Černá až na kost, ale ne všude

Označení „černá zevnitř i zvenku“ není metafora, ale není ani absolutní. Fibromelanóza zasahuje pojivové tkáně, svalovinu, periosteum kostí a řadu vnitřních orgánů. Krev ovšem zůstává červená, její barvu určuje hemoglobin v červených krvinkách, a ten s melaninem nemá nic společného. Stejně tak vejce: skořápka má krémový až lehce narůžovělý odstín, protože její pigmentaci řídí jiná fyziologická dráha, a to protoporfyrin a biliverdin ve skořápkové žláze, nikoli melanocyty v kůži.

Důležité je i to, že ne každý kus Ayam Cemani vypadá jako z učebnice. Chovatelské standardy počítají s barevnými úniky, pročervenalým hřebenem, světlejšími drápy, růžovými skvrnami v tlamě. Skutečně dokonale černý exemplář bez jediného barevného „útěku“ je vzácnost i uvnitř plemene.

Gen EDN3 a chromozom 20

Za vším přitom stojí komplexní přestavba a duplikace oblasti zahrnující gen EDN3 na chromozomu 20. Tento gen kóduje endotelin 3, signální molekulu, která během embryonálního vývoje řídí migraci a množení melanoblastů, buněk, z nichž vznikají pigmentové buňky. Duplikace oblasti zvyšuje expresi EDN3 natolik, že melanocyty osídlí i tkáně, kde u normálního kuřete chybí.

Genetická studie publikovaná v PLOS Genetics v roce 2011 poprvé popsala tento mechanismus a ukázala, že stejná přestavba stojí i za tmavou pigmentací hedvábniček. Pozdější práce z roku 2017 v PLOS ONE pak naznačila, že samotná mutace pravděpodobně nevznikla přímo na Jávě, ale dříve v asijské populaci předků kura domácího. Na Jávě se z ní teprve selekcí ustálilo konkrétní plemeno.

Od hedvábničky se Ayam Cemani liší zásadně exteriérem: má tvrdé, hladké peří, lehký „bojový“ typ postavy, jednoduchý listový hřeben a čtyři prsty. Hedvábnička je chmýřitá, kulatá a má jiný typ hřebene. Princip černé je sdílený. Výsledek ne.

Z Jávy přes Nizozemsko do Česka

Dohledatelný začátek evropské linie vede k nizozemskému chovateli Janu Steverinkovi, který mezi lety 1998 a 2000 dovezl násadová vejce přímo z Indonésie. První líhnutí měla mizerné výsledky: tropické plemeno, dlouhá cesta, minimální zkušenosti s inkubací. Přesto se podařilo založit chovnou základnu a v roce 2003 vznikl v Nizozemsku první evropský standard. Do USA se Ayam Cemani dostala legálně až v roce 2014, kdy americká farma Greenfire Farms uskutečnila první certifikovaný import.

Šíření brzdilo několik faktorů najednou: nízká líhnivost dovezených vajec, omezená nabídka kvalitních zvířat, dovozní restrikce kvůli ptačí chřipce a samozřejmě cena. V amerických médiích se opakovaně citovaly částky kolem 2 500 dolarů za dospělý kus. A právě tady se zrodil mýtus „nejdražší slepice světa“.

Co říká český trh

Mediálně citovaných 60 000 Kč za jednu slepici dává smysl jako horní hranice za výjimečný chovný nebo importní exemplář s prokazatelnou linií a dokonalou pigmentací. Běžná česká realita je o řád jinde.

Sonda do aktuálních inzercí z června 2026 ukazuje následující obraz:

Zdroj: nabídky na iFauna a Bazoš, květen–červen 2026.

Háček je v kvalitě. Za 150 Kč koupíte kohouta, ale těžko špičkově pigmentovaného jedince bez barevných úniků, s doloženým původem a výstavním vedením. Kdo chce opravdu standardového Ayam Cemani (černou tlamu, černé drápy, žádnou cizí barvu v peří), musí hledat u specializovaných chovatelů a počítat s vyšší cenou. Varovné znaky při nákupu: růžová v tlamě, pročervenalý hřeben, světlé drápy, hedvábné peří nebo inzerát plný „mystických“ frází bez jediného chovatelského údaje.

