Podle nás ale z Lesotha nedělá zvláštní místo jen čára na mapě. Odlehlost království zesilují hory. Celá země se rozkládá nad hranicí tisíce metrů, přes 80 % území leží výš než 1 800 metrů a nejvyšší vrchol Thabana Ntlenyana dosahuje 3 482 metrů.

Enkláva Lesotho: 909 kilometrů hranice a jediný soused

Lesotho má rozlohu 30 355 kilometrů čtverečních. Celá jeho hranice sousedí výhradně s Jihoafrickou republikou. Central Bank of Lesotho uvádí 909 kilometrů hraniční linie a vyjmenovává 14 pozemních přechodů. Každý z nich ústí na jihoafrické území.

Světová banka popisuje lesothskou ekonomiku jako úzce srostlou s jihoafrickými dodavatelskými řetězci a upozorňuje na komplikace na hranicích, zvlášť u exportu, který musí směřovat do jihoafrických přístavů.

Místní měna loti je navázaná na jihoafrický rand v poměru jedna ku jedné a obě platidla jsou v zemi zákonná.

Hustý je i proud lidí přes hranici. Podle statistik Lesotho Tourism Development Corporation za rok 2024 zaznamenala země zhruba 960 tisíc mezinárodních příjezdů, o 30,9 % víc než rok předtím, což představuje 84,1 % předpandemické úrovně. Celkem 89,6 % z nich připadlo na rezidenty JAR.

Proč Lesotho leží nad 1 400 metry a jak hory vykreslily hranice

Nejnižší bod království se nachází u soutoku řek Makhaleng a Senqu, která dál na západě nese jméno Oranžská řeka. Je to zhruba 1 400 metrů nad mořem. Země leží na vyvýšených zbytcích jihoafrické náhorní plošiny a v pohoří Maloti a Drakensberg.

Turistický rozvojový plán vyznačuje průsmyk Mafika Lisiu ve výšce 3 090 metrů a průsmyky Tlaeeng a Thaba Ntlenyana shodně ve 3 225 metrech. Silnice tu šplhají do výšek, kam se v Alpách dostanete spíš lanovkou.

Hory přitom sehrály roli i v dějinách. Na počátku 19. století zasáhla jih Afriky vlna válek a migrací označovaná jako Lifaqane. Skupiny mluvící sesothsky tehdy hledaly útočiště v horských pevnostech a náčelník Moshoeshoe I. z nich ve 30. letech 19. století vytvořil basothský národ. Následovaly územní války s Búry a britský protektorát, oficiálně od 12. března 1868. Nezávislost země získala 4. října 1966 a dodnes zůstává monarchií.

Cesta z Česka do Lesotha: přes Johannesburg, mosty a průsmyk Sani

Podle MZV ČR mohou čeští občané pobývat v Lesothu bez víza až 14 dní. Pro delší cestu je nutné vízum vyřídit předem a ministerstvo doporučuje podmínky před odjezdem ještě ověřit. Slováci se k bezvízovému režimu připojili v listopadu 2025.

Přímý let z Prahy do Johannesburgu neexistuje. Běžná spojení vedou s jedním přestupem přes evropské nebo blízkovýchodní uzly a čistý čas ve vzduchu se pohybuje mezi 11,5 a 14,5 hodiny. Z Johannesburgu pak vedou dvě možnosti: letecky na mezinárodní letiště Moshoeshoe I. u Maseru, kam lety navazují právě přes Johannesburg, nebo po silnici přes jihoafrické vnitrozemí k přechodu Maseru Bridge, vzdálenému podle Světové banky asi 430 kilometrů.

Přechody se od sebe výrazně liší povahou i náročností:

Menší brány mají kratší otevírací dobu, takže noční příjezd na odlehlý přechod může skončit čekáním do rána. Nejpůsobivější vstup nabízí Sani Pass. Serpentiny tu stoupají z jihoafrické strany do Drakensbergu a pasovou kontrolu je potřeba absolvovat ještě před vrcholem. V zimě hrozí sníh a náledí a uzavírky se vyhlašují operativně, stav průsmyku je proto rozumné zjistit den předem.

Britské ministerstvo zahraničí radí jezdit obezřetně. Silnice bývají v horším stavu, po vozovce se pohybují zvířata, v horách se tvoří černý led a kriminalita se nevyhýbá ani turistům. Pohodlnou cestou je doprava zajištěná ubytováním nebo cestovní agenturou.

Lyžování v Afriski, poníci a vodopád Maletsunyane: co čeká za hranicí

Na jižní polokouli trvá zima od června do srpna a teploty na vysočině podle agentury AP běžně klesají až k minus osmi stupňům. Areál Afriski v pohoří Maloti leží kolem 3 200 metrů nad mořem a podle AP představuje jediný plně fungující lyžařský resort v subsaharské Africe. Sezonu 2026 otevřel v červnu.

Parametry jsou skromné: 1,8 kilometru sjezdovek, dva vleky a převýšení necelých dvou set metrů, od 3 030 do 3 222 metrů. Pomáhá umělé zasněžování.

• Poníci. Jízda na odolných basothských koních je místní tradicí i hlavní turistickou atrakcí. Výpravy startují například z vesnic Malealea nebo Semonkong.
• Vodopád Maletsunyane. U Semonkongu, zhruba 115 kilometrů jihovýchodně od Maseru, padá voda z výšky 192 metrů. Nedaleký Ketane měří 122 metrů.
• Skalní malby. Park Maloti-Drakensberg zapsalo UNESCO na seznam světového dědictví kvůli mimořádné koncentraci maleb Sanů. Přidáním lesothského národního parku Sehlabathebe se ochrana rozšířila.

Domluvit se dá angličtinou, která je vedle sesotha úředním jazykem. V ubytování, institucích a službách s ní turista vystačí. Ve vesnicích pomůže úsměv a pár slov sesotha.

Článek Jediný stát světa, do kterého vede každá cesta přes stejnou zemi. Lesotho leží celé nad 1 400 metrů a právě výška ho uzavřela do JAR se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co znamená „necking“ a proč je to zlomový okamžik

Geologové rozlišují tři hlavní fáze rozpadu kontinentu: natahování (stretching), zužování (necking) a oceanizaci. V první fázi se kůra rovnoměrně napíná po široké oblasti, zlomy jsou rozptýlené, pánve mělké, kůra si drží tloušťku nad 20–25 km. Většina riftů na Zemi zůstává právě tady a nakonec se zastaví. Říká se jim neúspěšné rifty.

Necking je kvalitativně jiný stav. Deformace se soustředí do úzké osy, kde se kůra propadá pod kritickou hranici 15–10 km. Právě tam se Turkana nachází. Faktor protažení β, který vědci spočítali, dosahuje hodnot 1,9 až 3,1, to znamená, že původní kůra byla natažena na dvojnásobek až trojnásobek. Podle studie v Nature Communications je Turkanský rift prvním aktivním kontinentálním riftem, u něhož se podařilo necking přímo doložit seismickými a vrtnými daty.

