Proč kořistní hlodavec nepanikaří: úsporná obrana v otevřené krajině

Kapybara obývá rozlehlé travnaté pláně a říční nivy, kde se před predátorem těžko schovává za keř. V takovém prostředí by panicky reagující jedinec, který prchá při každém dotyku, rychle vyčerpal zásoby energie a navíc by svým úprkem zbytečně upozorňoval skutečné lovce. Přírodní výběr proto zvýhodnil jedince s vysokým prahem pro spuštění obranné odpovědi, tedy ty, kteří dokážou vyhodnotit, zda podnět nese znaky predace, a teprve pak jednat.

Etologická studie Yáberové a Herrery z roku 1994 podrobně popsala, jak kapybary regulují ostražitost podle velikosti skupiny a sociálního postavení. Periferní členové stáda zvedají hlavu a skenují okolí častěji, zatímco jedinci uprostřed skupiny si mohou dovolit odpočívat. Systém funguje jako živá hlídková síť: každý člen přispívá, ale nikdo nemusí být ve střehu nepřetržitě.

Alarmové volání, únik do vody a skupinová koordinace stáda

Když se na horizontu objeví skutečná hrozba, kapybara přepne do zcela jiného režimu. Repertoár obranných reakcí zahrnuje několik vrstev:

• Vigilance, tedy zvednutí hlavy, nehybný pohled směrem k potenciálnímu nebezpečí, přerušení pastvy.
• Alarmové štěknutí, krátký, ostrý zvuk, který podle studie Barrosové a kolegů spolehlivě varuje celé stádo a spouští koordinovaný únik.
• Útěk k vodě, kapybara je vynikající plavec, dokáže se ponořit a zůstat pod hladinou desítky sekund; voda představuje její primární úkrytový prostor, jak uvádějí i české zoologické zahrady.
• Sociální koordinace, stádo se při útěku pohybuje společně, mláďata běží v těsném kontaktu s dospělými samicemi.

Tohle rozhodně nepřipomíná apatické zvíře. Kapybara disponuje plně funkčním obranným arzenálem, jen ho aktivuje selektivně.

Precociální mláďata a rané začlenění do skupiny

Mláďata kapybary přicházejí na svět mimořádně vyspělá. Krátce po porodu stojí na nohách, pohybují se se stádem a velmi brzy začínají přijímat rostlinnou stravu vedle mateřského mléka. Tato precocialita, tedy schopnost fungovat téměř okamžitě po narození, znamená, že i nejmladší jedinci jsou od prvních hodin vystaveni skupinovému životu a těsnému tělesnému kontaktu.

V září 2025 se v Zoo Praha narodila čtyři mláďata, která se podle oficiální zprávy záhy zapojila do skupiny. Právě tato raná socializace buduje toleranci vůči rozmanitým podnětům: mládě, které od narození sdílí prostor s desítkou těl různých velikostí, nepovažuje lehký dotyk cizího tvora za důvod k útěku.

Kdy nehybnost neznamená pohodu: varovné signály podle odborníků

Virální záběry klidné kapybary s ptákem na hřbetě snadno svádějí k závěru, že zvíře je prostě šťastné. Jenže odborný chovatelský manuál Asociace zoologických zahrad a akvárií (AZA) z roku 2021 řadí znehybnění na místě (tzv. „freezing in place“) přímo mezi možné projevy stresu. Mezi další varovné signály patří:

• Zrychlené, hlasité dýchání (tzv. „huffing“).
• Stereotypie, opakované přecházení sem a tam nebo kývání hlavou.
• Nechutenství a neochota spolupracovat při běžných rutinách.

Pohodu naopak signalizuje normální příjem potravy, střídání suché části výběhu a vody, plavání, válení se v bahně, zvědavé prozkoumávání prostředí, a především možnost od interakce kdykoli odejít. Klíčem k rozpoznání stavu zvířete tedy zůstává kontext, nikoli pouhá nehybnost.

Pro chovatele i návštěvníky zoo z toho plyne jednoduchý princip: kapybara potřebuje přístup k vodě v interiéru i exteriéru, stín, úkryt, měkká odpočívadla a sociální skupinu. Při splnění těchto podmínek se přirozená tolerance drží stabilně. Bez nich se může zdánlivý klid proměnit v tichý distres.

Kde v Česku kapybary pozorovat a co vyhlížet u výběhu

Kapybary chovají minimálně čtyři české zoologické zahrady: Praha, Brno, Děčín a Plzeň. Pražská zoo dokonce nabízí speciální program „Poznejte se s kapybarami“, který umožňuje vstup přímo k výběhu; termíny na rok 2026 jsou již vyprodané, což vypovídá o obrovském zájmu veřejnosti.

Při návštěvě se vyplatí přijít v době skupinového odpočinku u vody, právě tehdy je šance zahlédnout onen charakteristický výjev: kapybara leží na břehu, oči přivřené, a na jejím hřbetě si hoví pták nebo se k ní tiskne mládě jiného druhu. Co vypadá jako zázračná krotkost, je ve skutečnosti výsledek milionů let selekce, která odměňovala jedince schopné rozlišit neškodný dotyk od smrtelného útoku.

Z hlediska české legislativy kapybara nespadá mezi savce vyžadující zvláštní povolení k chovu; příslušná vyhláška vyjmenovává primáty, šelmy, chobotnatce a kopytníky, hlodavce mezi nimi chybějí. I soukromý chovatel však musí dodržovat veterinární a welfare předpisy a zajistit podmínky odpovídající nárokům druhu.

Článek Kapybara je největší hlodavec světa a zároveň nejklidnější. Evoluce jí vyladila nervový systém tak, aby neplýtvala energií na falešné hrozby se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Precociální start života: proč mládě kapybary nepotřebuje hnízdo

Biologové označují mláďata kapybar jako vysoce precociální, tedy zralá už v okamžiku porodu. Terénní studie shrnující demografické znaky druhu potvrzují, že novorozenci se rozběhnou „během několika hodin po příchodu na svět“. Oproti třeba bobřím mláďatům, která začínají plavat zhruba až po prvním týdnu a zůstávají uzavřená v rodinné hrázi, kapybara vstupuje do vody prakticky okamžitě. Nutrie sdílí podobně rychlý motorický start, jenže postrádá tak propracovanou skupinovou výchovu.

Klíčová studie publikovaná v Scientific Reports zdůrazňuje, že čichový systém novorozené kapybary je při narození plně funkční a uzpůsobený náročnému sociálně-kognitivnímu prostředí. Mládě tedy vnímá pachy, hlasy i pohyby stáda od prvních okamžiků. Tato smyslová připravenost mu umožňuje orientovat se ve skupině čítající běžně deset až dvacet jedinců a aktivně si v ní hledat místo.

Komunitní péče a allosání: skrytý motor přežití mláďat

Ochrana před predátory je zřejmý důvod, proč se novorozenec drží poblíž dospělých. Meta-analýza publikovaná ve Frontiers in Ecology and Evolution řadí kapybaru mezi preferovanou kořist jaguára napříč celým areálem rozšíření. Kajmani, anakondy a velcí dravci doplňují seznam hrozeb. Jenže samotný útěk před nebezpečím nevysvětluje, proč mládě aktivně vylézá na hřbet dospělce, místo aby prostě běželo vedle něj.

Odpověď nabízí fenomén zvaný alloparentalita. Etologická práce z roku 2000 publikovaná v brazilském odborném časopise Revista de Etologia kvantifikovala, že samice kapybar kojí i cizí mláďata. Ve stádě vznikají takzvané skupinky novorozenců pod dohledem několika samic, které se v hlídání střídají. Matka se po porodu relativně brzy vrací ke stádnímu režimu, a právě sdílená péče jí to umožňuje.

Hřbet dospělého jedince v tomto systému funguje jako mobilní bezpečná platforma. Při skupinovém přesunu vodou mládě na zádech nezaostává, neodplavává se od skupiny a zůstává v dosahu kontaktních hlasových signálů. Kapybary disponují bohatým vokálním repertoárem, od klikavých zvuků po pískání, a novorozenec na vyvýšené pozici tyto signály zachycuje snáze než ponořený do vegetace při hladině.

Tepelný komfort a biologická paralela s lidskými novorozenci

Světová zdravotnická organizace doporučuje bezprostřední kontakt kůže na kůži u lidských novorozenců, primárně kvůli prevenci podchlazení, zklidnění a nastartování kojení. U kapybar přímé termoregulační experimenty měřící efekt kontaktu na hřbetě dosud chybí, ale biologická logika je obdobná.

Novorozená kapybara sice přichází na svět osrstěná, avšak její poměr tělesného povrchu k hmotnosti je výrazně vyšší než u dospělce. V ranních hodinách na mokřadech, kdy teplota klesá a srst může být nasáklá vodou, tělesné teplo padesátikilogramového dospělce představuje účinný zdroj ohřevu. Těsný kontakt zároveň zklidňuje; u savců obecně snižuje hladinu stresových hormonů a podporuje příjem potravy. Mládě kapybary začíná okusovat trávu už v prvních dnech, ale mateřské mléko zůstává hlavním zdrojem výživy přibližně deset týdnů.

Paralela s lidským novorozencem tedy stojí na sdíleném principu: i když je organismus po narození překvapivě kompetentní, fyzická blízkost dospělého jedince plní funkce, které samotná pohybová zdatnost nenahradí.

České zoo jako okno do kapybařího rodičovství

Kdo chce toto chování spatřit na vlastní oči, nemusí cestovat do Pantanalu. Zoo Praha odchovala čtyři mláďata v září 2025 a v květnu 2026 ohlásila rekordních sedm novorozenců. Zahrada navíc nabízí speciální program se vstupem přímo do výběhu s průvodcem. Zoo Zlín dlouhodobě chová kapybary a při posledním odchovu šesti mláďat chovatelé popsali, jak se novorození jedinci rozběhli a vydali do vody prakticky bezprostředně po porodu.

Chovatelský manuál Asociace zoologických zahrad přitom zdůrazňuje, že pro zdravý vývoj je zásadní nepřerušovat kontakt samice se stádem. Porodní prostor má být klidný, nikoli však izolovaný. Výběh musí být zabezpečený pro mláďata: zajištěné průtoky vody, silné podestýlání. Ošetřovatelé mají sledovat, zda každé mládě skutečně saje a přibývá na váze. Ruční odchov mimo skupinu se považuje za krajní řešení, protože absence raného sociálního kontaktu může ovlivnit pozdější začlenění jedince do stáda.

Paradox samostatnosti: proč i zdatný novorozenec volí záda dospělce

Celý příběh mláděte kapybary stojí na jednom pozoruhodném rozporu. Tvor, který se během prvních hodin postaví, rozběhne a zvládne plavat, přesto opakovaně vyhledává fyzický kontakt s dospělým. Z etologického pohledu jde o racionální strategii: hřbet rodiče či jiného člena skupiny nabízí ochranu před vodními predátory, tepelnou stabilizaci, přístup ke kontaktním signálům stáda a rychlejší orientaci v sociálně složité komunitě. Mládě na zádech dospělce se neprojevuje jako bezmocné, nýbrž jako součást kolektivního systému, který mu dává nejvyšší šanci přežít první kritické dny v mokřadech plných jaguárů, kajmanů a anakond.

Článek Mláďata kapybar se rodí schopná chůze, přesto okamžitě lezou rodičům na záda. Mají to podobně jako lidští novorozenci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krajinná laboratoř místo klasického výběhu

Zoo Praha provozuje mimo svůj hlavní trojský areál přinejmenším dvě veřejně přístupné lokality. Na Dívčích hradech koně Převalského spásají stepní trávníky, v Dolních Počernicích plní tutéž krajinotvornou úlohu zubři. Princip je shodný: velcí kopytníci fungují jako „živý management“ prostředí, které by jinak zarůstalo náletovými dřevinami a ztrácelo druhovou pestrost.

V Počernicích jde o území dříve poznamenané zemědělským hospodařením a navážkami z okolní infrastruktury. Projektová brožura Zoo Praha popisuje konkrétní mechanismy obnovy: zubři spásají trávy, ostřice a byliny, okusují keře, rozrušují půdu svým pohybem a vytvářejí mozaiku nízké vegetace, nedopasků a keřových skupin. Výsledkem má být návrat motýlů, ptáků hnízdících na zemi i koprofágního hmyzu vázaného na trus velkých býložravců. Areál první etapy měří přesně 10,6 hektaru, výhledově se počítá s rozšířením až na patnáct.

Tohle místo zkrátka nemá sloužit jen jako výloha. Je to pokus proměnit kus pražské periferie v polopřírodní ekosystém, a zubři v něm hrají hlavní roli.

Proč zakládající stádo nepřijelo z Troje

Kdo by čekal, že pražská zoo pošle do svého nového areálu vlastní zvířata, bude překvapený. Důvod je genetický. Evropský záchranný program EEP koordinuje chov zubrů napříč kontinentem podle plemenné knihy, jejíž historie sahá do roku 1932. Nově zakládané stádo musí sestávat z nepříbuzných jedinců, aby se předešlo příbuzenské plemenitbě. Proto býk dorazil z Finska, samice z Belgie, Plzně a Olomouce.

Praha si přitom ponechává i vlastní chovnou skupinu přímo v Troji, v expozičním celku Pláně vedle bizonů. Zubry tam drží od roku 1948, skutečný čistokrevný chovný základ buduje od roku 1954 a za tu dobu odchovala přes sto mláďat. Dolní Počernice tedy trojský chov nenahrazují, rozšiřují ho. A Zoo Praha otevřeně připouští, že potomci zdejšího stáda se jednou mohou vrátit do volné přírody.

Největší suchozemský savec Evropy na dosah metra

Zubr evropský dorůstá délky až tři a půl metru, v kohoutku měří kolem dvou metrů a samci váží přes tunu. Ve srovnání se severoamerickým bizonem, s nímž si ho lidé často pletou, má štíhlejší postavu, delší končetiny a je přizpůsobený pohybu v lesním terénu. Bizon patří na pláně, zubr mezi stromy. Právě proto mu vyhovuje počernická krajina s rozptýlenou zelení.

Ve volné přírodě druh zanikl ve dvacátých letech minulého století. Posledního divokého zubra v Polsku zastřelili roku 1919, kavkazská populace zmizela o osm let později. Přežilo jen několik desítek kusů v soukromých chovech a zoologických zahradách. Mezinárodně koordinovaný záchranný program odstartoval v roce 1923 a první zubři se vrátili do Bělověžského pralesa v roce 1952. Dnes světová populace přesahuje deset tisíc jedinců. V Česku existuje velký oborní chov v Židlově s přibližně třiceti kusy; o plně volné české populaci zatím hovořit nelze.

Jak se k zubrům dostat a kdy vyrazit

Cesta z centra Prahy zabere zhruba čtyřicet minut. Metrem A do stanice Depo Hostivař, odtud autobusem linky 208 na zastávku Nad Rybníkem. Od zastávky je to pár minut pěšky. Pěší a cyklisté se na místo dostanou také ze severu nebo po žluté turistické značce z jihu, v obou případech přes mosty přes Pražský okruh.

Praktické informace v kostce:

• Vstupné: Pozorování probíhá z veřejně přístupných vyhlídek, bez klasického zoo vstupného.
• Vyhlídky: Dvě plošiny v severovýchodní a severozápadní části ohrady. Areál je záměrně cloněný zelení, průhledy vedou jen z těchto dvou bodů.
• Nejlepší čas: Zoo Praha doporučuje přijít kolem desáté až jedenácté hodiny dopoledne, kdy je šance spatřit mládě nejvyšší. Obecně jsou zubři aktivnější ráno a navečer.
• Vzdálenost pozorování: Počítejte s delším odstupem. Deset hektarů znamená, že zvířata mohou být i stovky metrů od vyhlídky. Dalekohled se hodí.

Článek Pražská zoo má výběh, o kterém většina Pražanů neví. Na deseti hektarech se pasou zubři, spatříte je ze dvou unikátních vyhlídek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dva ostrovy, dvacet tisíc ptáků a rychle klesající křivka

Podle World Parrot Trust zbývá ve volné přírodě odhadem 20 000 až 62 000 dospělých kakadu moluckých. Rozpětí je široké, trend jednoznačný: populace rapidně klesá. BirdLife International doporučil už v únoru 2024 posun druhu do kategorie Endangered, tedy ohrožený, a odborná literatura z roku 2026 s tímto statusem pracuje jako s platným.

Jádro přežívajícího areálu tvoří Seram, největší z Moluckých ostrovů. Studie publikovaná v roce 2026 v časopise Tropical Conservation Science naměřila v národním parku Manusela hustotu pouhých 10,79 jedince na kilometr čtvereční. Na Ambonu, odděleném úzkým průlivem, popisovali výzkumníci kakadu moluckého jako vzácnost už na počátku devadesátých let. Dnes tam přetrvává jen malá reziduální skupina.

Co za úbytkem stojí? Dvě síly, které se navzájem posilují. Odchyt pro mezinárodní obchod s exotickými ptáky decimoval populace po celá desetiletí. Současně mizí nížinný tropický les, ať už kvůli těžbě dřeva, nebo přeměně na plantáže. Tam, kde se obě hrozby překryly nejintenzivněji, druh zmizel docela.

Půlmetrový obr s lososovou korunou: proč kakadu molucký fascinuje chovatele i biology

Délka těla 50 až 52 centimetrů, rozpětí křídel přesahující metr a hmotnost kolem 850 gramů řadí kakadu moluckého mezi největší zástupce čeledi. Nápadná chocholka v odstínech lososové a broskvové se vztyčuje při vzrušení, námluvách i obraně teritoria. Právě tato koruna z prodloužených per odlišuje moluckého od ostatních „bílých kakadu“ na první pohled.

Mimořádná je i délka života. V lidské péči se dožívá šedesáti až sedmdesáti let, což z něj činí společníka na celý lidský věk. Silný hlasový projev, pronikavé skřeky slyšitelné na stovky metrů, slouží ve volné přírodě ke komunikaci v hustém korunovém patře pralesa. V zoo ovšem dokáže překvapit i otrlého návštěvníka.

Táborský ptačí dům a evropská záchranná síť pro ohrožené papoušky

ZOO Tábor potvrzuje chov kakadu moluckého od roku 2017, kdy samec dorazil právě prostřednictvím koordinace EEP. Výroční zpráva za rok 2024 dokládá, že nově vybudovaný ptačí dům umožnil celoroční pobyt vzácných papoušků přímo v areálu zahrady; dříve museli přes zimu putovat do zázemí mimo expozici.

Táborská zoo se dlouhodobě profiluje jako centrum pro ohrožené druhy papoušků a zabavené šelmy. Koordinace s dalšími evropskými zahradami přes EEP zajišťuje genetickou pestrost chované populace, což je klíčový předpoklad pro případné budoucí reintrodukce. Podle databáze Zootierliste eviduje kakadu moluckého nejméně deset českých zoologických zahrad, od Prahy přes Dvůr Králové až po Ostravu nebo třeba Zlín, ke aktuálně žije jeden pták.

Devět ptáků zpět na Molukách: důkaz, že záchranné programy fungují

V červnu 2024 převezl tým World Parrot Trust devět rehabilitovaných kakadu moluckých zpět na souostroví Maluku. Šlo o jedince zabavené z nelegálního obchodu, kteří prošli měsíci péče v rehabilitačním centru provozovaném Indonesian Parrot Project a jeho partnerskou organizací KKI. Návrat proběhl na Ambon, tedy přesně tam, kde zbytková populace potřebuje každého jednotlivce.

Tento konkrétní případ ukazuje, že chov ex situ v evropských zoo a ochrana in situ v Indonésii tvoří dvě strany jedné mince. Geneticky řízená záloha v zahradách po celém světě dává druhu pojistku pro případ kolapsu divoké populace. Monitoring, práce s místními komunitami a potlačování pytláctví na Seramu a Ambonu zase chrání poslední volně žijící ptáky. Jedno bez druhého nestačí.

Článek Kakadu molucký přežívá už jen na dvou indonéských ostrovech. Jednoho můžete vidět i ve Zlíně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč většina evropských zoo kotuly rozmnožit nedokáže

Z dvaadevadesáti evropských zahrad, které kotuly veverovité chovají, zaznamenalo za uplynulý rok úspěšný odchov pouhých devatenáct. Redakční přepočet: zhruba dvacet procent. Zbylé čtyři pětiny se potýkají s problémem, který na první pohled vypadá paradoxně: kotulové patří mezi relativně rozšířené jihoamerické primáty, v přírodě obývají rozsáhlé oblasti amazonského pralesa a žijí v početných skupinách. Jenže právě ta početnost a složitost sociálních vazeb činí z jejich chovu v zajetí disciplínu, kde selhává většina pokusů.

Klíčovým kamenem úrazu bývá sestavení funkční chovné skupiny. Kotulí tlupa funguje na principu jednoho dospělého samce obklopeného početnou skupinou samic. Samec musí být samicemi přijat, a to doslova. Pokud ho odmítnou, nedojde k bezpečnému začlenění, reprodukční skupina se rozpadá jako chovný nástroj a zahrada musí hledat jiné složení zvířat nebo se pokusit o novou socializaci. Odborná literatura přitom dokládá, že samotné seznamování neznámých jedinců zvyšuje stresovou zátěž a destabilizuje hierarchii celého uskupení.

Jediný samec na vrcholu: jak funguje hierarchie kotulí tlupy

Studie zaměřené na skupiny kotulů v lidské péči odhalily zajímavý mechanismus. Samice si mezi sebou vytvářejí lineární hodnostní žebříček ještě před příchodem samce. Jakmile je samec do tlupy zařazen, vystoupá na její vrchol, zatímco pořadí mezi samicemi zůstává většinou zachováno. Právě tato stabilita ženské hierarchie je podmínkou úspěšného rozmnožování; párování probíhá uvnitř ustáleného sociálního systému, kde každý člen zná své místo.

Zoo Zlín tento princip zvládá dlouhodobě. Její oficiální komunikace výslovně označuje přijetí samce samicemi za nejkritičtější bod celého chovu. Chovatelé pracují s modelem „mnoho dospělých samic a jeden dospělý samec“ a respektují, že o výsledku rozhodují vztahy mezi zvířaty stejnou měrou jako lidská péče. Kotulové navíc své postavení ve skupině signalizují i pomocí moči; i takový detail patří k sociální architektuře, kterou musí chovatelský tým umět číst.

Prostor, klid a čtyři krmení denně: co stojí za zlínským receptem

Samotná sociální dynamika by nestačila bez odpovídajícího zázemí. Od roku 2017 prošly zlínské expozice v oblasti Amazonie (dnes pojmenované Guayanas) zásadní proměnou. Zvířata získala větší prostor a lepší oddělení od rušivého pohybu návštěvníků, což u druhu s vysokou denní aktivitou a potřebou neustálého lezení hraje podstatnou roli.

