Všechno, co nás učili ve škole, je jinak! Čelisti miminek z Afriky totálně přepisují historii lidstva

Tři dětské čelisti z Afriky změnily obraz prvních lidí víc, než napovídá křiklavý titulek. Největší překvapení ale neleží v tom, kdo byl první.

Foto: Antramir - licence CC BY-NC-ND 2.0

Učebnice nehoří, ale začátek lidského rodu právě dostal víc větví. Studie v Nature Communications na třech dětských fosiliích z Afriky ukazuje, že raný Homo nepřipomínal žebřík, ale strom. A klíč neleží v obří lebce, ale v dětské tváři.

Dětské tváře mění začátek lidského rodu

Průlom přinesly čelisti miminek. Autoři srovnali nálezy z Omo, Kromdraai a Drimolenu: dvě mandibuly, tedy dolní čelisti, a jednu horní část obličeje.

Právě tahle trojice podle studie nese první vývojový důkaz z obličejové části kostry raného Homo, protože ukazuje, že některé rozdíly mezi liniemi nevznikaly až později, ale byly nastavené už velmi brzy. Najednou tedy nejde o další kost do vitríny, ale o změnu v načasování celého příběhu.

Ve VědaŽivě jsme si hned ověřili i největší zkratku, která kolem objevu vyběhla. Omo 222-1973-2744 je datovaná na 2,1 až 2,29 milionu let a studie ji připisuje Homo habilis, tedy staršímu ranému zástupci rodu Homo.

V rámci trojice tak jde o nejstarší numericky vymezený nález, ne o důkaz, že už tehdy máme v ruce jasně určeného Homo erectus. Jestli tahle práce něco opravdu posouvá, není to laciný rekord, ale čtení dávné rozmanitosti přímo z dětských tváří.

Nejsilnější stopu zanechalo půlroční dítě

Půl roku života. Přesně tak krátký čas neslo dítě z Drimolenu označené DNH 83, jehož horní čelist neboli maxila patřila jedinci starému asi 0,52 až 0,59 roku. Studie ho vede jako nejmladší známý exemplář raného Homo se zachovanou kosterní morfologií a sedimentární kontext klade zhruba do intervalu 1,95 až 2,04 milionu let.

Dějiny rodu se tu nečtou z tváře dospělce, ale z obličeje dítěte, které ještě ani nestačilo vyrůst.

Věk neurčili od oka. Autoři ho odvozují ze stavů mléčných i stálých zubů čtených z mikro CT a synchrotronových dat, přičemž se opírají i o práci o dentální ontogenezi homininů v PLOS ONE. Ontogeneze přitom znamená vývoj jedince od narození.

Ve VědaŽivě je na tom nejsilnější právě tenhle obyčejně neobyčejný detail: vědci čtou rozmanitost raného Homo z materiálu, který se téměř nikdy nezachová. A tím zároveň roste váha objevu i potřeba držet se při zemi.

Velký objev stojí i na velké opatrnosti

Tři fosilie stačily. A zároveň jsou zoufale málo. Autoři sami zdůrazňují, že kojenecké ostatky raného Homo se zachovávají jen výjimečně, takže i malý soubor může nést velký závěr, ale také jasné limity.

V lidské a školní řeči to ve VědaŽivě znamená jediné: kolem 2,0 až 1,9 milionu let možná vedle sebe stálo víc linií Homo, ne jedna přímá linka předků. Čím vzácnější je ale materiál, tím důležitější je oddělit pevný důkaz od toho, co zůstává jen opatrnou interpretací.

Právě tady přichází největší mediální brzda. KW 7000 z Kromdraai studie nevede jako definitivní Homo erectus. Homo erectus je pozdější a úspěšnější lidská linie, ale její přesný vznik je složitější, než se dlouho kreslilo, a v článku stojí formulace Homo aff. H. erectus.

Zkratka aff. znamená „blízko“ nebo „s afinitou k“, tedy podobnost, ne stoprocentně jisté určení druhu. Autoři tak navrhují silné čtení, ale pořád ho netlučou do kamene.

Stejně opatrně musí znít i otázka soužití s jinými homininy. Studie připouští možnost, že KW 7000 mohla v Kromdraai žít vedle Paranthropus robustus, tedy jiné tehdejší homininí linie, ne přímého „člověka“, během ukládání Unit P potenciálně před 2 miliony let.

Jenže tentýž text zároveň výslovně dodává, že to potřebuje potvrdit absolutní datování, protože dosavadní opora stojí hlavně na biochronologii. Studie o bovidech v Quaternary Science Reviews navíc pracuje pro Unit P se širokým rozmezím 2,9 až 1,8 milionu let. To už není drobná poznámka pod čarou, ale hranice poctivé interpretace.

Střízlivý závěr zní nakonec nejsilněji

Finální verdikt proto zní střízlivěji a ve výsledku silněji. Nature Communications mluví o první vývojové stopě rozmanitosti raného Homo v kojeneckém věku, ne o zhroucení evoluce, a přesně tak to čtu i já ve VědaŽivě.

Nepřepsal se princip, podle kterého jsme vznikli. Zpřesnil se obraz úplného začátku rodu Homo, který už nejde kreslit jednou šipkou. Největší revoluci tak nespustilo vyvrácení evoluce, ale půlroční dítě a dvě další čelisti, které donutily učebnice dokreslit na začátek lidstva několik nových větví.