Alternativní forma ukončení života nemocných

Její designér je momentálně profesorem na Vilnius Academy of Arts. Jeho dílo mělo být přijatelnou volbou pro pacienty se smrtelnými chorobami, pro které už nebyla žádná naděje. Místo toho, aby naposledy vydechli na nemocničním lůžku, si Julijonas položil otázku: „Proč neodejít elegantně a uprostřed euforie?“ Jaké pocity by vás při takové jízdě provázely? A dalo by se to vůbec přežít, ačkoli úmysl takový rozhodně nebyl?

Co na to říká prostá gravitace?

Zemská přitažlivost hraje obrovskou roli v tom, že jsou horské dráhy natolik oblíbené. Jak zpomalujete po obrovském sešupu, prožíváte na moment stav beztíže. To vyvolává napětí v břiše, které je pro některé lidi stavem čisté euforie. Jak se ukazuje, všechny ty zatáčky a smyčky vytváří gravitační sílu známou jako g-force. Když je jí ale hodně, může vám vážně poškodit zdraví. A právě tohoto efektu chtěl Urbonas ve svém návrhu docílit.

Design smrtící horské dráhy

Návrh známý oficiálně jako Euthanasia Coaster začínal poklesem, který byl asi 3krát vyšší než u nejvyšší dráhy světa, Kingda Ka v New Jersey. Následovalo sedm menších smyček, které měly úvodní g-force udržovat po celou dobu jízdy. Na normální dráze tlačí tato síla vaši krev směrem od srdce a mozku. Jde ale jen o dočasný efekt, přesto někteří omdlí. Nejvyšší g-force byla 6,3, a to jen na několik vteřin. Bojoví piloti zažívají až 8–9 G.

V takovém případě byste ale měli kompresní oblek, který vám udrží krev v horní polovině těla, takže neomdlíte. Nejvyššího dosáhl důstojník letectva John Stapp, který na 2 vteřiny zažil 46,2 G.

Zapněte si pásy a vyrazíme, čeká nás pořádná jízda

Dosažení nejvyššího bodu trvá jednotlivci 2 minuty, zatím můžete přemýšlet o životě, nebo si to rozmyslet. Jestli chcete pokračovat, stiskněte tlačítko a už není cesty zpět. Dolů se budete řítit rychlostí 360 kilometrů v hodině a z vašeho žaludku bude máselnice. V první smyčce budete cítit dopad 10 G. Na rozdíl od jiných drah je ale tento stav udržován po celých 60 vteřin. Po první smyčce nebudete kvůli tomuto tlaku moci pořádně dýchat.

Cítíte se na omdlení, pořádně nevidíte a pod tlakem vám praskají kosti. Omdlíte, a jestli jde vše podle plánu, tak i umíráte. Váš mozek je ovšem naprosto úžasná věc, protože vydrží bez kyslíku až 6 minut, než se trvale poškodí. Možná to začne jako vzrušení, velmi rychle jste ale uvnitř noční můry. Tuto smrtící jízdu tak můžete přežít, ovšem budete mít poškozené orgány, kosti napadrť a zbytek života nejspíš prožijete v kómatu a na hadičkách.

Článek Horská dráha, na kterou lidé chodí dobrovolně umřít. Pokud někdo přežije, je to ta horší varianta se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kabinet kuriozit a další exotika

Stejné praktiky však podstupovali i lidé s různými anomáliemi. Kabinet kuriozit shromažďoval lidi extrémně malé či vysoké, deformované, albíny, neobvykle chlupaté či jinak postižené. Jako exotické exponáty byli tehdy vystavováni i lidé jiných ras. Ovšem pro místní publikum to skutečně exotika byla. „Skutečný divoký Indián ze Severní Ameriky“ byl například program putovního Muzea divokých lidí ve Varšavě v roce 1862.

V tomto kontextu je tedy jasné, že případ Stefana Bibrowskiho se od tehdejších měřítek moc nelišil, ačkoli z dnešní perspektivy to může šokovat. Dle většiny pramenů se Bibrowski narodil v roce 1980 u Grójce ve vesnici Wilczogóra. Během křtu obdržel jméno Szczepan, pozdější Štefan tak byl uměleckou verzí jména pro zahraniční publikum. Mnohem lépe se totiž vyslovovalo. Rodiče velmi rychle pochopili, že jejich syn nebude normální dítě.

Z vesnice až do mnoha manéží

Už od narození se po celém jeho těle nacházela srst. Jistě by tak čelil neblahému osudu venkovského nezbedníka. To ovšem změnil německý showman Sedelmayer, který touto oblastí zrovna projížděl. Končil totiž turné po Rusku a dost možná schválně odbočil zrovna do malé vesnice, kde se o extrémně chlupatém dítěti doslechl. Bezohledná matka pak neváhala a svěřila svého syna do výchovy kompletně cizímu člověku. Jednoduše ho prodala.

Odměnou jí byl možná mlýn a kus pole, případně jen pole. Dle Bibrowskiho memoárů však tento postup rodiny nebyl nijak šokující. Psal v nich o častém ostrakismu, kterým byla „monstra“ po porodu běžně vystavena. S přibývajícím věkem se to ještě zhoršovalo. Žena byla terčem mnoha výhružek, ostatní vesničané chtěli její odchod. Impresária však dítě rozhodně nezklamalo. Žluté ochlupení se postupem věku stále prodlužovalo.