Třetí fáze, oceanizace, už probíhá severněji, v afarské depresi a pod Rudým mořem, kde se tvoří nová oceánská kůra. Turkana je tedy mezistupeň: za bodem, odkud se většina riftů vrací, ale ještě před vznikem mořského dna.

Čtyři miliony let a 4,7 milimetru ročně

Klíčový přelom nastal zhruba před čtyřmi miliony let. Tehdy v oblasti proběhly rozsáhlé bazaltové výlevy, takzvané Gombe Stratoid Series, a magma oslabilo už tak narušenou litosféru. Turkana totiž nese jizvy po starším, mezozoickém riftování, které samo o sobě k rozpadu nevedlo, ale zanechalo v kůře strukturální slabiny. Kombinace zděděné slabosti a čerstvého magmatického ohřevu způsobila, že se deformace přesunula z rozptýlených zlomů do dvou hlavních poruchových systémů, Shore Fault System a Lapur Fault. Od té chvíle se rychlost extenze v ose riftu téměř zdvojnásobila.

Dnes se nubijská a somálská deska v oblasti Turkany rozestupují tempem asi 4,7 mm za rok. To je zhruba rychlost, jakou rostou nehty. Jenže v geologickém čase je to dost na to, aby se za další miliony let kůra protrhla úplně.

Kdy přesně? Studie ani doprovodný text Kolumbijské univerzity konkrétní datum neuvádějí. Mluví o „dalších milionech let“. Pro srovnání: jižní Atlantik se otevíral od prvního výrazného natahování po finální rozchod desítek milionů let, podle segmentu mezi 140 a 103 miliony let nazpět. Nikdo by tedy neměl čekat, že se probudí a uvidí nový oceán.

Proč to zjistili až teď

Že je kůra pod Turkanou tenká, naznačovaly už starší geofyzikální modely; hloubka rozhraní Moho (hranice mezi kůrou a pláštěm) se odhadovala kolem 20 km. Jenže to samo o sobě nestačilo k prokázání neckingu. Bylo potřeba přesně zmapovat i horní hranici krystalické kůry, tedy odečíst sedimenty a vulkanické pokryvy.

Rowanův tým se dostal k neobvykle kvalitním datům. Seismické reflexní profily a informace z vrtů pocházejí od ropných společností Tullow Oil, Meren Energy a TotalEnergies, které v Turkanské pánvi průzkum prováděly ve spolupráci s Turkana Basin Institute. Nejde tedy o „nový výpočet od stolu“, ale o kombinaci proprietárních podzemních dat s veřejnými geofyzikálními modely. Teprve tato kombinace odhalila typický klínovitý průřez, silná křídla, dramaticky ztenčená osa, který je podpisem neckingu.

Vedlejší objev byl neméně zajímavý: pod mladším riftem se skrývají dříve nerozpoznaná depocentra staršího mezozoického riftování. Turkana tedy praskala dvakrát, poprvé neúspěšně, podruhé s pomocí magmatu, které jí dodalo poslední impuls.

Kolébka lidstva, nebo jen dobrý archiv?

Turkanská pánev je jedním z nejbohatších nalezišť fosilií lidských předků na světě. Studie nabízí nečekané vysvětlení proč. Po nástupu neckingu před čtyřmi miliony let vznikly velké, propojené sedimentární pánve s vysokou rychlostí ukládání materiálu. Kosti, které by se jinde rozložily na povrchu, tady rychle pohřbily vrstvy sedimentů.

To neznamená, že by oblast nebyla pro evoluci hominidů důležitá, ale posiluje to roli takzvaného preservačního biasu. Turkana nemusela být jediným místem, kde naši předci žili. Mohla být ale místem, kde tektonika vytvořila nejlepší archiv jejich stop. Pro paleontology z toho plyne praktický závěr: hledat fosilie má smysl i v jiných riftových segmentech, kde lze doložit podobný přechod od rozptýlených pánví k velkým integrovaným depocentrům.

Článek Kůra pod Keňou má 13 km, vedle 35 km. Geologové říkají, že Afrika dosáhla bodu zlomu a kontinent se začíná dělit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jezero, které nemá kam odtékat

Lake Natron leží v severní Tanzanii, těsně u keňské hranice, v tektonické proláklině Východoafrického příkopu. Podle Encyclopaedia Britannica jde o terminální pánev: voda sem přitéká z okolních pramenů a dešťů, ale nemá žádný povrchový odtok. Odchází jediným způsobem: odparem.

A právě tady začíná chemie. Nad jezerem se rozprostírá Ol Doinyo Lengai, jediná aktivní sopka na světě produkující natrokarbonatitovou lávu, horninu extrémně bohatou na sodík a karbonáty. Srážky a podzemní prameny splachují tyto minerály do pánve, kde se při odparu koncentrují. Výsledkem je roztok, v němž dominují uhličitan sodný (soda) a hydrogenuhličitan sodný. Na dně jezera se rozprostírá rozsáhlá plocha trony, minerálu se vzorcem Na₂CO₃·NaHCO₃·2H₂O. Odborná studie publikovaná v Scientific Reports dokládá pH v rozmezí 9 až 11,5 podle sezóny a srážek. NASA uvádí, že teplota vody může dosáhnout 60 °C a alkalita se blíží čpavku.

Nejde tedy o „tajemné minerály“. Jde o konkrétní sodné karbonáty v uzavřeném systému, kde se nic neředí a všechno zahušťuje.

Jak vznikají „sochy“ a proč nejde o zkamenění

Virální verze příběhu zní: zvíře se dotkne hladiny a okamžitě ztuhne. Realita je pomalejší a prozaičtější. Geolog Thure Cerling z Utažské univerzity to v rozhovoru pro National Geographic v roce 2013 upřesnil: těla nejsou „pravě kalcifikovaná“. Nejsou to fosilie. Jsou pokrytá vrstvou uhličitanu a hydrogenuhličitanu sodného, která vzniká při vysychání.

Mechanismus vypadá zhruba takto: zvíře uhyne, ať už v jezeře, nebo na jeho okraji. Při poklesu hladiny a silném odparu se na povrchu těla usazují krystaly sodných solí. Tkáně se dehydratují v prostředí, kde extrémní pH zpomaluje bakteriální rozklad. Výsledkem je vysušené, solí inkrustované tělo, které si zachovává tvar, ale nemá nic společného s kamenem. Přesná rychlost procesu není v dostupné literatuře doložená; víme jen, že nejde o záležitost sekund ani minut, ale o jev spojený s postupným vysycháním.

A pak je tu Brandtova role. Fotograf mezi lety 2010 a 2012 nalezl u břehů Natronu desítky takto zachovaných těl ptáků a netopýrů. Ve svém eseji k projektu Across the Ravaged Land otevřeně přiznal, že je po nálezu naaranžoval: posadil na větve, položil na kameny, zasadil do póz připomínajících život. Výsledné snímky jsou umělecká díla, ne dokumentární záznamy. Jev je skutečný. Inscenace je Brandtova.

