Dvoumetrový had, kterého se nemusíte bát

Užovka stromová dorůstá až ke dvěma metrům. V Podyjí byl změřen rekordní jedinec o délce 197 centimetrů. Štíhlý, svalnatý a překvapivě obratný lezec, který bez potíží šplhá po kmenech i po zdech. Přesto je zcela nejedovatý. Živí se hlavně drobnými hlodavci, občas ptačími mláďaty. Pro člověka nepředstavuje žádné ohrožení; naopak, v okolí statku funguje jako přirozený regulátor myší.

Právě proto ji místní tradice odedávna ctila. V knize Pověsti ze Znojemska se o ní mluví jako o „hadu hospodáříčkovi“: kde přebývá u stavení, tam je zdraví, daří se dobytku a bývá úroda. Zabít ho znamenalo přivolat neštěstí. Had se dokonce dostal i do celosvětového symbolu medicíny; AOPK ČR připomíná, že užovka stromová byla zasvěcena řeckému bohu léčení Asklépiovi a její vyobrazení na památkách je staré přes dva a půl tisíce let.

Proč opouští skály a míří ke kompostům

Podyjí bylo pro užovku stromovou vždy specifické. Na rozdíl od populace v Poohří, kde se druh už dlouho váže téměř výhradně na lidské struktury (chatové kolonie, zahrady, hospodářské budovy), podyjští hadi žili převážně na skalních výchozech, sutích, starých terasách a kamenných zídkách kolem vinic. Třetí česká populace v Bílých Karpatech představuje opačný extrém: tam se užovka na člověka neváže prakticky vůbec.

Podyjí stálo někde uprostřed. Teď se posouvá blíž k pooherskému modelu. Pracovní hypotéza, kterou Mikátová formuluje pro sezonu 2026, kombinuje dva faktory:

• Zarůstání tradičních stanovišť. Krajina v údolí Dyje se postupně zaceluje náletovými dřevinami, otevřené plochy s kamennými zídkami a skalními výchozy ubývají.
• Změna mikroklimatu. Teplejší a sušší léta rychleji vysušují přirozené substráty, v nichž se líhnou vejce. Zahradní kompost naproti tomu drží stabilní teplotu i vlhkost, pro inkubaci ideální kombinace.

Důležitý datový bod přidává oficiální vyhodnocení záchranného programu za rok 2024: z pěti kontrolovaných umělých líhnišť v Podyjí byla přítomnost čerstvých mláďat potvrzena jen na Novém Hrádku. Pokud přirozená i uměle vytvořená líhniště v krajině selhávají a zároveň přibývají nálezy mláďat v obcích, komposty a hospodářské kouty přestávají být náhodným úkrytem – stávají se možnou náhradou za mikrostanoviště, která v krajině přestávají fungovat.

Záchranný program reaguje

Čísla z roku 2024 ukazují rozsah monitoringu: v Podyjí bylo sledováno 23 lokalit a zaznamenáno 163 jedinců. Nově se ale do mapování zařadily i intravilány obcí, krok, který dřív nebyl potřeba. Plán realizace na rok 2025 počítá s rozšířením komunikace přímo s místními obyvateli, protože dosavadní osvěta cílila hlavně na turisty u exponovaných míst typu Nový Hrádek nebo Šobes.

Vedle přesunu do obcí řeší ochranáři i jiný problém: cyklostezka přes Šobes je označena za nejvýznamnější rizikový úsek kvůli mortalitě hadů na hladkém asfaltu. Obětmi bývají zejména mláďata.

Užovka stromová je v Česku kriticky ohrožená. Zákon zakazuje ji chytat, zraňovat, usmrcovat i přemísťovat její sídla a vývojová stadia. Červený seznam sice hodnotí podyjskou populaci jako z českých původních populací nejméně ohroženou, ale to neznamená bezpečí; izolované populace v Poohří nebo nově objevené lokality u Želinského meandru jsou na tom podstatně hůř.

Co dělat, když hada potkáte

Mikátová ve své aktuální výzvě z července 2026 žádá veřejnost o pomoc s mapováním. Postup je jednoduchý:

• Hada nebo svlečku vyfotografovat.
• Zapsat datum, přesné místo a jméno nálezce.
• Údaje poslat na e-mail blanka.mikatova@seznam.cz.

Hlavní pravidlo: nechat být, neplašit, nechytat. Dvoumetrový had na kompostu může vyděsit, ale rizikem není užovka pro člověka. Rizikem je lidská panika pro hada.

Článek Podle pověsti přináší užovka štěstí a chrání statek. Největší český had se v Podyjí začal stěhovat z lesů k lidem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč modročerné oči vyloučily albinismus a potvrdily leucismus

Klíč k rozlišení obou pigmentačních odchylek spočívá v očích. Albinismus provází deficit enzymu tyrosinázy, takže melanin chybí v celém organismu, včetně duhovky, která pak prosvítá růžově až červeně. Leucismus zasahuje výhradně kožní pigmentové buňky, zatímco oční tkáně zůstávají nedotčeny. U Charlese byly duhovky popsány jako modročerné až černé, což jednoznačně směřovalo k diagnóze leucismu. Přesný gen, který za odchylku odpovídá, zatím zveřejněn nebyl; Vlašín odebral krev i šupiny pro izolaci DNA, výsledky analýzy ale dosud nepublikoval. Obecně se u leucistických obratlovců opakovaně zmiňují geny jako KIT, EDNRB nebo MITF, podílející se na migraci a přežívání pigmentových buněk; u českého jedince jde ovšem jen o analogii, nikoli o prokázanou příčinu.

Dva bílí hadi ze stejného průsmyku: náhoda, nebo lokální fenomén?

Před českými nálezy evidovala odborná literatura pouhých jedenáct publikovaných případů leucistické užovky stromové v celé Evropě. Dva záznamy z Vlárského průsmyku zvýšily celkový počet na třináct, a obě pozorování pocházejí ze stejného mapovacího kvadrátu 6974 v katastru Brumova. Na třech sledovaných lokalitách v okolí bylo v letech 2011–2015 odchyceno 76 jedinců a populační odhad se pohyboval mezi 127 a 191 kusy. Bílý samec tedy vyrostl uprostřed fungující, byť okrajové populace.

Genetická příbuznost obou leucistických jedinců prokázána nebyla. V malé, lokálně propojené populaci ale může recesivní odchylka kolovat snáze než v rozsáhlém areálu druhu. Dvě bílé užovky ze dvou po sobě jdoucích sezon na témže svahu stojí za pozornost jako potenciální lokální jev, i když bez výsledků DNA zůstává tato úvaha v rovině hypotézy.

Čtyři roky v kůži, kterou vidí každý dravec

Leucistický had čelí hned trojímu handicapu. Bílý povrch odráží více slunečního záření, takže se plaz zahřívá pomaleji než tmavě zbarvení soukmenovci, a u studenokrevného tvora znamená pomalejší termoregulace pomalejší metabolismus i reakce. K tomu přibývá zvýšená citlivost na ultrafialové záření a především nápadnost: bílé tělo na tmavém lesním podrostu funguje jako maják pro káně, poštolku i kunu. Přesto Charles dorostl do pohlavní dospělosti, kterou autor odhaduje na věk čtyř až pěti let. Vlašín přitom poznamenává, že mu za desítky let terénní práce prošly rukama stovky užovek stromových a leucistu zaznamenal až v roce 2023. Zajímavý je i paradox, který zmiňuje odborná literatura: některá kořist na bílého hada reaguje méně poplašeně než na běžně zbarveného predátora, protože ho nerozpozná jako hrozbu.