Vzpomínky na cirkus, prozaický skon

Kudrny na obličeji měly až 20 centimetrů, volná byla jen chodidla a dlaně. Sedelmeyer se k němu však nechoval jako k otrokovi. Velmi do něj investoval, včetně vzdělání. Štefan byl inteligentní, záhy se naučil 5 jazyků, krom toho trénoval akrobacii. Výmluvnost mu pak dovolovala během kontaktu s publikem dělat různé triky. Sám Bibrowski pak později na léta strávená v cirkuse vzpomíná velmi vřele, což nám může dnes připadat dosti zvláštní.

Alternativou byla ovšem „kariéra“ monstra na venkově. Během té cirkusové málem uhořel, když mu bujné vlasy chytly od cigarety. Zemřel až na infarkt v roce 1932, místo pohřbu není známo. Jeho chorobou byla hypertrichóza, jinak také „syndrom vlkodlaka“. Genetická porucha se vyznačuje nadměrným ochlupením po celém těle. Postihuje muže i ženy a dosud na ni neexistuje lék. Jde o jeden ze zdrojů legend o vlkodlacích i dalších bytostech.

Článek „Muže se lví tváří“ matka prodala úplně cizímu člověku. Celý život se na něj lidé chodili dívat do cirkusu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rodina s vzácnou krevní chorobou

Ocitl se tak v University of Kentucky Medical Center, které leželo skoro 200 kilometrů od Hazardu, jeho rodného města. Jak se ukázalo, cyanóza (tedy modré zabarvení) tohoto potomka se táhla v dlouhé linii šmoulích obyvatel Kentucky až do roku 1820. Tehdy se do Východního Kentucky přistěhoval francouzský sirotek Martin Fugate a potkal tu Elizabeth Smart. Ačkoli nebyli příbuzní, oba měli gen nesoucí methemoglobinemii.

Jde o velmi vzácnou chorobu, která se projevuje, když mají červené krvinky abnormální množství methemoglobinu. Jde o formu hemoglobinu, která nedokáže přenášet kyslík. Kvůli nedostatku kyslíku jsou tak postižení zabarvení do modra, mají fialové rty a čokoládové oči. Jejich vzhled tak silně připomíná Fialku z Karlíka a továrny na čokoládu poté, co se jí stala borůvková nehoda. Byla sice neuvěřitelně ohebná, ale měla přesně tuto barvu.

Místo, odkud se nedalo nikam dostat

Elizabeth porodila sedm dětí, z nichž 4 měly kobaltové vzezření. Protože je gen recesivní, neovlivnil by další generace. Jenže Fugatesovi si začali brát členy vlastní rodiny. Podle odborníků se k incestům uchýlili v důsledku extrémní izolace. Východní Kentucky nemělo silnice a železnice se tam nedostala až do počátku 20. století, jak uvádí AllThatIsInteresting. „Když se v této zemi usadili, tak tu prostě žádné cesty nebyly,“ uvádí Dennis Stacy.

„Bylo těžké dostat se kamkoli jinam, proto se prostě brali mezi sebou.“ Syn Martina a Elizabeth Zachariah si vzal vlastní tetu a další svazky vznikly mezi bratranci a sestřenicemi. Stejně tak mezi potomky dalších rodin jako Combs, Smith, Ritchie a Stacy. Netrvalo proto dlouho a vznikla rodinná modrá skupina. Dnes virální fotka se datuje do začátku 20. století. Ukazuje zábavné azurové zabarvení, které připomíná staré doby avatarských cosplayerů, tedy kostýmy.

Místní je berou, ale je to už otrávilo

Podle webu Science 82 byla nejmodřejší ze všech Luna Stacy, dítě Levi Fugateho a jeho sestřenice Hannah Richie. Sestra Carrie Lee Kilburn popsala ženu jako „kompletně namodralou“ se rty „temnými jako modřina“. Navzdory této podivné vizáži se obyvatelé problémové lokality za rodinu postavili. Jeden z fanoušků prohlásil: „Vypadají jako všichni ostatní, akorát mají modrou kůži.“ Počátkem 60. let se ovšem objevil odpor.

Nikoli obyvatel, ale rodiny k této barvě. Dva z nich se dokonce vypravili k hematologovi, aby s jejich stavem zkusil něco udělat. Už je to otravovalo natolik, že nechtěli jít ani do čekárny. Nicméně po diagnóze se objevila možnost léčení – skrze více modré. Lékař zkrátka podal barvivo zvané metylenová modř, které pomohlo tělu změnit methemoglobin na hemoglobin. Už minuty po strávení se jejich kůže začala zbarvovat do růžová. Rty jim ovšem stále zmodrají, když je zima.

Článek Avatar není jen koncept Jamese Camerona. Modří lidé kdysi skutečně existovali a mohlo za to křížení v rodině se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Děti ohrožené fluorózou

Velkou roli to hraje především u kartáčků pro malé děti. Jejich ústa rozhodně nechcete zaplavit zubní pastou, a to hned ze dvou důvodů. V první řadě je to plýtvání, zadruhé ji pravděpodobně všechnu hned spolknou, protože jim chutná. Takže se na samotný kartáček nedostane vůbec nic. Jak se ukazuje, příliš mnoho zubní pasty dává na kartáček řada lidí. A to právě proto, že se neřídí barevným návodem, který tvoří nylonové štětiny.

Na druhé straně dospělí s plně vzrostlými zuby by se toho neměli obávat. Tedy skutečnosti, že svůj chrup vystavují přílišnému množství pasty. Problém je to především u dětí, konkrétně přílišná přítomnost fluoru. Jak ale může být fluor špatný? Má přece zubům pomáhat. Ano, rozhodně, existuje ale riziko fluorózy, tedy nemoci způsobené přílišným množstvím fluoridových solí. Způsobuje to matně bělavé skvrny, v horších případech žlutohnědé.

