Bolest není stejná jako poškození

V první řadě je bolest indikací poškození těla, není tomu tak ale vždy. Některé věci nás poškodí bezbolestně. Například spálení od slunce nepoznáme, dokud nám nezačnou odumírat kožní buňky. Podobný příklad je rentgen. Když byl vynalezen, všichni s ním „skenovali“ prakticky všechno, co vydrželo dost dlouho nehnuté. Což se v některých případech ukázalo jako trochu moc dlouho a rané oběti umíraly na otravu radiací, aniž by zažívaly skutečnou bolest.

Radiace nebolí, protože cítíme jen to, na co jsou naše buňky vybaveny. Věda už odhalila, že některé buňky jsou citlivé více na tlak, zatímco jiným vadí hlavně teplotní extrémy, případně chemikálie. Aktivita v neuronech citlivých na zranění se jmenuje „nocicepce“ a skrze ni víme, jestli jsme si přivřeli ruku do dveří nebo se spálili o horkou pánev. V roce 2013 se proslavila studie, kde byl popsán neurologický podpis fyzické bolesti.

Pozorování vzorce bolesti v mozku

Tady se ovšem věci stávají zajímavými, protože pacienti hlásí intenzivní bolest bez reálného poškození. Například u dělníka, který šlápl na hřebík – bolel ho každý krok, přestože jeho chodidlo zůstalo jako zázrakem nezraněno. Bolest nevyžaduje poškození tkáně, vlastně nepotřebuje ani tkáň samotnou. Řeč je o fantomové bolesti amputovaných končetin, zde je jedním z vysvětlení poškození nervů poblíž zranění. Je to něco jako zvonění telefonu, kdy na druhém konci nikdo není.

Tkáň se tedy může poškodit bez bolesti, a naopak ne všechno, co vypadá jako bolest, skutečně bolestí je. Ale proč? Protože zkušenost našich těl, vnímání a smyslové vjemy, to vše sestává z mnohem více dílků, než co se nám reálně fyzicky stalo. Náš nervový systém je komplexní síť, jejímž cílem je umět se bez našeho vědomí adaptovat na věci, které se nám dějí. A – což je mnohem důležitější – také na události, které se nám nejspíš stanou a tělo se naučí je očekávat.

Simulovaný model reality

Tohle děláme konstruováním vnitřního modelu reality, který podle doktorky Lisy Feldman Barrett neurologicky detekuje, co se nám nejspíš stane příště či v budoucnu. Něco jako most, který se formuje současně s naší chůzí. Simulace sestává z předchozích zkušeností a momentálního stavu těla. Většinou jsme si toho vědomi jen tehdy, když se predikce splete – například schody jsou výše, než očekáváme. Mozek je tedy vždycky milisekundy napřed.

Dělník s hřebíkem v botě tak byl obětí vlastního mozku. Noha ho bolela, protože veškerý kontext mířil ke zranění. Místo vyčkání na reálné signály začal vnitřní systém „alarmovat“ brzo. Když jde všechno normálně, je falešný alarm umlčen, jakmile náš procesor zjistí, že k žádnému zranění nedošlo. Samozřejmě ale ne všechno funguje pořád tak, jak má. Právě to jsou chvíle, kdy se objevují problémy a mozek vyvolá pocit bolesti i bez příčiny.

Umíme si takhle představit i úlevu?

Funguje to oběma směry a asi nejlepším důkazem je léčba pomocí placeba. Studie například ukázaly, že pacienti, kteří očekávali podání morfia, měli již před jeho aplikací zvýšenou tvorbu vlastních opioidů. Zrcadlová terapie je užívána už od roku 1900 jako léčba fantomové bolesti, syndromu komplexní regionální bolesti i pro rehabilitaci paralýzy u pacientů po mrtvici. Setkala se přitom s výraznými úspěchy.

Má to ovšem své hranice a bolest nezmizí jen kvůli motivačnímu citátu na Instagramu. Stejně tak funguje paracetamol, i když i dvě piva udělají své. Hlavní je, že bolest je velmi vrstevnatá zkušenost. Často ji z velké části tvoří náš strach a myšlenky, z menší pak reálná příčina. To znamená, že pro reakci na tuto opakující se zkušenost máme mnohem více nástrojů, než si myslíme. Je to naše tvořivost a představivost, ne vždy nutně medikace.

