mučení – VědaŽivě.cz

Když kat otočil šroubem, nebylo návratu. Hruška utrpení ničila těla, přiznali se i nevinní

Veronika Holečková — Sun, 31 May 2026 03:39:00 +0000

V muzejních vitrínách vypadá děsivě: tři nebo čtyři kovové laloky spojené kloubem, uvnitř šroubový mechanismus, který je měl roztáhnout v ústech, vagíně nebo konečníku oběti. Železná hruška utrpení patří k nejsdílenějším exponátům „temného středověku“. Jenže historik Chris Bishop z Australské národní univerzity ve svém rozboru dějin tohoto předmětu ukazuje, že nejstarší sledovatelná textová stopa nevede k žádnému inkvizičnímu manuálu ani soudnímu spisu. Vede k příběhu o italském lupiči jménem Palioli, který svým obětem vtlačoval do úst jakýsi roubík. A to je něco docela jiného než systematický justiční nástroj.

Co měla hruška dělat, a co asi nedělala

Populární tradice přiřazuje hrušce tři varianty podle tělesného otvoru: ústní pro rouhače a lháře, vaginální pro ženy obviněné z čarodějnictví či cizoložství, anální pro homosexuální muže. Zní to jako promyšlený systém trestů. Bishop ale dokládá, že jde o pozdní imaginární taxonomii, nikoli o doloženou praxi městských nebo církevních soudů.

Ještě zajímavější je samotná mechanika. Některé dochované exempláře se při bližším zkoumání spíš šroubují zpět do zavřené polohy, než aby se uvnitř těla pomalu rozevíraly. Konstrukce zkrátka nedává smysl pro pomalé vnitřní mučení tak, jak ho popisují turistické brožury a televizní dokumenty. To neznamená, že předmět nemohl způsobit bolest. Znamená to, že jeho údajná funkce stojí na velmi vratkých základech.

Jak by zabíjela, kdyby zabíjela

Pokud bychom přijali scénář, že někdo skutečně zavedl kovový rozevírací předmět do tělního otvoru a rozevřel ho, okamžitá smrt by byla nepravděpodobná. Měkké tkáně a sliznice jsou odolnější, než si laik představí. Fatální by se situace stávala až v hodinách a dnech poté.

Hluboká tržná rána na sliznici vytváří ideální vstupní bránu pro bakterie. Špinavý, neošetřený kov dramaticky zvyšuje riziko. V době bez antiseptik a antibiotik by se lokální infekce snadno rozvinula v tetanus nebo v to, čemu se lidově říká „otrava krve“, tedy sepsi, extrémní reakci imunitního systému na rozšířenou infekci. Tělo se začne ničit samo. Orgány selhávají. Smrt přichází během dní.

Právě tento mechanismus, kontaminovaná hluboká rána, zanedbané ošetření, sepse, je medicínsky nejuvěřitelnější příčinou smrti, pokud by nástroj byl použit. Není to dramatické rozervání těla. Je to pomalá, špinavá smrt z infekce. Konkrétní historicky doložená úmrtí po použití hrušky ale rešerše nepřinesla. Jde o nejpravděpodobnější scénář, ne o zdokumentovaný soubor případů.

Podvrh z 19. století v muzejní vitríně

Nejsilnější důkaz proti středověkému původu hrušky leží v Salcburku. Tamní Salzburg Museum eviduje ve své sbírce exemplář označený jako „Mundbirne“ (ústní hruška), inventární číslo WA 3335. Datace? Druhá polovina 19. století. Klasifikace? Výslovně „Nachbau“, tedy napodobenina.

Není to ojedinělý případ. Bishop sleduje, jak 19. století posedlé romantizovaným „temným středověkem“ vyrábělo a reinterpretovalo předměty nejasné funkce jako mučicí nástroje. Muzea je vystavovala, publikum je chtělo vidět a nikdo se příliš neptal po provenienci. Vznikl tak uzavřený kruh: předmět v muzeu legitimizoval legendu a legenda legitimizovala předmět.

Oproti tomu skutečně doložené mučicí nástroje, skřipec, palečnice, španělská bota, mají oporu v soudních spisech, inkvizičních protokolech a dobových právních textech. Hruška ne.

Čarodějnice, mučení a řetězová udání

I když samotná hruška jako nástroj čarodějnických procesů stojí na vodě, kontext, do kterého bývá zasazována, je reálný a děsivý. Hony na čarodějnice vrcholily v raném novověku, zejména mezi lety 1580 a 1630, tedy nikoli ve „vrcholném středověku“, jak se často tvrdí. Podle Historisches Lexikon Bayerns bylo mučení v inkvizičním řízení chápáno jako legitimní prostředek k „nalezení pravdy“.

Jezuita Friedrich von Spee popsal už v roce 1631 mechanismus, který procesy živil: mučená žena pod nesnesitelnou bolestí označila další osoby jako čarodějnice. Ty byly zatčeny, mučeny a označily další. Řetěz se táhl téměř donekonečna. K tomu nebylo potřeba žádné hrušky. Stačil provaz, skřipec a systém, který přiznání pod mučením považoval za důkaz.

Kde si „hrušku“ prohlédnout

Kdo chce vidět exempláře na vlastní oči, nejbližší středoevropské zastávky jsou salcburské muzeum a Mittelalterliches Kriminalmuseum v bavorském Rothenburgu ob der Tauber, které má rozsáhlou expozici právních dějin, mučení a čarodějnických procesů. V českých veřejných sbírkách se oficiálně katalogizovaný a ověřený exemplář dohledat nepodařilo.

Železná hruška utrpení je nakonec víc výpovědí o 19. století než o středověku. Říká méně o tom, jak lidé skutečně mučili, a víc o tom, jak chtěli věřit, že mučili, a jak ochotně si tu víru nechali prodat v muzejní vitríně.

Článek Když kat otočil šroubem, nebylo návratu. Hruška utrpení ničila těla, přiznali se i nevinní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krokodýl nebo kočičí tlapka: Podívejte se, jaké zvrácené nástroje používali středověcí kati

Veronika Holečková — Sun, 24 May 2026 02:17:00 +0000

Když si dnes v muzejní expozici prohlížíte palečnice nebo skřipec, vypadají jako rekvizity z hororu. Jenže v Evropě 13. až 18. století to byly úřední nástroje, schválené papeži, panovníky i městskými radami. Kat nebyl sadista na vlastní pěst. Byl státní zaměstnanec, který plnil předpis. A ten předpis počítal s lámáním kostí, s ohněm i s vroucí vodou. Teprve pochopení tohoto systému odhaluje, proč se praktiky, které dnes vnímáme jako nepředstavitelné, udržely tak dlouho.

Když bolest dostala paragraf

Klíčový moment přišel 15. 5. 1252. Papež Inocenc IV. vydal bulu Ad extirpanda, která světským vládcům přímo ukládala spolupráci s inkvizitory a de facto legalizovala mučení při vyšetřování hereze. Doznání se stalo „královnou důkazů“, bez něj bylo obtížné odsoudit, a mučení bylo chápáno jako legitimní cesta, jak ho získat.

Světské soudy šly stejnou cestou. Říšský zákoník Constitutio Criminalis Carolina z roku 1532 detailně upravoval, kdy a jak smí soudce nařídit torturu. Stačily „dostatečné indicie“, výpověď jednoho svědka, podezřelé chování, špatná pověst. Obviněný sice teoreticky mohl předložit alibi ještě před nasazením mučidel, ale v praxi to znamenalo málo. Carolina dokonce výslovně stanovila, že pokud soudce dodržel proceduru a vina se neprokázala, nenesl za mučení nevinného žádný postih. Systém chránil sám sebe.

Tři metody, které měly děsit i mrtvé

Populární představa mučení se točí kolem palečnic a kleští. Skutečně nejbrutálnější tresty ale šly mnohem dál, kombinovaly fyzickou devastaci s veřejnou podívanou a symbolickým poselstvím.

Lámání kolem patřilo v českých zemích k nejtěžším trestům. Odsouzenec byl přivázán k zemi a kat mu železným kolem nebo palicí postupně lámal kosti končetin, žeber, páteře. Smrt přicházela pomalu, někdy hodiny. Poté bylo rozbité tělo vyzdviženo na kůl s kolem a ponecháno vystavené do úplného rozpadu. Nešlo jen o popravu. Šlo o zprávu všem, kdo procházeli kolem.

Vaření zaživa zní jako středověká legenda, ale v Anglii mělo oporu v zákoně. Akt z roku 1531 za Jindřicha VIII. stanovil tento trest pro odsouzené traviče. Odsouzenec byl na řetězu pomalu spouštěn do kotle s vroucí vodou. Podle dobových záznamů trvalo umírání i desítky minut. Pro české země se tato konkrétní metoda jako běžná domácí praxe nepodařilo doložit, ale v kontextu tehdejší Evropy nešlo o výjimku, šlo o extrém, který zákon výslovně povoloval.

Upalování bylo v českých zemích doloženo hojně, zejména u odsouzených za čarodějnictví a herezi. Vedle něj stojí další metody, které česká odborná literatura přímo popisuje: naražení na kůl a zahrabání zaživa.

Hruška utrpení: ikona, která možná nikdy nefungovala

Právě „hruška utrpení“, kovový nástroj ve tvaru hrušky, který se údajně vkládal do úst a roztahoval až k prasknutí čelisti, patří k nejčastěji sdíleným obrazům středověké krutosti. Najdete ji v pražském Museum Tortury na Celetné i v desítkách zahraničních expozic. Problém je jediný: odborná literatura nezná středověké soudní záznamy, které by takové použití doložily.

Studie Chrise Bishopa z Australské národní univerzity ji analyzuje jako produkt „temného medievalismu“, tedy pozdějšího připsání brutální funkce předmětu, jehož původní účel zůstává nejasný. Muzea ji vystavují jako repliku a atribuci, ne jako ověřený soudní nástroj. To neznamená, že středověké mučení bylo méně kruté. Znamená to, že i naše představy o krutosti mají svou vlastní, často zkreslující historii.