Denní dávka a spojené problémy

Zdrojem nadměrného množství fluoru může být kromě častého polykání zubní pasty také voda s jeho přílišným obsahem. Za normální denní dávku fluoridů je bráno 0,3 – 0,5 miligramů. To by mělo plně postačovat k prevenci zubního kazu a celkově zdravému vývoji zubů i kostí. Jakmile se v pitné vodě objeví množství 2–4 miligramů na litr, dochází na sklovině k tvorbě tmavších skvrn. Vyšší příjem už způsobuje i problémy s kostmi.

„Fluor ve vysokých koncentracích se míchá s dalšími minerály, které se snaží v našich zubech vyvinout. Uvnitř je jich hned několik a tímhle se v zásadě změní jejich poměr,“ uvádí viceprezidentka Australské zubní asociace v Queenslandu Norah Ayad pro ABC. Objevilo se už množství virálních příspěvků, jako ten od Holly Benn, které na účel barevných štětin upozorňují. Ale na co je to tedy u dospělých kartáčků, když je toto riziko obecně menší?

Frekvence výměny a potřebné množství

Ano, je snadné to svést na prostou estetickou funkci. Někteří výrobci takto ovšem naznačují, kdy už je čas zubní kartáček vyměnit. Podle Americké zubní asociace je třeba ho měnit každé 3–4 měsíce nebo když se štětinky roztřepí. Takže taková je situace. Ujistěte se, že dětem nedáváte příliš zubní pasty, protože nechcete jejich zuby poškodit. Jinak kontrolujte stav štětinek, jestli už není čas na to přihodit při dalším nákupu do košíku ještě nový kartáček.

Pokud jde o samotné množství, vyvarujte se pokrytí celé plochy štětin pastou. Úplně totiž stačí pokrýt tmavší štětiny na úplné špičce kartáčku. Tedy přibližně o objemu malého hrášku. Jste-li zvyklí na silnější režim, asi to pro vás bude nezvyk. Nicméně je třeba myslet na to, že o kvalitě ústní hygieny rozhoduje zubní pasta minimálně. Trochu více tvar kartáčku, nejvíce ovšem samotná technika, jakou si zuby čistíte.

Článek Různé barvy štětin zubního kartáčku nejsou jen na ozdobu. Mají ochránit především děti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pravidelná vlna opeřenců, kterým není pomoci

„Hledali jsme běžné věci, které by mohly tuto nemoc způsobit. Víme už, že to není toxin plynoucí ze znečištění, pesticid nebo něco podobného. Stejně tak víme, že nejde o infekční onemocnění,“ uvedl profesor David Phalen z Fakulty veterinární Univerzity v Sydney. V průběhu let se objevilo několik snah tuto záhadu vyřešit, žádná z verzí ovšem nebyla přijata. Spekulovalo se například o otravě olovem nebo nedostatku živin.

Ve hře bylo i poškození krčních obratlů, ale jako nejprůchodnější se jevil efekt některé rostliny. Tu tito duhoví papoušci jedí v určitých oblastech kontinentu právě v době od října do července. Nepodařilo se ovšem dosud identifikovat, o kterou rostlinu by se mělo konkrétně jednat. „Ptáci zobou mnoho druhů rostlin a některé z nich mohou způsobit četné problémy,“ uvedl ornitolog Darryl Jones z Griffith University. „Zatím tak přesnou spojitost neznáme.“

Oslovení veřejnosti a barevnost druhu

Podotkl, že vědí, co je asi příčinou, neznají však konkrétního „pachatele“. Záhada také přiměla odborníky oslovit prakticky kohokoli, kdo tyto býložravé pestrobarevné ptáky kdy viděl. Zvláště tehdy, když se budou na něčem „popásat“. Lidé mají ptáky vyfotit a poslat jim snímek pro ověření. Kdoví jaké rostliny mohou způsobit právě tento rizikový syndrom. Lori horský je běžný hlavně podél východního pobřeží australského kontinentu.

Jeho přirozeným prostředím jsou deštné pralesy, pobřežní křoviny a lesy. Jde o papouška střední velikosti, který dorůstá 25–30 centimetrů, a to včetně ocasu. Váhou se pak pohybuje v rozmezí 75–157 gramů. Všechny druhy rodu lori jsou velmi barevné. Hlavičku má modrou se žlutozeleným krkem a zbytek horní poloviny těla je zelený. Na hrudi je obvykle žlutý či oranžový. Bříško je tmavě modré, stehna opět zelená.

Párová komunita, vetřelci a hosté zahrad

Ptáci většinou cestují v párech a po cestě se běžně hromadí do hejna s dalšími páry. Pak se opět rozpojují. Svoje domovy brání velmi agresivně jak proti dalším ptákům, tak proti jiným jedincům vlastního druhu. Jejich kořistí jsou pak nejen menší ptáci, ale i větší druhy jako například flétňák australský. Stravu tvoří především ovoce, semena, pyl a nektar, na což mají adaptovaný i jazyk. V mnoha oblastech jsou natolik zvyklí na lidi, že je lze krmit.

Jde o časté návštěvníky zahrádek a dvorků v Sydney, mnoho lidí ovšem nebere ohled na jejich běžnou stravu. Dávají jim tak kousky chleba nebo pečivo s medem. Je to ovšem nedostatečný zdroj živin, což se může následně projevit problémy u mláďat. Jak veterináři, tak i zverimexy většinou prodávají balíčky výživných směsí, které lze na krmení použít. Tito papoušci jsou silně monogamní a jejich páry vydrží dlouhé roky, ne-li doživotně.