Proč zvířata vůbec u jezera hynou? Brandt nabídl hypotézu, že extrémně reflexní hladina může ptáky mást podobně jako skleněná plocha: narazí do ní, jako narážejí do prosklených budov. Cerling ale připustil i střízlivější výklad: část zvířat mohla uhynout přirozeně a teprve následně se při ústupu vody solně obalit. Jednoznačný důkaz pro žádnou z variant neexistuje.

Smrtící chemie, překvapivě živý ekosystém

Tady se příběh Natronu volně přelévá z hororu do biologie. Jezero, které konzervuje mrtvá těla, je zároveň jedním z nejvýznamnějších hnízdišť plameňáků v celé východní Africe. Právě toxická chemie vody drží predátory na vzdálenost; solné pláně uprostřed jezera jsou pro většinu šelem nedostupné a plameňáci tak mají relativně bezpečný prostor pro rozmnožování.

Potravní řetězec stojí na specializovaných mikroorganismech. Cyanobakterie a haloarchaea, organismy přizpůsobené extrémní salinitě a alkalitě, dávají vodě charakteristickou červenou a oranžovou barvu, kterou zachycují satelitní snímky NASA. Plameňáci se živí právě těmito mikroorganismy. U okrajů jezera, kde horké prameny vytvářejí o něco mírnější podmínky, přežívají tři druhy alkalických ryb rodu Alcolapia; podle tanzanské správy ochrany přírody jde o jedny z nejodolnějších sladkovodních ryb na planetě.

Natron tak ukazuje paradox, který je v geologii běžnější, než by se zdálo: extrém nevylučuje život, jen ho filtruje na úzkou skupinu specialistů.

Natron versus Mrtvé moře a Velké solné jezero

Srovnání s jinými slavnými extrémními jezery pomáhá pochopit, čím je Natron výjimečný. Mrtvé moře je extrémně slané (salinita kolem 300 ‰), ale jeho chemie je zásadně odlišná: dominují chloridy hořčíku, draslíku a sodíku. Mrtvé moře je kyselé až neutrální, ne alkalické. Natron je naopak sodové jezero, kde hlavní roli hrají karbonáty. Říkat mu „africké Mrtvé moře“ je tedy trochu zavádějící.

Velké solné jezero v Utahu sdílí s Natronem bezodtokost a vysokou salinitu, ale biologicky je nesrovnatelně produktivnější: ročně ho využívá přes sedm milionů ptáků a jeho potravní síť je široká. Natron je extrémnější, teplejší a chemicky agresivnější. Žádné z těchto tří jezer ale neprodukuje „sochy“ tak vizuálně nápadné jako Natron, a to právě díky specifické kombinaci sodných karbonátů, vulkanického přínosu a intenzivního odparu.

Cesta k jezeru: co by měl vědět český cestovatel

Lake Natron není místo, kam se jezdí na odpoledne. Leží severozápadně od Arushi, přístup vede po nezpevněných cestách a infrastruktura v okolí je minimální: několik vesnic, žádné hotely v západním smyslu slova. Ministerstvo zahraničních věcí ČR doporučuje v odlehlých oblastech Tanzanie cestovat minimálně ve dvou vozidlech; CDC radí nejezdit po setmění a v rurálních regionech se pohybovat výhradně za denního světla.

Samotný kontakt s vodou jezera je rizikový i při krátkém dotyku. Při pH dosahujícím hodnot 10 až 12 a teplotě až 60 °C hrozí podráždění až chemické popálení kůže. Brodění, koupání nebo fotografování „z vody“ nepřichází v úvahu. Rozumný přístup znamená organizovanou cestu s místním průvodcem, pevnou obuv a respekt k tomu, že tohle jezero není atrakce, je to geologický extrém.

Natron nakonec není příběh o smrti proměněné v kámen. Je to příběh o tom, jak odlehlost, vulkanismus a odpar společně vytvořily prostředí, které konzervuje mrtvé a zároveň živí jedny z nejodolnějších organismů na Zemi. Hranice mezi smrtí a životem tu vede přes pár stupňů pH.

Článek Lake Natron konzervuje uhynulá zvířata do podoby soch díky vysokému pH a minerálům ze sopečného okolí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Panovník, který ovládal tok zlata

Mansa Musa nastoupil na trůn podle různých pramenů kolem roku 1307 nebo 1312. Říše Mali se v té době rozkládala od Senegambie po oblast dnešního Pobřeží slonoviny a držela klíčová sahelská města: Timbuktu, Gao i Walatu. Její moc ale nestála primárně na rozloze. Stála na systému.

Mali nerazilo vlastní mince. Státní příjmy plynuly z cel uvalených na dálkový obchod, z tributů vazalských států a z kontroly entrepotů, kde se potkávali obchodníci ze severu a jihu. Zlato, sůl, slonovina, to všechno procházelo malijskými branami a za průchod se platilo. Samotný obchod přitom z velké části provozovali soukromí kupci, místní i zahraniční. Musa nebyl obchodník. Byl strážce systému, který obchod umožňoval a zdaňoval.

Právě proto je přesnější říct, že Musa ovládal mimořádně velký podíl strategických zdrojů své doby, než ho stavět na pomyslný žebříček vedle Elona Muska s jeho zhruba 28 biliony korun. Takové srovnání kulhá na obě nohy: středověká surovinová a tributární moc je něco zásadně odlišného od dnešních akciových portfolií. Seriózní historici se shodují, že přesný převod Musova bohatství na dnešní částku zkrátka není možný.

Karavana, která zaplavila Káhiru

Rok 1324. Musa se vydává na hadždž, povinnou pouť do Mekky. Podle encyklopedie Britannica ho doprovázely tisíce lidí a karavana vezla obrovské množství zlata. Přesná čísla se liší pramen od pramene, ale na jednom se shodují všechny: šlo o demonstraci moci, jakou Egypt nezažil.

Klíčový dochovaný záznam pochází od arabského historika al-Umárího, který o Musově návštěvě Káhiry psal na základě svědectví egyptských úředníků. Podle jeho zprávy Musa „zaplavil Káhiru svými dobrodiními“; rozdával zlato dvořanům, úředníkům i prostým lidem, jeho doprovod ve městě intenzivně nakupoval. Náhlý příliv obrovského množství zlata do relativně omezeného regionálního trhu udělal přesně to, co by předpověděl jakýkoli ekonom: hodnota zlata spadla.

Al-Umárí uvádí konkrétní čísla. Cena zlata klesla z nejméně 25 dirhamů za mithqál na nejvýše 22 dirhamů. To je propad zhruba o 12 %. Populární texty často uvádějí 20 %, jde ale o sekundární zaokrouhlení, které primární pramen přímo nepodporuje. I těch bezpečně doložených 12 % je na jeden příjezd jedné karavany mimořádný otřes. A al-Umárí dodává, že egyptský trh se z tohoto šoku nevzpamatoval přibližně dvanáct let.

