Proč vyhynul a co odešlo s ním

Příčin nebylo málo. Staletí lovu, ztráta prostředí a nakonec nákazy přenášené domácím skotem – to vše dorazilo populaci, která se na konci scvrkla do jediného lesního komplexu v Polsku. Analýza staré DNA z rohu posledního býka, publikovaná v Journal of Archaeological Science, potvrdila, že poslední samec uhynul už roku 1620, samice o sedm let později. Konec druhu nebyl jednorázová katastrofa, ale dlouhé vyhořívání.

S praturem nicméně nezmizelo jen zvíře. Zmizela ekologická funkce, kterou žádný jiný druh v Evropě plně nezastává. Velký turovitý spásač pracuje jinak než kůň, jinak než jelen, jinak než daněk. Spásá hrubou biomasu, kterou ostatní kopytníci míjejí. Láme větve, drtí křoviny, rozšlapává drn. Tam, kde projde stádo turů, vznikají mezery pro klíčení, trusové ostrůvky plné živin a semena přenesená na srsti i ve střevech na desítky metrů od mateřské rostliny.

Seč versus kopyta: proč stroj nestačí

Sekačka umí jedno: plošně a periodicky odstranit vegetaci. Jenže krajinná mozaika nevzniká pravidelným střihem. Vzniká nepravidelným, selektivním tlakem, který se mění podle sezony, chuti zvířete a struktury terénu. Metaanalýza 297 studií publikovaná v Nature Ecology & Evolution v roce 2024 ukázala, že divocí megabýložravci zvyšují prostorovou heterogenitu vegetace, tedy právě tu neuspořádanou pestrost, na kterou je vázána biodiverzita.

Konkrétní čísla mluví jasně. U evropského zubra vědci zjistili, že samotný trus zvyšuje druhovou bohatost půdní semenné banky o 33 % a hustotu semen o 61 % oproti kontrolním plochám. Žádný mulčovač semena nešíří. Žádná sekačka nevytváří trusová ohniska, kde klíčí druhy, které by jinak v zapojené vegetaci neměly šanci.

A ještě jeden detail: velcí býložravci nejsou vzájemně zastupitelní. Ztráta jednoho funkčního typu, zvláště velkého, mění celkový výsledek. Koně drží nízký trávník, jelenovití vybírají jemné výhonky. Velký tur doplňuje mozaiku způsobem, který oba tyto přístupy dohromady nenahradí.

Tauros: ne klon, ale funkční nástupce

Geneticky čistého pratura nikdo nevrátí. Z historického materiálu se daří získat fragmenty staré DNA, nikoli životaschopné buňky ze 17. století. Proto Tauros Programme pod hlavičkou Rewilding Europe zvolil jinou cestu: zpětné šlechtění z primitivních plemen skotu (iberských, podolských a dalších linií), které si uchovaly nejvíc z praturova genomu.

Cílem není muzeální kopie, ale soběstačný, volně žijící turovitý býložravec, který v krajině zastane praturovu roli: těžký spásač schopný přežít evropskou zimu bez přístřešku a veterináře. Starší programový materiál počítal s horizontem zhruba dvaceti let a stády o nejméně 150 kusech. Přesný počet zbývajících generací dnes veřejné zdroje neuvádějí; program pokračuje a pracuje s širší škálou křížení, protože genomická data z pratura jsou stále neúplná.

Důležité je odlišení od zubra. Jde o jiný druh s vlastní ochranářskou logikou. IUCN ho popisuje jako přechodového konzumenta, který preferuje lesně-luční mozaiku. Pratur míří jinam, k otevřenější krajině a k jinému typu pastevního tlaku.

Milovice: český důkaz, že to funguje

Bývalý vojenský prostor mezi Milovicemi a Benátkami nad Jizerou. Tři sta padesát hektarů, kde spolu žijí zubři, exmoorští divocí koně a pratuři. Po deseti letech provozu projekt České krajiny hlásí čísla, která mluví za sebe: více než 111 druhů květin, nárůst populace modráska hořcového o 1 700 % a mladých rostlin hořce křížatého o 5 553 %.