Článek Z nebe padají tisíce ptáků: Ornitologové zjistili, že je zvíře zničehonic paralyzované. Avšak stále netuší, proč se to děje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Může to skutečně potkat člověka?

Termín pochází z folklóru Haiti, ve kterém je zombie mrtvé tělo oživené pomocí několika metod. Jde především o magii voodoo. Moderní verze často zahrnují spíše různé viry, radiaci, parazity a další patogeny. V 90. letech se Dr. Chavannes Douyon a profesor Roland Littlewood rozhodli blíže prozkoumat haitský fenomén. Tedy to, zda místní bezduší lidé byli reálnou možností, nebo šlo skutečně jen o povídačky a legendy.

V roce 1997 publikovala dvojice badatelů studii v The Lancet, v níž rozebrali případy 3 jednotlivců z Haiti. Šlo o lidi, které místní komunita jako zombie označovala. První byla 30letá žena, která údajně zemřela krátce poté, co onemocněla. Její rodina popisovala, že chodí „jako zombie“ již 3 roky po této události. Další terč výzkumu byl muž, který „zemřel“ v 18 letech. Probudil se po kohoutích zápasech o 18 let později.

Nikoli kouzla, ale konkrétní diagnózy

Posledním případem měla být žena, která také „zemřela“ v 18 letech, ale 13 let po své smrti byla ostatními spatřena. Oba vědci prozkoumali pečlivě všechny tyto tři „zombie“ a zjistili, že se rozhodně nejedná o oběti nějakého zlého kouzla. Místo toho jejich zombifikaci může celkem jednoduše vysvětlit medicína. První „zombie“ měla totiž katatonickou schizofrenii. Jde o vzácnou chorobu, která způsobuje bezcílný pohyb připomínající chůzi nemrtvého.

Druhá „zombie“ prodělala vážné poškození mozku a trpěla také epilepsií. Průzkum třetí „zombie“ pak odhalil, že tato žena má pouze mentální poruchu učení. „Lidé s chronickou schizofrenií, poškozením mozku nebo poruchami učení se dají na Haiti normálně potkat mezi ostatními. Je pak velká šance, že budou pokládáni za někoho, komu chybí vůle nebo paměť, což je v komunitě charakterizuje jako zombie,“ uvádí badatelé ve studii.

Lidé, kteří se považují za mrtvé

Existuje také specifická porucha, tzv. Cotardův syndrom neboli syndrom chodící mrtvoly. Takto postižení pacienti si myslí, že jsou mrtví, neexistují nebo nemají v těle krev či některé orgány. Nereagují tak na jakékoli racionální vysvětlení, že jsou opravdu živí. Vědci se ale domnívají, že to jsou velmi vzácné případy, a nikoli ty na Haiti. Nijak to však nesnižuje znepokojivost zdokumentovaných výskytů tohoto syndromu a jeho projevy.

V jednom takovém případě si žena ve věku 53 let stěžovala, že je mrtvá a páchne jako hnijící maso. Trvala na odvozu do márnice, aby mohla být s dalšími zemřelými. Muž ve věku 65 let si vyvinul představu, že mu přestaly pracovat orgány včetně mozku. Dokonce i jeho domov – zcela normální dům – se v jeho očích rozpadal. Je tedy otázkou, zda se lidské zombie skutečně vyskytují, nebo jde spíš o ventilaci našeho nelehkého vztahu s vlastní smrtí.

Článek Zombie apokalypsa? Lékaři se už setkali se 3 chodícími mrtvolami. Každou z nich obhájili trochu jinak se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zabiják upírů, nebo posel smrti?

V roce 1869 onemocněla Maryina matka tyfem během těhotenství. Avšak nezemřela ani ona, ani její miminko. Dokonce porodila zcela zdravé dítě. Podle badatelů byla Mary nakažená už tehdy, nestala se ale bojovnicí s nemrtvými. Místo toho usmrtila mnoho dalších lidí, ačkoli zpočátku nevědomky. Vyrostla jako normální dítě a v pubertě emigrovala s rodinou do USA, kde si rychle zvykla. Ve 20 letech získala práci kuchařky u bohaté rodiny v New Yorku, něco ale bylo špatně.

Lidé kolem ní náhle umírali, ji však nešlo z ničeho obvinit. Postrádala motiv a sama vypadala naprosto zdravě. Příčina byla i tak zřejmá, hned po jejím příjezdu se totiž rozšířil břišní tyfus. To bylo bráno jako špatné znamení a Mary práci ztratila. Jako křesťanka pomáhala i nemocným, to ale věci jen zhoršilo. V letech 1900–1907 tak změnila zaměstnavatele dokonce 7krát. Roku 1906 se ocitla v rodině bohatého bankéře Charlese Warrena.

Pátrání po zdroji, nalezení vzorce

Ten si na konci srpna pronajal letohrádek, záhy polovina rodiny onemocněla. Pronajímatel – George Thompson – se ale staral o svou investici a chtěl zjistit, odkud se nákaza vzala. Nejenže najal sanitárního inženýra George Sopera, ale věděl také něco o tyfu. Soper zkoumal veškerá ohniska ve státě a velmi rychle našel shodu s pohybem Mary Mallonové. Ovšem bez ohledu na rychlost jeho postupu byla Mary a tyfus rychlejší a umírali další lidé.