Konec přišel pozdě, a postupně

Představa, že mučení skončilo „se středověkem“, je jedním z největších omylů. Ještě v roce 1768 vydala Marie Terezie Constitutio Criminalis Theresiana, zákoník, který detailně vyobrazoval a předepisoval palečnice, šrouby na nohy, provazovou torturu i skřipec. Každá metoda vyžadovala schválení příslušných úřadů, mučení bylo byrokracie.

Zlom přišel teprve o osm let později. V roce 1776 byla v habsburských zemích tortura jako vyšetřovací metoda zrušena. Josefínský trestní zákoník platný od 1. 5. 1787 znamenal další zásadní předěl. A nejbrutálnější hrdelní tresty, upalování a lámání kolem, se v českém soudnictví staly definitivně minulostí až s řádem vydaným 3. 9. 1803, účinným od 1. 1. 1804.

Osvícenští kritici argumentovali tím, co bylo zřejmé už staletí: mučení produkuje lživá doznání. Člověk na skřipci řekne cokoli, aby bolest přestala. Sama Carolina to nepřímo přiznávala, výpověď se nesměla zapisovat během mučení, ale až po sejmutí z mučidla, jako by krátká pauza mohla vrátit slovu váhu pravdy.

Kde se s tím dnes setkáte

Kdo chce vidět nástroje útrpného práva na vlastní oči, má v Česku několik možností. Hrad Loket nabízí stálou expozici ve sklepním vězení, kde se mučení skutečně odehrávalo. Museum Tortury provozuje pobočky v Praze na Celetné 12 a v Českém Krumlově na náměstí Svornosti 1, obě s přibližně stovkou exponátů. Při prohlídce ale stojí za to mít na paměti, že ne každý vystavený předmět má za sebou doloženou historii. Některé exponáty vypovídají víc o naší fascinaci temnem než o středověké realitě.

Pět set let evropské justice stálo na přesvědčení, že pravdu lze z člověka vyrvat bolestí. Nebylo to selhání systému. Byl to systém.

Článek Krokodýl nebo kočičí tlapka: Podívejte se, jaké zvrácené nástroje používali středověcí kati se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pomluvy, drby, chcete-li klepy. Za to byly ženy ve středověku krutě trestány. Jak fungovaly „lidské náhubky“?

Redakce VědaŽivě — Mon, 15 Sep 2025 04:51:00 +0000

Ve středověku byl trestem do té doby stále častý zvyk využívající slušnou škálu masek. Ty byly vyvinuté pro zlomyslné a klepavé ženy a měly především vzbudit jejich stud a pohrdání zbytku společnosti. Právě odstrašení a následné odpuštění byly tehdy hlavní trestající nástroje. Tzv. kláda na náměstí byla běžným jevem, kdy byl provinilec uzavřen do dvou kusů dřeva. Zatímco muži byli takto zamykáni, ženy chodily i na veřejnosti s „drbnou páskou“ na hlavě.

Pro nadávky a pomluvy pořádný roubík

Říct dnes manželovi nebo partnerovi, že je nevrlý nebo zlomyslný, může být lehké popíchnutí. Ještě o několik set let zpátky šlo ale o velmi vážné obvinění. Žnea přitom ani nemusela prohlásit nic důležitého, stačilo se vyjádřit o svém choti. Bez ohledu na pravdivost výroku pak mohla očekávat značné ponížení za zločin výtržnictví. Tyto mučicí nástroje dnes můžeme vidět jen jako pouhé relikvie, a ani jejich názvy se nevyskytují v běžném slovníku.

Zahanbující náhrdelníky byly například v Maďarsku známy jako housle, brugos nebo garica. Pestré verze hrušek a náhubků najdeme hlavně v anglosaských zemích. Naposledy byl takový nástroj použit v Newcastlu v roce 1824, alespoň tedy veřejně. Pravdou také je, že trestný čin pomluvy a nadávky byl z anglo-waleského právního systému odebrán až v roce 1967. Jde tedy skutečně o nedávnou záležitost, což mnohé lidi překvapí.

Nadávání jako trestná činnost

Nadávka coby stará anglická obyčejová kategorie byla vyslovena proti nebezpečné veřejné osobě. Ta se musela hanebně vyjadřovat o svém okolí, vedla s ním soudní spory a narušovala tak klidné soužití komunity. Obvykle se tato obvinění týkala žen, dostalo se ale i na muže. V některých oblastech Anglie byl za stejný zločin ve středověku považován i prodej špatného chleba nebo nekvalitního piva. Výklad i přísnost se obecně lišily kraj od kraje.

Snahy o kontrolu a trestnost „ošklivých řečí“ ještě zesílily po vypuknutí morových epidemií, tedy „černé smrti“. Demografické změny tehdy vedly k silnějším společenským nepokojům a odporu, což ohrožovalo status quo celé společnosti. Hlavním cílem všech těchto trestů bylo především veřejné ponížení a jasné upozornění na rizikového jedince. Podobný způsob zvolili nedávno Ukrajinci, kdy rabující zloděje lepili bez kalhot k veřejnému osvětlení.

Hříšník s maskou na hlavě

V běžné praxi byla provinilci nasazena železná maska a následně se prošel městem, kde na něj okolí plivalo, nadávalo mu a házelo po něm všechno možné. Primárním cílem bylo vyvolat výčitky svědomí, kovová lišta v masce ovšem zároveň bránila možnosti silnější odvety. Dříve existovaly také uzdy s hroty proti čarodějnicím. Každý pohyb úst v takové masce hrozil propíchnutím jazyka. Tyto masky byly nošeny po celé hodiny i dny.

Hříšník tak nemohl ani mluvit, ani pít či jíst. Existovaly i „zdobenější“ verze s velkým nosem nebo jinak posměšnými atributy. Maska byla také často vybavena zvonečkem, takže všichni ve městě neomylně poznali, kudy provinilec prochází. Dnes se vyskytují jen v rámci středověkých show přibližujících život ne tak dávných dob. Stačí jen několik minut v těchto maskách a prakticky kdokoli hlásí, že omezení řeči a pohybu je obrovské peklo.

Co nejpodivnějšího jste kdy měli na hlavě?

Zdroj: TheScientist

Článek Pomluvy, drby, chcete-li klepy. Za to byly ženy ve středověku krutě trestány. Jak fungovaly „lidské náhubky“? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ty vůbec nejkrutější mučicí nástroje středověku: Praktiky byly promyšlené, vysvobozením bylo jen přiznání nebo smrt

Redakce VědaŽivě — Tue, 26 Aug 2025 03:28:00 +0000

Dostat se ve středověku do rukou spravedlnosti, především pak inkvizice, bylo něco, z čeho dodnes lidem vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Tehdy se nehledaly důkazy nějakým rafinovaným vyšetřováním, ale spoléhalo se především na doznání obviněných. Kdo se doznat nechtěl, byl k tomu brutálně donucen. Používaly se k tomu různé mučicí nástroje. Toto jsou jedny z nejobávanějších.

Drtič kolen i jiných kloubů

Zranění kolene je i dnes velmi bolestivé a lidé, kteří vymýšleli mučicí metody, si toho byli vědomi. Proto používali nástroj, kterým se dala kolena doslova rozdrtit napadrť. Tvořily ho dřevěné nebo kovové destičky spojené po stranách utahovacími šrouby, jejichž otáčením se zvyšoval tlak na vybraný kloub.

The knee splitter: Popular during the Inquisition, this device consisted of two spiked wood blocks which were placed in front of and behind the knee. The blocks would be turned and made to close towards each other, destroying the knee underneath….Ouch!! pic.twitter.com/fDRunKRdSr
— The historical crimes and criminals podcast (@historyandcrime) April 3, 2022

To nebylo vše, destičky byly navíc často vybaveny hroty, které způsobovaly krvácení a ještě větší bolest. Drtič se nemusel použít jen na kolena, ale třeba na kotník či loket. Netřeba dodávat, že i kdyby nakonec obviněný neskončil na popravišti, znamenalo to trvalé poškození jeho kloubu nebo hrozbu rozsáhlé infekce ran.

Lidský gril

Mučení ohněm patří k velmi starým a často používaným metodám, protože lidé z něho mají přirozený strach. Mohl se využít mnoha způsoby, jedním z nejprimitivnějších bylo grilování lidské oběti. Stačilo vlastně jen vytvořit dostatečně pevný kovový rošt vybavený bytelnými pouty. Pod ním se pak rozdělal oheň a mučený se opékal.

Inquisition chair at Torture Museum in #Amsterdam #ExploreEurope #g2t pic.twitter.com/q5ChdD1o9o
— Linda Aksomitis (@aksomitis) July 6, 2016

Podle legendy měl na podobném roštu zemřít mučedník svatý Vavřinec. Teoreticky mohla být smrt relativně rychlá, pokud to mučitelé přehnali s přikládáním. Pokud ale byli dostatečně zkušení, udržovali plameny dostatečně nízko a popáleniny se mučenému tvořily pomalu, takže nad ohništěm ve strašlivých bolestech v podstatě vysychal.

Křeslo pro čarodějnice

Jedním z hlavních úloh svaté inkvizice bylo odhalování čarodějnic. Obětí čarodějnických procesů se staly tisíce žen, ale i mužů. Někteří se k čarodějnickým praktikám doznali na takzvaném čarodějnickém křesle. Šlo většinou o bytelné křeslo s opěrkami rukou, které bylo na různých místech vybaveno hroty.

Oběť se na takové křeslo připoutala, a hroty se zabodly do jejího těla. Jakýkoli pohyb znamenal zvětšení ran a obrovskou bolest. Křeslo použil například soudce Wolf von Lampertisch u procesu s Marií Vukinetsovou v rakouském Gutenbergu. I když ji při sezení na křesle pálili nohy žhavým železem, k ničemu se nedoznala a nakonec na něm v bolestech zemřela.

