Evropa – VědaŽivě.cz

Středozemní moře by se rozpadlo na slaná jezera. Mapa poklesu oceánu o kilometr odhaluje prahy na dně, které ho dělí na pánve

Redakce VědaŽivě — Thu, 17 Sep 2026 12:00:00 +0000

Evropa na něm získává obrovské kusy souše, Jadran téměř mizí a tam, kde jsme zvyklí vidět souvislou modrou plochu Středomoří, zůstávají jen izolované tmavé skvrny hlubokých pánví. Grafika přitom nevznikla v hollywoodském studiu. Stojí za ní jednoduchý výškový řez nad globálním terénním modelem GEBCO, a kdo odečte tisíc metrů od současné hladiny a vybarví vše, co zůstane pod vodou, dostane přesně tento výsledek. Právě proto je mapa tak fascinující: neukazuje fikci, ale skrytou kostru kontinentu, kterou za normálních okolností zakrývá moře.

Prahy na dně Středomoří: neviditelné zdi, které drží moře pohromadě

Středozemní moře vypadá na školní mapě jako jediná velká mísa. Pod hladinou ale připomíná spíš řetěz horských údolí oddělených sedly a hřbety. Právě tyto podmořské prahy rozhodují o tom, co se při hypotetickém poklesu oceánu stane.

První a nejslavnější bariérou je Gibraltarský práh, ponořený pouhých přibližně 320 metrů pod hladinou. Stačí tedy odčerpat ani ne třetinu z onoho pomyslného kilometru a Středomoří ztrácí spojení s Atlantikem. Dál na východ probíhá podmořský hřbet mezi Sicílií a tuniským mysem Cap Bon, jehož průchody leží v hloubkách zhruba 365, 430 a 560 metrů. Tato bariéra odděluje západní a východní polovinu moře.

Jadran uzavírá Otrantský práh mezi jihoitalskou patou a albánským pobřežím, ponořený asi 780 až 800 metrů pod dnešní hladinou. A kolem Kréty se rozprostírá celý vějíř průlivů s rozmanitými hloubkami: Kassos sahá k tisícovce metrů, Karpathos ke zhruba 850 metrům, zatímco Kythira a Elafonisos leží jen 160 až 180 metrů hluboko. Každý z těchto bodů funguje jako ventil, a při řezu v minus tisíci metrech se většina z nich definitivně zavírá.

Tři jistá slaná jezera a jedna sporná kapsa: co zůstane pod vodou

Když nad batymetrickými daty provedeme onen řez, Středomoří se rozpadá na konzervativně tři velké zbytky vody a jednu hraniční oblast.

Západostředomořská pánev. Algero-provensálská hlubina dosahuje kolem 2 900 metrů, Tyrrhénské moře dokonce přibližně 3 900 metrů. Po odečtení kilometru tu zůstává mohutné slané jezero s vodním sloupcem až 2 900 metrů.
Iónsko-levantinská pánev. Iónská hlubina (kolem 4 200 m), Hellénský příkop (přes 5 000 m) a Levantská rovina (asi 3 000 m) zůstávají propojené kanály hlubokými 2 100 až 3 000 metrů. Při hranici minus tisíc metrů tu vzniká největší z pozůstalých vodních těles, s maximální hloubkou přes čtyři kilometry.
Jihojadranská jáma. Jediný skutečně hluboký bod Jadranu, maximálně kolem 1 230 metrů. Po odečtení kilometru zbývá mělké jezírko s pouhými přibližně 230 metry vody. Zbytek Jadranu, celý jeho mělký sever i střed, se proměňuje v suchou pláň.

Čtvrtým, sporným útvarem je krétsko-egejská kapsa. Kassoský práh leží téměř přesně na tisícimetrové hranici. Záleží tedy na přesnosti řezu a na rozlišení dat: v jedné interpretaci zůstává kapsa propojena s iónsko-levantinským jezerem, v druhé se odděluje jako samostatná vodní plocha s hloubkou kolem 1 200 až 1 500 metrů v nejhlubších propadech.

Jak mapa vznikla a proč koluje už roky

Technický princip vizualizace je překvapivě prostý. Dataset GEBCO_2026 pokrývá celou planetu rastrem 15 úhlových vteřin, tedy čtverci o straně řádově stovek metrů. Každá buňka nese nadmořskou nebo podmořskou výšku. Stačí zvýraznit vše, co leží pod hranicí minus tisíc metrů, a zohlednit hydrologickou konektivitu takzvaným „bathtub“ přístupem, jak ho popisuje i metodika NOAA pro modelování změn hladiny.

Výsledek vypadá efektně, ale jde o čistě geometrickou vizualizaci, nikoli o fyzikální simulaci. Nezapočítává odpařování, tektoniku, izostázi ani proudění. A co je podstatné: grafika, která v červnu 2026 znovu zaplavila Reddit i další platformy, koluje prokazatelně minimálně od listopadu 2021, kdy se objevila na subredditu r/europe.

Důležitá je i přesnost podkladových dat. GEBCO kombinuje přímá sonarová měření s predikcemi ze satelitní gravimetrie. Ke každé buňce existuje takzvaný TID grid, který prozrazuje, zda daný bod stojí na reálném měření, nebo na dopočtu. Pro srovnání: souš bývá v globálním měřítku zmapovaná jemněji, třeba dataset SRTM pracuje s rozlišením 30 metrů. Velké podmořské pánve a prahy jsou z GEBCO čitelné spolehlivě, ale u úzkých průlivů a jemné pobřežní kresby roste nejistota.

Messinská krize: když Středomoří opravdu téměř vyschlo

Hypotetický scénář má překvapivě reálný geologický precedent. Před zhruba 5,97 až 5,33 milionu let prošlo Středomoří takzvanou messinskou salinitní krizí. Gibraltar se tehdy tektonicky uzavřel a moře začalo dramaticky ztrácet vodu odpařováním. Důkazy jsou hmatatelné: mocné vrstvy sádrovce a soli, desikační trhliny v sedimentech, říční štěrky na dnech dnešních hlubokých pánví.

Odborná debata se dodnes vede o rozsahu vyschnutí, zda šlo o téměř kompletní ztrátu vodní masy, nebo o složitější mozaiku hypersalinních jezer a vysychajících okrajů. Samotný fakt mimořádné krizové epizody ale zpochybňován nebývá. Když se Gibraltar znovu otevřel, následovala podle některých modelů katastrofická záplava, která pánev naplnila zpět v geologicky krátkém čase.

Právě messinská krize ukazuje, proč virální mapa rezonuje tak silně. Odhaluje tutéž architekturu dna, prahy, sedla, izolované hlubiny, která před miliony let skutečně rozhodovala o osudu celého moře.

Dovolená nad propastí: co by pokles znamenal pro Jadran i námořní obchod

Mapa skrývá jeden obzvlášť názorný detail. Jadran, kam každoročně míří statisíce Čechů, patří k nejzranitelnějším částem Středomoří. Jeho severní dvě třetiny dosahují hloubek jen desítek metrů. Při poklesu o kilometr by se celé chorvatské pobřeží s ostrovy, marinami a plážovými resorty ocitlo vysoko nad novou vodní čárou. Zůstal by jen onen jihojadranský hluboký závěr, malé, izolované jezero daleko od dnešních turistických center.

Podobný osud by potkal řecké ostrovy, italské přístavy i středomořské trajektové uzly. Řada ostrovů by splynula s pevninou, pobřežní města by se proměnila ve vnitrozemská sídla na okraji srázů. A Suezský průplav, dnes nejkratší námořní spojnice mezi Východem a Západem, by ztratil smysl, protože by vedl do neexistujícího moře.

Důležité je ovšem dodat: úplné roztání všech současných ledovců a ledových štítů by podle USGS hladinu oceánu zvýšilo přibližně o 70 metrů, tedy opačným směrem a o celý řád méně, než kolik ukazuje virální mapa. Kilometrový pokles neodpovídá žádnému známému klimatickému scénáři. Mapa je topografickým experimentem, a její síla spočívá v tom, že na jednom snímku odhaluje podmořskou anatomii kontinentu, kterou za běžných podmínek nikdy nespatříme.

Kdo si chce podobný efekt vyzkoušet sám, může sáhnout po interaktivních nástrojích jako Contourlines nebo Sliding Shores. Obě aplikace umožňují posouvat hladinu oceánu a sledovat, jak se mění tvář Evropy i zbytku světa, pixel po pixelu.

Článek Středozemní moře by se rozpadlo na slaná jezera. Mapa poklesu oceánu o kilometr odhaluje prahy na dně, které ho dělí na pánve se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozůstatky Struveho oblouku leží v deseti státech a patří k unikátům vědeckých dějin

Lukáš Jírovec — Sun, 19 Jul 2026 02:28:00 +0000

Když UNESCO v roce 2005 zapsalo Struveho geodetický oblouk na seznam světového dědictví, nechránilo jednu budovu ani jedno město. Chránilo 34 nenápadných značek rozptýlených v krajině deseti evropských států: vrtané otvory ve skále zalité olovem, ryté kříže, kamenné mohyly, cihlové bloky se vsazenou značkou a pár obelisků. Každý bod sám o sobě působí skromně. Dohromady ale tvoří největší vědecký přístroj, jaký kdy někdo rozložil napříč kontinentem.