Okrasná rarita, ne nosnice na dvorek

Užitkově Ayam Cemani nikoho neohromí. Publikované údaje o snášce kolísají od 60 vajec ročně u indonéských linií po 100–150 u evropských chovů. Pro srovnání: komerční nosnice Hy-Line Brown se blíží 500 vejcím za necelé dva roky a americký průměr ve velkochovech činí 288 vajec na nosnici ročně. Maso je jedlé – čeští chovatelé popisují chuť připomínající divočinu, ale jateční hmotnost kohouta kolem 2–2,5 kg z Ayam Cemani nedělá masné plemeno.

České zimy plemeno zvládne bez tropického skleníku, stačí suché, klidné ustájení. V mrazech ale může být citlivější na respirační problémy a snáška klesá. Jde o odolné, ale ne bezúdržbové zvíře.

Ayam Cemani je sběratelská koupě, genetická kuriozita a chovatelská výzva v jednom. Kdo hledá vejce ke snídani, ať sáhne jinam. Kdo chce na dvorku zvíře, které vypadá, jako by ho vyřezal z obsidiánu, a je ochoten investovat čas do ověření linie, ten si černou slepici z Kedu užije.

Článek Ayam Cemani – slepice za 60 000 Kč. Genetická mutace z Jávy vytvořila slepici černou zevnitř i zvenku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Středověk a novověká pozorování

Zuby netvora mají připomínat žraločí. Na hladině moře se tvor pohybuje obrovskou rychlostí, která dalece překonává všechny řecké plachetnice. Obrovské vlny, které svým pohybem způsobuje jeho 30 metrů dlouhé tělo, jsou jako při silných mořských bouřích. Další setkání hlásili kapitáni tureckých válečných a obchodních lodí v 16. a 18. století. Sultánova administrativa tak dostávala četné zprávy, tvor měl pronásledovat i menší plavidla.

O tomto tvoru vypráví také donští kozáci, kteří si ho všimli při dlouhých námořních cestách. Jejich příběhy se později promítly i do lidových vyprávění. V roce 1828 vedly zprávy o obrovské příšeře útočící na ovce císaře Mikuláše I. k vyslání vědecké expedice. Panovník byl znám svou zvědavostí a vyžadoval, aby byl osobně informován o veškerých neobvyklých jevech a událostech ve své říši. Moudrý to vládce.

Monstrum žádné, nálezů hodně

Během výpravy, která zahrnovala i vědce z Ruské akademie věd, nebylo monstrum nikdy spatřeno. Badatelé ale narazili na několik kuriózních nálezů, které s ním nejspíš úzce souvisely. Jednalo se například o 12 kilogramové vejce, stejně jako kostru obřího ocasu s pancéřovou strukturou. Šlo o tvrdou ochrannou slupku či kostěnou schránku, jaká zakrývá částečně nebo zcela těla některých ryb, obojživelníků, plazů i savců.

V roce 1855 pak důstojníci z paluby Mercury Brigade spatřili tmavě šedého tvora dlouhého asi 20 metrů, který se vlnami pohyboval k mysu Meganon na jihovýchodě Krymu. Jakmile se ale dvoustěžník trochu přiblížil, okamžitě zmizel pod hladinu. Během první světové války se u pobřeží Krymu vynořila ponorka Kaiser. Její velitel, podplukovník Günther Prufner, potřeboval vyvětrat prostory a také dobít baterie.

Setkání armády i básníka

Jedné letní noci pak spatřil obrovské stvoření, které se tiše pohybovalo mezi vlnami. Z můstku měl šanci si ho dobře prohlédnout. Následně nařídil okamžité potopení plavidla, protože se obával možné srážky. V roce 1921 zveřejnily místní noviny města Feodosia na východě Krymu článek o obrovském tvoru, který se objevil na moři pod Kara-Dagem. Jeho přítomnost vážně bránila místním rybářům v rybolovu v této oblasti.

