. Nový enzym to zvládne za den se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co se skrývá v šedém chuchvalci ze sušičky

Chuchvalec tvoří drobná vlákna a útržky nití, které se z oblečení uvolňují při praní a hlavně při bubnovém sušení. Tipový web Ambient ho popisuje prostě jako „drobné zbytky nití a chmýří“. Vědci k němu přistupují pečlivěji. Studie publikovaná v roce 2026 v odborném časopise Environmental Science and Pollution Research, která představila jednoduchou metodu PEDL na vážení plastů v chuchvalci, popisuje reálný vzorek jako pestrou směs. Najdeme v něm živočišná vlákna, chlupy a vlasy, celulózová vlákna typu bavlna, viskóza či lyocell a k tomu syntetiku: polyester, akryl a nylon.

U domácích vzorků autoři zjistili, že syntetická mikrovlákna tvořila zhruba 30 % analyzované vlákenné skladby. Po chemickém odstranění přírodních vláken pak přes 85 % zbytku připadalo na plast. Jinými slovy: šedivá vata z běžné domácnosti v sobě nese podstatný podíl umělé hmoty.

Kolik vláken vlastně sušička vyprodukuje, ukazuje studie o odvětrávaných a kondenzačních sušičkách. U reálných náplní naměřila kolem 342 mg mikrovláken na kilogram prádla u kondenzačních modelů a zhruba 256 mg na kilogram u odvětrávaných. Šlo o všechna vlákna, přírodní i syntetická dohromady. U odvětrávaných přístrojů navíc asi 33 mg na kilogram uniklo průduchem rovnou ven, převážná část však zůstala zachycená na filtru, tedy právě v tom chomáči, který pak držíme v ruce.

Pro Česko má téma váhu. Podle ČSÚ vlastnilo v roce 2025 sušičku prádla 34 % domácností, v Praze 29 %. Řeč je tedy zhruba o každé třetí domácnosti.

Jediná podmínka pro kompost: stoprocentně přírodní prádlo

Klíčové doporučení formuluje Colorado State University Extension, poradenská služba americké univerzity. Chuchvalec z oblečení z přírodních vláken (jako příklad uvádí stoprocentní bavlnu a vlnu) se v domácím kompostu rozloží a dodá i drobnou porci živin. U polyesteru či nylonu naopak varuje před znečištěním mikroplasty.

Do skupiny vhodných materiálů patří bavlna, len, vlna, konopí a další rostlinná, celulózová nebo živočišná vlákna bez umělé příměsi. Háček tkví v tom, jak málokdy dnes taková várka vznikne. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) odhaduje, že syntetická vlákna tvoří asi 60 % oblečení a 70 % bytového textilu, který Evropané nakupují. V roce 2022 připadlo na obyvatele EU v průměru 19 kg textilu, z toho 8 kg oblečení a 7 kg bytových textilií.

Průzkum Nielsen Admosphere ukázal, že Češi perou pilně: téměř tři čtvrtiny alespoň jednou týdně. A 95 % z nich prádlo před praním třídí, ovšem podle materiálu jen 40 %. Typická tuzemská sušicí dávka proto podle nás velmi často kombinuje bavlněné ručníky s funkčním trikem, legínami, spodním prádlem s elastanem nebo povlečením se syntetickou příměsí.

Kdo tedy dosud vysypával filtr na kompost bez rozmýšlení, pravděpodobně do něj přidával i plast. U drobné dávky z čisté bavlny či vlny je takový krok obhajitelný. U běžné směsi spíš ne.

Mikroplasty v kompostu: proč polyester na záhon nepatří

Polyester, nylon i akryl jsou plastové polymery navržené tak, aby vydržely. Americká Národní parková služba (NPS) připomíná, že polyester se vyrábí z ropy a biologicky se nerozkládá. V kompostové hromadě, kde bakterie a houby rychle zpracují listí, slupky i bavlněná vlákénka, zůstává syntetika v podstatě netknutá. Spolu s hotovým humusem putuje na záhon a vmíchá se do půdy.

Cestu dál popisuje zpráva o plastech v půdě vydaná pod hlavičkou FAO. Shrnuje 33 studií, které zkoumaly, zda plodiny přijímají nano- a mikroplasty či plastové chemikálie. Velmi jemné úlomky menší než jeden mikrometr dokážou rostliny přijímat, a to především kořeny. Důkazy o přesunu do jedlých částí jsou zatím skromnější a dopady na potravinovou bezpečnost se dál zkoumají.

Zahradní poradna University of Connecticut (UConn) v textu z roku 2026 shrnuje, že mikroplasty se objevují v kompostech i půdách a mohou ovlivňovat žížaly, mikroorganismy, klíčení, růst kořenů a příjem živin. Panikařit nedoporučuje. Za nejrozumnější obranu považuje omezování zdrojů plastu, protože půdu chceme udržet zdravou po desetiletí. Šedivý chomáč ze syntetiky představuje přesně takový zbytečný zdroj, kterého se lze snadno zbavit.

Srovnání s klasickými „hnědými“ složkami kompostu vyznívá jednoznačně. Ambient sám přiznává, že chuchvalec funguje jako suchý materiál, ale nepřináší vlhkost ani významnou výživu. Listí, sláma, seno nebo štěpka splní stejnou roli lépe a bez plastové stopy.

Štítek na prádle jako třídicí klíč

Barva ani omak chuchvalce o jeho původu nic nevypoví. Spolehlivou informaci nese etiketa každého kusu, který prošel bubnem. Textilní zkušební ústav připomíná, že materiálové složení musí být uvedeno celým českým názvem, například „100 % bavlna“, „55 % polyester / 45 % vlna“ nebo „70 % polyester / 30 % akryl“.

Praktické pravidlo pro domácnost zní takto:

Rozhoduje nejslabší článek. Jediný syntetický nebo smíšený kousek v sušičce stačí a celou dávku vláken je rozumné brát jako kontaminovanou.

Druhou podmínkou je chemie z praní. Laundrycare i Ambient u zahradního využití doporučují přírodní prací prostředky a vynechání avivážních přípravků a parfemace. Opatrnost podporuje i manuál pro využití šedé vody ze San Franciska: soli a sodné sloučeniny se mohou hromadit v půdě a brzdit příjem vody, bor či borax je ve vyšších dávkách pro rostliny toxický a chlorové bělidlo hubí půdní mikroorganismy.

Kdo má ověřeně přírodní chomáč, ať ho natrhá na menší kousky, nevrství plstnaté pláty a promíchá ho s vlhkým zeleným materiálem, například posekanou trávou. Mulčovat jím kolem zeleniny či bylinek podle nás nemá smysl, pokud původ není stoprocentně jistý.

Hnědá popelnice, koš, nebo podpalovač?

Obecní hnědé nádoby jsou určené pro rostlinný bioodpad a chuchvalec na jejich seznamech nenajdeme. SAKO Brno uvádí, že hnědá popelnice slouží pro biologicky rozložitelný odpad rostlinného původu, a textil i plast výslovně vylučuje. Pražské služby přijímají trávu, listí, zbytky ovoce a zeleniny, kávovou sedlinu, piliny, seno či slámu, ale nechtějí chlupy, vlasy, peří ani biologicky obtížně rozložitelné materiály. Bezpečnou adresou je proto směsný komunální odpad, pokud vaše obec výslovně nestanoví něco jiného.

Jedna rada se hodí každému: filtr neoplachujte pod kohoutkem. Zmíněná studie sušiček ukázala, že splachování vláken do odpadu výrazně zvyšuje zátěž vody mikrovlákny. Autoři doporučují chomáč vyhodit do koše.

Syntetický chuchvalec přitom může ještě posloužit mimo půdu:

• podpalovač: Laundrycare i Ambient zmiňují jeho vysokou hořlavost a tip s kartonem od vajec zalitým voskem,
• savý materiál: na rozlitou tekutinu v dílně nebo garáži místo papírové utěrky,
• výplň: do polštářků, ručně šitých hraček nebo pelíšku. U zvířat ale jen bez parfemace a aviváže.

Množství vláken se dá omezit už u zdroje. NPS a Americký institut čisticích prostředků radí sušit na vzduchu, kdykoli to jde, zkracovat sušení a snižovat teplotu, čistit filtr po každém cyklu, nepřeplňovat pračku, prát ve studenější vodě a syntetiku dávat na kratší a šetrnější programy. Pomoci může i externí filtr na mikrovlákna u pračky a místo vonných ubrousků do sušičky sušicí koule.

