Obří nákladní loď USS Cyclops

USS Cyclops byla přes 167 metrů dlouhá a obsluhovala ji posádka čítající 306 námořníků. Sloužila především k přepravě manganu, kterého uvezla až 11 tun. Ve službách amerického námořnictva byla od roku 1910 a pravidelně brázdila vody Baltského moře či Karibiku. Často s ostatním nákladem převážela také uprchlíky.

Od roku 1917, kdy se Amerika zapojila do první světové války, rozvážela vojenské jednotky a zásoby po celém světě. Podobný náklad vezla také v onen osudný den – v březnu 1918, když opouštěla brazilský přístav. Poslední rádiové hlášení popisovalo klidné počasí a klidné vody. Poté beze stopy zmizela. Bez jediného náznaku potíží nebo volání o pomoc.

Nikde není k nalezení

Případem se za poslední desetiletí zabývala velká spousta lidí, kteří se snažili záhadné zmizení lodi USS Cyclops rozluštit. Nikomu se však nepodařilo nic bližšího zjistit a nikdy se ani nenašly žádné lodní pozůstatky. Když se potopí loď, většinou se po čase někde vyplaví nějaký kbelík nebo jiné vybavení, podle kterého lze ztracenou loď identifikovat. USS Cyclops po sobě však nezanechala vůbec nic. Není známá ani poloha, ve které se během svého zmizení nacházela. Je pravděpodobné, že ke zmizení došlo někde v záhadném Bermudském trojúhelníku.

Existují pouze teorie

Nejednalo by se o jedinou loď, která by v záhadných vodách Bermudského trojúhelníku zmizela. Pravděpodobně by však byla jednou z prvních, která před zmizením nevysílala žádný SOS signál. Někteří věří, že tyto nebezpečné vody mezi Bermudami, Miami a Puerto Ricem obývá strašlivé vodní mostrum, které lodě i letadla požírá. Podle některých zde působí mimozemšťané, kteří unášejí lidi ke svým experimentům.

Redakce VědaŽivě

4 srpna, 2025

Na internetu se objevily záběry USO. Vypadá to, že se jedná o potopený mimozemský objekt

Nejpravděpodobnější však je, že se loď stala obětí silné bouře. V jednu chvíli se dokonce spekulovalo o úmyslném potopení ze strany Německa, jelikož zrovna byla válka, ale tuto teorii nelze ničím podložit. Otázkou tak zůstává, zda se záhada lodi USS Cyclops vůbec podaří někdy rozlousknout.

Článek Záhadné ztracení přepravní lodi Cyclops: 306 lidí zmizelo kdo ví kam, o pomoc však nikdo nevolal se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mytologický kraken v průběhu historie

První zmínky o obrovském mořském monstru nacházíme ve vikingských ságách z 12. a 13 století. Tajemný kraken údajně obýval severní vody v oblastí Islandu, Norska i Grónska. Tehdy mu ještě nebyla připisována podoba obrovské chobotnice. Prameny se zmiňují pouze o obrovském monstru, které svou velikostí připomínalo spíše ostrov než živou bytost a které během chvilky dokázalo potopit hned několik lodí.

Podoba krakena jako obrovské chobotnice pochází až z 18. století, kdy si vysloužil oblibu různých romanopisců. Od té doby se kraken pravidelně objevuje v různých knihách i filmech jako hrozivé monstrum. Kdo by neznal hrozivého krakena z druhého dílu filmu „Piráti z Karibiku“ nebo z výpravného románu od Julese Verna „20 tisíc mil pod mořem„.

Reálný předobraz krakena

Hluboké vody světových moří a oceánů patří mezi nejméně probádaná území na Zemi a stále skrývají mnoho tajemství. Před staletími tak představovaly naprosté tajemno, o kterém tehdejší lidé vůbec nic nevěděli. Mnoho nevysvětlitelných jevů se tak připisovalo různým mytologickým příšerám, jako je právě kraken. Většina z nich však má svou reálnou předlohu, která se však kvůli fantastičnosti nafoukla do obrovských rozměrů.

Redakce VědaŽivě

23 října, 2021

Obří Kraken existuje: Vědci zkoumají DNA děsivého tvora žijícího na dně oceánu

Předobrazem bájného krakena je pravděpodobně krakatice obrovská, která patří mezi největší a nejméně probádané hlavonožce. Údajně dorůstá až 15 metrů a její oči mají velikost lidské hlavy. Poprvé se tohoto tvora povedlo zdokumentovat teprve v roce 2004, kdy mezi vědci způsobil naprostou senzaci. Není tedy divu, že v dřívějších dobách mohl tento tvor vyděsit náhodného pozorovatele natolik, že ho považoval za bájného krakena.