Kdy jste naposled zažili bolest bez reálné příčiny?

Zdroj: TheScientist

Článek Jak náš mozek vytváří bolest a co se s tím dá dělat: Hlavu můžeme ošálit, abychom ji cítili méně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je ve skutečnosti bolest?

Obecně přijímanou definicí bolesti, kterou vypracovala Mezinárodní asociace pro studium bolesti, je její označení za nepříjemný emocionální a senzorický zážitek, který je přímo spojený s (potenciálním) poškozením tkáně. Takový zážitek se poté variuje od nepříjemného pocitu až po agonii a může vyvolávat další fyzické příznaky (nevolnost, slabost, závratě, deprese, hněv a další). Samotná bolest má mnoho podob a různou délku trvání – v základu se rozlišuje bolest chronická a akutní, které se dále dělí na pulzující, bodavou, štípající, trvalou apod.

Porodní bolesti

Když se uvažuje o nejbolestivějších situacích, téměř vždy stojí na prvním místě porod a porodní bolesti. Ty jsou způsobené děložními stahy a tlakem plodových obalů (později hlavičky dítěte) na děložní hrdlo, které se tímto rozšiřuje. Poté následuje druhá doba porodní („tlačení“), při které jsou bolesti nejsilnější. Představte si, že by každé 3 minuty vaše tělo zachvátila křeč tak silná, že se nemůžete pohnout. Některé ženy mají bolesti tak výrazné, že přestávají vnímat svět kolem sebe, mají tunelové vidění či například přechodně ohluchnou.

Bolest zubů

Ti, kdo nezažili porod, označují jako nejmučivější bolest zubů. Ta je způsobena podrážděním nervu v kořeni zubu a zpravidla přichází prudce a náhle a vydrží vás trápit až do návštěvy zubaře. Její největší „zákeřností“ je fakt, že v noci, poté co se přestanete rozptylovat běžnými činnostmi, nabývá na intenzitě.

Popáleniny II. stupně

Ve výčtu nejbolestivějších situací rozhodně nesmí chybět popáleniny II. stupně. Ty jsou dle mnohých tvrzení vůbec nejbolestivější. Ohoří při nich první i druhá vrstva kůže a zůstanou obnažené nervy. I ten nejjemnější dotek či závan větru vás zanechá v agónii. Extrémně bolestivé mohou být i ledvinové kameny, zlomenina stehenní kosti, zánět slepého střeva nebo neuralgie trojklaného nervu.

Cluster headache (bolest hlavy)

Ostré, pronikavé a pálivé ataky bolesti jen v některé části obličeje jsou pro mnohé výrazně horší než migréna. Často propukají v průběhu noci a projeví se jako intenzivní jednostranná bolest, typicky uvnitř oka. Trvají bez přestání i několik hodin a pokud si sednete či lehnete, zhorší se. Jejich příčina nebyla dosud spolehlivě vysvětlena.

Tetanus

Onemocnění, které vyvolává neurotoxin produkovaný bakterií Clostridium tetani, se projevuje náhlými, mimovolnými křečemi a ztrátou koordinace svalových pohybů. Typickými projevy jsou prohnutí v šíji a zádech, ztuhnutí nohou, které vám znemožní jakýkoliv pohyb, a několikaminutové sevření pěstí. Bez léčby zemřete v důsledku zástavy srdce či kolapsu dýchacího systému.

Která zkušenost pro vás byla nejbolestivější?

Zdroj: ScienceDirect  

Článek Jakou největší bolest může člověk zažít? Některými z nich jste už pravděpodobně prošli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Historické výklady bolesti

Přirovnání se šíří dál přes jasné vyjádření porodníků i anesteziologů. Bolest se totiž tímto způsobem měřit či srovnávat jednoduše nedá. Během historie byla bolest v lidském těle připisována hlavně nerovnováze vnitřních energií (měla to na svědomí akupunktura). Dále šlo o nerovnost tělních tekutin (zdravíme staré Řeky) a duchovní trest nebo pokání (biblický výklad). Ne náhodou pochází anglické pain z latinského výrazu poená, tedy trest.