Článek Šedivý chuchvalec z filtru sušičky obsahuje mikroplasty ze syntetických vláken. Na kompost patří jen za jedné podmínky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ostrov z odpadků: jak se z laguny Thilafalhu stala umělá pevnina

Thilafushi původně neexistovalo. Na jeho místě se rozkládala mělká laguna Thilafalhu, kterou vláda v prosinci 1991 určila jako skládku pro přeplněné Malé. První lodě s nákladem odpadků přirazily na začátku roku 1992. Dělníci v laguně hloubili jámy, plnili je smetím a zasypávali stavební sutí s pískem. Vrstva po vrstvě tak z moře vyrůstala nová souš.

Od roku 1997 začaly úřady pozemky na čerstvé pevnině pronajímat podnikům. Na Thilafushi se přesunulo všechno, co se do stísněného hlavního města nevešlo: loděnice, sklady, balírny cementu, plnírny plynových lahví. Už v roce 2009 deník The Guardian napočítal přes tři desítky továren, dnes jich je podle místních přehledů ještě víc. Ostrov tak slouží jako zadní dvůr celé metropole, letiště i části resortů.

Turisté ho přitom prakticky neznají. Podle průvodce rady sousedního ostrova Dhiffushi tu nečekají žádné pláže ani služby pro návštěvníky, běžný dovolenkář Thilafushi nanejvýš zahlédne z letadla nebo z paluby lodi. BBC už v roce 2012 popsala místo jako část Malediv, kterou katalogy cestovních kanceláří pečlivě vynechávají.

Hora odpadu v zemi bez hor

Abychom pochopili, proč se z hromady smetí stala dominanta krajiny, stačí jediné číslo. Podle CIA World Factbook leží nejvýše položené místo Malediv pouhých pět metrů nad hladinou moře, a navíc jde o uměle upravené osmé odpaliště golfového hřiště na ostrově Villingi. Průměrná nadmořská výška celého souostroví činí dva metry, tedy zhruba strop obyčejného panelákového pokoje.

V takové rovině působí každá vyvýšenina jako horstvo. Odpadová masa na Thilafushi rostla třicet let a podle vládních varování z roku 2026 dosáhla takového sklonu, že se může utrhnout. Přesnou výšku nikdo geodeticky nezměřil ani nezveřejnil, i to ovšem dokládá, jak málo pozornosti stát dlouho věnoval svému nejvýraznějšímu reliéfu. Podle nás vystihuje obraz hory odpadků Maledivy přesněji než leckterá reklamní fotografie: v zemi, kde příroda nevytvořila jediný kopec, ho nakonec navršila spotřeba.

Objemy mluví samy za sebe. Asijská rozvojová banka (ADB) počítá v aglomeraci Malé s více než 830 tunami komunálního odpadu denně a starou skládku popisuje jako desetihektarový areál, kterému původně chyběly jakékoli ochranné bariéry. Statistika maledivského regulačního úřadu Utility Regulatory Authority uvádí, že Thilafushi přijalo v roce 2024 přibližně 266 tisíc tun, tedy zhruba 22 tisíc tun měsíčně. Druhé regionální zařízení ve Vandhoo zvládlo za stejnou dobu asi 850 tun. Z veškerého odpadu svezeného do regionálních center skončilo na Thilafushi 99,6 procenta.

3,5 kilogramu na hostonoc: co po sobě zanechá dovolenkář v resortu

Celá země vyprodukovala v roce 2024 přes 517 tisíc tun odpadu. Na resorty připadá zhruba osmina, jenže v přepočtu na jednoho člověka vycházejí hosté jako největší producenti. Ministerstvo v červenci 2026 uvedlo, že resorty vytvářejí kolem 3,5 kilogramu odpadu na hostonoc. Obyvatel města se drží mezi 1,2 a 1,7 kilogramu denně, rybář z menšího ostrova vystačí s 0,8 kilogramu. Turista tedy zaplní koše zhruba dvakrát až čtyřikrát rychleji než místní.

Příčiny vězí v samotné podstatě luxusu. Téměř všechno jídlo, pití i spotřební zboží se dováží, a to v obalech. Restaurace připravují bufety s rezervou, prádelny denně perou ručníky, koupelny se plní miniaturami kosmetiky a balená voda teče proudem. Host navíc zbytky po odjezdu z ostrova už nikdy neuvidí, takže ho málokdy napadne, kam putují.

Týká se to i Čechů. Podle databáze maledivské centrální banky přiletělo z Česka v roce 2025 celkem 28 145 návštěvníků, za prvních osm měsíců roku 2026 dalších 15 688. Resorty sice odpad podle národnosti hostů neevidují, kdo však bydlí v okolí Malé, ten s velkou pravděpodobností přispívá právě k hoře na Thilafushi.

Odpovědný cestovatel může svou stopu zmenšit:

• vozit si znovuplnitelnou láhev a odmítat plastová brčka, kelímky a tašky,
• vybité baterie a drobnou elektroniku odvézt zpátky domů,
• dát přednost resortu s vlastní stáčírnou vody, kompostováním a zveřejněnou zprávou o udržitelnosti,
• zeptat se na recepci, kam míří směsný a nebezpečný odpad.

Maledivské předpisy přitom resortům ukládají třídit zbytky jídla, plasty, papír, sklo, plechovky i toxický odpad do oddělených nádob. Od roku 2023 musejí regulačnímu úřadu dokládat i projekty svých odpadových systémů. Rozdíly mezi nimi jsou ovšem obrovské: denní produkce se podle úřadu pohybuje od 13 kilogramů až po víc než čtyři tuny.

Odpad nemá kam zmizet: azbest, výluhy a hromada na hraně sesuvu

Proč Maledivy smetí prostě neodvezou jinam? Souš je vzácná, ostrovy jsou roztroušené po stovkách kilometrů oceánu a každá plavba stojí peníze. Mnoho obydlených ostrovů podle ministerstva nemá ani prostor na skladování vlastních odpadků a zákony brání jejich přesunu na místa, kde žijí lidé. Thilafushi proto zůstává konečnou stanicí.

Daň za to platí moře. ADB popisuje, jak otevřené skládkování a pálení vyvolávaly požáry, výluhy a únik plastů do okolních vod, čímž ohrožovaly rybolov i samotný turismus. Ochránce přírody Ali Rilwan už v roce 2009 upozorňoval, že se mezi běžným smetím povalují baterie, azbest a olovo. Genderová analýza projektu ISLANDS z roku 2024 totéž zopakovala: nebezpečné látky se v centrech včetně Thilafushi stále mísí s komunálním odpadem a vystavují riziku dělníky i okolní obyvatele. Přesné koncentrace kovů v okolním moři veřejná data neuvádějí. Odborníci ale riziko popisují opakovaně, už skoro dvě desetiletí.

Jistý posun nastal. Od srpna 2021 se podle ADB podařilo zastavit trvalé požáry a dým nad ostrovem, část odpadu se začala lisovat do balíků a třídit. Letošní červencový požár a varování před sesuvem ovšem ukazují, jak křehká ta stabilita zůstává.

Spalovna za 3,5 miliardy korun: záchrana, nebo past na plasty

Hlavní nadějí má být zařízení, které z odpadu vyrobí elektřinu. Podle Asijské rozvojové banky vzniká na Thilafushi spalovna s kapacitou 500 tun denně, rozdělenou do dvou linek po 250 tunách, s kontrolou emisí a zvláštní skládkou pro popel. Celý projekt přesahuje 3,5 miliardy korun a počítá s patnáctiletým provozem pod taktovkou specializované firmy. Výkon se podle různých zdrojů odhaduje na 8 až 13 megawattů.

Kritici ze Zero Waste Maldives a mezinárodní sítě GAIA namítají, že spalovna potřebuje výhřevné palivo, hlavně plasty. Podle nich tak může podkopat snahu státu jednorázový plast omezit. Vláda argumentuje čistším provozem a nižšími emisemi, než jaké vypouštěla otevřená skládka. Podle nás mají pravdu obě strany: bez spalovny hora dál poroste, se spalovnou zase hrozí, že země v třídění zleniví.

Jiné ostrovní destinace volí odlišné cesty:

Maledivy tedy mají kde brát inspiraci. Sázka na jedinou spalovnu na jediném ostrově působí oproti jiným ostrovním státům odvážně.

Článek Nejvyšší bod Malediv není přírodní kopec, ale hora odpadu. Z laguny vznikl umělý ostrov, protože 3,5 kg smetí na turistu denně nemá kam zmizet se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Skládka v Casperu: kam mizí lopatky větrných elektráren

Wyomingské město se stalo symbolem v roce 2019, kdy fotografie hromad bílých segmentů obletěly svět. Ke 16. září 2020 bylo na místě uloženo 1 124 lopatek. Úřady je klasifikovaly jako inertní materiál, u kterého se nepředpokládá průsak do podzemních vod. Ekologická potíž proto spočívá jinde: v objemu, v zabrané ploše a v surovině, která pod hlínou vydrží desítky let beze změny.