Ve sčítání za rok 2024 žilo v milovické rezervaci 44 zubrů. A Milovice už dávno nejsou osamělý experiment. V lednu 2025 mělo Česko 15 rezervací velkých kopytníků na celkové ploše 700 hektarů. V květnu 2026 jich je už 18; nově přibyly lokality v CHKO Šumava, v Českém ráji a u Loukova na Vysočině.

Zatím jde o oplocené, řízené modely. Otevřená krajina bez plotů by znamenala konflikt s dopravou, zemědělstvím i veterinárním režimem. Ale princip je ověřený a škálovatelný; opuštěných ploch, bývalých vojenských prostorů a marginální zemědělské půdy má Česko dost.

Otázka, která stojí za položení

Skutečný spor tedy nezní, jestli se „vrátí pratur“. Vrátit se nemůže, je mrtvý čtyři sta let. Otázka zní, jestli Evropa dokáže do krajiny vrátit to, co po něm chybí: těžkého turovitého spásače, který drží mozaiku otevřených stanovišť v pohybu. Milovice ukazují, že na 350 hektarech to jde. Osmnáct českých rezervací ukazuje, že to není náhoda. Zbytek je otázka vůle a ploch.

Článek Pratur vyhynul před 400 lety a Evropa od té doby ztrácí bezlesý typ krajiny, který žádný stroj nedokáže udržet. Klíč je v pastvě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zlato ve smrku existuje, ale jen na mikroúrovni

Ano, ve finských stromech našli zlato, jenže úplně jinak, než čekáte. Vědci ho neviděli pouhým okem a nikdo ho ze smrků nesebere do sáčku. Podle Environmental Microbiome i University of Oulu jde o nanočástice, tedy extrémně malé částečky, které odhalí až speciální metody.

Tvrdá čísla zchladila senzaci rychle. Autoři zkoumali 23 dospělých smrků a 138 jehlic, které odebírali z různých stran stromů, a pozitivní nález potvrdili jen u čtyř stromů. Titulek tedy platí jen na mikroúrovni, ne jako obraz lesa plného viditelného kovu.

Výdělek z toho nebude. Když jsme ve VědaŽivě prošli University of Oulu, narazili jsme hned na jasnou brzdu: částice jsou příliš malé pro komerční sběr a univerzita sama výdělek ze stromů odmítá. Jakmile odpadne představa pokladu na větvích, vyvstane mnohem zajímavější otázka, proč tenhle nenápadný signál vědce tak zajímá.

Oko nevidělo nic, laboratoř změnila význam celého lesa

Les vypadal obyčejně. Rozhodly až mikroskopy a laboratorní analýzy 138 jehlic ze smrků nad a kolem zlatonosné mineralizace Tiira v severním Finsku. Ve VědaŽivě nás právě tenhle kontrast zaujal nejvíc: pouhé oko nevidělo nic, ale laboratoř našla uvnitř jehlic stopu, která změnila význam celého lesa.

Právě umístění částic nese hlavní sílu nálezu. Autoři je nechytili jen na povrchu, ale hluboko v mezibuněčném prostoru mezofylu, tedy ve vnitřním fotosyntetizujícím pletivu jehlice, a navíc spolu s endofytickými bakteriemi, což jsou mikrobi žijící uvnitř rostliny.

Práce popisuje také mikrobiální biofilm, tenkou živou vrstvu mikrobů obalených ochrannou hmotou. Právě tahle kombinace podporuje hypotézu, že nešlo jen o náhodný prach ze vzduchu, ale o signál přenesený z půdy.

