Bolest má svou vlastní stupnici. Porod ani ledvinové kameny zdaleka nejsou nejhorší

Zkoumání bolesti a prostředků k jejímu tlumení je velmi atraktivním oborem lékařství. Každý ji totiž prožívá jinak a má zcela odlišný práh tohoto pocitu.

Zdroj fotografie: iStock

O bolesti při porodu můžeme mít jen mlhavé představy, dokud tím sami neprojedeme. Nicméně ledvinové kameny mohou rozšířit obzory prakticky každému. Přes veškerý dosavadní pokrok je však objektivní měření bolesti pro medicínu asi na stejné úrovni jako hledání svatého grálu. Informace o bolestivosti porodu kolují internetem už někdy od roku 2010. Jednotky v diagramu ho popisují jako 20 zlomených kostí. Je to zcela mylné.

Historické výklady bolesti

Přirovnání se šíří dál přes jasné vyjádření porodníků i anesteziologů. Bolest se totiž tímto způsobem měřit či srovnávat jednoduše nedá. Během historie byla bolest v lidském těle připisována hlavně nerovnováze vnitřních energií (měla to na svědomí akupunktura). Dále šlo o nerovnost tělních tekutin (zdravíme staré Řeky) a duchovní trest nebo pokání (biblický výklad). Ne náhodou pochází anglické pain z latinského výrazu poená, tedy trest.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Převládající náhled na bolest je v dnešní době kombinací biologických, sociálních, psychologických, environmentálních i duchovních faktorů. K objektivnímu pochopení její intenzity má věda stále ještě daleko. Ačkoli jsme schopni jasně vidět, kdy která část mozku vysílá jaké signály, nevidíme její vliv na člověka. Mnohé etické otázky přichází také v případě, že dává lékař přednost spíše měřicím přístrojům než osobnosti pacienta.

Provází nás po celý život

Různé stupně a podoby bolesti jsme v životě zažili všichni. Pády na hřišti nebo ze stromů, drobné zlomeniny, oteklé nohy a bolesti v krku. Skrze tuto reakci organismu se učíme dávat si pozor na plameny, kopřivy a nechytat se tenkých větví. Existují i bolesti takové intenzity, kterou si prakticky nelze představit. V takových případech získávají lékaři indicie přímo od pacientů. Následně sestavují alespoň přibližné škály bolesti toho kterého zranění či nemoci.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Vzniká tak nástroj k posouzení a pochopení bolesti pacienta a stanovení co nejpřesnější diagnózy. Pro všechny věkové kategorie existují i specializované škály, tedy od novorozenců po seniory. To samé platí i pro lidi neschopné plně komunikovat. Standardizovanou míru bolesti popsali v Psychological Bulletin v roce 1921 badatelé M. Hayes a D. Patterson. Jejich rozbor vyústil ve VAS – vizuální analogovou stupnici od minima do maxima.

Současné diagnostické metody

Jde o škálu od žádné bolesti po největší bolest. Později vyvinuli NRS neboli numerickou hodnotící stupnici, která po pacientech chce určení od 1 do 10. Třetí verzí je VRS neboli verbální hodnotící škála. V ní pacient popisuje svůj pocit bolesti jako žádnou, mírnou, střední či závažnou. VAS a další verze jsou medicínským standardem diagnostiky ještě 100 let poté, co dvojice Hayes a Patterson provedla úvodní výzkum.

Ze všech tří je pak nejvíce užívanou NRS, která je dle zkušeností o něco citlivější. Je také menší šance, že pacient nepochopí zadání. Postupy se i v této oblasti samozřejmě neustále zlepšují. Klinické výzkumy pronikají do zkušeností pacientů a drží je tak v centru pozornosti. Každá z výše uvedených verzí ale může lidem nějakým způsobem pomoci, aby mohli srozumitelně odpovědět na prostou otázku: „Jak moc vás to bolí?“