Jak vypadá obřad, který šokuje i dojímá

Famadihana se koná v suché sezoně, obvykle mezi červnem a zářím. Rodina ji plánuje měsíce dopředu, nejen kvůli logistice, ale kvůli nákladům. Průměrná slavnost dříve hostila i tisíc lidí – dnes se sice čísla zmenšila na stovky, ale princip zůstává.

Průběh má přitom pevný řád. Nejprve se otevře kamenná rodová hrobka. Ostatky předků, zabalené ve starých rubáších, se opatrně vyjmou. Ženy je přebalí do nového hedvábného plátna zvaného lambamena, někdy je parfémují a zdobí květinami. Pak přichází klíčový moment: rodina ostatky zvedne a nese je v tanci mezi hosty. Objímá je. Mluví k nim. Hudba hraje, jí se, pije se, děti běhají kolem. Po slavnosti se předkové vracejí do hrobky, v novém rouchu, „zahřátí“ pozorností živých.

Důležitý detail: nikdo nemanipuluje s odhaleným tělem. Ostatky jsou po celou dobu pevně zabalené v látkách. Nejde o makabrózní podívanou, ale o rituální gesto péče.

Předkové, kteří odměňují i trestají

Pro pochopení famadihany je zásadní pochopit, čím jsou předkové, razana, v malgašském světě. Nejsou to jen vzpomínky. Jsou to aktivní účastníci rodinného a morálního řádu.

V tradičním pojetí etnik Merina a Betsileo smrt není konec vztahu, ale změna statusu. Zemřelý se „uvolní z materiálního světa“ a povýší do společnosti předků, odkud dál zasahuje do života rodiny. Když jsou předkové uctíváni, poskytují ochranu, přízeň a úrodu. Když jsou zanedbáni, mohou podle místní víry seslat nemoc, neštěstí nebo zničit sklizeň. Určují také fady, systém zákazů a pravidel, jimiž se řídí každodenní chování.

Nejtvrdší sankcí, jakou rodina zná, je vyloučení z rodové hrobky. Člověk, který ztratí právo být pohřben se svými předky, ztrácí místo v celé rodové kontinuitě, v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Hrobka tak není jen místo odpočinku. Je to centrum příslušnosti, dědictví a moci.

Ostrov na křižovatce dvou světů

Madagaskar je geneticky i kulturně unikátní křižovatka. Jazyk malgaština je blízce příbuzný s jazyky jižního Bornea, konkrétně s ma’anyan. Genetické studie, včetně rozsáhlého projektu MAGE, který zahrnul přes 2 700 účastníků z více než 250 vesnic, ukazují dvojí původ: východoafrický bantuský a austronéský z jihovýchodní Asie. Jedna starší studie publikovaná v Proceedings of the Royal Society B dokonce odhaduje, že mateřské linie ostrova mohou pocházet z velmi malé zakladatelské skupiny asi třiceti žen převážně indonéského původu, které připluly zhruba před 1 200 lety.

Právě jihovýchodní Asie nabízí nejbližší paralely k famadihaně. U Toradžů na indonéském Sulawesi existuje propracovaný systém sekundárních pohřbů s obětmi buvolů a megalitickými ceremoniemi. Na filipínských terasách Ifugao se praktikoval rituál bogwa, vyjmutí kostí, jejich očištění a nové zabalení. Malgašská varianta je ale svébytná ostrovní syntéza: kombinace rodové hrobky, hedvábného přebalování, tance a přesvědčení, že předkové aktivně řídí štěstí živých, nemá jinde přesnou kopii.

Rituál pod tlakem, který nezmizí

Famadihana slábne v rozsahu, ne v principu. Ekonomický tlak zmenšuje hostiny, mladší generace ve městech nemá vždy prostředky na cestu k rodině. Část protestantských církví rituál oficiálně odmítá, ale etnografické výzkumy ukazují, že se ho účastní i malgašští pastoři. Katolická praxe bývá smířlivější.