Silná souvislost ještě neznamená hotový mechanismus

Ekonomicky to ale dál nevychází téměř na nic. Nová práce navázala na předběžnou biogeochemickou studii z roku 2015 na 61 smrcích a připomněla stopové hodnoty do 4,7 µg/kg v popelu, které použila k rozvrstvení výběru stromů pro mikrobiomovou analýzu. Ve VědaŽivě jsme si vedle toho znovu ověřili i stanovisko University of Oulu: nanočástice jsou pro komerční využití příliš malé. A právě tady se láme celý příběh, protože silná souvislost ještě neuzavírá přesný mechanismus.

Autoři sami brzdí. V závěru netvrdí, že konkrétní bakterie zlato ve stromu přímo vyrábějí, ale jen to, že endofytické bakterie mohou hrát roli v biominéralizaci, tedy v procesu, kdy se v živé tkáni tvoří a ukládají minerální částice. Environmental Microbiome navíc přiznává, že vysoká koncentrace zlata, přítomnost nanočástic a poloha stromů nad rudní zónou se nekryly dokonale. Výsledek tak zůstává silný, ale ne uzavřený.

Novost neleží v pokladu, ale v detailu uvnitř jehlic

Úplnou revoluci proto Finnové neslibují. Už samotný úvod finské studie připomíná, že věda zná zlato v rostlinách déle, a starší Nature Communications popsala přirozené částice zlata i v listech eukalyptů. Ve VědaŽivě z toho vychází střízlivý závěr: novost neleží ve „zlatém lese“, ale hlavně v mikrobiálním detailu uvnitř jehlic.

Skutečný užitek míří jinam. University of Oulu vidí potenciál pro biogeochemický průzkum, tedy hledání ložisek přes chemické signály v půdě, vodě nebo rostlinách, a také pro výzkum čištění zasaženého prostředí a odstraňování kovů z vody. Nejcennější na tomhle lese tak není zlato na stromě, ale informace o tom, co se skrývá pod ním, a kdo v něm hledá poklad na větvích, míjí to jediné opravdu cenné.

Článek Stromy, na kterých roste zlato? Vědci objevili ve Finsku les, který skrývá neuvěřitelné bohatství se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stromem oběšenců to teprve začíná

Jedna z nejznámějších legend mluví o takzvaném stromě oběšenců. Podle vyprávění šlo o místo, které působilo na lidi tak negativně, že tu mnohdy dobrovolně ukončovali svůj život – a to na jedné konkrétní větvi. Prý se tu objevoval i manželský pár, který odešel ze světa společně.

Místní se údajně pokusili „zlou energii“ zlomit a větev uřízli. Jenže nepříjemné pocity prý zůstaly. Esoterici by řekli, že větev byla ve skutečnosti jen symbolem nebo vysílačem něčeho v okolí. Někteří návštěvníci dodnes tvrdí, že slyší hlasy nebo mají pocit, jako by je něco nutilo myslet na temné věci.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Paranormal tým z.s. (@paranormaltym)

Rudé oči a divné úkazy

Někteří návštěvníci pak popisují i rudě svítící oči, které se objevují mezi stromy. Někdy jsou blízko, jindy jen zablikají někde v dálce a zmizí. Nikdo nikdy nespatřil, komu patří (a pokud ano, už o tom nikomu nevyprávěl), ale někteří přísahají, že je oči sledují, a dokonce pronásledují, dokud les neopustí.

Černý rytíř: ochránce, nebo další hrozba?

Ovšem Branišovský les má i svého „strážce“. Podle legend se tu totiž zjevuje černý rytíř, postava v plášti a širokém klobouku, která se pohybuje téměř beze zvuku. Najednou ho tedy můžete mít vedle sebe, ani nebudete vědět jak. Zajímavé je, že lidé, kteří ho údajně viděli, často nemluvili o strachu. Spíš o zvláštním klidu, který je zaplavil. Pověsti říkají, že tento rytíř má prý dohlížet na to, aby zlo nepřekročilo určitou hranici. Otázka ale zní, jestli to naopak není ještě děsivější, než cokoli výše řečené.