Kotul veverovitý je drobný primát vážící pouhých 0,6 až 1,4 kilogramu s tělem dlouhým 25 až 32 centimetrů a ocasem, který tělo výrazně přesahuje (měří 37 až 44 centimetrů). Starší projektová dokumentace zoo popisuje charakteristickou bílou masku kolem očí, šedý čenich, tmavé oči a žlutavě až oranžově zbarvené části končetin. Tito primáti tráví většinu dne v pohybu a ve Zlíně dostávají potravu čtyřikrát denně, takže návštěvníci mohou jejich aktivitu sledovat průběžně během celého dne.

Kdo se chce na obě letošní mláďata podívat, najde je v horní části expozice v Amazonii. V září 2026 je areál zoo otevřen od 8.30 do 18.00, pavilony a expozice pak od 9.00 do 17.30.

Česká stopa v evropské správě populace kotulů

Zlínský úspěch získává další rozměr v kontextu české zoologické scény. Druh Saimiri sciureus je zařazen do evropského programu EEP, jehož koordinaci od března 2026 zajišťuje Zoo Praha. Česko tak stojí za jedním z nejúspěšnějších chovů i za řízením celé evropské populace tohoto druhu.

Zajímavé srovnání nabízí Zoo Olomouc, která už v roce 2024 uváděla sto čtyřicet dva narozených mláďat od roku 1993, tedy vyšší historický součet než Zlín. Olomoucký chov běží o šest let déle, což rozdíl částečně vysvětluje. Obě zahrady každopádně dokládají, že české zoo patří v odchovu kotulů ke kontinentální elitě.

Článek Ve Zlíně odchovali 77 mláďat opičky. Vyřešili problém s hierarchií, který většina ostatních zoo nikdy nerozklíčovala se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak obchodník se zvířaty vynalezl výnosný formát

Carl Hagenbeck, hamburský dodavatel exotické fauny pro zoologické zahrady a cirkusy, neměl v plánu vystavovat lidi. Impulz přišel od ilustrátora Heinricha Leutemanna: k objednanému stádu sobů by se hodila sámská rodina i s týpí, saněmi a zbraněmi. Hagenbeck nápad uchopil a proměnil v obchodní model: živá zvířata, živí lidé, kulisy každodenního života, vše zabalené do jednoho produktu, který sám nazýval „anthropologisch-zoologische Schaustellung“. Během následujících šesti dekád jeho firma uspořádala přes sedmdesát takových show. Některé přilákaly za jediný den přes 90 000 diváků.

Klíčem k úspěchu byl jednoduchý mechanismus: Hagenbeck angažoval lidi přímo z oblastí, odkud získával zvířata. Sámové přijížděli se soby, Egypťané s velbloudy, inuitské rodiny s kajaky. Výsledkem byl kompaktní balíček exotiky, který se dal snadno převážet z města do města. Tierpark Hagenbeck dnes na svém webu rozsah i problematickou povahu těchto produkcí otevřeně přiznává.

Milionové návštěvnosti a státem hrazená podívaná

Z putovní atrakce se záhy stal nástroj koloniální propagandy. Pařížská světová výstava roku 1889 umístila na Esplanade des Invalides „Negro Village“ se 400 Afričany mezi koloniální pavilony. Francouzský stát přesuny schvaloval a financoval; antropologové na místě měřili těla a „vědecky“ potvrzovali hierarchie ras. Jak popisuje CNRS, výstavy nabízely exotiku lidem, kteří ji jinak nikdy nespatřili, a zároveň jim servírovaly zdůvodnění, proč je kolonizace správná.

Belgie šla ještě dál. V Antverpách roku 1885 vystavila 12 Afričanů, o devět let později 144 Kongolanů. Vrchol přišel v Tervurenu 1897: 267 obyvatel Konga rozmístěných v oddělených vesnicích, koloniální sekce s návštěvností přes milion lidí (ve špičkách až 40 000 denně). Pro výstavu se budovala Avenue de Tervuren i tramvajové spojení; fyzická infrastruktura města sloužila koloniální podívané krále Leopolda II. Sedm vystavených Kongolanů zemřelo. Podle AfricaMuseum šlo o záměrnou státní strategii, jak prodat koloniální projekt belgické veřejnosti.

Za oceánem fungoval jiný rámec, ale stejná logika. Zoologická zahrada v Cincinnati vydělala roku 1895 podle historičky Susan Meynové 25 000 dolarů díky táboru indiánů kmene Cree. O rok později podepsala tříměsíční kontrakt s 89 příslušníky Sicangu Lakota z rezervace Rosebud, „indiánská vesnice“ s každodenním programem pohraničního života, napojená na popularitu Wild West show. Vedení zoo výslovně sázelo na zopakování předchozího výdělku.

Smlouvy, dluhy a smrt bez očkování: jak vypadal nábor

Otázka, zda vystavovaní lidé věděli, do čeho jdou, nemá jednotnou odpověď. Frankfurtská zoo dokládá existenci pracovních smluv a mezd, zároveň ale připouští, že řada najatých lidí je nejspíš neuměla přečíst ani vyložit. Asymetrie byla zásadní.

Příběh Abrahama Ulrikaba ji ilustruje bolestně konkrétně. Inuitský muž z Labradoru přijal nabídku náboráře Johana Adriana Jacobsena s vidinou výdělku, který měl jeho rodinu zbavit dluhů u misionářů. Ulrikabův deník, dochovaný v archivu German History in Documents and Images, zachycuje přeplněné sály, zvědavé davy a narůstající úzkost. Jacobsen zanedbal očkování. Celá skupina zemřela na neštovice. Ostatky byly oficiálně identifikovány teprve roku 2014.

O generaci později vystupoval v německých Völkerschauen jako dítě Theodor Wonja Michael, ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy už nešlo o koloniální nadšení, ale o holou absenci pracovních alternativ pro černého chlapce ve Výmarské republice.

Článek Zoo v Cincinnati vydělala na indiánech 25 000 dolarů za tři měsíce. Lidské výstavy vznikly jako odnož obchodu s exotickou zvěří se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tisíc druhů na 33 hektarech: proč druhová pestrost trumfne rozlohu

Zoo Berlin se na svém webu označuje za zoologickou zahradu s největším počtem chovaných druhů. Formulace zní sebevědomě, ale čísla ji podpírají. Pražská zoo eviduje k 31. prosinci 2025 celkem 692 druhů, Safari Park Dvůr Králové 388, olomoucká zahrada 386. Berlín se svou tisícovkou předstihuje každou z nich s výrazným náskokem.

Zajímavé je srovnání ploch. Praha disponuje 58 hektary, Olomouc 42,5 hektaru, obě zahrady jsou tedy rozlehlejší než berlínský areál. Berlín přesto dokáže na menší ploše soustředit podstatně širší spektrum fauny. Pro návštěvníka to znamená jediné: za jeden den projde od afrických kopytníků přes asijské šelmy až po tropické ryby v přilehlém akváriu, aniž by musel překonávat kilometry cest.

Pandí dvojčata Leni a Lotti: magnetický důvod k návštěvě v roce 2026

22. srpna 2024 se v Berlíně narodila pandí dvojčata. Pojmenována byla slavnostně v prosinci téhož roku: Leni a Lotti pro veřejnost, Meng Hao a Meng Tian pro čínské partnery. Od konce ledna 2025 je obě mláďata možné pozorovat společně s matkou Meng Meng v jednom výběhu, což návštěvnický zážitek znásobuje.

Podle oficiální zprávy zoo z 21. srpna 2026 dvojčata v Berlíně stále žijí a termín jejich přesunu do Číny zatím stanoven nebyl, záleží na vývoji samotných zvířat. Všechny velké pandy na světě totiž zůstávají majetkem Čínské lidové republiky. Mláďata narozená v zahraničí se podle mezinárodních dohod obvykle vracejí do čínského chovného programu kolem čtvrtého roku věku, jak vysvětluje Smithsonian National Zoo. Kdo chce Leni a Lotti spatřit v Berlíně, má tedy stále otevřené okno, ale rozhodně ne nekonečné.

Kolik zaplatíte: vstupné v korunách a jak ušetřit

Cenová politika berlínské zoo odměňuje ty, kdo si lístek pořídí předem online.

Přepočet vychází z kurzu ČNB platného k 4. září 2026 (24,19 Kč za euro). Částka „kolem 400 Kč“ za základní online vstupné tedy sedí jako zaokrouhlení. Ve srovnání s domácími zahradami (Praha 300 Kč, Dvůr Králové 265–325 Kč, Olomouc 150–180 Kč) je Berlín dražší. Jenže nabízí zhruba dvojnásobek až trojnásobek druhové pestrosti a k tomu akvárium, které české zoo v tomto rozsahu nemají.

Důležitý detail: kombinovaná vstupenka na zoo i akvárium platí výhradně v den zakoupení a mezi oběma částmi areálu se nesmí projít ven. Plánujte tedy celodenní program bez odběhnutí na oběd do města.

Jak se dostat z Česka a kdy dorazit k bráně

České dráhy uvádějí plánovanou jízdní dobu z Prahy do Berlína pod čtyři hodiny. Přímé spoje jezdí bez přestupu, což z výletu dělá reálnou jednodenní akci: ranním vlakem tam, večerním zpět. Autem počítejte s delším půldenním přesunem, zhruba 350 kilometrů po dálnici.

Zoo otevírá celoročně, 365 dní včetně svátků. Otevírací doba se mění podle sezony:

• Do 22. února: 9:00–16:30
• 23. února – 29. března: 9:00–18:00
• 30. března – 20. září: 9:00–18:30

Ranní příchod na devátou se vyplatí dvojnásob. Fronty u pokladen ještě nestojí, zvířata bývají aktivnější a na procházení tisícovky druhů získáte maximální časovou rezervu. Kdo chce projít zahradu i akvárium důkladně, stejně nestihne úplně všechno, ale právě ta hustota zážitků na metr čtvereční dělá z berlínské zoo výjimečný cíl.

Na co si dát pozor: sezónní omezení a uzavřené expozice

Akvárium prochází dokončovacími pracemi a některé nádrže či expozice mohou být dočasně nepřístupné. V březnu 2026 navíc zoo uzavřela ptačí pavilony (Fasanerii i Vogelhaus) kvůli výskytu newcastleské choroby; zbytek areálu zůstal otevřený. Před cestou se vyplatí mrknout na přehled aktuálních omezení přímo na webu zahrady, abyste věděli, co je zrovna přístupné a co zůstává za zátarasy.

Článek Wroclawská zoo hostí rekordních 1100 druhů zvířat. Od Česka je to kousek a vstupné stojí pod 400 korun se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč musel Vendelín o vejce přijít

Jednatřicetiletý samec Vendelín patří k pražské historii druhu doslova od kolébky. Vylíhl se v roce 1995 jako potomek páru, který o rok dříve zvládl vůbec první evropský odchov zoborožce kaferského. Jenže v posledních sezonách opakovaně ničil snesená vejce, z dosud nezveřejněných příčin. Každá zničená snůška přitom znamená ztrátu celého roku, protože samice klade obvykle jen jednou za sezonu. U druhu, kde SANBI uvádí průměr jednoho úspěšně vyvedeného mláděte za šest let, si takový luxus nemůže dovolit žádná zahrada.

Odborná literatura popisuje u zoborožců kaferských v zajetí zvýšenou agresi, častěji právě ze strany samců a v rozmnožovacím období. Zda přesně tohle stojí za Vendelínovým chováním, zoo veřejně nepotvrdila. Chovatelský tým se každopádně rozhodl jednat.

Podkladek, líheň a dvojitá mřížka: anatomie chovatelského triku

Celý postup měl tři fáze, z nichž každá nesla vlastní riziko.

• Záměna vejce. Krátce před očekávaným líhnutím chovatelky odebraly pravé vejce a nahradily ho podkladkem, tedy falešnou snůškou, jejímž úkolem bylo udržet samici na hnízdě a zachovat normální průběh sezení. Skutečné vejce zamířilo do inkubátoru.
• Stabilizace mláděte. Po vylíhnutí v dubnu následoval zhruba měsíc péče lidských rukou. Klíčové bylo mládě rozkrmit, ale zároveň nepřipustit silné vtištění na člověka, které by snížilo jeho budoucí chovatelskou hodnotu v rámci evropského programu.
• Návrat k rodičům. Kolem 65. dne věku umístil tým mládě do speciální boudičky jištěné dvěma mřížkami. Nejprve ho krmily chovatelky, rodiče mohli potomka vidět a slyšet. Pak padla první bariéra a krmení převzali Vendelín se samicí. O týden později zmizela i druhá mřížka. Rodičovská vazba se podle Zoo Praha plně obnovila.

Sama zahrada označuje podsazování takto velkého mláděte pod rodiče za unikátní metodu, kterou už aplikovala i u několika dalších ptačích druhů. Nejde tedy o jednorázový experiment, ale o ověřené know-how.

Sedm mláďat v celé Evropě: proč každý zoborožec kaferský počítá

Zoborožec kaferský figuruje na Červeném seznamu IUCN jako zranitelný druh. V jižní Africe mu hrozí sekundární otravy olovem, elektrokuce na vedeních vysokého napětí i úbytek starých dutinových stromů vhodných k hnízdění. Reprodukce je extrémně pomalá; kooperativní skupiny v přírodě vychovávají průměrně jedno mládě za šest let.

V Evropě spadá druh pod koordinovaný záchranný program EAZA, který řídí řecká Attica Zoological Park. Letos v evropských zahradách vyrůstá včetně pražského přírůstku pouhých sedm mláďat. Praha přitom drží celkový součet šestnácti odchovaných jedinců a historické prvenství z roku 1994, kdy se zoborožec kaferský v evropské zoo rozmnožil vůbec poprvé, tehdy ještě přirozeně, v zimovišti s budkou a krátkou vstupní chodbou.

Letošní případ je oproti tomu výrazně intervenční. A právě v tom spočívá jeho hodnota: ukázal, že i u páru s problematickým samcem dokáže precizně dávkovaný zásah přinést výsledek, který přirozená cesta opakovaně nedokázala zajistit.

Kde a kdy mládě v Zoo Praha spatřit na vlastní oči

Od konce července 2026 se trojice (Vendelín, samice a mládě) pohybuje ve venkovním výběhu mezi expozicí vyder severoamerických a Pavilonem hrochů. Výběh sdílejí s voduškami abok, o které se starají chovatelky kopytníků; i ony se na celém procesu podílely. Zoo Praha uvádí, že mládě je „výjimečně k vidění před zraky návštěvníků“, a tato informace zůstávala na webu zahrady aktuální ještě ve druhé polovině srpna. Otevírací doba v závěru léta činí denně od 9 do 19 hodin, byť stoprocentní viditelnost zvířete ve venkovním výběhu pochopitelně garantovat nelze.

Článek 31letý zoborožec v Zoo Praha ničí vlastní vejce. Chovatelé ho přelstili podkladkem a obnovili rodičovskou vazbu přes mřížku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Šest let v lidské rodině, celý život následků

Brigitte se narodila v roce 1981 a jako mládě byla upytlačena v Kongu. Skončila v lidské rodině, kde žila šest let, tedy přesně v období, kdy šimpanzí mládě přebírá od matky a tlupy klíčové sociální vzorce: jak číst výrazy, jak navazovat koalice, jak reagovat na dominanci. Nic z toho se nenaučila. Když „odrostla roztomilému věku“ a zesílila natolik, že ji rodina nezvládala, putovala dál po evropských zoo.

Odborná literatura potvrzuje, že jedinci vychovaní lidmi mívají dlouhodobě rozhozenou stresovou osu a vyšší hladiny kortizolu v dospělosti. Nejde o jeden konkrétní hormon, který by se dal „opravit“, jde o širší dysregulaci stresové a sociální regulace, která komplikuje začlenění do skupiny i páření. Směrnice EAZA proto zdůrazňují, že u ručně odchovaných mláďat je zásadní návrat ke šimpanzům co nejdříve, ideálně před šestým měsícem. Brigitte se ke šimpanzům vrátila po šesti letech.

Co dokázala Plzeň

Do Plzně přijela Brigitte v roce 2019 ze švýcarské Walter Zoo v Gossau. Už tehdy byla několikanásobnou matkou, ale v rámci evropského chovného programu EEP nikdy nebyla cíleně párována jako čistokrevná samice poddruhu šimpanz čego. A právě to je podstatné: oněch „38 let hledání parťáka“ neznamená 38 let bez kontaktu se samci. Znamená 38 let, než se dostala do situace, kdy ji koordinátor EEP zařadil do cíleného čistokrevného chovu.

Plzeňský tým zvolil trpělivý přístup. Když v srpnu 2021 dorazil samec Siri, drželi skupinu déle než rok v kontaktním režimu přes mříže; zvířata se viděla, slyšela, cítila, ale nemohla si ublížit. Zoo zároveň modernizovala venkovní výběh pro pět dospělých šimpanzů: přibyly kmeny na šplhání, únikové cesty, odpočinková místa. Cílem bylo snížit napětí v tlupě a dát každému jedinci prostor.

A pak přišel zlom. Brigitte si k Sirimu vybudovala silné pouto. Chovatel Tomáš Krbečka popsal, jak se z původně bojácné, solitérní samice proměnila v sebevědomějšího člena skupiny. Siri jí dodával oporu, ona mu důvěřovala. V prosinci 2023 se v Plzni narodil čistokrevný samec Dumay, ale jeho matkou byla jiná samice. Brigitte a Siri se přes všechnu blízkost nikdy nepářili.

Proč právě Mnichov

Tierpark Hellabrunn v Mnichově není náhodná volba. Zoo aktivně buduje rezervní populaci centrálních šimpanzů a v rámci EEP přijala chovného samce Jamba. A hlavně: v únoru 2026 oznámila narození mláděte u 45leté samice Zenty, tedy ještě starší samice stejného poddruhu. To je klíčový argument. Mnichov prokázal, že reprodukce u starší samice čego funguje, a to v konkrétním sociálním prostředí, s konkrétním samcem.

Pro Brigitte to znamená restart. Nová skupina, nová dynamika, nový samec. Pravděpodobné faktory, proč se v Plzni nepářila (její atypická raná výchova, Siriho citlivá až submisivní povaha, komplikovaná skupinová hierarchie), se v Mnichově mění.

Čísla, která vysvětlují naléhavost

Poddruh šimpanz čego je jedním z nejohroženějších taxonů lidoopů. Zoo Plzeň v roce 2023 uváděla, že v celé Evropě žije pouhých 26 jedinců tohoto poddruhu ve 12 zoo a celosvětově jich je v lidské péči jen 44. Po odjezdu Brigitte zůstávají v Česku pravděpodobně tři jedinci čego: Siri, samice Maria a mladý Dumay, všichni v Plzni.

Tlak na volně žijící populace přitom neklesá. Podle zprávy UNEP zmizelo od roku 2005 z volné přírody minimálně 22 218 lidoopů, z toho 64 % tvořili šimpanzi, prodaní, zabití při lovu nebo uhynulí v zajetí. Každý čistokrevný potomek v zoo je proto víc než roztomilá novinka pro návštěvníky. Je to pojistka proti vymření.

Článek Šimpanzice z Plzně žila 6 let jako domácí mazlíček v Kongu. Začlenění do tlupy brání hormon, který lidská péče trvale mění se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně mají rysata pod kůží

Nejde o žádnou chytrou elektroniku. Mikročipový transpondér, který se zvířatům implantuje, je pasivní zařízení podle norem ISO 11784 a 11785, uložené v kapsli z biokompatibilního skla o rozměrech zhruba 2 × 11 milimetrů. Uvnitř je anténa a čip s unikátním kódem. Vlastní zdroj energie nemá; aktivuje se až ve chvíli, kdy k němu někdo přiloží čtečku.

Právě absence baterie stojí za formulací „na desítky let“. Metodika Ministerstva životního prostředí uvádí prakticky neomezenou životnost. V čipu se nemá co vybít ani opotřebovat. Dokud je pod kůží, funguje. A protože se rys ostrovid dožívá v zajetí patnácti i více let, jedno číslo ho identifikuje od mládí až do smrti.

U savců zařazených do režimu CITES je mikročip jedinou standardní formou značení. Tetování nebo jiné alternativy připouští metodika jen výjimečně, třeba když je zvíře příliš malé, a doklady EU k takto označeným exemplářům mají omezenou platnost.

Proč je záměna rysa víc než administrativní chyba

Čip sám o sobě nic nehlídá. Hlídá až systém, do kterého je jeho číslo zasazeno. Unikátní kód se zapisuje do registračního listu podle vyhlášky č. 210/2010 Sb., váže se k dokladům CITES a vstupuje do chovné evidence evropského záchranného programu EEP. Pokud by značení neodpovídalo dokladům nebo bylo nečitelné, exemplář se podle metodiky považuje za neoznačený a s neoznačeným zvířetem nelze legálně obchodovat ani ho přesouvat.

U rysa ostrovida má tohle zvláštní váhu. Druh figuruje v Příloze II úmluvy CITES, tedy mezi živočichy, které by mohly být ohroženy vyhubením, pokud by obchod s nimi nebyl přísně regulován. A hlubocký chovný pár je v rámci EEP považován za geneticky velmi cenný, samec totiž pochází ze šumavské přírody. V roce 2018 ho zoo přijala jako měsíčního sirotka, jehož matka zřejmě uhynula. Protože byl ručně dokrmován náhradním mlékem, vytvořil si vazbu na člověka a návrat do volné přírody nepřicházel v úvahu. Zoo z toho udělala přednost: jeho geny pocházející z volné populace teď obohacují genetickou rozmanitost řízeného chovu.

Koordinátorka programu EEP pro rysa ostrovida Dina Gebhardt z bernského Tierparku pracuje s rodokmenem každého jedince. Rozhoduje, kdo se s kým bude pářit a kam mláďata po odstavení poputují. Záměna dvou rysů, třeba při přesunu mezi zeměmi, by rozbila celý řetězec: původ, genetickou hodnotu, doporučení k rozmnožení. Jedno špatné číslo, a koordinátor staví na chybných datech.

Kam mláďata poputují

Hlubocká zoo dlouhodobě uvádí, že rysata z předchozích vrhů odcházela do Německa, Itálie či Francie. Minimálně rok musí zůstat u matky, to je pravidlo, které zoo dodržuje. Kam konkrétní mláďata zamíří, rozhodne koordinátorka EEP podle aktuálních potřeb chovu: kde chybí samec, kde je třeba osvěžit genetiku, kde se uvolnilo místo.

Každý takový přesun provází papírová stopa, v jejímž středu stojí číslo čipu. Bez něj by rys při překročení hranice neprošel kontrolou CITES. S ním je identifikovatelný kdekoli v Evropě, stačí přiložit čtečku.

Zajímavý je i vizuální rozměr: každý rys ostrovid má unikátní vzor skvrn na srsti, který se využívá při fotomonitoringu ve volné přírodě. Pro právní identifikaci to ale čip nenahrazuje. Skvrny nemají ISO číslo.