Jaký způsob středověkého mučení považujete za nejstrašlivější?

Zdroj: LiveJournal

Článek Ty vůbec nejkrutější mučicí nástroje středověku: Praktiky byly promyšlené, vysvobozením bylo jen přiznání nebo smrt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Duplessisovi sirotci – otřesná kauza byznysu s dětským utrpením: Pokusy, mučení, sebevraždy a prodej mrtvol za pár stovek

Redakce VědaŽivě — Mon, 25 Aug 2025 03:19:00 +0000

Kanaďan Maurice Duplessis byl do své funkce zvolen v roce 1936, poté opět roku 1944 a vydržel v ní až do roku 1959. Vzděláním byl právník, názorově zapáleny nacionalista, kromě toho fanatický konzervativec a katolík. Léta jeho vlády označili místní obyvatelé jako „Velkou temnotu“ a rozhodně nejde o přehánění. Svůj politický kapitál vytvářel zcela otřepanými populistickými postupy a nijak se nestyděl ani za otevřeně rasistické postoje.

Církevní autority bez omezení a odpovědnosti

Ve svém programu vyzdvihl speciální program péče o sirotky a děti z dysfunkčních rodin, což se týkalo hlavně jeho příznivců. Tyto děti Duplessis svěřil katolické církvi, stejně jako na ni převedl správu škol, sirotčinců i nemocnic. Vyhrazený rozpočet byl poskytován podle uvážení duchovních. Tuto premiérovu iniciativu (lidé mu říkali „náčelník“) přijali duchovní s velkým nadšením. Je však třeba uvést, které děti tudíž spadaly do církevní péče.

V tomto azylu končily děti bez rodičů, případně ty, jejichž rodiče byli zbaveni svých práv. Stejně tak ale i děti z normálních nízkopříjmových rodin či potomci svobodných matek a nesezdaných párů. Potomci rodičů žijících v civilním sňatku byli bráni jako „ovoce hříchu“ a spadali do nejnižší kategorie. Jednalo se s nimi jako se zločinci, přitom dostat se do církevní péče bylo velmi snadné. Odebrání mohl totiž doporučit kněz, lékař nebo učitel.

Když personál může naprosto cokoli

Rodiče občas věřili, že dítě bude mít takto lepší podmínky i šanci na vzdělání. Mnoho dětí bylo však odebráno násilím s asistencí policie a aktivistů. Bylo jich mnoho a kapacita nestačila, Duplessis proto nechal otevřít další zařízení. Celý systém byl samozřejmě silně zkorumpován a došlo k velkým zpronevěrám státem poskytnutých prostředků. S vědomím vysychajících financí Maurice překvalifikoval úkryty na psychiatrické kliniky.

Tím se zvýšil státní příspěvek na osobu z 1 dolaru a 25 centů na 2 dolary a 75 centů. Pak přišel rozkaz, aby kněží a sestry každému sirotkovi vymysleli konkrétní diagnózu. V rámci oficiálního dojmu musely také vzniknout záznamy. Nejhůře na tom byli starší teenageři, protože skončili v reálných léčebnách spolu s pacienty. Děti, které zůstaly v azylech, na tom nebyly o moc lépe. Byly bity, hladověly, znásilňovali je a mučili.

Kompletní historie zůstává stále mlhavá

Personál prováděl barbarské zákroky včetně lobotomie a chirurgie. Smrt tu byla zcela běžná, kromě zákroků a nelidských podmínek páchaly děti často sebevraždy. Mrtví tu nebyli rentabilní, ovšem z těl se dalo něco získat. Byla tedy prodána do anatomických divadel a pro výzkumné účely – 10 dolarů za mrtvolu. I za života byly děti cílem experimentů, například léků či postupů, které zdaleka ne vždy vedly k určenému cíli.

Ačkoli historie těchto úkrytů byla postupně odtajněna, stále je v ní mnoho prázdných míst. Kdokoli ze systému se staral o to, aby pravda nikdy nevyšla najevo, stopy tedy pečlivě mizely. Celkový počet dětí není znám, podle expertů mohlo být „pacientů“ až 300 tisíc. Různé části Quebecu stále skrývají důkazy o zločinech. Například v roce 1999 byly na prasečí farmě poblíž bývalé kliniky objeveny ostatky asi 2 000 dětí z tohoto programu.

Zdroj: Wikipedia

Článek Duplessisovi sirotci – otřesná kauza byznysu s dětským utrpením: Pokusy, mučení, sebevraždy a prodej mrtvol za pár stovek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Je to proti přírodě, ale „pro krásu se musí trpět“: Nejkrutější způsoby, kterými se ženy dobrovolně mrzačí, jen aby se zalíbily

Redakce VědaŽivě — Thu, 14 Aug 2025 03:52:00 +0000

Výraz „módní oběť“ se v každodenním životě již pevně usadil, ovšem etymologii této formulace už zná nejspíš málokdo. Ženy už od dávných dob podrobovaly v zájmu ideálu krásy svá těla nejrůznějším formám mučení. Šlo o deformace orgánů i zákroky končící chronickými nemocemi. Za svou touhu líbit se také často nakonec zaplatily životem. A protože krása je po světě viděna v různých věcech, následující seznam nejspíš šokuje.

Evropa 18. století a „nahá móda“

Během 2. poloviny 18. století byly jako „oběti módy“ vnímány dívky, které se příliš vzhlédly v empíru. Nosily výrazně lehké šifonové šaty a snažily se přiblížit starověkým ideálům krásy. Na ulici vycházely i v mrazu ve splývavých průsvitných pláštích navlhčených navíc vodou. Není divu, že okamžitě onemocněly zápalem plic – před 200 lety šlo o prakticky neléčitelnou nemoc. Módní časopis z roku 1802 proto doporučuje dívkám návštěvu hřbitova.

Konkrétně toho na Montmartru, aby viděly, kolik mladých dívek padlo za oběť „nahé módě“.

Starověká Čína a lotosové nohy

Trable evropské módy jsou ve srovnání se starověkem maličkosti. Ve staré Číně byly neodolatelné drobné nohy s přezdívkou „lotos“. Přes krásné jméno ale vypadaly spíše jako kopyta. Dívčí končetiny byly od 4 let obvazovány a 4 prsty byly zlomeny, aby následně „rostly“ k noze směrem do kůže. Dívky v nejbohatších rodinách byly takto mučeny, neboť lotosové nohy byly znakem aristokracie a klíčem k úspěšnému sňatku.

Paradoxem je, že manžel je nakonec nikdy neviděl, protože jeho choť zůstávala i v posteli obuta v elegantních botičkách.

Labutí krky kayanských žen

Pro obyvatele kmene Kayan byla krása v labutím krku. Šlo o hlavní dívčí chloubu, která samozřejmě nebyla přirozeného původu. Rodiče proto dívkám od pěti let nasazovali prvních 6 mosazných prstenců a později přidali další. Jejich hmotnost činila dohromady i 9 kg a věřilo se, že jde o vstupenku do úspěšného manželství. Zajímavé je, že manžel mohl jako trest za nevěru své ženě prstence sundat. Následovala okamžitá smrt udušením.

Ženy Ainu a tetování úsměvu

Podobně krutá je tradice tetování rtů u kmene Ainu. Šlo totiž o speciální řezy tvořící úsměv, rány byly vyplněny popelem. Něco podobného měl Jack Nicholson jako Joker ve starém Batmanovi. Cílem bylo najít rodinnou pohodu a také klid v posmrtném životě.

Ošklivá tetování žen kmene Apatanis

Tetovaným ženám kmene Apatanis na kráse nezáleželo, záměrem bylo se znetvořit. V uších a nose mají široké tunely a na obličejích ošklivá tetování. Bránily se tak tomu, aby si je brali za manželky muži z jiných kmenů. Tyto zákroky byly ukázkou, že jsou dotyčné ženy připraveny na život jen s některým ze svých soukmenovců.

Kmen Yao a extrémně dlouhé vlasy

Tradice lidu Yao je mnohem humánnější. V čínské vesnici Huanglo jsou dlouhovlasé dívky s copánky o délce až 2 metrů. Vlasy si totiž stříhají jen jednou za život v 16 letech v rámci přechodového rituálu. Po celé dekády se také věřilo, že luxusní cop vlasů může vidět jen manžel v den svatby. Pokud cizí muž spatřil vlasy, které vypadly ženě zpod šátku, musel s touto dámou prožít 3 roky v manželském svazku.

Jakou největší bolest jste kvůli kráse vytrpěli?

Zdroj: Science

Článek Je to proti přírodě, ale „pro krásu se musí trpět“: Nejkrutější způsoby, kterými se ženy dobrovolně mrzačí, jen aby se zalíbily se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mučení masem, solí či slepičími vejci: I bez složitých nástrojů to byly ohavné praktiky, při kterých lidé prožívali nesnesitelná muka

Redakce VědaŽivě — Wed, 13 Aug 2025 05:54:00 +0000

Při vyslovení sousloví „středověké mučení“ se většině lidí vybaví lámání v kole, palečnice, věšení v kleci či natahování na skřipec. To je klasické povědomí o tom, co se člověku ve středověku mohlo stát při provinění proti zákonům. A kolikrát i bez něj. Existují ale i metody, které člověku bez zanechání stop vzaly život či osobnost. Lidi totiž ničilo krom jiného také jídlo, voda nebo například nespavost. Možností je vždycky víc.

Voda jako nástroj utrpení

Kromě nejrůznějšího propichování a řezných postupů existoval ve středověku i „humánnější“ způsob mučení, kdy byla oběti skrze trychtýř nalévána do těla voda. Její nadbytek způsobil bolest v žaludku, vedl k narušení metabolismu rozhozením rovnováhy vody a soli v těle. Projevily se otoky, zvracení, křeče i smrt. Mimochodem tato praktika se na některých místech světa prováděla ještě před několika dekádami.