Článek Tajemný kraken: Obrovská chobotnice měla ničit celé lodě, důkazů však mnoho není se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Třída Sierra, Rusko

Jde o sovětský projekt z konce 70. let, kdy se konstruktéři snažili vyrobit kvalitní víceúčelové ponorky s jaderným pohonem. Plavidlo je jedinečné svým titanovým trupem, který umožňuje ponoření do velké hloubky. Díky němu je i snížena magnetické stopa. Také je tiché, což dříve býval problém ruských ponorek. Sierry měly především pátrat po nepřátelských ponorkách a ničit je. Jsou vyzbrojeny torpédy a řízenými střelami, které mohly nést i jaderné hlavice. Celkem byla vyrobena čtyři plavidla. Kvůli titanovému trupu byla ale velmi drahá.

Třída Yasen, Rusko

S plánováním konstrukce těchto jaderných ponorek se začalo ještě v době SSSR, ale nakonec je stavělo až Rusko. Jde o moderní typ ponorky určený k útokům na jiné ponorky a plavidla protivníka. Také je vybavena řízenými střelami Kalibr. Tyto ponorky jsou osazeny moderním sonarovým systémem, který jim má umožnit odhalit nepřítele lépe než předchozím plavidlům. Postaveny byly zatím čtyři, další se staví. Zajímavostí je, že torpédomety jsou umístěny po straně a ne v přídi, jak je obvyklé.

Třída Astute, Velká Británie

Velká Británie tyto útočné ponorky s jaderným pohonem začala plánovat až po konci studené války. Ponorka je relativně velká, měří 97 metrů, což jí umožňuje nést velkou zásobu zbraní. Těmi jsou klasická torpéda nebo těžká torpéda Spearfish. Může odpalovat i rakety Tomahawk. Má pohon typu pump-jet, který zaručuje její velmi tichý chod. Může snadno manévrovat i v mělkých vodách. Nemůže ale nést jaderné hlavice.

Třída Virginia, USA

Nejnovější generace amerických útočných ponorek s jaderným pohonem. Je velmi univerzální, protože může působit jak ve velkých hloubkách, tak mělkých vodách u pobřeží. Zajímavostí je, že nemá klasický periskop, ale jen speciální stožár s kamerou. Vyzbrojena je klasickými torpédy, protilodními střelami Harpoon a řízenými střelami Tomahawk. Je vybavena těmi nejmodernějšími detekčními přístroji a sonarem. Při její konstrukci se počítalo s modernizacemi, mnohé technologie tak může doplnit nebo nahradit modernějšími.

Třída Seawolf, USA

Velké útočné ponorky USA. Byly navrženy na konci 80. let. Kvůli konci studené války ale nakonec dalo námořnictvo přednost menší a levnější třídě Virginia, a proto byly postaveny jen tři kusy. Jde o první ponorku navrženou za pomoci počítače a vybavenou mnoha moderními technologiemi. Díky velikosti mohou nést velký počet zbraní od torpéd přes protilodní střely Harpoon až po rakety Tomahawk. Dokáží vypustit najednou osm torpéd.

Článek Ty nejlepší ponorky na světě představují obrovskou hrozbu. Pod hladinou se mohou schovávat týdny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přečtete název výrobce kotvy

Zaměřili se především na oblast přídě, která patří k nejzachovalejším částem Titanicu. Díky té nejmodernější kvalitě se tak poprvé podařilo spatřit detaily, které předchozí expedice nebyly schopny zaznamenat. Například přečíst jméno výrobce kotev Noah Hingley & Sons Ltd. Vědci by se se stejně kvalitní technikou chtěli k vraku potápět každý rok. Budou nejen dokumentovat jeho stav, ale doufají, že spatří nové věci, které mohou prozradit nějaké zajímavosti.

K prozkoumání je toho jistě hodně. Je nutné si uvědomit, že Titanic byl ve své době největší lodí na světě. Byl přes 269 metrů dlouhý a jeho výtlak činil více než 46 tisíc tun. I to byl jeden z důvodů, proč byl považován za nepotopitelný, což se mu při jeho první plavbě vymstilo. Těsně před půlnocí 14. dubna 1912 narazil na ledovec a po dvou a půl hodinách se potopil. Při nehodě zemřelo více než 1 500 členů posádky a cestujících. Loď neměla dostatek záchranných člunů, některé navíc byly poloprázdné. Mnoho lidí proto pohltila chladná voda.