Rys v české krajině: stagnace místo expanze

Čipování v zoo se odehrává na pozadí, které není zrovna optimistické. Česko-bavorsko-rakouská populace rysa ostrovida se podle odborníků z projektu TransLynx drží na odhadovaných 65 až 80 dospělých jedincích a v posledních letech rozhodně neroste. Hlavní oblasti stálého výskytu zůstávají dvě: jihozápadní Čechy navázané na Šumavu a Beskydy. Ohrožuje ho pronásledování člověkem, fragmentace biotopů a rušení.

Rysové chovaní v zoo dnes nehrají přímou roli v posilování volné populace. Jejich funkce je jiná: uchovávat genetickou a chovnou rezervu pro případ, že by ji příroda jednou potřebovala. Právě proto je tak důležité, aby každý jedinec v programu EEP byl jednoznačně identifikovaný. Každý čip je pojistkou proti tomu, aby se konkrétní genetická linie ztratila v administrativním šumu.

Tři, nebo dvě?

Oficiální materiály Zoo Hluboká z července 2025 mluví o dvou rysatech narozených 9. května 2025. Reportáž Českého rozhlasu z 23. července 2026 už uvádí tři rysí mláďata při veterinárním zákroku. Zda jde o odlišný vrh z roku 2026, nebo o zpřesnění počtu, z dostupných zdrojů jednoznačně nevyplývá. Jisté je, že čipování proběhlo a že každé z mláďat, ať už dvě, nebo tři, teď nese pod kůží číslo, které ho provede celým životem.

Článek Rysí mláďata v Zoo Hluboká dostala čipy, které umožní jejich trvalou identifikaci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Genom zúžený dobou ledovou

Příčina sahá tisíce let zpátky. Na konci poslední doby ledové, zhruba před 12 000 lety, prošel gepard takzvaným populačním hrdlem, počet jedinců spadl na malou skupinu přeživších. Z té se druh znovu rozšířil, ale geny, které tento propad nepřežily, už nikdo nevrátí. Výsledkem je mimořádně nízká variabilita napříč celým genomem, včetně genů hlavního histokompatibilního komplexu (MHC), tedy klíčové části imunitního systému.

Praktický dopad? Menší schopnost reagovat na nové patogeny, vyšší náchylnost k infekčním nemocem a slabší evoluční pružnost při změnách prostředí. V roce 1983 to bolestně ukázala epidemie koronavirově asociované FIP v chovné kolonii v Oregonu: gepardi umírali, zatímco jiné kočkovité šelmy ve stejném zařízení zůstaly bez příznaků. Cheetah Conservation Fund dnes výslovně uvádí, že genetická diverzita je pro přežití druhu kritická, a přesto dál klesá.

Spermie, které nesplňují normu

Genetická uniformita se promítá i do reprodukce, a čísla jsou tvrdá. Ve studii na 97 namibijských gepardech (29 čerstvě odchycených z volnosti, 68 dlouhodobě chovaných) bylo průměrně jen 18,4 % spermií morfologicky normálních. Pohyblivost dosáhla 69 %, intaktní akrozom mělo 73,6 % buněk. Jde o takzvanou teratospermii, stav, kdy většina spermií vykazuje strukturální defekty.

Podstatné je, že problém není „vinou zoo“. Autoři studie z roku 2007 uzavírají, že prostředí v lidské péči může u namibijského geparda zajistit kvalitu spermatu srovnatelnou s volně žijícími jedinci. Věk ani sezona nehrají zásadní roli. Jde o druhový rys, ne o důsledek špatného managementu.

Další komplikace přichází při kryokonzervaci. Po rozmrazení klesá pohyblivost spermií zhruba na 40–49 % a podíl intaktních akrozomů na 48–67 %. Pro umělou inseminaci nebo IVF to znamená, že i technicky zvládnutý proces pracuje s biologicky oslabeným materiálem. Malá část samců, méně než deset procent, sice produkuje ejakuláty s parametry blízkými neinbredním kočkovitým šelmám, ale to je spíš statistická výjimka než pravidlo.

Laboratoř uprostřed namibijské buše

V Otjiwarongu v centrální Namibii provozuje CCF Life Technologies Conservation Genetics Laboratory, podle organizace jedinou plně vybavenou genetickou laboratoř přímo v ochranářském zařízení v Africe. Založila ji v roce 2008 genetička Anne Schmidt-Küntzelová a dnes slouží jako páteř několika propojených programů:

• Genome Resource Bank – úložiště spermatu, krve a tkání pro budoucí reprodukční i výzkumné využití.
• Kryokonzervace v polních podmínkách – sběr a mražení spermatu přímo při odchytu volně žijících samců.
• Hormonální stimulace a IVF – u samic se testuje stimulace eCG/hCG, laparoskopický odběr oocytů a oplodnění in vitro; perspektivně i embryotransfer u starších, přirozeně nereprodukujících samic.
• Forenzní genetika – genotypizace konfiskovaných gepardů pomáhá určovat jejich geografický původ a podporuje boj proti nelegálnímu obchodu.

Laboratoř zároveň funguje jako výcvikové centrum. V lednu 2025 hostila konferenci ConGen Global a pravidelně přijímá stážisty z univerzit po celém světě.

Přesun zvířete je genetické rozhodnutí

V zoo programech řízených přes plemenné knihy, například v severoamerickém programu Smithsonian National Zoo, se páry nevybírají podle toho, kdo je nejblíž, ale podle genetické komplementarity. Zvíře může cestovat stovky kilometrů, aby nový vrh posílil celkovou diverzitu populace. V terénu jde o totéž v jiném měřítku: zachovat tok genů mezi fragmentovanými skupinami, správně určit poddruhový původ před jakýmkoli přesunem.

CCF v únoru 2026 ukázal na keňském materiálu, že genetický podpis populace může být složitější, než naznačují mapy rozšíření. Bez laboratorní analýzy by ochranáři riskovali, že smíchají geneticky odlišné linie, nebo naopak propásnou příležitost propojit kompatibilní jedince.

Český kontext potvrzuje, že problém se týká i zdejších zahrad. Zoo Praha v červenci 2026 oznámila narození pěti mláďat, a zároveň připomněla, že od roku 2020 klesl počet gepardů v evropských zoo o čtvrtinu. Zoo Plzeň popisuje specifický management: budoucí partneři o sobě během roku ideálně nemají vědět a bývají drženi odděleně. Dvůr Králové Zoo figuruje mezi partnerskými institucemi CCF. Všechny tyto zahrady řeší tentýž druhový limit, i když lokální laboratorní data veřejně nepublikují.

Pět let do kolapsu?

Global Cheetah Summit 2024 formuloval varovný scénář: životaschopné populace v řadě regionů mohou při pokračování současných trendů směřovat k ekologickému kolapsu během méně než pěti let. Gepard není „odsouzen“, přežil dávný populační propad a znovu se rozšířil. Má ale mimořádně malou rezervu pro další chyby. Každá ztracená populace odnáší geny, které už nikdo nenahradí, a každý neodchovaný vrh je promarněná šance v reprodukční loterii s osmnáctiprocentní výherní kvótou.

Článek Chov gepardů komplikuje malá genetická variabilita i nízká kvalita spermií se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři ryby, tři různé fáze záchrany

Projekt Zachraň karase funguje pod hlavičkou Biologického centra AV ČR a jednotlivé druhy jsou v různém stadiu programu. Karas obecný je nejdál: vědci za roky práce zkontrolovali přes 350 lokalit, potvrdili výskyt zhruba na čtvrtině z nich a vrátili karase do více než 30 vodních ploch. Navíc poskytli násadu přes padesáti soukromým vlastníkům rybníčků a zahradních jezírek, další dvě desítky zájemců čekají.

Slunka obecná je v aktivní, ale ranější fázi. Vysazování do vybraných lokalit běží od roku 2024 a vědci teprve ověřují, jak se populace uchytí. U piskoře pruhovaného se zatím mluví především o mapování a ochraně biotopů; konkrétní reintrodukce v dostupných zdrojích doloženy nejsou.

Důležité je odlišit role. Biologické centrum projekt řídí, provádí terénní výzkum, organizuje záchranné chovy a koordinuje vysazování. Zoo Ostrava je finančním podporovatelem. Z každé prodané vstupenky putuje pět korun do speciálního ochranářského účtu. V roce 2025 zoo takto rozdělila historicky nejvyšší částku, 3,11 milionu korun mezi 18 projektů. Kolik přesně připadne na Zachraň karase, zveřejněno nebylo.

Proč nestačí ryby namnožit

Logika záchranných programů je nemilosrdně jednoduchá: dokud nezmizí příčina úbytku, vypuštěné ryby se v přírodě dlouhodobě neudrží. A příčinou tu není pytláctví ani znečištění. Je to krajina sama.

• Karas obecný potřebuje mělké, zarostlé, klidné vody, přesně ty, které byly v posledních desetiletích zaváženy, odvodňovány nebo nahrazeny intenzivními rybníky. Navíc ho vytlačuje invazní karas stříbřitý, který roste rychleji a dokáže se množit gynogenezí, tedy bez potřeby samce vlastního druhu.
• Slunka obecná žije v hejnech u hladiny mělčin. Ohrožuje ji invazní střevlička východní, která jí konkuruje o potravu a přenáší parazita Sphaerothecum destruens. Dnes přežívá jen v ostrůvkovitých výskytech, v povodí Lužnice a Ohře, na Vysočině, v Poodří a v horním povodí Moravy.
• Piskoř pruhovaný je ryba dna a bahna. Zahrabává se do sedimentu zabahněných tůní a struh, kde přečkává i období s minimem kyslíku. Jenže právě tyto biotopy vysychají. Poslední lokality se drží v Pomoraví, na jižní Moravě, Třeboňsku, v Poodří a ve středním Polabí.

Společný jmenovatel? Regulace toků, narovnávání řek, zánik slepých ramen a odvodnění krajiny. Malé „neproduktivní“ vodní plochy (návesní rybníčky, lomy, drobné tůně) navíc zpravidla nikdo nemonitoruje. Ryby v nich mizí potichu.

Občanská věda jako páteř programu

Jedním z nejpůsobivějších čísel projektu není počet vysazených ryb, ale počet zapojených lidí. Do mapování karase se přihlásilo přes 1 280 dobrovolníků, kteří nahlásili téměř 1 250 lokalit. Pro slunku a piskoře už na webu projektu Zachraň karase běží formulář pro hlášení výskytů; stačí se zaregistrovat, přihlásit a zadat místo nálezu. U karase existuje i mobilní aplikace, která automaticky ukládá polohu a ideálně fotografii ryby.

Vědci tato data potřebují z prostého důvodu: bez nich neví, kde druhy ještě přežívají. A bez toho nemohou rozhodnout, kam směřovat obnovu stanovišť a kde má vysazení šanci na úspěch.

Projekt navíc přesahuje české hranice. Od dubna 2025 běží tříletý přeshraniční program Living Treasures v rámci Interreg AT-CZ, který monitoring karase, slunky a piskoře rozšiřuje i do Rakouska. Cílem je stabilizace populací na obou stranách hranice.

Co může udělat vlastník rybníku

U karase obecného už funguje model, který zapojuje soukromníky. Projekt na svém webu nabízí formulář pro zájemce o chov; řeší se kraj, charakter lokality, přítomnost jiných ryb a fotodokumentace. Zájem je podle vědců velký.

U slunky a piskoře je situace jiná. Oba druhy jsou zákonem chráněné a jejich vysazování bez koordinace s odborníky nepřipadá v úvahu. Co ale udělat lze, a co projekt přímo podporuje, je obnova prostředí. Vyčistit zanesený rybníček, obnovit tůň na pozemku, ponechat slepé rameno v přirozeném stavu. Právě takové kroky vytvářejí síť mikrostanovišť, bez které žádný záchranný chov nemá smysl.

Nenápadné ryby, zásadní signál

Zoo Ostrava sama ve svých materiálech vysvětluje, proč repatriace funguje jen tehdy, když zmizí příčina úbytku. U karase, slunky i piskoře je tou příčinou proměna krajiny, a její náprava je pomalá, lokální a nezáživná. Přesto právě ona rozhodne, jestli se tři nenápadné druhy v českých vodách udrží. Pět korun ze vstupenky je začátek. Tůň na kraji pole je víc.

Článek Zoo Ostrava pomáhá vracet původní ryby do přírody, jejich přežití závisí na obnově tůní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kost, která předstírá, že je prst

Na radiální, tedy „palcové“ straně předního zápěstí pandy červené leží zvětšená sezamská kůstka. Navenek vypadá jako šestý prst vyčnívající proti zbylé pětici. Anatomicky ale nemá nic společného se skutečným palcem: chybí jí záprstní kost i články, které tvoří pravý prst třeba u primátů. Odborná literatura ji proto označuje jako pseudopalec nebo falešný palec.

Funkce je přitom překvapivě účinná. Kůstka vytváří opěrný výběžek, proti němuž panda přitlačí bambusový stonek zbytkem tlapy. Výsledek připomíná kleště, ne tak přesné jako lidská ruka, ale pro okusování výhonků naprosto dostačující. A právě na přesnosti záleží: panda červená si vybírá nejvýživnější špičky listů a mladé výhonky, protože zbytek stonku je příliš tuhý a energeticky chudý. Každý upuštěný kousek je ztráta, kterou si zvíře na tak nízkoenergetické dietě nemůže dovolit.

Šelma, která jí trávu

Bambus tvoří zhruba 95 % jídelníčku pandy červené. To je pozoruhodné samo o sobě, ale ještě pozoruhodnější je, že zvíře taxonomicky patří do řádu šelem. Má jednoduchý žaludek masožravce, krátký trávicí trakt a žádnou fermentační komoru, jakou disponují skuteční býložravci. Přesto se živí téměř výhradně rostlinnou potravou.

Kompenzace je trojí:

• Objem. Dospělá panda červená denně spořádá až 1,5 kg listů a 4 kg výhonků, obrovské množství vzhledem k tělesné hmotnosti kolem pěti kilogramů.
• Selekce. Vybírá jen nejbohatší části rostliny a zbytek ignoruje.
• Úsporný režim. V chladném počasí dokáže snížit metabolický výdej, čímž šetří energii, kterou by jinak spálila na termoregulaci.

Hustě osrstěná chodidla, polozatažitelné drápy, extrémně ohebné kotníky pro slézání kmenů hlavou dolů a dlouhý huňatý ocas sloužící jako balancér i přikrývka, to všechno jsou další adaptace na život v chladných horských lesích jihovýchodní Asie. Falešný palec je ale ta nejelegantnější, protože řeší problém, na který evoluce neměla k dispozici „správný“ díl. Místo nového prstu přestavěla existující kost.

Dvě pandy, jedno řešení, žádné příbuzenství

Kdo slyší „panda“ a „falešný palec“, vybaví si nejspíš černobílou pandu velkou. Také ona má zvětšenou zápěstní kost, také ji používá k uchopování bambusu. Jenže panda velká patří mezi medvědovité, zatímco panda červená tvoří vlastní čeleď Ailuridae. Jejich poslední společný předek žil desítky milionů let zpátky.

Vědecká studie publikovaná v PNAS potvrdila, že falešný palec se u obou druhů vyvinul nezávisle, jde o učebnicový případ konvergentní evoluce. Dva nepříbuzné organismy čelily stejnému problému (jak uchopit bambusový stonek) a dospěly k téměř identickému řešení. Evoluce neměla k dispozici plán, ale měla k dispozici stejnou kost, a dvakrát ji přestavěla stejným způsobem.

Olomouc se přidává k českému chovatelskému klubu

Zoo Olomouc oznámila první odchov mláďat pandy červené ve své historii. Samice je zatím ukrývá v boudě, horní část výběhu je uzavřená a komentované krmení zrušené. Návštěvníci mohou mláďata zahlédnout jen výjimečně, když je matka přenáší. Podle zkušeností z jiných zahrad, například Zooparku Chomutov, začínají mláďata z úkrytu vylézat kolem třetího měsíce věku, takže realistický termín pro první pravidelné pozorování vychází na podzim 2026.

Olomouc není v českém kontextu průkopníkem. První český odchov pandy červené se podařil Zoo Ústí nad Labem už v roce 2001, Praha odchovala první mládě v roce 2012, Chomutov hlásil opakované odchovy včetně dvojčat v letech 2016 a 2019. Druh dnes chovají také Zoo Ostrava, Zoo Brno a Zoo Jihlava. České zahrady tak patří mezi aktivní účastníky evropského záchranného programu EAZA, v němž evropská populace vzrostla z 276 jedinců v roce 2012 na 431 v roce 2021 při genetické diverzitě přes 91 %.

Pojistka, která druh nespasí sama

Čísla z evropských zoo vypadají optimisticky, ale sama o sobě pandu červenou nezachrání. Ve volné přírodě pokračuje úbytek horských lesů s bambusovým podrostem: těžba, zemědělská expanze, pastva, sběr palivového dřeva. K tomu se přidává pytláctví a toulaví psi, kteří pandy loví a přenášejí na ně psinku. Populace v zoo funguje jako genetická pojistka a základ pro případné budoucí reintrodukce, ne jako náhrada za ochranu přirozeného prostředí.

Olomoucká mláďata jsou dobrá zpráva pro evropský chovný program i pro návštěvníky, kteří je na podzim poprvé uvidí. Skutečný příběh pandy červené se ale odehrává uvnitř její tlapy, v jedné přestavěné kůstce, která z masožravce udělala specialistu na bambus.

Článek Prodloužená zápěstní kost funguje pandám červeným jako palec při uchopování bambusu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč zrovna Ivančicko

Kdyby šlo o dvě osamělé tečky na mapě, celá akce by byla drahá charita bez budoucnosti. Jenže Nad řekami a Biskoupky leží blízko sebe a v okruhu tří až osmi kilometrů od nich přežívají ještě tři další kolonie. Podle AOPK ČR právě tohle dělá z Ivančicka území, kde má posílení smysl: při správné péči tu může znovu fungovat regionální síť subpopulací, takzvaná metapopulace, v níž si kolonie navzájem pojišťují přežití občasnou výměnou jedinců.

Srovnání s českou špičkou ukazuje, jak daleko mají posilované lokality ke stabilitě. Bezděčín u Mladé Boleslavi hostil v roce 2024 kolem 750 syslů, Miroslav na jižní Moravě 700, Vyškov 450, brněnské Medlánky 400. Biskoupky a Nad řekami se pohybovaly v řádu desítek. Logika programu je přímočará: nevypouštět tam, kde populace drží sama, ale tam, kde bez zásahu hrozí další propad.

Krátká tráva jako otázka života a smrti

Sysel obecný je evolučně svázaný s krátkostébelným travním porostem. Nízká tráva mu umožňuje dvě věci najednou: včas zahlédnout predátora a orientovat se v kolonii, kde desítky jedinců sdílejí systém nor vzdálených často jen pár metrů od sebe. Jakmile vegetace přeroste, sysel ztrácí přehled, a přehled je pro zvíře, které váží kolem čtvrt kilogramu a loví ho káně, tchoř i toulavá kočka, doslova otázka přežití.

Přehledný terén přitom neznamená jen posekaný trávník. Jde o otevřené, suché a výslunné stanoviště bez stařiny a náletových dřevin. Právě zarůstání se u Biskoupek v minulých letech ukázalo jako problém, zhoršený roztříštěnou vlastnickou strukturou pozemků a nedostatečným kosením. Záchranný program proto nekončí vypuštěním zvířat. Celoroční management (pravidelné kosení, případně pastva) je podmínkou, bez které by nově vypuštění sysli neměli kam se vrátit z hibernace.

Propojení, které rozhoduje o genetice i náhodě

Mladý sysel si typicky zakládá noru asi 350 metrů od té mateřské. Maximální vzdálenost, kterou dokáže překonat, se pohybuje řádově v jednotkách kilometrů; odborná metodika AOPK pracuje s rozmezím dvou až čtyř kilometrů. To znamená, že kolonie vzdálené od sebe víc než pět kilometrů jsou pro sysla fakticky na jiné planetě.

Když se malá kolonie uzavře sama do sebe, nastupují dva mechanismy zkázy:

• Genetický: Bez přílivu nových genů roste příbuzenské křížení, klesá odolnost mláďat, snižuje se reprodukční úspěšnost.
• Demografický: Jediný přívalový déšť, změna hospodaření na sousedním poli nebo predace toulavých koček může kolonii o dvaceti jedincích srazit pod hranici, z níž se už nevzpamatuje.

Metapopulace, tedy síť blízkých subpopulací s občasnou migrací, oba problémy tlumí. Právě proto AOPK nesoustředí úsilí na jednu velkou kolonii, ale na budování sítí. Ivančicko s pěti lokalitami v dosahu je pro takový přístup ideální terén.

Co se muselo pokazit

Ještě v padesátých letech minulého století byl sysel v Československu tak běžný, že ho úřady evidovaly jako škůdce. Pak přišlo scelování polí do velkých lánů, rozorávání mezí a pastvin, chemizace zemědělství. Krajina, která sysla živila tisíce let, zmizela během dvou generací. Dnes druh přežívá na zhruba čtyřiceti izolovaných lokalitách v Česku, většinou na letištních trávnících, golfových hřištích, okrajích vinic nebo uměle udržovaných loukách. Když záchranný program před více než patnácti lety začínal, odhad činil kolem 3 600 jedinců. Aktuálně AOPK mluví o téměř 8 000; posun, který ale vznikl právě díky aktivní péči, ne samovolným návratem.

Zoo Brno se do programu zapojila v roce 2015 a od té doby vypustila do přírody více než sto syslů. Letošních dvacet jedinců není jednorázový akt, ale pokračování linie, která zahrnuje polopřirozený chov, kontrolu zdravotního stavu, vyrovnávání poměru pohlaví, mikročipování a transport. Část letos narozených mláďat do přírody nešla, protože se narodila později než obvykle a nedosáhla potřebné velikosti pro bezpečné přezimování. Koordinátor programu Petr Šrámek příliš malá mláďata vrací zpět, protože v nových podmínkách by měla výrazně nižší šanci.

Co může udělat člověk na zemi

Záchranný program není jen věcí zoologů a ochranářů. Zemědělci a správci pozemků v oblastech výskytu mohou dodržovat několik zásad: udržovat trvale nízký travní porost kosením nebo pastvou, nepoužívat rodenticidy, omezit širokospektrální herbicidy a vyhnout se rizikovým zásahům na přelomu května a června, kdy mláďata začínají vylézat z nor. Zkušenost z lokality Radouč u Mladé Boleslavi zase ukazuje, že i dobře míněné krmení ze strany veřejnosti syslům škodí, protože mění jejich přirozené chování a zvyšuje rizika.

Článek Návrat syslů závisí na nízkém porostu, přehledném terénu a propojení malých populací se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč sedm let: od Edy-mláděte k Edovi-otci

Poslední pražské lachtaní mládě před letoškem, sameček Eda, přišlo na svět 31. května 2019. Eda vyrostl, přežil otce Melouna, který uhynul v červnu 2022, a postupně převzal skupinu tří samic. Jenže převzít skupinu a skutečně v ní fungovat jako dominantní samec jsou dvě různé věci.