Mary se bránila jakémukoli testování, podle jejích slov ji už lékař vyšetřil a nic nenašel. Pro úřady hrály však větší roli argumenty lékařů, nikoli kuchařky. Mary byla proto zatčena a podrobena testům ve vězeňské nemocnici. V jejím žlučníku se našlo ložisko bakterií a ona přiznala, že si při práci často nemyla ruce. Takový přístup vzal soud jako nepřijatelný a Mary poslal na tři roky do karantény na newyorském ostrově North Brother. Nucená izolace však irskou kuchařku nadmíru dráždila.

Propustka na svobodu a návrat k vaření

S režimem se nesmířila a nakonec se obrátila na soukromou laboratoř, která ji překvapivě prohlásila za zdravou. Tento výsledek se pro ni stal argumentem k propuštění. Pod podmínkou, že bude pečlivě dbát o hygienu a nepřiblíží se k cizímu sporáku, se Mary ocitla 19. února 1910 opět na pevnině. Zbývala jí jen práce pradleny, která byla ovšem o dost hůře placená. Mary si změnila jméno na Brown a vrátila se k vaření.

Nijak ovšem nezměnila své návyky, takže záhy vznikla nová tyfová ohniska. Sama se cítila zdravá, dokud ve věku 63 let nedostala mrtvici a napůl neochrnula. Za 6 let zemřela na zápal plic. Pitva ukázala tyfus, který se hostitelky ani nedotkl. Přesný počet nakažených nikdo nezná, spolehlivě se ví jen o 3 lidech, kteří zemřeli přímo po kontaktu s Mary. Historici však mluví minimálně o 50 nakažených osobách. Tehdejší doba zdravotním záznamům moc nepřála.

Zdroj: NCBI

Článek Tragický život vražedkyně „Tyfové Mary“: Zlověstná kuchařka nevědomky držela v hrůze celý New York po dobu 10 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Veselá a aktivní dívenka

Přišla na svět roku 1937 a nevybočovala z řady svých vrstevníků. Šlo o aktivní a veselou holčičku, která chodila do školy a na dvorku si velmi ráda hrála se svými kamarády. Když jí bylo 11 let, nakazila se od svého bratra dětskou obrnou, její příznaky však začala pociťovat až po jeho smrti. O svém stavu se nezmínila, protože nechtěla své rodiče děsit. Po nějaké době už nešlo příznaky skrývat, takže ji otec s matkou odvezli do nemocnice. Stav se dále zhoršoval.

Dívce asi po měsíci atrofovaly svaly, nebyla schopná pohybu ani dýchání. Lékaři proto Marthu umístili do speciálního dýchacího přístroje, kterému se tehdy – celkem oprávněně – přezdívalo „železné plíce“. Šlo o plechovou kapsli, kde probíhala změna tlaku, který působil na plíce ležícího pacienta. Aby to šlo provést, muselo být uvnitř celé tělo člověka kromě hlavy. Lékaři byli ovšem toho názoru, že Martha nejspíše dlouho nepřežije.

Život v každé vteřině

Navzdory všem okolnostem a problémům však strávila v kapsli dalších 61 let – vše samozřejmě s podporou přátel i rodiny. V tomto stavu následně vystudovala střední školu a s medailí za vynikající studijní výsledky také dvě velmi prestižní univerzity. Konkrétně se jednalo o žurnalistiku, pak pracovala pro místní noviny. V tom jí zprvu pomáhala její matka, po letech se však objevily počítače schopné převodu lidské řeči na psané slovo.

Martha měla skutečný novinářský talent, protože podle vyjádření redakce byly právě její články mezi čtenářstvem velmi oblíbené. Navzdory všem nepřízním osudu měla Martha mnoho přátel, ani jednou za život netrpěla depresemi a vždy tvořila duši společnosti, která ji obklopovala. Posléze vydala kniha „Breath: Life in the Rhytm of an Iron Lung“. V ní popsala, jak si cenit vlastního života a neplýtvat časem na fiktivní deprese a problémy.

Opravdu máme tolik problémů?

Z „železných plic“ se mohla dostat jen opravdu výjimečně a na velmi krátkou dobu. „Je velmi obtížné žít s myšlenkou, že váš život skončí každou chvíli. Právě to mi dalo sílu užívat si každou jeho vteřinu,“ napsala ve své knize. Martha nakonec přežila vlastní rodiče a v roce 2009 zemřela, když jí bylo 72 let. Její síla a houževnatost je příležitost pro přehodnocení vlastního způsobu života. A také postojů ke skutečným i domnělým problémům.

Kdy jste se v životě cítili nejvíc na dně?

Zdroj: TheFinalInch

Článek Martha M. – žena, která strávila 60 let v kovové kapsli, se neměla dožít druhých narozenin. Přesto vystudovala 2 univerzity se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Transplantace vlastní stolice

A nejen to. S vyvinutím správného systému půjde podniknout i autotransplantace, kdy dárce i příjemce budou jedna osoba, zmizí tak problémy s kompatibilitou. K tomu je však potřeba, aby byly k dispozici vzorky stolice z doby, kdy jsou lidé obecně mladí a zdraví. Pak je nutné je uchovat v kryozařízení pro případ, že pacient bude v budoucnu takový zákrok potřebovat. Jinými slovy bychom si všichni měli stolici ukládat do speciální banky.

To všechno jen pro případ, že budeme později takový vzorek potřebovat. Pro někoho to může znít velmi podivně, pro dalšího dosti odporně a do třetice velmi radikálně. Jde však o naprosto seriózní záležitost podpořenou vědeckými kapacitami. „Koncepčně je idea stolicové banky dosti podobná tomu, když si rodiče pro pozdější použití ukládají pupečníkovou krev,“ podotýká systémový biolog Yang-Yu Liu z Harvardské univerzity.