Specifický tlak přichází ze zdravotní strany. Madagaskar je endemickou oblastí moru; WHO doporučuje, aby s těly zemřelých na mor manipuloval pouze vyškolený personál. Během epidemických ohnisek se famadihana dostává do přímého konfliktu s bezpečnostními doporučeními. Není ale korektní tvrdit, že každý obřad automaticky představuje epidemické riziko; záleží na oblasti, příčině smrti a konkrétních podmínkách.

Asi nejsrozumitelnější srovnání nabízejí Dušičky. I my udržujeme vztah se zemřelými, modlitbou, svíčkou na hrobě, péčí o místo odpočinku. Rozdíl je v tělesnosti: v evropské tradici mrtvé připomínáme, ale fyzicky je do slavnosti nevracíme. Na Madagaskaru ano. A právě v tom spočívá síla famadihany: mrtví tu nejsou metafora paměti, ale přítomní členové rodiny, kterým se dluží nový rubáš a veselý den mezi svými.

Článek Na Madagaskaru rodiny vytahují mrtvé z hrobek a tančí s nimi. Rituál drží víra v předky jako živou autoritu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

El Colacho: Skok přes miminka, který není křest

Každou neděli po svátku Corpus Christi se v Castrillo de Murcia u Burgosu koná slavnost dokumentovaná od roku 1621. Rodiny, jimž se během uplynulého roku narodilo dítě, položí miminka na matrace rozmístěné v ulicích. Maskovaná postava zvaná Colacho, zosobňující ďábla, přes ně přeskočí. Poté přichází kněz s požehnáním.

Lidový výklad říká, že skok očistí děti od zla. Zkratka „koupání v hříchu“ je metafora: žádná voda, žádná svátost. Katolický katechismus přitom výslovně spojuje odpuštění prvotního hříchu výhradně s křtem, který je neopakovatelný. El Colacho tedy není alternativní křest, ale folklorní akt existující vedle oficiální církevní nauky, a podle opakovaně citovaných zpráv Vatikán rituál kritizoval právě kvůli tomuto rozporu. Regionální instituce Kastilie a Leónu ho přesto dál propagují jako tradiční slavnost svázanou s Corpusem.

La Tomatina: Od pouliční rvačky k ticketované atrakci

V roce 1945 se na náměstí v Buñolu strhla potyčka při průvodu obřích figur. Někdo sáhl po rajčatech ze stánku a municí se stala zelenina. Incident se opakoval, byl na čas zakázán a nakonec institucionalizován do podoby největší rajčatové bitvy na světě.

Dnes je La Tomatina přísně organizovaná akce:

• Kdy: Poslední středa v srpnu (příští ročník 26. 8. 2026).
• Kde: Buñol, asi 40 km od Valencie.
• Vstup: Povinná vstupenka, výměna za náramek na místě, bez náramku žádný přístup.
• Zákazy: Batohy, sklo, keramika, kovové předměty, profesionální kamery.

Buñol navíc pořádá i dětskou verzi pro účastníky od 4 do 14 let několik dní před hlavní bitvou. Z původní spontánní rvačky se stal produkt s bezpečnostními koridory, přístupovými body a mapami. Ze čtyř festivalů v tomto přehledu je La Tomatina nejvíc sekularizovaná, bez náboženského podtextu, jen komunitní tradice přetavená v turistický magnet.

Kanamara Matsuri: Falus jako ochrana, ne provokace

První dubnovou neděli vyráží z šintoistické svatyně Kanayama v Kawasaki procesí tří falických mikoshi. Růžový, ocelový, dřevěný. Davy je fotografují, prodávají se falická lízátka, atmosféra připomíná karneval. Jenže původní význam je vážný.

Historicky svatyni navštěvovaly sexuální pracovnice s prosbou o ochranu před pohlavními chorobami. Později se rámec rozšířil o prevenci HIV, plodnost a úspěšné těhotenství. Organizátoři na oficiálních stránkách zdůrazňují, že jde stále o posvátnou slavnost a že „zákon stále platí“, tedy žádné obscénní chování navzdory tematice.