Důležitý je kontext. Nešlo o dnešní globální, hluboce likvidní komoditní trh, kde se zlato obchoduje v objemech stovek miliard denně. Středověký egyptský trh byl regionální a jeho absorpční kapacita omezená. Právě proto mohl jediný panovníkův demonstrativní výdajový šok pohnout kurzem způsobem, který by dnes nebyl myslitelný.

Muž na mapě Evropy

Musova pouť neotřásla jen cenou zlata. Otřásla představivostí. V arabském světě upevnila obraz Mali jako bohaté, muslimské a diplomaticky relevantní říše. V Evropě udělala něco ještě pozoruhodnějšího: dostala západoafrického panovníka doslova na mapu.

Katalánský atlas z roku 1375, dnes uložený v pařížské Bibliothèque nationale de France, zobrazuje postavu popsanou jako „Mussé Melly“, vládce Guineje, který drží v ruce zlatý nuget. Popisek ho označuje za „nejbohatšího a nejvýznačnějšího vládce celého tohoto regionu“ díky množství zlata v jeho zemích. Není to legenda předávaná ústně. Je to kartografický dokument vyrobený pro evropskou aristokracii pouhých padesát let po Musově pouti.

Právě tady se ukazuje, proč je Musův příběh víc než kuriozita o bohatém králi. Středověká západní Afrika nebyla izolovaný svět na okraji dějin. Byla to oblast schopná přes obchod, infrastrukturu a diplomatickou prestiž ovlivnit širší svět, od egyptské ekonomiky po evropskou kartografii. Že se to dlouho nepropsalo do běžného západního historického kánonu, souvisí spíš s pramennou situací: o Mali nemáme domácí psané dějiny v rozsahu srovnatelném s Evropou, rekonstrukce stojí na arabských kronikách, ústních tradicích a archeologii.

Co zbylo po říši zlata

Musa zemřel pravděpodobně kolem roku 1337. Mali po něm neskončilo ze dne na den, ale zlatý věk postupně vybledl. Už cestovatel Ibn Battúta, který region navštívil krátce po Musově smrti, zaznamenal náznaky vnitřní nestability. V 15. století se začaly odtrhávat vazalské státy, na severovýchodě sílil Songhaj. V 16. století Mali přišlo o většinu východních držav i o bambucké zlaté pole, které po staletí živily jeho moc. Jako menší politický útvar přežívalo ještě do 17. století, ale éra, kdy jeden malijský panovník dokázal rozhodit egyptský trh, byla dávno pryč.

Hmotné stopy přesto existují. Timbuktu s mešitami Djingareyber, Sankore a Sidi Jahja je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Praktická návštěva je ale dnes jiný příběh: americké ministerstvo zahraničí vede Mali v režimu nejvyššího varování „Do Not Travel“ kvůli bezpečnostní situaci.

Mansa Musa nezanechal bankovní výpis ani účetní knihu. Zanechal něco trvalejšího: důkaz, že ve 14. století existovala v západní Africe moc tak velká, že její pouhý průjezd Káhirou přepsal ceny na trhu a její pověst přežila sedm století.

Článek Mansa Musa je považován za nejbohatšího muže dějin. Jeho pouť do Mekky otřásla cenou zlata se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dětské tváře mění začátek lidského rodu

Průlom přinesly čelisti miminek. Autoři srovnali nálezy z Omo, Kromdraai a Drimolenu: dvě mandibuly, tedy dolní čelisti, a jednu horní část obličeje.

Právě tahle trojice podle studie nese první vývojový důkaz z obličejové části kostry raného Homo, protože ukazuje, že některé rozdíly mezi liniemi nevznikaly až později, ale byly nastavené už velmi brzy. Najednou tedy nejde o další kost do vitríny, ale o změnu v načasování celého příběhu.

Ve VědaŽivě jsme si hned ověřili i největší zkratku, která kolem objevu vyběhla. Omo 222-1973-2744 je datovaná na 2,1 až 2,29 milionu let a studie ji připisuje Homo habilis, tedy staršímu ranému zástupci rodu Homo.

V rámci trojice tak jde o nejstarší numericky vymezený nález, ne o důkaz, že už tehdy máme v ruce jasně určeného Homo erectus. Jestli tahle práce něco opravdu posouvá, není to laciný rekord, ale čtení dávné rozmanitosti přímo z dětských tváří.

Nejsilnější stopu zanechalo půlroční dítě

Půl roku života. Přesně tak krátký čas neslo dítě z Drimolenu označené DNH 83, jehož horní čelist neboli maxila patřila jedinci starému asi 0,52 až 0,59 roku. Studie ho vede jako nejmladší známý exemplář raného Homo se zachovanou kosterní morfologií a sedimentární kontext klade zhruba do intervalu 1,95 až 2,04 milionu let.

Dějiny rodu se tu nečtou z tváře dospělce, ale z obličeje dítěte, které ještě ani nestačilo vyrůst.

Věk neurčili od oka. Autoři ho odvozují ze stavů mléčných i stálých zubů čtených z mikro CT a synchrotronových dat, přičemž se opírají i o práci o dentální ontogenezi homininů v PLOS ONE. Ontogeneze přitom znamená vývoj jedince od narození.

Ve VědaŽivě je na tom nejsilnější právě tenhle obyčejně neobyčejný detail: vědci čtou rozmanitost raného Homo z materiálu, který se téměř nikdy nezachová. A tím zároveň roste váha objevu i potřeba držet se při zemi.

Velký objev stojí i na velké opatrnosti

Tři fosilie stačily. A zároveň jsou zoufale málo. Autoři sami zdůrazňují, že kojenecké ostatky raného Homo se zachovávají jen výjimečně, takže i malý soubor může nést velký závěr, ale také jasné limity.

V lidské a školní řeči to ve VědaŽivě znamená jediné: kolem 2,0 až 1,9 milionu let možná vedle sebe stálo víc linií Homo, ne jedna přímá linka předků. Čím vzácnější je ale materiál, tím důležitější je oddělit pevný důkaz od toho, co zůstává jen opatrnou interpretací.

Právě tady přichází největší mediální brzda. KW 7000 z Kromdraai studie nevede jako definitivní Homo erectus. Homo erectus je pozdější a úspěšnější lidská linie, ale její přesný vznik je složitější, než se dlouho kreslilo, a v článku stojí formulace Homo aff. H. erectus.

Zkratka aff. znamená „blízko“ nebo „s afinitou k“, tedy podobnost, ne stoprocentně jisté určení druhu. Autoři tak navrhují silné čtení, ale pořád ho netlučou do kamene.

Stejně opatrně musí znít i otázka soužití s jinými homininy. Studie připouští možnost, že KW 7000 mohla v Kromdraai žít vedle Paranthropus robustus, tedy jiné tehdejší homininí linie, ne přímého „člověka“, během ukládání Unit P potenciálně před 2 miliony let.

Jenže tentýž text zároveň výslovně dodává, že to potřebuje potvrdit absolutní datování, protože dosavadní opora stojí hlavně na biochronologii. Studie o bovidech v Quaternary Science Reviews navíc pracuje pro Unit P se širokým rozmezím 2,9 až 1,8 milionu let. To už není drobná poznámka pod čarou, ale hranice poctivé interpretace.