Mučení pomocí soli

Sypání soli do ran je výborný způsob, jak dodat bolest, v tomto případě ale šlo o záměrné krmení. Ve staré Číně byli takto mučeni „saltshaři“, tedy lidé, kteří do soli přidávali různé nečistoty, aby jí tak přidali na váze. Provinilci byli krmeni velmi slaným jídlem a prakticky vůbec se nemohli napít. Ani moderní Čína ovšem na tento postup nezapomíná. Disidentka Yuan Yuchun byla uvězněna roku 2000 a dostalo se jí stejné „péče“.

Její vězeňský jídelníček byl extrémně slaný a další týden jí sypali škrob s přídavkem soli. Žena vzpomínala, jak její tělo ztuhlo, ztmavlo a z nosu jí odkapával slaný hlen. Měla nakonec štěstí, úřady rozhodly, že hrozí její upadnutí do kómatu, a propustily ji.

Vařené maso a tortura

Čína byla v otázkách mučení velmi vynalézavá a ujalo se i vařené maso. Oběť byla v kleci a krmena pouze libovým vařeným masem a vodou. Po měsíci takového jídelníčku oběť zemřela. Podle badatelů šlo o to, že Číňané jedí hlavně rýži a zeleninu, tedy potraviny rostlinného původu. S masem bez ničeho dalšího si jejich žaludek nedokáže poradit. Byla tak narušena tvorba enzymů. Pro normální trávení je navíc potřeba pohyb, což klec nedovolila.

Slepičí vejce

Další nečekaný mučicí nástroj. Do jícnu mučeného byla vložena široká trubka a do ní natlačeno několik slepičích vajec. Žaludek je kvůli skořápce nedokázal strávit, vejce se tak v neporušeném stavu pohybovala dále střevy. Mučení tak spočívalo v nesnesitelné bolesti, uvnitř těla nelze toto těleso jakkoli narušit či zlomit. Vejce také bránilo uvolnění odpadních látek přirozenou cestou, což vedlo k bolestem, útrapám až smrti.

Tortura absencí spánku

Tuto metodu si velmi oblíbila StB i NKVD. Absence spánku přivádí člověka po čase do naprosté malátnosti a dezorientace, kdy je ochoten přiznat se k čemukoli. Existovaly proto „týdny beze spánku“, kdy se výslechy nezastavily ani na minutu. I ti nejvytrvalejší se pak zhroutili a podepsali všechno, co jim bylo předloženo. Lidské tělo prokazatelně selhává po 72 hodinách bdění. Nervový systém zkolabuje, protože nemá „restart“ v podobě odpočinku.

Člověk postupně ztrácí dovednost orientace v realitě i její chápání a projevuje se ochranná funkce těla. Mimo jiné také tím, že je třeba udělat cokoli – včetně přiznání –, pokud to povede k příchodu spánku.

Jaké další podivné postupy mučení vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Mučení masem, solí či slepičími vejci: I bez složitých nástrojů to byly ohavné praktiky, při kterých lidé prožívali nesnesitelná muka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

„Hruška utrpení“. Krutý mučicí nástroj, který donutil přiznat se každého jedince – ze zoufalství i k tomu, co neudělal

Redakce VědaŽivě — Sun, 10 Aug 2025 04:24:00 +0000

Ve středověku a následujících dobách byli viníci a obvinění ze zločinů vystaveni mučení. Nástroje, které kati používali, byly velmi rozmanité. Mezi sofistikovanými příklady nástrojů k mučení stojí za zmínku „hruška utrpení“. Tento na první pohled neškodný předmět přinášel těm, na které byl použit, neskutečná muka.

Nástroj a jeho použití

Hruška se používala téměř výhradně k potrestání žen, které podstoupily potrat. Týkala se však i homosexuálů, rouhačů, lhářů apod. Dostaly ji i ženy, které byly obviněny z čarodějnictví. Existovaly čtyři typy tohoto zařízení. Jeden byl vložen do pochvy, další do mužského řitního otvoru, třetí do úst a čtvrtý mrzačil v nosních dírkách. Princip činnosti hrušky závisel na vložení mučicího nástroje na správné místo. Poté začal kat otáčet šroubem zařízení, jehož čtyři části se otevřely jako okvětní plátky a roztrhaly maso oběti.

Po procesu mučení toužili po smrti

Mučení lidé nezemřeli přímo na následky samotné hrušky. Po tomto ohavném nástroji totiž zpravidla následovaly další druhy mučení. Železná hruška se myla jen zřídka. Někdy dokonce i vůbec. Pokud měl mučený člověk „štěstí“ a byl vypuštěn do přírody, zastihla ho smrt na otravu krve. V tomto případě to byla pro týraného člověka nejlepší varianta.

Historie zná mnoho druhů mučení, které nezanechalo stopy na těle, ale zároveň obětem vzalo život nebo jim způsobilo trauma. Jednalo se např. o mučení masem nebo čistě jen udržováním člověka vzhůru. Metod bylo nespočet, ale tato železná hruška patří mezi ty nejdrastičtější. Existují však spekulace, že tento nástroj nemusel být vůbec používán. Vzhledem k chatrným částem hrušky bylo těžko uvěřitelné, že mohla způsobit tak fatální škody na lidském těle.

Jaký způsob mučení vnímáte za nejkrutější?

Zdroj: Science

Článek „Hruška utrpení“. Krutý mučicí nástroj, který donutil přiznat se každého jedince – ze zoufalství i k tomu, co neudělal se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Živé děti zavřela do rakví, napsala jejich jména na papír a zakopala hluboko pod zem. Irena S. tak zachránila 2 500 nevinných životů

Redakce VědaŽivě — Fri, 08 Aug 2025 05:26:00 +0000

Jeden z nejtragičtějších osudů židů v Evropě se točí okolo varšavského židovského ghetta. Zde nacisté po obsazení Polska shromáždili kolem 400 tisíc polských židů, kteří zde žili sice v bídných podmínkách, ale relativně bezpečně. Vše se změnilo v roce 1942, když je režim začal vozit do vyhlazovacích táborů a později zde vypuklo i povstání. Část Poláků se tehdy obyvatelům ghetta snažila pomoci. Jednou z nejvýznamnějších a málem zapomenutých postav byla Irena Sendlerová, které za život vděčí 2 500 židovských dětí.

Židů se zastala již před válkou

Sendlerová vyrůstala v polské rodině a již její otec byl známý poskytováním humanitární pomoci lidem v nouzi včetně židů. Jako mladá studentka se Sendlerová zastala polských židů, když se postavila proti systému ghettových lavic, ve kterých v Polsku bývali segregováni židovští studenti. Nakonec se stala pracovnicí varšavského odboru sociální péče, kde zůstala pracovat i po okupaci Polska Německem v roce 1939.

Díky svému postavení měla přístup do židovského ghetta, které ve Varšavě začali Němci organizovat. Státní orgány židům nesměly oficiálně žádnou pomoc poskytovat, ale měly do oblasti přístup. Hlavně kvůli zdravotní situaci, protože neustále panovala obava, že by se z ghetta mohly do zbylých částí Varšavy rozšířit nějaké nemoci. Sendlerová, která byla příslušnicí levicové Polské socialistické strany, začala do ghetta nosit léky a potraviny, ale pomáhala také pašovat lidi ven a nalézat jim úkryt.

Sanitka s falešným dnem

Postarat se chtěla hlavně o děti. I když v ghettu panovaly bídné podmínky, židé nechtěli posílat děti od svých rodin. Vše se ale změnilo v létě 1942, kdy nacisté začali organizovat hromadné transporty do vyhlazovacích táborů. Spolu s dalšími ženami Sendlerová vytvořila organizaci Žegoda, později stála v čele jejího dětského oddělení, které pašovalo děti z ghetta. Používala různé úkryty, kdy je nesla v tašce nebo umístila do falešného dna sanitky či vytvářela cesty sítí kanálů.

Irena Sendlerová s několika ze zachráněných židovských dětí v roce 2005

Ovšem propašováním malých dětí z tábora práce začínala, bylo je třeba především ukrýt. Organizace proto vyhledávala rodiny, které by se o ně postaraly, nebo je umísťovala do sirotčinců a na další místa. Zařizovala pro ně také falešné doklady. Sendlerová si vedla pečlivé záznamy, aby v budoucnu bylo možné děti najít a spojit je s příbuznými. Dokumenty zavřela do sklenic a zakopala, protože kdyby padly do rukou nacistům, mohli by děti najít a zabít nejen je, ale i lidi, kteří je ukrývali.

Nacisté Sendlerovou podezřívali a v říjnu 1943 ji zatkli. Ale ani při mučení neprozradila nic o záznamech a ukrytých dětech. Byla nakonec odsouzena k smrti, ale jejím spolupracovníkům se podařilo podplatit stráže, mohla proto utéci a do konce války se ukrývala. V Polsku byla aktivní i po válce, v 80. letech se stala členkou hnutí Solidarita. Na její činnost se téměř zapomnělo, ale v 90. letech ji znovuobjevilo několik amerických školáků. Nakonec byla oceněna izraelskou poctou Spravedlivý mezi národy. Zemřela v roce 2008 ve věku 98 let.

Článek Živé děti zavřela do rakví, napsala jejich jména na papír a zakopala hluboko pod zem. Irena S. tak zachránila 2 500 nevinných životů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeden z nejhorších trestů: Vězni odsouzení k oubliettes končili v zapomnění

Redakce VědaŽivě — Wed, 14 May 2025 03:49:00 +0000

V dnešní době si většina lidí uvědomuje, jak krutí byli panovníci za dob středověku. Tehdy se tresty opravdu nešetřilo a mnohdy se jednalo o tak děsivé praktiky, že si je nedokážeme ani zdaleka představit. Příkladem jsou toho tzv. oubliettes, během kterých oběti sice nikdo nezkřivil ani vlas, ale za to ho dovedl k naprostému šílenství a následné smrti.