Převládající náhled na bolest je v dnešní době kombinací biologických, sociálních, psychologických, environmentálních i duchovních faktorů. K objektivnímu pochopení její intenzity má věda stále ještě daleko. Ačkoli jsme schopni jasně vidět, kdy která část mozku vysílá jaké signály, nevidíme její vliv na člověka. Mnohé etické otázky přichází také v případě, že dává lékař přednost spíše měřicím přístrojům než osobnosti pacienta.

Provází nás po celý život

Různé stupně a podoby bolesti jsme v životě zažili všichni. Pády na hřišti nebo ze stromů, drobné zlomeniny, oteklé nohy a bolesti v krku. Skrze tuto reakci organismu se učíme dávat si pozor na plameny, kopřivy a nechytat se tenkých větví. Existují i bolesti takové intenzity, kterou si prakticky nelze představit. V takových případech získávají lékaři indicie přímo od pacientů. Následně sestavují alespoň přibližné škály bolesti toho kterého zranění či nemoci.

Vzniká tak nástroj k posouzení a pochopení bolesti pacienta a stanovení co nejpřesnější diagnózy. Pro všechny věkové kategorie existují i specializované škály, tedy od novorozenců po seniory. To samé platí i pro lidi neschopné plně komunikovat. Standardizovanou míru bolesti popsali v Psychological Bulletin v roce 1921 badatelé M. Hayes a D. Patterson. Jejich rozbor vyústil ve VAS – vizuální analogovou stupnici od minima do maxima.

Současné diagnostické metody

Jde o škálu od žádné bolesti po největší bolest. Později vyvinuli NRS neboli numerickou hodnotící stupnici, která po pacientech chce určení od 1 do 10. Třetí verzí je VRS neboli verbální hodnotící škála. V ní pacient popisuje svůj pocit bolesti jako žádnou, mírnou, střední či závažnou. VAS a další verze jsou medicínským standardem diagnostiky ještě 100 let poté, co dvojice Hayes a Patterson provedla úvodní výzkum.

Ze všech tří je pak nejvíce užívanou NRS, která je dle zkušeností o něco citlivější. Je také menší šance, že pacient nepochopí zadání. Postupy se i v této oblasti samozřejmě neustále zlepšují. Klinické výzkumy pronikají do zkušeností pacientů a drží je tak v centru pozornosti. Každá z výše uvedených verzí ale může lidem nějakým způsobem pomoci, aby mohli srozumitelně odpovědět na prostou otázku: „Jak moc vás to bolí?“

Článek Bolest má svou vlastní stupnici. Porod ani ledvinové kameny zdaleka nejsou nejhorší se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Úloha řevu pro člověka

U žen se křik i pláč obecně tolerují mnohem více. I tak ho ale okolí většinou hodnotí jako určitý projev slabosti. Podle více výzkumů je však stále zřetelnější, že právě křik není jen citový projev. Reálně nám totiž dovoluje bolest lépe snášet, dává jí tzv. hlas. Během experimentu provedeného v Singapuru byl u 56 dobrovolníků zkoumán vztah mezi tolerancí bolesti a kvílením. Nořili ruce do ledové vody a následně sledovali odlišné instrukce.

Nejdříve měli dovoleno naříkat. Pak nesměli mluvit, ale slyšeli záznam cizího křiku. Během třetího pokusu mohli jen stisknout tlačítko (které nemělo žádný efekt). Nakonec museli držet ruce ve vodě, aniž by dělali cokoli jiného. Bez ohledu na předchozí očekávání se ve všech případech ukázalo, že při možnosti kvílení snášeli ledovou vodu všichni mnohem delší dobu. Stisknutí tlačítka zvýšilo toleranci jen nepatrně.

Nadávky jsou někdy naprosto zbytečné

Při podnětu náhlé bolesti nejen křičíme, udeříme, ale i poměrně solidně nadáváme. Hlavně to poslední není společnosti po chuti a mnoho lidí tento projev kategoricky odsuzuje. Vulgarismy nejsou ve společnosti vhodné, vyvinuly se ovšem naprosto nezávisle v každé kultuře světa. Krom toho je sporná jejich funkce jako urážek druhé osoby. Používáme je totiž i vůči neživým předmětům, které si z našeho projevu nikdy nic dělat nebudou.