Kriticky ohrožený druh a pravidla, která platí i pro náhodného chodce

Užovka stromová patří podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. mezi kriticky ohrožené druhy. AOPK ČR eviduje její výskyt v Podyjí, Bílých Karpatech, Poohří u Stráže nad Ohří a v malé populaci ve středním Povltaví. Na Vlársku se druh silně váže na synantropní stanoviště, tedy sklady dřeva, kamenné zídky, komposty a okraje zahrad. Kdo na bílého hada narazí, měl by:

• zachovat odstup a zvíře nerušit,
• pořídit snímek z bezpečné vzdálenosti,
• zaznamenat přesné místo a datum,
• nález nahlásit správě CHKO nebo prostřednictvím Nálezové databáze ochrany přírody.

Odchyt, držení i jakýkoli zásah do života kriticky ohroženého živočicha bez povolení hrozí pokutou až 100 000 Kč, ve zvlášť chráněném území i dvojnásobkem.

Proč dostal bílý had královské jméno

Pojmenování Charles odkazuje k návštěvě tehdejšího prince Charlese v nedalekém Hostětíně 22. 3. 2010, kde si britský následník prohlédl ekologické projekty obce a značku Tradice Bílých Karpat. V lidové slovesnosti bílý had přináší štěstí, a Vlašín v poznámce k odbornému záznamu označil leucistického samce za „krále hadů“. Charles je dnes pohlavně dospělý, nese identifikační čip s kódem 4AB 23A 26A a někde na svazích Vlárského průsmyku se patrně vyhřívá na slunci o něco déle než jeho tmavší příbuzní.

Článek Užovka stromová v Česku může být celá bílá a přežít roky v přírodě. Za zbarvením stojí gen, který blokuje pigment jen v kůži se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sedm metrů svalů a pověst nezkrotného obra

Krajta písmenková (Python sebae) dorůstá podle Safari Parku Dvůr Králové délky až sedmi metrů a hmotnosti 60 až 100 kilogramů. Zoo Ostrava uvádí maximum dokonce 7,5 metru, americká Lincoln Park Zoo pracuje s průměrem kolem pěti metrů. Většina jedinců v lidské péči zůstává kratší, kolem čtyř až čtyř a půl metru, ovšem i taková délka představuje mohutné, svalnaté tělo, které při obranné reakci dokáže chovateli způsobit vážné zranění.

Právě temperament odlišuje tento druh od příbuzenstva. Krajta písmenková reaguje na manipulaci prudce, kousne rychle a silně. Každý přesun, veterinární úkon či krmení vyžaduje tým zkušených ošetřovatelů: nejzkušenější kontroluje hlavu, ostatní podpírají zbytek těla. Podobnou metodiku popsala letos v červnu Zoo Praha při přesunu svých anakond; u srovnatelně rozměrných škrtičů platí pravidlo „jeden člověk na metr hada“. Ve Dvoře Králové to znamená práci v bezpečných boxech, důkladně zajištěná terária a permanentní ostražitost.

Proč se krajta písmenková v zoo téměř nerozmnožuje

Celosvětově eviduje databáze ZIMS přibližně 55 krajt písmenkových v zoologických zahradách. Číslo kolísá, v každém případě jde o jednu z nejmenších zoo populací mezi velkými hady. A za posledních dvanáct měsíců se podle vyjádření dvorského parku druh jinde na světě nerozmnožil.

Důvody se skládají ze tří vzájemně provázaných bariér:

• Bezpečnostní náročnost. Agresivita a fyzická síla dospělců odrazují řadu institucí od chovu vůbec. Držet pár dospělých krajt písmenkových vyžaduje specializované zázemí a personál ochotný pracovat s prchlivým zvířetem.
• Reprodukční sezónnost. Páření je vázané na zimní období, zkrácenou fotoperiodu a sušší podmínky. V Zoo Ostrava pozorovali kopulaci od prosince do března. Bez přesné simulace těchto spouštěčů samec o samici neprojeví zájem.
• Extrémní energetický režim samic. V přírodě samice po snůšce obtáčí vejce svým tělem, zahřívá je, chrání před predátory a po celou inkubaci nepřijímá potravu ani vodu. Dvorský park na své druhové kartě dokumentuje případ samice, která po pozření 59kilogramové impaly hladověla 870 dnů, tedy téměř dva a půl roku.

Tato kombinace vysvětluje, proč se druh v zajetí prakticky nešíří. Instituce, které krajtu písmenkovou drží, musejí zvládnout všechny tři překážky najednou.

Tělo, které umí „vypnout“ vlastní orgány

Schopnost krajty přežít bez potravy tak neuvěřitelně dlouho sahá hlouběji než k pouhé odolnosti. Výzkum publikovaný v Journal of Experimental Biology ukázal, že krajty po dokončení trávení dramaticky utlumí aktivitu celé trávicí soustavy: střevo, játra i slinivka se zmenší, bazální metabolismus klesne na zlomek běžné hodnoty. Tělo přepne do úsporného režimu, který nemá obdobu u savců. Jakmile had znovu pozře kořist, orgány se během hodin opět „nastartují“ a narostou na plný objem.

Pro chovatele to znamená, že samice v reprodukčním cyklu může měsíce odmítat potravu, aniž by šlo o patologii. Rozpoznat, kdy je hladovění fyziologické a kdy varovné, patří k nejtěžším dovednostem při práci s tímto druhem.

Článek Na světě žije jen 60 krajt písmenkových v zajetí. Deset nových se vylíhlo v Česku, chov komplikuje agrese i dvouletý půst samic se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeden kopec, jeden svět

Zmije pochází z lokality Phnom Prampi v distriktu Phnom Proek, vápencového kopce chráněného od května 2020 jako Natural Heritage Site o rozloze necelých 354 hektarů.

Krasové kopce v kambodžském Battambangu nevytvářejí souvislý masiv. Trčí z nížiny jako ostrovy z moře, oddělené rýžovými poli, plantážemi a silnicemi. Strmé stěny a mezilehlá zemědělská krajina brání specializovaným druhům v přesunu z kopce na kopec. Populace zůstávají dlouhodobě oddělené, vyvíjejí se samostatně a časem se rozcházejí do vlastních evolučních drah. Každý kopec, každý jeskynní systém se tak stává miniaturní laboratoří, kde příroda běží vlastní experiment.

Právě tento princip vysvětluje, proč průzkumy vedené organizací Fauna & Flora mezi lety 2023 a 2025 přinesly tak bohatou žeň. A tyrkysová zmije je jen její nejfotogeničtější položka.

Jedenáct druhů, a možná víc

Souhrnná zpráva o biodiverzitě kambodžského krasu, publikovaná 23. března 2026, shrnuje výsledky terénní práce v provinciích Battambang a Stung Treng. Bilance je pozoruhodná:

• Tři noví gekoni formálně popsaní v recenzovaných časopisech: Cyrtodactylus kampingpoiensis, Hemiphyllodactylus khpoh a Dixonius noctivagus.
• Dva mikroskopičtí plži: Clostophis udayaditinus (první záznam celého rodu v Kambodži) a Chamalycaeus aduncus.
• Dva mnohonožkovci rodu Orthomorpha.
• Další tři gekoni a zmije rodu Trimeresurus, kteří zatím čekají na dokončení vědeckého popisu.

