Když s námi mozek hraje šarády

Mnohem horší je ovšem situace, kdy mylné vzpomínky vedou k nějakým přesvědčením. To pak může mít dosti negativní důsledky. Jde hlavně o výslechy a související soudní spory. To je také důvodem mnoha nespravedlivě odsouzených lidí. Důvodem bylo často špatné svědectví člověka, který si jen myslel, že něco viděl nebo slyšel. Skupina vědců z Británie, Kanady a Nizozemska se tedy rozhodla podívat na funkci lidského mozku.

Hlavně na procesy vytváření falešných vzpomínek a dovednost zapamatovat si nejnovější informace. V rámci série 4 experimentů se stovky lidí podívaly na sadu dopisů, pak si měli vzpomenout na jeden zvýrazněný. Pro zkomplikování byl tento kus někdy prezentován jako zrcadlový obraz. Vyšlo najevo hned několik opakujících se jevů. Lidé s celkově dobrou pamětí měli za běžné situace asi 10% chybovost. Zvýšila se při zrcadlovém písmu.

Předpoklady určující příjem

Podstatné ovšem bylo, že se jejich paměť postupně zhoršovala. Když měli na písmeno ukázat 0,5 sekundy po jeho vidění, byla chybovost 20 %. Při snaze o zapamatování po 3 sekundách se zvýšila na 30 %. Dle badatelů jsou příčinou naše vlastní předsudky. Mozek totiž začne očekávat zkušenost něčeho konkrétního i známého. To ale nemusí nutně „souhlasit“ s tím, jak zachytí skutečné jevy. „Osobně mě velmi zajímal způsob dopadu sociálních znalostí.“

„Tedy jak otestovat roli předsudků či stereotypů a individuálních přesvědčení na funkci krátkodobé paměti. Začnou tato očekávání, například kvůli pohlaví, okamžitě utvářet to, co si od nich pamatujeme? Například z jejich hlasu nebo mimiky? Nebo si možná už po sekundách začnu špatně pamatovat určité prezentace dat. Třeba proto, že neodpovídají mému přesvědčení, například o změnách klimatu?“ ptá se neurovědkyně Marte Otten.

Zkreslení detailů i výstupu s odstupem

Výzkumy obecně ukazují, že krátkodobá paměť člověka dovede být velmi nespolehlivá. Jak se to ale projevuje na samotné paměti, včetně například odstupu několika let? Špatné detaily mohou ovlivnit celý výstup situace, když si ji vybavujeme až po nějaké době. Právě to se týká například rozhovoru o společných zážitcích s přáteli nebo rodinou. Pak se velmi snadno ukazuje, že si zcela totožnou věc rozhodně nemusíme pamatovat stejným způsobem.

Nejnovější poznatky vědců v této oblasti pokládají základy pro další práce a pochopení lidské paměti i vlivu času. Hlavně tedy to, jak jsme schopni vnímat minulost. Hlavně velmi rané vzpomínky jsou totiž obvykle posunuty uměle dozadu. Máme tedy pocit, že si pamatujeme něco z doby, kdy nám byly například 1–2 roky. Reálně tato situace ale proběhla i o několik let později.

Článek Když nás klame vlastní mozek: Trvá jen pár sekund, než se v něm vytvoří falešné vzpomínky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chcete dodržet tvar, nebo velikost?

„Základní otázkou je, co chcete? Chcete konkrétní region v odpovídající velikosti, nebo ve tvaru, jaký má na globusu?“ Pro většinu účelů je mnohem vhodnější to druhé, ale estetika prvního způsobu je stále kulturně převládající. Navzdory protestům zastánců ploché Země není naše planeta placatá. Technicky jde o zploštělý sféroid. Tedy kouli, která je zploštělá v oblasti pólů a vyboulená podél rovníku. Právě to je od úsvitu mapování zásadní problém.

Tedy jak se dá trojrozměrný objekt bezchybně přenést do dvou dimenzí? Pokud máte globus navíc nebo starý tenisový míček, zkuste ho rozřezat a upravit ho do perfektního obdélníku. Tato nepraktická výzva vám dá dobrou ukázku toho, jak nekompatibilní oba tvary jsou. Mercatorovo zobrazení, vytvořené vlámským kartografem Gerhardem Mercatorem v roce 1569, bylo před 500 lety doslova zjevením. Zůstává také nejpoužívanějším.