Šílená praktika ze středověku

Oubliettes označovaly děsivé mučírny, do kterých byli vhazováni především političtí zrádci, nenávidění zajatí protivníci a také rukomjí, kteří měli být v budoucnu vyměněni za výkupné. Ačkoli tato místa připomínala spíše hladomorny, jejich obyvatelé dostávali nějaké zbytky jídel, odpadky nebo dokonce obsahy nočníků z ložnic šlechtických pokojů. Úkolem totiž nebylo usmrtit vězněné hladem, ale nechat je v zapomnění.

Kdo se tam tedy dostal, věděl, že již není cesta zpátky (pokud neměl být zajatec vyměněn za výkupné), a konzumace jídla by akorát prodloužila jeho trápení. Jednalo se přitom o cely připomínající tmavé dno studny, kde člověk ani neviděl na zem. Prostor byl navíc tak stísněný, že se v něm nedalo stát rovně ani ležet. Odsouzenci proto museli být celou dobu skrčení a v některých případech dle webu Quora dokonce docházelo k deformaci jejich těla.

Oubliettes zlomily i ty nejodolnější

Absolutní temnota a ticho pak přispívala k tomu, že zajatci rychle ztráceli pojem o čase a brzy začali šílet. Jediným únikem bylo tlouct hlavou do zdi, jenže to ve finále člověk udělat přes tu šílenou bolest nedokáže. Bylo to tedy ideální řešení zejména pro velmi odolné vězně, protože čím déle chtěli zůstat při životě, tím horší bylo jejich trápení.

Pro věznitele se nicméně jednalo o skvělý způsob, jak někoho mučit a vůbec si přitom nezašpinit ruce. Ti, kteří se dostali ven z oubliettes díky výkupnému, poté takřka nikdy neměli odvahu vrátit se k nepříteli zpět a raději odvolali všechny své jednotky.

Článek Jeden z nejhorších trestů: Vězni odsouzení k oubliettes končili v zapomnění se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak zabránit klepům a pomluvám: V historii ženám dávali na ústa náhubek

Redakce VědaŽivě — Wed, 03 Jul 2024 02:39:00 +0000

Palečnice, španělská bota nebo skřipec – toto jsou nejznámější mučící nástroje, o kterých slyšel téměř každý člověk. Často si můžeme příklady mučicích nástrojů prohlédnou v expozicích různých hradů nebo zámků. Už samotný pohled na ně dokáže v člověku vyvolat značné nepohodlí. Dnes se můžeme pouze domnívat, jaká muka mohly podobné nástroje působit. Ne každý z nich byl však určený k působení nesnesitelné bolesti. Některé nástroje měly danou oběť pouze zesměšnit a potrestat. Každý kat proto vlastnil minimálně jeden železný náhubek, kterým se trestaly tehdejší klepny.

Železný náhubek pro klevetivé ženy

Ženy byly po celá staletí vnímány jako podřadnější lidské bytosti, které podléhaly vůli svých otců, bratrů nebo manželů. Bez jejich vědomí se nemohly samy rozhodovat o svém životě, nemohly svobodně studovat nebo vykonávat svobodné zaměstnání. Submisivní a ctnostná žena byla jakýmsi ideálem, který se ve společnosti začal měnit teprve v průběhu 20. století.

To však neznamená, že každá žena byla dokonale poslušná. Když se však žena ve středověku odhodlala svému mužskému chlebodárci odporovat, čekal jí tvrdý a potupný trest. Doslova dostala železný náhubek, který musela nosit několik hodin v kuse. Stejným způsobem se trestalo například šíření pomluv a lží.

Některé masky byly vyrobeny tak, aby nositele co nejvíce zesměšnily.

Ženy se železnou maskou

Železný náhubek byl v podstatě železnou konstrukcí, do které se ženě zavřela hlava. Uvnitř konstrukce byl připevněný další kus železa, který měla žena při nošení náhubku v ústech tak, aby zatěžoval jazyk a znemožňoval ženě mluvit. Tento prvek byl inspirovaný koňskými udidly. Náhubek měl vždy po jedné straně panty a na druhé straně zámek.

Klíč k němu měl u sebe vždycky ten, kdo ženu náhubkem trestal. Většinou podobné tresty prováděl kat, ale občas mohl klíč dostat do správy také manžel trestané ženy nebo její otec. Tyto náhubky sloužily jako inspirace pro známé dílo od Alexandra Dumase, Muž se železnou maskou.

Potupný a nepříjemný trest

Hubaté a klevetivé ženy si mohly tento nepříjemný trest vysloužit několika různými způsoby. Často se jednalo o udání dalšími sousedy, když žena vědomě šířila pomluvy nebo lži. Někdy si však pro vzpurnou ženu tento trest vydobyl její manžel nebo otec, aby si doma zajistili alespoň pár hodin ticha. Náhubek se nasazoval také ženám, které byly obviněny z čarodějnictví, aby nemohly sesílat kletby.

Železný náhubek měl ženy primárně umlčet. Sloužil však také jako potupa a zesměšnění trestané ženy. Některé dochované kusy měly k základní konstrukci připevněny rohy nebo oslí uši, aby trestanou ženu co nejvíce zesměšnily.

Článek Jak zabránit klepům a pomluvám: V historii ženám dávali na ústa náhubek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejbrutálnější techniky mučení, co kdy existovaly. Předkové dokázali způsobit příšernou bolest pomocí obyčejné vidličky

Redakce VědaŽivě — Sun, 09 Oct 2022 02:06:00 +0000

Je smutnou pravdou, že válka byla vždycky motorem lidského vědeckého a technického pokroku. Právě během těchto období došlo ke vzniku těch nejefektivnějších nástrojů, jak někoho zlikvidovat nebo trvale zmrzačit. Cílem bylo ovládání a získávání informací, území nebo dalších výhod. Které nejkreativnější postupy se zachovaly? Jak v dávných dobách i nedávno vypadaly prostředky, kterými ničil jeden člověk druhého?

Jak využít prostou vanu

Do jednoduché dřevěné vany bylo nalito tolik vody, aby byla vidět horní část těla mučené osoby. Ta byla následně vydatně potřena medem, což nezní tak hrozivě. Jenže mučený musel v této vaně strávit celé dny, takže k medu se nakonec přidaly výkaly i moč. Tohle přilákalo mouchy, červy a další havěť, která na člověku postupně hodovala a přinesla i infekci.

Jak popíchnout kacíře?

Kacíři a odpůrci všemožných věrouk to během historie neměli nikdy jednoduché. Speciálně pro ně byla vytvořena „vidlička“. Na krk dostal takový člověk obojek s poutkem, do kterého se pod bradu umístila vidlice s nabroušenými (jak jinak) hranami. Ostří se tak opíralo zespoda do prsou a nahoře do brady. Mučený tedy nemohl usnout, protože jakmile by k tomu došlo, jeden či oba konce by se do něj zabodly.

Límec se špicemi

Nástroj připomínající čelisti děsivého filmového monstra. Podobně jako kacířská vidlička sloužil obojek k tomu, aby osoba po celý den neusnula, když bude mít límec na krku. Byla to horší varianta, protože kterýkoli z ostnů mohl velmi snadno prorazit krční tepnu.

Sicilský bronzový býk

Dost možná nejkrutější způsob likvidace člověka. Socha bronzového býka měla uvnitř prostor pro jednoho mučeného. Jakmile byl dotyčný nacpán dovnitř, pod sochou byl rozdělán oheň a člověk byl doslova upečen zaživa. Jeho řev se dostal ven skrze nozdry a připomínal ryk skutečného býka. Podle legendy si nástroj nechal zhotovit sicilský tyran, kterého metody mučení velmi zajímaly. První obětí měl být údajně řemeslník, jenž nástroj vyrobil.

Napichování na tyč

Při tomto postupu byl do osoby zaražen naostřený a namazaný kůl. Obvykle do konečníku, u žen do vaginy. Trasa vedla podél páteře, nesměly být porušeny životně důležité orgány. Ven se dostával mezi krkem a lopatkami, následně se kůlem i osobou manipulovalo jako s jedním celkem. Proslulý hrabě Drákula, přezdívaný také Vlad Napichovač, takto údajně zabil na 20 000 lidí. Mezi těly pořádal opulentní hostiny a poslouchal bolestné kvílení.

Věšení do klece

Tohle byla velmi oblíbená metoda, jak obyvatelstvo odradit od páchání zločinů. Mučené osoby byly zavěšeny do železných klecí. Ty byly obvykle tak těsné, že se v nich nedalo nijak pohnout. Odsouzení viseli většinou venku, kde si je našla nepřízeň počasí, mouchy, ptáci nebo davy, které po nich házely všechno možné.

Nůžky na jazyk

Také známé jako rozrývač jazyka, zkrátka extrémně velké nůžky. Cílem bylo ústa člověka velmi roztáhnout a pak pomocí kleští vytrhnout z kořene jazyk. Brutální forma mučení vedla k pomalé a velmi bolestivé smrti. A jak říká Tyrion Lannister: „Pokud se snažíte někoho umlčet, tak se jen bojíte toho, co by mohl říct.“

Článek Nejbrutálnější techniky mučení, co kdy existovaly. Předkové dokázali způsobit příšernou bolest pomocí obyčejné vidličky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejkrutější mučicí nástroj, který kdy kdo vymyslel –⁠ bronzový býk nakonec „zabil“ i svého tvůrce

Redakce VědaŽivě — Sun, 25 Sep 2022 02:31:00 +0000

Některá tato zařízení byla jasně navržena pro co nejpomalejší a nejbolestivější proces. Jiné nástroje dosáhly efektu rychleji, ale o nic méně bolestivěji. V první kategorii bychom určitě našli velmi dobře známou ocelovou hrušku. Do té druhé zapadá bronzový býk, který je mnoha badateli považován za asi nejkrutější mučicí zařízení, jaké kdy člověk vyrobil. Jeho existence je příběhem objednávky sicilského tyrana a místního řemeslníka.