Na místo byla vyslána celá rota Rudé armády, aby tvora zajala. Po příjezdu do města Koktebel ale vojáci nic nenašli, zůstaly jen podivné stopy v písku. Spisovatel Vsevolod Ivanov si 14. května 1952 asi 50 metrů od břehu všiml něčeho podivného v Karneolském zálivu. Vypadalo to jako obrovský kámen porostlý chuchvalci mořských řas. Objekt se pak začal svíjet a stával se obrovskou bytostí dlouhou asi 30 metrů.

Mořský netvor útočí

V květnu 1961 vyrazil místní rybář Michail Kondratiev spolu se dvěma hosty na rybolov s mořským člunem. Asi 300 metrů od břehu v oblasti oblouku Golden Gare si všimli podivné hnědé skvrny pod vodou. S každým jejich přiblížením se ale pohnula a ustupovala. Když byla vzdálenost člunu jen asi 50 metrů, objevila se nad vodou obrovská hadí hlava. Byla pokrytá řasami a nahnědlými chloupky. Kondratiev okamžitě otočil loď zpátky k molu.

I během dalších let byl tvor mnohokrát spatřen, neexistují však žádné hmatatelné důkazy – šupiny nebo chlupy z jeho hřívy, případně fotografie. Počátkem 90. let narazili krymští rybáři ve svých sítích na znetvořená těla dvou delfínů. Byly na nich patrné známky impozantních zubů a podle expertů nedokáže takové zranění způsobit žádný ze známých predátorů v Černém moři. Šlo tedy o další událost přispívající k existenci podobného tvora.

Vědci jsou skeptičtí

Oceánografové jsou obecně k takovým příběhům a svědectvím skeptičtí. Černé moře je podle nich příliš mladé (asi 7 500 let), nemůže být tudíž obýváno žádným reliktním tvorem. Není však vyloučeno, že v sirovodíkové zóně, která začíná v hloubce 100 metrů, dochází k mutacím různých organismů. Z nich by mohl vzniknout tvor současné vědě neznámý. Toto prostředí není dosud dobře prozkoumáno, takže se tu mohou skrývat mnohá překvapení.

Jací další záhadní tvorové vás napadají?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Tajemné 30metrové monstrum z Černého moře děsí lidi už od 5. století. Badatelé tvrdí, že mají důkazy o jeho existenci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Klady a zápory sexuálního výběru

Švédští badatelé se zajímali o to, co se stane, když těmto broukům trochu změní reprodukční podmínky. Zatímco někteří brouci museli soupeřit o samičky a následně se mohli pářit, ostatní byli donuceni k monogamii. Studie může pomoci vysvětlit výhody i nevýhody sexuálního výběru. Za přirozených podmínek kladou tito brouci vajíčka na luštěniny. Vylíhlá larva se plodinou krmí, až je řádně vykrmená a může se proměnit v brouka.

Když se brouk vylíhne z vajíčka, nepotřebuje jídlo ani vodu. V tomto bodě záleží jen na jedné věci – samečci pronásledují samičky, aby se rozmnožili. Zatímco samce to nejspíš těší, pro samičky to taková zábava není. Tito brouci mají totiž penisy s mnoha ostrými výběžky, jež samičku během páření poraní. Sexuální výběr nejspíš donutil samce brouka vyvinout si tento ďábelský orgán, který připomíná spíše středověkou zbraň s ostnatou koulí na konci.

Paradoxy evoluce

Krom toho zabírá až 5 % tělesné váhy těchto brouků sperma. Při převedení na člověka by to znamenalo, že muž o váze 100 kilogramů bude mít neustále v těle 5 litrů spermií. To je pro brouka nepochybně výhoda, protože jen jedinec s nejvíce spermiemi uspěje a předá svoje geny dál. A tohle je jeden z paradoxů sexuálního výběru, tzv. lekového systému. Výsledkem je divoká soutěž mezi samci, kteří se chtějí dostat k jedné samičce, což se podaří jen některým.

