Pratur vyhynul před 400 lety a Evropa od té doby ztrácí bezlesý typ krajiny, který žádný stroj nedokáže udržet. Klíč je v pastvě

Rok 1627, Jaktorówský les ve středním Polsku. Uhyne poslední kráva druhu, který formoval evropskou krajinu statisíce let. Od té chvíle Evropa přichází o svého nejtěžšího tvůrce otevřených prostor.

Foto: Michal Köpping - licence CC BY-SA 4.0

Pratur nevypadal jako muzejní exponát. Byl to tvor se sedmi sty kilogramy svalů, rohů a neúnavného pastevního tlaku, který držel krajinu v pohybu. Tam, kde se pásl, nevznikal les ani holá louka, ale něco mezi tím: mozaika krátkých a vysokých travin, křovin, řídkých stromů, obnažené půdy a přechodových zón. Právě tato pestrost živila stovky druhů hmyzu, ptáků a rostlin. Když pratur zmizel, mozaika začala zarůstat. A zarůstá dodnes, protože žádná sekačka, mulčovač ani vyžínač nedělá to, co dělal on.

Proč vyhynul a co odešlo s ním

Příčin nebylo málo. Staletí lovu, ztráta prostředí a nakonec nákazy přenášené domácím skotem – to vše dorazilo populaci, která se na konci scvrkla do jediného lesního komplexu v Polsku. Analýza staré DNA z rohu posledního býka, publikovaná v Journal of Archaeological Science, potvrdila, že poslední samec uhynul už roku 1620, samice o sedm let později. Konec druhu nebyl jednorázová katastrofa, ale dlouhé vyhořívání.

S praturem nicméně nezmizelo jen zvíře. Zmizela ekologická funkce, kterou žádný jiný druh v Evropě plně nezastává. Velký turovitý spásač pracuje jinak než kůň, jinak než jelen, jinak než daněk. Spásá hrubou biomasu, kterou ostatní kopytníci míjejí. Láme větve, drtí křoviny, rozšlapává drn. Tam, kde projde stádo turů, vznikají mezery pro klíčení, trusové ostrůvky plné živin a semena přenesená na srsti i ve střevech na desítky metrů od mateřské rostliny.

Seč versus kopyta: proč stroj nestačí

Sekačka umí jedno: plošně a periodicky odstranit vegetaci. Jenže krajinná mozaika nevzniká pravidelným střihem. Vzniká nepravidelným, selektivním tlakem, který se mění podle sezony, chuti zvířete a struktury terénu. Metaanalýza 297 studií publikovaná v Nature Ecology & Evolution v roce 2024 ukázala, že divocí megabýložravci zvyšují prostorovou heterogenitu vegetace, tedy právě tu neuspořádanou pestrost, na kterou je vázána biodiverzita.

Konkrétní čísla mluví jasně. U evropského zubra vědci zjistili, že samotný trus zvyšuje druhovou bohatost půdní semenné banky o 33 % a hustotu semen o 61 % oproti kontrolním plochám. Žádný mulčovač semena nešíří. Žádná sekačka nevytváří trusová ohniska, kde klíčí druhy, které by jinak v zapojené vegetaci neměly šanci.

A ještě jeden detail: velcí býložravci nejsou vzájemně zastupitelní. Ztráta jednoho funkčního typu, zvláště velkého, mění celkový výsledek. Koně drží nízký trávník, jelenovití vybírají jemné výhonky. Velký tur doplňuje mozaiku způsobem, který oba tyto přístupy dohromady nenahradí.

Tauros: ne klon, ale funkční nástupce

Geneticky čistého pratura nikdo nevrátí. Z historického materiálu se daří získat fragmenty staré DNA, nikoli životaschopné buňky ze 17. století. Proto Tauros Programme pod hlavičkou Rewilding Europe zvolil jinou cestu: zpětné šlechtění z primitivních plemen skotu (iberských, podolských a dalších linií), které si uchovaly nejvíc z praturova genomu.

Cílem není muzeální kopie, ale soběstačný, volně žijící turovitý býložravec, který v krajině zastane praturovu roli: těžký spásač schopný přežít evropskou zimu bez přístřešku a veterináře. Starší programový materiál počítal s horizontem zhruba dvaceti let a stády o nejméně 150 kusech. Přesný počet zbývajících generací dnes veřejné zdroje neuvádějí; program pokračuje a pracuje s širší škálou křížení, protože genomická data z pratura jsou stále neúplná.

Důležité je odlišení od zubra. Jde o jiný druh s vlastní ochranářskou logikou. IUCN ho popisuje jako přechodového konzumenta, který preferuje lesně-luční mozaiku. Pratur míří jinam, k otevřenější krajině a k jinému typu pastevního tlaku.

Milovice: český důkaz, že to funguje

Bývalý vojenský prostor mezi Milovicemi a Benátkami nad Jizerou. Tři sta padesát hektarů, kde spolu žijí zubři, exmoorští divocí koně a pratuři. Po deseti letech provozu projekt České krajiny hlásí čísla, která mluví za sebe: více než 111 druhů květin, nárůst populace modráska hořcového o 1 700 % a mladých rostlin hořce křížatého o 5 553 %.

Ve sčítání za rok 2024 žilo v milovické rezervaci 44 zubrů. A Milovice už dávno nejsou osamělý experiment. V lednu 2025 mělo Česko 15 rezervací velkých kopytníků na celkové ploše 700 hektarů. V květnu 2026 jich je už 18; nově přibyly lokality v CHKO Šumava, v Českém ráji a u Loukova na Vysočině.

Zatím jde o oplocené, řízené modely. Otevřená krajina bez plotů by znamenala konflikt s dopravou, zemědělstvím i veterinárním režimem. Ale princip je ověřený a škálovatelný; opuštěných ploch, bývalých vojenských prostorů a marginální zemědělské půdy má Česko dost.

Otázka, která stojí za položení

Skutečný spor tedy nezní, jestli se „vrátí pratur“. Vrátit se nemůže, je mrtvý čtyři sta let. Otázka zní, jestli Evropa dokáže do krajiny vrátit to, co po něm chybí: těžkého turovitého spásače, který drží mozaiku otevřených stanovišť v pohybu. Milovice ukazují, že na 350 hektarech to jde. Osmnáct českých rezervací ukazuje, že to není náhoda. Zbytek je otázka vůle a ploch.