Během jiného pokusu s ledovou vodou mohli účastníci buď popisovat stůl, nebo pořádně nadávat. Asi nikoho moc nepřekvapí, že právě nadávky vedly k lepšímu snášení bolesti. Slova jako „dřevěný“, „čtyřnohý“ či „hranatý“ nikomu od bolesti příliš neulevila. Cesty nadávek mozkem se totiž od běžné řeči liší. Veškeré projevy ve formě výkřiku prochází amygdalou, oblastí ve tvaru mandle. Ta běžně zpracovává všechny naše emoce a hraje roli i při modulaci bolesti.

Instinktivní blokace impulsů

Nat Strand, ředitelka nemocnice v Arizoně, uvádí, že stres a úzkost mohou bolest ještě zesílit: „Koncentrace a relaxace mohou snížit úroveň bolesti stejně jako jiné mechanismy zvládání vypjatých situací,“ vysvětlila. „Někteří pacienti vnímají jako užitečné mluvit o procedurách a odvádět tak od nich pozornost. I když tedy nemohou křičet, chtějí nějaké odbytiště pro energii bolesti.“ S tím je spojená teorie vrátkové kontroly bolesti.

Přes svou komplexnost má totiž mozek potíže s více věcmi najednou. A části odpovědné za bolest a vytvářející zvuky se překrývají, takže nemohou fungovat současně. Když křičíme, nemusíme bolest cítit, protože jsou tak zavřená vrátka k ní. Lékaři se také domnívají, že podobně funguje léčba bolesti založená na hypnóze. Křičením a klením zavíráme některá z vrátek a impulsy bolesti jsou místo cesty do mozku převedeny na pocity. Efekt to má nepopiratelný.

Článek Prastará metoda křiku pomáhá utišit bolest. Nadávky mají také zklidňující efekt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Metaanalýza testů z mnoha zemí

Studie uvedená v Journal of the American Medical Association naznačuje, že konopí není ve zvládání bolesti o nic lepší než placebo efekt. Autoři výzkumu prozkoumali náhodně vybrané kontrolované klinické testy, během kterých bylo právě konopí srovnávané s placebem. Zaměřili se hlavně na srovnání změn v intenzitě bolesti před a po léčbě. Celkově takto prošli 20 výzkumů, které dohromady zahrnovaly skoro 1 500 účastníků. Jaký byl tedy výsledek?

Soubor dat zahrnoval silnou variabilitu druhů bolesti a dalších podmínek, stejně jako typů konopných produktů. Léčba byla také podána různou formou – sprej, pilulky, kouření či oleje. Většina účastníků (62 %) byly ženy ve věku 33–62 let. Většina léčby proběhla v USA, Británii a Kanadě. Stejně tak byly zahrnuty testy z Brazílie, Belgie, Německa, Francie, Nizozemska, Česka a Španělska. Bolest byla obecně menší v placebo skupinách.

Problémy se zaslepením klinických zkoušek

To podporuje výsledky metaanalýzy z roku 2021. Tento rozbor taky zjistil, že vysoce kvalitní výzkumy s dvojím zaslepením měly lepší výsledky u placeba. Tedy ty, kdy ani účastníci, ani badatelé neví, kdo dostává skutečnou dávku a kdo jen placebo. To naznačuje, že některé výzkumy mohly selhávat v metodách zaslepení. Tato skutečnost mohla snadno vést k tomu, že efekty lékařského konopí na bolest jsou značně přeceněny.

Analýza také pokryla způsob, jakým byly tyto výzkumy prezentovány v médiích a akademických časopisech. Bylo to z toho důvodu, že právě místo a způsob prezentace mohou silně ovlivnit očekávání, které pak konkrétní člověk od takové léčby má. Přítomnost v médiích byla měřena Alt-metrikou, tedy metodou hodnocení zmínek o výzkumu v médiích, na blozích a na sociálních sítích. Akademicky pak citacemi dalších výzkumů.