Pro srovnání: Honen Matsuri v Komaki stojí na nesení dvoumetrového dřevěného falu s důrazem na úrodu. V Bhútánu je falus každodenním ochranným symbolem na fasádách domů, ne jednorázovým průvodem. Kawasaki je ze všech příkladů nejvíc „eventizovaná“ verze falické tradice, městská, mezinárodně čitelná, moderně přerámovaná.

Hadaka Matsuri: Nahota, tlačenice a reálné nebezpečí

Třetí únorovou sobotu se v chrámu Saidaiji Kannon-in v Okayamě schází devět tisíc mužů v bederních rouškách. O půlnoci kněz hodí do davu posvátné dřevěné talismany, šingi. Kdo je chytí, získá rok štěstí. Tlačenice je brutální.

Oficiální chrámové materiály to říkají otevřeně: účast na vlastní odpovědnost, značné nebezpečí zranění i smrti. Pravidla pro ročník 2026 zahrnují:

• Povinnou předregistraci.
• Zákaz alkoholu a tetování.
• Zákaz určité obuvi a podpěr.
• Upozornění na dehydrataci a riziko propadnutí v mase těl.

Festival není turistická atrakce bez rizika. Je to chrámová tradice odvozená od středověkého rozdávání ochranných amuletů, s kontinuálním náboženským rámcem zahrnujícím čtrnáctidenní přípravu a novoroční modlitby. Prefektura Okayama ho vede jako významnou nehmotnou lidovou kulturní památku.

Co spojuje všechny čtyři: Pohled zvenčí vs. pohled zevnitř

„Šílenost“ je diagnóza outsidera. Z místního pohledu jde o institucionalizované slavnosti s jasnými pravidly, historií a komunitním smyslem. El Colacho chrání děti před zlem. La Tomatina oslavuje spontaneitu malého města. Kanamara prosí o zdraví. Hadaka testuje odvahu a víru.

Skutečně zajímavý střet ale není mezi „námi“ a „nimi“. Je mezi starým folklorem a dnešní citlivostí na bezpečnost, sexualitu a náboženskou ortodoxii. Španělská vesnice klade miminka pod skákajícího ďábla navzdory vatikánské kritice. Japonský chrám posílá tisíce polonahých mužů do životu nebezpečné tlačenice a upozorňuje je formulářem. Obojí přežívá, protože komunita se rozhodla, že tradice stojí za riziko.

Článek Šílené rituály světa: Proč ve Španělsku koupou děti v „hříchu“ a v Japonsku uctívají falusy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bažina jako brána do jiného světa

Předpokládalo se, že jde o místního chlapce, který se nedávno ztratil, takže nálezci kontaktovali policii. Odborníci však záhy přišli s tím, že jsou ostatky mnohem starší. Nenašli žádné známky nedávného pohřbu a tělo bylo v hloubce 2,5 metru. Kontaktovali Silkeborg Museum, načež se místo rychle stalo archeologickým nalezištěm. V pohanské kultuře byly obětiny bohům běžnou praxí. Přes odlišnosti různých kultur byl tento muž nejspíš jednou z nich.

Římský učenec Kornelius Tacitus popsal tyto obřady jako „setkání celého kmene (…) v lese zasvěceném předkům, obklopeném strachem a posvátném od úsvitu času. Tady, na příkaz shromáždění, oslavili barbarský kult lidskou obětí“. Podle historiků potkal Tollundského muže právě tento osud. Lidé doby železné mohli vnímat bažinu jako bránu do duchovní říše. Byl obětován jako zpráva bohům – buď z donucení, nebo klidně z vlastní vůle.

Poslední večeře obětovaného

Kolem roku 1950 bylo provedeno první ohledání střev a obsahu žaludku. V roce 2021 přišel nový výzkum pomocí pokročilejší technologie. Nálezy studie uvedené v Antiquity odhalují, že 12–24 hodin před svým skonem měl ovesnou kaši, nejspíš vařenou v hliněném hrnci. Dále pozřel živočišný tuk, pravděpodobně rybu. Našli také „proteiny a vajíčka střevních červů“, takže jeho trávicí trakt obsahoval parazity. Oves a ryby byly v té době zcela běžnou stravou.