Odborná literatura potvrzuje, že samci lachtana jihoafrického dosahují puberty mezi třetím a čtvrtým rokem života. Ve volné přírodě ale teritoria na pobřeží obsazují a harém reálně vedou samci výrazně starší; sociální zralost přichází s odstupem let po té pohlavní. V malé skupině v zoo, kde chybí konkurence desítek dalších samců a tlak velké kolonie, se tento přechod může protáhnout ještě víc. Eda měl plodnost, ale dlouho ne autoritu.

Úzké okno a odložená implantace

I kdyby samec fungoval bezchybně, druh mu dává jedinou šanci ročně. Samice lachtana jihoafrického vstupuje do říje přibližně týden po porodu, a pokud k páření nedojde právě v tomto krátkém okně, další příležitost přichází až za rok. K tomu se přidává takzvaná odložená implantace: oplodněné vajíčko se do dělohy nezahnízdí hned, ale zhruba po čtyřech měsících. Celková březost tak trvá asi 357 dní, téměř přesně rok.

Důsledek je prostý. Jedna promeškaná sezona znamená minimálně dva roky bez mláděte. A když se sezon bez úspěšného páření nakupí víc (třeba proto, že samec ještě nedozrál do role, kterou samice od něj očekávají), sedmiletá mezera přestává vypadat jako anomálie.

Co samice vlastně „čeká“

V tiskových materiálech Zoo Praha není pojmenován jeden konkrétní spouštěč, který by samice v zajetí postrádala. Podle všeho nejde o jediný signál typu světelný režim nebo teplota vody. Jde o souhru: sezónní biologický rytmus navázaný na roční cyklus plus přítomnost teritoriálního samce, jehož dominanci samice akceptuje.

Ve volné přírodě na jihoafrickém pobřeží to vypadá tak, že samec obsadí kus pláže, samice se usadí v jeho teritoriu a páří se výhradně s ním. V zoo s jedním samcem a třemi samicemi chybí konkurenční dynamika, která dominanci samce přirozeně potvrzuje. Chovatelé mohou zajistit výživu, veterinární péči i prostor. Ale sociální tlak desítek soupeřících samců na přelidněné kolonii napodobit nedokážou. A právě v tomto kontextu se samice rozhoduje, zda je „její“ samec dost přesvědčivý.

Evropský problém, pražské řešení

Praha není osamělý případ. Sama zoo v roce 2025 uváděla, že za předchozí rok se v celé Evropě nepodařilo odchovat ani jedno mládě lachtana jihoafrického. Evropská chovná populace čítá pouhých 26 samic a 18 samců, čísla, u kterých každý úspěšný odchov výrazně posouvá genetickou bilanci.

Praha proto nečekala se založenýma rukama. Strategický plán zahrnoval několik kroků:

• Dovoz samice Ronji na jaře 2025 pro rozšíření skupiny.
• Přesun Edy do Rostocku v červnu 2025, ne proto, že by selhal, ale protože jeho genetická linie je v Evropě už silně zastoupená a shánět k němu nepříbuzné samice by bylo téměř nemožné.
• Příchod samce Osla z belgické Pairi Daizy jako geneticky perspektivního nástupce. Oslo dorazil do Prahy v červnu 2025, bylo mu pět let a chovatelé ho se samicemi seznamují velmi pomalu, po malých krocích, aby nedošlo ke konfliktu.
• Plánované doplnění dalších nepříbuzných samic, které má zvýšit šanci na pravidelné odchovy.

Ironií osudu se Eda rozmnožil právě ve své poslední pražské sezoně, těsně před odjezdem do Rostocku. Jako by sociální zralost přišla na poslední chvíli.

Sameček roste, bazén počká

Při kontrole 2. července vážilo mládě Daisy 8,56 kilogramu a podle Českého rozhlasu se laktace matky plně rozběhla poté, co v prvních dnech bylo nutné mládě lehce přikrmovat. Biologické pravidlo říká, že lachtaní mláďata musí první dva měsíce zůstat na suchu; teprve pak přicházejí první plavecké pokusy v malém bazénku a až následně vstup do velkého expozičního bazénu. U Edy v roce 2019 to znamenalo veřejné představení 1. září, tři měsíce po narození. Letos by se návštěvníci mohli nového samečka dočkat zhruba v polovině srpna, pokud vše půjde podle plánu.

Nový sameček je pravnukem legendárního Gastona, samce, který při povodních v roce 2002 uplaval po Vltavě a Labi přes tři sta kilometrů a po odchytu v Německu uhynul. Jeho pohrobek Abeba žije v Praze dodnes. Linie přežila povodeň, smrt dvou vůdců harému i sedm let ticha. Teď záleží na tom, jestli pětiletý Oslo dokáže v příštích sezonách převzít roli, na kterou Eda dozrával tak dlouho, a jestli mu v tom pomůže i zahrada, která ví, že u tohoto druhu se nedá nic uspěchat.

Článek Zoo Praha čekala 7 let na mládě lachtana. Příčina je v biologii druhu: samice potřebuje signál, který umělé prostředí běžně nedává se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedna budova, nebo celý kampus?

Ve veřejné debatě se opakuje číslo 69 220 čtverečních stop, tedy asi 6 430 metrů čtverečních, rozloha hlavní budovy. Zní to jako velký sklad. Jenže developerské podklady, které prošly městským úřadem, ukazují širší záměr: dvě datové budovy (jedna o výkonu 40 MW, druhá 10 MW), rozvodna o zhruba 6 690 m² (72 tisíc čtverečních stop), a to vše na pozemku o 9,5 hektaru (23,5 akru). Odběr nejméně 50 MW odpovídá při nepřetržitém provozu zhruba 438 GWh ročně. Nashville Zoo to přirovnává ke spotřebě 30 až 50 tisíc rodinných domů. Slovo „obří“ je tedy zkratka, ale ne přehnaná.

Levharti, kteří potřebují ticho

Proč zrovna zoo? Odpůrci stavby opakují čtyři okruhy: stálý hluk z chladicích systémů a záložních generátorů, světelné znečištění, dopad na zvířata a obava z energetické zátěže pro celou čtvrť. Zoo ale celý spor zarámovala jedním druhem, levhartem obláčkovým.

Nashville Zoo chová 17 z celkem 64 levhartů obláčkových v péči americké Asociace zoologických zahrad a akvárií. Od roku 1991 se tu narodilo 50 mláďat. Smithsonian Institution, se kterým zoo na programu spolupracuje, opakovaně uvádí, že úspěšnost rozmnožování tohoto druhu roste v soukromějším, méně rušeném prostoru. Zvukové a vizuální podněty zvyšují stres a narušují reprodukční cykly. Nepřetržitý hluk chladicích jednotek 46 metrů od výběhu by podle zoo mohl oslabit jeden z nejdůležitějších uzlů severoamerického záchranného programu.

Co zatím chybí, je projektově specifická hluková studie. Právě proto návrh nových nashvillských pravidel nově vyžaduje povinné posouzení hlukového dopadu i plán udržitelného hospodaření s vodou.

Město bez pravidel

Jádro problému je regulační. Nashville neměl datové centrum jako samostatnou kategorii ve svém územním kódu. Projekt DC BLOX proto prošel administrativou jako „kancelářské využití“. Radní Courtney Johnston to napadla a spor se rozjel.

Město teď dohání, co mělo mít dávno. Na stole jsou dva klíčové návrhy. BL2026-1391 zavádí datová centra do územního kódu a škáluje je do kategorií:

• Malé: do 1 860 m² / 5 MW
• Střední: 1 860–9 200 m² / 5–20 MW
• Velké: 9 200–46 450 m² / 20–100 MW
• Kampus: nad 46 450 m² nebo nad 100 MW, nepovolit vůbec

Druhý návrh je moratorium, které do 1. listopadu 2026 zastaví přijímání a vydávání stavebních a územních povolení pro datová centra. Starosta Freddie O’Connell 15. června podepsal Executive Order 59, kterým se za moratorium oficiálně postavil. Spor už není aktivistický, je městský.

Háček: pokud by stavební povolení prošlo dřív, než moratorium nabude účinnosti, projekt může pokračovat. Čas hraje pro obě strany.

Petice jako tlak, ne jako brzda

Téměř 400 tisíc podpisů pod online peticí je politicky silné číslo. Právně ale petice nic nezastaví. Reálné páky jsou jinde: dvě odvolání v územním řízení (jedno od radní Johnston, druhé od právníka zoo) a samotné moratorium. Spor má jít před Board of Zoning Appeals později v létě 2026.

Fyzický rozměr protestu je přitom skromnější, než by „statisíce“ naznačovaly. Na veřejném slyšení 11. a 12. června vystoupily stovky lidí, ne desetitisíce. Online mobilizace ale udělala z lokálního územního sporu celonárodní téma, a to má svou váhu, protože Nashville není sám.

Nashville jako precedent

V Tennessee od podzimu 2025 zavedlo moratoria na datová centra devět měst a okresů. V Utahu podalo přes 3 700 lidí oficiální protesty proti vodním právům pro obří projekt v Box Elder County, kde kraj v červnu 2026 hlasoval o 180denním moratoriu. New Jersey posunulo spor ještě výš: guvernérka Mikie Sherill 27. května 2026 oznámila komplexní státní pravidla pro rozvoj datových center.

Evropa je o krok dál. Revidovaná směrnice o energetické účinnosti už zavedla povinný reporting spotřeby datových center do evropské databáze. Irský regulátor přímo váže nová připojení datových center na státní prostorové plánování. Nashville v červnu 2026 teprve doháněl stav, kdy datové centrum nebylo ani definovaným typem stavby.

A Česko? Ministerstvo průmyslu na podzim 2025 podpořilo stavbu Prague Gateway DC jako největšího datového centra v regionu. Čím větší příkon a areál, tím pravděpodobnější budoucí střety o lokalitu, hluk a infrastrukturu, i u nás.

Sedmnáct levhartů obláčkových v Nashvillu zatím netuší, že se stali symbolem boje, který se vede od Tennessee přes Utah až po Brusel. Vědí jen to, že potřebují ticho.

Článek Stavba obřího datového centra vyvolala v USA poprask. Proti hluku u výběhu zvířat demonstrují statisíce lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč zrovna Oliver a proč zrovna teď

Oliver není žádný nováček. Se svou partnerkou Altaicou v Hluboké přivedl na svět celkem devět mláďat, naposledy trojčata loni v září. Právě ta trojčata stojí za jeho přesunem. Jihočeská zoo disponuje jediným venkovním výběhem pro tygry a od podzimu 2025 musela Olivera a tygří rodinu střídat: jednou venku samec, podruhé matka s mláďaty. Režim fungoval, ale nebyl ideální.

Když Hodonín oslovil ostatní zahrady s nabídkou dočasného umístění tygra, Hluboká viděla příležitost pro obě strany. Oliver získal prostornější zázemí, mláďata s matkou celý výběh pro sebe. Podle zooložky Zoo Hluboká Markéty Jariabkové jde o standardní spolupráci mezi zoologickými zahradami, nikoli o nouzové „odložení“ zvířete.

Za zavřenými dveřmi pavilonu

Oliver je v Hodoníně zatím pouze ve vnitřní ubikaci pavilonu šelem. Pavilon je vyhřívaný, což je důležité i s ohledem na budoucí plány zahrady, ale hlavní důvod uzavření je prostý: aklimatizace. Tygr si musí zvyknout na nové prostředí, nové pachy, skleněné stěny, jiný denní rytmus ošetřovatelů.

Ředitel Zoo Hodonín Jiří Ingr uvedl, že termín zpřístupnění venkovního výběhu závisí čistě na průběhu aklimatizace. K polovině června žádné konkrétní datum nezaznělo. Pro návštěvníky, kteří míří do Hodonína primárně kvůli tygrovi, to znamená jediné: vyplatí se sledovat oficiální kanály zoo a počkat na oznámení. Areál je jinak normálně otevřený a nabízí zhruba stovku dalších zvířecích druhů.

Od ussurijských k sumaterským

Oliver je překlenovací kapitola, ne nová éra. Hodonín totiž dlouhodobě směřuje k chovu tygrů sumaterských, nejmenšího a nejvzácnějšího žijícího poddruhu. Podle ZSL London Zoo jich ve volné přírodě žije méně než čtyři sta. Zatímco tygr ussurijský je klasifikovaný jako ohrožený, sumaterský nese status kriticky ohrožený. Pro zoo střední velikosti, jakou Hodonín je, představuje účast na záchranném programu tohoto druhu výrazný reputační i odborný posun.

Jenže získat sumaterské tygry není otázka telefonátu mezi dvěma řediteli. Chov koordinuje evropský program EAZA prostřednictvím takzvaných EEP, ex-situ programů, které řídí koordinátoři a druhové komise. Ti rozhodují, která zoo smí chovat, která zvířata tvoří geneticky vhodný pár, kam se mláďata umístí. U sumaterského tygra navíc existuje globální návaznost přes partnerství GSMP, což celý proces dále prodlužuje. Hodonín sám mluví o „dlouhodobém procesu“ bez jakéhokoli časového odhadu. Realisticky jde spíše o měsíce, možná déle.

Co bude s Oliverem potom

Délka Oliverova pobytu v Hodoníně není stanovena. Až zoo jednou sumaterské tygry skutečně získá, nabízejí se dvě nejpravděpodobnější varianty: návrat do Hluboké, kde by se mohl znovu zapojit do chovu, nebo přesun do další zahrady podle doporučení koordinátora EEP pro ussurijského tygra. Rozhodnutí nebude na Hodoníně ani na Hluboké samotné, i tohle spadá pod evropskou koordinaci.

Pro Olivera samotného je přesun součástí života, který zoologické zahrady svým zvířatům v rámci řízeného chovu běžně připravují. Devět odchovaných mláďat z něj dělá chovně prověřeného samce, ne dočasnou výplň prázdného výběhu.

Hodonínský tygří příběh nekončí, mění poddruh. Oliver je most mezi třináctiletou érou Raji a Igora a budoucností, která má na sobě oranžové pruhy o něco užší a vzácnější.

Článek Tygří výběh v Hodoníně nezůstane prázdný. Po úhynu oblíbeného páru našel v zoo útočiště samec Oliver se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně Testberichte měřil

Testberichte.de nehodnotil prestiž, velikost sbírky ani vědecký přínos. Ke dni 23. 9. 2025 stáhl Google recenze u všech veřejně přístupných areálů se zvířaty v Německu: klasických zoo, tierparků, wildparků, ptačích zahrad i akvárií. Do žebříčku se dostal každý, kdo měl alespoň 100 recenzí. Celkem šlo o 2 057 065 hodnocení u 371 míst.

Pořadí určoval průměr hvězdiček. Při shodě rozhodoval vyšší počet recenzí. Výsledek? Prvních sedm míst obsadily parky s průměrem 4,8 z 5. Lipská zoo s hodnocením 4,7 a téměř 68 500 recenzemi skončila osmá. Zoo Berlin se propadla na 137. příčku (4,5 hvězdy), její sesterský Tierpark Berlin na 145. místo.

Vítěz z Baltu a čtyřka ze špičky

Čelo žebříčku vypadá takto:

Marlow není žádný skromný dvorek s klecemi. Dvaadvacetihektarový areál (zhruba třetina rozlohy pražské zoo) nabízí průchozí expozice, deset herních zón, denní show a šest typů ubytování přímo mezi zvířaty. V jednom z nich, takzvané Keahöhle, usínáte s výhledem do expozice novozélandských papoušků kea.

Görlitz je menší, pětihektarový, ale o to intenzivnější. Asi 500 zvířat ve více než stovce druhů, kontaktní výběhy a unikátní tibetská vesnice, jediná svého druhu v Evropě. Právě ta bezprostřednost kontaktu se zvířaty podle nás vysvětluje, proč malé specializované parky sbírají vyšší průměry než velkoměstské instituce s milionovým provozem.

Görlitz: skutečný tip „za humny“

Marlow leží u Baltu, z Česka je to celodenní přesun jedním směrem, spíš varianta na prodloužený víkend, ideálně spojená s poloostrovem Fischland-Darß-Zingst půl hodiny od parku. Görlitz je jiná liga dostupnosti:

• Z Liberce: zhruba 54 minut, 53 km
• Z Prahy: necelé dvě hodiny, 158 km
• Z Hradce Králové: orientačně kolem dvou hodin

Výlet se dá spojit s procházkou po samotném Görlitzu, architektonickém skvostu na Nise, s návštěvou Senckenbergova přírodovědného muzea nebo koupáním na jezeře Berzdorfer See, které tierpark sám doporučuje.

Kolik zaplatí česká rodina

Pro modelovou rodinu (2 dospělí + 2 děti) vychází vstupné takto:

V Görlitzu i Marlowe platí, že se psem nesmíte do zvířecích domů a některých expozic. Marlow navíc provozuje speciální výběh pro psy, takže čtyřnohý společník nemusí celou dobu jen čekat.

Malé neznamená horší

Žebříček Testberichte samozřejmě neříká, že berlínská zoo je špatná nebo že Lipsko nestojí za návštěvu. Měří něco jiného: konzistenci návštěvnického zážitku, jak ji vnímají tisíce lidí v Google recenzích. A v tomto měřítku vyhrávají místa, kde se člověk dostane ke zvířatům na dosah ruky, kde se netísní v davech a kde celý areál projde v klidu za odpoledne.

Pro českého výletníka z toho plyne jednoduchá pointa. Druhý nejlépe hodnocený zoologický areál v celém Německu leží necelou hodinu od Liberce. Vstupné pro rodinu vyjde na tisícovku. A právě proto stojí za pozornost.

Článek Němci vybrali nejlepší zoo: Berlín ani Lipsko nevyhrály, vítěze máte navíc kousek za humny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čísla, která stojí za pozornost

Když se řekne „zdvojnásobení rozlohy“, zní to jako marketingová nadsázka. Jenže tady sedí aritmetika téměř přesně. Stávající areál zoo zabírá 14 hektarů, nové rozvojové území má podle oficiálních údajů zoo téměř 13 hektarů. Celek by se tak dostal zhruba na 27 hektarů, tedy nárůst o 93 procent. Ne přesné zdvojnásobení, ale v praxi rozdíl zanedbatelný.

Pro kontext: Zoo Praha, největší v Česku, hospodaří na 58 hektarech. Liberec se po rozšíření mezi úplnou špičku co do rozlohy neposune. Posune se ale jinam, od sevřeného historického areálu, kde pavilony stojí na půdorysech z první poloviny dvacátého století, ke krajinářsky pojaté zahradě, která pracuje s terénem místo proti němu.

Tygří expozice jako dominanta první etapy

Srdcem první etapy bude expozice tygra ussurijského, zasazená do nejatraktivnější části údolí s přirozenou vodotečí. Podle vítězného návrhu ateliérů AND a K2N půjde o dva expoziční výběhy (jeden o 1 540 m², druhý o 1 550 m²), doplněné odstavným výběhem o 600 m² a zázemím s ubikacemi. Návštěvníci budou tygry pozorovat z krytých vyhlídek, lávek a pozorovatelen rozmístěných tak, aby zvíře nevidělo ploty, ale les.

Nejde tedy o klasický pavilonový box s betonovým příkopem. Členitý terén, vzrostlé stromy a potok mají tygrům nabídnout podmínky blízké přirozenému prostředí ussurijské tajgy. Právě tenhle přístup, krajina jako expozice, ne kulisa kolem klece, odlišuje liberecký projekt od běžných rekonstrukcí uvnitř stávajících plotů.

Vedle tygří expozice první etapa zahrnuje i propojení staré a nové části zoo, vybudování cestní sítě, oplocení celého nového areálu, přírodní obory pro kopytníky, herní palouk pro děti a částečnou obnovu bývalého přírodního amfiteátru.

Proč právě teď a za čí peníze

Ředitel zoo David Nejedlo důvod rozšíření v dřívějším rozhovoru pro magazín AVÍZOO popsal bez okolků: zpřísňující se standardy pro chov ohrožených druhů v lidské péči a fyzické limity starého areálu. Buď zoo nabídne velkým charismatickým druhům víc prostoru, nebo je přestane moci chovat. Historická starobylost (zoo byla založena v roce 1904) je devízou i handicapem zároveň.

Financování běží etapově a z více zdrojů. Na jaře 2025 zoo podepsala smlouvu s vítězným ateliérem AND na masterplan a projektovou dokumentaci první etapy za necelých 13 milionů korun bez DPH. Město Liberec přispělo investiční dotací 25 milionů korun s dobou realizace do roku 2027. Celkový rozpočet všech etap Údolí ohrožené divočiny zatím zveřejněn nebyl; krajská zpráva výslovně říká, že další fáze budou postupovat podle finančních možností zoo a dostupných zdrojů.

Co přijde po tygrech

Masterplan počítá s tím, že údolí postupně zaplní celá komunita chladnomilných a ohrožených druhů:

• Velké šelmy: medvědi, vlci, rosomáci
• Kočkovité šelmy: sněžní levharti, menší druhy koček
• Další savci: pandy červené, primáti přizpůsobení chladnějšímu klimatu, kopytníci
• Ptactvo: průchozí voliéra a návaznost na dravčí program u obnoveného amfiteátru

Vítězný návrh navíc klade důraz na ochranu samotného území: akumulační jezírko, retenční prvky, kořenová čistírna a zachování co největší plochy nedotčené výstavbou. Údolí s potokem nemá být jen kulisou pro zvířata, ale funkčním ekosystémem.

Co to znamená pro návštěvníky už dnes

Přípravné práce probíhají v novém rozvojovém území, nikoli ve stávajícím návštěvnickém okruhu. Od 1. května 2026 je hlavní okruh zoo opět kompletní po dřívějších rekonstrukcích. Vstupné zůstává beze změny, 175 korun v pokladně, 160 korun online. Konkrétní datum otevření nové části pro veřejnost zoo zatím neoznámila.

Liberecká zoo nestaví jen větší výběh pro tygry. Pokouší se přepsat vlastní DNA, z historicky sevřené zahrady udělat místo, kde krajina diktuje, jak bude expozice vypadat, a ne naopak. Jestli se jí to povede, bude to v českém kontextu unikát.

Článek ZOO Liberec v utajení zdvojnásobila svou velikost! Na 13 hektarech lesa vzniká něco, co Česko ještě nikdy nevidělo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč je ostravská sbírka výjimečná

Čísla mluví jasně: kolem 530 až 580 druhů a kultivarů, přibližně 8 000 jednotlivých rostlin. V českém i slovenském měřítku nemá sbírka konkurenci. Zoo Ostrava to říká otevřeně a v červnu 2025 jí to potvrdila i odborná komunita; kolekce získala status Národní sbírky rodu Rhododendron. Titul neznamená jen prestiž. Znamená závazek sbírku udržovat, rozšiřovat a zpřístupňovat veřejnosti.

Největší koncentrace keřů je v samotném Rododendron parku u výběhu Čitván, ale výsadby lemují i hlavní návštěvnickou trasu, botanické stezky a dokonce některé výběhy zvířat. Park tak není izolovaný záhon, je to krajinná kompozice, která se prolíná celou zoo.