Nejpopulárnější model světa

Tuto mapu si oblíbili navigátoři po celá staletí, protože jim dovolila plánovat cesty v přímé linii. V otázce přesnosti ovšem zbývá hodně mezer. „Některé projekce zkreslují více než jiné a Mercatorova je klasickým příkladem. Je konformní a má také tu zvláštnost, že velké kruhy jsou zde přímky.“ Velký kruh je každý, který je nakreslen na globus a má střed v jeho centru. Kombinace těchto vlastností ovšem vytváří znatelnou nereálnou disproporci.

Na globu se poledníky směrem k pólům spojují a zeměpisné šířky se zkracují. Při přenesení Země na obdélník jsou ale póly roztaženy z bodů na linie o délce rovníku. Důsledkem těchto i dalších změn je, že některé oblasti vypadají větší než ve skutečnosti, zatímco jiné jsou zakresleny jako mnohem menší. Zkreslení je obvykle popsáno jako relativní velikost Grónska, Evropy, Afriky a Indie. První dvě jsou zobrazeny jako mnohem větší, druhé dvě zase o dost menší.

Zasazení do kontextu

Grónsko a Afrika tak na těchto mapách vypadají stejně velké, zatímco ve skutečnosti je Afrika 14krát větší. Podobně Aljaška působí, že je 3krát větší než Mexiko, zatímco Mexiko je ve skutečnosti 1,3krát větší. Vezmeme-li tedy v úvahu tyto chyby Mercatorova zobrazení, existují jiné mapy, které by bylo možné použít? „Jednou z alternativ ze 70. let je Gall-Petersovo zobrazení, které má plochy rovnocenné, ale vypadá hrozně.“

„Můj dědeček akademik prohlásil, že na něm kontinenty vypadají jako dlouhé spodní prádlo visící na šňůře.“ I toto zobrazení má svoje problémy. Ačkoli jsou oblasti v relativně správné velikosti jedna ke druhé, většina pevniny je zkreslená, aby se toho dalo docílit. Pevnina je totiž natažená – horizontálně na pólech a vertikálně na rovníku. To znamená, že přestože mají země správnou velikost, rozhodně nemají správný tvar.

Některé další modely

Během staletí bylo nakresleno několik dalších plochých map, všechny ale provází stejné problémy. Je zkrátka nemožné zakreslit obraz Země do mapy a nedělat při tom kompromisy. Například National Geographic Society preferuje projekci Winkel Tripel vytvořenou v roce 1921. Jenže i ta má problém se zkreslením, hlavně u Tichého oceánu, který vypadá mnohem rozsáhlejší, než je ve skutečnosti. Instituce ji ale preferuje, protože zkreslení je menší.

V roce 2021 vytvořili astrofyzici zřejmě nejpřesnější mapu Země, která sestává ze dvou „palačinek“. Mohou být promítnuty vedle sebe, nebo jako dvě strany mince. Tento způsob pohledu na Zemi je zcela odlišný od každé jiné ploché mapy. Teprve se tedy ukáže, jestli se tento model ujme u široké veřejnosti a bude použit i v učebnicích a jako větší učební pomůcka. „Nakonec je to otázka toho, co se bude prodávat,“ podotýká Edney.

Jaký byl na škole váš vztah k zeměpisu? Užívali jste si slepé mapy?

Zdroj: LiveScience

Článek Proč jsou všechny mapy světa chybné a zkreslené? Nikdy nebudou odpovídat realitě, tvrdí profesor geografie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Generační generalizace

Tohle je jen několik zobecnění, která se zvláště vztahují na generaci narozenou mezi lety 1945–1955. Opakuje se přitom prohlášení, že jsou sobečtí, orientovaní na vlastní požitky a vyžadují stále pozornost. Je tomu ale skutečně tak? Slagsvold a její kolegové se setkali i s dalšími prohlášeními o této generaci. Rozhodli se tedy otestovat, jak tyto náhledy odpovídají reálnému chování.

Použitím dat z velmi rozsáhlé norské studie NorLAJ porovnali údaje o několika generacích, jejich hodnotách i očekáváních. Výsledky ukázaly, že mezi zmíněnou starší generací a tou současnou existují jasně patrné rozdíly. Generace okolo ročníku narození 1950 je více orientovaná na vlastní požitky než jejich rodiče. Jenže když dojde na srovnání této a současné generace, neexistuje podpora pro žádný z podobných předsudků.