Naše očekávání a jeho efekt na léčbu

Existuje mnoho příkladů vztahu mezi očekáváním efektů léčby a reakcí na placebo. Pokud osoba očekává úlevu pomocí konkrétního produktu nebo postupu, může to změnit způsob jejího vnímání příchozích bolestivých vjemů. Na základě toho si pak pacienti myslí, že bolest je slabší. Nedávné důkazy ukazují, že placebo efekt může fungovat i při odlišných důkazech. Tedy i v případě, že nám něco jasně změní naše první dojmy a očekávání.

Nelze na 100 % konstatovat, že za vysokou odezvu na placebo jsou zodpovědná média. Nicméně se ukázalo být stejně účinné jako reálné konopí. Provedená metaanalýza jen dokazuje, jak podstatné je vést placebo efekt v patrnosti a jak jsme ovlivnitelní externími faktory. Tedy především mediálními zmínkami a prezentací. A léčba zahrnující kontroverzní drogu získává opravdu hodně pozornosti, neujde tedy prakticky nikomu.

Článek Podle studií není konopí pro léčbu bolesti nic víc než placebo. Jaké reálné účinky tedy má? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se vlastně mozek s bolestí vypořádává?

O svůj pohled se podělil profesor neurověd David Linden z Johns Hopkins University. Bolest, kterou při zranění cítíte, je kontrolována a řízena mozkovými obvody. A jak mozek filtruje veškeré informace z vašich smyslů, soustředí se na některé konkrétní úseky. „Mozek tak může říct: Hele, tohle je zajímavé. Zesilte hlasitost téhle informace o bolesti, která zrovna přichází. Nebo může říct: Ne, tohle ztlumte a nevěnujte vjemu žádnou pozornost.“

Váš mozek zpracovává bolest jak fyzicky, když si všímá jejího místa a intenzity, tak i emočně. A právě tehdy diktuje reakci. Cítíte-li například ostrou bolest v noze, vyhodnotí to mozek jako fyzickou intenzitu. Když pak nahlas řvete, je to právě emoční reakce mozku. Ale co má tedy všechno tohle společného s kontrolou bolesti? Pokud víte, co přesně spouští emoční reakce mozku, můžete kontrolovat, co vlastně budete cítit.

Napěchujte se pozitivitou, ať bolest utišíte

Může to znít opravdu směšně. Hlavně v momentech, kdy cítíte něco naprosto nepředstavitelného. Jenže pozitivní pocity a myšlenky mohou tohle všechno ve skutečnosti „vykrýt“. Když cítíte jen něco neutrálního nebo negativitu (strach a nejistotu), vytváříte tím perfektní místo právě pro bolest. Čím „slabší“ či negativnější vaše mysl je, tím více pocítíte úplně plný efekt čehokoli churavého, co vás zrovna zachvátí. I když se jen praštíte.

Jakmile se však cítíte v bezpečí a pohodlí, pak i když pocítíte bolest, budete vnímat její projevy v menší míře. Jako všechno ostatní je to věc cviku. Ať se budete snažit sebevíc, asi se napoprvé s výrazným efektem nesetkáte. Ale stejně jako se postupně hromadí bolest, mohou se ukládat a koncentrovat i ty pozitivní myšlenky. Potřebujete se jimi ovšem naprosto zaplavit, jak podotýká i Dr. Barbara Fredrickson.

Nechte se od bolesti kompletně vyrušit

Klíčový faktor je, že mozek nevnímá rozdíl mezi skutečností a vaší představou. Obojí na něj má stejný dopad. Jen vaše mozkové filtry určují, do jaké míry samotnou bolest cítíte. Potřebujete tedy najít cestu, jak kontrolovat, na co se mozek bude zrovna soustředit. Badatelé na univerzitě v Bostonu zkoumali mozkové frekvence, které odpovídají na fyzické pocity. Pokusy je ignorovat vytváří nízké frekvence. Ty tlumí nejen určité oblasti těla.

Působí také v oblastech mozku, které ignorují jakákoli vyrušení. Mozek umí začít ignorovat rušivý dotek na jedné ruce, čímž blokuje přímé smyslové informace, konkrétně hmatové. To podle vědců znamená, že ho můžete naučit filtrovat i bolest, nejspíš ale jen chronickou. V první řadě se s vjemy potřebujete důkladně seznámit, aby se mozek „otupil“. Když se píchnete do stejného místa už po dvacáté, nové zranění téměř nevnímáte.