Ti, kteří zvítězí, mohou oplodnit mnoho samiček, zatímco na ostatní se nedostane vůbec. V teorii ovšem silná konkurence vede k menší genetické diverzitě uvnitř druhu. Když má jen několik samců možnost předat geny, více potomků bude mít stejné vlastnosti jako oni. Následkem toho se druh postupně stane velmi citlivým vůči jakýmkoli změnám okolního prostředí. Hypoteticky je tedy tento přístup pro druh dlouhodobě zcela devastující.

Více mutací uvnitř spermatu

Švédští badatelé ale ukázali, že tohle není ten případ. Ukázalo se totiž, že potomci brouků, kteří mezi sebou musí bojovat, mají v DNA několik mutací. Nález navazuje na předchozí teorie, které ukazují, jak druh dovede zachovávat právě genetickou variabilitu. Mutace jsou jedním z největších zdrojů genetických variant a také základ pro vývoj virů, bakterií a dalších forem života. Příkladem je například současný koronavirus.

U brouků pak mutace ve spermatu zaručuje, že druh si udržuje svou genetickou variabilitu. A to navzdory skutečnosti, že své geny na další generaci přenese jen několik jedinců. Studie neukazuje, jak k této mutaci dochází. Sledování ale ukázalo, že soupeřící brouci měli více spermatu než ti, kteří zůstali monogamní. Mutace se může objevit tehdy, když se sperma utváří uvnitř těla. K jeho produkci se musí rozdělit hodně dalších buněk.

Méně mutací během delšího času

Kromě toho sexuální buňky obsahují ve srovnání s těmi normálními jen polovinu chromozomů. Hodně mutací může však být pro druh i rizikových. V nejhorším scénáři mohou způsobit některé závažné genetické poruchy, které se pak drží v následujících generacích. Potomci tedy obvykle nepřežijí dost dlouho na to, aby se sami rozmnožili. Vypadá to ovšem, že populace brouků si na tohle vymyslela opravný mechanismus.

Brouci, kteří se rozmnoží, mají kvalitnější geny a napravují tak vlastně v delším horizontu chyby ve své DNA. Brouci, kteří se množí sexuálním výběrem, mají po mnoho generací méně mutací než ti, které vědci spárovali. Ačkoli je tedy přímým efektem soupeření zvýšení počtu mutací u potomků, v dlouhodobém horizontu může tato metoda vést paradoxně k poklesu jejich výskytu.

Jaké další sexuální extrémy zvířecí říše vás napadají?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Co se stane s živočišným druhem v momentě, kdy bude rozmnožování důležitější než samotné přežití? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obvyklé projevy covidu u neočkovaných

Pokud jste zatím neabsolvovali vůbec žádnou dávku vakcíny, zpozorněte, pokud na sobě pozorujete některé z následujících projevů. K těm úplně nejčastějším patří bolesti hlavy, škrábání v krku, rýma, horečka a také neustupující kašel. Anosmie (ztráta chuti a čichu) už se tolik nevyskytuje a například dušnost je dnes až někde na 30. místě pozorovaných projevů. To znamená jistou odlišnost symptomů od dřívějších fází a mutací koronaviru, jak jsme na ně byli zvyklí.

V případě, že jste už obdrželi jednu dávku vícedávkové vakcíny, jsou u vás nejčastější symptomy téměř totožné. Zahrnují opět bolesti hlavy, rýmu, škrábání v krku, kýchání a neustupující kašel. Jak je vidět, kašel zůstává, pořád je ovšem pod kýcháním a rýmou. O těch se prve soudilo, že se samotnou infekcí nesouvisí. U lidí, kteří podstoupili obě dávky vakcíny, byly rozdíly ještě znatelnější a kašel se u nich nedostal do první pětice.

