Existuje přísloví, že jedničkáři pracují pro trojkaře. Co všechno vede k tomu, že špatní studenti v životě tak uspějí?

Jenže reálný život není škola a v běžném světě nemají školní známky často význam vůbec žádný. Kolikrát jste slyšeli o dětech, které nebyly úspěšné ve škole, ale skončily ve špičkové pozici v mezinárodní firmě? Životní úspěšnost špatných studentů není nic nového a o principech, proč tomu tak je, se dovíte v mnoha příručkách osobního rozvoje. Následující seznam je stručným nástinem rozsáhlejších důvodů.

Nestarají se o známky a hodnocení

Pro dobré studenty jsou známky meritem jejich úspěšnosti. Pokud mají dobré známky, znamená to, že něčeho dosáhli. Nicméně všechny známky jsou subjektivní a neodvíjí se jen od kvality znalostí studenta. Roli hrají také další faktory jako povaha nebo nálada učitele. Špatní žáci si nepotřebují dokazovat svou úspěšnost tímto způsobem. Jdou si za svými cíli, nehledají potvrzení u dalších lidí. Jejich hlavním měřítkem je jejich vlastní spokojenost.

iZdroj fotografie: Pxhere

Podobným faktorem je skutečnost, že dobří studenti se vždycky snaží udělat na učitele dobrý dojem. Proto jsou aktivní i tehdy, když je samotné učivo nezajímá. Na druhé straně mizerní studenti se nikoho okouzlit nesnaží. I když učitele a kantory respektují, nedělají věci, které dělat nechtějí. Velmi často zůstávají lidé u těchto modelů školní komunikace i později v pracovních poměrech.

Nedělají všechno jen na vlastní pěst

Hodně vynikajících studentů se drží zásady, že pokud chtějí něco udělat, musí to udělat sami. Jsou totiž navyklí se 100% koncentrovat a sami také všechno kontrolovat. V tu samou chvíli ovšem mizerní studenti využívají ostatní, aby dosáhli toho, co sami chtějí. Tyto vzorce – podobně jako chování k učitelům – přetrvají až do dospělosti a odlišného prostředí. Jedničkáři se tak vyčerpají tím, že se snaží všechno zvládnout, zatímco trojkaři úkoly delegují.

iZdroj fotografie: Pxhere

Dalším ohledem je perfekcionismus. Někteří lidé se totiž drží pravidla, že pokud není něco dokonalé, jako by to nebylo vůbec. Jenže takhle žít je neuvěřitelně náročné, protože být 100% úspěšný ve všem prostě není myslitelné. Stráví tak roky nesmyslnou snahou, aniž by dělali to, co je opravdu naplňuje. Trojkaři jsou se svou nedokonalostí naprosto v pohodě, a i když se jim něco nepovede, prostě se poučí a příště to zkusí znovu. Svět se jim nezboří.

Neberou si toho na sebe příliš moc

Trojkaře nejspíš nikdo nedonutí do věcí, které je nezajímají, hlavně věci, které považují za nesmyslné. Místo toho se věnují oborům, které je nějak oslovují. Jedničkáři se naučí i zbytečnou látku, jen aby zůstali právě jedničkáři. Později stráví hodně života v mizerných vztazích a pracích bez pointy, jenom aby vyhověli cizím očekáváním. Trojkaři tráví volný čas tím, co sami chtějí – sportem, četbou, hudbou, tancem nebo hraním si s dětmi.

iZdroj fotografie: Pxhere

Psychologové navíc zjišťují, že jedničkáři mají problém s relaxací, protože žijí v neustálém napětí z vlastních povinnosti. Bohužel tento problém si stejně jako další vzorce nesou ze školy i do dospělosti a tudíž práce. Často se pak cítí úzkostně a mají deprese z toho, pokud nesplňují očekávání svého okolí. Odtud je už snadná a krátká cesta k syndromu vyhoření, návštěvám psychoterapie a dalším civilizačním chorobám.

Přijetí jak úspěchů, tak i chyb

Lidé se vždycky těžko vyrovnávají s chybami, jenže i škola je nastavená tak, že chyba je špatná věc. Jedničkáři berou i nejmenší selhání jako obrovský problém, zatímco trojkaři jsou na chybování zvyklí. Špatná známka pro ně není konec světa, jen zakolísání na delší cestě. Ve výsledku se tak i s budoucím stresem vypořádají mnohem lépe. Pochopí, co udělali špatně a snadno zkušenost aplikují na budoucí situace, které je čekají.

iZdroj fotografie: Pxhere

Trojkaři se naučili adaptovat na reálné situace, nejen na umělé prostředí, které škola nastavuje. Stejně tak si dovolili žít podle vlastních představ, ne podle plánů, které pro ně vytvořil někdo další. S pozdějšími – a mnohdy vážnějšími – omyly i výzvami se tak naučili vyrovnat mnohem snáze. Škola se jim stala opravdu cvičištěm, a jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Trojkaři tento trénink obvykle využijí mnohem důkladněji.

Jací jste byli studenti a co z návyků z lavic přežilo do dospělosti?

Zdroj: BrightSide