Čtyřicet let měření podél jednoho poledníku

Projekt začal v roce 1816 na observatoři v Dorpatu, dnešním estonském Tartu. Astronom Friedrich Georg Wilhelm von Struve potřeboval zpřesnit to, co geodézie tušila už od Newtonových dob: Země není koule, ale elipsoid zploštělý u pólů. Aby dokázal spočítat míru zploštění, musel změřit co nejdelší úsek poledníku. Krátký oblouk by nestačil – rozdíl v křivosti se totiž projeví až na velkých vzdálenostech, jak vysvětluje NOAA ve svém výkladu geodézie.

Struve a jeho jižní protějšek Carl Tenner postupně vybudovali síť 258 hlavních trojúhelníků, 10 základen pro kalibraci délek a 13 astronomických stanovišť. Strany trojúhelníků měřily zhruba 20 až 40 kilometrů; na každém vrcholu stála dřevěná věž, z níž měřiči zaměřovali sousední body. Práce trvaly 39 let a skončily roku 1855. Financoval je ruský car Alexandr I., univerzita v Tartu i švédsko-norská unie; norské zapojení si v roce 1845 vyžádalo souhlas parlamentu, vlády a krále.

Deset států, třicet čtyři bodů a jeden elipsoid

Dnešní politická mapa oblouk rozřezala do deseti zemí. Rozložení chráněných bodů vypadá takto:

Stát	Počet UNESCO bodů
Norsko	4
Švédsko	4
Finsko	6
Rusko	2
Estonsko	3
Lotyšsko	2
Litva	3
Bělorusko	5
Moldavsko	1
Ukrajina	4

Severní konec řetězce leží u norského Hammerfestu, jižní u vesnice Stara Nekrasivka na ukrajinském pobřeží Černého moře. Všech 34 zapsaných bodů zůstalo podle UNESCO v původní poloze; změny se týkají jen pozdějších konstrukcí, které místa dodatečně označují. Další dochované body chrání jednotlivé státy na národní úrovni.

A výsledek? Český Vojenský geografický obzor uvádí pro elipsoid odvozený ze Struveho měření hodnotu hlavní poloosy 6 378 360,7 metru. Dnešní satelitní standard WGS 84 pracuje s hodnotou 6 378 137,0 metru. Rozdíl činí 223,7 metru, tedy asi 0,0035 procenta. Na polovinu devatenáctého století, bez elektroniky, bez družic, s dřevěnými věžemi a optickými přístroji je to mimořádná přesnost. Pro srovnání: antický Eratosthenés odhadl obvod Země s odchylkou kolem půl procenta, což bylo na svou dobu geniální. Struve ale řešil jiný problém. Neptal se „jak velká je Země“, nýbrž „jak přesně je zploštělá a jak ji geodeticky modelovat“.

Co uvidíte, když tam dojedete

Tady je háček pro každého, kdo si pod památkou UNESCO představí katedrálu nebo hrad. Většina bodů Struveho oblouku vypadá jako nenápadný kámen v lese, vrt ve skále nebo nízká mohyla na kopci. Existují ale výjimky, které dávají smysl jako vstupní brána k celému příběhu.

Hammerfest, Norsko — Fuglenes, severní koncový bod, má podobu kamenného obelisku zvaného Meridianstøtten. Stojí přímo ve městě, snadno dostupný pěšky.
Alatornio, Finsko — měřiči využívali věž místního kostela jako triangulační bod. Kostel stojí dodnes, příjezd autem bez komplikací.
Aavasaksa, Finsko — asfaltová cesta, parkoviště a asi 400 metrů chůze k bodu s vyhlídkou na laponskou krajinu.
Oravivuori, Finsko — značená trasa dlouhá zhruba kilometr vede k bodu, u něhož stojí replika původní triangulační věže.

Na opačném konci spektra leží finský bod Stuorrahanoaivi: 25 až 30 kilometrů přes neznačenou laponskou divočinu, vícedenní pochod bez zázemí. Finský National Land Survey ke každému ze šesti finských bodů uvádí podrobný popis přístupu včetně obtížnosti.

Jak daleko je to z Česka

Žádný z bodů neleží v České republice ani v žádné sousední zemi. Nejbližší rozumně dosažitelné lokality jsou podle mapy UNESCO tři litevské body: Gireišiai, Meškonys a Paliepiukai. Nejde tedy o příhraniční výlet; je to samostatná cesta, kterou má smysl kombinovat s návštěvou Vilniusu nebo pobaltského pobřeží.

V českém školním kurikulu se Struveho oblouk běžně neučí. Téma žije spíš v odborné geodetické komunitě. Objevuje se například ve Vojenském geografickém obzoru, periodiku české vojenské geografie. Pro většinu Čechů je to neznámá památka, což je škoda. Řetězec kamenů, vrtů a křížů rozložený přes půl Evropy dokázal před sto sedmdesáti lety to, co dnes zvládne jediná družice GPS za pár sekund. Jenže bez těch kamenů by družice neměla na čem stavět.

Vědecký přístroj velikosti kontinentu

Struveho oblouk bývá někdy přirovnáván k dalekohledu nebo urychlovači částic – k přístroji tak velkému, že ho nelze postavit pod jednu střechu. Rozdíl je nicméně v tom, že dalekohled můžete rozebrat. Třicet čtyři kamenných a skalních bodů zůstává tam, kde je měřiči před dvěma staletími umístili, protože jsou nepřemístitelnou součástí měřicí technologie. Skála je součást přístroje.

Kdo jednou stane u nenápadného kříže vytesaného do žuly kdesi ve finské tajze a uvědomí si, že totéž udělal někdo o dva tisíce kilometrů jižněji u Černého moře, a že teprve spojení obou bodů dalo smysl, pochopí, proč UNESCO nechrání jednotlivé kameny, ale celý řetězec najednou.

Článek Pozůstatky Struveho oblouku leží v deseti státech a patří k unikátům vědeckých dějin se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Evropané snědli tisíce egyptských mumií. Za vším stojí jeden chybný překlad z arabštiny z 12. století

Lukáš Jírovec — Mon, 13 Jul 2026 03:29:00 +0000

Když anglický obchodník John Sanderson koncem 16. století naložil v Egyptě přes 270 kilogramů mumifikovaných lidských ostatků a odeslal je do Londýna, neplnil zakázku pro muzeum. Zásilka mířila do apatykářských krámů, kde se z ní namlel prášek a prodával jako lék na všechno od bolesti hlavy po vnitřní krvácení. Sanderson nebyl výjimka. Byl součástí obchodu, který po staletí systematicky ničil tisíce staroegyptských těl, a který začal tím, že si evropští učenci špatně vyložili jedno arabské slovo.

Jak se z asfaltu stal lidský prášek

Arabský výraz mūmiyā původně označoval léčivý bitumen, tmavou, smolnou látku, která prosakovala ze skal v Persii a které tehdejší medicína jí přisuzovala hojivé účinky. Perský lékař Avicenna ji ve svém Kánonu medicíny doporučoval jako prostředek proti zlomeninám, otravám i vnitřním nemocem. Problém nastal, když se jeho dílo a další arabské texty začaly ve 12. století překládat do latiny.

Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje Gerard z Cremony, jeden z nejplodnějších překladatelů toledské školy. V jeho a dalších latinských verzích se definice mumia posunula od přírodního asfaltu k „látce nalezené na pohřbených tělech“. Nešlo přitom o jeden izolovaný omyl; National Geographic upozorňuje na sérii významových posunů u více překladatelů 11. a 12. století. Černé pryskyřice a vosky na povrchu egyptských mumií ale vypadaly přesně jako bitumen. A jakmile se autorita Avicennova textu spojila s vizuální podobností, přenos léčivé „síly“ z asfaltu na lidské tělo byl hotový.

Pět set let na lékařském předpisu

Od 13. století se prášek z mumií stal standardní položkou evropských lékáren. Podával se vmíchaný do vína, mléka nebo medu, připravoval se jako čaj, tinktura, pasta na rány i přísada do náplastí. Podle studie Warrena R. Dawsona z roku 1927 publikované v Proceedings of the Royal Society of Medicine patřila mumia mezi běžně předepisované léky až do 17. století, s doznívajícím užíváním hluboko do 18. století.

Proč tak dlouho? Čtyři faktory se vzájemně posilovaly:

Autorita textů – latinská medicína stavěla na arabských překladech jako na nedotknutelném základu.
Vizuální logika – tmavé balzamovací hmoty na mumiích skutečně připomínaly asfalt; některé ho opravdu obsahovaly.
Nedostatek originálu – pravý perský bitumen byl vzácný a drahý, egyptských těl bylo relativně dost.
Zisk – obchod s mumií byl lukrativní a poptávka rostla rychleji než nabídka.

Skeptické hlasy se nicméně ozývaly už v 16. století. Francouzský chirurg Ambroise Paré otevřeně odmítal léčivou hodnotu rozemletých mrtvol. Jenže kritika nestačila proti kombinaci tradice, autority a peněz. Vídeňské dispensatorium platné pro habsburskou monarchii v letech 1729–1774 ještě obsahovalo deset receptur s mumií. A německý obchodní ceník nabízel mumia vera Aegyptiacaještě roku 1924.