Symptomy po dvou dávkách vakcíny

Nejčastěji se v tomto případě objevují bolesti hlavy, rýma, kýchání, škrábání v krku a ztráta chuti nebo čichu. U lidí, kteří se koronavirem nakazili po aplikaci obou dávek, trvaly symptomy kratší dobu. To silně naznačuje, že u nich měla infekce znatelně lehčí průběh, než by tomu bylo bez vakcíny. Kromě samotných změn v povaze viru a projevů v neočkované populaci hraje nejspíš roli také zasažená demografická skupina, a tedy celkové zdraví postiženého organismu

Podle badatelů stojí za změnou symptomů několik důvodů včetně skutečnosti, že očkovaní zažívají znatelně lehčí projevy. Mladší ročníky, které nákazu prožily, také hlásily odlišný průběh, a to většinou výrazně mírnější. Přes veškeré změny symptomů covidu podle věku i podle fáze očkování zůstávají hlavní rady vědců zcela totožné. Pokud jste očkovaní a hodně kašlete a kýcháte, udělejte si test na covid, hlavně pokud se pohybujete mezi lidmi v rizikových skupinách.

Zachytili jste na sobě některé z uvedených projevů?

Zdroj: IFLScience

Článek I očkovaní lidé mohou chytit covid. Přinášíme přehled nejčastějších symptomů, které většina přehlíží se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jednoduše smazat část sebe sama

Vědci totiž zjistili, že nejjednodušší, a přitom stále poměrně účinné mutace nastávají tehdy, když koronavirus vymaže části vlastního genetického kódu. I když má své vlastní kontrolní mechanismy hlídající chyby, drobná smazání se při replikaci viru na tomto radaru neobjeví. Je to vlastně ďábelsky chytré, potvrzují vědci. Nelze opravit něco, co není nikde zachyceno. Podle studií se navíc tyto změny objevují na podobných místech genomu.

Jde o oblasti, do kterých by se vázaly lidské protilátky, které by mohly virus deaktivovat. Jenže po mutaci tyto části v genomu chybí, takže konkrétní protilátky imunitního systému virus prostě nerozeznají. Vědci tyto výmazy přirovnávají k řetězu korálků, kde jeden najednou vypadne. Což se zdá jako drobnost, jenže pro lidskou protilátku je to výrazný rozdíl. Tělo se pak k vetřelci chová zcela jinak.

Mutace na klíčových místech

Vědci si těchto delecí poprvé všimli u pacienta, který byl koronavirem nakažený nezvykle dlouhou dobu – celých 74 dní. Měl oslabený imunitní systém, což bránilo skutečně důkladnému odstranění viru z organismu. Během dlouhé infekce se koronavirus začal vyvíjet dál, jak hrál s tělem hru na kočku a myš.

Nakonec se výzkumníkům podařilo odhalit právě tato vymazaná místa v genomu. Zajímalo je také, jak běžné tyto minimutace jsou. Vyskytovaly se v konkrétních místech a opakovaly se znovu a znovu ve vzorcích z celého světa. Kmeny viru si nezávisle na sobě vyvíjely tyto výmazy kvůli běžným evolučním tlakům. Delece se objevují hlavně u jednoho z povrchových proteinů, jejž hledají naše protilátky, aby tak virus zneškodnily.

Zdroj: Live Science

Článek Koronavirus umí záludně přelstít imunitní systém tím, že smaže část sebe sama. Jak tedy vyrobit funkční vakcínu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mutující virus a „mutující“ vakcína

Mutace viru jsou v zásadě přirozeným procesem, ke kterému v čase dochází vždy. Koronavirus ovšem v tomto ohledu postupuje doslova mílovými kroky. Většina jeho mutací je k ničemu, občas se však nevyhnutelně objeví varianty se závažnějším průběhem nemoci nebo mnohem rychlejším přenosem mezi lidmi, případně s vyšší odolností vůči dosud existujícím vakcínám. Pak je potřeba, aby „zmutovala“ i vakcína, která má člověka před virem ochránit.