Banky na stolici už existují

„V tomto bankovnictví je ovšem ještě větší potenciál. Očekáváme totiž, že možnosti využití stolice budou mnohem rozsáhlejší, než jak je tomu u pupečníkové krve.“ Krom toho banky na stolici už existují, například nezisková instituce OpenBiome, která zahájila svou činnost v Sommerville v roce 2012. Od té doby se otevřely podobné ústavy po celém světě, nicméně zatím ukládají spíše vzorky pro transplantace mezi lidmi, ne pro samotné uživatele.

Oba systémy se ovšem navzájem nevylučují. „V principu jde o stejnou proceduru screeningu pacienta i odběru vzorku,“ uvádí Yang a jeho kolegové v nové studii. „Místo začínání na zelené louce můžeme použít stávající banky i na vzorky pro nový účel.“ V cestě je ovšem mnoho problémů, hlavně technologie pro dlouhodobé skladování za potřebných podmínek. Jde totiž o velmi dlouhodobé kryogenní skladování.

Výhled do budoucna

Pokud se ovšem tyto výzvy podaří překonat – a lidi zaujme možnost skladovat vlastní stolici – mohli bychom v budoucnu mít zcela nový systém sebeléčení včetně samozásobování. „Autotransplantace má potenciál pro léčení autoimunitních nemocí jako astmatu, roztroušené sklerózy, střevních zánětů, cukrovky, obezity či dokonce srdečních chorob a stárnutí,“ uvádí spoluautor a epidemiolog Scott T. Weiss z Harvardu.

„Doufáme, že náš výzkum povede k dlouhodobým klinickým testům, kdy se tato metoda prokáže jako účinná prevence mnoha chorob.“

V jakém případě byste byli ochotni si nechat dlouhodobě uložit vzorek stolice?

Zdroj: Cell

Článek Podle expertů bychom si všichni měli ukládat svoje výkaly. Chystají se pro ně vytvořit specializovanou banku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sliny jako běžný psí projev

Jakmile se totiž dostanete na jeho výškovou úroveň, téměř jistě vám olízne celý obličej a vaši kůži pokryje cosi slizkého a ne zrovna příjemného. Jedná se samozřejmě o psí sliny, které každý zná velmi dobře. Psi disponují čtyřmi páry slinných žláz, jež touto tekutinou zásobují přímo prostor tlamy. Jde vlastně o systém velmi podobný tomu, který mají lidé. Stejný je i účel, tedy pomoc s polykáním potravy a usnadnění procesu trávení.

Při kapání této tekutiny z tlamy psa říkáme, že slintá. Malá míra je u všech psů zcela normální, hlavně u plemen s povislými a mohutnými pysky. Typický je tento projev hlavně pro buldoky, bernardýny, basety nebo mastify. K aktivaci žláz a větší produkci slin vede nejčastěji vidina jídla, ideálně dobrého masa. Pes pak trpělivě očekává pochoutku a výtok výměšků z tlamy je skutečně zcela normální.

Při reakci na jídlo není důvod k obavám

Neobvykle silné slintání, případně bez určitelného spouštěče, je ovšem důvodem k větší pozornosti. Veterinární medicína pro něj má termín nadměrné slinění neboli ptyalismus. Lidé tedy používají medicínský termín pro běžný projev. Hypersalivace může pocházet z očekávání potravy, nezřídka však jde i o psychické poruchy jako úzkost nebo strach zvířete. Fyzické příčiny zahrnují například zubní kaz, psinku, úpal, vzteklinu, infekci, nádor či kinetózu.

Vždy tedy dejte pozor na to, zda je ke slintání psa důvod. Projevuje-li se takto u večeře nebo když je hodně vzrušený, není třeba to nijak řešit. Zvýšená produkce slin v podivnou dobu a bez zřetelného důvodu však může mít jednu z vyjmenovaných příčin. Trvá-li takový stav, je nejlépe požádat o radu veterináře. Ten pak určí další postup, může jít například o léky nebo potravinové doplňky. Tak ať váš čtyřnohý kamarád slintá vždycky jen z očekávání něčeho dobrého.

V jakých případech jste se setkali s nadměrným psím sliněním vy?

Zdroj: TheScientist

Článek Proč psi tolik slintají? Existují situace, ve kterých byste měli okamžitě zamířit na veterinu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Už je najdete i na Aljašce

Dělají to přitom zcela jednoduše – zkrátka bodnou někoho již nakaženého a do další oběti pak přenesou nákazu společně s vlastními slinami. Ty se následně dostanou do krve a jakákoli bakterie od komára se může dál vesele množit. Tohle se rozhodně neprojevuje jen u lidí, týká se to i zvířat, jak ve volné přírodě, tak těch hospodářských. Pro dobytek po celém světě může být zcela fatální i jedno jediné komáří štípnutí. Jak bychom se jich ale mohli zbavit?

V první řadě je třeba zjistit, kolik jich vlastně na světě existuje, což vůbec není jednoduché. Podle odhadů je jich totiž jen na samotné Aljašce asi 7 trilionů. Ano, na Aljašce. Vlivem globálního oteplování a vzestupu teplot oceánů už komáři přežívají i v takových oblastech. Po celém světě jsou pak další triliony komárů. Zbavit bychom se jich mohli hned několika způsoby, například netopýři se jimi živí bez jakýchkoli následků.

Netopýři, krev a genetika

Jeden takový noční létavec jich za hodinu pochytá na 600. S dostatkem netopýrů jsou tak komáři vyřízení, ne? Ovšem pak bychom se museli zbavit těch miliard netopýrů, takže to asi není nejlepší koncept. Dále jde taky o jejich reprodukci. Naši krev přeci sají, protože je dobrá a oni mají hlad. Chyba lávky, dělají to pro své larvy. Mohli bychom se tedy nějak zbavit své vlastní krve… Ne, tohle taky nebude zrovna funkční strategie.