Falešné mumie z čerstvých těl

Když egyptských mumií začalo ubývat, trh si poradil. Vznikl rozsáhlý byznys s falzifikáty. Arabský lékař Abd al-Latíf al-Baghdádí popsal už ve 13. století, jak obchodníci v Egyptě prodávají čerstvé mrtvoly vydávané za starověké mumie. Postup byl cynicky jednoduchý: tělo rozřezat, zasypat myrhou a aloe, namočit v lihu nebo víně, vysušit na slunci a prodat.

Kupci v Londýně, Paříži nebo Benátkách rozdíl nepoznali. A často ani poznat nechtěli. Celý systém fungoval na tom, že z lidských ostatků se stal komoditní materiál s latinským názvem a lékařskou autoritou. Morální kategorie „kanibalismus“ se překryla kategorií „farmacie“. Anglický král Karel II. sice nejedl přímo egyptské mumie, ale pravidelně pil tinkturu z lidské lebky, takzvané King’s Drops. Medicínský kanibalismus sahal až k panovníkům a duchovenstvu, jak dokládá Smithsonian Magazine.

Od léku k pigmentu a večerní zábavě

Ani když mumie zmizely z lékáren, nezmizely z evropské kultury. Od 16. století se z nich mlel malířský pigment zvaný mumiová hněď, oblíbený pro lazury, stínování a teplé tóny kůže. Prerafaelité jako Edward Burne-Jones ho používali; když se prý dozvěděl, z čeho pigment skutečně pochází, uspořádal svému zbytku slavnostní pohřeb na zahradě. Přesně identifikovat, ve kterých obrazech se mumiová hněď nachází, je ale podle historiků umění dodnes obtížné.

Viktoriánská Anglie pak přidala ještě jeden rozměr: rozbalovací večírky. Od zhruba roku 1600 až do počátku 20. století se mumie veřejně i soukromě rozbalovaly před publikem. Hosté si odnášeli kousky lněných obvazů jako suvenýry. Poslední zdokumentovaná veřejná akce tohoto typu proběhla roku 1908.

Co všechno zmizelo

Přesný počet zničených mumií nikdo nespočítá. Egyptoložka Salima Ikram mluví o „stovkách a tisících“ těl zlikvidovaných pro medicínu a obchod. S každým rozemletým tělem zmizely i obvazy s nápisy, amulety, anatomická data, stopy nemocí a balzamovacích postupů. Dnešní muzea proto používají CT skenery k „virtuálnímu rozbalení“, právě proto, že fyzický zásah je destruktivní a nevratný.

Celý příběh mumie jako léku ukazuje něco znepokojivého: omyl nepotřebuje být velký, aby přežil staletí. Stačí, když ho podpírá autorita textu, logika vzhledu a chuť vydělat.

Článek Evropané snědli tisíce egyptských mumií. Za vším stojí jeden chybný překlad z arabštiny z 12. století se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pyrenejský poloostrov se otáčí ve směru hodinových ručiček. Za rotací stojí kolize dvou litosférických desek, která trvá miliony let

Tereza Říha — Sat, 11 Jul 2026 12:15:00 +0000

Představte si, že byste na mapu Evropy položili špendlík někam do středu Pyrenejí a celý Iberský poloostrov kolem něj nepatrně pootočili po směru hodinových ručiček. Přesně to se děje, jenže tak pomalu, že za celý lidský život se krajina posune o zlomky milimetru. Nová studie týmu vedeného geologem Asierem Madarietou-Txurrukou z Baskické univerzity teď tento pohyb poprvé zasadila do uceleného modelu, který spojuje satelitní data, záznamy zemětřesení a rozložení tektonického napětí do jednoho obrazu. A ten obraz říká: jihozápadní Evropa se deformuje jinak, než se dosud předpokládalo.

Milimetry, které mění mapu

Čísla znějí nevinně. Dva až čtyři nanoradiány za rok. V překladu do srozumitelnějších jednotek: celý poloostrov se vůči stabilní Eurasii pootočí přibližně o 0,1 až 0,2 stupně za milion let. Na okrajích Iberie to znamená pohyb v řádu jednotek milimetrů ročně, tedy hodnotu, kterou dnešní družicové systémy GNSS dokážou spolehlivě zachytit, jak potvrzuje i USGS.

Že Iberie rotuje, naznačila už v roce 2015 studie italského geofyzika Mimma Palana a kolegů, kteří z dat GNSS odvodili rotaci ve směru hodinových ručiček rychlostí 0,07 stupně za milion let. Nová práce, publikovaná v časopise Gondwana Research v lednu 2026, ten odhad nejen zvyšuje, ale hlavně ho regionálně rozlišuje. Podle sekundárních zdrojů, které studii citují, tým analyzoval více než dva tisíce fokálních mechanismů zemětřesení a data z přibližně 650 stanic GNSS. Výsledkem je rozdělení Iberie na čtyři tektonické sektory, z nichž každý přenáší napětí jinak.

Gibraltarský oblouk jako rozdělovač

Klíč k pochopení celé rotace leží v úžině, která dělí Evropu od Afriky. Eurasijská a africká deska se sbližují tempem asi čtyři až šest milimetrů ročně. Jenže to napětí se nerozkládá symetricky.

Na východ od Gibraltaru velkou část deformace pohlcuje takzvaný Gibraltarský oblouk a pod ním ležící alboránská doména, geologicky složitá zóna, kde se kůra mačká, subdukuje a rozpadá. Východní Iberie proto „cítí“ kolizi s Afrikou méně. Na západ od průlivu ale žádný takový nárazník není. Napětí vyvolané přímou kolizí Iberie a Afriky se přenáší rovnou do jihozápadního Portugalska a jižního Španělska. Právě tato asymetrie (tlumený východ versus exponovaný západ) podle Madariety-Txurruky vysvětluje, proč se celý blok pootáčí ve směru hodinových ručiček. Nejsilnější signál rotace autoři zaznamenali v západní a jihozápadní části poloostrova.

Proč to zjišťujeme až teď

Pohyb trvá miliony let. Přesná seismická data ale sahají hlavně do období po roce 1980 a spolehlivá satelitní měření až po roce 1999, kdy se v regionu zahustily sítě stanic GNSS. Teprve kombinace obou datových sad, záznamů zemětřesení a družicových rychlostních polí, umožnila rozlišit jemný rotační signál od šumu.

Nejde přitom o evropský unikát. Adrijská mikrodeska, na které leží část Itálie a západní Balkán, rotuje vůči Eurasii proti směru hodinových ručiček rychlostí zhruba 0,3 stupně za milion let. Pro srovnání s opravdu dramatickou tektonikou: indická deska naráží do Asie rychlostí řádově centimetrů za rok, tedy řádově stokrát rychleji, než se pootáčí Iberie. Iberská rotace je geologicky významná, ale v žebříčku planetárních pohybů patří spíš do kategorie tichých procesů.

Co to znamená pro Lisabon i pro nás

Samotné pomalé otáčení nikoho neohrožuje. Praktický dopad je jinde: nový model zpřesňuje, kde na poloostrově hledat aktivní zlomy a jak zpřesňovat odhady seizmického rizika. Madarieta-Txurruka v tiskové zprávě Baskické univerzity výslovně zmiňuje dvě oblasti, kde data ukazují na deformaci, ale dosud chybí jasně identifikované aktivní struktury: západní Pyreneje v okolí Navarry a pás mezi Cádizem a Sevillou na jihozápadě.

Právě jihozápad Iberie je z hlediska hazardu nejcitlivější. Oblast Lisabonu a Cádizského zálivu leží nad podmořskými zlomy (Marquês de Pombal, Horseshoe a dalšími), které jsou zahrnuty v evropských pravděpodobnostních modelech tsunami. Nová geodynamická data neznamenají, že by se dala zemětřesení předpovídat; USGS výslovně uvádí, že to možné není. Mohou ale vstoupit do zpřesněných scénářů, které se pak promítnou do stavebních norem a krizového plánování.

A Česko? Přímý tektonický dopad iberské rotace na naše území z dostupných dat nevyplývá. Geofyzikální ústav Akademie věd ČR řadí vyšší seizmické riziko hlavně do západních Čech, severovýchodních Čech a severní Moravy. Podobné metody měření pomocí GNSS ale používají i čeští vědci; v západních Čechách provozuje GFÚ síť WEBGEODYN s 26 měřicími body, které sledují pohyby kůry spojené se zdejšími zemětřesnými roji.

Iberský poloostrov se nezačal točit minulý týden. Točí se miliony let, jen jsme to teprve teď dokázali přesně změřit a pochopit proč. A právě v tom „proč“ se skrývá hodnota, která jednou může zachránit životy na pobřeží, kde se Afrika a Evropa tisknou k sobě.