Článek Spousta negativní energie a zástup tajemných úkazů. Skoro neznámý český les teď fascinuje ezoteriky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Havárie neznámého plavidla

V oblasti lesa mělo dojít k dopadu neznámého objektu ve formě obrovské svítící koule. Na rok bylo místo uzavřeno speciální jednotkou a přístup neměli ani vojáci. Po opětovném zpřístupnění tu byly živé stromy s jednostranně sežehnutou kůrou, které byly u země a ve větvích nepoškozené. Podle hasičů tu došlo v roce 2000 k opálení kůry, protože hořel suchý podrost. Požár se podařilo uhasit, než se rozšířil na samotné stromy.

Děsivý přízrak černého muže

Říkají mu také Černý rytíř nebo Pán lesa. Několikrát bylo spatřeno zjevení popsané jako vysoký muž s černým kloboukem, který se nohama nedotýká země. Má dlouhý černý plášť a klobouk stažený do čela. Někteří svědci popisují bílou tvář skoro bez rysů, jen s náznakem očí a úst. Má se umět velmi rychle pohybovat a první zprávy o něm pochází z roku 1993. Někdy jeho výskyt předchází zvuk připomínající hru na panovu flétnu a poklesne teplota.

Červené oči a kroky v listí

Častým jevem jsou kroky zřetelně slyšitelné v suchém listí nebo ve sněhu. Jev pronásleduje osoby pohybující se lesem, ale není vidět žádný jejich původce. Někdy se tento fenomén spojuje i s Černým mužem. Po setmění se objevuje také dvojice červených očí asi 2 metry nad zemí. Jejich objevení někdy předchází červené světlo a bývají zešikmené. První zpráva je z roku 1994. Snahy o vysvětlení pracují se zadními světly auta. Svědci však popisují, že se k nim tento jev přibližoval a pronásledoval je.

Bílá paní a skoky v čase

Objevující se postava ženy v bílém oděvu je spojena s obyvatelkou nedaleké samoty. Ta byla zavražděna a ani po smrti nedošla pokoje. Velmi častým jevem je také jiné plynutí času, kdy například cesta trvající hodinu zabrala hodin 9. To se stalo muži na kole, který se vracel z Českých Budějovic. Ačkoli měl domů dorazit v 7 hodin (vyrážel hodinu předtím), dostal se tam až ve 3 hodiny ráno. Během těchto událostí uvádí svědci vlnění lesa i cest a všeho okolo.

Další svědectví popisují zelenou mlhu vedoucí do jiných krajin, kde několik minut znamená desítky minut v našem světě. Jedna žena se tu setkala i s Černým mužem. Ten jí položil ruku na čelo a vytlačil ji zpátky do lesa. Ačkoli na tomto místě strávila jen pár minut, její kamarádka na ni čekala 45 minut. Podobné případy pochází i z blízkých Čejkovic.

Městské legendy, dokumenty a inspirace

Existují i další vyprávění, je však nemožné rozlišit paranormální jevy a tzv. městské legendy. Jde o obdoby již uvedených příběhů, další jsou s nimi v rozporu nebo se tlučou s historickými skutečnostmi. Najdou se i prokázané podvrhy, například fotka ducha z Boru. Ta pocházela ve skutečnosti z Ukrajiny. Les se stal také námětem několika povídek, knih i detektivních příběhů. Stejně tak je cílem dokumentaristů, profesionálů i amatérů.

Článek Do Branišovského lesa vkročí jen odvážlivci. Dějí se tu ošklivé věci, které nikdo nedokáže vysvětlit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mladičká Julia Hill

Julia Hill se narodila v roce 1974 do nábožensky založené rodiny. Její otec působil jako potulný ministrant, a tak se se svou rodinou často stěhoval. Julia tak procestovala téměř celou Ameriku, než v jejích deseti letech rodina zakotvila v Arkansasu. Od té doby žila poměrně normální život.