Celkem jedenáct nových druhů z několika taxonomických skupin najednou: plazi, měkkýši, mnohonožky. To je v jednom krasovém regionu silný výsledek. Pro srovnání: Fauna & Flora u myanmarského krasu hlásí 24 nových druhů gekonů, tedy vyšší absolutní číslo, ale v jediné skupině. Kambodžský průzkum zaujme právě šíří záběru.

A konečné číslo nemusí být jedenáct. U gekona C. kampingpoiensis autoři sami upozorňují, že čtyři izolované populace se po dalších genetických analýzách mohou ukázat jako víc samostatných druhů.

Lezení, plazení, noční směny

Terénní práci vedl mezinárodní tým: kambodžští biologové Sothearen Thi a Phyroum Chourn z Fauna & Flora Cambodia, herpetolog Lee Grismer z americké La Sierra University, Evan Quah z malajské Universiti Malaysia Sabah a další odborníci z Thajska, Británie a Německa. Koordinátorem projektu byl Pablo Sinovas, senior programme manager Fauna & Flora, který průzkum popsal v osobní výpovědi pro The Guardian.

Paradoxně nešlo o nedostupné lokality. Zpráva výslovně uvádí, že průzkum zachytil hlavně „relativně přístupné“ krasové oblasti v distriktech Banan, Phnom Proek a Thalabarivat. Některé jsou turistickými cíli, jiné posvátnými místy. Přesto mnohé jeskyně vyžadovaly lezení, protahování úzkými puklinami a noční směny s čelovkami. Biologická izolace tu není otázkou lidské nepřístupnosti, je důsledkem toho, jak krajina funguje pro malého gekona nebo hada, který nedokáže překonat kilometr otevřeného pole.

Jeden odstřel, jeden druh méně

Tyrkysová zmije zatím nemá jméno. Nemá hotovou diagnózu, nemá publikovaný genetický profil. Realistický odhad, odvozený z tempa popisu gekonů ze stejného průzkumu (sběr v březnu 2024, publikace v roce 2025), naznačuje, že formální popis může trvat ještě rok až dva.

Otázka je, jestli na to bude čas v jiném smyslu. Kambodžský kras čelí těžbě vápence pro cementárny, nekontrolovanému turismu a sběru guána. Fauna & Flora to formuluje bez diplomatických obálek: jediný odstřel může smazat celý druh, jehož areál se vejde na jeden kopec. Phnom Prampi sice ochranu má, ale u dalších krasových kopců v regionu je situace nejistá. Národní směrnice pro udržitelnou správu jeskyní, vydané v lednu 2026, vytvářejí podklad pro úřady, jenže podklad a realita v terénu jsou dvě věci.

Co barva neřekne

Zbývá ještě otázka, kterou si položí každý, kdo vidí fotografii: proč je ten had tyrkysový? Upřímná odpověď zní, že to zatím nevíme. Veřejně dostupné materiály nepřipisují zbarvení konkrétní funkci, neříkají, zda jde o maskování v mechových stěnách jeskyní, o pohlavní dimorfismus nebo o něco úplně jiného. V rodu Trimeresurus se nové druhy běžně odlišují kombinací genetických dat, šupinových znaků a kresby, ne samotnou barvou. Tyrkysový odstín je fascinující, ale klíč k pochopení druhu leží jinde: v DNA, v morfologii, v ekologii kopce, který mu dal vzniknout.

Článek Izolované laboratoře přírody. Vědci objevili v kambodžských jeskyních nový druh hada. Je tyrkysový  se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od feedu k terénnímu sběru za dvacet dní

Mirza kontaktoval ještě kolegu Haršila Patela z Veer Narmad South Gujarat University a společně s Bhardwajem naplánovali cílený průzkum. Bhardwaj se vrátil do terénu a 22. a 25. června 2020 odchytil dva exempláře, samce a samici, poblíž vesnice Thanei Kothi v nadmořské výšce 1 864 metrů. Mezi posledním květnovým týdnem a koncem června navíc zaznamenal dalších pět jedinců téhož druhu, které neodebral. Nešlo tedy o náhodného zbloudilce. V údolí žila celá populace hada, kterého nikdo formálně nepopsal.

Dvacet dní od instagramového postu měli vědci v rukou typový materiál. Náhoda skončila. Všechno, co následovalo, byla standardní, přísná taxonomická práce.

DNA, micro-CT a 17 měsíců čekání

Pandemie covidu-19 zpomalila laboratorní fázi. Muzea byla zavřená, přístup ke srovnávacímu materiálu omezený. Přesto tým postupně provedl analýzu mitochondriální DNA, morfologické srovnání šupin, zubů a lebečních struktur pomocí micro-CT skenů a konfrontaci s dostupnou literaturou i muzejními sbírkami.

Výsledky byly jednoznačné. Oligodon churahensis se od nejbližšího příbuzného O. arnensis lišil v několika klíčových znacích:

• Přítomnost loreálního štítku (u O. arnensis chybí)
• Absence palatinálních a pterygoidních zubů (u O. arnensis přítomny)
• 48–54 tmavých pruhů na těle oproti maximálně 40 u O. arnensis
• Břišní šupiny s hnědým rozmazáním a bočními skvrnami místo čistě bílých

Genetická vzdálenost od vzorku O. arnensis z Maháráštry činila 6 % v genu cytochrom b, od vzorku ze Srí Lanky dokonce 19 %. Rukopis byl odeslán do časopisu Evolutionary Systematics, přijat 4. srpna 2021, akceptován 14. září a publikován 2. listopadu 2021.

Autoři přitom upozornili na něco podstatnějšího než jen přidání jednoho jména do katalogu: Oligodon arnensis je pravděpodobně celý druhový komplex, který si zaslouží rozsáhlou revizi. Jeden instagramový post tak otevřel otázku, která přesahuje jedno údolí.

Údolí, které opakovaně překvapuje

Západní Himálaj patří mezi oblasti, které se na první pohled zdají prozkoumané: turisté tam jezdí, silnice existují, vesnice stojí. Jenže herpetologických průzkumů s moderními molekulárními metodami tam proběhlo překvapivě málo. Autoři popisu O. churahensis to v článku říkají přímo: biodiverzita regionu je podceněná kvůli nedostatku specializovaného terénního výzkumu a historickému spoléhání na čistě morfologické určování.

A údolí Čuráh to potvrzuje opakovaně. V roce 2018 byl odtud popsán nový gekon Cyrtodactylus chamba, v roce 2022 přibyla zmije Gloydius chambensis. Tři nové druhy plazů z jednoho údolí za pět let. Odborníci sami přiznávají, že čekají další překvapení, jen zatím nikdo nepublikoval odhad, kolik jich může být.

Mimochodem, O. churahensis není nebezpečný. Kukri hadi obecně patří podle klasifikace WHO mezi nejedovaté druhy. Jediný zaznamenaný incident při sběru? Samec paratypu kousl jednoho z autorů při odchytu. Žádná agrese, žádný jed. Noční, nenápadný had, který právě díky své nenápadnosti tak dlouho unikal pozornosti.