Článek Pyrenejský poloostrov se otáčí ve směru hodinových ručiček. Za rotací stojí kolize dvou litosférických desek, která trvá miliony let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žebříček nejlepších pláží Evropy ovládlo Řecko. První místo bere úchvatná laguna Glarokavos

Lukáš Jírovec — Sun, 21 Jun 2026 04:46:16 +0000

Žádný vulkanický útes Santorini, žádný ikonický vrak na Zakynthosu. Titul nejkrásnější evropské pláže pro sezonu 2025 si podle výběru organizace European Best Destinations odnesla Port Glarokavos Lagoon Beach, místo, které většina českých turistů dosud neměla na radaru. Leží na pevninském Řecku, asi tři kilometry od letoviska Pefkochori a zhruba 110 kilometrů jihovýchodně od Soluně. Není to pláž, která ohromí dramatickou scenérií. Je to pláž, která funguje: dlouhý pás jemného písku, průzračná mělká voda a na konci břehu skutečná malá laguna s dvojitým písčitým vstupem a úzkým kanálem pro čluny. Právě ten lagunový efekt jí vynesl přezdívku „Modrá laguna Chalkidiki“.

Co přesně žebříček měří, a co ne

European Best Destinations není akademická studie ani satelitní analýza čistoty vody. Redakční tým organizace předvybere zhruba deset pláží za každou zemi a hodnotí je podle kritérií, která zahrnují přírodní krásu, kvalitu vody, dostupnost, rodinnou přívětivost, autenticitu, aktivity, ochranu životního prostředí, služby, kvalitu blízkého ubytování a atmosféru. Nejlépe hodnocené kandidátky pak posuzuje mezinárodní panel cestovatelů. Přesný počet hlasů pro ročník 2025 organizace nezveřejnila, takže jde spíš o kurátorský výběr s komunitním doladěním než o masivní otevřenou anketu.

Důležitý kontext: pro letošní sezonu 2026 už EBD vydali nový žebříček. Vyhrálo portugalské Monte Clérigo, Glarokavos v aktuální desítce nefiguruje. Řecko si ale polepšilo jinak: v top 10 pro rok 2026 má rovnou pět pláží, včetně Elafonisi, Voutoumi nebo Paleokastritsy. Loňské vítězství Glarokavos je tedy třeba brát jako momentku jednoho ročníku, ne jako trvalý verdikt.

Proč vyhrála zrovna tahle pláž

Když se podíváte na kompletní desítku pro rok 2025, pochopíte logiku výběru:

Pořadí	Pláž	Země
1.	Port Glarokavos Lagoon Beach	Řecko (Chalkidiki)
2.	Cala Brandinchi	Itálie (Sardinie)
3.	Cala Pregonda	Španělsko (Menorca)
4.	Cala Luna	Itálie (Sardinie)
5.	Galé Fontainhas Beach	Portugalsko
6.	La Pelosa Beach	Itálie (Sardinie)
7.	Playa de Los Muertos	Španělsko (Andalusie)
8.	Assos Beach	Řecko (Kefalonie)
9.	Banje Beach	Chorvatsko (Dubrovník)
10.	Gulpiyuri Beach	Španělsko (Asturie)

Itálie a Španělsko mají v desítce po třech plážích, Řecko jen dvě. Formulace „Řecko ovládlo žebříček“ tedy sedí hlavně na první místo, ne na celkovou dominanci. Co ale Glarokavos odlišuje od konkurence, je kombinace vlastností, které žádná jiná pláž v top 10 nenabízí najednou: lagunový vzhled, mělká voda bezpečná pro malé děti, mix organizovaných i volných úseků a snadný příjezd autem od mezinárodního letiště. Sardská Cala Brandinchi, přezdívaná „Malé Tahiti“, má srovnatelnou fotogeničnost, ale funguje v režimu omezeného vstupu s rezervacemi. Slavnější řecké ikony typu Navagio nebo Balos zase vyžadují loď nebo náročný sestup, což jim v hodnocení praktické dostupnosti ubírá body.

Podle nás je „nejlepší pláž Evropy“ v tomto kontextu zkratka pro nejlépe fungující mix krásy, dosažitelnosti a koupacího komfortu, ne pro absolutně nejdramatičtější scenérii kontinentu.

Jak se tam dostat z Česka

Vstupní branou je letiště v Soluni (SKG). Z Prahy létají v letní sezoně 2026 Aegean Airlines dvakrát týdně, v úterý a v sobotu, a spojení nabízí i Smartwings. Letiště Brno má Soluň rovněž mezi letními destinacemi. Ze soluňského letiště je to ke Glarokavos asi 100 kilometrů, v autě zhruba hodinu a půl po solidní silnici přes poloostrov Kassandra.

Ubytování se řeší spíš v Pefkochori, jednom z nejrozvinutějších letovisek Kassandry s hotely, vilami i apartmány. Laguna je odtud vzdálená asi čtyři kilometry. Kdo hledá vyšší standard přímo v blízkosti pláže, EBD doporučuje Miraggio Thermal Spa Resort.

Orientační rozpočet pro rodinu 2+2 na osm dní z Prahy? Podle aktuálních nabídek zájezdů do Chalkidiki vychází běžnější all inclusive v červnu a červenci přibližně na 19 500 až 32 000 Kč za osobu, tedy zhruba 80 000 až 130 000 Kč za celou rodinu. Luxusnější resorty startují nad 78 000 Kč na osobu. K tomu připočtěte místní pobytovou taxu a vedlejší útratu.

Kdy jet, aby pláž nebyla přeplněná

Glarokavos nebyla neznámá ani před oceněním. Regionální turistický web ji označuje za vysoce populární s velkým denním počtem návštěvníků. Po vítězství v žebříčku EBD se tlak v hlavní sezoně pravděpodobně ještě zvýšil, a na rozdíl od sardinských pláží tu neexistuje žádný oficiální rezervační ani kapacitní systém.

Nejlepší strategie je načasování. První polovina června nebo začátek září nabízí teplé moře bez srpnových davů. A pokud dorazíte brzy ráno, máte šanci zažít lagunu ještě v klidu, než přijedou autobusy z okolních resortů.

Glarokavos není „další Santorini“. Je to pláž, která nevyhrává instagramovou slávou ostrova, ale tím, že na ní rodina s dětmi stráví celý den, aniž by musela řešit loď, rezervaci nebo hodinový trek. Přesně to jí v loňském roce stačilo na první místo v Evropě.

Článek Žebříček nejlepších pláží Evropy ovládlo Řecko. První místo bere úchvatná laguna Glarokavos se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tropické nemoci míří do Evropy. Vědci varují před novou hrozbou, která se nevyhne ani Česku

Lukáš Jírovec — Fri, 27 Feb 2026 03:48:00 +0000

Evropa se musí připravit na problém, který byl ještě donedávna typický hlavně pro exotické destinace. Tropické nemoci se totiž kvůli oteplování klimatu postupně zabydlují i na našem kontinentu. Britští výzkumníci proto varují, že letos může dojít k výraznému nárůstu infekcí přenášených komárem tygrovaným – druhem, který už byl zaznamenán také v Česku.

V Evropě se začal objevovat nebezpečný komár tygrovaný

Podle odborníků se komár tygrovaný šíří stále severněji především kvůli mírnějším zimám a delším teplým obdobím. „Nepůjde jen o ojedinělé případy importované ze zahraničí. Tyto nemoci se mohou stát běžnou součástí evropského léta,“ upozorňují vědci z britského Centra pro ekologii a hydrologii. Aktivita tohoto invazivního druhu má být letos mimořádně vysoká, přičemž v jižní Evropě může trvat déle než půl roku.

Znepokojivé je rovněž nové zjištění, že komáři dokáží šířit nákazu i při nižších teplotách, než se dosud předpokládalo. Stačí jim průměrně o 2,5 stupně Celsia méně, což výrazně prodlužuje období, kdy představují zdravotní riziko. V praxi to znamená, že ohrožení už není omezeno jen na tropická vedra, ale může se objevit i během běžného evropského léta.

Riziko jménem virus chikungunya a horečka dengue

Mezi největší hrozby patří například virus chikungunya, který způsobuje silné a dlouhodobé bolesti kloubů. Nemoc může být nebezpečná hlavně pro seniory a malé děti, přičemž následky si někteří pacienti nesou ještě dlouho po uzdravení. Další obávanou infekcí je horečka dengue, která se projevuje vysokými teplotami, vyrážkou, bolestmi svalů či migrénami a v těžších případech může vést až k vážným komplikacím spojeným s krvácením.

Vědci proto apelují na větší opatrnost i změnu přístupu k prevenci. Evropa podle nich nemá s těmito nemocemi dostatek zkušeností, a zdravotní systémy se tak budou muset rychle přizpůsobit nové realitě. „Musíme počítat s tím, že infekce typické pro tropy už nejsou jen vzdáleným problémem,“ varují odborníci.

Článek Tropické nemoci míří do Evropy. Vědci varují před novou hrozbou, která se nevyhne ani Česku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Plat jako manažer a bydlení skoro zadarmo. Evropa hledá nové obyvatele

Lukáš Jírovec — Fri, 23 Jan 2026 05:52:00 +0000

Vylidněné vesnice, prázdné domy a stárnoucí obyvatelstvo. To je problém, se kterým se dnes potýká řada evropských zemí. Místo stížností ale některé státy zvolily překvapivě přímočaré řešení – nabídly lidem peníze, levné bydlení a další výhody výměnou za to, že se přestěhují tam, odkud ostatní odchází. A nejde jen o symbolické částky, ale i statisíce korun.