Vědce ale velmi zajímala přítomnost semen rostliny zvané rdesno blešník, která jsou obvykle odstraněna jako odpad. Ovesná kaše tak mohla mít i rituální souvislost. „Nevíme, jestli byla tato kaše v době železné normální dieta, nebo šlo o pokrm pro zvláštní obřady,“ uvádí archeoložka Nina Nielsen. Samotné ostatky našli dva muži, Viggo a Emil Hojgaard, když 6. května 1950 řezali rašelinu na výrobu paliva. Přitom narazili na lidské tělo.

Bez oblečení a se smyčkou kolem krku

Tollundský muž byl nalezen ve zkroucené poloze a měl na sobě pouze kožený opasek a čapku. Kolem krku měl koženou smyčku, takže první předpoklad naznačoval oběšení. První lékařská prohlídka v Bispebjerg Hospital v Kodani odhalila následující: „Soudě podle způsobu nasazení provazu na krk nebyl muž zřejmě oběšen. Právě proto nebyly krční obratle poškozeny, šlo spíše o uškrcení.“ Závěry potvrdil i pozdější rentgen.

S pokročilými metodami se badatelům podařilo zasadit život Tollundského muže asi do doby 375–210 před Kristem. Počáteční rentgeny odhalily, že šlo o vzrostlého muže, v době smrti 30–40 let starého. Odhady potvrdila i podrobná prohlídla lebky. Další analýzy kostí, kůže a stravy zúžily životní dráhu ještě více. V roce 2018 tak rozbor ukázal, že žil pravděpodobně v době 405–380 před Kristem. Aktuálně je k vidění v dánském Silkeborg Museum.

Článek Vše o Tollundském muži, 2 400 let starém bažinatém těle. Byl tak dokonale zachován, že byl považován za nedávnou oběť se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Víra v posedlost je stále silná

Existuje ale stále mnoho lidé, kteří věří, že různé zlé síly mohou mít negativní vliv na člověka. V minulosti se tak vysvětlovaly například různé psychické poruchy, schizofrenie nebo podobná onemocnění. Ale i dnes tvrzení o zlých silách mnozí podporují. Například papež František měl v roce 2017 vyzývat katolické kněží, aby se v případě potřeby obraceli na Vatikán, který jim pošle kvalifikovaného exorcistu.

První zmínky o posedlosti člověka jsou obsaženy v Bibli. První se má objevovat v Markově evangeliu, kde se říká, že Ježíš měl vymítat duchy. Předpokládá se, že toto evangelium bylo napsáno kolem roku 70, tedy 40 let po Ježíšově smrti. Není proto divu, že křesťanství má tak dlouhou tradici exorcismu. Navíc Bible nemluví jen o posedlosti lidí, zmiňovat má i možnou posedlost zvířat.

Vymítání bylo celou dobu prováděno katolickou církví. Něco jiného to bylo v církvi protestanské, kde tak populární nebylo. I když se o něm zmiňoval například i Martin Luther. Ovšem i v Anglii existují zprávy o působeních různých exorcistů, ale zároveň s tím, že někteří měli být odhaleni jako podvodníci. Vše se v protestanské církvi změnilo ve druhé polovině 20. století, kdy se objevila řada charismatických duchovních s přístupem do médií, nejdříve rádia a později televize. Díky jejich vlivu zájem o exorcismum stoupal.

Námět knih a filmů

V té době také témata posedlosti člověka ďáblem a zlými silami a zároveň jejich vymítání pronikly do kultury. Příkladem může být hororový román Williama Petera Blattyho Exorcista z roku 1971 založený na skutečném příběhu chlapce, který měl vymítání podstoupit. O dva roky později byl na motivy knihy natočen i film. Ten, ale nejen on, měl velký vliv na oblíbenost různých hororů, které se kolem tématu posedlosti ďáblem a vymítání dodnes natáčejí a patří k velmi sledovaným dílům.