Co dnes čeká návštěvníka

Komentované prohlídky letos běží vždy v úterý a ve čtvrtek od 14 hodin. Sraz je na křižovatce u restaurace Saola, rezervace není potřeba a vstup je zahrnutý v běžném vstupném. Jediná podmínka: příznivé počasí. Při dešti se prohlídka ruší.

Praktické minimum pro dnešní výlet:

• Otevírací doba: 9:00–19:00 (pokladny a pavilony zavírají v 18:00)
• Vstupné: 180 Kč dospělý
• Parkovné: 100 Kč
• Start prohlídky: 14:00, sraz u restaurace Saola

Podrobnosti o vstupném a otevírací době najdete na oficiálních stránkách zoo.

Proč zrovna teď, a ne za týden

Rododendrony nekvetou jako růže celé léto. Každý květ má na keři sotva dva a půl týdne. Zoo sice pěstuje kultivary s rozloženou dobou kvetení, takže se park po týdnech proměňuje, ale konec května už tradičně znamená ústup hlavní vlny. Oficiální harmonogram prohlídek výslovně neuvádí, kdy sezona končí, ale na facebooku zoo včera zveřejnila, že právě dnešek je tím posledním prohlídkovým dnem na celý dlouhý rok.

Víc než sezonní atrakce

Rododendron park je součástí širšího Botanického parku Zoo Ostrava, který zahrnuje i sbírky dřevin, trvalek a okrasných trav. Zoo tak kombinuje roli zoologické a botanické zahrady způsobem, který je v Česku ojedinělý. Národní sbírkový statut navíc znamená, že sem směřuje i odborný zájem: genetický materiál, dokumentace kultivarů, spolupráce s dalšími institucemi.

Pro běžného návštěvníka to má jednoduchý důsledek: nejde jen o hezké fotky kvetoucích keřů. Jde o živou genovou banku, která má v českém kontextu skutečnou váhu.

Kdo dnes odpoledne dorazí ke křižovatce u Saoly, uvidí park v jednom z jeho posledních velkých momentů letošního jara. Průvodce vysvětlí, co kvete a proč. Keře se o zbytek postarají samy.

Článek Máte posledních pár hodin! Unikátní akce v ostravské zoo nečekaně končí, lidé berou brány útokem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čtrnáct let čekání

Děčín má s tímto druhem zvláštní historii. V roce 2012 tu jako první zoo v Česku odchovali prasata visajanská, tehdy se narodily dvě samičky, jak dokládá výroční zpráva zoo. Původní pár přišel z Rotterdamu, odkud se linie rozšířila do dalších evropských zahrad. Jenže po roce 2012 se chov v Děčíně zastavil. Část zvířat putovala jinam, například do Zoo Ústí nad Labem, kam byla prasata přesunuta v dubnu 2023 do pavilonu Asijský prales. Teprve v roce 2025 dorazil do Děčína nový samec narozený v Antverpách, který předtím žil v Berlíně. Spolu s novou samicí vytvořil pár, který teď přivedl na svět další generaci.

Čtrnáct let bez odchovu je dlouhá pauza. Ale v kontextu koordinovaného evropského programu dává smysl: zvířata se přesouvají tam, kde mohou geneticky nejvíc přispět. Děčín teď znovu plní roli aktivního chovného pracoviště.

Proč nejde o obyčejná selátka

Prase visajanské (Sus cebifrons) patří mezi kriticky ohrožené druhy, tedy do poslední kategorie před označením „vyhubený v přírodě“. Poddruh negroský, který Děčín chová, žije výhradně na filipínských ostrovech Negros a Panay v souostroví Visajských ostrovů. Přesný odhad volně žijící populace není k dispozici, ale známé hrozby mluví jasně:

• Odlesňování a přeměna krajiny na zemědělskou půdu
• Lov místními obyvateli
• Křížení s domácími prasaty, které ředí genofond
• Prasečí mor, který se na Filipínách opakovaně šíří

Dospělí samci vypadají nezaměnitelně, mají výraznou hřívu a nápadný chochol srsti na hlavě, který jim mezi chovateli vysloužil přezdívku „punkéři“. Selata takovou výbavu ještě nemají, ale právě jejich drobná postava a rodičovská ochrana z nich dělají přirozený magnet pro návštěvníky.

Evropská záchranná síť

Děčínský odchov není izolovaná událost. Druh je zařazen do evropského záchovného programu EEP koordinovaného asociací EAZA. Celá evropská populace vychází z osmi zakladatelů dovezených do Rotterdamu v roce 2004. Podle publikace EAZA Zooquaria má tento chov ambici fungovat jako záložní populace pro případ, že by druh ve volné přírodě definitivně zkolaboval.

V Česku dnes prasata visajanská drží čtyři zahrady, kromě Děčína ještě Ostrava, Jihlava a Ústí nad Labem. Jihlava uvádí délku březosti 125 dní a obvyklý vrh tří až čtyř mláďat, takže děčínská dvojčata spadají do spodní části spektra. I tak jde o cenný přírůstek do genofondu, který každé nové, nepříbuzné mládě posiluje.

Kdy je uvidíte

Zoo Děčín je otevřená veřejnosti za standardních podmínek, ale viditelnost selat zatím nikdo negarantuje. Rodiče mláďata aktivně schovávají a chovatelé respektují jejich instinkt, žádné nucené „představování“ se nechystá. Kdo dorazí, může mít štěstí. Nebo taky ne. Expozice prasat visajanských se nachází v prostoru bývalé dětské kontaktní zoo, v sousedství babirús.

Dvě malá selátka v děčínském výběhu jsou víc než fotogenická kuriozita. Jsou živým důkazem, že i regionální česká zoo dokáže hrát reálnou roli v záchraně druhu, jehož poslední jistota možná jednou zůstane právě v lidské péči.

Článek Čistá dávka roztomilosti v Děčíně: Narodila se kriticky ohrožená mláďata, která v divoké přírodě téměř vyhynula se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poddruh, který nemá kam ustoupit

Zebra bezhřívá (Equus quagga borensis) je poddruh zebry stepní, jehož domovem zůstaly prakticky jen dvě potvrzené lokality v Ugandě: národní park Kidepo Valley s odhadovanými dvěma až třemi sty kusy a rezervace Pian Upe. Z Keni a Súdánu se jeho výskyt v posledních letech potvrdit nepodařilo. Ve volné přírodě tak žijí řádově stovky zvířat.

V lidské péči je situace ještě dramatičtější. Plzeňské oznámení uvádí 41 jedinců v deseti institucích, profilová stránka Safari Parku Dvůr Králové pracuje s číslem 43 zvířat ve dvanácti evropských zoo. Přesný údaj se liší podle data aktualizace, bezpečně lze říct: zhruba čtyři desítky. U populace takového rozsahu není každé hříbě jen hezká zpráva ze zoo, je to chovatelsky podstatná událost, která mění genetickou mapu celého poddruhu.

IUCN tento poddruh samostatně nehodnotí, takže formální červený štítek chybí. Oficiální zoo zdroje ho nicméně označují za nejohroženější poddruh zebry stepní. A čísla jim dávají za pravdu.

Česká páteř záchrany

Na mapě světového chovu zebry bezhřívé svítí Česko nepřehlédnutelně. Tři ze zhruba desítky institucí, které poddruh drží, leží na českém území, a každá hraje jinou roli.

• Safari Park Dvůr Králové je historické jádro. Odtud pocházejí původní importy do Evropy, celkem 157 odchovaných mláďat a aktivní ochranářské projekty přímo v Ugandě.
• Zoo Liberec chová zebry bezhřívé od roku 2006, do dubna 2026 tam přišlo na svět deset mláďat. Zoolog Luboš Melichar vede evropskou plemennou knihu a prakticky rozhoduje o tom, která zoo dostane hřebce, kde se vytvoří nový pár a kde se má reprodukce naopak zastavit.
• Zoo Plzeň je nejmladší z trojice. Chov odstartovala v červenci 2020, kdy z polské Zoo Borysew dorazily dvě klisny a hřebec. Za necelých šest let sedm hříbat. Dynamika, která z nováčka udělala reálně důležitého odchovatele.

České a slovenské zoo tak nejsou jen jedním z míst, kde se zebra bezhřívá rozmnožuje. Jsou páteří celé záložní populace.

Od Chapmanovy k bezhřívé: strategická volba

Plzeň chovala zebry Chapmanovy nepřetržitě od roku 1974. Čtyřicet let úspěšného programu, desítky mláďat. Přesto zoo v roce 2020 linii ukončila a zbývající zvířata přesunula do jiných zahrad.

Důvod nebyl estetický, ale ochranářský. Zebra Chapmanova, s nápadnými hnědými mezipruhy a domovem v jihovýchodní Africe, má v zoo po celém světě stabilní populaci. Zebra bezhřívá ne. Plzeň se rozhodla věnovat svou kapacitu tam, kde pomoc potřebuje víc.

Na první pohled se oba poddruhy liší snadno. Bezhřívá má okrovou až špinavě bílou srst se širokými černými pruhy sahajícími až ke kopytům. A hlavně: v dospělosti, zhruba mezi druhým a třetím rokem, jí výrazně řídne hříva. U samců může téměř zmizet, odtud české jméno. Proč se tak děje, veřejné zdroje nepopisují; jde o znak, jehož fyziologický mechanismus zatím zůstává bez publikovaného vysvětlení.

Jak se řídí osud čtyřiceti zeber

Když se v zoo narodí mládě druhu, jehož světová populace v lidské péči nepřesahuje padesát kusů, nerozhoduje o jeho budoucnosti ředitel zahrady. Rozhoduje evropský systém populačního managementu EAZA. Koordinátor programu, v případě zebry bezhřívé právě liberecký Melichar, spolu s druhovou komisí analyzuje genetická a demografická data celé populace. Na jejich základě vydává doporučení: kam přesunout hřebce, kde vytvořit nový chovný pár, kde reprodukci pozastavit.

Timbuktu je živým důkazem, že systém funguje. Její otec Haidar přišel do Plzně z Liberce, matka Tanisha se narodila v Plzni z dříve dovezených zvířat. Genetická linie propojuje tři české zahrady do jednoho funkčního celku. A necelých šest měsíců před Timbuktu, 28. listopadu 2025, se v Plzni narodil hřebeček Timothy; dva odchovy za půl roku u poddruhu s populací v řádu desítek kusů.

Malá Timbuktu teď pobíhá venkovním výběhem mezi pštrosy a voduškami. Pro návštěvníky pruhované mládě. Pro chovatelský program další dílek skládanky, bez které by nejohroženější poddruh zebry stepní neměl budoucnost.

Článek Vypadá jako obyčejné hříbě, ale brzy přijde o část těla. V Plzni se narodila velká rarita se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zobák, který nerozlišuje palmu od hadice

Hlavní potravou arů kobaltových jsou plody palmy licuri. Jenže Caatinga je jedním z nejsušších biomů Jižní Ameriky a plocha licuriových porostů se zmenšuje. Hladoví papoušci se proto stahují na kukuřičná pole rodinných farem, malých hospodářství, kde rodina pěstuje většinu toho, co sní. V letech 2004 a 2005 činila průměrná ztráta na jedné postižené farmě 16 až 19 pytlů kukuřice. Do roku 2010 celkové škody vyšplhaly na odhadovaných 43,8 tuny.

Brazilský Národní akční plán pro ochranu ary Learova přitom zaznamenal zajímavý vzorec: tam, kde v blízkosti polí rostly plodící palmy licuri, útoky na kukuřici slábly nebo zcela mizely. Kde palmy chyběly, papoušci přišli ve stovkách. A nově se přidává další typ škody, poškozování zavlažovacích systémů. V krajině, kde je voda vzácnější než úroda, může rozklovaná hadice znamenat ztrátu celé sezóny.

Ze šedesáti na dva a půl tisíce, a s tím i problémy

Na počátku devadesátých let žilo v přírodě pouhých šedesát arů kobaltových. Druh byl považován za téměř vyhynulý. Díky přísné ochraně, zákazu odchytu a systematické práci brazilských i mezinárodních organizací se populace dramaticky zotavila. Při sčítání v roce 2022 odborníci napočítali 2 273 jedinců, novější brazilský monitoring z roku 2026 hovoří už o více než 2 600 ptácích. IUCN druh v roce 2009 přeřadil z kategorie kriticky ohrožený do kategorie ohrožený.

Jenže právě tento úspěch přinesl nový problém. Víc ptáků znamená víc hladových zobáků na polích. Akční plán výslovně uvádí, že s růstem populace se zvyšoval počet zasažených farem i intenzita nájezdů. Farmáři v Caatinge nemají finanční rezervy. Systematické odškodňování za kukuřici sice běží od roku 2005, ale pokrýt všechny ztráty v reálném čase je v chudém regionu logisticky náročné. Historicky se někteří farmáři uchylovali ke střelbě.

Praha, Tenerife a otázka za miliony

Zoo Praha chová dva páry arů kobaltových v Rákosově pavilonu vzácných papoušků. Příběh jejich příchodu je sám o sobě detektivka: v červnu 2010 česká celní správa rozkryla mezinárodní pašeráckou síť napojenou na Brazílii, Portugalsko a Německo. Tři arové byli zadrženi při převozu autem s falešnými doklady. Podle sekundárních zdrojů byli z Brazílie propašováni ještě jako vejce a na Pyrenejském poloostrově ručně odchováni.

V roce 2026 pražská zoo rozšiřuje svůj záběr z chovu na terénní pomoc. Podle Ararauna.cz program zahrnuje vzdělávací kampaně pro místní obyvatele, obnovu a zlepšení zavlažovacích systémů pro nejvíce postižené farmáře a nabídku alternativních zdrojů obživy. Konkrétní částku zoo dosud nezveřejnila.

Pro srovnání: Loro Parque Fundación na Tenerife už kombinuje kompenzace škod na kukuřici s reálnými reintrodukcemi, na svém webu uvádí návrat osmi odchovaných arů do přírody. Praha je zatím v jiné fázi. Místo vypouštění ptáků řeší podmínky, za kterých je místní lidé nebudou chtít zabít.

Soužití jako ochranářská disciplína

Osvědčený regionální model ukazuje, že to jde. Programy kolem palmy licuri, výcvik řemeslné výroby z jejích produktů, vznik místních asociací, rozšíření prodeje, podle akčního plánu zasáhly 86 přímých a zhruba 320 nepřímých příjemců a zvýšily příjmy domácností odhadem o 200 %. Zda přesně tento model převezme i pražský program, zatím potvrzené není. Ale směr je jasný: farmář, který na papouškovi vydělá víc než na kukuřici, po něm nestřílí.

Ochrana ary kobaltového nestojí a nepadá v pavilonu za sklem. Stojí a padá na prašné cestě v Bahii, kde žena s motykou počítá, kolik klasů jí do rána zůstane.

Článek Zpustošená úroda a rozmlácené potrubí! Vzácní papoušci z pražské zoo drsně likvidují brazilské zemědělce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co na sebe, aby dítě prošlo zdarma

Zoo Praha zveřejnila překvapivě benevolentní výčet. Za pandí převlek považuje:

• papírovou, plastovou nebo látkovou masku,
• malování na obličej,
• nasazená pandí ouška,
• celotělový kostým.

U kostýmu zoologa je definice užší, světlé oblečení doplněné kloboukem nebo čepicí. Obě varianty jsou si pro nárok na bezplatný vstup rovnocenné, takže záleží jen na tom, co dítě baví víc. Žádný drahý převlek z e-shopu není potřeba. Bílé tričko, čepice s kšiltem a trocha fantazie stačí na zoologa. Černobílé malování na tváři a ouška z kartonu zase na pandu.

Jak přísně budou u vstupu posuzovat hraniční případy, zoo explicitně neuvádí. Z šíře příkladů ale plyne, že laťka je nastavená nízko, jde o zábavu, ne o cosplay soutěž.

Kdy přijít a co se v Bororu děje

Zoo má 30. května otevřeno od 9.00 do 18.00. Samotný program v Rezervaci Bororo, rodinné zóně v dolní části areálu s herním areálem, amfiteátrem a kavárnou, běží ve dvou vlnách:

Bezplatný vstup v převleku platí v rámci běžné otevírací doby zoo, ne jen během programu. Kdo ale chce vytěžit maximum, měl by dorazit nejpozději kolem poledne, stihne obě vrstvy programu a zbyde čas na zbytek zahrady. Registrace předem podle oficiálního programu není potřeba, stačí přijít.

Na stejný den je mimochodem vypsaná i Zooškola pro děti 8–11 let na téma „Tajuplné mokřady“, kdo má školáka, může zkombinovat obojí.

Kolik rodina skutečně ušetří (a past jménem rodinná vstupenka)

Tady přichází nejdůležitější servisní pointa. Běžné vstupné pro dítě 3–15 let je 250 Kč na pokladně, respektive 200 Kč při nákupu e-vstupenky. Dospělý zaplatí 330 Kč, online 300 Kč. Rodinná vstupenka pro 2 dospělé a až 4 děti stojí 1 000 Kč na pokladně, 850 Kč online.

A teď počítejme. Pokud přijdou dva dospělí s jedním maskovaným dítětem, zaplatí jen dvě dospělé vstupenky, tedy 660 Kč na pokladně nebo 600 Kč online. Úspora oproti běžnému nákupu: 250 Kč, respektive 200 Kč.

Se dvěma a více maskovanými dětmi je úspora ještě zajímavější, a hlavně: rodinná vstupenka přestává dávat smysl. Dvě dospělé vstupenky vyjdou na 660 Kč (pokladna) nebo 600 Kč (online), zatímco rodinný tarif stojí 1 000 Kč, respektive 850 Kč. Rozdíl je 340 Kč na pokladně a 250 Kč online. Automatický reflex „vezmeme rodinnou“ by rodinu paradoxně stál víc.

Jak se dostat do Troje a nepřijít o nervy

Sobota plus dětská akce plus konec května, to je recept na plné parkoviště. Zoo sama v nedávném článku 10 tipů pro návštěvníky přiznává, že neděle bývá klidnější než sobota. Kdo míří právě na sobotní akci, nemá na výběr, ale může si zvolit chytřejší dopravu.

• MHD: Autobus 112 z Nádraží Holešovice jede přímo k hlavnímu vstupu. Linky 234, 235 a 236 obsluhují i novější vstup Sklenářka, kde bývá menší nápor.
• Přívoz P2 do Podhoří s návazností na autobusy 234, 235 a 236, pomalejší, ale pro děti zážitek sám o sobě.
• Autem: Kapacita parkovišť je zhruba 850 míst, parkovné činí 300 Kč. Kdo dorazí po desáté, riskuje, že bude kroužit.

E-vstupenky pro dospělé doporučujeme koupit předem, ušetříte nejen 30 Kč na osobu, ale i čas ve frontě u pokladen.

Proč zrovna panda a zoolog

Oficiální vysvětlení chybí, ale kontext se skládá sám. Program je tematicky zaměřený na ohrožená zvířata a jejich ochranu, LEGO aktuálně prodává i sadu „Péče o zvířátka v pandí záchranné stanici“ a panda velká je jedním z nejsilnějších symbolů druhové ochrany na světě. Zoolog pak logicky doplňuje druhou stranu příběhu, člověka, který se o ta zvířata stará.

Papírová maska za pár korun, ušetřené stovky na vstupném a odpoledne plné kostek mezi zvířaty. Horší soboty existují.

Článek U badatele stačí světlé oblečení a klobouk. Správný převlek zajistí v rámci akce dětem do Zoo Praha vstup úplně zdarma se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Gobi a jurta: mongolská step uprostřed Prahy

Začněte nahoře. Expoziční celek Gobi leží v horní části zahrady poblíž stanice lanovky a je vystavěný kolem jediného příběhu, záchrana koně Převalského a jeho návrat do volné přírody. Terén připomíná mongolskou polopouš, svahy lemují Planoucí útesy a ve výbězích se pohybují koně, jejichž předci prošli pražským chovným programem, než je letouny CASA přepravily zpět do rezervace Gobi B.

Uprostřed toho všeho stojí autentická jurta. Není to kulisa. Celé jaro a léto 2026 v ní běží fotografická výstava „Mongolsko“ Václava Šilhy, přístupná denně po celou otevírací dobu. Vstoupíte z praženého slunce do polotmy plstěných stěn a kolem vás visí velkoformátové snímky stepi, nomádů a divokých koní. Kombinace prostoru a obsahu je silnější, než byste od doplňkové expozice čekali. Uvnitř pavilonku navíc najdete modely transportních vozidel a dokumentaci celého projektu návratu koní do Mongolska, tady se expozice potkává s reálnou ochranářskou prací a dává návštěvě úplně jiný rozměr.

Geostezka a Zakázanka: zoo jako horská túra

Od Gobi pokračujte po cestě mezi výběhy horských kopytníků směrem ke Gočárovým domům. Právě tady vede Geostezka, naučná trasa, která nemá se zvířaty skoro nic společného. Místo toho ukazuje geologickou historii pražského podloží: horniny, minerály, fosilie. Je to nezvířecí odbočka, ale překvapivě silná, zvlášť s dětmi, které si tu mohou sáhnout na skutečné vzorky.

O kus dál narazíte na Zakázanku, sezonní stezku vytesanou do skalního masivu. Otevřená je od jara do podzimu, při sněhu a náledí ji zoo zavírá. Úzká cesta se vine po skalních římsách a nabízí výhledy, kvůli kterým byste jinak museli vyrazit mimo Prahu. A pod ní, poblíž velké voliéry dravců, je vstup do historické štoly, krátký tunel, který většina návštěvníků ani nezaregistruje, přestože je označený na mapě.

Ptačí mokřady a Darwinův kráter: klid a unikáty

Teď klesejte do dolní části zahrady. Za Pavilonem šelem a plazů, u mlýnského náhonu, leží Ptačí mokřady, haťové chodníky mezi otevřenými výběhy a vzdušnými voliérami. Žádné sklo, žádné betonové bariéry. Chodíte mezi rákosím a pozorujete člunozobce, které chová jen hrstka zoo na celém světě. V roce 2026 jsou mokřady navíc programovým fokusem zahrady, objevují se v nabídce zooškol i sezonních akcí. Přesto tu bývá ticho. Mokřady nejsou „velké zvíře do pěti minut“, a právě proto je většina lidí mine.

Darwinův kráter už tak přehlížený není, jde o velkou expozici s výraznou scénografií. Ale při návštěvě zaměřené jen na nejznámější pavilony z trasy snadno vypadne. Přitom jde o místo, kde Zoo Praha chová druhy unikátní pro celé Česko: ďábly medvědovité, vombaty, průchozí výběh klokanů. Vyhřívané kameny, měnitelná střecha u ježur, stěna pro otisky hlinkou, víc scénografie než klasický výběh.

Za zmínku stojí i Ballova pyramida za dětským hřištěm Rezervace Bororo u Terária. Model slavného australského útesu, skleníky, záhony s krmnými rostlinami a edukační projekce, další bod mimo nejpřímější průchod areálem.