Francouzský web Sciencepost téma letos znovu oživil a připomněl, že problém z prérie nezmizel. Spíš se přesunul. Podle vyjádření města z roku 2024 od poloviny roku 2021 žádné nové lopatky nedorazily, ačkoli je Casper formálně přijímat mohl. Okolní skládky začaly vyžadovat drcení na drobné kousky, což provozovatelé označují za finančně neúnosné. Přímo v Casperu mezitím vznikl startup ReviablEnergy, který chce lopatky rozemlít přímo v regionu a poslat je do cementáren.

Celosvětové měřítko přibližuje studie z Cambridge. Vědci Liu a Barlow spočítali, že do roku 2050 se nahromadí 43 milionů tun odpadu z lopatek. Na Čínu připadne 40 %, na Evropu čtvrtina, na USA 16 %. Starý kontinent podle oborové asociace WindEurope vyřadí letos asi 20 tisíc tun materiálu z lopatek, v roce 2030 už 55 tisíc tun ročně.

Epoxid a skelné vlákno: proč recyklace lopatek nevychází

Lopatka je kompozit. Skelná nebo uhlíková vlákna obklopuje epoxidová pryskyřice, která při vytvrzení vytvoří pevnou trojrozměrnou síť. Siemens Gamesa popisuje, že v tu chvíli se všechny složky spojí v jeden celek a hlavní výzvou na konci životnosti zůstává oddělit pryskyřici od vláken, dřeva, PET pěny, plastů i kovů. Reaktoplast se po zahřátí znovu neroztaví do původní podoby. Postup známý z recyklace PET lahví tak selhává hned na začátku.

Klíčový rozdíl leží mezi technickou a ekonomickou recyklovatelností. Technicky existuje celá paleta cest: mechanické drcení, pyrolýza, solvolýza. Ekonomicky ale většinou prohrávají s výkopem v zemi. Nizozemský institut TNO uvádí, že mechanické zpracování lopatek vychází na 12 500 až 25 000 Kč za tunu včetně předřezání a dopravy, přičemž samotné drcení stojí 3 700 až 7 500 Kč. Americké skládky si přitom účtují zhruba 1 150 až 2 300 Kč za tunu.

K tomu přistupuje hodnota výstupu. Recyklát z mechanického zpracování má podle TNO nízkou kvalitu a mizivou cenu ve srovnání s panenským skelným vláknem, které je samo levné. Firma tedy zaplatí za řezání, převoz a separaci, aby získala surovinu, o kterou trh příliš nestojí. Vytěžit vlákna z vytvrzené pryskyřice je proto podle nás dražší než sáhnout po novém materiálu. Bez regulace, poplatků nebo jistého odběratele recyklace u starších sklolaminátových lopatek zkrátka nedává účetní smysl.

Cementárny, lávky a pryskyřice PECAN: druhý život lopatek

Nejrozšířenější únikovou cestou se staly cementárny. Organická část lopatky slouží jako palivo, minerální složka vstupuje do slínku. TNO uvádí, že v německém modelu nahradí tuna lopatkového materiálu přibližně půl tuny černého uhlí. Česká společnost pro větrnou energii (ČSVE) ale sama přiznává, že jde hlavně o energetické využití a cílem zůstává hodnotnější využití materiálové.

Atraktivnější, byť objemově okrajová, je upcyklace. Americké ministerstvo energetiky v příručce Wind Energy End-of-Service Guide vyjmenovává pěší lávky, hřiště, lavičky, přístřešky na kola, protihlukové stěny i dostupné bydlení. V Rotterdamu na náměstí Willemsplein už lidé sedí na mobiliáři vyřezaném z lopatek. Pro česká města by šlo spíš o pilotní projekty než o plošné řešení.

Skutečnou naději skrývá chemie. Laboratoř NREL vyvinula pryskyřici PECAN a devítimetrový prototyp lopatky dokázala chemicky rozložit za šest hodin. Siemens Gamesa nabízí koncept RecyclableBlade, jehož pryskyřice se oddělí v zahřátém mírně kyselém roztoku a vlákna pak poputují například do automobilového průmyslu. Obě technologie jsou zatím teprve v nástupu a do běžné výroby se masově nedostaly.

Česko, Horní Částkov a náskok solárních panelů

Na českém území se podle ČSVE točí přes 220 větrných elektráren s výkonem 377,9 MW, operátor OTE eviduje ke konci loňského roku 245 větrných zdrojů o výkonu 384,6 MW. Rozdíl plyne z odlišné metodiky evidence. Typickým příkladem první generace je park Horní Částkov se dvěma turbínami Vestas V90 z roku 2009 a dvěma z roku 2010, dohromady 8 MW. Při životnosti 20 až 25 let jej zhruba mezi lety 2029 a 2035 čeká obnova nebo demontáž.

Kam jeho lopatky zamíří, zatím veřejně doloženo není. Obvyklý tuzemský scénář podle ČSVE zahrnuje přeprodej turbín k dalšímu provozu do Pobaltí či dál na východ, spálení v cementárně nebo specializované zpracování. Zákon o odpadech stanovuje pravidla obecně, specifický zákaz skládkování lopatek v něm dohledat nelze.

Evropa se přitom hýbe. Od 1. ledna 2026 platí podle WindEurope dobrovolný zákaz skládkování lopatek v evropském větrném průmyslu. Německo, Rakousko, Nizozemsko a Finsko mají vlastní pravidla proti skládkování a spalování kompozitů. Do roku 2030 dosáhne teoretického konce životnosti asi 80 GW evropské větrné kapacity.

Jiné technologie už mají přesnější mantinely:

Vítr přitom svou klimatickou bilanci obhájí. Podle amerického ministerstva energetiky je 85 až 90 % hmotnosti turbíny komerčně recyklovatelných a kompozity tvoří jen 6 až 14 %. Jenže lopatky jsou nejviditelnější částí celé stavby, tou, kterou lidé fotografují a pamatují si. Důvěryhodnost oboru bude podle nás v příští dekádě záviset na tom, jestli zvládne vyřešit vlastní materiálovou stopu stejně přesvědčivě, jako zvládl snížit emise.

Článek Stometrová lopatka větrníku váží tuny a nejde recyklovat. Pryskyřice drží skelná vlákna tak pevně, že jejich oddělení stojí víc než nová se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč bariérové vrstvy v obalech od masa odolávají recyklaci

Výrobci balených uzenin a čerstvého masa sahají po vícevrstvých fóliích z jediného důvodu: žádný samostatný plast nedokáže současně zastavit průnik kyslíku, udržet vlhkost a odolat mechanickému poškození při přepravě. Společnost Dow ve svém technickém přehledu pro potravinářské obaly uvádí, že vícevrstvá bariérová struktura prodlužuje trvanlivost, zachovává texturu a barvu masa a minimalizuje riziko kontaminace. Z pohledu hygieny i obchodu jde o racionální volbu.

Problém nastává po spotřebě. Vrstvy polyethylenu, polyamidu a hliníku bývají laminované nebo koextrudované, tedy tepelně či chemicky spojené do kompaktního celku. Portál Samosebou.cz rozlišuje dva pojmy: kombinovaný obal, jehož části lze od sebe snadno oddělit (třeba papírový obal s plastovým víčkem), a kompozitní obal, kde vrstvy od sebe odtrhnout prostě nejdou. Právě kompozity představují jádro potíží. Optický separátor na třídicí lince sice rozpozná, z čeho materiál sestává, ale rozebrat ho na čistý plast a čistý kov nedokáže.

Tři situace u popelnice: jednoduchý návod pro domácnost

Největší službu českému třídiči udělá rozdělení masných obalů do tří kategorií podle skutečné konstrukce, nikoli podle potraviny uvnitř.

• Čistá plastová vanička (typicky PP nebo PET, průhledná, bez kovového lesku uvnitř): po vyprázdnění a krátkém vytření patří do žlutého kontejneru. Absorpční vložku na dně je třeba oddělit a vyhodit do směsného odpadu.
• Plastový obal s papírovou etiketou (například sáček od šunky s nalepeným štítkem): směřuje rovněž do plastů. Papírová etiketa se z materiálu odstraní až v recyklačním procesu, takže ji předem strhávat nemusíte.
• Skutečný kompozit plast + hliník (vakuový sáček s kovovým leskem, kapsička se značením typu 90 C/ALU, silně mastný obal, který nelze ani zběžně očistit): nejbezpečnější volba je směsný komunální odpad.

Stříbrný nebo pokovený vzhled přitom automaticky neznačí nerecyklovatelný materiál. Samosebou.cz u některých polypropylenových sáčků s velmi tenkou metalízou výslovně uvádí, že do plastů patří. Rozhodující je materiálové značení na obalu a jeho celková konstrukce, nikoli pouhý vizuální dojem.