Tématu se nevyhýbají ani jiná náboženství. Podle hinduismu mohou být lidé posedlí bhuty nebo prety, což jsou zlovolné bytosti podobné duchům. Jdou samozřejmě porazit. Rituály vyhánění ducha a léčby posedlých má třeba i islám. Všechny typy těchto náboženských rituálů, které léčí posedlost vírou, jsou v moderní době terčem kritiky vědců a lékařů. Podle nich se díky tomu mnoha nemocným lidem, kterým by moderní lékařská věda dokázala pomoci, nedostane potřebné odborné péče.

Článek Exorcismus má kořeny v dávné civilizaci. Už před stovkami let měli lidé důvod ke strachu, děly se strašlivé věci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rituály smrti a umírání

Opravdu zvířata oplakávají své mrtvé jako lidé? Ještě poměrně nedávno byla taková otázka zcela smetena ze stolu jako pavědecká. Nicméně se touto problematikou zabývá stále více vědců a vznikl dokonce obor „evoluční thanatologie“. Tedy studium smrti a obřadů, které se k ní váží. Stále více se v něm vyskytují výzkumy mimo lidskou říši, jako je případ šimpanzí samice v Zambii. Ta svému zesnulému synovi pečlivě vyčistila zuby trávou.

Rituál skoro pohřební popsali v článku z roku 2017 v časopisu Scientific Reports. Podobným případem byla žirafa z Keni, která měla „službu“ nad tělem svého mrtvého mláděte i poté, co ho roztrhaly hyeny. Mnohé pak šokoval případ kosatky v Sališském moři u pobřeží Kanady a Washingtonu, ke kterému došlo v roce 2018. Ta před sebou tlačila 17 dní své bezvládné mládě a s tělem urazila více jak 1 600 kilometrů.

Nejen zvířata z divočiny

Toto chování se ale ukazuje i u domácích zvířat. Veterinářce Stefanii Ucceddu se dostal na kliniku pes, který odmítal jíst. „Kolegové odebrali krev, zkontrolovali srdce, všechno bylo v pořádku.“ Jeho bratr zemřel týden předtím a zvíře následně propadlo melancholii. Tento případ vyústil v první vědeckou studii, která potvrdila chování psů srovnatelné s lidským truchlením. Jde o rozšířenou reakci s mnoha podobami včetně naprosté letargie.

Pohřeb u slonů

Asi nejvíce zdokumentovaných případů pohřbů a spojeného chování vykazují sloni. Je známo, že sloni afričtí pobíhají kolem svých mrtvých příbuzných a dlouho se shromažďují nad jejich těly. Se sklopenou hlavou tam pak tiše a zcela nehybně stojí s chobotem položeným na zemi. Přesně takový pohřeb u mamutů zpracovala i jedna z epizod animovaného seriálu Primal.

Stejné truchlivé chování vykazují také sloni indičtí. Sloní bioložka Sanjita Pokharel našla v roce 2013 mrtvého slona indického na břehu jedné z indických řek. Bylo to v oblasti zcela bez vegetace. „I tak bylo tělo přikryto spoustou větví, stromků, listí a dalších rostlin. Pravděpodobně je tam tedy přinesli další sloni,“ jak uvedla vědkyně. Na místo pak přišly dvě samice a tělo obešly, což připomínalo hinduistické rituály.

Chování slonů indických

Spolu s manželem Nachiketem Sharmou publikovala v roce 2022 studii v Royal Society Open Science, kde popisují rituály truchlení právě u slonů indických. Některé z obřadů se dostaly i na internet. Hlavně vzácné pozorování samic, které nosí velmi tvrdošíjně na svých klech mláďata narozená mrtvá, což trvá i několik dní.

Článek Zvířata dovedou nad svými mrtvými truchlit stejně, jako to dělají lidé: Rituály smrti z divoké přírody se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se v Indii mluví s mrtvými?

Při zmínce o promluvě k mrtvým se nám může vybavit spiritistická seance, možná ještě hororová série Nekroskop. U kmene Sora v Indii však tento postup vypadá zcela jinak. Dle výzkumu antropologa Pierse Vitebského mají místní podivný zvyk vést s mrtvými opravdu dlouhé rozhovory, a to i roky po jejich úmrtí. Děje se tak s asistencí „pohřebního šamana“, který se během toho dostává do stavu transu.