Článek Jak oklamat mozek, aby nebyla cítit žádná bolest: Podle neurovědce ji vnímáme jen tak dlouho, jak sami chceme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak využít prostou vanu

Do jednoduché dřevěné vany bylo nalito tolik vody, aby byla vidět horní část těla mučené osoby. Ta byla následně vydatně potřena medem, což nezní tak hrozivě. Jenže mučený musel v této vaně strávit celé dny, takže k medu se nakonec přidaly výkaly i moč. Tohle přilákalo mouchy, červy a další havěť, která na člověku postupně hodovala a přinesla i infekci.

Jak popíchnout kacíře?

Kacíři a odpůrci všemožných věrouk to během historie neměli nikdy jednoduché. Speciálně pro ně byla vytvořena „vidlička“. Na krk dostal takový člověk obojek s poutkem, do kterého se pod bradu umístila vidlice s nabroušenými (jak jinak) hranami. Ostří se tak opíralo zespoda do prsou a nahoře do brady. Mučený tedy nemohl usnout, protože jakmile by k tomu došlo, jeden či oba konce by se do něj zabodly.

Límec se špicemi

Nástroj připomínající čelisti děsivého filmového monstra. Podobně jako kacířská vidlička sloužil obojek k tomu, aby osoba po celý den neusnula, když bude mít límec na krku. Byla to horší varianta, protože kterýkoli z ostnů mohl velmi snadno prorazit krční tepnu.

Sicilský bronzový býk

Dost možná nejkrutější způsob likvidace člověka. Socha bronzového býka měla uvnitř prostor pro jednoho mučeného. Jakmile byl dotyčný nacpán dovnitř, pod sochou byl rozdělán oheň a člověk byl doslova upečen zaživa. Jeho řev se dostal ven skrze nozdry a připomínal ryk skutečného býka. Podle legendy si nástroj nechal zhotovit sicilský tyran, kterého metody mučení velmi zajímaly. První obětí měl být údajně řemeslník, jenž nástroj vyrobil.

Napichování na tyč

Při tomto postupu byl do osoby zaražen naostřený a namazaný kůl. Obvykle do konečníku, u žen do vaginy. Trasa vedla podél páteře, nesměly být porušeny životně důležité orgány. Ven se dostával mezi krkem a lopatkami, následně se kůlem i osobou manipulovalo jako s jedním celkem. Proslulý hrabě Drákula, přezdívaný také Vlad Napichovač, takto údajně zabil na 20 000 lidí. Mezi těly pořádal opulentní hostiny a poslouchal bolestné kvílení.

Věšení do klece

Tohle byla velmi oblíbená metoda, jak obyvatelstvo odradit od páchání zločinů. Mučené osoby byly zavěšeny do železných klecí. Ty byly obvykle tak těsné, že se v nich nedalo nijak pohnout. Odsouzení viseli většinou venku, kde si je našla nepřízeň počasí, mouchy, ptáci nebo davy, které po nich házely všechno možné.

Nůžky na jazyk

Také známé jako rozrývač jazyka, zkrátka extrémně velké nůžky. Cílem bylo ústa člověka velmi roztáhnout a pak pomocí kleští vytrhnout z kořene jazyk. Brutální forma mučení vedla k pomalé a velmi bolestivé smrti. A jak říká Tyrion Lannister: „Pokud se snažíte někoho umlčet, tak se jen bojíte toho, co by mohl říct.“

Článek Nejbrutálnější techniky mučení, co kdy existovaly. Předkové dokázali způsobit příšernou bolest pomocí obyčejné vidličky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Realita smíchu je hlubší

Jenže tohle všechno jsou jen následky. Otázkou je, jak se smích rodí a jak funguje. Jaké jsou fyziologické základy pro smích a proč se díky němu cítíme tak dobře? Vědci zatím dospěli k závěru, že to má spojitost s endorfiny, které jsou zase úzce spojeny s bolestí. Společenský smích je propojen se zvýšeným prahem bolesti. Endorfiny jsou opiáty, chemikálie, které produkuje naše vlastní tělo a které dokážou bolest potlačit.