Co z toho plyne pro každého, kdo fotí přírodu

Příběh Oligodon churahensis ukazuje jednu věc velmi jasně: kvalitní fotka s přesnou lokalitou a datem může být první stopou k vědeckému objevu. Ne sama o sobě, z jednoho snímku nový druh nevznikne. Ale jako spouštěč, jako signál, že někde něco nesedí, má obrovskou hodnotu.

Kdo chce, aby jeho pozorování mělo šanci dostat se k odborníkům, měl by dodržet pár zásad: více fotek z různých úhlů, přesné datum, co nejpřesnější místo nálezu, poznámka k prostředí a chování. A hlavně nahrát to tam, kde si toho někdo všimne.

V Česku je nejpřímější cestou aplikace BioLog od AOPK ČR, která umožňuje zapisovat nálezy živočichů, rostlin i hub přímo do Nálezové databáze ochrany přírody; ta v polovině roku 2024 obsahovala přes 35 milionů záznamů. Mezinárodní alternativou je iNaturalist, kde záznamy procházejí komunitní identifikací a mohou dosáhnout výzkumné kvality. Česká botanická společnost na něm už provozuje projekt Česká flóra a data se mají přelévat i do domácích databází a do globálního systému GBIF.

Sociální síť posloužila jako detektor anomálie. Taxonomii nenahradila, ale bez ní by se had z blátivé cesty v údolí Čuráh možná dodnes jmenoval Oligodon arnensis.

Článek Náhodný objev nového hada díky Instagramu. Fotka z výletu do Himálaje dovedla vědce k neznámému druhu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sedm desetiletí pod cizím jménem

První exempláře tohoto hada leží v muzejních sbírkách od roku 1956. Další přibyly v roce 1963. Pokaždé je taxonomové zařadili k druhu T. stejnegeri, jehož typová série pochází z pobřežní provincie Fu-ťien, přes tisíc kilometrů na východ. Nikdo neměl důvod pochybovat: zelený chřestýšovec v horském lese prostě vypadal jako zelený chřestýšovec v horském lese.

Změnu přinesla až kombinace dvou přístupů. Tým vedený Po Cchaiem a Li Tingem z čchengtuského Institutu biologie nejprve detailně přeměřil muzejní kusy i čerstvě odchycené jedince z let 2021, 2024 a 2025. Pak porovnal tři mitochondriální geny u dvaceti nově získaných sekvencí. Výsledek publikovaný v lednu 2026 v časopise Zoosystematics and Evolution byl jednoznačný: had ze západního S‘-čchuanu tvoří samostatnou evoluční linii. Dostal jméno Trimeresurus lii a anglické označení Huaxi Green Pitviper.

Jak ho poznat, a proč to nebylo snadné

Na první pohled je T. lii uniformně travně zelený, bez pruhů a skvrn. Právě ta jednobarevnost ho činí snadno zaměnitelným s příbuznými druhy. Rozdíly se ukazují až při bližším pohledu:

• Oči: Samci mají jantarově zbarvené duhovky, samice oranžovožluté. U T. stejnegeri jsou barvy odlišné.
• Proužek za okem: U samců T. lii vede výrazná červenobílá linka od oka ke druhé horní pyskové šupině. Samice mají kresbu žlutější a méně kontrastní.
• Šupiny na hlavě: Temporální a týlní šupiny jsou hladké. U T. stejnegeri nesou kýly, drobný, ale taxonomicky rozhodující detail.
• Velikost: Nový druh dorůstá větší celkové délky než jeho dosud zaměňovaný příbuzný.

Had je převážně noční lovec, nejaktivnější je od července do září a odpočívá typicky dva až pět metrů nad zemí v korunách stromů. Jedna dočasně chovaná samice porodila v polovině srpna osm mláďat, tudíž jde o vejcoživorodý druh.

Laozi v názvu hada

Druhové jméno lii odkazuje na Li Era, historickou postavu tradičně ztotožňovanou s filozofem Laoziem (Lao´c). Podle pravidel Mezinárodního kodexu zoologické nomenklatury je pojmenování druhu po konkrétní osobě zcela standardní: mužské jméno v genitivu dostává koncovku -i. Neobvyklé je spíš zdůvodnění, které autoři uvedli v etymologii: Laoziho učení o harmonickém soužití člověka a přírody podle nich přesně vystihuje ochranářský étos Národního parku obří pandy, kde had žije.

Není to přitom ojedinělý případ poetického pojmenování v rodu Trimeresurus. V roce 2025 popsali vědci z jihočínského Kunmingu druh T. loong, „malý drak“. O tři roky dříve přibyl T. mayaae ze severovýchodní Indie. Rod dnes čítá nejméně 58 popsaných druhů a tempo nových objevů naznačuje, že konečné číslo je stále otevřené.

Park pand jako skrytá pokladnice

Národní park obří pandy vznikl primárně kvůli ochraně ikonického medvěda. Rozprostírá se přes horské lesy západního S‘-čchuanu a podle oficiálních údajů hostí přes 8 000 druhů živočichů. Panda tu funguje jako takzvaný deštníkový druh: ochrana jejího habitatu (omezení těžby, propojení izolovaných populací koridory, zonace na přísně chráněná jádra a nárazníková pásma) automaticky chrání i tisíce méně nápadných organismů. Studie z roku 2025 publikovaná v npj Biodiversity potvrdila, že tento efekt je měřitelný i u dalších souběžně žijících druhů.

Trimeresurus lii je zatím znám jen z úzkého pásu západního S‘-čchuanu, konkrétně z oblasti Sněžné hory Si-ling a okolí posvátné hory Emej, v nadmořských výškách zhruba 1 100 až 1 500 metrů. Hora Emej je na seznamu světového dědictví UNESCO mimo jiné právě pro mimořádnou biodiverzitu: přes 3 200 druhů rostlin a 2 300 druhů živočichů na přechodu mezi S‘-čchuanskou pánví a východním Himálajem. Autoři studie k novému chřestýšovci výslovně upozorňují, že složitá topografie a klimatická rozmanitost oblasti skrývají „četné dosud nezdokumentované linie“. Číslo k nim ale nepřipojují.

Samotný popis nového druhu nezmění právní status parku ani jeho ochranné zóny. Změní ale argumentaci: správci území teď mají v ruce další důkaz, že kromě pand tu žijí úzce endemické druhy, které potřebují vlastní pozornost při plánování konektivity habitatů podél výškových gradientů.

Článek Nový druh jedovatého chřestýšovce z Číny. Jasně zelený had dostal jméno po slavném filozofovi Lao´c se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Had, který nepotřebuje otevřít tlamu

Rod Atractaspis, do kterého zemězmij Bibronův (Atractaspis bibronii) patří, si vyvinul mechanismus útoku, jaký nemá mezi hady obdobu. Biomechanická studie Deufela a Cundalla z roku 2003 detailně popsala, jak to funguje: had vysune jeden z dvojice dlouhých jedových zubů ven mezi horní a dolní pyskové štítky, aniž by výrazně rozevřel čelisti. Penetrace kořisti, nebo nešťastného prstu, pak probíhá bočním až zadním škubnutím hlavy.