Tyran s podivným zájmem

Phalaris byl vládcem a tyranem v sicilském městě Akragas (dnes Agrigento), kterému vládl v letech 570–554 před Kristem. Pouhé jedno město mu však nestačilo, takže se postupně dostal až k ovládnutí celého ostrova. Za jeho panování zažíval ostrov éru prosperity, stavěl mnoho akvaduktů, mnoho velmi účelných staveb a byl také podporovatelem umění. Pro své poddané to byl ale stále tyran, který měl jen krok ke kanibalismu a užíval si mučení.

Jednou z jeho letitých snah bylo nalezení způsobu, jak člověku způsobit tu největší možnou bolest. Vyhledal proto řemeslníka Perilla, který mu měl vytvořit zcela jedinečný mučicí nástroj, který splní právě tento požadavek. Perill pak svému vládci představil bronzového býka. Pravda, na první pohled by se tato bronzová socha asi dobře vyjímala v tyranově umělecké sbírce, což byl taky první Phalarisův dojem, proto byl k celé věci skeptický.

Představení mechanické sochy

Pak mu ale řemeslník ukázal skrytá dvířka a odhalil tajemství nitra kovového zvířete. Býk byl uvnitř dutý a do tohoto prostoru se vešel právě jeden člověk. Jakmile se pak vstupní dvířka zaklapla, byl pod býkem rozdělán oheň. Celé tělo se postupně zahřívalo, až se nešťastník uvnitř doslova uškvařil zaživa. Jeho kvílení si našlo cestu ven hrdlem býka pomocí systému trubek. Ty ho deformovaly na autentický skřek zvířete, který se ozýval přímo z nozder.

Samotný mučicí nástroj se ovšem nedochoval a i celá historka zní poněkud šíleně. Dle dobových pramenů zachycených řeckým básníkem Pindarem je však její jádro pravdivé. Dochází ovšem k odlišnostem v některých detailech a záleží na tom, kde, koho a jak se zeptáte. Jedna verze totiž uvádí, že i tyran jako Phalaris byl tímto nástrojem ve výsledku znechucen. Nakonec tedy nechal uvnitř uškvařit přímo řemeslníka.

Krutý konec krutého vládce a pozdější revize

Podle druhé verze byl tvůrce býka polomrtvý vytažen ven a následně shozen ze skály. Kompletní smrt uvnitř býka si pak okusil sám Phalaris. Tímto úděsným způsobem ho usmrtil Telemachius, který krutovládce sesadil z trůnu. Několik století po své smrti byl Phalaris jako osoba přehodnocen. Mělo jít totiž také o významného patrona literatury i filozofie. Tato nová pozice vycházela z paradoxní obrany jeho osoby připisované Luciánovi.

Tento starověký řečník a filozof má být autorem asi 80 spisů, jichž je většina pravá. Psal nejdříve jednoduché dialogy vycházející z běžného života, následně také lehké satiry kritizující náboženství. V pozdějších dobách se terčem jeho kritiky staly i slavné osobnosti či další filozofové. Od něj se také dovídáme, že ve starověku znali lidé zkamenělé stopy pravěkých živočichů, podle nich šlo však o pozůstatky mytických hrdinů.

Článek Nejkrutější mučicí nástroj, který kdy kdo vymyslel –⁠ bronzový býk nakonec „zabil“ i svého tvůrce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příšerné mučení pomocí bambusu – jedna z nejhorších metod tortury v celé historii lidstva

Redakce VědaŽivě — Sun, 21 Aug 2022 02:14:00 +0000

Bambus je relativně pevný materiál, je velmi lehký a – což je hlavní – roste velmi rychle. Dokonce tak rychle, že je zapsán v Guinessově knize rekordů jako nejrychleji rostoucí rostlina světa. Za jeden den může totiž vyrůst skoro o jeden metr. Krom toho má, jako většina rostlin, velkou sílu. Jeho stonek dokáže proniknout asfaltem a zvládne prorůst i betonem. Nejspíš už vám svitlo, že stačí beton vyměnit za lidské tělo.

Použití na válečných zajatcích

Podle několika pramenů byla tato děsivá technika velmi využívána Japonci během 2. světové války na válečných zajatcích. A američtí vojáci, kteří tento postup přežili, ho zjevně v budoucnu sami využili. Ačkoli tato teorie nebyla dosud potvrzena, existuje vysoká šance, že k tomu skutečně docházelo. Jak tedy mučení bambusem reálně probíhalo? Jednoduše svázaného vojáka nad bambusem horizontálně zajistili a natočili ho tváří vzhůru. Pak stačilo počkat, než si bambus najde svoji cestu skrz nešťastníkovo tělo.

Smrt byla prakticky nevyhnutelná a velmi pomalá, tudíž o to bolestivější. Bylo to jako padat pomalu na postel plnou hřebů. Ale opravdu k tomu docházelo, nebo je to jen velmi populární mýtus? Jedním z populárních způsobů, jak něco ověřit, je televizní pořad Bořiči mýtu (Mythbusters). Pánové Jamie a Adam se tedy pustili i do pokusů s bambusem. Z balistické želatiny vyrobili torzo člověka, tento materiál vyžaduje k průniku stejnou sílu jako tělo.

Testování s figurínou

Následně tohoto figuranta nechali připevněného nad bambusem ve skleníku. Tento pokus však překazily přírodní okolnosti. Horko uvnitř skleníku totiž gel rozpustilo, což otrávilo i bambus. Ten se tedy v růstu zarazil krátce poté, co do gelu poprvé pronikl. Druhý pokus proběhl s modifikovaným tělem a tentokrát na střeše. V tomto případě bambus skutečně prorostl přímo figurínou a dosáhl výšky téměř 3 metrů. Možnost techniky tak byla prokázána.

Krom toho mnozí vojáci jasně dosvědčili nálezy zmrzačených těl spojeneckých vojáků, kteří nejspíš prošli právě tímto mučením. Není jasné, zda šlo o postup získání informací, nebo jen odstrašující příklad pro ostatní při nedodržování vojenské disciplíny. Jedná se však o naprosto příšerný způsob, jak zemřít. A to i poté, co člověk spatřil všechny hrůzy, které s sebou válka přináší. Koho by napadlo, že lze krásnou rostlinu použít takto šíleným způsobem?

Uvedení růstu na pravou míru

Ačkoli je bambus opravdu rekordmanem v růstových ohledech, je třeba uvést něco na pravou míru i zde. Bleskový růst totiž trvá jen zlomek jeho vegetačního období a činí asi 5–6 týdnů. Pak dojde k výraznému zpomalení. Na celém světě existuje více jak 1 000 druhů bambusů a ty nejvyšší dosahují až 50 metrů. Valné většině z nich stonky dřevnatí, vzniká tedy pevný a zároveň pružný materiál. Jsou z něj proto nástroje i celé budovy.

Taková stébla mohou mít průměr i 30 centimetrů a využívalo se jich například při stavbě úplně prvních ropovodů. V nějaké formě využívá bambus naprosto běžně až polovina populace planety. Kromě paliva a stavebního materiálu je použit na hudební nástroje, nábytek, zbraně, tkaniny, rohože, papír i léčiva. Jeho výhonky jsou podstatnou a žádanou potravinou, které se kupříkladu jen na Tchaj-wanu za rok zkonzumuje na 70 000 tun.

Zdroj: TheInfographicsShow

Článek Příšerné mučení pomocí bambusu – jedna z nejhorších metod tortury v celé historii lidstva se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prohýřený majetek se snažil získat okultismem a vraždami dětí – pravá tvář spolubojovníka Johanky z Arku

Redakce VědaŽivě — Fri, 19 Aug 2022 02:29:00 +0000

Ve svém mládí byl francouzský šlechtic Gilles de Rais nejspíše obdivovanou a veřejně známou osobností. Zúčastnil se bojů po boku slavné Johanky z Arku a za své zásluhy a statečnost byl jmenován i maršálem Francie. Jeho život měl ale i druhou, stinnou stránku, jelikož přišel o značný majetek a ukázal se jako zvrácená osoba. Utracené peníze se měl pokoušet získat zpět za pomoci okultismu, v němž zásadní roli hrály vraždy dětí.

Statečný voják se značným majetkem

Gilles de Rais se narodil někdy kolem roku 1405. Jeho otec a matka zemřeli, proto ho vychovával dědeček z matčiny strany. Tomu se podařilo pro vnuka domluvit velmi výhodný sňatek, díky němuž získal značné bohatství. Ovšem mladý šlechtic si na rodinný život a starost o panství nijak nepotrpěl a věnoval se válčení. V něm i po boku slavné Johanky z Arku prokazoval velkou statečnost a um a získal si velké uznání.

Po popravě slavné bojovnice se z válečných dobrodružství nakonec stáhl a vedl velmi rozmařilý život. Pokoušel se provozovat velkolepé divadelní hry, které sám napsal a produkoval. Věnoval se i hazardu a dalším zálibám. To velmi rychlým tempem zmenšovalo jeho majetek. Velkou část musel prodat nebo zastavit. S mnoha věřiteli se dostal do sporů, protože nebyl schopen hradit své závazky.

Služebníci děti lákali do šlechticových sídel

Podle všeho to byl důvod, kvůli kterému se začal věnovat okultismu a různým satanistickým praktikám. Při nich byly zapotřebí dětské oběti a Gilles de Rais si to dle všeho užíval. V okolí jeho panství se začaly ztrácet děti, šlechtic později přiznal, že první zabil někdy na přelomu let 1432 a 1433. Děti jeho služebníci lákali do sídel, kde je draze oblékali a hostili. Později skončily v tajných komnatách.

Zde na ně čekalo peklo. Gilles de Rais a jeho nejvěrnější je tu často mučili a nakonec krutým způsobem zabíjeli. Většina z obětí byli chlapci ve věku od 6 do 16 let, ale když nebylo zbytí, šlechtic se svými komplici zabili i dívku. Údajně se měl z jejich smrti radovat a často u mučení masturboval. Oběti pak byly rozřezány a i se šaty spáleny, aby se zahladily všechny stopy ohavného zločinu. Zabít takto měli kolem 150 dětí, ale mohlo jich být i více.