Střízlivý závěr zní nakonec nejsilněji

Finální verdikt proto zní střízlivěji a ve výsledku silněji. Nature Communications mluví o první vývojové stopě rozmanitosti raného Homo v kojeneckém věku, ne o zhroucení evoluce, a přesně tak to čtu i já ve VědaŽivě.

Nepřepsal se princip, podle kterého jsme vznikli. Zpřesnil se obraz úplného začátku rodu Homo, který už nejde kreslit jednou šipkou. Největší revoluci tak nespustilo vyvrácení evoluce, ale půlroční dítě a dvě další čelisti, které donutily učebnice dokreslit na začátek lidstva několik nových větví.

Článek Všechno, co nás učili ve škole, je jinak! Čelisti miminek z Afriky totálně přepisují historii lidstva se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rychlá reakce znamená rozdíl mezi životem a smrtí

Dřív se strážci spoléhali na baterky a psy. Fungovalo to, ale na obrovských územích to bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Tam, kde zrovna nebyli, totiž pytláci snadno proklouzli. Dnes mají ovšem díky kamerám mnohem lepší přehled. Vidí dál, reagují rychleji a hlavně bezpečněji. Místo honiček naslepo dokážou zasáhnout dřív, než se vůbec něco stane.

A výsledky mluví jasně. V některých rezervacích (podle informací, které redakce dohledala, jde hlavně o Ol Pejeta nebo Solio) se pytláctví podařilo úplně zastavit.

Technologie pomáhá i místním lidem

Zajímavé je, že kamery nepomáhají jen zvířatům. Postupně si je totiž (i přes počáteční odmítavý postoj) oblíbily i místní komunity. Zachytí totiž třeba krádeže, ničení majetku nebo konflikty mezi lidmi a divokou zvěří. A když lidé vidí, že technologie chrání i je, začnou spolupracovat.

Keňa jako vzor pro celý svět

Není divu, že se projekt, který začal v několika rezervacích, postupně rozšířil do dalších oblastí. Dnes podobnou technologii využívá jedenáct klíčových míst, kde žije většina keňských nosorožců.

A výsledek? Populace černých nosorožců v Keni roste. Od 80. let se více než zdvojnásobila a země má ambici dosáhnout do roku 2037 až 2 000 jedinců. Že by se konečně nad ochranou těchto majestátních zvířat začalo blýskat na lepší časy?

Článek Pytláci nemají šanci: Nové technologie úplně zastavily lov nosorožců se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kontinent, který se pomalu láme

V oblasti zvané Východoafrický rift probíhá proces, kterého byste si nejspíš nevšimli, kdyby vás na něj někdo neupozornil. Jde totiž o velmi pomalou záležitost – ale o to neúprosnější. Africká litosférická deska se právě zde rozděluje na dvě části. Jinými slovy – tam, kde se Somálská a Núbijská deska kdysi spojily, dnes probíhá docela opačný proces. Každým rokem se tak od sebe tyhle dva obří kusy zemského povrchu vzdalují o pár milimetrů. Zní to nevinně, ale v geologickém měřítku je to pořádná jízda.

Zlomový systém se táhne do délky tisíce kilometrů a protíná území dnešní Etiopie, Keni, Ugandy i Tanzanie. A kdo za to může? Lidé tentokrát ne. Tak velký vliv na život na naší planetě opravdu nemáme. Za vším stojí geologické procesy, konkrétně obrovská masa horkého magmatu hluboko pod povrchem, takzvaná africká superpluma. Můžete si ji představit jako takový neviditelný lis, který zemskou kůru zahřívá, oslabuje a nakonec donutí prasknout. A to bohužel poznají i lidé na povrchu – musí totiž čelit častějším zemětřesením, sopečné činnosti a i mnohdy velmi výrazným propadům terénu.

Když se země otevře před očima

A občas se tahle pomalá proměna připomene opravdu hodně nahlas. Například v roce 2018 se v Keni objevila obří trhlina, která poškodila silnici mezi Nairobi a Narokem. Ale ne, nešlo o rozpad Afriky v přímém přenosu. Hlavní roli tu sehrála kombinace eroze měkkých půd a extrémních dešťů. Rift v tom sice svou roli také měl, ale žádný okamžitý rozpad kontinentu se v žádném případě nekonal.

Pokud bude vývoj pokračovat dosavadním směrem, dojde k tomu, že se za pět až deset milionů let východní Afrika oddělí úplně. Do vzniklé prolákliny se vlije voda z Rudého moře a Adenského zálivu a vznikne nový, úzký oceán. Není to žádná fantazie, podobně se kdysi zrodil jižní Atlantik. Může se ovšem stát, že rift zeslábne a k úplnému oddělení nedojde. Nic tedy ještě není jisté.

Článek Afrika se trhá: Vznik nového oceánu uprostřed kontinentu je už jistý. Nejde to zastavit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jako první dosáhli dna Pekelné studny

Gigantický přírodní závrt, jehož vstupní otvor je 30 metrů široký, a který sahá až do hloubky 112 metrů, zůstával dlouhou dobu zahalen tajemstvím. Ačkoliv se o jeho prozkoumání pokoušela řada amatérských jeskyňářů, na dno se žádný z nich nedostal (nadšenci se dokázali spustit maximálně do hloubky 60–80 metrů). Teprve minulý rok – 15. září 2021 – ho důkladněji prozkoumala skupina deseti ománských speleologů z týmu Oman Cave Exploration Team.

Ti na okraji závrtu postavili kladkový systém, který jim umožnil sestoupit až na samé dno. Tam na osm z nich čekalo překvapení (dva členové týmu zůstali nahoře, aby svým kolegům zajistili bezpečný sestup i výstup). Neodhalili kus jemenské historie, jak doufali, ovšem nalezli vodopády, stalagmity sahající do výšky až 9 metrů či vzácné jeskynní perly. Ty vznikají jako sekundární krasový jev v průběhu desetiletí u dna (krasových) jeskynní srážením aragonitu na drobných kamíncích či hrubém písku mělkých jezírek.

Kromě přírodních útvarů narazili speleologové na dně závrtu na hady, žáby, brouky nebo uhynulá zvířata (především různé ptáky), která do Barhútské studny spadla. Aby přírodnímu úkazu lépe porozuměli, odebrali z něj vzorky hornin, vody i půdy. Pokud se jim to podaří, chtějí podle nich určit stáří závrtu a jeho historii.

Barhútská studna měla být bránou do pekel

Ačkoliv je vznik přírodních závrtů dobře popsán (zejména vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z nejtypičtějších povrchových krasových jevů), místní obyvatelé stále věří, že se jedná o bránu do pekel. Legendu, která se traduje již po staletí, podkládají mj. odporným zápachem, který se z Pekelné studny line. Jiná část tamních obyvatel věří, že Barhútská studna vznikla jako vězení pro džiny či démony. Z toho důvodu je nebezpečné se k ní přibližovat, jelikož by vás mohla vtáhnout dovnitř. Zakázané je o ní rovněž mluvit – přináší to neštěstí.