„Ve velké vesnici o 500 obyvatelích lze vést tyto hovory 5krát za týden až 10krát za den. Většinou jde o poradu ohledně původu chorob nemocných nebo obětiny.“ Praxe však klesla kvůli většímu přijetí křesťanství a hinduismu.

Kousání mrtvých a svázání živých

Antropolog Jack Goody zkoumal podrobně pohřbívání u národa Logada na západě Afriky. Zesnulý byl omyt a nejstarší ženy ho potřely olejem. Šlo-li o muže, vdova nesměla asistovat z obavy, že by kousnutím do mrtvoly spáchala sebevraždu. Národ ovšem věří, že jakýkoli kontakt s mrtvým může být smrtelný a že vdova by to udělala, aby svého milovaného následovala do Země mrtvých. Následně je mrtvý dopraven na pohřební plošinu.

Tam ho i několik měsíců navštěvují přátelé a příbuzní. Ti, kteří truchlí velmi silně, jsou často svázáni kůží, aby si nemohli ublížit. Jde ovšem o běžné opatření proti extrémním projevům.

Vietnamská adopce duchů nepřátel

Válka ve Vietnamu poznamenala USA i Vietnam a mnoho vojáků zůstalo nepohřbeno tam, kde zrovna padli. Heonik Kwon pozoroval místní praktiky spojení s duchy. Někteří Vietnamci nosí oběti duším padlých Američanů, protože ti mohou být neklidní až škodolibí. Uctívání se mnohdy neliší od místních božstev, častým zvykem je darování „peněz duchů“, tedy kopií dolarů. S některými duchy místní jednají skoro jako se členy rodiny.

Dobrovolná smrt ze Sibiře

Na Sibiři existuje „dobrovolná smrt“ členů rodiny kvůli nemoci nebo stáří. V roce 1737 požádal starý otec syna, aby ho pověsil na budku (jakutskou jurtu), protože už nebyl k užitku. Řemen ovšem hned napoprvé praskl, otec pak synovi vynadal za nešikovnost. Podruhé ho pověsil za dvojitý pásek. U některých skupin Čukčů funguje tento zvyk dodnes a takovýto akt zabití příbuzného je pokládán za velikou čest. Kvůli zákonu je však držen v tajnosti.

Dětská smrt na ostrově Bali

Smrt dítěte je na Bali často připisována chorobě zvané kesambet, dle místní víry jde o důsledek náhlého šoku. Ten má duše odtáhnout z těla a lze jej přenést z matky na dítě. Dítě ustavičně pláče, trpí horečkou a nechutenstvím. To často vede až ke smrti. Když zde působila antropoložka Unii Wikan, měl být tento důvod příčinou smrti až poloviny místních dětí.

Článek Kousání do mrtvol a sáhodlouhé rozhovory dlouho po smrti: Top 5 nejbizarnějších rituálů pohřbívání z celého světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Borneo a „víno z mrtvoly“

Jihovýchodní Asie je svými – pro západní publikum často šokujícími – pohřebními zvyky proslulá. Antropolog Peter Metcalfe během svých bádání podotkl, že některé kmeny na Borneu likvidují své zesnulé totožnou metodou, kterou užívají při výrobě rýžového vína. To je velmi oblíbeným místním nápojem. A stejně jako rýže se i mrtvola omývá, pokládá před veřejnou budovu a pak ukládá do velkých nádob.

Během rozkladu odchází ven bambusovou trubkou kapalina, která se hromadí v další nádobě. Tuhé tělo je pak normálně pohřbeno. Podobně separuje „pevnou a tekutou složku“ těla i národ Ngaja, opět z Bornea. Ten popsal zase Robert Hertz. Příbuzní, hlavně vdova, musí tuto tekutinu sbírat, potřít si s ní tělo nebo ji použít při výrobě jídla.