V praxi to znamená, že had dokáže zasáhnout cokoli, co se dotýká boční strany jeho hlavy. V úzkých podzemních norách, kde tráví většinu života, je to obrovská výhoda. Nemusí manévrovat celým tělem, aby se dostal do pozice k útoku. Plazí se podél kořisti, ať už jde o písečnou ještěrku, malého hlodavce nebo jiného hada, a jedním rychlým kousnutím ji otráví. Pak pustí a čeká.

Proč selhává poučka „drž hada za hlavou“

Každý, kdo se kdy učil manipulovat s jedovatými hady, zná základní pravidlo: kontroluj hlavu. U většiny druhů to funguje, protože když had nemůže otevřít tlamu směrem k vaší ruce, nemůže kousnout. U zemězmije Bibronova tohle pravidlo neplatí. African Snakebite Institute výslovně uvádí, že tento had nemůže být bezpečně držen žádným způsobem, včetně klasického úchopu za hlavou. Stačí, aby se had mírně zkroutil, a zub vyjede do strany přímo do prstu.

K tomu přidejte problém identifikace. Zemězmij Bibronův je malý, štíhlý, šedohnědý až černý had s nenápadnýma očima a špičatým čenichem. V jižní Africe žije řada podobně vypadajících neškodných druhů, včetně Bibronova slepýše, který se jmenuje téměř stejně a na první pohled vypadá zaměnitelně. Rozdíly existují, ale vyžadují pozorný pohled:

• Zemězmij Bibronův: špičatější čenich, viditelné malé oči, zužující se ocas zakončený krátkým trnem.
• Bibronův slepýš: zaoblená hlava, oči skryté pod šupinami, tupý ocas; často je těžké rozlišit předek od zadku.

Při nejistotě platí jediné: nesahat. Žádný malý tmavý had v jižní Africe nestojí za riziko, že jde o zemězmije.

Co se stane po kousnutí

Jed zemězmije Bibronova je silně cytotoxický, ničí tkáň v místě zásahu. Klinická série z Empangeni v provincii KwaZulu-Natal, kterou publikovali Tilbury a Branch v roce 1989, popsala osm potvrzených případů uštknutí. Žádný neskončil smrtí. Ale obraz nebyl příjemný: prudká bolest nastupující během minut, výrazný otok, puchýře a v některých případech lokální nekróza. Více než polovina pacientů byla mladší čtrnácti let. Většina uštknutí se odehrála během letních nocí v domě nebo jeho bezprostředním okolí.

Že nejde o bagatelní záležitost, dokládá novější kazuistika publikovaná v roce 2022 v odborném časopise. Pacientovi museli po uštknutí zemězmije Bibronova amputovat prst, protože nekróza tkáně byla tak rozsáhlá, že jiné řešení neexistovalo.

A tady přichází zásadní komplikace: jihoafrický polyvalentní protijed, vyráběný z jedu deseti jiných druhů hadů, zemězmije Bibronova nepokrývá. Pokrývá kobru mosambickou, zmiji útočnou a další klinicky významné druhy, ale ne rod Atractaspis.

Co dělat, a hlavně nedělat

Při potvrzeném nebo podezřelém uštknutí zemězmije neexistuje účinná terénní první pomoc v klasickém smyslu. Žádné vysávání, žádné škrtidlo, žádná tlaková bandáž. African Snakebite Institute doporučuje jediné: postiženého uklidnit, postiženou končetinu lehce zvednout nad úroveň srdce kvůli bolesti a co nejrychleji směřovat do nemocnice. Tam léčba spočívá v analgetikách, sledování a péči o ránu.

Prevence je přímočará. Nechodit v noci bosky, zejména v letních měsících po deštích. Svítit si. A především nikdy nezvedat malého tmavého hada holýma rukama, ani když „vypadá neškodně“. U zemězmije Bibronova právě ten neškodný vzhled představuje největší past.

Had pojmenovaný po zapomenutém zoologovi

Druhové jméno „bibronii“ nese had po Gabrielu Bibronovi, francouzském herpetologovi 19. století, který se podílel na monumentální Erpétologie générale. Druh žije v jižní a východní Africe, od Jihoafrické republiky přes Mosambik, Zimbabwe a Tanzanii až po Zanzibar. Všude tam vede tichý podzemní život, který ho udržuje mimo pozornost lidí i výzkumníků.

Právě ta nenápadnost je na zemězmiji Bibronově to nejzrádnější. Není to had, který by vás varoval syčením nebo vztyčenou kapucí. Je to had, který leží v trávě u vašich dveří a vypadá jako kus provázku, dokud se ho nedotknete.

Článek Zemězmij Bibronův loví pod zemí a dokáže kousnout i stranou tlamy. Nebezpečný had často mate i zkušené lidi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Anakondy jsou stejně velké už miliony let 

Vědci se zaměřili na období středního miocénu, tedy dobu zhruba před 16 až 11,6 miliony lety, kdy na Zemi panovaly teplejší podmínky a rozsáhlé mokřady. Právě tehdy se totiž podle studie objevily první obří anakondy. „Průměrná délka těchto hadů byla už tehdy kolem 5,2 metru,“ vysvětlil paleontolog Andrés Alfonso-Rojas. To je přitom téměř stejná velikost, jakou mají dnešní anakondy, které běžně dorůstají 4 až 5 metrů a výjimečně až 7 metrů.

Aby odborníci přišli na to, jak velcí byli hadi dříve, analyzovali celkem 183 fosilních obratlů pocházejících minimálně z 32 jedinců nalezených ve Venezuele. Kromě toho využili i speciální metodu zvanou rekonstrukce stavu předků. A výsledek je překvapil. „Čekali jsme, že dávné anakondy budou mít klidně sedm nebo osm metrů. Ale žádné důkazy pro to nemáme,“ přiznal Alfonso-Rojas.

Jsou neuvěřitelně odolné 

Zajímavé je i to, že zatímco jiní obří plazi, jako například obří krokodýli nebo želvy, postupně vyhynuli kvůli ochlazení klimatu a úbytku přirozeného prostředí, anakondy přežily. „Jsou neuvěřitelně odolné,“ dodal vědec. Ani změny teplot nebo zmenšování jejich životního prostoru je nepřinutily se zmenšit, což je u živočichů poměrně neobvyklé.

Skutečný důvod, proč si anakondy svou velikost udržely dodnes, nicméně zůstává záhadou. Vědci naznačují, že to nemusí souviset ani s dostupností potravy, ani s konkurencí jiných predátorů, kteří se v pozdějších obdobích začali v Jižní Americe objevovat. Díky dostatku potravy přitom mohlo dojít k jejich dalšímu nárůstu, a to prý klidně o několik metrů. 

Článek Tajemství anakond odhaleno: Už 12 milionů let jsou stejné a funguje to se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hade hade, kdepak jsi?

Příspěvek s fotkou má dohromady už více jak 2 000 komentářů s tipy a triky, jak tajemného plaza zachytit. Většině lidí se to ovšem ani tak nedaří, a někdo to dokonce považoval za špatný vtip. Pracovníci firmy na stránce uvedli, že odpověď již brzy zveřejní. Mezitím se však někteří lidé v zájmu vítězství uchýlili k trochu jiným postupům. Pokud jste to mezitím vzdali, nebojte se, na odpověď nebudete muset čekat dlouho.