Šlechtici se nestalo osudným vyšetřování mizejících dětí, na které si lidé opakovaně stěžovali, ale únos kněze, s nímž měl spory. Případem se začal zabývat i biskup v Nantes a během vyšetřování vyšlo vše najevo. Gilles de Rais a dva jeho pomocníci byli odsouzeni k trestu smrti. Šlechtic, který se ke všemu doznal, byl pověšen 26. října 1440. Jeho příběh dal námět známé pohádce o Modrovousovi. Někteří lidé jeho vinu zpochybňují a soud považují za pomstu církve, ale většina odborníků se domnívá, že masovým vrahem opravdu byl.

Co mohlo být důvodem, že se bohatý šlechtic a válečný hrdina dopustí vražd dětí?

Zdroj: Wikipedia

Článek Prohýřený majetek se snažil získat okultismem a vraždami dětí – pravá tvář spolubojovníka Johanky z Arku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bohatý sedlák, který pojídal lidi včetně dětí, se prohlásil za vlkodlaka. O tom, zda byl vinný, ale panují pochybnosti

Redakce VědaŽivě — Sat, 16 Jul 2022 02:36:00 +0000

V 16. století trápila okolí německého Bedburgu nedaleko Kolína nad Rýnem série brutálních vražd. Někdo se zde zaměřil převážně na děti, jejichž těla se nacházela znetvořená a často s rozházenými vnitřnostmi. Lidé měli jasno. V okolí řádí vlkodlak, tedy člověk, který se mění na vlka lačnícího po krvi. Snažili se příšeru dopadnout a během jednoho přepadení měli štěstí. V jejich síti uvízl místní movitý sedlák Petr Stumpp.

Mnohé zdroje informací již neexistují

O jeho životě a činech jsou jen kusé informace, protože řada dokumentů byla zničena hlavně za třicetileté války. Ví se, že se narodil v obci Epprath někdy kolem roku 1530. Byl ženatý, ale brzy ovdověl. Z manželství mu zbyla dcera Sybil a chlapec. Také se ví, že z neznámých důvodů přišel o levou ruku. Proto se mu také někdy přezdívá Petr Stumpf, protože „Stumf“ znamená německy pahýl.

Obyvatelé obcí sužovaných sérií vražd byli vyděšení a nechtěli své děti příliš pouštět ven. Muži se na vlkodlaka snažili číhat a v roce 1589 se na ně usmálo štěstí. Po jednom přepadení měli příšeru na dosah a jeden z lovců jí údajně usekl levou tlapu. Nakonec se podařilo údajného vlkodlaka dohonit a obklíčit. Jaké bylo překvapení všech, když se ukázalo, že chytili sedláka Petra Stumppa. Neměl levou ruku a to jako důkaz stačilo.

Vše přiznal po krutém mučení

S prokazováním viny úřady naložily podle tehdejších zvyklostí. Podezřelý sedlák putoval na skřipec, na kterém se měl vyznat ze svých činů a hříchů. Nakonec se v mučírně doznal k tomu, že již od svého mládí lační po krvi. Od ďábla prý dostal pás, který se mimochodem nikdy nenašel, a po jeho nasazení se měnil v krvelačnou bestii. Podle doznání zabil a částečně snědl 14 dětí včetně vlastního syna a dvě těhotné ženy. Pozřít měl i plod.

Doznal se dále k poměru se svojí dcerou, vzdálenou příbuznou Katharinou a k obcování s démonem succubem. Byl poté odsouzen k trestu smrti lámáním v kole. Podle překladu záznamů byl usmrcen zvláště brutálně. V kole mu nejprve rozžhavenými kleštěmi trhali maso a pak mu drtili kosti tupým koncem sekery. Nakonec mu sťali hlavu a jeho tělo spálili. Popraveny a s ním spáleny byly i jeho dcera a příbuzná Katharina.

Jen hlava byla nasazena na kůl a spolu s vyobrazením vlka a kolem vystavena jako varování všem bestiím. Pravdou ale zůstává, že není jasné, zda byl Stumpp opravdu vrahem. Je to samozřejmě možné. Jedna z teorií říká, že mohlo jít o schizofrenika a opravdu mohl být přesvědčený, že rozmlouvá se Satanem. Ale také se jen mohl ocitnout ve špatnou chvíli na špatném místě. Na mučidlech se pak přiznal jenom proto, že nemohl vydržet trýznivou bolest.

Jak se díváte na přiznání, která jsou vynucena mučením?

Zdroj: Wikipedia

Článek Bohatý sedlák, který pojídal lidi včetně dětí, se prohlásil za vlkodlaka. O tom, zda byl vinný, ale panují pochybnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ty nejpromyšlenější mučicí nástroje středověku. Při pouhé představě se vám budou ježit chlupy na rukou

Redakce VědaŽivě — Wed, 15 Jun 2022 02:25:00 +0000

V temném středověku šlo málokdy o prokázání skutečné viny nebo neviny. Mučení bylo bráno jako legitimní nástroj výslechu. Ovšem při slově mučení se běžně vybaví jen pár nástrojů, a to ještě poměrně jednoduchých, například palečnice nebo různé kleště. Rejstřík dostupných mučicích zařízení či pomůcek byl však mnohem širší, ačkoli primární účel zůstával naprosto totožný. A v zásadě se lišila jen konkrétní část těla, která byla mučením postižena a na níž vznikala obvykle trvalá újma.

Hruška utrpení

Tento krutý nástroj byl užíván k trestání žen, které podstoupily potrat, dále pak lhářů a homosexuálů. Zařízení bylo ženě zavedeno do pochvy, u mužů do řitního otvoru. Jakmile začal kat otáčet šroubem, došlo k rozevírání „okvětních lístků“. Ty záhy roztrhaly obětem maso a způsobily nesnesitelná muka. Většina trestaných zakrátko zemřela na otravu krve, o jakékoli hygieně totiž nemohla být řeč.

Stojan neboli skřipec

Něco jako synonymum mučení. Oběť byla v tomto případě přivázána k dřevěnému rámu, nohy a ruce v opačných směrech. Postupným roztahováním byly nejdříve natrženy tkáně chrupavek a pak všechny končetiny vytaženy z kloubů. V pozdějších verzích přibyly ještě hroty, které se oběti zarývaly do zad. Jako by to samotné nestačilo, byly namazány solnou pastou.

Kateřinské kolo

Než byla k tomuto kolu oběť přivázána, bylo provedeno zlámání končetin. Během rotace došlo k jejich kompletnímu vylomení – proto běžně známý termín „lámání v kole“ –, což způsobilo neuvěřitelná muka. Někdo zemřel na bolestivý šok, jiní mohli trpět i několik dní.

Pipe neboli „krokodýl“

Do tohoto železného „obojku“ byly umístěny končetiny nebo obličej oběti, takže došlo k znehybnění. Kat pak postupně žhavil železo a donutil lidi, aby se přiznali naprosto k čemukoli.

Měděný býk

Jedna z nejkrutějších pomůcek měla podobu měděné duté sochy býka. Trestanec byl umístěn dovnitř a pod býkem byl zapálen oheň. Došlo tak k uvaření zaživa a smrti na popáleniny i udušení. Výkřiky vycházející z nitra sochy připomínaly temné hučení naštvaného býka.

Španělský osel

Kláda ve tvaru trojúhelníku stála na dvou nohách a připomínala stříšku. Nahá oběť byla posazena na horní hranu, která se zařezávala přímo do rozkroku. K nohám jí ještě kat přivázal závaží, které ji táhlo dolů.

Drtiče hlavy

Zubatá železná polokoule na šroubu. Pod touto „čepicí“ končila hlava nešťastníka. Kat pozvolna utahoval šroub a tato železná čapka tlačila na lebku. Nejdříve došlo ke zlomení čelisti, tudíž vypadly zuby. Pak byly vytlačeny oční bulvy a nakonec praskla celá lebka.

Kočičí tlapka

Pod něžným názvem se skrývají malinké hrabičky. Sloužily k oškrábání a otrhání masa z končetin až na kost.

Drtiče kolen

Dvě klády vybavené hroty proti sobě, obojí na šroubech. Tento nástroj si velmi oblíbila inkvizice. Mezi zuby bylo umístěno koleno oběti, při utažení hroty prošly masem a pak drtily kolenní klouby. Po takovém mučení už nedokázala oběť sama vstát.

Jidášova kolébka

Podobný princip jako španělský osel, tentokrát byla ovšem oběť natlačena na železnou pyramidu s jedním ostnem. Kontaktním místem byla přímo řiť nebo pochva a vzniklé zranění vedlo velmi rychle ke smrti mučeného.

Jaké z těchto nástrojů jste někde viděli?

Zdroj: Science

Článek Ty nejpromyšlenější mučicí nástroje středověku. Při pouhé představě se vám budou ježit chlupy na rukou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jaké techniky mučení v současném světě převládají? Seznam je děsivou ukázkou krutostí dějících se kolem nás

Redakce VědaŽivě — Sat, 13 Nov 2021 04:55:00 +0000

Formy mučení se dělí na černé (fyzické) a bílé (psychické), ovšem toto rozlišení je velmi vágní a prakticky všechny formy ovlivňují obě stránky člověka. Podle humanitární skupiny SPIRASI jsou metody fyzického a psychického mučení pozoruhodně podobné a jejich efekty proto nelze dost dobře rozlišit. Následující seznam zahrnuje ty nejhorší metody, které byly používány po tisíce let, ale ani dnes nejsou o nic méně bolestivé a nenechávají o nic mělčí jizvy.

Udušení a experimenty na lidech

Dušení je děsivé samo o sobě, ovšem nedávný výzkum zjistil psychologický důvod jeho efektivity. Nedostatek kyslíku totiž velmi rychle spouští silnou panickou reakci a aktivuje část mozku odpovědnou za čisté přežití. Dušení může spustit záchvaty, vést ke ztrátě vědomí a na rozdíl od jiných metod má vždycky potenciál oběť zabít. Dalšími dlouhodobými efekty jsou chronická bronchitida, trvalé poškození mozku, ztráta paměti, a dokonce kóma.