Evropské státy chtějí vrátit život menším obcím

Nejviditelnější jsou podobné programy v Itálii. Především menší obce a vesnice tam totiž bojují s tím, že mladí lidé míří do velkých měst nebo k moři a vnitrozemí zůstává prázdné. Typickým příkladem je sicilské město Mussomeli, které proslulo domy prodávanými za jedno euro. Háček je jednoduchý – nový majitel musí dům opravit a skutečně v něm bydlet.

Ještě dál zašla obec Radicondoli. Malá toskánská vesnice s necelou tisícovkou obyvatel nabízí nově příchozím nejen střechu nad hlavou, ale i finanční podporu v řádu stovek tisíc korun. Peníze mají pomoci s nastěhováním, provozními náklady a v prvních letech dokonce i s nájmem. Cílem je přitom vrátit život tam, kde kdysi žily tisíce lidí a dnes zůstávají prázdné domy.

Ve skotsku si můžete přijít až na 120 000 Kč měsíčně

Podobnou cestou se vydalo i Španělsko, hlavně jeho severní části. Speciální projekty tam propojují zájemce o život na venkově s obcemi, které zoufale hledají nové obyvatele. Nabídky zahrnují levné bydlení, pomoc se zaměstnáním i podporu pro rodiny. Pro lidi unavené městským shonem jde o možnost, jak začít znovu, a to levněji a klidněji.

Asi nejextrémnější nabídka ale pochází ze Skotska. Organizace Scottish Wildlife Trust hledá správce odlehlého ostrova Handa. Práce trvá několik měsíců, zahrnuje dohled nad přírodou i návštěvníky a odměnou je bydlení zdarma a plat přes 120 tisíc korun měsíčně. Nejde sice o místo pro každého, ale nabídka ukazuje, kam až jsou některé evropské státy ochotné zajít.

Článek Plat jako manažer a bydlení skoro zadarmo. Evropa hledá nové obyvatele se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odpadávaly z nich kusy masa a ostatní se jich štítili. Jak syfilitičtí „zombie“ putovali během renesance po Evropě

Redakce VědaŽivě — Mon, 01 Sep 2025 04:49:00 +0000

Od počátku byla syfilis hluboce stigmatizovanou nemocí. Italský lékař Squillaci ve svém dopise nazval syfilidu „francouzskou nemocí“. Mezitím ji Francouzi označovali za „neapolskou nemoc“. Rusové jí říkali „polská nemoc“, zatímco Poláci „německá“. Turci nazývali syfilidu „křesťanskou nemocí“ a muslimové obviňovali z této choroby hinduisty.

Není jisté, odkud se syfilis vzala

Původ této nemoci je stále neznámý, ale v současné době existují dvě teorie, které nám mohou potenciálně říci, odkud tato nemoc pochází. První je kolumbovská teorie, která naznačuje, že nemoc přivezl průzkumník Kryštof Kolumbus se svou posádkou. Protože lidé v Evropě nebyli vůči této nemoci imunní a dosud si nevyvinuli obranný mechanismus, mohli jí snadno podlehnout. Druhá teorie se nazývá předkolumbovská. Podle ní se nemoc objevila již v klasickém Řecku.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Doctor Cristhian Páez (@doctor.paez)

Syfilitický vřed

Vypuknutí syfilidy bylo docela novou a vážnou hrozbou pro rychle rostoucí Evropu. První případy byly zaznamenány koncem 15. století u francouzských vojáků poté, co oblehli město Neapol v Itálii. Není přesně známo, jak se tam nemoc dostala, jednou z možností jsou španělští žoldáci. Většina členů posádky, která se zúčastnila cesty do Nového světa, se později připojila ke králi Karlu VIII., který obléhal Neapol.

Odpadávající kusy masa

Syfilis způsobovala odpadávání masa z tváře a s tím související velkou bolest. Podle jednoho popisu nemoc způsobila, že se lidem oddělily rty, nos, téměř celý obličej a genitálie. To vyvolalo mezi obyvatelstvem obrovskou paniku. Bez lékařské péče přežil postižený jen pár měsíců. Lidé, kteří měli větší finanční možnosti a mohli si zaplatit lepší péči, nemoc někdy porazili. Až do konce života jim však hrůzný zážitek připomínaly jizvy.

Treponema pallidum (růžová)

Syfilis je způsobena bakterií ve tvaru spirály známou jako Treponema pallidum. Nedokáže si vytvořit vlastní proteiny nebo lipidy. Umí oddělovat části svého těla, takže se může těsně vázat na buňky hostitele. Mezi velikány, kteří mohli mít syfilidu, patří skladatelé Ludwig van Beethoven a Franz Schubert, spisovatelé Oscar Wilde a James Joyce a také Napoleon Bonaparte.

Co byste dělali, kdybyste na ulici potkali takto znetvořeného člověka?

Zdroj: EverydayHealth

Článek Odpadávaly z nich kusy masa a ostatní se jich štítili. Jak syfilitičtí „zombie“ putovali během renesance po Evropě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Starověké superdálnice: Masivní podzemní tunely staré 12 000 let najdete po celé Evropě od Skotska po Turecko

Redakce VědaŽivě — Mon, 25 Aug 2025 04:49:00 +0000

Podle některých badatelů byla tato gigantická síť vytvořena jako ochrana lidstva před predátory všeho druhu. Další se však domnívají, že tunely byly používány stejně jako moderní dálnice. Lidé se tak mohli po kontinentu pohybovat zcela bezpečně bez ohledu na krveprolití, bitvy nebo nepřízeň počasí na povrchu. Daly by se přirovnat ke starověkému metru. Pak je ještě třetí skupina, která je považuje dokonce za cestu mířící přímo do podsvětí.

Původně byly nejspíš ještě rozsáhlejší

Německý archeolog Dr. Heinrich Kusch prohlásil, že tyto tunely byly nalezeny pod stovkami neolitických nalezišť po celém kontinentu. Podle jeho knihy Secrets Of The Underground Door To An Ancient World skutečnost, že jich tolik přežilo 12 000 let, svědčí o jedné věci. Původně se podle něj jednalo o mnohem rozsáhlejší systém. „Jen v německém Bavorsku jsme našli 700 metrů těchto tunelů. V rakouském Štýrsku pak 350 metrů.“

„Napříč Evropou jich byly tisíce a sahají od severu Skotska po středozemní pobřeží. Většina z nich není o moc větší než díry po velkých červech, mají jen 70 centimetrů. To stačí sotva na to, aby se tam vešel člověk. Jsou v nich roztroušená různá zákoutí, některá jsou skutečnými místnostmi včetně sezení. Případně mohou sloužit jako sklady nebo pokoje. Nejsou všechny propojeny, ale dohromady je to obrovská podzemní síť.“

Mýty, legendy a podzemní města

Na vstupech do těchto tunelů byly zpravidla stavěny kaple, jak uvádí zmíněná kniha. Možná se církev bála pohanského odkazu, takže tunely symbolizovaly její touhy tento dopad negovat. Podobné sítě lze najít i na dalších kontinentech. Hodně legend napříč Amerikou pojednává o záhadných podzemních koridorech, které se táhnou na celé kilometry. Není ovšem jasné, k čemu měly tyto staré tunely vlastně sloužit, existují jen různé hypotézy.

Je možné, že by se naši předkové potřebovali před něčím pravidelně ukrývat v podzemních jeskyních? V mnoha starověkých tradicích je ovšem popsána obrovská katastrofa. Stejně tak hodně mýtů a legend, které obklopují původ prvních lidí, mluví o jeskyních či tunelech. Existují v nich dokonce zmínky o velkých městech, která existovala právě pod zemským povrchem. Kdoví, třeba tyto tunely povedou ještě hlouběji pod povrch.

Absence znaků a dalších zmínek

Celkově se zatím ví asi o 2 000 těchto tunelů napříč celou Evropou. Největší koncentrace je v Bavorsku (cca 700) a Rakousku (přes 500). Stejně tak je najdete ve Francii a Velké Británii. Spojovacím prvkem všech je ovšem neodbytný pocit záhadnosti. Ačkoli totiž vypadají, že byly vytvořeny během středověku, cca ve 12. století, chybí jakékoli určující znaky. Badatelé je tak nejsou schopni přesněji zařadit, tunely navíc nejsou zmíněny v žádných záznamech.

Krom toho jsou také kompletně prázdné. Zatímco v jeskyních se dají najít střepy keramiky nebo aspoň kosterní pozůstatky, tato síť je prakticky čistá. To samozřejmě vede k mnoha podivným teoriím a ještě více spekulacím stran toho, k čemu celý systém sloužil. Existuje názor, že šlo o skladiště. Úzkými tunely se však cokoli přepravuje velmi špatně. Nemluvě o tom, že všechny jsou pod úrovní hladiny a mohly být občas i zcela zatopené.