Na pomoc vám přichází přiblížení, díky kterému je tato výzva o mnoho jednodušší. I tak ale není vyloženě jednoduchá. I když už víte, kde se had nachází, není totiž snadné ho vlivem barevných kombinací zachytit. Nevíme, proč je vzadu na dvoře na plotě hroznýš, ale jeden je rozhodně rád, že nejde o fotku zrovna jeho dvorku. Toto rozhodně není jediný zajímavý snímek ani video od odchytové služby, takže určitě bude ještě více „skrývaček“.

Nejpopulárnější hadi světa

Hroznýši jsou jedni z nejznámějších hadů světa, hlavně proto, že jsou populární jako domácí mazlíčci. Kromě toho se také velmi liší ve svých délkách a dosahují až 3,9 metrů a váhy přes 45 kilogramů. Existuje jich na 40 druhů a žijí v pouštích, tropických deštných pralesích i savanách od Mexika až po Argentinu. Jde o bratrance zelené anakondy, kteří z rozličných důvodů přitahují pozornost mnoha badatelů. Například proto, že mají stále pozůstatky nohou.

Hroznýši jsou vejcoživorodí, což znamená, že jejich vajíčka zůstávají uvnitř těla matky, dokud nejsou připravena na vylíhnutí. Tito hadi tak rodí živá mláďata. Háďata sklouznou na zem a během několika minut už jsou nezávislá. Loví tím, že svou kořist přepadávají. Obvykle visí někde na stromě, odkud čelistmi zachytí procházející kořist. Jakmile k tomu dojde, omotají ji ještě minimálně dvakrát, aby tělo oběti pořádně obtočili, čímž stlačí životní orgány.

Kterého nejnebezpečnějšího hada jste v životě potkali?

Zdroj: ScienceNews

Článek Lidé na tomto obrázku nejsou schopni najít hada a přivádí je to k šílenství. Jak dopadne vaše pátrání? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neubližovat, nelikvidovat, jak se vyhnout

Za žádnou cenu zmijím neubližujte. Kromě toho, že likvidují četné škůdce, jsou vzácné a chráněné. Zmije je zavalitější had s hranatou hlavou, oči mají svislé zorničky jako kočka. Většinou má had šedohnědé zbarvení a na hřbetu tmavé skvrny, takže vzniká pověstná klikatá čára. Ne pokaždé je však možné ji jasně rozeznat, ale vždy se můžete podívat, kam šlapete a kam si sedáte. Dlouhé kalhoty a pevné boty vychytají i případná varovná kousnutí.

Pokud jdete vysokou trávou, je ideální před sebou „šťourat“ klackem a také dupat. Hadi nejvíce vnímají vibrace a budou tedy vědět o vaší přítomnosti. Neslyší, proto je zbytečné dělat hluk. Čím dříve vás zachytí, tím spíše utečou a ukryjí se. Na zemi je bezpečná vzdálenost asi 2 metry, zmije totiž uštkne až na polovinu vzdálenosti svého těla. Když ji v přírodě zaskočíte, nepanikařte a nechte jí v klidu únikový prostor i čas, ať ho v klidu využije.

Zásady první pomoci a čemu se vyhnout

Zajistěte naprostý klid uštknutého, žádné pohyby. Místo kousnutí dezinfikujte a sterilně zakryjte. Od rány k tělu končetinu ovažte elastickým obinadlem, znehybněte ji a ideálně chlaďte. Volejte záchranku, případně zraněného dopravte k lékaři. Ránu nijak nemačkejte, neřežte do ní, jed nevysávejte, končetinu nezaškrcujte. Jed lze bezpečně vysát jen speciální odsávačkou na hadí jed, ústy to nezkoušejte, poraní vám sliznici.

Pro zdravého dospělého není zmijí jed smrtící, komplikace mohou ale přijít u jedinců se slabým srdcem nebo nemocnými plícemi. Stejně tak jsou ohroženi starší lidé. Působení jedu se odvíjí od váhy a malé děti a domácí zvířata jsou tak extrémně zranitelná. Znakem otravy je otok v místě kousnutí, může se projevit i nadměrné pocení, průjem, zvracení či otok obličeje. Nejtěžší případy provází šok a selhání srdce, ledvin a plic spolu s celkovým krvácením.

Útok je pouze obranou

Zmije obecná útočí sama pouze v případě, že je překvapena a nemá možnost úniku. Na přelomu srpna a září rodí samice mláďata a v této době může být tudíž agresivnější.

S jakými hady jste se v přírodě setkali?

Zdroj: TheScientist

Článek Jak si zachránit život, když vás uštkne had: Široká veřejnost má zafixovaný špatný postup – jediná chyba přitom bývá osudnou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obávaný nepřítel skrytý v hlubinách

Tito masožraví kanibalové sice nemají uši, ale zvukové vlny vnímají celým povrchem svého těla. A nemyslete si, že vám pomůže jejich slabý zrak. I když nevidí barvy a celé jejich vidění je rozmazané, dokonale vnímají jakékoli teplo. Ten švihající jazyk umí navíc sbírat pachy přímo ze vzduchu. Stejně tak svalnaté čelisti se dovedou rozevřít na kořist mnohem větší, než má had tělo. Což by byl i případ člověka, pokud ve svém lovu neuspěje. Co dál?

Kdybychom ale v tomto záměru jako lidstvo uspěli, vrátí se nám některé z nejhorších chorob celé historie. Jak? Po celém světě známe asi 3 400 druhů hadů. Podle statistik WHO zabije hadí uštknutí každý rok víc jak 100 000 lidí. Jak tento počet srazíte kompletně na nulu? V první řadě je potřeba navštívit teplejší oblasti planety. Musíte také prohledat stromy, pole, a dokonce všechny podzemní prostory, jako třeba kanalizaci. Jsou to „chladnokrevní“ zabijáci.

Na chlad se adaptují, ale trpí nemocemi

Studenokrevní tvorové přijímají teplotu svého okolí. Hadi tedy potřebují místo, kde mohou lovit a prostředí reguluje jejich teplotu. Možná bychom je tedy mohli zmrazit. Jsou ovšem odolnější, než by se mohlo zdát. Krajta tmavá je invazivní druh, který se ve floridské divočině nachází už od 80. let. A po rekordním mraze v roce 2010 se tito predátoři adaptovali a začali se množit neuvěřitelnou rychlostí. Chlad tedy moc fungovat nebude. Možná pomohou ony biologické zbraně.

Houbová nemoc hadů (SFD) se už šíří globálně. Způsobuje bolestivé léze, které mohou i zabít. Někteří hadi se jí mohou zbavit svlečením kůže, ne každý má ale to štěstí. Jakmile nakazí jednoho, rozšíří se rychle na další. Pokud by lidé dokázali nakazit každého hada na Zemi, mohlo by je to vyhladit poměrně rychle. Takže teď jsou konečně pryč, jen jsme právě odsoudili planetu k zániku. Kdo sní všechny ty hlodavce, ptáky a další?

Narušení klíčového článku života

Ačkoli by tato zvířata byla chvíli spokojená, netrvalo by to dlouho. Všechna by totiž bojovala o potravu. Takový farmář by se musel okamžitě vypořádat s obrovským nárůstem hlodavců. A na záchranu úrody použít více pesticidů. Na to by logicky navázaly vyšší ceny potravin pro nakupující. Jenže tu největší cenu nezaplatíte u pokladny. Jak se budou hlodavci množit, máme na krku opět dýmějový mor.