Jaké další fascinující přírodní úkazy znáte?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Brána do pekel, jak místní nazývají Barhútskou studnu, děsí společnost už řadu let. Co našel tým badatelů na jejím dně? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Africká pramatka

V naší DNA, kterou tvoří miliarda písmen kódu, se nachází dědictví po našich předcích po celé generace zpátky. U mužů lze tuto linii sledovat pomocí chromozomu Y, u žen je předmětem zkoumání mitochondriální DNA. Ta přechází na potomky pouze ze strany matky, udrží se tak jen v ženské linii. Informace o třetině slovanských genů v Češích sděluje, že takový výzkum byl proveden jen na mužské populaci. Ženské genetické dědictví totiž k etniku vysledovat nelze a důvod je jednoduchý.

Chromozom Y u mužů byli vědci schopni segmentovat do několika odlišných skupin. Patří sem například slovanské národy, západní Evropa i keltské nebo germánské kmeny. Část pochází také z Řecka a Říma. Současně ale nelze stanovit, odkud pocházely prabáby dotyčného člověka, které mohly migrovat z jiného koutu Evropy. Jejich původ se totiž na skladbě genetického kódu mužského potomka nijak neprojeví, ať byly odkudkoli.

Častější ženská migrace

Mitochondriální DNA předávanou v ženské linii nelze segmentovat na skupiny, jako je tomu u mužů. Vědci tak došli k závěru, že právě ženy cestovaly mnohem víc než mužská populace. Synové zůstávali v původním kmeni, ženy se vdaly za cizince a odešly s ním. Tohle vedlo ke zdravější populaci a absenci degenerace, neexistuje tak „čistokrevná Germánka“ nebo „Slovanka“. Lze ovšem vysledovat pramatky z období před 8 000 – 55 000 lety.

V Evropě v tomto ohledu převládá haploskupina Helena z jižní Francie. Vymezila se před asi 20 000 lety a dnes ji v sobě má asi 40 % všech žen Evropy. Mladší Jasmína je z Blízkého východu a má ji 12 % Evropanek. Hlubší minulost odhalí tzv. mitochondriální Evu. Ta žila před 140 000 lety někde ve východní Africe a je společnou pramatkou všech žen, které jsou dnes naživu. Každá dcera jejího rodu měla až dodnes minimálně jednu dceru, linie tak přetrvala. Také vás zajímá, kam až sahá vaše rodová linie?

Zdroj: StoPlusJednicka, ScienceDirect

Článek Co prozrazuje DNA o našem původu? Jedno je jisté, Češi nepochází z Evropy, naše pramatka byla Helena se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Propast, která se citelně rozrostla

V oblasti Afar na východě Afriky se totiž začaly rozpadat hned 3 velké tektonické desky. Dle vědců povede tento proces v budoucnu k rozpadu celé Afriky na dva díly. Prvním symptomem je puklina táhnoucí se přes etiopskou poušť o délce 100 kilometrů. Právě tento bod geologové dlouhodobě monitorují. A rozbor satelitních snímků tak poprvé dovoluje sledovat počátek zrodu zcela nového oceánu. Začalo to ale už v roce 2005.

Tehdy si geologové všimli v oblasti Etiopie (konkrétně Afarské propadliny) 6 metrů hluboké propasti. Ta se pak rok co rok dále zvětšovala. Expanze této anomálie by podle tehdejšího soudu mohla rozdělit kontinent na dvě části. Vědce ovšem překvapila rychlost celého procesu. Za pouhých 13 let totiž puklina dosáhla ohromující délky 56 kilometrů.

Tempo, které může růst

Rozpad Afriky je tak jasně patrný i z velké výšky. V roce 2009 byla proto provedena počítačová simulace zrodu samotného zlomu. Vyšlo tak najevo, že vznikl během pouhých několika dní vlivem erupce sopky Dabbahu na jejím severním konci. Afrika coby kontinent sedí na hned třech tektonických deskách – africké, somálské a arabské. Z analýz snímků víme, že se od sebe všechny tři vzdalují, k čemuž dochází tempem 1 centimetr za rok.

Badatelé ovšem vůbec nevylučují, že by se tento pohyb mohl v budoucnu citelně zrychlit. Pro lidstvo je to ovšem stále extrémně pomalý akt. Milovníky všeho afrického tak můžeme uklidnit. Avizovaný proces rozpadu kontinentu bude spolu se vznikem oceánu trvat ještě minimálně 5 milionů let. „Toto je jediné místo na Zemi, kde můžete studovat, jak se propast mezi dvěma kontinenty mění v oceánskou propast,“ uvedl Dr. Christophet Moore.

Skládačka povrchu planety

Tektonická deska či kra (také litosférická) je mohutná deska zemské kůry tvořená pevnou horninou. Právě z těchto desek se skládá vrchní část zemského povrchu. Skládají se z kontinentální a oceánské kůry, mají nepravidelné tvary a také velmi proměnlivou velikost. Celý povrch planety aktuálně tvoří 7 velkých a 12 malých desek, i jejich tloušťka je velmi rozdílná. Ty mladé jsou slabší než 15 kilometrů, staré bývají silnější než 200 kilometrů.

Jejich hranice se zpravidla ukrývají pod hladinou oceánů, právě blízkost hranice znamená náchylnost oblasti k zemětřesením a vulkanické činnosti obecně. Všechny vznikly v raných stádiích historie planety. Od té doby se pohybují po jejím povrchu, čímž se zabývá desková tektonika. V průměru urazí za rok 5–10 cm, dnešní rozestavění je pak výsledkem těchto pohybů a stálých srážek. Tvar Země se tak pomaličku, ovšem neustále mění.

Článek Afrika pomalu „praská“ a rozděluje se na 2 části. Vzniknou tak 2 kontinenty a mezi nimi nový oceán se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prosperita obrovské africké říše

Důvodem odstupu jeho bratra byla expedice přes Atlantický oceán, výprava, ze které se bohužel už nikdy nevrátil. Pod vládou Mansy Musa Mali rostla a rozpínala se na více jak 3 000 kilometrech čtverečních – od Atlantiku až po to, co je dnes Nigérií. Pokrývala také některé části současného Senegalu, Mauretánie, Burkiny Faso, Gambie či Pobřeží Slonoviny. Šlo tak o jedno z největších impérií v Západní Africe, které jazykem i zákony ovlivnilo celý region.

Musovo bohatství pocházelo hlavně z přírodních surovin, konkrétně zlata a soli. Během 14. století vlastnila říše Mali pravděpodobně skoro polovinu tehdejšího zlata, a každý jeho kousek patřil právě Musovi. Vládce měl v té době tedy neomezený přístup k nejcennějšímu zdroji té doby. Kromě toho na jeho území byla i četná obchodní centra, tudíž získával další zdroje ještě samotným obchodováním ve své říši.