Jak si trasu poskládat a kolik času počítat

Praktický plán pro „skrytou“ Zoo Praha:

• Kdy přijít: Neděle bývá klidnější než sobota, ze všedních dní je podle oficiálních tipů zoo ideální úterý.
• Odkud začít: Horním vstupem přes Sklenářku. Hned ráno stihnete Gobi, Geostezku a Zakázanku bez davů.
• Kam pak: Klesat přes naučné body do dolní části na Darwinův kráter a Ptačí mokřady.
• Kolik času: Na skrytá místa plus hlavní taháky počítejte minimálně 5–6 hodin v klidném tempu. Samotná „skrytá trasa“ bez delších zastávek v top pavilonech zabere zhruba půlden.
• Bonus: V Papírně (otevřená březen–říjen) si můžete jednou měsíčně vyrobit papír ze sloního trusu, workshop trvá dvě hodiny, stojí 300 Kč a rezervuje se přes e-shop minimálně pět dní předem.
• Navigace: Mobilní aplikace Zoo Praha umí plánovat trasu a body zájmu na interaktivní mapě, takže žádné z těchto míst nemusíte hledat naslepo.

Zoo Praha se dá projít za odpoledne. Ale pochopit ji, to chce aspoň dvě návštěvy. Ta první patří slavným pavilonům. Ta druhá jurtě, skalním římsám a tichým mokřadům, kde potkáte víc ptáků než lidí.

Článek Většina návštěvníků je mine! Skrytá místa v Zoo Praha, o kterých nikdo neví, a jurta, co vám vyrazí dech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pěvec, kvůli kterému se zabíjí

Sojkovci patří ve východní Asii k nejžádanějším klecovým ptákům. Důvod je prostý: zpěv. Jejich melodický hlas z nich dělá obchodní komoditu a populace různých druhů sojkovců v důsledku masového odchytu podle Zoo Praha dramaticky klesají. Konkrétní čísla pro sojkovce rezavořitého zoo nezveřejnila, ale mechanismus je dobře zdokumentovaný: čím líbivější hlas, tím vyšší cena na černém trhu, tím intenzivnější lov.

Právě proto je každý jedinec v lidské péči cenný. A právě proto je zajímavé, že Praha jednoho, nebo více, má.

Co víme o zabavené zásilce

Oficiální novinka Zoo Praha z 21. května 2026 uvádí, že sojkovec pochází z ilegální zásilky ptáků zabavené celníky na Slovensku. Tím veřejně dostupné informace končí. Kde přesně k zásahu došlo, kolik ptáků zásilka obsahovala, kdo ji odesílal a komu byla určena, zoo nezveřejnila.

Zajímavý je ovšem jeden detail. Veřejná databáze přírůstků Zoo Praha eviduje příchod čtyř sojkovců rezavořitých už k datu 6. října 2024, a to s původem „soukromý chovatel“. Aktuální novinka přitom mluví o zabavené ilegální zásilce. Obojí může být pravda: zabavení ptáci mohli projít přes soukromého držitele, než se dostali do zoo, nebo může jít o různé jedince. Bez vyjádření mluvčího Filipa Maška, autora oficiální novinky, ale tento rozpor nelze s jistotou vysvětlit.

Proč zrovna Praha

Zoo Praha se označuje za „tradičního a zkušeného chovatele“ sojkovců. To je jediné veřejně dostupné vysvětlení, proč právě sem pták zamířil. Zda šlo o rozhodnutí slovenských úřadů, koordinaci přes síť CITES, nebo odborné doporučení, z publikovaných materiálů nevyplývá.

Jisté je, že sojkovec rezavořitý teď sdílí pavilon Sečuán s dalšími druhy z podhůří Himálaje. Pavilon v dolní části areálu kombinuje vnitřní expozici s venkovní voliérou, kde je pták umístěn. Vstup je zahrnut ve standardním vstupném, žádný příplatek zoo neuvádí.

Čtyři noví opeřenci najednou

Sojkovec není jediná novinka. 21. května zoo zároveň představila:

• Kolihu velkou, bahňáka, který zabydlel evropskou část Ptačích mokřadů.
• Kukalku modrou, africký druh v nové africké voliéře téhož pavilonu.
• Tyrana bentevi, jihoamerického pěvce v sekci „Amerika“.

Z celé čtveřice je ale sojkovec jediný, u něhož zoo zdůrazňuje evropskou exkluzivitu i původ ze zabavené zásilky. Ostatní tři druhy takový příběh nemají.

Kdy vyrazit

Přímé doporučení ideální návštěvní doby zoo nezveřejnila. Obecně ale platí, že drobní pěvci ve venkovních voliérách bývají aktivnější ráno a při menším návštěvnickém provozu. Všední den krátce po otevření je sázka na jistotu. Aktuální otevírací dobu a ceny najdete na návštěvnické stránce zoo.

Pražská zoo tak ukazuje dvě věci najednou: chovatelskou výjimečnost, na kterou může být právem hrdá, a temnou stránku obchodu se zpěvnými ptáky, kvůli které vůbec má příležitost takového ptáka vystavit.

Článek Zabavili ho celníci na hranicích! V Praze nově ukazují ptáka, kterého neuvidíte na žádném jiném místě v celé Evropě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jack měl být budoucností zlínského stáda

Když Jack 5. 9. 2023 dorazil z maďarské Zoo Nyíregyháza-Sóstó, zlínská zahrada to prezentovala jako milník. Karibuni, moderní areál projektovaný pro přirozené rozmnožování slonů afrických, konečně získalo chovného samce. Stádo tvořily tři slonice: Kali (ročník 1995), Zola (1996) a právě Ulu (1997), plus tehdy dvouletý samec Zyqarri, první africké slůně narozené v České republice (6. 6. 2021).

Po spojení se skupinou zoo Jacka popisovala jako zvíře s „velmi klidnou povahou“, které se dobře adaptovalo. Zároveň ale upozorňovala, že jeho pobyt se samicemi a slůnětem bude řízen operativně podle aktuálního chování stáda. Právě tento kontrast, klidný samec versus páteční tragédie, stojí za šokem, který chovatelé popisují.

Proč se to mohlo stát

Zoo veřejně neoznámila žádné předchozí varovné signály. Příčinu útoku zatím nezná, nebo ji nesdělila. Odborně se ale nabízí několik hypotéz.

U dospělých samců obou druhů slonů se vyskytuje takzvaný musth, období prudce zvýšeného testosteronu, které doprovází agresivita a nepředvídatelné chování. Podle směrnic EAZA pro chov slonů může být separace býka v tomto stavu od samic a mláďat managementově obtížná. Zda byl Jack v musthu, veřejně potvrzeno nebylo.

Další možné faktory:

• Sociální napětí v reprodukční skupině — dynamika mezi samcem, třemi samicemi a dospívajícím slůnětem se může měnit.
• Momentální spouštěč v prostředí — zvuk, pohyb, přítomnost jiného zvířete za bariérou.
• Individuální predispozice — i u zvířat s dosud klidným profilem může dojít k eskalaci bez zjevného varování.

Žádná z těchto hypotéz není potvrzená. Jsou to scénáře, se kterými počítá evropská chovatelská praxe, nikoli vysvětlení konkrétního incidentu.

Mohli tomu chovatelé zabránit?

Moderní chov slonů v Evropě stojí na principu chráněného kontaktu (protected contact), kdy chovatel pracuje se zvířetem výhradně přes ochrannou bariéru a nikdy nesdílí volný prostor s dospělým slonem. Fyzický zásah přímo u zvířete není standardní ani bezpečný. Chovatelé mohou řídit vrata, oddělovací sekce a režim stáda, ale zastavit několikatunového samce v okamžiku útoku je mimo lidské možnosti.

Karibuni je přitom navržené podle současných standardů: s vizuálními bariérami, únikovými trasami pro zvířata i flexibilním oddělováním. Moderní výběh riziko snižuje, neanuluje ho.

Podobný incident eviduje specializovaná databáze Elephant Encyclopedia z dubna 2007, kdy v izraelském safari parku Ramat Gan sedmitunový býk Yossi zabil samici Atari. Případy fatální agrese samce vůči samici jsou vzácné, ale v historii chovů zdokumentované.

Co bude s Jackem a zbytkem stáda

Definitivní rozhodnutí veřejně nepadlo. Zoo uvedla, že zjišťuje okolnosti a zajišťuje chovatelská opatření; další informace přislíbila po víkendu. Ve stádu zůstávají slonice Kali a Zola, pětiletý Zyqarri a samec Jack.

Evropský populační management samců počítá s několika variantami: od dočasné separace přes přemístění do jiné zahrady až po umístění do specializovaného zařízení pro samce mimo chovnou situaci. Utracení jako automatickou sankci za agresivní incident směrnice EAZA neznají, eutanazie je v nich řešena výhradně jako welfare nebo veterinární rozhodnutí.

Nejpravděpodobnějším prvním krokem se jeví behaviorální monitoring a oddělení Jacka od zbytku skupiny, což odpovídá i dřívějšímu příslibu zoo, že jeho pobyt se samicemi bude řešen operativně. Dlouhodobější osud, zda Jack zůstane ve Zlíně, nebo zamíří jinam, bude záviset na výsledcích šetření a na koordinaci v rámci evropského chovného programu.

Rána pro vlajkový projekt

Důležitý je i širší kontext. Zlínský chov slona afrického savanového (Loxodonta africana), druhu vedeného IUCN jako ohroženého, patří v českých zoologických zahradách k nejambicióznějším. Karibuni bylo stavěné s vizí přirozeného rozmnožování, narození Zyqarriho v roce 2021 tu vizi potvrdilo a příchod chovného samce ji měl dotáhnout do plné funkčnosti.

Páteční událost tento plán zásadně narušila. Zoo přišla o jednu ze tří samic v reprodukčním věku a její dosud stabilní stádo se rozpadlo. I kdyby Jack ve Zlíně zůstal, návrat k normálnímu chovu bude trvat měsíce, pokud k němu vůbec dojde.

Karibuni v sobotu ráno zůstávalo tiché. Odpovědi na to, co přesně Jacka k útoku přimělo, zatím dluží nejen veřejnosti, ale pravděpodobně i samotným chovatelům.

Článek Krvavé drama v Karibuni! Samec Jack z ničeho nic brutálně utloukl slonici Ulu. Chovatelé jsou v naprostém šoku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co dělá Zlín jiným než ostatní české zoo

Většina velkých zahrad v Česku řadí pavilony podle druhu: primáti, šelmy, plazi. Zlín jde jinou cestou. Areál je rozčleněný na kontinenty – Afrika, Austrálie, Amerika, Asie – a každá část má vlastní krajinu, etnografické prvky i průchozí expozice. V australské sekci projdete stezkou mezi emu a klokany, v africké narazíte na etno vesnici Karibuni, americká část vás provede od tropického lesa přes Amazonii po mořské pobřeží.

Uprostřed toho všeho stojí zámek Lešná. Žádná jiná česká zoo nemá uvnitř areálu zámek s dobově zařízenými interiéry a placenou prohlídkou. Základní okruh trvá asi 45 minut a vede jedenácti pokoji. Háček: zámek je přístupný jen od 1. dubna do 1. listopadu, takže zimní návštěvníci si ho neprohlédnou.

A pak jsou tu rejnoci. Zátoka rejnoků je podle zoo unikát v celoevropském měřítku – zvířata lze hladit i krmit. Právě rejnoci jsou nejsilnější magnet areálu a zároveň první místo, kde se pohádka může zadřít.

Kde návštěva může bolet

Kelímek s krmením pro rejnoky stojí 40 Kč. Zní to nevinně, ale denní počet dávek je omezený kvůli zdraví zvířat a kvalitě vody. Při návštěvnosti nad tři tisíce lidí denně se na každého jednoduše nedostane. Zoo sama doporučuje přijít ve všední den nebo o víkendu brzy ráno. Prakticky to znamená: parkovat v 8:30, v devět mířit rovnou k rejnokům.

Parkování je kapitola sama o sobě. Zoo provozuje bezplatná parkoviště P1 u celoročního vstupu 1 a P6 u sezónního vstupu 2. V roce 2026 je ale P5 dočasně mimo provoz. Kolem vstupu 1 navíc funguje přes 1 200 míst na soukromých plochách, jejichž ceny zoo nekontroluje ani negarantuje. Kdo spoléhá na starší články zmiňující „tři free parkoviště“, může být nemile překvapený.

Další drobné výdaje nad rámec vstupného:

• Zámek Lešná – samostatné vstupné, sezónní provoz duben–říjen
• Krmení rejnoků – 40 Kč za kelímek, omezený počet dávek
• Vratné kelímky v gastru – záloha 50 Kč na kelímek, kterou dostanete zpět při vrácení
• Soukromá parkoviště – individuální cenotvorba mimo kontrolu zoo

Nic z toho není skandální. Ale rodina se dvěma dětmi, která si k vstupnému přidá zámek, rejnoky, oběd a kávu, snadno utratí o několik stovek víc, než čekala.

Kolik to stojí ve srovnání s konkurencí

Zlín se cenově pohybuje mezi Prahou a Ostravou. Přehled klíčových položek:

Zlín boduje hlavně u parkování – nulová cena versus tři stovky v Praze je pro rodinu jedoucí autem zásadní rozdíl. Praha naopak nabízí lepší městskou dostupnost MHD. Ostrava je nejlevnější, ale postrádá zlínskou kombinaci zoo, zámku a interaktivních expozic.

U jídla v areálu se hlavní chody pohybují kolem 199–250 Kč, párek v rohlíku stojí 50 Kč, hranolky 65 Kč, káva 60–79 Kč. Cenově střed, nic přemrštěného, ale ani žádný výprodej.

Co je v roce 2026 nové – a co teprve bude

Zoo Zlín vstoupila do roku 2026 s rekordní návštěvností z předchozího roku a s řadou plánů. Důležité je rozlišit, co už funguje a co je zatím příslib.

Už v provozu (z roku 2025): centrum pro lvy – podle zoo první zařízení svého druhu v ČR, sloužící i pro lvy zabavené ze soukromých chovů – a expozice Gibonika.

Oznámeno pro rok 2026:

• Bistro Bagha s indickou kuchyní – otevření plánováno na červen
• Příprava projektu Nusantara
• Projektově chystané expozice pro levharty obláčkové, gaury a vombaty
• Fotovoltaika nad parkovištěm u sezónního vstupu
• Dvě nové automatické pokladny u vstupu 2 pro rychlejší odbavení

Kdo přijede v květnu, Baghu ještě nezastihne. Kdo přijede v červenci, už ano – pokud termín dodrží. Právě proto se vyplatí sledovat novinky na webu zoo před koupí vstupenky.

Komu se výlet vyplatí a komu ne

Zoo Zlín je celodenní destinace. Padesát hektarů expoziční plochy, zámek, rejnoci, komentovaná krmení – na dvě hodiny to nedává smysl. Rodiny s dětmi, které chtějí kombinovat zvířata, interaktivní zážitky a trochu historie, tady dostanou víc než v kterékoli jiné české zoo. Naopak: kdo hledá levný půldenní výlet nebo přijede v lednu s očekáváním plného letního programu, narazí na zavřený zámek, omezenější provoz a méně otevřených vstupů.

Pohádka v Zoo Zlín funguje. Jen je potřeba přijet ve správný čas, zaparkovat na správném místě a vědět předem, že kelímek s krmením není nárok, ale šance.

Článek Pohádka, nebo past na turisty? Prozkoumali jsme Zoo Zlín v roce 2026 do posledního detailu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obrovský úspěch české zoo

Celý proces líhnutí přitom rozhodně nebyl jednoduchý. Vývoj vajíček trvá dlouhé měsíce a vyžaduje přesné podmínky. Jak popsal vedoucí ochranářských projektů Daniel Koleška: „Líhnutí se začalo 25. února. Když se chameleoni začnou líhnout, nejprve proříznou skořápku a pak může trvat několik hodin nebo i dnů, než se plně vylíhnou.“ Právě trpělivost a pečlivá péče hrály klíčovou roli. Všech osm mláďat se však nakonec vylíhlo přirozeně, což je u tak citlivého druhu mimořádný úspěch.

Malí chameleoni měří zatím jen dva až tři centimetry, ale už teď vyžadují specifické podmínky. Krmí se drobným hmyzem a musí být chováni odděleně. „Terária umisťujeme vedle sebe, ale dbáme na to, aby se chameleoni navzájem neviděli, protože jsou to velmi teritoriální zvířata a mohou se k sobě chovat agresivně,“ vysvětlil Koleška s tím, že i takové detaily rozhodují o tom, zda se odchov podaří, nebo ne.

Ve vývoji je několik dalších vajec 

Za úspěchem stojí dlouhodobá práce a spolupráce s odborníky z různých koutů světa. Zoopark spolupracuje nejen s evropskými institucemi, ale i chovateli přímo z Madagaskaru. „Díky našim velmi zkušeným zaměstnancům… máme s chameleony desítky let zkušeností a jsme schopni zajistit specifické podmínky,“ doplnil Koleška. 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Naše Kladno (@nasekladno)

A příběh tím zdaleka nekončí. V zoo se momentálně vyvíjí dalších zhruba patnáct vajec, která by se mohla vylíhnout v následujících týdnech či měsících. Úspěch tak může být ještě výraznější – i když zelený chameleon zatím nepatří mezi ohrožené druhy, odborníci varují, že změny prostředí na Madagaskaru mohou situaci rychle zvrátit. Právě proto má podobný chov v lidské péči obrovský význam. 

Článek Zázrak z Česka: osm vzácných chameleonů nemá ve světě obdoby se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Takini patří mezi velmi vzácné druhy 

Takini čínští patří mezi zvířata, která jen tak někde neuvidíte. V Evropě jich žije minimum a většina z nich má původ v jediné zoo – v Liberci, odkud byli kdysi přivezeni první jedinci. Do Plzně přitom dorazil pár těchto zvířat až v roce 2021. Samice Bathory a samec John Woo si postupně zvykli na nový výběh a začali rozšiřovat místní chov. Letos se jim narodilo už třetí mládě, což je pro zoo obrovský úspěch.

Malý Bumi přišel na svět v únoru a po několika týdnech bylo jasné, že je zdravý a prospívá. Chovatelé proto mohli přistoupit i k jeho slavnostnímu pojmenování. Jméno má symbolický význam – v některých asijských jazycích znamená „země“, „příroda“ nebo „domov“. A právě ochrana přírody je u tohoto druhu klíčová, protože ve volné přírodě patří mezi ohrožené.

Připomíná kombinaci několika různých zvířat 

Takin čínský na první pohled zaujme svým zvláštním vzhledem. Připomíná totiž kombinaci několika různých zvířat – má parohy podobné pakoni, tělo jako bizon a výrazný nos, který připomíná losa. Přesto jde o příbuzného kamzíků, který pochází z horských oblastí Himalájí a západní Číny. Díky silnému tělu a obratnosti zvládá i velmi náročný terén a dokáže se postavit na zadní, aby dosáhl na potravu vysoko nad zemí.

Chov takinů je navíc přísně kontrolovaný a zvířata jsou evidována v mezinárodních programech. „Jedná se o druh, který je vedený jako zranitelný,“ upozorňují odborníci. O to větší význam má každý úspěšný odchov. Plzeňská zoo tak svým novým přírůstkem potvrzuje, že patří mezi špičková zařízení, která pomáhají zachovat vzácné druhy pro budoucí generace.

Článek Vzácnější než panda: V Plzni se narodilo unikátní mládě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čísla drží Prahu, dojmy táhnou jinam

Praha z titulku nevypadává. Podle Zoo Praha prošlo areálem v roce 2024 1 387 433 lidí, zatímco podle Zoo Zlín 765 585 návštěvníků. Tvrdá čísla tedy drží Prahu vpředu a nikdo zároveň nedoložil žádný oficiální český titul „nejkrásnější zoo“, který by tenhle souboj rozhodl.

Jiný obrázek ale kreslí recenze. U profilu ZOO and Castle Zlin Lesna na Tripadvisoru svítí 4,8 z 5 při 466 recenzích, kdežto Prague Zoo na Tripadvisoru má 4,7 z 5 při zhruba 10,9 tisíce hodnocení.

A když se tam objeví Travelers’ Choice, znamená to ocenění Tripadvisoru pro podniky v horních 10 % podle recenzí cestovatelů, ne oficiální české pořadí zoologických zahrad.

Právě tady se ve VědaŽivě vracel stejný vzorec. Zlín nesbírá dojem jedním rekordem, ale trojicí detailů, které se v hlavě snadno spojí do jedné vzpomínky: kontinenty, Lešná a rejnoci. Právě v těchto třech bodech leží odpověď, proč si část návštěvníků ze Zlína odváží silnější zážitek.

Zlín skládá zážitek do jednoho celku

Zlín působí jinak už kulisou. Oficiální přehled areálu Zoo Zlín ho skládá do Afriky, Asie, Austrálie, Ameriky a okolí zámku, takže člověk nebloudí mezi výběhy bez řádu.

Do toho vstupuje zámek Lešná, který nabízí 11 zámeckých sálů, a starý park, u něhož turistické popisy areálu opakují více než 1 200 druhů dřevin a stromy staré až 270 let. Právě tahle směs zoo, zámku a parku vytváří kulisu, kterou Praha ve stejné kombinaci nemá.

Ještě silněji pak fungují momenty, které si rodina neuloží jako seznam druhů, ale jako dotek a obraz. Zátoka rejnoků dovoluje rejnoky pohladit i nakrmit, takže dítě neodchází jen s fotkou cedule, ale s pocitem, že si na zvíře opravdu sáhlo.

A tropická hala Yucatan, tedy prostor stylizovaný jako středoamerický deštný prales, mění tempo návštěvy světlem, vlhkem i zvukem.

Zlín navíc přidává africké pavilony a průchozí expozice, které návštěvníka netlačí jen k pozorování přes sklo. Najednou nevzniká pocit sbírky zastávek, ale jednoho souvislého dne, v němž se střídá krajina, architektura i kontakt se zvířaty.

Když jsem ve VědaŽivě skládal veřejné popisy areálu vedle sebe, právě tahle kompaktnost z nich vystupovala nejvíc.

To ovšem nic nedokazuje ve všem. Spíš to vysvětluje, proč u Zlína funguje i vlastní slogan, že za jeden den procestujete celý svět, a proč Tripadvisor mluví o celodenní zábavě pro celou rodinu. Jenže právě tady je fér připomenout, že silný dojem ještě automaticky neznamená největší nebo nejbohatší zoo v zemi.

Praha zůstává obrem jiného typu

Dnešní spor se totiž často nevede o největší areál. Ve VědaŽivě se při čtení veřejných popisů a recenzí vracel spíš jiný požadavek: lidé nehledají jen co nejdelší seznam expozic, ale výlet pro celou rodinu bez pocitu únavného pochodu mezi tabulemi. To není oficiální statistický trend, spíš čitelný návštěvnický dojem, který Zlínu pomáhá.

