Kousání do mrtvol a sáhodlouhé rozhovory dlouho po smrti: Top 5 nejbizarnějších rituálů pohřbívání z celého světa

S fenoménem smrti se každá kultura na planetě vyrovnává trochu jinak. Některé praktiky přijdou nám Evropanům přinejmenším podivné, případně rovnou absurdní.

Zdroj fotografie: iStock

Je však třeba pamatovat na to, že stejně to platí i naopak. Takže naše pohřbívání do rakví a kremace mohou připadat stejně absurdní dalším národům. Smrt provází člověka nevyhnutelně po celou jeho historii a každý národ si proto vyvinul množství představ a obřadů, které se ke smrti pojí. Pojďme se podívat na výběr toho nejpodivnějšího – pro nás – co se na světě dá najít. I tyto obřady mají ale svou vnitřní logiku odvozenou od lidských představ o světě.

Jak se v Indii mluví s mrtvými?

Při zmínce o promluvě k mrtvým se nám může vybavit spiritistická seance, možná ještě hororová série Nekroskop. U kmene Sora v Indii však tento postup vypadá zcela jinak. Dle výzkumu antropologa Pierse Vitebského mají místní podivný zvyk vést s mrtvými opravdu dlouhé rozhovory, a to i roky po jejich úmrtí. Děje se tak s asistencí „pohřebního šamana“, který se během toho dostává do stavu transu.

Zdroj fotografie: Depositphotos

„Ve velké vesnici o 500 obyvatelích lze vést tyto hovory 5krát za týden až 10krát za den. Většinou jde o poradu ohledně původu chorob nemocných nebo obětiny.“ Praxe však klesla kvůli většímu přijetí křesťanství a hinduismu.

Kousání mrtvých a svázání živých

Antropolog Jack Goody zkoumal podrobně pohřbívání u národa Logada na západě Afriky. Zesnulý byl omyt a nejstarší ženy ho potřely olejem. Šlo-li o muže, vdova nesměla asistovat z obavy, že by kousnutím do mrtvoly spáchala sebevraždu. Národ ovšem věří, že jakýkoli kontakt s mrtvým může být smrtelný a že vdova by to udělala, aby svého milovaného následovala do Země mrtvých. Následně je mrtvý dopraven na pohřební plošinu.

Tam ho i několik měsíců navštěvují přátelé a příbuzní. Ti, kteří truchlí velmi silně, jsou často svázáni kůží, aby si nemohli ublížit. Jde ovšem o běžné opatření proti extrémním projevům.

Vietnamská adopce duchů nepřátel

Válka ve Vietnamu poznamenala USA i Vietnam a mnoho vojáků zůstalo nepohřbeno tam, kde zrovna padli. Heonik Kwon pozoroval místní praktiky spojení s duchy. Někteří Vietnamci nosí oběti duším padlých Američanů, protože ti mohou být neklidní až škodolibí. Uctívání se mnohdy neliší od místních božstev, častým zvykem je darování „peněz duchů“, tedy kopií dolarů. S některými duchy místní jednají skoro jako se členy rodiny.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Dobrovolná smrt ze Sibiře

Na Sibiři existuje „dobrovolná smrt“ členů rodiny kvůli nemoci nebo stáří. V roce 1737 požádal starý otec syna, aby ho pověsil na budku (jakutskou jurtu), protože už nebyl k užitku. Řemen ovšem hned napoprvé praskl, otec pak synovi vynadal za nešikovnost. Podruhé ho pověsil za dvojitý pásek. U některých skupin Čukčů funguje tento zvyk dodnes a takovýto akt zabití příbuzného je pokládán za velikou čest. Kvůli zákonu je však držen v tajnosti.

Dětská smrt na ostrově Bali

Smrt dítěte je na Bali často připisována chorobě zvané kesambet, dle místní víry jde o důsledek náhlého šoku. Ten má duše odtáhnout z těla a lze jej přenést z matky na dítě. Dítě ustavičně pláče, trpí horečkou a nechutenstvím. To často vede až ke smrti. Když zde působila antropoložka Unii Wikan, měl být tento důvod příčinou smrti až poloviny místních dětí.