Proč se pravidla třídění mění obec od obce

Český systém sběru tříděného odpadu funguje decentralizovaně. Ministerstvo životního prostředí v metodickém vzoru vyhlášky výslovně počítá s tím, že každá obec může stanovit další složky sběru (třeba nápojové kartony) a přizpůsobit systém místní infrastruktuře. EKO-KOM eviduje šest různých kombinací multikomoditního sběru po celé republice: přes 900 obcí využívá výhradně společný sběr kovů s jinými komoditami, dalších zhruba 550 kombinuje samostatný a sdružený svoz.

Pro domácnost to znamená jedinou spolehlivou strategii: řídit se polepy na kontejnerech ve vlastní ulici a pravidly místního sběrného dvora. Univerzální celostátní poučka „vícevrstvý obal od uzenin vždy patří sem“ ve veřejně dostupných zdrojích jednoduše neexistuje. Sběrné dvory navíc mají vlastní omezení a specifika; Samosebou.cz doporučuje ověřit si podmínky předem, než tam jakýkoli atypický odpad odvezete.

Ekonomický tlak i evropská regulace tlačí výrobce ke změně obalů

Stát už dnes motivuje producenty k přechodu na lépe recyklovatelné materiály prostřednictvím ekomodulace. Plán odpadového hospodářství ČR 2025–2035 dokládá, že poplatek za kompozitní obaly v systému EKO-KOM vyskočil mezi červencem 2021 a lednem 2025 z 11 180 Kč za tunu na 25 212 Kč za tunu, tedy nárůst o 113,7 %. Výrobce, který nahradí vícevrstvý sáček monomateriálovou alternativou, ušetří tisíce korun na každé tuně obalů.

Na evropské úrovni přichází další impuls. Nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR) vstoupilo v platnost 11. 2. 2025 a použije se od 12. 8. 2026. Postupně zpřísňuje požadavky na recyklovatelnost a zavádí jednotnější pravidla pro označování obalů napříč celou Unií.

Paralelně se posouvají i technologie. Brněnská společnost SAKO na své dotřiďovací lince veřejně testovala vícevrstvé PE/PP sáčky s bariérou hliníkové metalízy a popsala, že optické separátory dokážou rozpoznat i složitější obalové struktury. Rakouská linka TriPlast, spuštěná jako jedna z nejmodernějších v Evropě, třídí plasty, hliník, nápojové kartony, papír, fólie i zbytkovou frakci v jednom proudu. Sbírat vícevrstvé obaly širším záběrem přitom zkouší i Německo; spolkové ministerstvo životního prostředí řadí obaly od uzenin a sýrů výslovně do žluté nádoby. Jenže ani tam to neznamená bezproblémovou recyklaci: německý Spolkový úřad pro životní prostředí potvrdil, že cíle recyklace kompozitních obalů zůstaly v roce 2024 opět nesplněné.

Až příští generace třídicích linek a jednodušší obalový design rozhodnou, jestli vakuový sáček od šunky přestane být slepou uličkou recyklačního řetězce; zatím je pro většinu českých domácností nejpoctivější cestou směsný kontejner.

Článek Obaly od uzenin obsahují plast i hliník v jedné vrstvě. Nelze je oddělit, a proto je žádná třídírna v Česku nezpracuje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chodník jako výloha

V New Yorku neexistují zadní dvorky se schovanými kontejnery tak, jak je zná většina evropských měst. Odpad, včetně nábytku, elektroniky a oblečení, leží přímo na chodníku, na očích tisíců kolemjdoucích. Město navíc nabízí bezplatný odvoz velkých kusů přímo od obrubníku: stačí vystavit až šest předmětů v den svozu a svozová služba je odveze. Výsledek? Kvalitní nábytek, designové kousky i luxusní módní doplňky čekají na chodníku hodiny, někdy celé dny, než je někdo sebere, nebo než přijede popelářský vůz.

Tomuto jevu se říká „stooping“ a má vlastní instagramové účty, tiktokové kanály i komunitní pravidla. Jak popsal Vogue už v roce 2020, nejde o okrajovou záležitost bezdomovců, ale o městskou kulturu, které se věnují studenti, designéři i mladé rodiny. Oficiální dokument newyorského odboru sanitace z roku 2026 potvrzuje, že neformální přeprodej a darování z chodníků je v metropoli „častý jev“, propojený se skupinami typu „nekupuj nic“ a lokálními sítěmi opětovného využití.

Co všechno Ariana našla

Rodriguezová svůj lov popisuje heslem „kvalita před kvantitou“. Seznam jejích nálezů za půl roku ale mluví spíš o obojím:

• Kabát Burberry, odhadovaná hodnota 12 500 Kč
• Boty Prada, 22 500 Kč
• Klavír Sohmer & Co, 75 000 až 250 000 Kč
• Skleněná toaletka, 62 500 Kč
• Krabice Hermès, 4 400 Kč
• Dětská židlička Stokke, téměř 10 000 Kč
• Kufřík Bally z 60. let, zlaté šperky, zrcadla, noční stolky a další nábytek

Součet konkrétně pojmenovaných kusů se pohybuje někde mezi 240 000 a 485 000 korunami, a to bez šperků a menších položek. Její celkový odhad 750 000 korun za půlrok je tedy jako hrubá katalogová hodnota věrohodný. Důležité je ale upřesnění: jde o její vlastní odhad tržní ceny, nikoli o doloženou utrženou částku z prodejů.

Část nálezů si Rodriguezová nechává pro rodinu. Potraviny, oblečení a deky nosí do místního kostela. Zbytek, ten prodejný, zajímavý, vintage, putuje do jejího přeprodejního byznysu. Ulice je pro ni v podstatě bezplatný sklad se stále se obměňujícím sortimentem.

Proč Newyorčané vyhazují věci za tisíce

Zní to absurdně, ale má to logiku. New York je město extrémně častého stěhování. Nájmy rostou, byty se mění, lidé přicházejí a odcházejí. Při vyklízení bytu jde často o rychlost: nájemník potřebuje byt vyklidit do data, nemá čas inzerovat jednotlivé kusy a městský odvoz je zdarma. Stačí věci vystavit k obrubníku.

K tomu přidejte specifickou newyorskou mentalitu. Věci omrzí. Prostor je drahý. Skladování ještě dražší. A tak se na chodníku ocitne designový stolek vedle pytle s oblečením a krabice s porcelánem. Pro někoho odpad, pro Arianu inventář.

Rodriguezová chodí na lov nalíčená, upravená, v podpatcích. Dělá to záměrně. Chce bourat stigma, které se k hrabání v odpadcích pojí. Lidé jí prý říkají, že je to nechutné, že chytí bakterie nebo štěnice. Ona odpovídá, že to může dělat kdokoli.

Rizika, která nadšený příběh nezmiňuje

Jenže úplně bez rizika to není. Newyorský zdravotní úřad výslovně varuje, že štěnice se šíří právě přes použitý nábytek, a doporučuje pouliční kusy domů vůbec nenosit. Městská svozová služba vyžaduje, aby vyřazené matrace byly zabalené v plastu, právě kvůli prevenci šíření štěnic. U skleněného nábytku hrozí poranění při manipulaci.

Rodriguezová sama o svém procesu čištění a kontroly nálezů veřejně nemluví. Dá se předpokládat, že pro přeprodej musí předměty projít minimálně základním tříděním a inspekcí stavu, ale konkrétní postup zdokumentovaný není. Pro kohokoli, kdo by chtěl stooping zkusit, platí: efektní fotky na TikToku neukazují tu část příběhu, kde se řeší dezinfekce, kontrola švů a noční můra jménem Cimex lectularius.

A co Česko?

Spontánní pouliční lov po vzoru New Yorku u nás prakticky neexistuje, a má to i právní důvod. Podle českého občanského zákoníku se nalezená věc bez dalšího nepovažuje za opuštěnou. Zákon o odpadech navíc reguluje nakládání s odpadem, takže vybírání kontejnerů může být přestupek, v krajním případě i trestný čin, jak upozorňuje právní výklad na Měšci.

Česko ale má vlastní infrastrukturu opětovného využití, jen organizovanější:

• Reuse pointy, Praha jich provozuje už 12 na sběrných dvorech, kde lze věci nechat i vzít
• Daruji za odvoz, inzertní portál fungující jako česká obdoba skupin „nekupuj nic“
• Swap Prague, organizované swapové akce prodlužující život oblečení i předmětům

Je to méně dramatické než tahání klavíru z newyorského chodníku. Ale taky méně riskantní, a legální.