Praha tím ale nepřestává být českým obrem. Podle údajů Zoo Praha činila k 31. 12. 2024 rozloha 58 hektarů, areál měl více než 150 expozic a 6 590 jedinců v 708 druzích. Tohle není menší nabídka ani skrytá prohra, ale jiný typ síly postavený na šíři, rozsahu a velkoleposti.

A tahle síla má i konkrétní tváře. Rezervace Dja, tedy nový gorilí pavilon otevřený v roce 2022, patří mezi nejvýraznější pražské magnety, stejně jako expoziční celek Gobi pro koně Převalského. Praha proto neprohrává se Zlínem v kvalitě, jen míří na jiný typ wow efektu.

Chcete-li obří výběr a velké expozice, jeďte do Prahy. Chcete-li den, který drží v hlavě pohromadě od kontinentů přes Lešnou až po rejnoky, Zlín dnes pro spoustu rodin funguje líp, a právě proto ho lidé vytahují do debat o nejhezčí zoo.

Článek Nejkrásnější zoo v Česku? Praha to není, lidé objevili jiný hit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nožovky se běžně množí za pomoci hormonů 

Podle mluvčí zoologické zahrady Šárky Novákové jde o skutečně výjimečný moment. „Jedná se o prvoodchov nejen v Ostravě, ale i v rámci ostatních zoo sdružených v Unii českých a slovenských zoologických zahrad,“ uvedla. Přirozené rozmnožení tohoto druhu je navíc vzácné i na mezinárodní úrovni, což dělá z ostravského chovu unikát.

Nožovky běločelé přitom patří mezi zajímavé obyvatele jihoamerických vod. Mají protáhlé tělo a typický vlnivý pohyb, díky kterému připomínají plující stuhu. Dorůstají nicméně až půl metru a dokáží vytvářet slabé elektrické signály, které používají ke komunikaci. V přírodě se vyskytují od Venezuely až po Paraguay, přičemž v akváriích se běžně množí jen za pomoci hormonů.

Nejspíše jim prospěla změna prostředí 

Do Ostravy se první jedinci dostali již v roce 2021 ze Zoo Hodonín a žili v prostorném akváriu s dostatkem úkrytů, které napodobovalo jejich přirozené prostředí. „Na podzim 2024 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce střechy Malé Amazonie, proto byly všechny nožovky dočasně přestěhované do zázemí,“ připomněla zooložka Markéta Rejlková s tím, že právě tam se později ukázalo, že změna prostředí jim zřejmě prospěla více, než se čekalo.

Chovatelé si totiž na jaře všimli zvýšené aktivity ryb, a i když samotné tření neviděli, výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. „V březnu jsme při čištění našli dvě malé rybičky. Ještě nebyly vybarvené. Byly necelý centimetr velké a urputně se skrývaly ve tmě. Přemístili jsme je do menší nádržky, kde jsme je krmili živou potravou. Už na konci dubna měřily obě rybky asi šest centimetrů a byly dokonalou zmenšeninou rodičů, jejich růst byl tedy extrémně rychlý a tomu odpovídal i nutný přísun potravy a přechod na větší typ krmiva, jako jsou žížaly. Další dvě mláďata se podařila odchovat v listopadu,“ doplnila Rejlková.

Článek Velký úspěch ostravské zoo. Poprvé se tu přirozeně narodila vzácná tropická ryba. Vypadá rozkošně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zoo, která nemá konkurenci: rekord v počtu druhů

Berlínská zoo rozhodně není jen tak ledajaká. Je nejstarší v Německu a zároveň drží světový primát v počtu chovaných druhů. Jinými slovy, pokud chcete vidět opravdu pestrou přehlídku zvířat, tady si přijdete na své.

Na jednom místě tu potkáte pandy, orangutany, lachtany i hrochy. A aby toho nebylo málo, součástí areálu je i obří akvárium se žraloky. A tohle vše je podle mínění naší redakce ideální kombinací pro děti i dospělé.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Zoo Berlin (@zooberlin)

Pandí hvězdy: Leni a Lotti táhnou davy

Největší pozornost na sebe v poslední době strhávají pandí dvojčata, která se narodila v roce 2024. Oficiálně nesou jména Meng Hao a Meng Tian, ale většina návštěvníků jim neřekne jinak než Leni a Lotti. Naše redakce zjistila, že právě kvůli nim se do zoo vydává spousta lidí. A není divu. Vidět pandu naživo není jen tak, v Německu je to možné právě jen tady a po Evropě celkově takových míst zkrátka a dobře také mnoho není.

Zajímavostí je, že všechny pandy na světě patří Číně (považuje je totiž za svůj národní poklad). Zoologické zahrady si je pouze pronajímají, takže jednou se i ty berlínské vrátí zpět do své domoviny.

Kolik to stojí: levnější, než čekáte

Teď k tomu, co vás bude zajímat asi nejvíc. Vstupné. Pokud koupíte lístek online, dostanete se dovnitř zhruba od 16 eur, což je v přepočtu něco kolem 400 korun. A děti mají vstup ještě levnější. Na první pohled se to může zdát hodně, ale když vezmete v úvahu, že jde opravdu o výlet na celý den (a dost možná ani tak tuhle zoo neprojdete celou), nezní to už tak strašně, že? A přes internet jsou vstupenky ještě o pár desetikorun levnější a navíc přeskočíte dlouhé fronty u vstupu (jdete přímo ke vstupnímu portálu a sami se odbavíte).

Článek Největší zoo Evropy máte za rohem. Vstup stojí pár korun a uvidíte i pandy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři mláďata v letošní sezóně

Letos oba páry orlosupů v Ostravě snesly po dvou vejcích. Nakonec ale každá dvojice odchovává jen jedno mládě – stejně jako v přírodě. Jedno z vajec totiž rodiče nešťastnou náhodou rozbili a druhé putovalo do líhně, kde se o něj postarali chovatelé. Jinak by to ani nešlo – pokud by se totiž vylíhla obě mláďata, to silnější by slabšího sourozence zabilo.

Ovšem zcela umělý odchov není žádoucí. Takže jakmile se malý orlosup vylíhl, zamířil do zoologické zahrady v Liberci. Tam ho přijali náhradní rodiče, kteří o své vlastní mládě přišli. Takové „adopce“ jsou mezi zoologickými zahradami poměrně běžné a pomáhají zajistit, aby mláďata vyrůstala co nejpřirozeněji. Pokud vše půjde dobře, mohou se všechna tři letošní mláďata jednou vrátit do volné přírody.

Orlosup byl kdysi považován za nebezpečného – ale pověst má pošramocenou neprávem

Orlosup bradatý patří mezi největší dravé ptáky Evropy. Rozpětí jeho křídel může přesáhnout i 2,8 metru. A přestože působí impozantně a člověku může nahnat strach, ve skutečnosti pro nás žádné nebezpečí nepředstavuje.

V minulosti bohužel pastevci věřili, že loví ovce nebo dokonce napadá malé děti, a nemilosrdně ho likvidovali. Ve skutečnosti jde o mrchožrouta, který se živí hlavně kostmi a zbytky uhynulých zvířat. Mimochodem – pro konzumaci mršin si osvojil unikátní techniku. Ty největší kosti vynese vysoko do vzduchu a pustí je na skály, kde se roztříští na menší kousky. Díky tomu se dostane k morku, který patří na mršinách k nejcennějším zdrojům živin.

Článek V Evropě už skoro vyhynuli. Ostravské zoo se však daří tento druh úspěšně množit už řadu let. Má unikátní techniku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V chovatelském světě jde skoro o malý zázrak

Od roku 1987 přišlo v olomoucké zoo na svět už 29 mláďat tohoto poddruhu. Jenže poslední roky jako by se nad výběhem stáhla smůla a hříbata nikde, což je vzhledem k situaci druhu ve volné přírodě hodně nepříjemná zpráva. Až teď se karta konečně obrátila.

Genetická čistota pod dohledem

Zebra Chapmanova patří mezi běžně chované poddruhy (u nás ji má například ještě zoo Hodonín, Safari Park Dvůr Králové nebo zoo Dvorec), jenže dřív se v zoologických zahradách často křížila s jinými zebrami. A to není dobrá situace – o takový genetický guláš totiž nikdo nestojí.

Dnes už je situace jiná. V rámci Unie českých a slovenských zoo si chovatelé dávají setsakramentský pozor, aby nedocházelo ke křížení s jinými poddruhy nebo zvířaty nejasného původu – a podobná situace už začíná platit i ve světě.

Jedním z hlavních problémů posledních let byl nedostatek chovných hřebců. Bez nich se, jak se říká, nikam nedostanete. Před dvěma lety proto do Olomouce dorazil zkušený samec Ismael ze Zoo Liberec a jak se ukázalo, byla to rozhodně trefa do černého a v olomouckém výběhu je zase o kus živěji.

Ve volné přírodě je situace proměnlivá

Zebra Chapmanova pochází z jižní Afriky a ve volné přírodě čelí tlaku ztráty přirozeného prostředí i pytláctví. A i když zatím nepatří mezi kriticky ohrožené druhy, může se to snadno změnit. A právě proto je důležité chovat životaschopnou populaci i v zoologických zahradách. Může totiž posloužit jako záložní, pokud by to bylo potřeba.

Článek Unikát v olomoucké ZOO: Nové vzácné mládě. Čekala na něj skoro 10 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Úspěch, který se jen tak nepodaří

Tohle není jen další mládě v zoo. Tohle je malý zázrak. V Safari Parku Dvůr Králové se totiž po dlouhých dvanácti letech narodila ohrožená žirafa síťovaná. A je to opravdový unikát. Sameček přišel na svět 28. ledna a chovatelé teď drží palce, aby všechno běželo, jak má. I proto s oznámením jeho narození chvíli váhali – chtěli si zkrátka a dobře být jistí tím, že se vše podaří. Protože ne všechna mláďata tohoto vzácného poddruhu, která se během minulých let narodila ve světových zoologických zahradách, přežila.

Vzácné mládě v evropském měřítku

A proč takové nadšení? Protože žirafa síťovaná patří mezi druhy, kterým ve volné přírodě teče do bot. A to doslova. V přírodě jich už totiž přežívá jen nějakých 16 000. A když si uvědomíte, že za poslední rok se v evropských zoo narodilo jen 13 žiraf síťovaných a ne všechna mláďata přežila, začnete chápat, proč je o tohohle tvorečka takový zájem.

Dvůr Králové přitom v tomto druhu chovatelství rozhodně nehraje druhé housle. Naopak. Dlouhodobě patří mezi nejvýznamnější chovatele žiraf na světě. Aktuálně tu tak žije devět žiraf síťovaných a dalších sedmnáct žiraf Rothschildových.

Křehké začátky vyžadují i velkou opatrnost

Po porodu se žirafinec uzavřel a zavedl se přísný klidový režim. Pouto mezi matkou a mládětem je totiž zpočátku hodně choulostivé a narušit ho může i zdánlivá drobnost. Ale pokud půjde vše dobře, návštěvníci by mohli malého samečka, kterého chovatelé pojmenovali Lenny, vidět zhruba za měsíc. Lze to spojit se zvýhodněným vstupným, na které tahle zoologická zahrada mimo sezonu láká – dostanete tak dvě mouchy jednou ranou, jak se říká.

Článek Malý zázrak v Zoo Dvůr Králové. Po letech se narodilo vzácné mládě. ČR opět potvrdila své postavení ve světě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tropický únik bez pasu a očkování

Jakmile vstoupíte do skleníků, máte pocit, že jste se teleportovali někam k rovníku. Teplo, vlhko, vůně exotických rostlin a zeleň na každém kroku. Průvodkyně nebo průvodce vás postupně seznámí se vším, co okolo vás roste a kvete. Palmy, banánovníky, orchideje i další tropické druhy tu rostou v plné kráse, zatímco venku může klidně mrznout. Uprostřed zimy je to po všech stránkách ideální kontrast, který funguje jako okamžitý restart hlavy.

Navíc skleníky nejsou žádná malá přístavba – jde o promyšlené expozice, kde se potkává botanika s příběhem. Člověk se dozví, odkud jednotlivé rostliny pocházejí, k čemu slouží a proč jsou důležité pro celý ekosystém. K vidění bude malé rašeliniště s masožravkami, rýžoviště, citrusový skleník a mnoho dalšího – vše je navíc podané srozumitelně a lidsky.

Ideální víkendový plán pro rodiny i páry

A jak se do skleníků dostat? Jak jsme už naznačili v úvodu, stačí si koupit klasickou vstupenku do zoo a tropický zážitek máte v ceně. Stačí se v 11:00 nebo ve 14:00 dostavit ke vchodu do zoo. To z nich dělá perfektní program pro rodiny s dětmi, které se tu nejen ohřejí, ale i nenásilně něco naučí. Stejně tak pro páry, které hledají netradiční, ale klidné místo na víkendovou procházku. Na celý program si vyhraďte přibližně hodinku – ale pozor, ty speciální, například vánoční, mohou trvat o něco déle. S tím počítejte.

Návštěva skleníků v Zoo Ostrava není na celý den, ale právě v tom je jejich kouzlo. Dají se snadno spojit s procházkou po areálu zoo, posezením u kávy nebo výletem do města. A člověk přitom odejde s pocitem, že zažil něco výjimečného – a přitom za to neutratil ani korunu navíc.

Článek Češi objevili, jak si dopřát horké tropy zadarmo. Nejlepší způsob, jak strávit víkend se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malá zoo s velkou duší

Zoo Chleby leží nenápadně ve Středočeském kraji, kousek od Nymburka. A rozhodně nevznikla jako velkolepý projekt s ambicemi nalákat ke svým klecím a voliérám statisíce návštěvníků ročně. Právě naopak. Od začátku je postavená na myšlence blízkého kontaktu s přírodou, respektu ke zvířatům a přirozeném prostředí, ve kterém se dobře cítí jak zvířata, tak i lidé. Je to něco, co vám velké zoologické zahrady nenabídnou. Vlastně ani nemohou.

Místo klecí tu najdete prostorné výběhy, přírodní bariéry, vodní plochy a zeleň, která odděluje návštěvníky od zvířat nenápadně a bez pocitu příliš velkého odstupu. Často máte dojem, že jste si jen tak vyšli na procházku parkem – a najednou vedle vás kráčí surikata nebo se v dálce líně protahuje gepard. A když vás počasí zklame, můžete se schovat do pavilonu langurů (oficiálně Pavilon Doc. Jebavého). Tyhle roztomilé opičky uchvátí každého návštěvníka – mají totiž tak neuvěřitelně propracované obličeje, že to občas vypadá, jako by si tu s nimi hrála AI. A navíc je tady chovatelé i úspěšně rozmnožují, což se ve světě daří jen málokde.

Zoo bez mříží, stresu a tlačenic

To, co návštěvníky ze zahraničí (a nejenom je) doslova nadchne, je zdejší atmosféra. Žádný křik, žádné tlačení u výběhů, žádný pocit spěchu. Všechno tu působí klidně, přirozeně a lidsky. Vlastně by podle některých názorů měly vypadat všechny evropské zoo.

A přitom tu najdete 70 druhů zvířat ze všech kontinentů (kromě Antarktidy) a na své si přijdou i ti nejmenší návštěvníci, protože samozřejmě nechybí ani zábava pro ně. A aby toho nebylo málo, na své si přijdou i milovníci rostlin, protože zahrada disponuje i botanickými sbírkami, které můžete obdivovat mezi jednotlivými zvířecími expozicemi.

Článek Česko má nejkrásnější zoo ve střední Evropě. Ke zvířatům se tu dostanete tváří v tvář, přesto ji lidé míjí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zoo Olomouc má velké bílé překvapení

Z lesa se nenápadně vynoří bílý stín. Pak další. A další. Bez jakéhokoliv zvuku, bez varování. Je to pohled, který vás doslova přiková na místě. Arktičtí vlci. Zvířata, která vypadají, jako by sem nepatřila, a zároveň jako by jim tu patřilo úplně všechno. A právě proto na návštěvníky působí tak silně.

Arktický vlk není takový zvířecí chameleon. Neběhá kolem plotu a nevyhledává pozornost. Spíš nenápadně splývá s okolím a dlouho o něm vůbec nevíte. Člověk má pocit, že je pozorován, aniž by tušil odkud. A pak se vynoří. Jen tak, jako mávnutím kouzelného proutku. A když se pak jeho bílá silueta odlepí od pozadí, leckomu se sevře žaludek a instinktivně ztichne.

Vzácní obyvatelé, kvůli nimž sem lidé jezdí přes půl Evropy

Navíc ani zdaleka nejde o běžné zvíře. Arktické vlky chová jen hrstka zoologických zahrad v Evropě. Právě proto jsou v Olomouci takovým magnetem. Zahraniční turisté si cestu na Svatý Kopeček leckdy plánují hlavně kvůli nim. A davy lidí u výběhu nejsou výjimkou, a to ani mimo hlavní sezonu.

Zoo, která umí překvapit

Ale nebojte se – Olomouc vám toho rozhodně nabízí víc. Jakmile se vzpamatujete z vlčího překvapení, čeká na vás třeba Safari Eurasia, unikátní část areálu, kde si člověk bude připadat skoro jako na horských planinách Asie. A zajímavý zážitek nabízí také pavilon netopýrů. Zatímco venku je světlo a ruch, uvnitř vládne šero, ticho a lehké napětí. Pokud jste se vždycky chtěli setkat s těmito fascinujícími tvory tváří v tvář, tak tady k tomu konečně máte příležitost.

Článek Zoo v Olomouci má vzácné obyvatele, kvůli nimž sem lidé jezdí přes půl Evropy. Češi o ní mnohdy ani neslyšeli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od jelenů k moderní zoo

Psal se rok 1951, když byla zoo oficiálně založena. Tehdy šlo spíš o skromnou sbírku několika druhů jelenů a bažantů v menším městském parku, která měla sloužit pro obveselení lidí. V padesátých a šedesátých letech ale přišlo zásadní stěhování do dnešní lokality a areál se postupně rozrostl na zhruba 100 hektarů. Zlom přišel hlavně po roce 1990, kdy se začalo výrazně investovat do ochrany přírody a chovu ohrožených druhů. Později si Zoo Ostrava „přibrala“ k péči o zvířata ještě botanické trasy a vůbec po stránce rostlinstva značně „přitlačila“, i proto dnes ten trochu složitější název.

Zvířata z celého světa

Dnes v ostravské zoo žije přes 6 000 zvířat přibližně 450 druhů. Potkáte tu slony, hrochy, žirafy, tygry i medvědy, ale také mnohé další nenápadné obyvatele, kterých byste si jinde sotva všimli. Své místo tu mají i lemuři, mořský svět, malé šelmy, vzácní primáti, noční zvířata a samozřejmě mnoho plazů. Zhruba třetina chovaných druhů je přitom vedena na Červeném seznamu ohrožených druhů.

Expozice, které vás vtáhnou

Silnou stránkou Zoo Ostrava jsou tematické expozice. Tanganika vás přenese k africkým hrochům a krokodýlům, Malá Amazonie nabídne pohled do světa amazonského pralesa a pavilon s průchozí voliérou Papua vás obklopí atmosférou deštného lesa Papuy-Nové Guineje. Nejdelší zastavení vás však dozajista čeká v Pavilonu evoluce, kde můžete pohlédnout z očí do očí šimpanzům, kteří pro vás budou mít nachystané vždy nějaké nevšední kousky.

Celý areál je navíc propojen s botanickým parkem a čtyřmi naučnými stezkami, takže kdo má zájem, může se tu „ztratit“ klidně na celý den. Klidná místa ocení i maminky s nejmenšími dětmi, ty větší se zase vyřádí na mnoha hřištích a pokud budou chtít, mohou nakrmit morčata nebo kozy v dětské zoo. A vstupné? 180 korun v sezóně a 130 mimo ni je mnohem levnější, než většině velkých českých zoo.

Víc než jen procházka

Zoo nežije jen přes den. Po celý rok se tu konají komentované prohlídky, večerní návštěvy, dílny pro děti, příměstské tábory nebo tematické akce během nejrůznějších svátků (ale pozor, na řadu z nich je třeba zajistit si místo předem). O víkendu si pak můžete v rámci standardní prohlídky užít i návštěvu pěstebních skleníků, které také stojí za to.

V posledních letech navíc prošla zoo samotná velmi výraznou modernizací. Vznikají tu větší přírodní výběhy, nové pavilony a energeticky úspornější provozy. Rekonstrukcí prošel například pavilon hrochů (pokud máte tato zvířata spojena s velkým zápachem, pak vězte, že po novém už neucítíte skoro nic) a připravuje se i specializované Amphibiarium zaměřené na obojživelníky.

Článek Zoo, kterou lidé skoro neznají, přitom patří k nejkrásnějším v Česku a má vstupné za pár korun se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

ZOO Dvůr Králové patří dlouhodobě k největším a nejrespektovanějším zoologickým zahradám nejen u nás, ale i na celém světě. Její africké zaměření nemá v Česku konkurenci. A rozhodně to není jen další obyčejné místo na rodinný výlet. Naopak slouží jako taková archa a centrum ochrany ohrožených druhů.

Od poválečné zoo k africkému safari

Zahrada byla založena už v roce 1946, ale zásadní zlom přišel až v 70. letech. Tehdy se začala cíleně orientovat na Afriku a myšlenku safari. Důvodů k tomu bylo víc, ale přes komfort a dobré zázemí zvířat tu prostě nejel vlak, jak se říká. Na svou dobu velmi revoluční přístup prosazoval tehdejší ředitel Josef Vágner. Nechtěl jen chovat zvířata, ale množit je a připravovat na návrat do volné přírody ve chvíli, kdy to bude třeba. Výsledkem je safari, kde se projíždíte vlastním autem mezi žirafami, zebrami nebo antilopami. Pro veřejnost bylo otevřeno už v roce 1989 a i když od té doby doznalo řady změn, jde dodnes o unikát, a to dokonce v rámci celé střední Evropy.

Spousta zvířat má spoustu prostoru

Areál má rozlohu zhruba 71 hektarů a žije zde přes 2700 zvířat ve více než 340 druzích. To z ní dělá druhou největší zoo v republice (svou rozlohou ji předběhl jen zoopark v Chomutově). Na první pohled vás zaujme svou přívětivostí. Výběhy jsou navržené tak, aby co nejvíc připomínaly přirozené prostředí zvířat, která je obývají. Vše tu působí maximálně vstřícně – zvířata jsou klidná, můžete pozorovat jejich běžné chování a často budete mít pocit, že jste spíše někde v otevřené krajině než v moderní zoo.

Klecí a mříží je tu minimum. Tam, kde to nejde, je nahrazuje sklo, jinak se tu sází především na terénní překážky. Může se vám tedy stát, že si jen tak jdete po cestě a kousek vedle vás se z keře vynoří hroch, o kterém jste dosud vůbec netušili, že tam je. Ovšem status nejpřívětivější zoo si Dvůr Králové zaslouží ještě v jiném ohledu – ke zvířatům vás totiž pustí kdykoli, třeba i v noci, a to nejen v rámci komentovaných prohlídek, jako se to děje jinde. Stačí, když se ubytujete v hotelu přímo v prostorách zoo a jako bonus dostanete neomezený přístup do areálu. Zvířata tak budete moci pozorovat tak, jako nikdo jiný.