Objeven až v roce 1985

Zkáza plavidla způsobila doslova šok. Mnohokrát se proto poté mluvilo o tom, že je třeba vrak nalézt a vyzdvihnout ho. To ale nebylo jednoduché. Ačkoli se přibližně vědělo, kde by se měl nacházet, jeho přesná lokace známá nebyla. Na jeho nalezení bylo třeba počkat až do roku 1985, kdy se to podařilo expedici vedené Jean-Louisem Michelem a Robertem Ballardem. Nebylo divu, protože Titanic se nachází plných 3 700 metrů pod hladinou oceánu. K jeho dosažení jsou nutné specializované ponorné přístroje, protože je zde obrovský tlak.

Tehdy se zjistilo, že Titanic není v celku, ale že se během potopení rozlomil. Přední a zadní část lodi jsou od sebe vzdáleny asi 600 metrů. Vše nasvědčuje tomu, že narazily relativně velkou rychlostí do mořského dna a dost se poškodily, především pak oblast zádě. Pole různých trosek se pak nachází na ploše kolem 40 km². V uplynulých letech se na místo katastrofy ponořily přístroje mnoha expedic, které zde nejen filmovaly, ale i vyzvedly celou řadu předmětů. Mnohé je možné spatřit na různých výstavách.

Podle poznatků z posledních let se šance na to spatřit trosky Titanicu stále zkracuje. Na vraku totiž pracují bakterie a reziví, proto stále více chátrá. Vědci odhadují, že do 50 let se až na nejodolnější části loď rozpadne. Vrak spadá pod Úmluvu UNESCO o ochraně podmořského kulturního dědictví z roku 2001. Je zde zakázáno drancování, komerční využití, prodej a šíření vraku a jeho artefaktů. Vzhledem k tomu, že je v mezinárodních vodách, se ale tato pravidla jen velmi obtížně prosazují.

Článek Nové podmořské záběry umožňují unikátní pohled na vrak Titaniku. Jsou tak ostré, že lze přečíst i nápisy na předmětech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pro dron je paluba malá

Drony samozřejmě z námořních plavidel již operují, ale podobně jako letadla před vznikem letadlových lodí se potýkají s problémem, jak efektivně startovat, a hlavně jak na palubách menších lodí přistát. Není zde dostatek místa pro to, aby dron bezpečně dosedl. Řešení s padákem jsou zase těžkopádná. Právě nový systém má tento způsob vyřešit. A to tím způsobem, že dron bude startovat a přistávat mimo palubu plavidla, nebude tedy hrozit nebezpečí.

Návrh tvoří dvojice stabilizovaných teleskopických tyčí se speciálním držákem. Princip jejího použití by spočíval v tom, že budou připevněny na boku daného plavidla. V okamžiku startu nebo přistání by se natočily mimo bok lodě do požadovaného směru. V případě startu by zde byl upevněn dron, který by vzlétal ve směru mimo palubu a nástavby plavidla. V případě přistání by pak obsluha dron navedla k zařízení, které by ho zachytilo.

To by samozřejmě znamenalo, že systém by musel být velmi stabilní, protože jakákoli chyba by mohla vést k tomu, že úder dron zničí. Autoři projektu tvrdí, že by stabilní polohu mělo zařízení udržovat i v případě, kdy na moři budou až šestimetrové vlny. Obecně se dá říci, že by mohlo využívat podobný systém, jaký mají tanková děla, která dokáží mířit na jeden cíl, i když se vozidlo pohybuje v náročném terénu. Otázkou samozřejmě zůstává, jak se návrh v praxi ukáže funkční, pokud bude postaven. Řada ruských systémů totiž do praxe uvedena nebývá.

Řešení pro křižníky či torpédoborce

Tyče by mohly být připevněny na nosiče vrtulníků, ale i na menší plavidla. V ruském námořnictvu se dá předpokládat, že většími plavidly jsou myšleny hlavně křižníky třídy Kirov a Slava, případně i torpédoborce. Samozřejmě je otázka, zda by tento systém zvládla nést i menší plavidla. Rusku by to jistě velmi pomohlo, protože při absenci jediné letadlové lodě je odkázané na vrtulníky startující z palub ostatních lodí. Navíc na heliporty některých lodí nainstalovalo protivzdušný modul Tor-M2KM, operace vrtulníků z nich tak znemožnilo.