Hadi přitom nejsou na vrcholu potravinové pyramidy, spoléhají na ně kanci, sovy, orli a další zvířata. Při vyhubení hadů by někteří i vymřeli. My na hady spoléháme kvůli lékařství, protože právě z jejich jedů máme spoustu léčiv. Díky nim vznikly i potenciální léky na cukrovku nebo rakovinu. Bez těchto látek bychom lidský život ohrozili ještě víc. Jako všechno v přírodě mají i hadi svoje pevné místo v naší civilizaci.

Článek Kdybychom vyhubili všechny hady: Hrozil by dýmějový mor, sovy, kanci a orli by mohli vyhynout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Místo, kam mohou jen námořníci udržující maják

Tento tajemný ostrov je tak nebezpečný, že vláda Brazílie prohlásila vstup na něj za nezákonný. Nebezpečí pochází od Bothrops insularis, jednoho z nejjedovatějších druhů zmijí na planetě, česky křovináře ostrovního. Dorůstá délky až 45 centimetrů a na Hadím ostrově je jich odhadem 4 000. Křovináři jsou tak jedovatí, že uštknutý člověk umírá do 1 hodiny. Jak ale vůbec došlo k tomu, že je jich na jednom malém ostrově tak hrozně moc?

Dnes je ostrov logicky neobydlený, ale až do roku 1920 tu nějaká populace krátce žila. Tehdy zemřel podle legendy místní strážce majáku poté, co se mu oknem dostal dovnitř právě křovinář. Námořnictvo místní maják průběžně navštěvuje. Kromě toho dávají pracovníci také pozor, aby se po ostrově nepotulovali žádní dobrodruzi. Další místní pověst uvádí, že hady přivezli piráti, kteří tu chtěli zakopat poklad a ten pak pořádně ochránit.

Oddělená evoluce místní fauny

Ve skutečnosti je však přítomnost zmijí následkem rostoucí hladiny moře. Tedy mnohem méně vzrušující příběh než piráti, i tak ale zajímavý. Hadí ostrov byl totiž původně normální součástí brazilské pevniny. Když ale před 10 000 lety stoupla mořská hladina, oddělená pevnina vytvořila samostatný ostrov. Po další milénia se pak fauna ostrova vyvíjela naprosto nezávisle na té pevninské. A dařilo se hlavně prudce jedovatým křovinářům.

Protože neměli jinou potravu než místní ptactvo, vyvinuli si extrémně účinný jed. Ten jakéhokoli opeřence zabil téměř okamžitě. Místní ptáci jsou moc chytří na to, aby se dali chytit. Křovináři proto spoléhají na ty, kteří jsou odjinud a zastaví se na ostrově kvůli potravě nebo odpočinku. Křovináři jsou obecně odpovědní za 90 % veškerých hadích uštknutí na území Brazílie. Díky izolaci ostrova je však přímo jejich útok málo pravděpodobný.

Co tedy stojí za snahou lidí ho navštívit?

Protože je přístup na ostrov pro veřejnost zakázán, neexistují ani žádné statistiky fatálních obětí. Nicméně kdokoli uštknutý křovinářem má bez lékařské péče 7% šanci, že zemře. A ani sérum vám přežití nezaručí, stále je úmrtnost 3 %. Když se na to člověk podívá, je velmi zvláštní, že místo s extrémně bolestivou smrtí na každém kroku chce vůbec někdo navštívit. Ovšem jed křovinářů se ukázal jako velmi podnětný v medicíně.

Konkrétně pomáhá se srdečními problémy a vznikl i určitý černý trh s touto sloučeninou. Návštěva zakázaného ostrova je tak pro mnohé snahou těžit tuto ceněnou surovinu. Využití lékařstvím není ostatně nic zvláštního, obrovské spektrum léků pochází právě z jedů hadů či pavouků. A stejně tak špatně užívaný lék se stává snadno jedem. I dnes pronásledovaná narkotika měla kdysi medicínské využití.

Článek Nejděsivější místo na planetě: Přístup sem má jen pár lidí, běžný člověk by téměř s jistotou zemřel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Situace, v nichž hadi syčí

Typický syčivý zvuk, který hadi vydávají, řada lidí přisuzuje jejich vzájemné komunikaci. To je ovšem chyba. Hadi syčí ze zcela jiných důvodů. Sykot je určen jiným živočichům než dalším hadům – ti se totiž ve skutečnosti navzájem ani neslyší. Frekvence syčivého zvuku je pro ně příliš vysoká, proto ji nezaznamenají. Sykot tedy neslouží ke sdělování informací, ani se nemění v závislosti na situaci. Jeho hlavním účelem je obrana. Možná jste se setkali s poznatkem, že hadi žijící v zajetí syčí mnohem méně, než ti, kteří žijí ve volné přírodě.

Je to z toho důvodu, že volně žijící hadi se setkávají s nebezpečnými a stresujícími situacemi mnohem častěji, než hadi žijící v zajetí. Syčení je poté jejich obrannou reakcí – potenciální hrozbu se jím snaží varovat, či rovnou zastrašit. Jestliže na vás syčí „ochočený“ had, může to mít tři další důvody. Prvním z nich je strach (například ho vylekáte nečekaným zvednutím), druhým mrzutost (kupříkladu nemá náladu na vaše doteky) a třetím je vztek.

Hadi k syčení jazyk nepotřebují

Možná vás nyní zajímá, jak vlastně hadi syčivý zvuk vydávají. Pro člověka je vyslovení písmene es podmíněno přesnou polohou jazyka, ovšem hadi dokážou syčet nezávisle na tom, jak s jazykem pohybují. Je to z toho důvodu, že syčivý zvuk, který vydávají, není tónem, ale je to pouze vzduch procházející úzkým otvorem. Hadi mají, stejně jako lidé, hlasivky (glottis) a hlasivkovou štěrbinu (rima glottidis). Hlasivky se napínají působením hrtanových svalů, čímž se vzájemně přibližují a oddalují.

Napnuté – přiblížené – hlasivky vytvoří úzkou štěrbinu, která se rozechvěje proudem vzduchu při výdechu. Hadi mohou vydechovat velmi dlouho (zadní polovina jedné z jejich plic slouží pouze k uložení vzduchu), což jim umožňuje nepřetržitě syčet a při tom hýbat jazykem dle libosti. Intenzitu sykotu hadi poté mění stažením žeber, kdy z plic vytlačí více vzduchu naráz. Jazyk poté používají ke shromažďování informací o svém okolí.

Kdy naposledy jste slyšeli hada syčet?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Proč hadi v zajetí syčí méně než ti ve volné přírodě? Tento zvuk nevydávají pomocí jazyka, jak si mnozí myslí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dům stojící na tradičním hadím místě

Základy domu mohly být totiž hnízdiště ptáků, případně místo, kam se hadi hromadně uchylovali při porodu mláďat. Uvedla to Emily Taylor, herpetoložka z polytechniky v San Luis Obispo, která na přemísťování hadů spolupracuje. Rozhodně by to vysvětlovalo obrovský počet mláďat. Ovšem volba hadů usadit se zrovna takto v základech domu je i tak neobvyklá. Je to velmi netypické vzhledem k malému převýšení území Kalifornie.