Expozice, které stojí za vidění

Velkým tahákem je africká savana se slony, pavilon žiraf, vzácných krátkokrkých žiraf okapi nebo hrošíků. Oblíbený je také pavilon šelem se lvy, tygry i gepardy. Milovníci ptactva pak určitě ocení průchozí voliéry (jedinečným zážitkem jsou tučňáci), svět plameňáků nebo pelikánů. Zajímavým zpestřením je i expozice Pravěk očima Zdeňka Buriana, která propojuje zoologii s uměním a historií.

Článek V Česku máme nejpřívětivější zoo v Evropě a v Praze ji budete hledat marně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Půvabná zoo ukrytá v údolí

Jihlavská zoo se rozkládá v malebném údolí říčky Jihlávky, jen pár minut chůze od historického centra města. Hravě sem dojdete pěšky, anebo můžete využít malé parkoviště poblíž. A nenechte se odradit těmi několika metry z kopce, právě terén totiž zdejšímu chovu zvířat skvěle hraje do karet. Klece tu totiž v mnoha případech nahrazují přírodní bariéry, terénní zlomy a vodní prvky. Díky tomu budete mít při její návštěvě pocit, že jste se ocitli spíš v divoké přírodě než v klasické zoologické zahradě. A tu chvíli začínají dávat řeči o nejkrásnější zoo rozhodně smysl.

Heslem dne je specializace

Od svého založení v roce 1982 se zoo Jihlava zaměřuje hlavně na kočkovité šelmy, primáty a plazy. Aktuálně tu žije kolem 250 druhů zvířat, z nichž řada patří mezi ohrožené. A zdejší chovatelé za sebou mají celou řadu úspěchů. Například v roce 2024 se narodila dvě mláďata levharta sněžného, a to symbolicky přesně třicet let od zahájení chovu tohoto druhu v Jihlavě. Mimochodem – jejich matka patří do druhé generace, kterou si zoo, jak se říká, sama odchovala.

Další velkou událostí bylo narození mláděte hrošíka liberijského v listopadu 2024. Tento nenápadný příbuzný hrocha patří ve volné přírodě mezi kriticky ohrožené druhy a u nás ho chová například ještě Safari Park Dvůr Králové.

Čeká vás cesta kolem světa

Celý areál zoologické zahrady je rozdělený podle kontinentů. Projdete tak například africkou vesnicí Matongo, asijským parkem Hokkaidó nebo jihoamerickou Haciendou Escondido. Za jediný den tak bez nadsázky zvládnete takovou malou cestu kolem světa.

Perfektní zážitek pro všechny

Zoo je otevřená celoročně a nabízí programy pro rodiny, školy i jednotlivce. A těšit se můžete i na komentovaná krmení, tematické dny nebo setkání se zvířaty, díky nimž si svůj zasloužený odpočinek mezi zvířaty můžete užít i docela jinak. Navíc jde o cenově dostupný výlet, který rodinný rozpočet rozhodně nezruinuje.

A abychom nezapomněli – Jihlavská zoo je také aktivním členem mezinárodních ochranářských programů a spolupracuje s evropskými i domácími institucemi. Každou svou návštěvou tak pomáháte chránit druhy, které by ve volné přírodě mohly brzy zmizet.

Článek Česko má nejkrásnější zoo v Evropě. Přesto ji zná jen málo lidí, mříže tu nehledejte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vykoupení z otroctví a cesta k exponátu

Tam ho našel americký průzkumník a podnikatel Samuel Phillips Verner. Vykoupil Otu za libru soli a kus látky. Nebyla v tom ovšem žádná lidumilnost, jednal totiž jménem Světové výstavy exotických národů. Benga se tak dostal do USA, kde se stal oblíbeným „výstavním objektem“. Vernera zatím porota za jeho úsilí ocenila zlatou medailí. Mezi „lidská lákadla“ patřil například Geronimo, který byl původně náčelníkem indiánského kmene Apačů.

Podle zkazek pak navázal s mladým pygmejským „kolegou“ blízké přátelství. Po výstavě vzal Verner Bengu zpátky, chlapec už se ale v Africe necítil být doma. Chtěl žít nadále a Verner jeho přání splnil. Mladý černoch se tak dostal do newyorského zoologického parku v Bronxu. Nejdříve pomáhal s krmením a péčí o zvířata, vedení se ho ale záhy rozhodlo využít i jinak. Pochopilo, že afrického hosta lze využít mnohem lukrativnějším způsobem.

Hra s opicemi, střelba na terč a další kousky

V září 1906 byl proto veřejně vystaven posměchu jako primitiv v kleci s opicemi. V neděli zdarma, po zbytek týdne za 25 centů. Ota sehrál svou roli záměrně – předváděl různé kousky, pral se s opicemi a střílel z luku na terč. Pletl také houpací sítě a mluvil zvláštním, pro návštěvníky neznámým jazykem. Laikům také přišlo, že mu opice rozumějí. V souladu s tradicemi kmene byly navíc přední zuby chlapce ořezány do špiček.

Vypadaly tedy jako upíří a vedení zoo tuto podivnost samozřejmě vyzdvihli. Bengu byl propagován jako někdo, kdo je schopen „roztrhnout“ každého, kdo se mu postaví do cesty. Podobně jako u dalších klecí se zvířaty, byla i tady informací tabulka o místě původu a „odchycení“. Domorodec podle ní měřil 150 centimetrů, vážil 46 kilo a bylo 23 let. Tento „Africký divoký muž“ se záhy stal nejpopulárnější atrakcí celé zoo.

Protesty organizací bojujících za lidská práva

Denně ho sledovalo na 40 000 lidí, kteří žasli nad jeho kousky a podivnými zvyklostmi. Jeho nepříjemná situace však kromě senzacechtivých návštěvníků přitáhla také pozornost lidskoprávních aktivistů. Především významné křesťanské barevné organizace, která zahájila rozsáhlé protesty. Ředitel zoo tak domorodého chlapce po pouhých 20 dnech z výstavy odvolal a svěřil do péče prezidenta organizace. Ten ho naučil anglicky a jíst u stolu.

O 4 roky později nastoupil základní školu v Tenesse, vystudoval teologii a začal pracovat v tabákové továrně. Chtěl si našetřit na cestu zpátky do střední Afriky a začít tam zcela nový život. Naděje mu zmařilo vypuknutí první světové války, což výrazně omezilo cestovní možnosti. V návalu beznaděje tak Benga spáchal v březnu 1916 sebevraždu. Zapálil obřadní oheň, vytrhl si zuby a vypůjčenou pistolí se střelil do srdce.

Článek Africký chlapec byl vystaven v zoologické zahradě jako atrakce. Denně se na něj chodilo dívat 40 000 lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vyšetřování, statečný pes a boxerova nabídka

Boxer Mike Tyson kdysi nabídl jednomu chovateli 10 000 dolarů (235 000 Kč). Mělo se jednat o otevření klece, aby Tyson mohl „sejmout starou gorilu“. Jeho nabídka však byla razantně odmítnuta. Teď si pozorně prohlédněte obrázek rodiny krmící žirafy. Najdete ztracenou opici?

Moč psa hřivnatého má velmi jasně rozlišitelný zápach – připomíná trochu konopí. Látka odpovědná za tuto vůni je pravděpodobně pyrazin, který se vyskytuje i v rostlinách marihuany. V zoo v Roterdamu tento zápach jednou spustil policejní pátrání, při kterém jednotka hledala konzumenty či prodejce marihuany.

Mazlíci jako vstupné a francouzský žertík

Během 18. století byla cena za vstup do zoo v Anglii 3 půlpence. Případně kočka nebo pes či kterékoliv jiné domácí zvíře dostatečného vzrůstu, s nímž by bylo možné nakrmit lvy.

V roce 2004 bylo z pařížské zoo posláno do anglických národních parků 19 paviánů guinejských. Problém paviánů ovšem byl, že nerozuměli angličtině, ale za to na jedničku zvládali francouzské příkazy. Angličtí pracovníci tak byli donuceni naučit se francouzsky, ač jen pár povelů. Vtipná metoda.

Statečný pes, neustálé páření opic

V roce 1987 se vyznamenal Gabi, německý ovčák, který byl na stráži v zoo v Bělehradu. Pes porazil uprchlého jaguára a zachránil tak život pracovníkovi ostrahy.

Jedni z našich nejbližších příbuzných primátů jsou bonobové, které si zapamatuje každý. V zoo je totiž prakticky nikdy nenajdete, neboť se spolu téměř neustále páří – pohlavně i orálně. Nezáleží přitom na jejich pohlaví ani věku. Je to pro ně součást pozdravu, komunikace, usmiřování i dalších společenských transakcí.

Pronájmy pandy a sloní výchova

Čína si zachovává vlastnictví všech pand velkých napříč světem. Ty jsou selektivně pronajímány dalším zemím. Poplatek je obvykle 1 milion dolarů (25 milionů Kč) za rok. Tyto finance jdou na čínské konzervační aktivity. Pronájem zvířat se obvykle uzavírá na 10 let s možností prodloužení. Teď ale k řešení optického rébusu. Podívali jste se pořádně do košíků vedle žiraf?

Během 2. světové války vyhladověli cvičení sloni v Tokiu k smrti. Během tohoto utrpení nadále prováděli své kousky v marné snaze dostat nějaké jídlo. To ovšem neplatí o přátelském slonu indickém jménem Chendra. V oregonské zoo se po ránu rád prochází s chovateli a zdraví další zvířata. Jeho ošetřovatelé tvrdí, že má nejraději při těchto procházkách lachtany.

Článek Optická hádanka pro dnešní den: V zoo se ztratila opice, najít ji do 10 sekund zvládne jen opravdu pozorný člověk se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ota Benga byl lovcem svého kmene

Ota Benga se pravděpodobně narodil v roce 1883. V té době dosahoval teror domorodého obyvatelstva v různých koloniích svého vrcholu. Privilegovaní kolonisté pořádali četné nájezdy na domorodé kmeny, děti unášeli, ženy znásilňovali a muže bez milosti zabíjeli.

Redakce VědaŽivě

26 října, 2022

Byly objeveny podrobnosti o brutálních cestách prvních otroků. Během chvíle pak narostl obchod s lidmi až 10násobně

V té době byla v západních mocnostech velká poptávka po takzvaných pygmejích – domorodých lidech malého vzrůstu, kteří se stávali otroky. Podobný osud čekal také Otu, kterého všichni považovali za chlapce, přestože byl dospělým mužem a otcem dvou dětí. Jeho rodina však zahynula při jednom z nájezdů kolonistů. Ota byl tou dobou na lovu slona.

První cesta do Ameriky

Po úspěšném lovu se vracel ke své rodině, aby společně oslavili jeho úspěch. Místo toho našel jen mrtvoly svých nejbližších. V té chvíli si ho všiml Samuel Verner, který ho s sebou odvezl do Ameriky. V roce 1904 se konal takzvaný světový trh, na kterém měl být Ota Benga hlavní hvězdou. Poprvé v životě se stal pouhým předmětem, na který se přišly podívat tisícovky lidí.

Jeho přítomnost také vzbudila zájem médií a Vernerovi vydělal slušné peníze a pozvedl jeho osobní prestiž. Po trhu ho Verner odvezl zpátky do Konga, kde si našel Ota našel novou ženu. Ta však záhy umřela na uštknutí jedovatým hadem, což bylo v jeho kmeni vnímáno jako špatné znamení. Ota byl svými lidmi vyhnán, a tak se znovu vydal za Vernerem a prosil ho, aby se s ním mohl vrátit do Ameriky.

Redakce VědaŽivě

8 srpna, 2025

Jak jeden africký otrok zachránil stovky tisíc životů: V roce 1721 měl Onesimus revoluční nápad, jak zastavit epidemii

Poslední cesta do Ameriky

Verner mu vyhověl a odvezl si ho jako vlastní majetek a trofej, kterou přidal ke své síbrce exotických zvířat. Verner byl však dobrodruhem každým coulem a ve svém domě se moc často nezdržoval. Navíc potřeboval prostředky pro cestování a tak Ota spolu se zvířaty prodal New Yorkské ZOO. Ota Benga si zpočátku užíval volný pohyb po celém prostranství ZOO. To se však brzy změnilo.

Byl zavřen do takzvaného opičího domu, kde se na něj několik dní chodily dívat statisíce lidí. Tento rasistický čin však mnohé pobouřil a Ota byl po pár dnech propuštěn. Následně se ho ujala rodina afrických Američanů, kteří mu dali domov. Ota však nedokázal přijmout svůj nový úděl a v roce 1916 spáchal sebevraždu.

Článek Africký chlapec Ota Benga: Do USA utekl za lepším životem, místo toho skončil jako exponát v ZOO se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Láska ke zvířatům bez hranic

Když bylo Carlovi 29 let, musel pro své mazlíčky dokoupit v Hamburku několik budov. Po otci pak zdědil firmu, která se transportu zvířat věnovala, a šlo o velmi výnosný byznys. Na svých miláčcích proto nešetřil, čímž zároveň vytvořil precedens pro humánní péči o čtyřnožce. Místo obvyklých stísněných klecí měli velké výběhy pod širým nebem. Jejich „domovy“ vybavil potoky, stromy, skalami i liánami. Tento přístup velmi ovlivnil podobu dnešních zoologických zahrad.

Carlův životopis však obsahuje také temnou skvrnu, protože jeho dalším zájmem byli neobvyklí lidé. Do Německa se takto dostali domorodci z mnoha částí světa, které ukazoval turistům. Veškeré tyto „exponáty“ měly tmavou pleť. Začalo to s Inuity a Eskymáky, pak přišli na řadu beduíni a další egyptské kmeny. Následovali obyvatelé Madagaskaru i Filipín, všichni za takový výlet dostali dostatek jídla a střechu nad hlavou.

Zlatý důl a touha po exotice

Průměrný počet návštěvníků byl 20–34 milionů za rok, není tedy divu, že Carl pohádkově bohatl. Jeho myšlenky se chopili i další a v lidských výstavách našli zlatý důl. Civilizovaní obyvatelé Evropy v té době milovali cokoli exotického a na počátku 20. století se tyto zahrady staly doslova hitem. V roce 1906 spojil šéf Zoologické zahrady New Yorku mladého muže z rovníkové Afriky v kleci s šimpanzem a výsledek nazval „Chybějící článek“.

Šlo o náznak toho, že vývoj civilizace vedl přes opici, Otu Bengu a pak k ostatním. Objevilo se mnoho otázek, ovšem kontroverze těmto podnikům jen přidala. Mnoho stížností však po pár dnech vedlo k uzavření parku. Kde ale jeden zavřel, druhý otevřel a lidé v klecích byli k vidění v Londýně, Hamburku, Miláně, Paříži, Barceloně, New Yorku nebo Antverpách. Celé rodiny se chodily dívat na lidi, kteří se od nich nějak lišili.

Když jsou první na světě

Postupně docházelo ke skandálům a zavírání, zájem veřejnosti o podivnosti však nepohasl. V roce 1934, konkrétně 27. května, předčasně porodila Elzire Dion z Ontaria. Nejdřív se narodila jediná malinká holčička – vážila 600 gramů – pak další. Nakonec šlo o 5 drobounkých miminek a dívky se staly prvními jednovaječnými paterčaty na světě. Rodiče dostali nabídku na výstavy nebo vystupování v cirkuse, ale dlouho nesouhlasili.

Odebrala je však vláda Ontaria s tím, že se o ně rodiče nedokáží postarat. Na dívky chodilo každý den na 6 000 lidí, byly populárnější než Niagarské vodopády. Šlo však o zlatou klec – na jedné straně luxus a popularita, ale na straně druhé izolace a vystavování. Od vlády nakonec vysoudily 4 miliony odškodného. Poslední lidský park byl oficiálně uzavřen roku 1958 v Bruselu. Trend ale přetrval, jen pod jinými názvy, obvykle maskován jako vědecké projekty.

Která tuzemská zoo se vám opravdu líbí?

Zdroj: TheScientist

Článek Za peníze byli ukazováni turistům: Příběhy lidských zoologických zahrad v 19. a 20. století se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Levhart mandžuský a nosorožec sumaterský

Po celém světě je aktuálně dle odhadů asi 86 volně žijících jedinců levharta mandžuského, což z něj dělá nejohroženější velkou kočku na celém světě. Jde o jedno z nejkrásnějších zvířat s jedinečným zabarvením, které ho jasně odlišuje od ostatních druhů levhartů. Jeho přežití visí na vlásku a jeden z významných chovů se nachází i v pražské Zoo. Zahrady po celém světě se jej dlouhodobě snaží zachránit, té pražské se podařilo odchovat už sedm mláďat.

Podobně jako nosorožec jávský je i ten sumaterský jedním z nejohroženějších druhů nosorožců na světě. Na Sumatře je jich jen hrstka, na Borneu a Malajském poloostrově zrovna tak, celkově je jich méně než stovka. Patří k nejmenším druhům nosorožců, je však jedinečný ještě z jiného důvodu. Nosorožec sumaterský je nejbližším příbuzným vyhynulého nosorožce srstnatého, který obýval eurasijské stepi v dobách pozdního pleistocénu.

Temný osud mořské kravičky

Vlastním jménem sviňucha kalifornská je savec z řádu kytovců. Tento druh žije pouze na severu Kalifornského zálivu v Mexiku, kde ale jejich populace dlouhodobě klesá. Hlavní hrozbou je pro ně skutečnost, že se zachytávají v rybářských sítích, v nichž se následně udusí. Místní rybáři nelegálně loví jiné druhy a sviňucha je nechtěnou obětí těchto aktivit. Ročně tak přijde o život asi 15 % jejich populace, a i přes některé záchranné programy nejspíš čeká tento druh drastický osud.

Abychom se trochu přiblížili člověku, zmiňme ještě gorily. I když jejich populace o něco narostla, spatřit je v divočině je stále velmi vzácné. Mohou za to hlavně jejich odlehlá sídla, ke kterým je dosti náročné se dostat. Je možné si na konkrétních místech dohodnout výpravu za tímto primátem, povolenky stojí 500 dolarů na hodinu (cca 10 000 Kč). Gorila sdílí s naším druhem 98 % genetického kódu a vidět ji ve volné přírodě je naprosto ohromující zážitek.

Zdroj: FlightCentre

Článek 15 nejvzácnějších zvířecích druhů z celého světa, které je téměř nemožné spatřit. Těžké uvěřit, jaké krásy planeta Země skrývá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nadšený návrat do starých kolejí po samotce

Nelze se přesně dopátrat toho, co zvířata cítí, ale pozitivní chování surikat, kterého si pozorovatelé všimli, je naprosto zřetelné: více sociální interakce mezi zvířaty i lidmi celkem jasně ukazuje, že návrat návštěvníků byl jednoznačně pozitivní. Zoo či akvaparky navštěvuje po celém světě každoročně více jak 700 milionů lidí. Jenže pandemie donutila obě strany náhle zavřít brány a zvířata zůstala sama jen se svými ošetřovateli.

Ti časem začali hlásit, že zvířata bez společnosti trpěla a postrádala své „lidské kamarády“. Konstatovala to zoo na Novém Zélandu, a zoo v Singapuru brala tučňáky na procházky, aby neztratili povědomí o lidech. Vědce tyto příhody dovedly k zájmu o to, jak se zvířata cítí během uzavření, protože zoologické zahrady obvykle nejsou uzavřeny na tak dlouhou dobu, což poskytlo unikátní příležitost pro studium chování zvířat v osamění.

Nový vhled do chování zvířat v zajetí

Materiálem zásobovali vědce přímo ošetřovatelé, kteří chování svých svěřenců zaznamenávali. Zvířata se věnovala hledání potravy, hře a vzájemné péči, jako obvykle. Po návratu návštěvníků byly například surikaty při těchto činnostech znatelně živější. Měly se ovšem také více na pozoru, pokud návštěvníci po znovuotevření déle setrvali v bližších pozorovacích místech. Tučňákům bylo obecně jedno, jestli kolem nějací návštěvníci jsou, či nikoli.

Studie se stala pilotním projektem delšího výzkumu vlivu samotných návštěvníků na zvířata v zoo a jejich chování. Jako každá dobrá studie se i tato projevila tím, že otevírá další široké spektrum otázek, které by bez pandemie a souvisejících opatření nejspíše nikdy nevyvstalo. Otevírá tak pole pro další bádání i lepší porozumění zvířatům, a nám dává možnost zlepšit jejich prostředí a lépe se s nimi jako druh s druhem propojit.

Zdroj: Live Science

Článek Surikaty se po návratu návštěvníků do Zoo zřetelně radují. Konec pandemie a otevření institucí potěšilo nejen lidi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Online propojení pro zvířata

Obrazovky byly instalovány 11. Března ve Dvoře králové v prázdném prostoru pro sledování zvířata a v Brněnské zoo. Oboustranný videohovor mezi dvěma obrazovkami dovolili opicím z obou zoo vidět se navzájem po dobu 8 hodin denně, ačkoli nebyl spuštěn příjem zvuku. Projekt se setkal s velkým úspěchem a obě strany byly velmi spokojené, což potvrdil i mluvčí Dvora Králové Michal Šťastný. Pro stejný koncept se dokonce rozhodly i další zahrady.

Zoo před sebou mají výzvu vytvářet pro velmi inteligentní a společenská zvířata nějakou formu společenského zapojení. Šimpanzi se této formy chopili přímo nadšeně. Právě oni potřebují díky své inteligenci hodně stimulů, které je udrží aktivní a šťastné. Klíčem je pak přicházet s novými způsoby, jak jim nový den obohatit a udržet je zaměstnané, protože v době lockdownu je jejich stimulace radikálně omezen.

Náročnější zabavení v době koronakrize

V běžném provozu hledají ošetřovatelé zvířat stále nové formy, jak šimpanze zabavit. Používají k tomu potravu, hračky a další nástroje, které jsou pro opice zábavou i výzvou současně. Ovšem v době nuceného lockdownu zjistili, že je velmi obtížné nějakým způsobem nahradit denní interakci s lidskými i dalšími návštěvníky. Šimpanzi si totiž velmi užívají právě pozorování lidí či jejich psů, kteří jsou v zoo povoleni.

Někdy si také užívají různé drobné hry s návštěvníky, jako jejich prohánění, křičení na ně a další obvyklé kratochvíle. Bohužel během pandemie jsou zahrady už měsíce zavřené, Dvůr králové je zavřen asi 200 dní. Tento projekt také ukazuje lidem, že zoo nespí a že o zvířata je třeba se neustále starat. Denní vysílání šimpanzí aktivity se dá najít i na Youtube, takže se do pozorování mohou zapojit i lidé zvenku.

Zdroj: Livescience

Článek Znudění šimpanzi v české zoo použili Zoom se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.