Dvojice tyčí má umožnit startovat dronům krátkého a středního doletu. Je tedy jisté, že by se určitě jednalo o průzkumné stroje, jako je velmi rozšířený Orlan-10. Otázkou samozřejmě zůstává, zda by byl systém natolik robustní, aby dokázal odpalovat i drony vyzbrojené třeba mikropumami či protitankovými raketami. V případě potřeby by ale Rusko mohlo takto používat i sebevražedné drony a nasadit je jako jakýsi druh řízených střel.

Článek Rusko odhalilo speciální systém, který má umožnit startovat dronům z válečných lodí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Třída Kuzněcov – 305 metrů

Letadlová loď v Rusku je označována za letadlový křižník, protože převáží i protilodní rakety. Postaveny byly dvě. První je vlajková loď ruského námořnictva Admirál Kuzněcov. Druhou byla Varyag, kterou rozestavěnou koupila Čína od Ukrajiny a dokončila jako svoji první letadlovou loď Liaoning. Ta ale na rozdíl od ruského protějšku nemá protilodní střely. Na palubě lodi může být kolem 40 letadel a vrtulníků. Posádku tvoří 1 500 až 2 000 námořníků a dalšího personálu.

Shandong – 315 metrů

Druhá čínská letadlová loď, která byla postavena podle třídy Kuzněcov, ale byla upravena. S délkou 315 metrů je tak o 10 metrů delší než její vzor. Je jediná svého druhu, třetí letadlová loď Číny Fujian je větší, ale byla teprve před nedávnem spuštěna na vodu a není ještě dokončena. Shandong má být schopen nést až 44 letadel a vrtulníků, většinou jich bývá kolem 36. Jeho posádku má tvořit kolem 2 000 námořníků a dalšího personálu.

Třída Nimitz – 333 metrů

Dnes nejpočetnější třída velkých amerických letadlových lodí, které se už ale nestaví a budou postupně posílány do výslužby, až za ně bude postavena náhrada. Jsou mnohem větší než předchozí plavidla, jejich délka je 333 metrů. Na své palubě mohou nést 85 až 90 letadel a vrtulníků. Velikost posádky se pohybuje od 5 000 do 5 200 námořníků a dalšího personálu. Zatímco předchozí plavidla mají konvenční pohon, mají lodě této třídy pohon jaderný, což jim umožňuje operovat na moři i řadu měsíců.

Třída Gerald R. Ford – 337 metrů

Nový typ amerických letadlových lodí na jaderný pohon, který nahradí plavidla třídy Nimitz. V aktivní službě je zatím jen Gerald R. Ford, ale druhá loď John F. Kennedy byla na vodu spuštěna v roce 2019. Na palubě by toto 337 metrů dlouhé plavidlo mělo uvézt zhruba 90 letadel, vrtulníků a dronů. Je vybaveno řadou novinek, například elektromagnetickým katapultem, který umožní mnohem rychlejší a častější starty strojů. Loď je také více automatizovaná, proto její posádku tvoří jen zhruba 4 500 osob.

USS Enterprise – 342 metrů

Bývalá americká letadlová loď s jaderným pohonem, která byla ze služby vyřazena v roce 2017. Byla sice nejdelší na světě, ale výtlakem byla o něco menší než lodě třídy Nimitz. Na její palubě sloužilo až 5 800 námořníků a dalšího personálu. Loď bývala většinou vyzbrojena 60 letadly, ale pojala až 90 letadel a vrtulníků. Od svého uvedení do služby v roce 1961 se plavidlo účastnilo celé řady konfliktů od kubánské krize přes Vietnam až po Irák.

Zdroj: NavalTechnology

Článek Top 5 nejdelších letadlových lodí na světě: Plovoucí obři jsou doslova jako města na vodě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Složení zápalné směsi bylo velké tajemství

Šlo o zbraň, která byla v držení Byzantské říše, tedy nástupce Východořímské říše. Ta musela dlouhá staletí čelit nájezdům muslimů, kterým se nakonec podařilo ji zničit. Přesto jim stovky let úspěšně odolávala. Řecký oheň byl významnou součástí jejích ozbrojených sil a mezi nepřáteli dokázal svými vlastnostmi doslova šířit hrůzu. Důležité bylo, že byzantským vládcům se dařilo tajit složení zápalné směsi, nikdo tedy nemohl ohnivé zbraně využít proti nim.