O mučení se často přemýšlí jako o použití tupých nástrojů bez rozmyslu. Pokusy na lidech jsou ovšem výrazně propracovanější. Někdy se zaštiťují vědeckým bádáním, použité metody jsou však čistě odporné. Nejhorší případy jsou z 2. světové války. Japonská Jednotka 731 používala lidi jako pokusná morčata, infikovala je nemocemi a z pitvaných těl se snažila vytvořit biologické zbraně. Pokusy zabily na 10 000 vězňů, následné testování dalších 300 000 lidí.

Transplantace tkání a jednoduché bití

Nacističtí doktoři amputovali paže, nohy i další části těla a snažili se je přišít jiným lidem. Výsledky byly děsivé a každá oběť byla naprosto znetvořena, nemluvě o čistém boji o přežití. Odstranění tkáně je jako mučení užíváno dlouhodobě, nejčastěji se jedná o nehty, zuby a prsty. V arabském světě je tradičním trestem pro zloděje useknutí ruky, kterou kradl. Ve středověké Anglii amputovali ruce a uši a tento zvyk rozhodně nevymřel.

Dánská studie 69 uprchlíků zjistila, že 97 % přeživších zažilo bití ze strany svých únosců. Bití je naprosto univerzální způsob mučení, ačkoli má mnoho variant. Existují i velmi specifické metody jako tzv. falanga či falanka. Tento způsob zahrnuje výlučně bití chodidel. Oběť mučení je pak necitlivá k doteku či teplotě, takže bolestivá zranění snadno přetrvají. Následkem bývá i trvale změněný způsob chůze a četné chronické následky.

Elektrošoky a znásilnění

Mučení elektřinou je poměrně mladé, protože lidé si ji „ochočili“ až koncem 19. století. Jakmile k tomu ovšem došlo, cestu k tomuto využití si našel proud velmi svižně. Američané nevymysleli jen první vedení, ale také první nástroje, které používali policisté od Arkansasu po Seattle. Šoky jsou velmi populární metodou, protože jsou levné a efektivní. Kromě toho se velmi podceňuje jejich psychický dopad, který se skrývá za očividnou fyzickou agonií.

Sexuální násilí je častou formou hlavně ve válečných dobách. Znásilnění žen, mužů i dětí se objevilo během konfliktů napříč celým světem. Je jedno, jestli útočník pronikne do oběti vlastním tělem, nebo použije nějaký předmět, obojí je klasifikováno jako znásilnění. Statistiky uvádí méně znásilněných mužů, čísla jsou nejspíš vyšší, protože muži se více zdráhají takovou událost hlásit. Dle expertů je znásilněním každé mučení, protože narušuje tělo.

Věšení za končetiny a falešná poprava

Během války ve Vietnamu se ujalo mučení zvané „provazy“. Existuje mnoho variant, ale obvyklá zahrnovala svázání loktů za zády a jejich spojení s patami, které byly zase provázány s hrdlem. Ve svalech tak vzniklo extrémní napětí, které pravidelně způsobovalo trvalé poškození nervů oběti. Turecká disidentka Gulderen Baran byla takto mučena policií. Visela za ruce jak z dřevěného kříže, tak za zápěstí, která měla svázaná za zády.

Falešná poprava (mock execution) je jakákoli situace, kdy je oběť přesvědčena, že bude zabita ona nebo někdo jí blízký. Může jít o slovní vyhrožování smrtí, případně kopání vlastního hrobu a nucení ke stisknutí spouště zbraně u hlavy. Do této kategorie spadá jakákoli jasná hrozba smrtí. Jedním z příkladu je také „waterboarding“, metoda simulující topení. Obličej oběti je zakryt látkou, na kterou druhá strana lije vodu.

Kterou ze zmíněných metod vnímáte jako nejhorší?

Zdroj: HowStuffWorks

Článek Jaké techniky mučení v současném světě převládají? Seznam je děsivou ukázkou krutostí dějících se kolem nás se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Housle, děsivý mučicí nástroj středověku. Roznášení drbů a klepů bylo tvrdě trestáno

Redakce VědaŽivě — Mon, 04 Oct 2021 03:23:00 +0000

Středověcí inženýři neměli k dispozici příliš prvků, dokázali s nimi ovšem vytvořit širokou škálu velmi nepříjemných nástrojů. Jedním z těch mírných byly i tzv. housle, anglicky „gossiper’s violin“. Název je velmi přesný, protože ruce s krkem uzavřené do jejich pevného sevření měly pozici perfektně shodnou právě s hudebním nástrojem. Případně to vypadalo, že se oběť zrovna chystá vyslat k nebi modlitbu. Na což nejspíš většina z nich pomyslela.

Pozměněná verze klády

Některé modely pojaly dokonce dvě ženy, které na sebe začaly během minut od uzavření dštít oheň a síru. Časem se dostavila úleva pro okolí, protože obě hádající se ženy odpadly únavou. Uvnitř kruhů byly někdy také hroty, které se zavrtávaly do zápěstí, čím víc sebou obě trestané mlely. Nešlo jen o trest pro hádající se ženy, ale také pro křivé přísahy a obecně šíření lží. Příkladem může být případ postarší obchodnice na středověkém tržišti.

Ta je zděšena, když zaslechne, že její konkurence okrádá lidi. U soudu se ovšem prokáže opak a ona tak musí odčinit svou vinu. Několik dní strávených právě v houslích poslouží nepochybně jako dobrá lekce. Její ruce jsou složeny dohromady a vertikálně sevřeny. Díky tvaru svorky se na ně navíc musí pořád dívat a nemůže odvrátit hlavu. Co si o takovém stavu může myslet? Co musí po celou tu dobu cítit? Urážku? Strach? Hněv na nespravedlnost světa.

Lekce v lítosti

Možná nakonec cítí, že není kompletně bezmocná? Možná chápe, že její pozice je symbolickým ztvárněním potřeby a nutnosti litovat svých činů? Velmi záhy ji začnou bolet lokty, naopak prsty a ruce budou ztrácet cit kvůli nedostatku krve. Žena se tak bude dívat na vlastní ruce s pochopením toho, že jí nepatří. Prostoupí ji strach, že už bude takto postižená po zbytek života. Bude prosit, aby byla zproštěna svého trestu a zachovala si obě ruce.

Postupně zapomene i na jakýkoli hlad a žízeň a s koncem trestu se bude upřímně modlit se slzami v očích. Jakmile housle spadnou, drbna zažije nezapomenutelný okamžik obnovy krevního oběhu. Jak se budou nervy vzpamatovávat, ucítí tisíce drobounkých píchnutí. Ty prostoupí každý centimetr ochablých a umrtvených svalů. Podobný trest čekal i mizerné hudebníky, kteří svou hrou znechutili pány. Krutá doba, ten středověk, nemyslíte?

Zdroj: TortureMuseum

Článek Housle, děsivý mučicí nástroj středověku. Roznášení drbů a klepů bylo tvrdě trestáno se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemství nejhrozivějších středověkých technik mučení

Redakce VědaŽivě — Fri, 16 Jul 2021 08:50:28 +0000

Navzdory veškerým metodám popsaným v knihách nebo filmech je nutno říct, že pravdivý obraz středověku byl ještě horší. Pokud by autoři ve svých dílech použili skutečné metody mučení, nejspíš by se snímky ani knihy nedostaly nikdy mezi lidi. Zde je výběr těch nejšílenějších metod mučení, které „doba temna“ používala. Sami si pak řekněte, jestli jste vlastně nečetli úplnou limonádu.

Nechvalně známá železná panna

Tento nástroj je jakýmsi symbolem středověkého utrpení a nejznámější pomůckou obecně. Oběť byla vhozena dovnitř na železné hřeby. Další se do ní zapichovaly, jak se tato železná rakev zavřela. Problém je, že tento nástroj pochází až z 19. století. Šlo o podvrh, který měl ukázat sílu pokroku a to, jak byl středověk násilnou dobou. Další populární použití je z Batmana, kdy Bruce Wayne používá pannu v obýváku jako průchod do své jeskyně.

Skřipec byl klasickým mučicím nástrojem inkvizice. Na rozdíl od mnoha jiných zařízení je docela jednoduchý – oběť je připoutána k dřevěné konstrukci s několika koly a převody. Jak se kola otáčí, poutání se napíná a oběť je natahována, což okamžitě působí obrovskou bolest. Palečnice jsou nástrojem fungujícím opačně, ty drtily prsty oběti, hlavně palce, odtud také jejich název. Velmi slavnou scénu mají palečnice ve snímku Kladivo na čarodějnice.

Utopte čarodějnici, ďáblovu nevěstku

Potápění žen podezřelých z čarodějnictví nezní nijak strašně, jenže z tohoto trestu nebylo žádné východisko. Žena byla potopena do vody a po nějaké době vytažena. Pokud zadržela dech na dost dlouho, byla prohlášena za čarodějnici a upálena na hranici. Pokud se jí nepovedlo dostatečně nadechnout, utopila se a byla očištěna. Šlo o variantu božího soudu, který nešlo vyhrát, což ostatně nebyl jediný případ.

Na mučení se podílela i zvířata, například krysy. Tato metoda je tak šílená, že si člověk říká, která zvrácená mysl na ni vůbec přišla. Oběť je připoutána a na hrudi má krysu. Mučící přiklopí zvíře kbelíkem a ten začne ohněm zahřívat. Krysa se snaží utéct před teplem, jenže kovem se neprokouše, jediná cesta ven je proto skrz nešťastníkovy vnitřnosti. Pokud budete mít po tomto článku noční můry, omlouváme se, my jsme si to nevymysleli.

Zdroj: Kriii

Článek Tajemství nejhrozivějších středověkých technik mučení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.