Redakce VědaŽivě

9 května, 2021

Obnova lesů pokračuje. EU plánuje zasadit neuvěřitelné množství stromů

Vše se však změnilo v roce 1996, kdy se stala obětí vážné dopravní nehody. Její auto naboural opilý řidič a Julia jen o vlásek unikla smrti. Následně ji čekala dlouhá rekonvalescence, při které se učila znovu mluvit a chodit. Právě v této době si uvědomila, že není v moderním světě šťastná.

Členka aktivistické organizace

Jakmile se Julia Hill opět postavila na vlastní nohy, začala hledat nový smysl života. Doputovala přitom až do Kalifornie, kde narazila na organizaci Earth First!. V roce 1997 bylo jejich primárním cílem zastavení kácení sekvojových lesů těžařskou společností Pacific Lumber. Ta se těžbou těchto lesů zabývala už několik let a celý porost tak snížila na pouhá tři procenta. Aktivisté z Earth First! si usmysleli, že tomu učiní přítrž, a vymysleli důmyslný plán. Jeden z dobrovolníků se měl v korunách stromů zabydlet a tím zabránit jejich pokácení.

Redakce VědaŽivě

11 května, 2022

Rostliny dokáží křičet a i stromy mají uši: Flóra prý mezi sebou tajně komunikuje, stačí jen správně pozorovat

Dva roky v korunách stromů

Tím dobrovolníkem se stala právě Julia Hill. Původně měla ve výšce 55 metrů strávit pouze pár dní. Celá akce se však nepředvídatelně protáhla, a tak tam nakonec zůstala po dobu neuvěřitelných 738 dní. Jídlo jí nosili jiní dobrovolníci a k pití jí sloužila sesbíraná dešťová voda. S okolním světem komunikovala pomocí dopisů a mobilního telefonu na solární pohon.

Několikrát přitom čelila životu nebezpečným situacím. Nikdy se však nevzdala a přečkala prudké deště, nesnesitelný mráz i silný vítr, který v dané výšce dosahoval rychlosti až 150 kilometrů za hodinu. Její vytrvalost se však vyplatila a aktivistům se podařilo stromy zachránit. Julia ten svůj poté pojmenovala Luna.

Článek Chtěla zachránit strom, tak se na něj přestěhovala: Julia Hill žila ve výšce 55 metrů po dobu 738 dní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

USA jsou známé pro své neprozkoumané jeskyně

Spojené státy jsou známé dlouhými a neprozkoumanými jeskyněmi. Jedním z takových příkladů je např. Mamutí jeskyně v Kentucky. Ta je považována za nejdelší na světě. Její tunely se totiž táhnou 587 000 metrů a dosahují hloubky až 115 metrů. Je známá tím, že zde došlo k záhadným zmizením několika lidí.

Teorie o tom, proč dochází k neustálým zmizením

Profil na TikToku s přezdívkou „@danthedingbat21“ zašel ale ještě dále. Jednalo se o výzkumníka, který vyvinul teorii o tom, proč tolik lidí zmizelo v jeskyních. Podle její verze byli konkrétní jedinci záměrně zavlečeni do podzemí určitými tvory. Jednalo se o nějaký divoký kmen plný kanibalů. Dále zmiňuje, že se tito divoši vyskytují čistě jen v hlubinách lesa, kde mají své skrýše, a pojídání lidí se opravdu nevyhýbají. V podstatě to vrací lidskou generaci do zaostalé doby odpovídající několika desetitisícům let zpátky.

Neandrtálci a kanibalismus v dnešní době

Dan dále zmiňuje různé heslovité výrazy typu „Bigfoot nebo Sasquatch“. Jedná se údajně o kanibaly, kteří si navzájem dávají vědět, že jsou kolem. Nekomunikují vyspěle jako rozumní lidé mezi námi, ale opravdu jen znakují a vydávají podivné zvuky jako v době pravěku. Faktem ale nadále zůstává, že požírají lidské maso, a tak se vyspělá civilizace drží raději od těchto míst co nejdále. Lépe řečeno, neprozkoumané jeskyně nejsou oblíbenou destinací pro každého.