Druhově šlo o severní chřestýše, známé tako jako pacifické, kteří se vyskytují v mnoha západních státech a západní Kanadě. Tito chřestýši nekladou vejce a samičky si někdy najdou opuštěnou noru hlodavců, kde porodí o samotě. Jindy se zase hromadně uchýlí do ptačích hnízdišť, což je běžné hlavně v horách. Jinak ale nevíme, proč někteří volí porod hromadný, jiní zase zcela samotářský. První možnost možná preferují hadi navzájem příbuzní.

Odlišná doba výchovy mláďat

Vědci si původně mysleli, že hadí matky vychovávají své děti asi po dobu dvou týdnů, než omladina poprvé svlékne kůži a vydá se vlastní cestou. Výzkumy Taylorové ale naznačují, že celý vztah je mnohem komplikovanější. Živý záznam z jednoho letního hnízdiště ukázal, že výchova trvá mnohem delší dobu. Háďata se narodí během srpna a s matkou zůstávají až do zimy, kdy hibernují. Pozorovanou populaci pak opustila teprve s jarním oteplením.

Obecně se chřestýši drží dál od lidí a vyhýbají se rušným místům, stejně tak utečou, než aby kousali. K útoku se uchylují jen tehdy, pokud se cítí skutečně ohroženi. Nacházejí si však pohodlná místa poblíž lidí, kteří se usazují u vody a stínu, což přitahuje také hlodavce. Nedávné období kalifornského sucha přilákalo hady i do zahrad, kde ostřikovače nabízely v parnu zdroj vody. V základech domu se nejspíš drželi kvůli izolaci.

Riziko pro majitele

Je ale pravdou, že pokud by je majitel nečekaně vyrušil nebo šlápl na vyhřívajícího se hada, riziko útoku by bylo poměrně vysoké. Jed chřestýše obsahuje neurotoxiny, které útočí na nervový systém, a látky bránící srážení krve. Další symptomy zahrnují bolest, mělké dýchání, mdloby, zvracení a výrazný nebo naopak velmi slabý puls. Protijed může pomoci a omezit bolest, pokud je oběti podán během několika hodin po uštknutí.

Podle Centra pro kontrolu chorob je každý rok v USA uštknuto hady obecně 7 – 8 tisíc lidí, a pět z nich zemře. Dříve bylo pro majitele domu poměrně běžné chřestýše na pozemku zabíjet. Lidé ovšem časem pochopili, že přímá smrt zvířete není nejlepší cesta, jak se s nimi vypořádat. Většina zemí tak disponuje odchytovou službou nebo dobrovolníky, kteří hada odnesou jinam, místo jejich zabití. Jako právě Al Wolf v tomto případě.

Našli jste někdy v domácnosti hada?

Zdroj: LiveScience

Článek Do domu se mu nastěhovalo přes 90 hadů. Zaskočený majitel i odchytová služba nevěřili vlastním očím se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záchranka a chladná hlava

Každé uštknutí hadem je nouzový stav bez ohledu na to, jestli je, nebo není jedovatý. Mnoho hadů navíc vypadá podobně, a pokud budete čekat na příznaky jedu, bude už nejspíš pozdě na shánění pomoci. V první řadě je nutné setrvat co nejvíce v klidu, protože jed se šíří tělem a každý pohyb tomu pomáhá. Záchranku ať zavolá někdo další, případně můžete použít aplikaci, které vás najde podle GPS údajů.

Základem je nehýbat se a nepanikařit – tento přístup vám může zachránit život. Jed se nedostává hned do vaší krve, nejprve se šíří do lymfatického systému. Lymfa je tekutina tvořící část imunitního systému a zajímavé je na ní to, že se hýbe jen při našem pohybu. Jestli had někam zmizel, zůstaňte přímo na místě a starosti nechte na ostatních, pokud tedy nejste sami. Zhluboka dýchejte a snažte se co nejvíc uklidnit, pokud dodržíte tento postup, riziko úmrtí je poměrně nízké.

Zaškrtit, nevysávat, neřezat

Nechte hada hadem, ten vás teď nezajímá. Záchranné složky mají dostatek testů na identifikaci jedu přímo ze zranění. Nejčastěji vás had uštkne do nohy, proto je třeba ji zaškrtit v několika stupních. Ideální jsou obvazy nebo třeba pásek, případně elastické bandáže. První z nich oviňte co nejpevněji hned přes ránu, druhou jen několik centimetrů nad ní. Následně nějak označte místo samotného kousnutí – fixou, propiskou, čímkoli.

Na nohu vyrobte dlahu, aby byla v klidu. Existují staré „recepty“ jako umývání, vysávání rány a podobně, které ale působí víc škody než užitku. Vymývání navíc znemožní lékařům identifikovat konkrétní jed, takže jen zkomplikujete jejich práci. Klíčové je proto nepanikařit, zpomalit šíření jedu tělem a sehnat co nejdříve odbornou pomoc. A taky se v přírodě pohybovat s rozvahou, nikoli jako stádo slonů.

Zdroj: Health

Článek Hadích uštknutí stále přibývá. Víte, co máte dělat, když na vás zaútočí zmije? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Symptomy uštknutí psa

Huňatá srst chrání psa od mnoha zranění, ovšem had mu obvykle zaútočí na oči a čenich, jelikož pes se snaží zvíře očichat, případně vzít do tlamy. Útok nejedovatého hada zanechá stopu ve tvaru podkovy. Závažnost jedovatého kousnutí záleží na druhu hada, velikosti psa, počtu kousnutí a způsobu, jak byl jed vpraven do těla. Některé druhy jedů ovlivňují centrální nervovou soustavu a pes působí jako opilý, má záchvaty nebo přestává dýchat.

Prvními příznaky bývají rozrušení, výrazné lapání po dechu, slinění a také slabost. Může následovat zvracení, průjem, kolaps, záchvat, šok a někdy paralýza. Ta vede obvykle ke kómatu a následně smrti. Nejčastějším příznakem je značný otok přímo v místě kousnutí, které se dá ovšem snadno zaměnit s kousnutím od pavouka nebo jiného hmyzu. Pokud je oblast uštknutí odkrvená, vypravte se okamžitě za doktorem.

Včasný zákrok může zachránit život

Pokud máte u psa podezření na uštknutí hadem, okamžitě ho dostaňte na veterinární kliniku, a pokud je to možné, doneste i hada. Uštknutí se identifikuje podle druhu plaza, tvaru kousnutí a příznaků. Léčba se provádí správným antisérem podaným v rozmezí 4–8 hodin po samotném kousnutí. Jed může způsobit potíže s dýcháním, takže odstraňte obojek, vodítko či postroj, aby otoky komplikovaly dýchání co nejméně.

Držte psa co nejvíce v klidu, každý pohyb znamená rychlejší šíření jedu jeho tělem. V autě zapněte klimatizaci a přímo na ránu přiložte něco chladivého, ideálně led. Pokud najdete místo kousnutí, umyjte ho vodou, abyste dostali pryč zbytky jedu. Bohužel na venkově není snadné uštknutí psa předcházet, nejlepší metodou je stálý dohled – zvláště tehdy, pokud už se v okolí někomu něco podobného přihodilo a výskyt hada zde tedy opravdu hrozí.

Zdroj: TheSprucePets

Článek Jak postupovat, když psa uštkne jedovatá zmije. Každá minuta je drahá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.