Z toho důvodu vyvíjí vylepšené vakcíny všichni hlavní výrobci, tedy společnosti Pfizer/Biontech, oxfordská AstraZeneca i americká Moderna. V hledáčku jsou hlavně jihoafrická varianta B1351 a brazilská P1, které jsou aktuálně pro populaci nejrizikovější. U Moderny naznačují dosavadní výsledky velmi nadějnou „směs“.

Vakcína ve dvou verzích

Moderna podnikla testování posilovací injekcí klasické covidové vakcíny i vylepšenou verzí. Tu dostali již plně očkovaní lidé, přičemž každá skupina čítala 20 lidí. Již za dva týdny po aplikaci nové vakcíny se v krvi objevily ve zvýšené míře protilátky se schopností neutralizovat obě nové varianty koronaviru. Vakcína pro boj s novými mutacemi produkovala také více protilátek než klasická posilovací injekce.

Pokud jde o vedlejší účinky výše zmíněných vakcín, bylo jich velmi málo, byly mírné a jednalo se pouze o únavu či bolesti svalů, kloubů nebo hlavy. Neustálá aktivita na straně viru si žádá proaktivitu i na straně výrobců a nová data z testů vypadají rozhodně povzbudivě. Technologie mRNA je vysoce pružná, takže dovoluje rychlou volbu látek působících proti konkrétním mutacím viru. Moderna provádí testování dalších variant vakcíny, u nich jde prozatím pouze o testování v laboratoři.

Zdroj: CBS News

Článek Vakcína proti dalším variantám covidu má nadějné výsledky. Že by se povedlo lidstvu pandemii jednou provždy zlomit? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Možné riziko do budoucna

Koronaviry jsou rozsáhlou rodinou virů, které dovedou nakazit jak ptáky, tak i savce. Ten, který způsobuje nemoc COVID-19, je jen jeden člen tohoto spolku. Tým genetiků použil sekvence ze vzorků 411 koronavirů a složil je do mozaiky pomocí algoritmu. Sekvence reprezentují 92 rozdílných druhů koronavirů, přičemž některé druhy byly zastoupeny více než jedním kmen viru. Podle výsledků srovnání má každý virus potenciál k nakažení více jak 12 druhů savců.

Každý zvířecí druh je na druhé straně pravděpodobným terčem v průměru pro více jak 5 druhů koronaviru. Zvířata, která se mohou nakazit více kmeny, jsou větším rizikem. Jakmile se totiž několik kmenů koronaviru setká v jedné buňce, jejich geny se mohou promíchat, takže vytvoří zcela nový druh viru. Genetika dokáže takto zamíchat kartami v procesu zvaném rekombinace, což může být zvláště nebezpečné, dojde-li k několika mutacím koronaviru najednou.

Větší odolnost, lepší nakažlivost a tak dále

Rizikem je hlavně to, že nové mutace mohou být nakažlivé i pro člověka, mohou napadat další tkáně nebo způsobovat závažnější průběh nemoci a napadat tělo na více frontách. Model identifikoval 126 druhů savců, kteří mohou být hostitelem pro „náš“ koronavirus a minimálně jeden další kmen, což by umožňovalo právě onen rizikový scénář. Šíře spektra předpovězených zvířecích druhů byla překvapením i pro samotné vědce.

Všichni věděli, že rizikoví jsou netopýři, jenže vysoce riziková zvířata byla nalezena napříč celou říší savců včetně hlodavců, primátů a srstnatých zvířat. Vícenásobné nakažení ovšem neznamená automaticky rekombinaci. Ta vyžaduje větší souhru v čase, výskyt ve stejném typu buňky a další faktory. Byl však vytvořen užitečný seznam zvířat, která je potřeba v budoucnu pečlivě sledovat.

Zdroj: Livescience

Článek Stovky druhů zvířat se mohou stát přístavem pro koronaviry se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nevymezený vesmír mutací

Počet možných genetických mutací je vyšší než počet všech atomů ve viditelném  vesmíru, protože se mění zlomky genomu. Genetický kód koronaviru sestává ze čtyř odlišných chemických bází, které si lze představit jako čtyři písmena abecedy. Tento kód je u něj dlouhý 29 881 znaků. Ty poskytují instrukce pro výrobu 9 860ti aminokyselin, ze kterých jsou tvořeny proteiny viru. Když se změní ony chemické báze, změní se také aminokyseliny.