Jejich druhou funkcí je vytváření pocitů odměny. Bohužel jsou omezeny jen na centrální nervovou soustavu a nepřekračují hematoencefalickou bariéru. To znamená, že je velmi obtížné měřit endogenní hladiny endorfinů v organismu, protože většina lidí odmítne nechat si v zájmu vědy vrtat do páteře. Ale i na to máme řešení. Endorfiny, hlavně beta-endorfiny, regulují naši reakci na bolestivé podněty.

Smíchem proti tělesné nepohodě

To znamená, že lze měřit hladinu endorfinů v krvi nepřímo, podle reakce na bolest. Není to ideální způsob, ale můžeme si tak udělat nějaký obrázek. Nejlepší smích se vyskytuje ve skupinách, protože o samotě se obvykle člověk nesměje tak intenzivně, i když se třeba dívá na něco opravdu vtipného. Hypotéza je, že hladina endorfinů je po smíchu zvýšená, tudíž tito lidé budou mít taky vyšší práh bolesti než normálně.

A podle experimentů se zdá, že to tak opravdu funguje. Smích uvolňuje tyto hormony a ty potlačují bolest a zvyšují práh její tolerance. Samozřejmě to není zcela jisté, protože – opět – nemáme přímé měření hladiny, pozorujeme jen projevy přítomnosti hormonů. Vypadá to ale, že tento mechanismus by se dal použít v medicíně a například komediální videa by mohla trochu ulevit pacientům v nepříjemných situacích.

Zdroj: Scientificamerican

Článek Smích ulevuje od bolesti, vědecky prokázáno se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pryč s bolestí

Výzkumný tým vědců našel malou oblast mozku u myší, která může hluboce ovládat pocity bolesti zvířat. Vzhledem k tomu, že se od zvířat v mnohých věcech nelišíme a mnohé vědecké výzkumy jsou založené právě přes zkoumání zvířat, je možné, že výsledky budou aplikovatelné i pro nás, lidi. Toto mozkové centrum, které vědci objevili, potlačuje bolest. Nachází se v oblasti, o které by si nikdo nemyslel, že se v ní proti bolestivé centrum bude nacházet, tedy v amygdale. Amygdala je často považována za domov negativních emocí, myšlenek a odpovědí. Je to centrum bojových a rychlých reakcí a celkově úzkosti.

Zvládne to samo

Podle významného profesora neurobiologie lidé věří, že v mozku musí existovat místo pro úlevu od bolesti. Otázkou ovšem stále zůstává, kde se toto místo pro potlačení bolesti nachází. Existuje totiž velké množství míst, které bolest zpracovávají, nicméně pro zastavení bolesti je nutné všechna tato místa vypnout. Místo, které vědci objevili, je schopné bolest vypnout a zastavit samo.

[anketa id=“670″]

Lidé jako myši

Výzkum je pokračováním předchozího výzkumu ve Wangově laboratoři, která je zaměřena na neurony, které bývají potlačovány obecným anestetiky. Ve studii z roku 2019 bylo zjištěno, že celková anestézie podporuje spánek s pomalými vlnami aktivací supra optického jádra mozku. Spánek a bolest jsou ovšem oddělné, což je důležité vodítko, které směřuje k novému zjištění.

Až 16 zdrojů bolesti

Vědci také zjistili, že celková anestezie aktivuje specifickou podskupinu inhibičních neuronů v centrální amygdale. Myši mají relativně větší centrální amygdalu než lidé, nicméně výše zmíněný profesor Wang nemá důvod si myslet, že lidé mají jiný systém pro kontrolu bolesti. Tím, že se myším poskytl mírný podnět k bolesti, mohli vědci zmapovat všechny mozkové oblasti aktivované bolesti. Zjistilo se tak, že nejméně 16 mozkových center zpracovává smyslové nebo emoční aspekty bolesti. Vědci nyní hledají léky, který by mohly aktivovat buňky k potlačení bolesti na těchto určitých místech.

Článek Vědci našli mozkové centrum, ve kterém dochází k hlubokému potlačování bolesti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.