Net worth odhadovaný na 500 miliard dolarů

Net worth je nástroj hodnocení finančních i dalších majetků konkrétní osoby. Přestože tato hladina neustále kolísá, jde o univerzální světovou metodiku odhadu majetku jednotlivce či společnosti. Elon Musk a Jeff Bezos v tomto ukazateli oba překročili hranici 200 miliard dolarů. Jsou ovšem stále těžce pozadu za Musou, jehož majetek by tímto ukazatelem odpovídal více jak dvojnásobku.

Když se Musa vydal v roce 1324 na pouť do Mekky, podle záznamů si s sebou vzal „doprovod“ 60 000 mužů. Jeho cestovní záznamy pečlivě zahrnovaly všechny královské úředníky, vojáky, obchodníky i otroky. Dále nějaké ovce a kozy na jídlo a asi stovku velbloudů, z nichž každý nesl velký náklad zlata. Cestování bylo také nadmíru stylové, protože většina z nich údajně cestovala oblečená ve zlatě a perském hedvábí.

Panovník se sklonem k filantropii

Podle historických záznamů rozdával Musa zlato také žebrákům, které cestou potkal. Stejně tak v Káhiře a dalších městech rád kupoval suvenýry. Dávný historik Al-Umari popsal jeho konverzaci s emírem v Káhiře. Africký král mluvil skrze tlumočníka, i když sám uměl arabsky plynule. Pokladnici také předal značnou sumu ve zlatě a dalších cennostech. V Káhiře dokonce rozdal tolik zlata, že městu způsobil ekonomickou krizi.

Zkazky mluví o tom, že ho záznamy odmítaly oslavovat v písních a dalšími způsoby. Místní si totiž mysleli, že zbytečně rozdává místní zdroje říše mimo její území. Suvenýry mu ovšem nestačily a cestou získával i další území, například Gao v Songhajské říši. Mali tak rozšířil až k jižnímu konci pouště Sahara. Prostředky užíval také na podporu vzdělání, knihoven a mnoha dalších institucí napříč celou zemí. Některé z nich přitom stojí dodnes.

Říše po jeho úmrtí postupně upadala

Opulentnímu vládci je přičítáno také zahájení tradice obecného vzdělávání na území Západní Afriky. Jenže když byl tak oslavovaný a bohatý, proč o něm dnes vlastně nevíme? Musa zemřel kolem roku 1330 a trůn zdědili jeho synové. Bohužel nebyli schopni udržet impérium pohromadě a státní celek se postupně rozpadl na malé kousky. Éra tohoto království definitivně skončila ve chvíli, kdy do regionu dorazili Evropané.

Podle více historických expertů „je historie středověku stále výrazně pouze historií Západu“. Právě to je důvod, proč je Mansa Musův příběh relativně neznámý v obecném povědomí. Historie je obecně psána vítězi, a stopa kohokoli tak snadno zapadne v hlasech, které jsou později dominantnější. Příběh vládce Musy tak rozhodně nebude jediným případem významného panovníka, kterého objevíme jen při důkladném zkoumání.

Na co byste se Musy zeptali, kdybyste s ním mohli mluvit?

Zdroj: BrightSide

Článek Nejbohatší muž na Zemi měl jmění ve výši 10 bilionů korun, přesto je pro mnohé záhadou. Musk a Bezos nedosahují ani poloviny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První bitva u Garua

V srpnu roku 1914 se britské síly pokusily napadnout pevnosti postavené Němci u kamerunského Garua. Nejprve se jim jednu podařilo dobýt, ale Němci je protiútokem vytlačili. Jednotky složené z nigerijských vojáků se daly na útěk a neposlouchaly své britské důstojníky, z nichž velká část padla. Krutá porážka ale britské velení poučila a při kampani v roce 1915 již zde Němce porazit dokázalo.

Vylodění u Douala

Pro obsazení Kamerunu byl klíčový přístav Douala při ústí řeky Wouri. Němci místo zaminovali a potopili tu lodě. Nejprve se zde odehrály střety mezi lehkými plavidly, ale v září 1914 sem dorazila spojenecká flotila s křižníky a provedla vylodění. Proti koordinované akci neměli němečtí obránci šanci a museli se stáhnout do vnitrozemí, což v podstatě znamenalo začátek konce německého Kamerunu.

Bitva o přístav Tanga

Ve východní Africe se Britové v listopadu 1914 pokusili zmocnit strategického přístavu Tanga na území dnešní Tanzanie. Vyslali expediční sbor z Indie, jehož jednotky ale neměly dostatečný výcvik. Němci vedení velmi schopným Paulem von Lettow-Vorbeckem na ně čekali a dokázali je zahnat na útěk. Zmocnili se také velkého množství cenného vojenského materiálu, což jim pomohlo i v dalších měsících a letech.

Bitva o Gurin

Spojenecké síly se v roce 1915 pokoušely porazit německé jednotky v Kamerunu a ty jim to oplácely pronikáním přes málo střeženou hranici do Nigérie. V dubnu 1915 pronikly až k pevnosti Gurin střežené malou britskou posádkou. Němci sice měli značnou početní převahu, ale pevnost nedokázali dobýt. Museli se stáhnout, na druhou stranu událost přiměla Brity více chránit hranice, což odčerpalo jejich síly jinde.

Bitva v deltě Rufiji

Němci měli v oblasti východní Afriky silně vyzbrojený křižník Königsberg, který Britům v prvních měsících války dělal veliké starosti. V říjnu 1914 se ale loď byla nucena ukrýt v deltě řeky Rufija. Britové ji zde zablokovali, ale nedařilo se jim ji zničit, Němcům naopak začaly docházet zásoby a někteří podlehli nemocem. Britové nakonec vyslali dva monitory, které až na druhý pokus v červenci 1915 loď potopily. Zbytek německé posádky s vymontovanými děly ale bojoval ještě dlouho v pozemní kampani.

Bitva u Namakury

Německý velitel ve východní Africe Paul von Lettow-Vorbeck v červenci 1918 provedl se svými jednotkami nečekaný výpad na britsko-portugalskou posádku v Mosambiku. Překvapené vojáky na hlavu porazil a řadu z nich zajal. Zmocnil se cenných zásob, což mu umožnilo pokračovat v obraně proti spojeneckým jednotkám. Britům se vzdal až 2 týdny po podepsání příměří v Evropě.

Článek Klíčové bitvy 1. světové války, které se odehrály v Africe: Umírali vojáci, ale i civilisté se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příběh pro dobrodružný román

Po poražení ve válce musela celá rodina prchnout a na Flóru – stále malé děvčátko – čekala další rána. V Turecku ji rodině sebrali a stala se otrokyní. Deset let tak vykonávala nejhorší práce, až ji na trhu zahlédl anglický inženýr. Jmenoval se Samuel White Baker. Byl vdovec a modrooká, inteligentní mladá dívka s jazykovou vybaveností se k němu výborně hodila. Navzdory protestům Viddinaa Paši ji vykoupil.