Arianin příběh nakonec nevypráví jen o jedné šikovné ženě s okem pro vintage. Vypráví o městě, které produkuje tolik přebytku, že se z něj dá postavit byznys. A o tom, že hranice mezi odpadem a pokladem je často jen otázka toho, kdo jde zrovna kolem.

Článek Z popelnice rovnou do vintage obchodu. Matka tří dětí nachází na ulicích New Yorku leckdy i luxusní zboží se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se vrána naučí uklízet

Celý systém stojí na postupném pozitivním posilování, technice, kterou etologové používají u krkavcovitých ptáků už desítky let. Corvid Cleaning popisuje několik fází. Nejdřív si pták zvykne na přítomnost automatu a bere z něj volně dostupné jídlo. Pak se učí pracovat s tréninkovými předměty. Teprve v poslední fázi přechází k cílovému chování: najít nedopalek, přinést ho a vhodit do otvoru.

Klíčový je „bird bin“, automat, který má podle akademické případové studie z roku 2025 rozlišovat cigaretový filtr od kamínku, listu nebo jiného předmětu. Odměnu vydá jen za správný vhoz. Nejde přitom o žádné exotické ptáky: Günther-Hanssen pracoval s vránami šedými, běžným evropským druhem, který se vyskytuje i v českých městech.

Podobnou logiku využívá open-source projekt CrowBox, který už prokázal, že chované vrány dokážou za odměnu ukládat mince. Corvid Cleaning princip převzal a přesměroval na cigaretové filtry.

Proč zrovna nedopalky

Nedopalky jsou noční můrou městského úklidu. Jsou malé, lehké, propadávají spárami dlažby a běžné zametací stroje je zachytí jen částečně. Švédská organizace Håll Sverige Rent ve své výroční zprávě za rok 2025 uvádí, že v měřeních šestnácti větších městských center tvořily nedopalky 49 % veškerého odpadu. Průměrně 24 tisíc kusů denně na jedno centrum. Skoro polovina všeho, co lidé zahodí na ulici, je oharek.

Günther-Hanssen postavil svůj byznysový model na jednoduchém srovnání: ruční sběr jednoho nedopalku stojí město odhadem 80 öre až 2 švédské koruny. Vraní sběr by podle jeho kalkulace vyšel na zhruba 20 öre za kus, úspora kolem 75 %. Číslo je ale potřeba brát jako startupový odhad, ne jako auditovaný výsledek městské zakázky.

V Česku problém vypadá podobně. Systém NEVAJGLUJ vyplatil českým obcím za rok 2024 celkem 78 milionů korun na náklady spojené s úklidem nedopalků. Podle jeho odhadů tvoří nedopalky až deset procent nečistot smetených z ulic a veřejných prostranství. Není to okrajová položka, je to samostatně financovaná kategorie odpadu.

Co je doložené a co ne

Tady je potřeba rozlišovat tři roviny, které se v dosavadním virálním šíření často slévají do jedné.

• Doložený princip: Trénink krkavcovitých pomocí odměňovacích automatů funguje. Potvrzují to jak experimenty s CrowBoxem, tak obdobný nizozemský koncept Crowded Cities. Günther-Hanssen do roku 2021 úspěšně vycvičil několik vran šedých a měl funkční prototyp.
• Plánovaný pilot: V lednu 2022 představil Södertälje Science Park záměr spustit pilotní projekt přímo v ulicích města. Tisková zpráva ale mluví o plánu, ne o spuštěném provozu.
• Skutečný městský provoz: Veřejně dostupné zdroje neobsahují auditovaná data z dlouhodobého uličního nasazení, počet sesbíraných nedopalků za den, stabilitu výkonu ptáků ani smluvně potvrzenou úsporu města.

A pak je tu tvrdý fakt, který virální příběhy většinou vynechávají. Corvid Cleaning AB, registrovaná 1. února 2022, vykázala za rok 2024 obrat pouhých 7 tisíc švédských korun a ztrátu 55 tisíc korun. 3. října 2025 firma vstoupila do konkurzu. Ekonomický příběh zůstal na úrovni konceptu.

Mohly by vrány uklízet české ulice?

Vrána šedá je v České republice oficiálně evidovaný druh. Technicky by malý pilot nebyl nemyslitelný. Jenže mezi „technicky možné“ a „prakticky proveditelné“ leží několik překážek: lokální mapování hejn, etologický dohled, servis a doplňování krmiva do automatů, povolení od orgánů ochrany přírody a hlavně, někdo, kdo to zaplatí a provozuje.

Švédsko samo přistupuje k problému systémově. Håll Sverige Rent si stanovila cíl snížit odhazování nedopalků o polovinu do roku 2030. Vraní sběr byl jednou z možných cest, ne jedinou. A otevřené zůstávají i etické otázky: zakladatel sice spolupracoval se Stockholmskou univerzitou na studii možných zdravotních rizik tabáku pro ptáky, ale publikované výsledky takového výzkumu se nám veřejně dohledat nepodařilo.

Co nám vraní úklid vlastně říká

Nejzajímavější na celém příběhu není samotná kuriozita s ptáky. Je to nepříjemná pravda, kterou projekt zviditelnil: sběr nejmenšího uličního odpadu je absurdně drahý. Tak drahý, že startup s cvičenými vránami vypadal jako rozumná alternativa, a po ekonomické stránce na papíře skutečně vycházel levněji než lidská práce.

Corvid Cleaning skončil v konkurzu, ale problém, na který ukázal, nikam nezmizel. Čtyřiadvacet tisíc nedopalků denně v jednom švédském centru. Sedmdesát osm milionů korun ročně vyplacených českým obcím. Vrány možná ulice neuklízejí, ale lidé to zatím taky moc nezvládají.

Článek Vrány místo uklízečů! Z ptačího byznysu ve Švédsku lidem spadla brada, funguje to skvěle se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč obal od másla není „papír plus kov“

Máslo se v Česku prodává v naprosté většině případů v kombinaci papíru s kovovou fólií, jak uvádí i web Jak třídit. Klíčové slovo je „kombinace“: vrstvy jsou k sobě přilepené tak těsně, že je nelze ručně čistě oddělit. Vzniká takzvaný kompozitní obal, označovaný na obalech značkou C/PAP.

A pak je tu mastnota. I kdyby se papírová vrstva podařila odtrhnout, tuk ji už znehodnotil. EKO-KOM na svém webu uvádí jasně: mastný papír do modrého kontejneru nepatří. Recyklační linka ho nedokáže zpracovat, vlákna prosáklá tukem zhoršují kvalitu celé dávky papírové suroviny.

Co se stane, když ho vytřídíte špatně

Jeden obal od másla nezničí celý kontejner, to by bylo přehnané. Ale mechanismus škody je reálný a měřitelný. Na dotřiďovací lince se nevhodné příměsi oddělují jako takzvaný výmět. Čím víc výmětu, tím dražší a pomalejší celý proces. SAKO Brno ve svém přehledu třídění popisuje, že i zapomenutý nevhodný karton v proudu papíru podstatně snižuje kvalitu recyklovaného výstupu.

U kovů jsou limity ještě přísnější. Technické požadavky EKO-KOM na druhotné suroviny stanovují, že kategorie „kov mix“ smí obsahovat maximálně 2 % balastních látek. Mastný kousek fólie s přilepenými zbytky papíru je přesně ten balast, který toto procento navyšuje. Opakujte to stokrát v jednom svozu a dávka přestane splňovat normu.

Nejde tedy o katastrofu z jednoho kusu. Jde o efekt, který se sčítá, a platí za něj všichni.

Rychlý test u popelnice: tři otázky za pět sekund

Než obal od másla hodíte kamkoli, položte si tři otázky:

• Jdou vrstvy ručně oddělit? Zkuste papír odtrhnout od fólie. Pokud se trhá, lepí a nejde to čistě, máte v ruce kompozit. Směsný odpad.
• Je papírová část mastná? Prosvítá tukem, je lepkavá na dotek? Mastný papír do modrého kontejneru nepatří, ani kdyby šel oddělit.
• Co říká samolepka na vašem kontejneru? Sběr kovů se v Česku liší obec od obce. Přibližně 900 obcí využívá pouze multikomoditní sběr, kde kovy putují společně s plasty. Jinde stojí samostatná nádoba na kovy. Barva kontejneru nestačí, čtěte samolepku.

Pokud obal projde prvními dvěma testy, tedy vrstvy jdou čistě oddělit a papír není mastný, můžete papír hodit do modrého kontejneru a kovovou fólii do sběru kovů podle místních pravidel. Pokud neprojde, celý obal patří do směsného odpadu.