Kolik lidí se ve Spojených státech ročně pohřešuje?

Podle Národního systému pohřešovaných a neidentifikovaných osob se ve Spojených státech každý rok pohřešuje více než 600 000 lidí. Až 92 % těchto lidí je každý rok nalezeno živých nebo mrtvých, ale zbytek se nikdy nenajde. Asi si dokážete představit, že možná visí někde v kanibalských jeskyních. Nemusí se však jednat jen o jeskyně. Lidé přichází s různými teoriemi a každá je méně pravděpodobnější než ta předcházející.

V roce 2011 spustil David Paulides, zakladatel North America Bigfoot Search, databázi o zmizení v divočině za „záhadných okolností“. Z jeho výzkumu je nejméně 1 600 občanů Spojených států pohřešovaných. Jedná se o osoby, o kterých se dle důkazů vědělo, že před zmizením vcházely do volné přírody. Bohužel se ale od té doby po nich slehla zem.

Článek Lidé se začali pohřešovat kvůli „kanibalským jeskyním“, tvrdí konspirační teoretik se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Planetu odlesňujeme postupně svojí vlastní činností 

Podle studií se odhaduje, že jsme stromy pro své potřeby začali využívat před 12 000 lety. Za tu dobu jsme spotřebovali celkem kolem 3 bilionů stromů. Přesto k největšímu procesu odlesňování naší planety dochází v posledních letech, a to kvůli průmyslovému využití. V tropických oblastech dochází každý rok k vykácení zhruba 15 miliard stromů. Na mnoha místech světa je tato ztráta nepřehlédnutelná. Vlivem masivního kácení dochází k výskytu mnohem většího množství požárů, než tomu bylo v letech minulých. 

A právě četné požáry mohou vést k nevratnému poškození naší planety. Nikdo z nás si totiž ve skutečnosti nedovede představit, jak by mohl svět bez přítomnosti stromů vypadat. Jejich vymizením by byla poškozena nejen biologická rozmanitost planety, ale došlo by také k vyhynutí velkého množství zvířat a rostlin. Vymírání organismů by bylo patrné na lokální, ale i globální úrovni. Následky by zasáhly celou naši planetu, protože příroda je na přítomnosti stromů zcela závislá. 

Stromy působí jako magnety

V roce 2018 proběhla na toto téma rozsáhlá studie, v jejímž závěru je uvedeno, že i jeden osamělý strom v otevřeném prostranství může působit jako magnet biologické rozmanitosti. I tento jeden strom totiž k sobě bude přitahovat velké množství zvířat, protože pro ně představuje životně důležité zdroje. Ztráta stromů by měla vliv i na naše podnebí, které by se změnilo. Stromy se totiž podílí i na fungování vodního cyklu, fungují jako taková malá biologická čerpadla. Dokáží do sebe nasát vodu z půdy a vložit ji zpět do atmosféry. 

Voda proudící skrz kořeny se přeměňuje na páru uvolňovanou listy, což přispívá k tvorbě mraků a následných srážek. Stromy také zabraňují povodním. A to díky tomu, že vodu zadržují. Bez stromů by půda začala postupně vysychat, a kdyby došlo k dešti, neměl by kdo pohltit přebytečnou vodu. Ostrovy, které by byly bez stromů, by ztratily svou přirozenou ochranu proti vlivům oceánů a došlo by k jejich postupnému zaplavení. Mimo to nám stromy také poskytují důležitý stín, čímž chrání půdu před oteplováním. 

Zdroj: BBC

Článek Co by se stalo, kdyby všechny stromy na světě zmizely? V prvních minutách by celá planeta prožila to, co nikdy předtím se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.