Ještě existuje možnost vypustit geneticky upravené samce. Ti totiž neštípou a mohli by zplodit jen další stejně neškodné samce. Asi by to nějakou dobu trvalo, ale genetická stopa by se nakonec rozšířila a oni by sami vymřeli. Jasným následkem by bylo, že by se miliony lidí každý rok nenakazily zmíněnými chorobami. V létě bychom mohli být všichni v klidu, bez svědivých štípanců, a i zvířata by byla v mnohem větším bezpečí.

Skutečně jsou tak škodliví?

Nepochybně by skončilo mnoho problémů, ale co takový cyklus života a podobné věci? Je potřeba vzít na vědomí, že existují tisíce různých druhů komárů a jen asi 6 % z nich přenáší zmíněné choroby. Nejen to, dle několika teorií pomáhají s ochranou amazonských deštných pralesů. Jednoduše tak, že jsou natolik otravní a smrtící, že mnohé dřevorubce reálně odradí od jakýchkoli zásahů do tohoto porostu. Prosté, ale nejspíše velmi efektivní.

A ne, že by chtěl kdokoli volat Thanose s rukavicí nekonečna, ale lidská populace se neuvěřitelně rychle rozrůstá. Možná nám komáři nakonec pomáhají udržovat náš vlastní druh v jakýchsi hranicích. To by vlastně bylo hrozně pozitivní, ne? V přírodě platí vždycky dualita a likvidace jedné strany mince je málokdy řešení, bez ohledu na to, jak otravná a smrtící ta strana je. Berme je tedy jako nutnou součást světa, ve kterém žijeme.

Kde a kdy vás komáři nejvíce potrápili?

Zdroj: ScienceNews

Článek Planeta bez komárů – zní to lákavě? S takovým přáním buďme opatrní, pro náš život jsou extrémně důležití se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Predikce stáří pomocí algoritmů hodnotících sítnici

Modely a simulace se momentálně učí predikovat vývoj zbývajícího života člověka pouhým pohledem na jeho sítnici. To je tkáň nacházející se na zadní straně oka. Tento algoritmus je natolik přesný, že dokázal v Británii zjistit věk skupiny skoro 47 000 lidí středního a pokročilého věku. To všechno s odchylkou maximálně 3,5 roku. Během dekády po provedení těchto skenů zemřelo 1 871 lidí, přičemž s větší pravděpodobností umírali lidé, kterým byl na základě obrazu sítnice odhadován vyšší věk.

Algoritmus například předpověděl, že sítnice konkrétního člověka byla o rok starší než jeho oficiální věk. Riziko smrti z jakékoli příčiny během dalších 11 let se pak zvýšilo o 2 %. Zároveň se riziko úmrtí z jiných příčin než rakoviny nebo kardiovaskulární choroby zvýšilo o 3 %. Tyto nálezy pocházejí čistě z pozorování. Nevíme tudíž, jak funguje tento vztah na biologické úrovni a co ho ovlivňuje.

Rozsáhlá diagnostika na jednom místě

Tak jako tak ale výsledky podporují rostoucí počet důkazů, že právě sítnice je vysoce citlivá na jakékoli poškození způsobené stárnutím. Tato viditelná tkáň obsahuje mnoho cév i nervových vláken, tudíž nese velké množství informací o zdraví srdečním i mozkovém. Předešlé studie naznačily, že právě buňky na pozadí lidského oka mohou pomoci predikovat výskyt srdečních chorob i například problémů s ledvinami, stejně jako další znaky stárnutí.

„Značná spojitost mezi věkem sítnice a úmrtností z jiných příčin než rakoviny a srdečních problémů, společně s přibývajícími důkazy spojení oka a mozku, podporují myšlenku, že právě sítnice je oknem neurologických onemocnění,“ uvádí autoři studie. Protože v rámci studie zemřelo na demenci jen 20 lidí, nebyli badatelé schopni spojit konkrétní poruchu v mozkové oblasti s jasným rysem zdraví zachyceným v sítnici.

Potenciálně velmi užitečný nástroj pro lékaře

Poukázali rovněž na to, že úmrtí v důsledku kardiovaskulárních onemocnění v posledních letech ubývají. Medicíně se totiž daří zabránit rozvoji toho, co by jinak byly naprosto fatální případy. Předchozí studie například ukázaly, že fotografie sítnice mohou pomoci určit rizikové faktory právě pro tyto choroby. „Jádro této práce podporuje hypotézu, že právě sítnice hraje velmi podstatnou roli v celém procesu stárnutí.“

„Je vysoce citlivá na kumulované poškození v důsledku stárnutí, které zvyšuje riziko úmrtí,“ uvádí autoři. Existují i další ukazatele biologického věku, jen nejsou tak přesné jako sken oční sítnice. Navíc jsou náročné na čas i finance a většinou bolestivé. Sítnici lze nasnímat během 5 minut. Jakmile zjistíme, jak je tato tkáň propojena se zbytkem těla, budou mít všichni lékaři v rukách nový, velmi mocný a velmi spolehlivý nástroj.

V rámci jakého zákroku vám kdy prováděli sken oka?

Zdroj: Science

Článek Oko je nejen oknem do duše –⁠ lékaři pomocí jeho nasnímání dokáží zjistit, zda vám nehrozí předčasná smrt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dá se jich tedy nějak zbavit?