Amazonie a kanibalismus ze soucitu

Kanibalismus fascinuje vědce po staletí, dlouho se toto označení užívalo k popisu necivilizovaných národů. Beth Conklin popsala „soucitný kanibalismus“ kmene Wari v deštných pralesích. Konzumace masa mrtvého je tu totiž projevem respektu. Místní půda je brána jako nečistá a pohřeb do ní by byl hrubou urážkou. Je-li však zesnulý zachován i po smrti – tedy pozřen – budou o něm jeho příbuzní i nadále přemýšlet. Ano, všechny rituály mají nějakou logiku.

Japonská panenka a manželství

Ellen Shatschneider popsala praxi pohřbů severního Japonska během 2. světové války. Mnoho lidí tu zemřelo ještě před svatbou, což bylo bráno jako „špatná smrt“. Jejich duchové se totiž měli vrátit a následně své rodiny strašit. I dnes je při smrti svobodných dětí proveden obřad, který jim má zajistit klid. Manželství se odehraje mezi duchem mrtvého (jeho fotografie) a duchovní nevěstou, kterou představuje panenka.

Obojí se pak ocitne na dlouhou dobu v krabici, protože manželství musí trvat 30 let, než se zesnulý dostane na onen svět.

Mongolský vzdušný pohřeb

Zdejší lidé nechávají zesnulé rozložit pod širým nebem, kde je sežerou supi a další mrchožrouti. Ideální místo se nachází u řeky, kde žije hodně ptáků a dalších tvorů. V roce 1955 měla přijít reforma, místním se ovšem nelíbil pohřeb do země, která byla domovem zlých duchů. Ačkoli dnes funguje i normální pohřbívání, vzdušné zvyky rozhodně nezmizely.

Intravitální smrt v Japonsku

Existují zde duchové bezdětných lidí (či těch bez rodin), kterým nikdo neposkytne žádný pohřeb. Tito lidé trpí „sociální smrtí“ ještě zaživa. Jien Kim dokumentoval například Jokohamu, kde žije hodně bezdomovců a dalších lidí bez rodin. Vznikají tu dobročinné spolky, které mají zajistit příslušné obřady. Urny se ocitají ve společných hrobech, kde pak dobrovolníci konají vzpomínkové akce, takže i tito duchové najdou věčný klid.

Článek Top nejpodivnější rituály smrti. Někde svého příbuzného snědí, jinde je mrtvola nechána na pospas zvířatům se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hostina a přechodové rituály

Příprava hlavy k hostině zahrnuje oškrábání kůže, takže zůstává pouze holá lebka. Ta se následně peče na ohni, přičemž celý postup ukazuje nadřazenost – ostatní kmeny má tedy vystrašit. Asmatská komunita se řídí vírou, že hlava člověka je posvátná část těla, něco jako ovoce rašící ze stromu, jak uvádí Puls Nigeria. Těla bez hlav jsou častou pomůckou pro přechodové rituály dospívání. Tehdy se mladým chlapcům pokládají mezi nohy.

Panuje totiž víra, že právě tímto způsobem přechází síla mrtvého muže. Jakmile skončí zdobení a příprava, jsou lebky dle tradice umístěny na oltářích v domech Asmatů. Často je tito lidé použijí také jako polštář, případně rozdělené na dvě části jako jídelní misky. Dovnitř už pak přijde jejich tradiční strava složená ze ságových červů a mozků zvířat. Podle zprávy Mirror byly ovšem tyto barbarské praktiky v 80. letech zastaveny.

Pohřeb vlastního ve stejném duchu

Kmen se usídlil u řeky, aby měl při vnějších útocích lepší bojové postavení. Nepřátelům pak válečníci brali spodní čelisti i části zad a používali je jako různé ozdoby. Zemřel-li příslušník vlastního kmene, smuteční hosté mu uřízli část hlavy a odstranili oči i mozek. Pak ještě ucpali nosní dírky, aby se do jeho těla nedostali okolní zlí duchové. Během historie došlo i k děsivým incidentům, když se ke kmeni dostali příliš blízko cizinci.