Za tvůrce řeckého ohně je označován Kallinikos, který pocházel z Héliopole na území dnešní Sýrie. Během svého života měl experimentovat s různými hořlavými látkami, až nakonec se mu mělo podařit vyvinout velmi účinnou směs. Dodnes se neví jak. Nejspíše roku 673 měl recepturu poskytnout byzantskému císaři Konstantinu IV. Ten pak nechal konstruktéry vyvinout zařízení nazývané sifon, které hořící směs dokázalo rozstřikovat na vzdálenost několika metrů.

Plamenomety zvrátily průběh bitvy

Poprvé měla být použita v roce 678, kdy arabská flotila oblehla hlavní město Byzantské říše Konstantinopol. Byzantské lodě vyzbrojené touto zbraní, kterou bychom dnes považovali za určitou verzi plamenometu, nakonec vyrazily do útoku proti obléhatelům a s drtivou převahou zvítězily. Stříkající plameny zapalovaly nepřátelské lodě, kosily muže ve zbroji a proti plamenům nebylo úniku. Posádky plavidel, která nebyla zničena, se daly na útěk. Podobné scény se opakovaly v dalších bitvách po řadu let.

Různé plamenometné zbraně se samozřejmě lidé v historii pokoušeli vyvinout často. Ale řecký oheň byl unikátní. Na předmětech, na které dopadl, ulpíval a nedal se uhasit. Na vodě hořel. Jediným způsobem, jak ho udusit, měla být směs písku, octa a staré moči. Pokud hořící směs ulpěla na zbroji bojovníka, musel si připadat jako v hořící pasti. Stejně tak pro dřevěné lodě byl smrtelný. Existují i záznamy, že se používal k obraně hradeb nebo jejich zdolání jako zbraň útočná.

Tajemství směsi údajně znala jen rodina vynálezce a císaře. Po zániku Byzantské říše se ztratilo i toto tajemství. Vědci se dodnes dohadují, co směs tvořilo. Shodnou se na tom, že základem byla pravděpodobně ropa a síra, ke které byly přimíchány další ingredience. Dnešní moderní chemie dokáže směsi podobných, nebo ještě lepších vlastností samozřejmě vytvořit, ale před více než tisícem let se jednalo o zbraň, která doslova rozhodovala o průběhu bitev a dějin.

Zdroj: Britannica

Článek Řecký oheň: Supertajná zbraň, jejíž složení dodnes není známo, ubránila Byzantskou říši před všemi nepřáteli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Koule ve vzduchu a na vodě

Podle Corbellova upřesnění bylo video pořízeno před dvěma lety, tedy v roce 2019. Novým krokem bylo ovšem zpřístupnění pro veřejnost. Podle odhadů pochází záběry z USS Omaha, což je americká bitevní loď. Měly být natočeny během plavby podél pobřeží San Diega, tato skutečnost ovšem nebyla nikým potvrzena. I když jde o krátký záznam, poměrně zřetelně ukazuje kouli schopnou cestovat vzduchem i po vodě.

Tím se tento objekt stává mnohem více obojživelným než jakékoli zatím známé plavidlo, vojenské či jiné. Objekt samotný je neuvěřitelně malý, radarové záznamy ukazují pevnou kouli velikou jen asi 2 metry v průměru. Dosahovala nicméně úctyhodné rychlosti až 254 kilometrů za hodinu. Po jejím spatření bylo provedeno i pátrání pomocí ponorky, které ovšem na daném místě nic neodhalilo.

Nic, co by se objektu rovnalo

Kromě rychlosti a velikosti byla koule zajímavá schopností hladkého manévrování, kdy se na své trase zastavovala i vracela zpátky naprosto bez problémů. Aktuálně neexistuje žádné známé vozidlo, které by dokázalo delší dobu pobývat ve vzduchu a pak se bez problémů ponořit do vody a pokračovat v cestě. Je pravdou, že během 20. století vznikl koncept létající ponorky, se kterým se experimentovalo, ovšem nikdy nebyl uveden do provozu.

Reálné použití se setkalo se zásadními problémy v zásobování vzduchem a palivem, koncept se tak nikdy nedostal do dalších fází. V roce 2008 se Spojené státy dokonce připravovaly na zahájení kontraktů o dodávce plavidel v podobě létajících ponorek. Společnost Lockheed Martin ovšem plány na výrobu tohoto druhu stroje zrušila. Co se tedy týče záhadných záběrů, zachycený létající objekt dosud nebyl spolehlivě identifikován.

