Top nejpodivnější rituály smrti. Někde svého příbuzného snědí, jinde je mrtvola nechána na pospas zvířatům

V Evropě jsme zvyklí zesnulého pohřbít do země nebo spálit, uspořádat smuteční obřad a pak vzpomínat. Proti některým obřadům je to ale velmi nudný způsob rozloučení.

Zdroj fotografie: iStock

Napadlo vás někdy sníst tělo mrtvého příbuzného, oženit se s duchem nebo panenkou? Běžnému člověku to zní jako něco naprosto nepochopitelného a absolutně divokého. Tedy běžnému člověku z většiny světových lokalit. Jak se ale říká, jiný kraj, jiný mrav. A aplikujeme-li to důsledně, jsou zase naše postupy extrémní pro někoho cizího. Ostatně proto antropologové už staletí zkoumají postoje různých kultur k fenoménu smrti.

Borneo a „víno z mrtvoly“

Jihovýchodní Asie je svými – pro západní publikum často šokujícími – pohřebními zvyky proslulá. Antropolog Peter Metcalfe během svých bádání podotkl, že některé kmeny na Borneu likvidují své zesnulé totožnou metodou, kterou užívají při výrobě rýžového vína. To je velmi oblíbeným místním nápojem. A stejně jako rýže se i mrtvola omývá, pokládá před veřejnou budovu a pak ukládá do velkých nádob.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Během rozkladu odchází ven bambusovou trubkou kapalina, která se hromadí v další nádobě. Tuhé tělo je pak normálně pohřbeno. Podobně separuje „pevnou a tekutou složku“ těla i národ Ngaja, opět z Bornea. Ten popsal zase Robert Hertz. Příbuzní, hlavně vdova, musí tuto tekutinu sbírat, potřít si s ní tělo nebo ji použít při výrobě jídla.

Amazonie a kanibalismus ze soucitu

Kanibalismus fascinuje vědce po staletí, dlouho se toto označení užívalo k popisu necivilizovaných národů. Beth Conklin popsala „soucitný kanibalismus“ kmene Wari v deštných pralesích. Konzumace masa mrtvého je tu totiž projevem respektu. Místní půda je brána jako nečistá a pohřeb do ní by byl hrubou urážkou. Je-li však zesnulý zachován i po smrti – tedy pozřen – budou o něm jeho příbuzní i nadále přemýšlet. Ano, všechny rituály mají nějakou logiku.

Japonská panenka a manželství

Ellen Shatschneider popsala praxi pohřbů severního Japonska během 2. světové války. Mnoho lidí tu zemřelo ještě před svatbou, což bylo bráno jako „špatná smrt“. Jejich duchové se totiž měli vrátit a následně své rodiny strašit. I dnes je při smrti svobodných dětí proveden obřad, který jim má zajistit klid. Manželství se odehraje mezi duchem mrtvého (jeho fotografie) a duchovní nevěstou, kterou představuje panenka.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Obojí se pak ocitne na dlouhou dobu v krabici, protože manželství musí trvat 30 let, než se zesnulý dostane na onen svět.

Mongolský vzdušný pohřeb

Zdejší lidé nechávají zesnulé rozložit pod širým nebem, kde je sežerou supi a další mrchožrouti. Ideální místo se nachází u řeky, kde žije hodně ptáků a dalších tvorů. V roce 1955 měla přijít reforma, místním se ovšem nelíbil pohřeb do země, která byla domovem zlých duchů. Ačkoli dnes funguje i normální pohřbívání, vzdušné zvyky rozhodně nezmizely.

Intravitální smrt v Japonsku

Existují zde duchové bezdětných lidí (či těch bez rodin), kterým nikdo neposkytne žádný pohřeb. Tito lidé trpí „sociální smrtí“ ještě zaživa. Jien Kim dokumentoval například Jokohamu, kde žije hodně bezdomovců a dalších lidí bez rodin. Vznikají tu dobročinné spolky, které mají zajistit příslušné obřady. Urny se ocitají ve společných hrobech, kde pak dobrovolníci konají vzpomínkové akce, takže i tito duchové najdou věčný klid.