V první řadě je třeba stanovit, kolik jich vlastně na světě je, což je neuvěřitelně obtížné. Podle odhadů je například jen na Aljašce 7 trilionů jedinců. Ano, kvůli globálnímu oteplování a růstu teploty oceánů žijí komáři i na těchto místech. Ve zbytku světa jsou pak triliony dalších. Je několik možností, jak se jich zbavit, například netopýři je požírají naprosto bez rizika. Tito savci jich spořádají až 600 za hodinu, takže s dostatkem létajících myší by komáři nebyli problém.

Pak bychom se ovšem museli zbavit těch miliard netopýrů, takže to asi není nejlepší nápad. Další věcí, které je třeba porozumět, je jejich způsob množení. Konzumace naší krve může vypadat jako potrava, jenže komáří samičky ji využívají jako zdroj bílkovin pro produkci vajíček. Pokud bychom se tedy zbavili veškeré naší krve – ne, to je taky nesmysl a nefungovalo by to. Místo toho by nebylo od věci vypustit geneticky upraveného komára.

Trojský komár v hejnu

Tenhle druh by nebodal do lidí a dokázal by zplodit jen sterilní potomky. Asi by to trvalo několik dekád, ale s dostatkem takových komárů by jejich populace nakonec vyhynula. Dobře, takže jsou v trapu, ale co se stane pak? Ano, milion lidí ročně neonemocní a nejspíš neumře, tedy aspoň ne na malárii nebo žlutou horečku. V létě si můžete v klidu užívat venku a i zvířata budou v mnohem větším bezpečí než teď.

Správně, nedělo by se opravdu hodně špatných věcí. Jenže co koloběh života a takové ty věci? Nepřispívají náhodou komáři k potravnímu řetězci? Určitě, protože někteří ptáci, zmínění netopýři či žáby jedí stovky komárů. Ale přežili by i bez nich. Tento hmyz opyluje květiny, není to však takový přínos, aby to obhájilo existenci druhu. Pořád je tedy jejich likvidace dobrá věc, ne? Přece jen se tu snažíme zbavit celé hmyzí čeledi, tak je potřeba mít jistotu.

Neobvyklá ochrana pralesa

Je potřeba mít na paměti, že komárů jsou tisíce různých druhů, ovšem jen 6 % z nich nás bodá a přenáší choroby. Krom toho existují dokonce teorie, že tento hmyz ochraňuje amazonské deštné pralesy. Jak? Jednoduše jsou tak smrtící a neuvěřitelně otravní, že komplikují život všem lidem, kteří v těch lesích tráví čas kácením stromů. Právě tady fungují jako obrana. A ne, že bychom chtěli volat Thanose, ale ona lidská populace taky roste pěkně rychle.

Možná jsou právě komáři nenápadným nástrojem, jak držet naši populaci trochu v šachu. Všechno na Zemi je nějak propojeno s ostatními prvky, takže i komáři mají přes svou otravnost svou úlohu. A veškeré lidské snahy upravit přirozený řád věcí v přírodě skončily dříve nebo později katastrofou. Tak si v létě opatřete repelent a dlouhý rukáv a přijměte komáry jako součást světa, která je zkrátka potřeba.

Kdy vás naposled štípl komár? Trpíte nějakou alergií?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Rádi byste vyhubili všechny komáry na planetě? Pozor na přání, bez nich by lidstvo dlouho na Zemi nepřežilo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cukrovka z covidu nebo už předtím?

Svoje zprávy do systému velmi rychle dodalo více než 350 lékařů a týkaly cukrovky prvního i druhého typu. V tom prvním tělo napadá buňky slinivky, které produkují insulin, v druhém tělo sice inzulin vyrábí, ale dost na to, aby na něj buňky adekvátně reagovaly. Během posledních několika měsíců je vidět mnoho nových pacientů, který si buď vyvinuli cukrovku během covidu 19, nebo velmi krátce po jeho prodělání.

Týmy teď začínají prověřovat, jak moc je spojení reálné – jako že nejspíš bude, protože virus má schopnost způsobit poruchu metabolismu cukru v těle nemocného. Některé studie už spojení našly. Soubor osmi studií například zahrnul více než 3 700 lidí hospitalizovaných s covidem 19 a ukázal, že asi u 14 % z nich se následně cukrovka projevila. Jasně jsou tedy patrní pacienti bez cukrovky, kteří ji získali během nemoci.

Covid 19 jako spouštěč dalších chorob

Spuštění cukrovky covidem 19 je tak vysoce pravděpodobné, otázkou zůstává proč a vědci mají několik teorií. První možností je přímý útok koronaviru na buňky tvořící inzulin. Případně jde o útok na samotnou slinivku, který nevyhnutelně ovlivní i tyto buňky. Další teorie uvádí, že virus napadá orgány odpovědné za regulaci cukru, jako střeva a nějakým způsobem pak nabourá obecnou schopnost těla zpracovat glukosu.

Jiné typy virů už byly s cukrovkou v minulosti spojeny. Obecně vzato může akutní virová infekce způsobit v těle několik zánětů, na které tělo reaguje produkcí stresových hormonů. Ty mohou způsobit vystřelení hladiny cukru a tento výkyv ne vždy ustoupí s odchodem infekce. Kromě toho jsou covidoví pacienti často léčeni steroidy, které hladinu krve také zvýší. Je tudíž možné, že i tyto léky se podílí na následném spuštění cukrovky právě u covidových pacientů.

Zdroj: Livescience

Článek Covid-19 může u některých lidí spustit cukrovku. Možná spadáte do rizikové skupiny i vy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.