Asi nejznámějším případem byl Michael Rockefeller. Šlo o páté dítě amerického viceprezidenta Nelsona Rockefellera. Ten zmizel v této oblasti v roce 1961, tedy ještě v době asmatského praktikování kanibalismu. Podle některých teorií byl tento muž obětí tajné pomsty. Ta byla plánována poté, co holandská hlídka zabila roku 1958 několik příslušníků tohoto kmene. Další se domnívají, že si ho vesničané spletli s příslušníky „bílého kmene“.

Vyšetřování a „suvenýr“

Rockefellerova matka najala soukromého detektiva Paula Tooheyho, který pak v roce 1979 napsal silně kontroverzní knihu. V ní tvrdil, že za tři lebky vyměnil s kmenem lodní motor. Vesničané tehdy uvedli, že šlo výlučně o lebky bílých mužů, které jejich lidé zabili. Detektiv se s nimi vrátil do New Yorku a byl přesvědčen, že jedna je pozůstatkem dědice finančního impéria. Aktuálně odhadovaný počet Asmatů je asi 30 000 osob, jsou to lovci a sběrači.

Jako první je nejspíš navštívil mořeplavec James Cook v roce 1770. Posádka se tehdy setkala s kanoemi, které byly plné po zuby ozbrojených Asmatů. Dle svého zvyku vyhazovali do povětří hrsti vápna. Námořníci si to však vyložili jako kouř ze salvy a začali střílet. Tento „kontakt“ skončil 20 mrtvými námořníky a neznámým počtem Asmatů. Ještě během značné části 20. století si tato etnická skupina držela pověst nejhorších lovců lebek.

Zdroj: SmithsonianMag

Článek Požírají své nepřátele a spí na jejich lebkách – seznamte se s asmatskými válečníky. Kmenem, který zabil i prezidentova syna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neúplný příběh Tollundské mumie

Stav mumifikovaného těla, potrava před smrtí i další okolnosti už jsou dnes částečně známy. Vysokou zásluhu na tom má Nina Nielsen z dánského muzea Silkeborg a její archeologický tým. Kromě jiného v nedávném výzkumu této věci opět prozkoumali obsah střev mumie. Provedli to v naději, že konečně naleznou příčinu smrti nešťastníka. Mumie měla při nalezení klidný výraz, ležela na boku a byla zcela nahá. Na tváři jí hrál téměř blažený úsměv.

Jediným oblečením byl opasek a kožená kápě. Pokud by se v močále rozložilo oblečení na těle, zanechalo by na těle otisky. Obličej se díky prostředí dochoval velmi dobře, oči jsou zavřené a výraz připomíná modlitbu nebo meditaci. Tvář mrtvého je hladce oholená, vlasy mají krátký sestřih. Pravda, na bradě je lehounké strniště, mrtvý se nejspíš v den smrti neoholil. Ano, rašelina skutečně konzervuje tak dokonale, že je možné poznat i toto.

Jídelníček v poslední dny života

Archeologický rozbor zjistil i další skutečnosti. Ukázalo se například, že Tollundský muž žil asi v letech 375–210 před Kristem a více jak rok před smrtí pobýval na dánském území. Stáří bylo určeno na 30–40 let, výška těla byla 1,61 metru. Poslední jídlo si dopřál nejvýše 24 hodin před smrtí – jednalo se o kaši a pravděpodobně ryby. Vědci ovšem nalezli v traktu také plevy, což je zajímavé. Ty se totiž vyskytly u obdobné mumie, tzv. Grauballského muže.

Tato mumie byla nalezena ve stejné oblasti a jedla před smrtí nejspíš to samé. Vědci se na základě toho kloní k závěru, že šlo o jakýsi druh rituálu. Rašelina se tak opravdu stala obětištěm, kde byl ukončen život této i dalších obětí. Dnes je tělo Tollundského muže k vidění v muzeu Silkeborg, kde bylo provedeno i nové ohledání. Původní je ovšem jen hlava, zbytek těla je pouze replikou. Konzervování hlavy mumie trvalo celý rok.

Věříte závěrům vědců, nebo vás napadá jiná příčina úsměvu této mumie?

Zdroj: SmithsonianMag, Science World

Článek Vražda stará 2000 let má oběť s úsměvem. Co stojí za spokojeným výrazem Tollundské mumie? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.