Zdroj: DailyMail

Článek Starověké superdálnice: Masivní podzemní tunely staré 12 000 let najdete po celé Evropě od Skotska po Turecko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Černá Hora nebo Severní Makedonie: Evropské země, které mají opravdu slabou armádu a téměř nulové vybavení

Redakce VědaŽivě — Mon, 21 Jul 2025 03:48:00 +0000

Probíhající válka na Ukrajině ukazuje, že ani Evropa, která dlouhá desetiletí žila až na výjimky v relativním míru, si nemůže být jistá, že se jí válka nebude týkat. Proto mnohé státy začínají navyšovat výdaje na zbrojení. Nutno ale říci, že v Evropě existují i armády, které jsou velmi slabé. Ať z důvodu malé populace, tak z důvodu slabé ekonomiky. Některé se alespoň mohou spolehnout na spojence. Toto jsou jedny z nejslabších ozbrojených sil v Evropě.

Dlouhodobě rozdělené Moldavsko

V Moldavsku je již od začátku 90. let zamrzlý konflikt, v němž se angažuje Rusko, které intervenovalo ve prospěch separatistů. Na odštěpeneckém území má i jednotky, které nazývá mírové. Moldavská armáda má ale jen 6 tisíc aktivních vojáků a má disponovat pouhou desítkou tanků a devíti samohybnými děly. K dispozici nemá žádná bojová letadla, jen několik vrtulníků. Země není členem žádné aliance.

Estonsko v sousedství Ruska

Bývalá součást Sovětského svazu Estonsko má dlouhou hranici s Ruskem, proto se má jistě čeho obávat. Jeho výhodou je, že je členem NATO, a může se tak spolehnout na pomoc spojenců. Ačkoli nemá vlastní letectvo, jeho vzdušný prostor hlídají letouny aliance. V aktivní službě je 6 500 vojáků, ale to není vzhledem k velmi malé populaci zase tak nízké číslo. Nemá sice tanky, ale do výzbroje zavedlo moderní bojová vozidla pěchoty CV 90 a má i moderní protitankové zbraně. Námořnictvo disponuje dvěma hlídkovými plavidly a čtyřmi minolovkami.

Malá Černá hora

Černá Hora také může od roku 2017 těžit z výhod členství v NATO, i když její ozbrojené síly patří k nejslabším v Evropě. Ještě před jejím vstupem do aliance se zde dokonce ruská GRU pokoušela organizovat státní převrat. Armáda má v aktivní službě pouhých 2 tisíce vojáků bez tanků nebo bojových letadel a jen s 12 taženými děly. Pravdou je, že populace země je jen málo přes 600 tisíc obyvatel, proto ani silná obrněná armáda nedává smysl. Země ale musí zapracovat na modernizaci svého vybavení.

Balkánská Severní Makedonie

Země se v roce 2020 stala členem NATO, čímž se její bezpečnost posunula na jinou úroveň. Při více než dvoumilionové populaci totiž disponuje armádou čítající 7 500 vojáků. Ti mají k dispozici jen desítku tanků a čtyři bojové helikoptéry. Země se snaží svoji armádu modernizovat, například obrněné transportéry sovětského původu nahrazuje modernějšími americkými vozidly Stryker. Ale změna na západní standardy si jistě vyžádá ještě řadu let.

Napětí v Bosně a Hercegovině

Národnostně roztříštěná země, kde v 90. letech probíhala dlouhá občanská válka. Velké národnostní napětí vyvolávané hlavně etnickými Srby zde existuje i v současné době. Ozbrojené síly mají 9 tisíc aktivních vojáků. Země má oficiálně disponovat více než 300 tanky, i když je otázka, v jaké jsou kvalitě. Každopádně se armáda snaží přezbrojovat na západní techniku a opouštět zbraně sovětské a jugoslávské konstrukce. Vzhledem k ekonomické situaci a napětí ve společnosti to není jednoduché.

Článek Černá Hora nebo Severní Makedonie: Evropské země, které mají opravdu slabou armádu a téměř nulové vybavení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejošklivější král všech dob: Karel II. byl postrachem i pro svou manželku

Redakce VědaŽivě — Tue, 26 Mar 2024 03:41:00 +0000

Karel II. Španělský byl posledním panovníkem mocného Habsburského rodu ve Španělsku. Jeho smrt rozpoutala třináctiletou válku o Španělské dědictví, jednu z temnějších dob španělské historie. Smrt však byla pro tohoto krále pravděpodobně vysvobozením. Slavné Habsburské geny nadělily Karlovi II. jen samé trápení.

Výsledek rodového křížení

Karel II. by se dal považovat za nezdařený výsledek Habsburského příbuzenského křížení. Habsburkové byli nejmocnější a nejvlivnější panovnický rod, který Evropě vládl dlouhých pět století. Vlastnili Čechy, Uhry, Španělsko i Portugalsko a zálusk si dělali i na kolonie v Americe. Tito panovníci byli posedlí čistostí jejich rodu, proto uzavírali sňatky výhradně se svými příbuznými. V té době ještě netušili, že právě toto rodové křížení bude znamenat jejich zkázu.

Smutný život Karla II.

Už krátce po jeho narození bylo jasné, že něco není v pořádku. Karel II. trpěl častými nemocemi, nevyzpytatelnými výkyvy nálad a rozsáhlými fyzickými deformacemi. Prodělal několik záchvatů spalniček, neštovic a zarděnek. Typická habsburbská brada se mu vyvinula do takových rozměru, že měl problém přijímat potravu i mluvit a údajně silně slintal. Od mládí silně kulhal a jak uvádí i web Lifee.cz, nedostatečný vývoj postihl také jeho genitálie, kvůli čemuž byl v dospělosti impotentní.

Ošklivý král měl krásné ženy

Přesto byl dvakrát ženatý a celé království napjatě očekávalo jeho potomka. První ženou se stala neteř francouzského krále Ludvíka XIV. Marie Louisa Orleánská, která byla vyhlášenou krasavicí. Ze sňatku pravděpodobně nebyla zvlášť nadšená, ale nakonec se naučila o Karla pečovat se skoro mateřskou láskou. Zemřela po desetiletém nenaplněném manželství a osud Španělska visel na vlásku. Druhou ženou se stala Marie Anna Falcko-Neuburská, která však prahla pouze po španělském bohatství.

Karel II. umírá bezdětný

Smrt Karla II. nastává 1. listopadu roku 1 700. Tou dobou už byl dlouhé měsíce upoután na lůžko ve strašlivých bolestech. Celý život za něj v podstatě vládla jeho matka Anna Habsburbská. Karel II. trpěl častými a nevyzpytatelnými změnami nálad, které mu znemožňovaly vládnout. Nedokázal udržet pozornost, často stonal a raději se toulal po lesích a navštěvoval rodinnou hrobkou. Mrtvými předky byl doslova posedlý, a dokonce jich nechal několik exhumovat, aby si je mohl prohlédnout. Předky, kteří byli přímo zodpovědní za mizérii jeho života.

Článek Nejošklivější král všech dob: Karel II. byl postrachem i pro svou manželku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

7 evropských destinací, které jsou hotovou pastí na turisty. Mezi ty nejhorší se řadí i Praha

Redakce VědaŽivě — Thu, 25 Aug 2022 02:12:00 +0000

Dobře, možná se to netýká všech. Například takové Moldavsko mnoho pastí nemá, protože obecně nemá ani mnoho turistů. Na druhé straně Británie je místo čilého turistického ruchu a věcí navržených přesně pro ně. Tedy takových, které hodně stojí, ale za moc nestojí. Následující výběr zahrnuje několik zemí fungujících právě takto. Ano, Evropa je stále místem, kde je toho hodně k vidění a spousta destinací za návštěvu stojí. Jen se nenechte napálit.

Pláž Durres v Albánii

Malá země na Balkáně má množství pláží jak u Jaderského, tak Jónského moře. Nejpopulárnější z nich je pláž Durres u hlavního města Tirana. Přejeme ale hodně štěstí při hledání jediného zrnka písku v davech turistů. Právě sem totiž lidé chodí kvůli oslavám a neuvěřitelně sladkým koktejlům. Místo toho se podívejte třeba na pláž Gjipe. Je mnohem jižněji a cestuje sem opravdu málo lidí. Po našem upozornění jich teď ale možná bude o trochu víc.

Lyžařské rezorty Andorra

Tento horský ráj leží mezi Francií a Španělskem. Přirozeně sem většina lidí jezdí kvůli zimním sportům a rezervují si tudíž místní hotely. Během vrcholu sezóny je však přelidněnost místa zcela kritická a navíc jsou tu ceny skutečně vyšponované. Šetřiví klienti tak raději odloží zimní výbavu a užijí si nedaleký termální resort Caldea.

Rakousko v zajetí Mozarta a Strausse

Vídeň je místem každého milovníka vážné hudby. Rakouské hlavní město těchto mistrů hostilo skutečně hodně – jen to bylo opravdu, ale opravdu dávno. Známý Kursalon Hübner dnes nabízí prakticky jen několik kousků dvou největších legend. Představení je hodně, vstup je drahý a upřímně řečeno, úroveň nijak valná. Stejně tak je přemrštěné i jídlo.