Jak se orientovat podle značek na obalu

Na obalu od másla hledejte trojúhelník nebo šestiúhelník s kódem materiálu. Nejčastější varianty:

Značku C/PAP najdete na většině běžných obalů od másla. Pokud označení chybí úplně, bezpečnější je řídit se testem oddělitelnosti. A při jakékoli nejistotě pomůže aplikace Kamtřídit.cz, která nabízí mapu sběrných míst i přehled pravidel pro konkrétní obec.

Proč je zrovna tenhle obal takový oříšek

Obal od másla je v českém systému třídění trojitý problém: kombinace materiálů, mastnota a lokálně odlišná pravidla pro sběr kovů. V průzkumu EKO-KOM z dubna 2025 souhlasilo 87 % respondentů s tím, že by se třídění kovů a nápojových kartonů mělo v celém Česku sjednotit. Dokud se tak nestane, zůstává nejspolehlivějším vodítkem místní samolepka na kontejneru a obecní vyhláška.

Mimochodem, kelímek od jogurtu nebo vanička od margarínu jsou jiný příběh. Plastový obal stačí vyprázdnit a vyškrábat, pak patří do žlutého kontejneru. Hliníkové víčko ke kovům. U másla tahle jednoduchost neplatí.

Nejlepší služba, kterou můžete svému kontejneru prokázat, není rozebírat každý obal na součástky. Je to naučit se rozpoznat ten jeden typ obalu, který vypadá tříditelně, a není.

Článek Banální chyba, kterou děláme každý den. Proč obal od másla patří do úplně jiného koše, než si myslíte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Více, než badatelé čekali

Podle Sedata Akkurnaze, vedoucího vykopávek z univerzity Aydina Adnana Menderese, protékala Mastaurou řeka. Tento tok rozdělil město na dvě části a lidé se následně usadili na obou březích. Ovšem skutečnost přítomnosti takto pokročilého a propracovaného kanalizačního systému byla překvapením i pro vědce. „To, co zde vidíme, je kanalizace vybudovaná v podzemí,“ uvedl Akkurnaz.

Během starověku používali komplexní kanalizaci například v Římě. Na archeology velmi zapůsobila také rozsáhlost této sítě. Dokonce i plně vzrostlý muž mohl totiž prostorami projít velmi snadno, což není běžné. Síť navíc dovolovala dostat se prakticky na jakékoli místo ve městě. Momentálně je to ovšem nemožné, protože archeologům se zatím podařilo vyčistit jen asi 20 metrů tohoto systému, mají ovšem slušnou představu.

Kanalizace a Koloseum

Další cestu jim aktuálně blokují kameny, které tunely důsledkem mnoha sesuvů půdy za poslední tisíce let kompletně ucpaly. Tento kanalizační systém ovšem není prvním archeologickým zázrakem města Mastaura. Asi před dvěma lety zde badatelé odkryli amfiteátr, který je jak architekturou, tak i velikostí plně srovnatelný se slavným římským Koloseem. Experti dokonce naznačují, že stadion Mastaury byl jasnou replikou římského vzoru.

Tato struktura je ovšem odlišná a v Turecku jedinečná, protože jde půdorysem o čistý kruh. Není proto vyloučeno ani to, že samotný kanalizační systém byl vybudován stejným způsobem. Kanalizace starého Říma sloužila k vysoušení mokřin a samozřejmě odvodu odpadu z města. Tehdejší pátý král Říma Lucius Tarquinius Priscus ji nechal vybudovat po velkých povodních. Ani se moc neprodražila, protože ke stavbě byla využita hlavně chudina.

Které další starověké výkřiky techniky vás napadají?

Zdroj: Science

Článek Ve starověkém městě Mastaura byly nalezeny působivé podzemní chodby. Jsou ukázkou geniality té doby se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kam dopadá většina vesmírného odpadu?

Více než dvě třetiny Země pokrývá oceán, takže většina vesmírného odpadu padá právě tam. Někdy ale trosky zasáhnou obytné oblasti. Například v květnu 2020 dopadla 12metrová trubka, údajně vystřelená Čínou, ve vesnici na Pobřeží slonoviny. Letos v dubnu dopadl u vesnice v Indii další úlomek čínské rakety.

Padající trosky mohou zapříčinit oběti

Vědci z University of British Columbia publikovali v časopise článek o nebezpečí, které pro lidský život představuje vesmírný odpad vracející se na Zemi. Podle jejich výpočtů bude v příštím desetiletí stoupat pravděpodobnost, že se někdo stane obětí trosek. Má se jednat až o 10% šanci. Toto riziko je však mnohem vyšší v chudých zemích poblíž rovníku. Je tomu tak proto, že hustota obyvatelstva je tam vyšší a trosky padají častěji.

Opatření jsou nezbytná

Aby se předešlo situaci, kdy by v Bombaji spadl další kus kovu z vesmíru, volají vědci po mezinárodní dohodě. Ta by měla zajistit rakety tak, aby uskladnila množství paliva potřebného pro svržení lodí v neobydlených oblastech oceánu. To může vyžadovat vyřazení nebo úpravu starších raket.

V případě takových incidentů existuje Úmluva OSN o odpovědnosti přijatá v roce 1972. V praxi byl však tento zákon uplatněn pouze jednou. V roce 1978 se sovětský satelit zřítil a dopadl na území Kanady, které o 3 roky později SSSR zaplatil 3 miliony kanadských dolarů (v přepočtu přes 55 milionů Kč).

Někdo může zemřít

Některé společnosti, jako je SpaceX, po startu vracejí své nižší úrovně raket na Zemi. Vyšší úrovně, které družice vynesou na oběžnou dráhu, se však po oddělení často unášejí vesmírem. Většinou z toho důvodu, že rakety nemají dostatek paliva pro řízený návrat. Ve výsledku to znamená, že pokud se brzy neudělá něco, co by omezilo pravděpodobnost této události, někdo nakonec zemře kvůli zásahu padajícím vesmírným odpadem. V nejhorším případě by mohly zemřít stovky kvůli jedinému kusu trosek.

Zdroj: UniverseToday

Článek Je poměrně vysoká šance, že vesmírný odpad někoho na Zemi zabije. Brzy bude nutné udělat jistá opatření se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nutnost změny přístupu k plastům  

Pandemie onemocnění covid-19 měla jednu výhodu – zvýšila pozornost společnosti k problémům, které se pojí s plastovým odpadem. Na plážích vyplavené roušky a jednorázové ochranné prostředky (popřípadě mořští živočichové, kteří se do nich zamotali) přesvědčily širokou veřejnost, že Země stojí na pokraji ekologické katastrofy. Podle Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) je nutné transformovat současný model využívání plastů do udržitelné podoby.

Ta by mohla zahrnovat buď zvýšení oběhovosti plastových výrobků (upcyklaci, recyklaci), uplatňování obnovitelných surovin pro jejich výrobu, anebo jejich inteligentnější využívání. Možným příkladem recyklování plastů, respektive plastového odpadu, je přeměna této suroviny na palivo. Za přibližně 60 let, co lidstvo plasty používá, se jich na Zemi nachází více než 8 miliard tun, přičemž celých 6 miliard tun je tvořeno plastovým odpadem. Neuvěřitelných 80 % odpadu není recyklováno a zůstává na skládkách nebo rozptýleno v životním prostředí.  

Výhody a nevýhody paliva z plastů

Pokud by se nevyužitý odpad přeměnil na palivo, životnímu prostředí by se bezesporu ulevilo – tedy alespoň v jednom ohledu. Někteří aktivisté se obávají, že by takový krok nepřinesl řešení problému s plasty, ale pouze problém přetavil do nové podoby. Jestliže by se plastový odpad přeměnil na palivo, nemohl by být opětovně recyklován. Navíc ta zařízení, která by tento druh paliva využívala ke svému chodu, by mohla dále zvyšovat poptávku po plastech coby výchozí surovině.

Devastace životního prostředí by tedy pokračovala i nadále. Tentokrát by se ale prohlubovaly její jiné aspekty – kupříkladu globální změna klimatu, jelikož by se hlavní zátěž přesunula do jiné fáze životního cyklu plastů. Prozatím jsou snahy o výrobu paliva z plastového odpadu v počáteční fázi a odborníci zkoumají všechny dostupné metody, jak tak učinit. Jednou z nich je údajně pyrolýza v kombinaci se studenou plazmou.

Ta dokáže ve zkratce narušit chemické vazby v plastech a umožnit tak jejich snazší rozložení na metan, vodík a etylen. První dva jmenované lze využít jako tzv. čistá paliva. Tedy taková, která při svém spalování neprodukují (téměř) žádné emise a je možné je označit za klimaticky neutrální. Pokud by se používání těchto paliv rozšířilo do více sektorů a částí světa, mohlo by časem dojít k úplné dekarbonizaci letecké, námořní i silniční dopravy.