Zdroj: IFLScience

Článek V USA natočili kulaté UFO, než se stihlo potopit do vody. Záznam byl zpřístupněn veřejnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Plavidlo jménem Te lvi o Atea

Autoři studie vycházeli z velmi dlouhé historie aktivit polynéských obyvatel v polárních vodách. Tyto prameny se zmiňují o plavidlu jménem Te lvi o Atea, kterému velel muž jménem Hui Te Rangiora. Ten údajně dorazil na Antarktidu někdy počátkem 7. století. Příběhy o jeho cestě se objevují opakovaně v různých záznamech. Plavby Maorů do Antarktidy pokračují do dnešních dnů, jenže jsou málokdy zachyceny nebo sledovány někým mimo je samotné.

V době, kdy nejjižnějšího kontinentu dosáhli v 19. století Evropané a Američané, už byli Maorové mistři v navigaci skrze studené a rozbouřené vody Antarktidy. Bylo to také dávno před legendárním závodem Scotta a Amundsena v dosažení jižního pólu. Díky schopnostem maorských námořníků byly tyto posádky a jejich služby velmi často vyhledávány zahraničními expedicemi, které se také toužily dostat na ledový kontinent.

Najali si je i Američané

Průzkumná expedice ze Spojených států si například najala muže jménem Te Atu, aby pomohl v záměru zmapovat v roce 1840 pobřeží Antarktidy. Maorští námořníci, doktoři i vědci pak sehráli klíčovou roli v tzv. heroické éře objevování Antarktidy na přelomu 19. a 20. století. Mezi nimi byl i Louis Hauti Potaka, který figuroval na palubě admirála Richarda E. Byarda jako lodní doktor. Tato expedice se odehrála v letech 1934–1935.

Plavby v antarktických vodách se tak konaly už od počátků námořních výprav. V pozdějších letech se k Maorům přidávali Evropané a využívali k objevným plavbám jejich znalosti a dovednosti. Je nutné vzít v úvahu tyto opomíjené skupiny, hlavně tedy Maory, jakožto námořní partnery. Je zkrátka hloupost si představovat, že pokud v objevování nějaké oblasti nefigurovali rovnou Evropané, nedostal se do daných míst ani nikdo jiný.

Zdroj: IFL Science

Článek Maorové dosáhli Antarktidy již 1 200 let před Evropany, potvrzuje studie Královské společnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obr s nejhlubším místem odpočinku

Vrak byl prvně objeven roku 2019 u pobřeží ostrova Samar ve Filipínském moři, kdy dálková sonda zachytila na snímku části vraku, ale nemohla se dostat do větší hloubky. Vrak lodi se nachází v hloubce 6 456 metrů, což je ekvivalent asi 15ti výšek Empire State Building. Victor Vescovo, bývalý námořní velitel financující novou expedici, se dvakrát potopil k vraku ve vlastní ponorce, což byl nejhlubší ponor vykonaný strojem nebo člověkem.

Průzkumné týmy zkoumaly podrobně vrak a pořídili množství fotek ve vysokém rozlišení. Doprovod jim v ponorkách dělali bývalý velitel Parks Stephenson, který je také námořním historikem, a ponorkový technik Shane Eigler. Natočili příď lodi a její střední část, která leží hlouběji, než se mohla dostat sonda z roku 2019. Číslo „557“ bylo stále viditelně na obou stranách přídi, palné věže, držáky torpéd a další zbraně byly stále na místech.

Opuštěný vrak bez kostlivců

Na lodi nebyly nalezeny žádné lidské ostatky nebo jakékoli fragmenty oblečení. Byl znát rozsah lodi i těžké poškození, které utrpěla během bitvy na povrchu. Dostala zásahy od největší bitevní lodi, jaká kdy byla postavena, tedy japonské imperiální bitevní lodi Yamato, a divoce údery opětovala. Je třeba vzdát hold statečnosti posádce a jejich rozhodnosti v souboji s nepřítelem, což stav lodi dokazuje, uvedl Stephenson ve své zprávě.

Loď a její velitel Ernest Evans, který při bitvě zemřel, byli později vyznamenáni za statečnost a hrdinství v boji. Na konci expedice položil průzkumný tým věnec „na oceánské bojiště“. Během stejné bitvy se potopily ještě tři další lodě, které dosud nebyly nalezeny. Data, sonarové záznamy a další poznámky nebudou přístupné veřejnosti, ale budou předány přímo americkému námořnictvu. Snad budou užitečné historikům a správcům námořních archivů.

Zdroj: Livescience

Článek Průzkumníci se potopili k nejhlouběji potopenému vraku. Hloubka, které dosáhli je úctyhodná se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.