Praha a drahý tekutý chléb

Ano, zní to podivně coby turistická past, ale dejte si pozor. Tedy na to, abyste v centru Prahy neplatili za pivo více než 50 Kč, tedy něco pod 2 eura. Některá skutečně zajímavá místa mohou jít trochu přes, berte tento limit ale vždy v úvahu. Jinak vás restaurace oškubou jako už mnoho turistů před vámi.

Dánsko a socha malé mořské víly

Drobná socha malé mořské víly je jedním z největších lákadel dánské Kodaně. A to je právě důvod, proč se jí vyhnout skoro obloukem. Na výšku má totiž jen asi 1,2 metru a budete mít štěstí, když ji přes nahromaděné davy vůbec zahlédnete. Spíš se podívejte na Gefioninu fontánu. Je mnohem zajímavější, uvidíte totiž norskou bohyni se skupinou zvířat.

Sunny beach v Bulharsku

Pláž plná lidí připravených pořádně „zapařit“. Pokud je vám 18–22 a rádi se opijete levným alkoholem, zatímco lidé kolem vás se chovají jak smyslů zbavení, tak si klidně poslužte. Kdokoli jiný by měl ovšem zvolit zcela jiné místo, například Achtopol nebo Irakli. Obě nabízí mnoho zábavy bez přítomnosti opilých davů.

Starý most v Bosně a Hercegovině

Slavný most města Mostar pochází z 16. století a s výškou 24 metrů nad hladinou řeky je poměrně působivý. Nenechte se ovšem napálit na podvod s potápěním, když se podvodníci sází, kdo z něj skočí. Chtějí totiž jen vaše peníze, a pokud chvíli vydržíte, nejspíš uvidíte stejné představení i zdarma.

Zdroj: FarAndWide

Článek 7 evropských destinací, které jsou hotovou pastí na turisty. Mezi ty nejhorší se řadí i Praha se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Za peníze byli ukazováni turistům: Příběhy lidských zoologických zahrad v 19. a 20. století

Redakce VědaŽivě — Sat, 02 Jul 2022 02:57:00 +0000

Ještě před necelým stoletím byly naprosto totožně vystavovány děti. Zpočátku i s dospělými. A turisté stáli večer fronty na vstupné, aby další den ráno spatřili v klecích další lidi. Jak k tomu vlastně došlo? Německý podnikatel Carl Hagenbeck miloval zvířata už od svého útlého dětství. Jeho otec mu v roce 1848 daroval ke 4. narozeninám tuleně a ledního medvěda. Postupem času se tato soukromá zoo nevyhnutelně rozrůstala.

Láska ke zvířatům bez hranic

Když bylo Carlovi 29 let, musel pro své mazlíčky dokoupit v Hamburku několik budov. Po otci pak zdědil firmu, která se transportu zvířat věnovala, a šlo o velmi výnosný byznys. Na svých miláčcích proto nešetřil, čímž zároveň vytvořil precedens pro humánní péči o čtyřnožce. Místo obvyklých stísněných klecí měli velké výběhy pod širým nebem. Jejich „domovy“ vybavil potoky, stromy, skalami i liánami. Tento přístup velmi ovlivnil podobu dnešních zoologických zahrad.

Carlův životopis však obsahuje také temnou skvrnu, protože jeho dalším zájmem byli neobvyklí lidé. Do Německa se takto dostali domorodci z mnoha částí světa, které ukazoval turistům. Veškeré tyto „exponáty“ měly tmavou pleť. Začalo to s Inuity a Eskymáky, pak přišli na řadu beduíni a další egyptské kmeny. Následovali obyvatelé Madagaskaru i Filipín, všichni za takový výlet dostali dostatek jídla a střechu nad hlavou.

Zlatý důl a touha po exotice

Průměrný počet návštěvníků byl 20–34 milionů za rok, není tedy divu, že Carl pohádkově bohatl. Jeho myšlenky se chopili i další a v lidských výstavách našli zlatý důl. Civilizovaní obyvatelé Evropy v té době milovali cokoli exotického a na počátku 20. století se tyto zahrady staly doslova hitem. V roce 1906 spojil šéf Zoologické zahrady New Yorku mladého muže z rovníkové Afriky v kleci s šimpanzem a výsledek nazval „Chybějící článek“.

Šlo o náznak toho, že vývoj civilizace vedl přes opici, Otu Bengu a pak k ostatním. Objevilo se mnoho otázek, ovšem kontroverze těmto podnikům jen přidala. Mnoho stížností však po pár dnech vedlo k uzavření parku. Kde ale jeden zavřel, druhý otevřel a lidé v klecích byli k vidění v Londýně, Hamburku, Miláně, Paříži, Barceloně, New Yorku nebo Antverpách. Celé rodiny se chodily dívat na lidi, kteří se od nich nějak lišili.

Když jsou první na světě

Postupně docházelo ke skandálům a zavírání, zájem veřejnosti o podivnosti však nepohasl. V roce 1934, konkrétně 27. května, předčasně porodila Elzire Dion z Ontaria. Nejdřív se narodila jediná malinká holčička – vážila 600 gramů – pak další. Nakonec šlo o 5 drobounkých miminek a dívky se staly prvními jednovaječnými paterčaty na světě. Rodiče dostali nabídku na výstavy nebo vystupování v cirkuse, ale dlouho nesouhlasili.

Odebrala je však vláda Ontaria s tím, že se o ně rodiče nedokáží postarat. Na dívky chodilo každý den na 6 000 lidí, byly populárnější než Niagarské vodopády. Šlo však o zlatou klec – na jedné straně luxus a popularita, ale na straně druhé izolace a vystavování. Od vlády nakonec vysoudily 4 miliony odškodného. Poslední lidský park byl oficiálně uzavřen roku 1958 v Bruselu. Trend ale přetrval, jen pod jinými názvy, obvykle maskován jako vědecké projekty.

Která tuzemská zoo se vám opravdu líbí?

Zdroj: TheScientist

Článek Za peníze byli ukazováni turistům: Příběhy lidských zoologických zahrad v 19. a 20. století se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Evropa by mohla být průkopníkem energetické krize bez dalších fosilních paliv

Redakce VědaŽivě — Fri, 24 Jun 2022 02:43:00 +0000

Když se v loňském roce v médiích objevila zpráva, že energie získaná z obnovitelných zdrojů poprvé v novodobé historii překonala tu z fosilních paliv, mnozí jen nevěřícně kroutili hlavami. Do té doby považovali fosilní paliva za nenahraditelná a obnovitelné zdroje pouze jako jejich chabou alternativu. S vpádem Ruska na Ukrajinu se ale ukazuje, jak důležitá je energetická soběstačnost. Je tedy pravděpodobné, že se evropské země spojí a urychlí přechod na energii z obnovitelných zdrojů, avšak také se může stát, že pouze vymění dodavatele – Rusko za USA.

Dva návrhy řešení energetické krize

Vzhledem k velmi nejisté situaci s ohledem na trh s fosilními palivy, v níž se Evropa v současné chvíli nachází, přichází její leadři s návrhy různých řešení. Jde v zásadě o dvě, a sice o urychlení přechodu na obnovitelné zdroje energie, a o vybudování infrastruktury, která by umožnila příjem zkapalněného zemního plynu (LNG) ze Spojených států amerických. Ty ostatně Evropě slibují v tomto roce 15 miliard metrů krychlových nových dodávek, což pokryje zhruba čtvrtinu plynu dováženého z Ruska.

Posílení dodávek zemního plynu a ropy od jiné světové mocnosti by ovšem bylo podle mnohých krátkozraké. Tedy v případě, že by Evropská unie dodržela svůj plán a pokračovala v přechodu na obnovitelné zdroje energie. V praxi by to totiž znamenalo, že v momentě, kdy by byla dokončena dostatečně robustní infrastruktura, která by zajistila udržitelné dodávky LNG, tak by je Evropská unie stejně nevyužila, protože v tu dobu by plnila jiné cíle. Jiní ovšem podotýkají, že v současné chvíli se jedná o nutný krok před přechodem k obnovitelným zdrojům.

A to proto, že Rusko dodává do Evropské unie 40 % z celkové spotřeby plynu. Střednědobým plánem, jak se dostat z aktuální krize, je poté plán Evropské komise s názvem REPowerEU. Jeho cílem je dosáhnout energetické nezávislosti na Rusku do roku 2027. Toho je dle plánu možné docílit diverzifikací dodávek plynu, urychleným zaváděním obnovitelných zdrojů, zvýšením energetické účinnosti a nahrazením plynu při vytápění a výrobě elektřiny. Evropská komise rovněž doporučuje naplnit zásobníky plynu na 80 % jejich kapacity.

Země nesmí podlehnout bezprostřednímu nedostatku

Bohužel doporučení Evropské komise není možné ani při největší snaze naplnit – z USA jednoduše není možné dovézt a přijmout takové množství LNG. Navíc, 8. června 2022 došlo na jednom z největších amerických terminálů k výbuchu, který ho na 3 týdny vyřadí z provozu (terminál se nachází v Texasu a produkuje asi ¹/₅ vývozu LNG). I přesto by ale evropské země neměly podlehnout hysterii vyvolané bezprostředním nedostatkem a zanedbat tak politiku snižování spotřeby fosilních paliv.