Používáte jednorázové plasty, nebo dáváte přednost jejich alternativám?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Co kdyby se lidé naučili přeměnit plast na palivo – výhra 2v1, nebo propast do pekel? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pohřeb jako ve starověkém Egyptě

A přestože by jaderná fúze tento problém odstranila, proces nebyl dosud bezpečně ovládnut. Vedlejší produkty jaderného štěpení jsou tak aktuálně nevyhnutelnou složkou věci. Pod finskými lesy se ale shromáždili přední světoví vědci, aby začali naprosto klíčový projekt. Během několika let bude horký odpad umístěn do měděného sarkofágu a důkladně zapečetěn. Pak bude uložen k odpočinku, aby v této „jaderné hrobce“ nerušeně spal 100 000 let.

Místo jménem Onkalo se nachází na finském ostrově Olkiluoto a půjde o první světovou geologickou skládku jaderného odpadu neboli GDF (geological disposal facility). Místo bylo zvoleno, protože bylo po celé miliardy let geologicky naprosto tiché a neaktivní. Leží mezi dvěma paralelními oblastmi zlomů, které by absorbovaly energii případných zemětřesení. Samotné místo s hrobkou by tak bylo zcela bezpečné i při takových katastrofách.

Chráněné místo a rozvržené podzemí

Je to ovšem voda, ne zemětřesení, co představuje pro radioaktivní odpad nejhorší nebezpečí. Z toho důvodu musí být místo vybudováno z voděodolných hornin a minerálů. Každou případnou prasklinu je potřeba pečlivě zmapovat a zacpat. Použité palivové články z finských elektráren (jaderná energie poskytuje zemi víc jak třetinu domácí spotřeby) se budou nejdřív dekády chladit v nádržích. Teprve pak dojde k jejich převozu do Onkala.

Zde budou zapečetěny v labyrintu tunelů víc jak 400 metrů pod povrchem. Když použité palivo dorazí, veškerá voda bude důkladně odsáta roboty. Pak bude uzavřeno do železných nádob v měděných rakvích s vrstvou argonu mezi nimi. Argon je jeden z inertních vzácných plynů. Měděné kanystry pak obklopí další bariéra z bentonitu, druhu jílu, který umí pohltit vodu a také zadrží neúnavné útoky veškerých myslitelných mikrobů.

Jediné dostatečně bezpečné řešení

„Nikdy se tu nelze spoléhat jen na jednu bariéru,“ uvádí Emily Stein, badatelka ze Sandia National Laboratories. Objevily se samozřejmě i jiné návrhy jako pohřbívání do moře, zakopání pod mořské dno nebo odeslání do vesmíru. Všechny tyto postupy byly ale nakonec zavrhnuty jako příliš riskantní. Klíčová vlastnost GDF – schopnost držet po stovky tisíc let veškerý jaderný odpad – je splněna právě multibariérovým konceptem předvedeným na Onkalo.

Několik vědců projevilo i tak obavy z ukládání materiálu v této oblasti. Podle pokusů chemika Petera Szakálose a jeho kolegů dojde u mědi nakonec k popraskání. Zařízení tak podle něj mělo využít bronzu. Další týmy ovšem nebyly schopny takové výsledky zopakovat. Případně shledaly, že dlouhodobé změny jsou extrémně pomalé, a tím pádem nepředstavují riziko. Největší bariérou tak může být pro GDF to samé co pro jádro – pohled veřejnosti.

Jaký je váš pohled na možnosti využití jaderné energie?

Zdroj: TheScientist

Článek Finsko připravuje první „jadernou hrobku“ na světě. Eliminuje tím možná nebezpečí radioaktivního odpadu na 100 tisíc let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

To, s čím si neporadil nikdo jiný

Poté, co se kompletně ženský tým archeoložek, badatelek a restaurátorek mořil s obnovou hrobky víc než 10 let, uchýlily se dámy tajně k nekonvenční metodě. Na podlahu hrobky aplikovaly speciální pastu složenou z bakterií, které měly tuto špínu jednoduše sežrat. Lidé si obvykle bakterie s čistotou nespojují. I když jsou mezi nimi jasní škůdci (ano, stafylokoku a E. coli, díváme se na vás), valná většina s námi koexistuje naprosto mírumilovně.

Mnoho mikrobů je běžně používáno v průmyslu, kde rozkládají věci, se kterými si žádný jiný organismus neporadí. Biologové i inženýři s nimi likvidují nejrůznější zrádné olejové skvrny nebo právě pozůstatky mrtvých těl. „Jakmile bakterii naučíte jíst konkrétní materiál, kterého se chcete zbavit, můžete si ušetřit obrovskou spoustu práce,“ vysvětluje Sussanah Tringe z Lawrence Berkeley National Laboratory ve Spojených státech.

Bakterie spořádají všechnu špínu a přežijí

Na naprosto základní úrovni hledají všechny formy života něco, z čeho získají energii a uhlík. Díky své velikosti a jednoduchosti mohou bakterie metabolizovat energeticky mnohem bohatší materiály než velké formy, jako jsou například lidé. Mikrobi proto dovedou zpracovat materiály, na které nikdo jiný v přírodě nemá potřebnou výbavu. Sami získají energii a jejich metabolismus promění tyto substance na sloučeniny využitelné pro ostatní.

Lidský odpad zpracovávaly bakterie po celá tisíciletí, ovšem až po roce 1900 šlo o cílené a přesně zaměřené akce. Na tom si experti uvědomili, že jakéhokoli odpadu se lze zbavit, pokud najdou správného mikroba. Dnes se takové postupy běžně používají u čištění kovů, odpadních vod, půdy či tkání. Bakterií je hodně a velmi rychle se adaptují na to, co je potřeba zpracovat. V roce 2016 se objevily dokonce bakterie schopné rozkládat plastové odpady.

Obnova uměleckých děl

Tyto postupy začali následně využívat i restaurátoři umění včetně výtvarného. V této oblasti je ale potřeba zcela odlišný přístup. Z chemického hlediska je pro bakterii lepidlo a část mrtvého těla prakticky totéž. Problém je, pokud je potřeba, aby bakterie snědla lepidlo, ale už ne cokoli dalšího – tedy samotné dílo. Rozhodně nechcete pustit mikroba s obrovským apetitem na celulózu do středověké knihovny. Za chvíli byste našli jen kožené přebaly.

Tento postup tak využívají spíše sochaři a architekti, zkrátka oblasti, kde je okolí skvrn prakticky výlučně z kamene. Postupným testováním došlo k výběru z 1 000 různých druhů, až byli zvoleni kandidáti pro čištění hrobky Medicejů i Michelangelových mistrovských děl. Je také potřeba jasně určit strukturu špíny, tak aby byla odstraněna jenom ona a nebylo poškozeno cokoli pod ní. Jde v zásadě o formu chirurgie, kdy je pacientem celá místnost.

Hlavním cílem jsou odpady

„Pokud mají přežít, musí přežívat na tomhle,“ podotýká Bruce Rittmann, environmentální inženýr z Arizony, k otázce odpad požírajících bakterií. „Několikrát to s nimi zkrátka zkusíte, až se nakonec objeví organismy, které se dokáží živit konkrétním materiálem.“ Daný druh je pak prostudován v laboratoři kvůli zjištění, proč jsou jedinci těchto procesů schopni. Jeho cílem je najít mikroby schopné poradit si s polyfluorovanými látkami, tedy PFAS materiály.

Jedná se o materiály, které jsou obsaženy v mnoha druzích obalů, odpuzují vlhkost i mastnotu a nacházejí se například i v kobercích. Problém je, že se liší od všech molekul v přírodě a odolávají tak rozkladu. Bakterie je zkrátka nerozeznají jako něco, do čeho se mohou pustit. Rittmann ale věří v úspěch. „Jsme perfektní tým. My máme naše mozky a organizační schopnosti, oni zase diverzitu a náš odpad vidí jako svou potravu.“

Jaké další pozitivní bakterie vás napadají a co provádí?

Zdroj: DiscoveryMagazine

Článek Skrytá čisticí síla bakterií: Při práci je záměrně využívají lékaři, archeologové i sochaři se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čističky vody na to nestačí

Kromě většího množství vody tvoří odpadní vody převážně potraviny a nápoje (tj. organické látky jako sacharidy a tuky a také některé živiny). Organické látky a živiny jsou však v čističkách vody účinně odstraněny. Horší je to s domácí chemií, drogami (legálními i nelegálními) a metabolity léků (tj. produkty vznikajícími při odbourávání těchto látek v těle). Čistírny nejsou určeny k rozkladu léků a dalších chemikálií, které denně používáme.

