Z popelnice rovnou do vintage obchodu. Matka tří dětí nachází na ulicích New Yorku leckdy i luxusní zboží

Kabát Burberry za 12 500 korun, boty Prada za 22 500 korun, klavír za čtvrt milionu. To všechno jedna Newyorčanka přinesla od popelnic.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Ariana Rodriguezová má tři děti, vlastní malý vintage byznys a minimálně jednou týdně vyráží do ulic svého města lovit to, co ostatní vyhodili. Za posledního půl roku nasbírala předměty, jejichž hodnotu odhaduje na zhruba 750 000 korun. Nejde přitom o náhodné štěstí jedné ženy. Její příběh, který v květnu 2025 popsal New York Post, odhaluje celý paralelní ekosystém, který v New Yorku tiše funguje už léta. Město, kde se lidé stěhují častěji než kdekoli jinde v Americe, produkuje proud věcí, které skončí na chodníku dřív, než byste se nadáli.

Chodník jako výloha

V New Yorku neexistují zadní dvorky se schovanými kontejnery tak, jak je zná většina evropských měst. Odpad, včetně nábytku, elektroniky a oblečení, leží přímo na chodníku, na očích tisíců kolemjdoucích. Město navíc nabízí bezplatný odvoz velkých kusů přímo od obrubníku: stačí vystavit až šest předmětů v den svozu a svozová služba je odveze. Výsledek? Kvalitní nábytek, designové kousky i luxusní módní doplňky čekají na chodníku hodiny, někdy celé dny, než je někdo sebere, nebo než přijede popelářský vůz.

Tomuto jevu se říká „stooping“ a má vlastní instagramové účty, tiktokové kanály i komunitní pravidla. Jak popsal Vogue už v roce 2020, nejde o okrajovou záležitost bezdomovců, ale o městskou kulturu, které se věnují studenti, designéři i mladé rodiny. Oficiální dokument newyorského odboru sanitace z roku 2026 potvrzuje, že neformální přeprodej a darování z chodníků je v metropoli „častý jev“, propojený se skupinami typu „nekupuj nic“ a lokálními sítěmi opětovného využití.

Co všechno Ariana našla

Rodriguezová svůj lov popisuje heslem „kvalita před kvantitou“. Seznam jejích nálezů za půl roku ale mluví spíš o obojím:

• Kabát Burberry, odhadovaná hodnota 12 500 Kč
• Boty Prada, 22 500 Kč
• Klavír Sohmer & Co, 75 000 až 250 000 Kč
• Skleněná toaletka, 62 500 Kč
• Krabice Hermès, 4 400 Kč
• Dětská židlička Stokke, téměř 10 000 Kč
• Kufřík Bally z 60. let, zlaté šperky, zrcadla, noční stolky a další nábytek

Součet konkrétně pojmenovaných kusů se pohybuje někde mezi 240 000 a 485 000 korunami, a to bez šperků a menších položek. Její celkový odhad 750 000 korun za půlrok je tedy jako hrubá katalogová hodnota věrohodný. Důležité je ale upřesnění: jde o její vlastní odhad tržní ceny, nikoli o doloženou utrženou částku z prodejů.

Část nálezů si Rodriguezová nechává pro rodinu. Potraviny, oblečení a deky nosí do místního kostela. Zbytek, ten prodejný, zajímavý, vintage, putuje do jejího přeprodejního byznysu. Ulice je pro ni v podstatě bezplatný sklad se stále se obměňujícím sortimentem.

Proč Newyorčané vyhazují věci za tisíce

Zní to absurdně, ale má to logiku. New York je město extrémně častého stěhování. Nájmy rostou, byty se mění, lidé přicházejí a odcházejí. Při vyklízení bytu jde často o rychlost: nájemník potřebuje byt vyklidit do data, nemá čas inzerovat jednotlivé kusy a městský odvoz je zdarma. Stačí věci vystavit k obrubníku.

K tomu přidejte specifickou newyorskou mentalitu. Věci omrzí. Prostor je drahý. Skladování ještě dražší. A tak se na chodníku ocitne designový stolek vedle pytle s oblečením a krabice s porcelánem. Pro někoho odpad, pro Arianu inventář.

Rodriguezová chodí na lov nalíčená, upravená, v podpatcích. Dělá to záměrně. Chce bourat stigma, které se k hrabání v odpadcích pojí. Lidé jí prý říkají, že je to nechutné, že chytí bakterie nebo štěnice. Ona odpovídá, že to může dělat kdokoli.

Zdroj fotografie: ŠJů / Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0

Rizika, která nadšený příběh nezmiňuje

Jenže úplně bez rizika to není. Newyorský zdravotní úřad výslovně varuje, že štěnice se šíří právě přes použitý nábytek, a doporučuje pouliční kusy domů vůbec nenosit. Městská svozová služba vyžaduje, aby vyřazené matrace byly zabalené v plastu, právě kvůli prevenci šíření štěnic. U skleněného nábytku hrozí poranění při manipulaci.

Rodriguezová sama o svém procesu čištění a kontroly nálezů veřejně nemluví. Dá se předpokládat, že pro přeprodej musí předměty projít minimálně základním tříděním a inspekcí stavu, ale konkrétní postup zdokumentovaný není. Pro kohokoli, kdo by chtěl stooping zkusit, platí: efektní fotky na TikToku neukazují tu část příběhu, kde se řeší dezinfekce, kontrola švů a noční můra jménem Cimex lectularius.

A co Česko?

Spontánní pouliční lov po vzoru New Yorku u nás prakticky neexistuje, a má to i právní důvod. Podle českého občanského zákoníku se nalezená věc bez dalšího nepovažuje za opuštěnou. Zákon o odpadech navíc reguluje nakládání s odpadem, takže vybírání kontejnerů může být přestupek, v krajním případě i trestný čin, jak upozorňuje právní výklad na Měšci.

Česko ale má vlastní infrastrukturu opětovného využití, jen organizovanější:

• Reuse pointy, Praha jich provozuje už 12 na sběrných dvorech, kde lze věci nechat i vzít
• Daruji za odvoz, inzertní portál fungující jako česká obdoba skupin „nekupuj nic“
• Swap Prague, organizované swapové akce prodlužující život oblečení i předmětům

Je to méně dramatické než tahání klavíru z newyorského chodníku. Ale taky méně riskantní, a legální.

Arianin příběh nakonec nevypráví jen o jedné šikovné ženě s okem pro vintage. Vypráví o městě, které produkuje tolik přebytku, že se z něj dá postavit byznys. A o tom, že hranice mezi odpadem a pokladem je často jen otázka toho, kdo jde zrovna kolem.