Skutečných změn nicméně nedocílí jen zvýšením kapacity solárních a větrných elektráren, ale také zvýšením energetické účinnosti a citelným snížením poptávky. Tu může ovlivnit každý z vás – stačí opravit netěsnící okna a dveře, snížit vytápění domácnosti o stupeň či dva, instalovat inteligentní termostaty nebo LED žárovky. Stát snížení poptávky může podpořit cílenými dotacemi. Jedná se o dílčí opatření, která v celkovém součtu vykáží reálnou změnu. Podle erudovaných odhadů díky nim dojde k nahrazení ²/₃ poptávky plynu do roku 2025.

Jak by se podle vás měly evropské země zachovat?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Evropa by mohla být průkopníkem energetické krize bez dalších fosilních paliv se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pod Evropou existuje rozsáhlá síť tunelů z doby kamenné, jež propojuje Turecko se Skotskem. Její význam zůstává skryt

Redakce VědaŽivě — Sun, 03 Oct 2021 03:55:00 +0000

Pod Evropou se objevují další a další tunely staré tisíce let. Nalézají se přitom prakticky všude od severu Skotska až po Středomoří. Ovšem důvod jejich existence zatím není vyjasněn. Mohlo jít jak o starověkou dopravní síť, tak o něco zcela jiného. Poměrně dost odborníků je například toho názoru, že šlo o průběžnou obranu před predátory a dalšími nebezpečími tehdejších časů. Mohlo se jednat i o dálnice pro dopravu lidí mezi metropolemi.

Brány do podsvětí

Přesně takhle zní titul knihy archeologa Heinricha Kusche. Tunely byly nalezeny pod tucty neolitických sídel napříč celou Evropou. Jsou přitom různě široké i vysoké od cca 70 centimetrů po obrovské prostory. Existuje tu také řada místností se zachovalými prostory pro olejové lampy. Není taky jasné, jak neolitičtí stavitelé vyřešili problém cirkulace vzduchu v tak rozsáhlých prostorách. Stejně tak není známé přesné datum vzniku ani použité nástroje.

Mnoho těchto cest vede do velkých podzemních galerií, kostelů či chrámů. Propojeny jsou kostely, monumenty, hřbitovy i třeba staré farmy. Některé tunely dokonce ústí doprostřed pustého lesa. Podle Kusche jsou jich po celé Evropě tisíce, jen v Německu nalezl stovky případů. To samé platí například pro sousední Rakousko. Jsou tu také skladovací prostory a rozsáhlé haly, kde mohly fungovat celé výroby a sídlit mnoho lidí.

Nepoznaná technologie

Existence sítě tunelů takového rozsahu ukazuje na obrovskou starověkou vynalézavost. Je to poněkud v rozporu s tím, co se o těchto civilizacích běžně učí na školách. Už před tisíci lety disponovali konstruktéři těchto národů znalostmi i prostředky pro komplexní stavby. O tom svědčí například slavný kamenný monument Stonehenge, který byl vztyčen více než 2 000 let př. n. l. Ovšem přítomností na pevnině zmíněné sítě tunelů a jejich taje nekončí.

Další se totiž objevují také pod Lamanšským průlivem a pod Středozemním mořem. V tak rozsáhlé síti mohla v zásadě existovat celá paralelní civilizace. Ta by měla stálý přístup na povrch a současně kryt před většinou nebezpečí, která na zemi číhala. Ostatně v moderní době slouží například metro také pro ukrytí osob v případě jaderných nebo dalších katastrof. Jsou tyhle tunely tedy krytem pro celou Evropu?

Zdroj: NewsIntact

Článek Pod Evropou existuje rozsáhlá síť tunelů z doby kamenné, jež propojuje Turecko se Skotskem. Její význam zůstává skryt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odkud skutečně pochází Slované? DNA vyvrátilo teze o společném původu. Kde je tedy pravda?

Redakce VědaŽivě — Sun, 03 Oct 2021 03:23:00 +0000

V tomto ohledu nepomohla ani moderní genetika. Analýza DNA obvykle vnáší do historie aspoň trochu světla. Jenže v případě Slovanů věci spíše ještě zkomplikovala. První zmínky o nich se objevují už u východořímského kronikáře Jordanese během 6. století. Ten totiž vyjádřil obavu z národů, které dorazily do Evropy a zabraly každé území, na nějž narazily. Nejvýraznější z nich byli Antové a Sklaveni, u kterých si stěžoval také na jejich nekulturnost.

Pohané v lesích

Tito přistěhovalci si totiž nestavěli města, ale perfektně si vystačili se životem někde v hlubinách lesů. Kromě toho se jednalo o pohany, kteří o křesťanskou víru nejevili jakýkoli zájem. Z pohledu Říma tak šlo o národ migrantů, se kterým budou nejspíš jen samé potíže. Jako by však tohle nestačilo, obsazování území Sklaveny pokračovalo. Ani ne za sto let po boji s Avary a Byzancí vytvořili jednotnou Sámovu říši. Pravda, tento celek se po smrti svého zakladatele opět rozpadl.

Ovšem samotná hradiště a menší územní celky vytrvaly a i nadále úspěšně prosperovaly. Sklaveni – tedy Slované – zkrátka dorazili, usadili se, kdekoli se jim líbilo, a nikomu se nedařilo je odsud vystrnadit. Tento mechanismus poměrně odpovídá i Velkopolské kronice z 13. století, která tento postup líčí. Bratři Čech, Lech a Rus v něm opouští svou rodnou Panonii a se svými kmeny se vydávají hledat nové místo pro život.

Žádná romantika

Příliv nových kmenů ale určitě nebyl tak romantický, jak ho líčí Jirásek. V první řadě zde byly germánské kmeny, které se území nevzdaly bez bojů. Dle bioarcheologa Jaromíra Beneše sem Češi pronikli vojensky a Germány si podmanili. Nastala stejná situace jako dříve mezi Germány a Kelty. Nedošlo ovšem k vyhlazení populace, Slované pouze ovládli již existující mocenské struktury. Populace se pak promíchala a pod nadvládou slovanských pánů dále fungovala.

Rozbory DNA ovšem ukazují, že Slovany spojuje hlavně jazyk a kultura, mnohem méně pak genetické dědictví. Tím jsme si totiž blíže se sousedními národy neslovanského původu než geograficky vzdálenějšími Slovany. Poláci a Srbové mají blíže k Ukrajincům a Bělorusům, severní Rusko je zase propojeno s baltskými národy. U Čechů se pak objevuje silná dávka germánských genů. A tato pestrá směsice se objevuje i na Balkáně. S jazykovou mapou se shoduje jen minimálně. Zajímali jste se někdy o to, kam sahají vaše kořeny?

Zdroj:

Michal Téra, Etnogeneze Slovanů: staré a nové otázky a spory; History Web

Článek Odkud skutečně pochází Slované? DNA vyvrátilo teze o společném původu. Kde je tedy pravda? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vědci rekonstruují vůně a pachy Evropy 16. století

Redakce VědaŽivě — Mon, 04 Jan 2021 19:26:00 +0000

Parfémy pokrývají období od 16. do začátku 20. století a celý projekt by měl být zahájen v lednu 2021.

Jak dříve voněla Evropa?

Závan minulosti

V mnoha velkých městech dnes na ulici cítíte kávu, čerstvé pečivo nebo třeba cigarety, které stále častěji nahrazují jejich elektrické alternativy. Oproti tomu většina aut už dnes při provozu po městě příliš cítit není. Ale jak to vypadalo v době, kdy v ulicích jezdily koňské povozy a exotické potraviny jako káva byly luxusním zbožím? Na to by měl odpovědět tříletý projekt Odeuropa. Ten má ambice přivést zpět k životu vůně sušených tabákových listů, všemožných bylinek, nebo třeba odér odpadních stok a jímek.

Za pomoci umělé inteligence

Při sestavování encyklopedie vůní a pachů by měla poněkud překvapivě pomoci umělá inteligence. Ta bude naprogramovaná tak, aby z naskenovaných historických textů v sedmi evropských jazycích vyhledala všechny reference k vůním i zápachům. Půjde například o:

angličtinu
němčinu
francouzštinu
holandštinu

Kromě toho by měla být umělá inteligence schopná najít všechny ilustrace, které jsou pro tento projekt relevantní. Výsledná encyklopedie bude veřejně dostupná na internetu, a bude možné je pravidelně doplňovat.

Vědci se snaží napodobit pachy

Chemie nebo alchymie?

Parfémy, které chtějí historikové vytvořit, aby je mohli dodávat do muzeí, budou připravovat chemické laboratoře. V těch ale už teď vědí, že v mnoha případech bude třeba připravit spíše alchymistický lektvar než produkt moderních chemických postupů. Řada intenzivních a aromatických pachů totiž pocházela právě z takových lektvarů. Při přípravě parfémů navíc musí jít klinická čistota laboratoří stranou, mají-li být autentické.

Článek Vědci rekonstruují vůně a pachy Evropy 16. století se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.