Stále aktivní chemikálie a léky jsou distribuovány mezi vodní vrstvu a čistírenský kal v závislosti na tom, jak jsou ve vodě rozpustné. Kal, který se odstraní v čistírnách, se často používá jako hnojivo a vyčištěná odpadní voda se vypouští do moře. V obou případech skončí látky v přírodě. V mnoha ohledech se dá říci, že moře je zrcadlem našich lékárniček. Léky a drogy jsou sice zředěné, ale odbourávají se velmi pomalu. To způsobuje, že se sloučeniny hromadí a mohou působit na organismy, pro které nebyly vůbec určeny.

Organismy jsou vystavovány chemikáliím

Celosvětové údaje ukazují, že hromadění léků, pesticidů a dalších chemikálií v rybách, mušlích a mořských řasách je skutečným problémem. Rezistence vůči antibiotikům je částečně způsobena bakteriemi, které jsou vystaveny malému množstvím antibiotik v životním prostředí. Odolné bakterie poté mohou způsobit infekci, která se bude jen velmi obtížně léčit. Méně se ale ví, že stejně nebezpečné jsou i další drogy. Mohou se hromadit v potravinovém řetězci a nakonec se objevit na našich jídelních stolech.

Mušle filtrují neuvěřitelné množství vody při hledání své oblíbené potravy – řas. Pokud voda obsahuje drogy a jiné chemikálie, budou absorbovány a nahromaděny v jedlé části skořápky. Hormony z antikoncepčních pilulek se též dostávají do vody, kde působí negativně na reprodukční schopnosti organismů. Velká studie Karen Kidd v Ontariu v Kanadě například ukázala, že ethinylestradiol, aktivní složka mnoha antikoncepčních pilulek, dramaticky snížil stavy ryb v experimentálním jezeře.

Jak se zbavujete již nepoužitelných léků?

Zdroj: Forskersonen, Karen A. Kidd, Collapse of a fish population after exposure to a synthetic estrogen, 2007

Článek Voda a lidský odpad. Rozpuštěná antikoncepce mění reprodukci živočichů, ryby jsou plné toxických látek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

I rychle letící zápalka udělá divy

Objekty typu ISS se nacházejí ve výšce kolem 400 kilometrů. Kolem naší planety musí obíhat rychlostí více jak 25 200 kilometrů v hodině, jinak by spadly, tudíž ji oběhnou jednou za 90 minut. Tato rychlost odpovídá desetinásobku rychlosti průměrného vystřeleného náboje na Zemi (za normálních podmínek). Energie dopadu se také nevztahuje jen k velikosti objektu. Rychlost a směr jsou stejně podstatné. Ostatně proto může i malá vystřelená kulka napáchat tolik škody.

Nejenže poškodí lidské tělo, ale ještě může předtím proletět několika vrstvami materiálu. Při dostatečné rychlosti je nebezpečný skutečně každý objekt. Rychlost se navíc sčítá, takže srážka dvou rychle se pohybujících předmětů je ještě více umocněna. Je to podobné jako při srážce dvou rychle jedoucích aut na dálnici, která o sebe třeba jen škrtnou, nemusí se nutně srazit čelně. Jenže i pouhé ťuknutí je ve vysoké rychlostí obvykle katastrofální.

Na Zemi rychle, ve vesmíru mnohem rychleji

Stejně tak ve volném vesmíru může i pouhá rychle letící vločka barvy způsobit poměrně velký otisk. V kosmu všechny satelity, zařízení a další útvary obíhají po mnoha různých drahách, takže zatímco jeden se posouvá horizontálně podél rovníku, jiný si to může šinout od pólu k pólu kolmo k němu. Další dokonce obíhají proti směru oběhu planety. A samozřejmě do této již zajeté sítě průběžně přibývají objekty další.

Z původně poměrně čistého a prázdného místa se stala postupem času a technologie neustálá dopravní tepna ve špičce. Což samozřejmě přináší riziko mnoha obdobných nehod a střetů. Astronauti na palubě ISS tak měli velké štěstí, že se jim do okna netrefil větší kus odpadu. Mikrosmetí zanechalo jen důlek, cokoli většího mohlo kriticky poškodit i letové systémy. A objekt velikosti tenisáku? To raději ani nedomýšlet.

Zdroj: Live Science

Článek Astronauti na palubě ISS měli velké štěstí aneb Jak můžou malé kousky z vesmíru o velikosti tisíciny milimetru nadělat takové škody? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vítejte na společném vesmírném smetišti

Americká vláda udržuje v aktuálnosti online katalog monitorující země, které jsou odpovědné za většinu vesmírného odpadu na oběžné dráze naší planety. Celkem nepřekvapí, že největší podíl mají tři světové velmoci, tedy Rusko, Spojené státy americké a Čína. Zpátky na zem dopadají části vesmírných stanic poměrně často. Ty obzvlášť velké mohou vážit i desítky tun, ale jsou to jen jedny z tisíců velkých objektů vytvořených lidmi, které plují po orbitě.

Vesmírný odpad se pohybuje rychlostí přes 35 tisíc kilometrů za hodinu, tedy rychleji než vystřelená kulka. Není potřeba dodávat, že takové objekty jsou hrozbou pro aktivní vesmírné stanice, které už se s nimi také nezřídka střetly. Čím více objektů na orbitě, hlavně velkých jako použité díly raket, mrtvé satelity, neobývané vesmírné stanice, tím větší riziko skutečně katastrofických střetů s takovým odpadem hrozí.

Pravděpodobnost dalších kolizí

Míra zamoření orbity odpadem hrozí i tzv. Kesslerovým syndromem. Ten říká, že od určité míry zaplnění bude každá kolize generovat další části, které budou radikálně zvyšovat rizika dalších střetů – zkrátka dominový efekt. Vesmírný odpad zůstává kolem Země stovky let a na vyšších drahách klidně tisíce. Naštěstí je tento odpad aspoň monitorován, jak ze země, tak z některých pozorovacích míst přímo ve vesmíru.

Aktuálně systémy monitorují asi 23 000 objektů větších než tenisový míček, které se okolo Země pohybují. Asi 14 000 z nich není pod žádnou kontrolou, jsou tedy rizikovější z hlediska potenciálních kolizí. Nejvíc odpadu má na svědomí Rusko s počtem 6 512 objektů, následují USA s 6 262 objekty. Čína začala s operacemi ve vesmíru celkem nedávno, ale i tak už se stihla dostat k počtu 3 601 trosek, hlavně vlivem zničení jednoho z vlastních satelitů v roce 2007.

Zdroj: NASA

Článek Lidská činnost nezná mezí aneb které země mají na svědomí nejvíce vesmírného odpadu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na jedné straně plýtvání, na druhé hladovění

„Vyhazování jídla v zásadě znamená plýtvání zdroji, které jsou třeba k jeho produkci,“ komentuje situaci Martina Otto, která vede v rámci OSN sekci Programu pro životní prostředí zaměřenou na práci ve městech. „Pokud vyhozené jídlo končí na skládkách, nenakrmí lidi, ale nakrmí celosvětovou změnu klimatu.“ Podle posledních odhadů je přitom zhruba 690 milionů lidí postiženo hladověním.

Asi další 3 miliardy lidí si nemohou dovolit zdravou stravu. Nemluvě o tom, že – což navazuje na předchozí prohlášení – vyhozené jídlo je původcem asi 8–10 % světové produkce skleníkových plynů. Pokud by se tedy podařilo omezit toto plýtvání, přispělo by to k řešení hned dvou celosvětových problémů.

Jak zabít dvě mouchy jednou ranou

Badatelé rozebrali data o vyhazování jídla pocházející z 54 zemí. Výsledky jasně ukazují, že nejvíce tohoto odpadu – okolo 61 % – pochází z domácností. Podniky jako restaurace a další stravovací služby mají na svědomí „jen“ asi 26 % globálního vyhazování jídla, zatímco odpad ze supermarketů činí 13 %. Překvapivým zjištěním byla skutečnost, že tento problém trápí ve velké míře prakticky všechny země bez ohledu na jejich životní úroveň.

Vědci se původně domnívali, že jde primárně o problém bohatých zemí. Ačkoli jde o velmi obsáhlý výzkum, stále je potřeba zaplnit některé mezery. Data z 54 zemí reprezentují jen 75 % světové populace a jen 23 zemí poskytlo data z restaurací a obchodních řetězců. Ve studii také nebyly rozlišeny poživatelné a nepoživatelné zbytky, jako jsou skořápky vajec nebo kosti. Každopádně je nutné, aby se svět více zaměřil na tuto dosud opomíjenou oblast.

Zdroj: ScienceNews

Článek Plýtvání potravinami pokračuje. V roce 2019 lidé vyhodili rekordní množství potravin, celkové číslo je alarmující se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.