Mladí versus staří

Co se týče egocentrického přístupu, tak se obě generace liší jen málo. Obrázek, který Slagsvold získala, ukazuje spíše na to, že mladší generace na tom bude podobně jako současní lidé nad 65 let. Senioři podobné povahy, které teď vídáme, tedy vyrostou z i aktuálně mladé generace. Nabízí se proto otázka určitého vlivu prostředí – jsou dnešní mladí vlastně obětí problémů starší generace?

Vysvětlit něco pomocí generalizace je módní ve veřejné debatě, obvykle jde však o silné zjednodušení a zkreslení. Což může být varování pro politiky i kohokoli dalšího, protože jde o velmi lákavou past. Vznikají tak totiž protimluvy založené na mýtech a dojmech, které nemají v realitě jakoukoli oporu. Nakonec je z toho generační rozpor, či dokonce konflikt v tématu, kde by mělo naopak – v zájmu všech – docházet spíše ke shodě.

Mladá generace a klima

Klimatická debata je tu dobrým příkladem. Existuje hodně náznaků, že mladí lidé přemýšlí o budoucnosti, zatímco staří už myslí jen na sebe. Ovšem mladá generace je obětí ekologických problémů, které vytvořila právě ta starší. Ani to ale není nevyhnutelně pravda. Když se však takové generační zobecnění udrží, může vytvořit výrazný tlak a konflikty mezi oběma generacemi. A to v době, kdy je soudržnost opravdu žádoucí.

Slagsvold proto nabádá k opatrnosti u těchto dojmů a zobecnění, protože mohou mít neblahé důsledky. Je to něco, co je potřeba neustále podrobovat revizi a zjišťovat, zda pro dojmy máme také nějaké reálné podklady. To je podle ní naprosto klíčové. Ostatně to se netýká jen tohoto tématu. Přílišné spoléhání na vlastní dojmy bez skutečných informací a dat je obecným problémem v mnoha diskusích s mnohem větším dopadem.

Jak vnímáte současnou mladou generaci a její možnou budoucnost?

Zdroj: Forskning

Článek Jsou prarodiče rozmazlení egoisté a mladí lidé ti, kteří zachrání svět? Generace nejsou vysvětlení pro všechno, varují výzkumníci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dřívější doba, ostřejší vzpomínky

Podle výzkumu si lidé vybavují zážitky z mnohem dřívější doby, než si sami myslí, a má to dva důvody. Zaprvé je poměrně snadné zjistit tyto rané vzpomínky otázkou, co si lidé pamatují jako první. Pak už stačí jen zeptat se na několik dalších zážitků a vlak vzpomínek se obvykle rozjede. Druhým faktorem je, skutečnost, že rané vzpomínky je pro nás těžké správně časově ukotvit.

Stále a znova narážejí badatelé na skutečnost, že se lidé považují ve spojitosti s konkrétní vzpomínkou za starší, než ve skutečnosti byli. To vyjde najevo při srovnání vlastních vzpomínek s někým dalším z rodiny. Rozdíl obvykle činí zhruba rok. Dotazovaný řekne, že mu tehdy byly tři roky, ale jeho rodič ho opraví, že mu byly teprve dva. Dochází tak pravidelně k posunu časového horizontu, do kterého konkrétní vzpomínky řadíme.

Tendence posouvat časový horizont

V předchozí studii na toto téma měly děti popsat své nejranější vzpomínky. Stejná otázka jim pak byla kladena po uplynutí doby dvou a osmi let. I když byly děti schopné si některé vzpomínky vybavit, měly tendenci je při následném dotazování zařadit do pozdějšího věku sebe samých, což je nejpádnější důkaz pro posun onoho časového horizontu. O osm let později byly děti přesvědčeny, že v původní době byly o rok starší.

Vědci jsou přesvědčeni, že jde o tzv. teleskoping, tedy jakési koukání přes čočku, když přemýšlíme zpětně v čase o událostech, které se staly před hodně dlouhou dobou. A čím vzdálenější taková vzpomínka je, tím ji následkem tohoto efektu vidíme jako pozdější. Nejstarší vzpomínky se posouvají dopředu v čase zhruba o 1–3,5 roku věku vzpomínajícího. Pokud si ale dítě nebo dospělý vybavuje cokoli, co se dělo později než v jeho 4 letech, tento efekt se vytrácí.

Zdroj: DailyMail

Článek Jakou nejstarší vzpomínku z dětství si dokážete vybavit? Vědci na ni mají jednotný názor se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.