Šílené rituály světa: Proč ve Španělsku koupou děti v „hříchu“ a v Japonsku uctívají falusy

Muž ve žlutém kostýmu ďábla se rozbíhá a přeskakuje řadu novorozenců ležících na matracích uprostřed španělské vesnice. O tisíce kilometrů dál nesou davy růžový falický mikoshi ulicemi Kawasaki. Obě scény vypadají jako záběry z absurdního filmu, jenže mají staletou tradici, přesný náboženský nebo komunitní rámec a jasná pravidla.

Foto: PxHere

Čtyři festivaly, dva španělské a dva japonské, ukazují, jak tenká je hranice mezi tím, co outsider označí za šílenství, a tím, co místní prožívají jako samozřejmou součást kalendáře. Pojďme se podívat, co se při nich skutečně děje a proč.

El Colacho: Skok přes miminka, který není křest

Každou neděli po svátku Corpus Christi se v Castrillo de Murcia u Burgosu koná slavnost dokumentovaná od roku 1621. Rodiny, jimž se během uplynulého roku narodilo dítě, položí miminka na matrace rozmístěné v ulicích. Maskovaná postava zvaná Colacho, zosobňující ďábla, přes ně přeskočí. Poté přichází kněz s požehnáním.

Lidový výklad říká, že skok očistí děti od zla. Zkratka „koupání v hříchu“ je metafora: žádná voda, žádná svátost. Katolický katechismus přitom výslovně spojuje odpuštění prvotního hříchu výhradně s křtem, který je neopakovatelný. El Colacho tedy není alternativní křest, ale folklorní akt existující vedle oficiální církevní nauky, a podle opakovaně citovaných zpráv Vatikán rituál kritizoval právě kvůli tomuto rozporu. Regionální instituce Kastilie a Leónu ho přesto dál propagují jako tradiční slavnost svázanou s Corpusem.

La Tomatina: Od pouliční rvačky k ticketované atrakci

V roce 1945 se na náměstí v Buñolu strhla potyčka při průvodu obřích figur. Někdo sáhl po rajčatech ze stánku a municí se stala zelenina. Incident se opakoval, byl na čas zakázán a nakonec institucionalizován do podoby největší rajčatové bitvy na světě.

Dnes je La Tomatina přísně organizovaná akce:

• Kdy: Poslední středa v srpnu (příští ročník 26. 8. 2026).
• Kde: Buñol, asi 40 km od Valencie.
• Vstup: Povinná vstupenka, výměna za náramek na místě, bez náramku žádný přístup.
• Zákazy: Batohy, sklo, keramika, kovové předměty, profesionální kamery.

Buñol navíc pořádá i dětskou verzi pro účastníky od 4 do 14 let několik dní před hlavní bitvou. Z původní spontánní rvačky se stal produkt s bezpečnostními koridory, přístupovými body a mapami. Ze čtyř festivalů v tomto přehledu je La Tomatina nejvíc sekularizovaná, bez náboženského podtextu, jen komunitní tradice přetavená v turistický magnet.

Kanamara Matsuri: Falus jako ochrana, ne provokace

První dubnovou neděli vyráží z šintoistické svatyně Kanayama v Kawasaki procesí tří falických mikoshi. Růžový, ocelový, dřevěný. Davy je fotografují, prodávají se falická lízátka, atmosféra připomíná karneval. Jenže původní význam je vážný.

Historicky svatyni navštěvovaly sexuální pracovnice s prosbou o ochranu před pohlavními chorobami. Později se rámec rozšířil o prevenci HIV, plodnost a úspěšné těhotenství. Organizátoři na oficiálních stránkách zdůrazňují, že jde stále o posvátnou slavnost a že „zákon stále platí“, tedy žádné obscénní chování navzdory tematice.

Pro srovnání: Honen Matsuri v Komaki stojí na nesení dvoumetrového dřevěného falu s důrazem na úrodu. V Bhútánu je falus každodenním ochranným symbolem na fasádách domů, ne jednorázovým průvodem. Kawasaki je ze všech příkladů nejvíc „eventizovaná“ verze falické tradice, městská, mezinárodně čitelná, moderně přerámovaná.

Hadaka Matsuri: Nahota, tlačenice a reálné nebezpečí

Třetí únorovou sobotu se v chrámu Saidaiji Kannon-in v Okayamě schází devět tisíc mužů v bederních rouškách. O půlnoci kněz hodí do davu posvátné dřevěné talismany, šingi. Kdo je chytí, získá rok štěstí. Tlačenice je brutální.

Oficiální chrámové materiály to říkají otevřeně: účast na vlastní odpovědnost, značné nebezpečí zranění i smrti. Pravidla pro ročník 2026 zahrnují:

• Povinnou předregistraci.
• Zákaz alkoholu a tetování.
• Zákaz určité obuvi a podpěr.
• Upozornění na dehydrataci a riziko propadnutí v mase těl.

Festival není turistická atrakce bez rizika. Je to chrámová tradice odvozená od středověkého rozdávání ochranných amuletů, s kontinuálním náboženským rámcem zahrnujícím čtrnáctidenní přípravu a novoroční modlitby. Prefektura Okayama ho vede jako významnou nehmotnou lidovou kulturní památku.

Co spojuje všechny čtyři: Pohled zvenčí vs. pohled zevnitř

„Šílenost“ je diagnóza outsidera. Z místního pohledu jde o institucionalizované slavnosti s jasnými pravidly, historií a komunitním smyslem. El Colacho chrání děti před zlem. La Tomatina oslavuje spontaneitu malého města. Kanamara prosí o zdraví. Hadaka testuje odvahu a víru.

Skutečně zajímavý střet ale není mezi „námi“ a „nimi“. Je mezi starým folklorem a dnešní citlivostí na bezpečnost, sexualitu a náboženskou ortodoxii. Španělská vesnice klade miminka pod skákajícího ďábla navzdory vatikánské kritice. Japonský chrám posílá tisíce polonahých mužů do životu nebezpečné tlačenice a upozorňuje je formulářem. Obojí přežívá, protože komunita se rozhodla, že tradice stojí za riziko.