Flóra se tak vyhnula pobytu v harému a na konci afrického výletu se stala lady Florence Baker. Čekaly ovšem další komplikace. Přes život dosud plný tragédií neztratila Florence svou sílu, zvědavost ani touhu po dobrodružství. Jela tedy s manželem na průzkum Afriky, a to ve společnosti dalších Britů. Projevila se jako velmi užitečný člen, ovšem smrt si na tomto kontinentu nacházela lidi velmi snadno. Florence to málem potkalo kvůli úpalu.

Hledaní pramene Nilu, pojmenování jezera

Jejich společníci James Augustus Grant a John Hanning Speke hledali pramen Nilu. Sice ho nenašli, stali se však prvními Evropany, kteří viděli a také pojmenovali Albertovo jezero. Nese jméno po zesnulém manželovi královny Viktorie a obsahuje také jeden z nilských pramenů. Anglie je přijala a Baker se stal rytířem. Florence ovšem cestu neabsolvovala jako Bakerova žena, v Anglii se jí tudíž poct za výpravu nedostalo. Její aktivity ale nekončily.

V roce 1889 se do Afriky vydali znovu – s podporou prince z Walesu. Jako vyslanci tureckého místokrále Egypta se podíleli na potlačení obchodu s otroky na ostrově Gondokoro a jeho okolí. Šlo však o mnohem hlubší problém, který manželé ani s doprovodem nemohli vyřešit. Flóra si však odnesla přezdívku – pro její modré oči a světlé vlasy ji místní začali říkat „Jitřenka“. Veškeré údaje pochází z deníků, které si na cestách pečlivě vedla.

Indiana Jones v sukních

Poradila si v každé situaci, uprostřed džungle podávala odpolední čaj či vymyslela plán proti královské armádě. Zastala boj i léčbu zraněných a její taška vždy obsahovala alkohol, pistoli a deštník. Po mnoha dobrodružstvích ale Bakerovi vyměnili ruch za klid v Devonshire v jižní Anglii. Její choť skonal v roce 1893, Flóra udržovala panství až do roku 1916, coby sofistikovaná anglická lady. Její deníky obsahují všechny její výpravy.

Svazky jsou zajímavé tím, že nejsou psány pro veřejnost. Neobsahují přikrášlení, která jsou vlastní mnoha cestopisům. Jsou dobrým pohledem do života i mentality afrických obyvatel i svědectvím škodlivých důsledků koloniální politiky. Vyšly i jako To the Heart of the Nile. Manželé se objevili i na obraze „Samuel Baket“ a „Discovery of Lake Albert od malíře Severina Baraldiho. Na pobřeží Nilu mají pamětní desku.

Jaké další podobně dobrodružné životy vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Statečná žena, která objevila Afriku, čekala jako otrokyně, až ji její manžel koupí. Říkalo se jí „Jitřenka“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Slanost a vysoké pH

Jezero Natron se nachází v severní Tanzánii a jde o solné jezero. Voda přitéká dovnitř, ale už neodtéká a ubývá pouze skrze odpařování. Tím pádem zde zůstává obrovská koncentrace soli a dalších minerálů. Je to stejný mechanismus jako u Mrtvého moře nebo Velkého Solného jezera ve státě Utah. Na rozdíl od nich je ale zdejší voda extrémně alkalická. Způsobuje to obsah chemikálie zvané natron – směsi dekahydrátu uhličitanu sodného a hydrogenuhličitanu sodného.

Voda má proto velmi vysoké pH – 10,5, skoro tak vysoké jako vodný roztok amoniaku. Jezero je poměrně mělké a teplota vody dosahuje až 60 stupňů Celsia. Kvůli extrémním podmínkám zde žije jen několik málo druhů zvířat. Voda je domovem pouze jednoho rybího druhu, několika řas a kolonie plameňáků na břehu. Poměrně často ale do hladiny jezera narazí migrující ptáci. Podle Brandta funguje hladina stejně jako skleněné dveře, takže ptáci si myslí, že letí volným prostorem. Jako při protilehlých oknech v budově.

Nejen zkamenělá zvířata

Stejný osud jako migrující ptactvo potkal kdysi dokonce pilota vrtulníku, kostra stroje velmi rychle zrezavěla. Když pak v létě hladina poklesne, objeví se najednou vysušená těla, která zůstanou na břehu. Nejsou to přitom jednotlivci, na březích se takhle najednou zjeví celá hejna. Brandt tu strávil tři týdny a ve spolupráci s místními se snažil najít ty nejzachovalejší kousky. Způsobil tím mezi starousedlíky nemalé pozdvižení.

Už jen drobný kontakt s vodou jezera je velmi nebezpečný. Je totiž natolik žíravá, že i zásah do drobného škrábnutí je extrémně bolestivý. Plavat v jezeru by bylo čiré šílenství. Místní Brandta považovali za blázna. Byl pro ně bílým podivínem, který nabízí peníze, když mu lidé kolem jezera nasbírají mrtvé ptáky. Když se pak několikrát objevil výborně zachovalý orel jasnohlasý, bylo to naprosto fantastické. Víte o dalších místech, která něco takového způsobují?

Zdroj: SmithosnianMag

Článek Vražedné jezero mění vše, co se ho dotkne, na kámen. Okolní zvířata a rostliny proměnilo na děsivé sochy smrti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malebná krajina a jedinečné místo

Obrovská bažina zvaná Sudd se nachází v centrální části Jižního Súdánu, což je v údolí Bílého Nilu. Samotný močál je společně s povodím řeky Bahr el-Ghazal považovaný za největší mokřad na světě a za největší sladkovodní oblast v povodí Nilu. Díky příznivým podmínkám zde žije mnoho zvířat, ptáků i dalších vegetačních druhů. Tato oblast považována za nejúrodnější téměř na celém kontinentu.

V místě, kde se zastavil čas

Abychom dokázali, že se jedná o úrodnou půdu, zde vám přestavujeme několik hodnot. Samotná bažina s migrujícími ostrovy a ostrůvky se táhne 500 km od severu na jih a 200 km od východu na západ. V této zóně žije více než 400 druhů ptáků a přibližně 100 druhů savců. 

Vzhledem k tomu, že období dešťů trvá od dubna do září a průměrné roční srážky kolísají mezi 700–1000 mm, nemělo by nás překvapovat, že bažiny jsou považovány za neprůchodné a není možné se touto oblastí pohybovat pozemní dopravou ani moderními cestami. Tato okolnost vysvětluje, proč bažinatá oblast ještě nebyla plně a důkladně prozkoumána.

Život na plovoucích ostrovech

Na místo se nemohou dostat vědci, ani civilizace, jen lidé žijící zde více než tisíc let. Jejich domovy jsou doslova uprostřed bažiny. Je těžké tomu uvěřit, ale kmen Nuer, který je součástí skupiny Nilot, objevil mnoho způsobů, jak žít pohodlně. Lidé loví ryby, chovají celá stáda zvířat a dokonce sklízejí vynikající úrodu na plovoucích ostrovech, které se používají jak nejen jako zeleninové zahrady, ale také jako pastviny plné bujné vegetace.

Článek Africký kmen z bažin. Podívejte se, jak žijí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.