To nakonec ovlivní tvar proteinů viru a tedy způsob, jakým virus funguje, například jak se váže na lidské buňky. Předchozí studie RNA virů ukázaly, že se může změnit více než polovina chemických bází. To znamená, že pokud je genom viru dlouhý 10 000 znaků, existuje tu 4^5000 možností genetických možností. Což je neuvěřitelné číslo, protože ve viditelném vesmíru je jen 4^135 atomů.

Aplikováno na virus

Pokud tato rovnice platí i pro viry jako je koronavirus, jehož genetický kód je třikrát tak dlouhý, pak tu můžeme mít 4^14,941  možností kombinací pro jeho genetickou sekvenci. A to počítáme jenom změny základních bází, tedy že jedna nahradí jinou. Existují i jiné typy mutací jako smazání nebo vložení do genomu, což by počet možností ještě více navýšilo.

Valný podíl z těchto mutací ovšem nehraje roli a spousta se jich dá okamžitě vyloučit. Mnohé z nich by reálně vůbec nefungovaly, jiné by neměly žádný dopad, prostě se jen nahromadí a drží. Mutace, které mají význam, se týkají hlavně „hákovitého“ proteinu, protože ten je pro koronavirus klíčový, s jeho pomocí se chytá povrchu buněk. I tak je ale většina jeho mutací nadbytečných a nejspíš by k žádnému vylepšení nevedly.

Zdroj: Livescience

Článek Existuje pro mutace koronaviru nějaký limit, když přibývají stále nové? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nový kousek nejspíš odlišný od britské mutace

Varianta z Kalifornie se liší od té vyskytnuvší se v Británii. Ta se následně objevila i v Coloradu a devíti dalších státech USA. Výzkumníci spočítali, že je ta britská je o 50 až 74 procent nakažlivější než klasická verze koronaviru. Naštěstí současné vakcíny budou nejspíš fungovat i proti britské mutaci, ale nejspíš to bude další tlak na už tak vytížený zdravotní systém a povede to k mnoha úmrtím, než se podaří naočkovat dostatek populace.

O kalifornském druhu se toho ovšem ví dost málo. Tato varianta byla prvně zachycena v květnu 2020, ale stala se čím dál tím běžnější během podzimu. Podle více zdrojů byla L452R nalezena zhruba ve 3,8 % případů, které sloužily během listopadu 2020 k mapování virové sekvence. Od pozdního prosince do začátku ledna se objevila zhruba ve čtvrtině vzorků. Vzorků bylo ovšem zmapováno poměrně málo. Varianta se vyskytla v mnoha místech, ale na posouzení stavu v celé Kalifornii je ještě brzo.

Málo informací na konkrétní závěry

Skutečnost, že konkrétní vir zastíní ty ostatní, neznamená nutně, že kmen je více infekční či přenositelný. Někdy se varianta může prostě jen trefit do situace a podmínek, takže se masivně replikuje právě v několika ohniscích, což zapříčiní další komunitní šíření. Vzestup L452R může jednoduše souviste s obecným nárůstem výskytu Covidu v Kalifornii, na kterém se jednoduše svezla, místo toho aby mutace sama byla příčinou tohoto šíření.

I tak se ovšem výzkumníci obávají, protože mutace změnila známý „hák“, protein, který virus používá ke vstupu do buněk. Tento protein je cílem dosud známých vakcín, stejně jako těch, co jsou ještě ve vývoji. Právě mutace proteinu může totiž variantu učinit rezistentní. Nové mutace jsou důvodem, proč by i očkovaní lidé měli zůstat obezřetní a dodržovat dosud zavedená opatření, dokud nebude očkován dostatek lidí ke zpomalení samotného šíření viru.

Článek Ve světe se objevila nová znepokojivá varianta koronaviru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.